Malé příběhy starého pána/Dva dopisy

Malé příběhy starého pána František Bořek-Dohalský
Oblázek naděje	Dva dopisy	Lež modroooká

Údaje o textu
Titulek:	Dva dopisy
Autor:	František Bořek-Dohalský
Zdroj:	BOŘEK-DOHALSKÝ, František. Malé příběhy starého pána. Praha: Fr. Borový, 1941 Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

Takový malý zlatý klíček to byl, tak nepatrný, že jistě nebylo žádného zámku, k němuž by se hodil. A ten nápis, co na něm byl vyryt, ten bylo lze jen tušit, poněvadž čitelným, aspoň pouhým okem, opravdu nebyl. A ani se o to nikdy nepokoušel, aby jej přečetl, nenapadlo ho to prostě, ježto nevěděl, proč by se měl snažit rozluštit jeho tajemství. Koupil jej kdysi pro ženu, která by se byla mohla stát konečným řešením jeho vztahu k ženám vůbec… Nestalo se tak z důvodů, které dnes už mu nebyly jasné a srozumitelné, ale o nichž se domníval, že byly velmi závažné, tak závažné, až utvořily nepřekonatelnou: překážku jich spojení. Když teď po letech o tom vyprávěl jiné ženě, která poslouchala poněkud roztržitě a bez opravdového zájmu, zdálo se mu pojednou, že závažnost oněch důvodů byla vlastně problematická a překážka že nebyla neodstranitelná… A také to řekl…

„Člověk někdy úplně zbytečně zahodí něco, co pak celý život marně hledá… Napřed se něčeho vzdá, z hlouposti, ze zbabělosti, z pohodlnosti…“

Její zájem se náhle probudil, zřetelně a živě.

„Mluvíte stále o svém konkretním případu?“

„O něm i všeobecně…“

Zasmála se a zahleděla se mu do očí.

„Napřed se vzdá a pak toho lituje… Má to být jen narážka nebo osobní útok?“

„Vyberte si, co se vám víc zamlouvá!“

„Tak ano… Ale budete překvapen…“

„Od vás jsem zvyklý na různá překvapení…“

„Buďte zdvořilý, ano? A – darujte mi ten klíček!“

„Co tohle zas má být?“

„Říkala jsem, že budete překvapen!“

Pohlížel jí vážně do očí, které se smály vesele a bezelstně; položila svoji dlaň na jeho paží a naklonila se k němu tak blízko, jako by mu chtěla klesnout do náruče.

„Jste nemožné děvče, nevím opravdu, proč vás mám rád…“

„Proč se zlobíte? Nechcete mi dát ten klíček?“

„Ale vždyť to všechno není pravda, co jsem vám o něm říkal… Všechno jsem si vymyslil, jen tak, abych něco povídal, když nechcete, abych mluvil o své lásce k vám…“

„Tím líp… Pro vás nemá ceny a já mám takové malé věcičky nesmírně ráda!“

Pořád se na ni díval, soustředěně, s velikou touhou a podával jí malý klíček.

„Byl bych šťasten a to myslím opravdu, kdybych se mohl od vás odpoutat.“

Vzala klíček a položila jej na dlaň.

„Je rozkošný, tak malý a vypadá přec jako by se k něčemu hodil…“

Schovala jej a pak teprve odpověděla na jeho poznámku.

„A jiného štěstí neznáte?“

„Znám… Připoutat vás k sobě…“

Zahleděla se kamsi mimo něj a neodporovala, když ji počal zahrnovat přívalem slov, z nichž každé samo o sobě a všechna dohromady byla jediným prahnutím a vášnivým výrazem této touhy po ní… A jak náhle a prudce vybuchl, tak náhle se odmlčel. Mávl rukou, jako by chtěl naznačit zbytečnost celého svého počínání.

A pak počala mluvit ona o něčem docela jiném, o všedních lhostejných věcech, ale jinak než dříve, jiným tónem, jaksi šetrně a opatrně, jako by se bála, aby se ho nějak nepříjemně nedotkla… Byla milá k němu, přítulná, projevujíc něžný přátelský zájem, který mohl být počátkem vřelejšího vztahu. Jak to všechno dobře znal a kolikrát se to už opakovalo! Přecházela rázem z nálady do nálady, výbušná veselost a často skoro rozdováděné uličnictví ustupovalo náhlému stlumení rozjásaných nápadů a jindy zase ze zadumaných a pesimistických úvah přenesla se obratem ruky do radostného vzrušení… Byly doby, kdy chtěla být stále s ním, ochotně a se zřejmou radostí souhlasila s každou schůzkou, o niž ji požádal, a pak zas celé týdny se neukázala, neměla pro něho času ani zájmu… Nebyla hysterická, ani příliš: rozmarná, nebyla také lehkomyslná, bezduchá loutka… Považoval ji za vážného člověka, kterému byla obtížná lež a jenž byl pravdivý a bezelstný, poněvadž byl bezprostřední a poctivý… To všechno věděl a tomu všemu věřil… Někdy či snad často… Ne vždycky a bez pochyb…

Byly chvíle, kdy pojednou v něm všechna víra zakolísala, kdy její obraz potemněl a nabyl jiných obrysů, kdy jeho rozvážný klid ustupoval podrážděnému podezřívání… To bylo tehdy, kdy se ho vzdalovala, kdy mu kamsi unikala a kdy se mu ztrácela neznámo kam a s kým… Domníval se totiž, ba dokonce byl o tom přesvědčen, že se tak dálo s někým. Ale zas na to zapomínal, když slyšel její hlas a díval se do jejích dětsky upřímných očí…

Tak tomu bylo jindy a tak tomu bylo dnes…

Odnesla si jeho malý zlatý klíček, který původně měla dostat jiná žena a který dostala ona, protože na ni se přeneslo všechno to, co kdysi v minulosti bylo živé a žhavé. A když se s ním loučila, podala mu pojednou malý rozkošný svůj obrázek, amatérskou fotografii, která zázračnou náhodou zachytila tak věrně výraz její tváře, že přestávala být neživým obrazem a přetvořovala se v živoucí bytost…

„To za ten miloučký klíček…“

„Kdy vás uvidím?“ ptal se naléhavě.

„Zítra či pozítří… Zavolám!“ — —

A pak uplynulo pět týdnů a on jen jednou či dvakrát s ní mohl promluvit náhodou několik slov, neurčitě vždycky naznačujících možnost opětného setkání… Tentokrát se neovládl tak docela jak obyčejně…

„Nechtěl bych“, psal jí v dopise, který se tvářil být klidným i drsně upřímným, „budit dojem uražené jitrnice ani hloupě zamilovaného sextána (ač musím doznat, že toto by mi bylo milejší a také pravdě bližší) – ale konečně je to dnes pět neděl, co jste mi dala svůj rozkošný obrázek a ještě rozkošnější slib, že Vás co nejdříve uvidím… A takhle to dopadlo, jako již kolikrát… Čert mě vezmi – chci-li Vám něco vyčítat – aspoň dnes a písemně ne – ale zdá se mi nepravděpodobným, že byste za tu dobu nebyla našla chvíli atd. A tak zbývá jen jedno, že se Vám nechtělo mne vidět. To je pro mne ovšem nepříjemné, a moje ješitnost, uznávám, že úplně neoprávněná, mi říká, že se stávám směšným… Jedna z mála představ, jež mi jsou úplně nesnesitelné… Atd. atd. Mohl bych toho napsat ještě deset stran, ale konečný výsledek by byl vždycky ten, že už se nebudu vůbec snažit k Vám se přiblížit… Ne, že bych po Vás netoužil… Víte sama nejlépe, jak to v tomto směru se mnou dopadá… Ale přenechávám Vám, abyste určila příští tvářnost našich dalších styků… Snad budu mít jednou příležitost dovědět se, na čem jste se ustanovila… Tak – a to je všechno, co jsem Vám chtěl napsat… Kdybych s Vámi mluvil, bylo by toho mnohem víc… Ale to nemá být žádná vyhrůžka…“

Dopis nejen napsal, ale také určitě odeslal, poněvadž po dvou dnech držel v ruce lístek, na němž bylo jejím velkým rukopisem napsáno ve spěchu sice, jak bylo patrno, přes to ale s rozhodnou určitostí:

„Váš dopis jsem nečetla, ale přečtla jsem si nápis na klíčku, který jste mi dal… Zlato otvírá každý zámek, je na něm vyryto… Nelíbí se mi to… Nechci už ten klíček… Vrátím Vám jej – u Vás! Budete mi pak věřit?“

Věřil jí už teď, třeba věděl, že nestane se skutkem její úmysl, zrodivší se ze zmatku a úzkosti před možnou ztrátou jeho žhavého a jí nezbytného zájmu… A proto se usmál skoro spokojeně —.