Malé příběhy starého pána/Letní dialog

Malé příběhy starého pána František Bořek-Dohalský
Starý pán	Letní dialog	Ukradený úsměv

Údaje o textu
Titulek:	Letní dialog
Autor:	František Bořek-Dohalský
Zdroj:	BOŘEK-DOHALSKÝ, František. Malé příběhy starého pána. Praha: Fr. Borový, 1941 Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Praha: Fr. Borový, 1941
Licence:	PD old 70

^[1]

Schylovalo se již k večeru, nebe však bylo dosud modré a slunce pálilo skoro nemilosrdně, s neúmornou vytrvalostí a důsledností až krutou. Stáli spolu na okraji lesa, majíce před sebou otevřený pohled do úzce omezeného prostoru kolonie vil, které tvořily na dně údolí, odevšad lesem obklopeného, zárodek budoucích lázní. Ale to je příliš nezajímalo… Neboť nedívali se kolem sebe… A ona se smála, hlasitě a zdravě s opravdovou bujnou, letní rozjásaností…

„Tedy k vůli mně to děláte? Opravdu, všechno?“

„Ne všechno. Ale sem jsem přijel jen k vůli vám… Věděl jsem, že zde budete a poněvadž vždycky a za všech okolností se snažím být ve vaší blízkosti – jsem zde…“

„Protože mne milujete?“

„Protože vás miluji – bohužel pořád beznadějně.“

„Hleďte tedy moji lásku získat!“

„Jak, prosím vás; skoro nikdy vás nevidím, nemáte pro mne nikdy čas… Uvidíte, že mne usmrtíte…“

Usmíval se pří těch slovech a ona se znovu rozesmála jeho úmyslně přehnanému pathosu.

„Jen se smějte. – Je to ohavnost takhle se vysmívat mému, léta trvajícímu, utrpení…“

„Vymýšlíte si to vlastně docela pravděpodobně…“

„Nevymýšlím si nic a vy jste docela nepravděpodobně bezcitná…“

„Říkám vám přec, že miluji jiného a také beznadějně…“

„Tak ho přestaňte milovat…“

„K vůli vám a vašemu vymýšlení?“

„Ne k vůli mému vymýšlení, ale k vůli moji vytrvalosti, s kterou vás miluji…“

Teď se teprve přestala smát…

„Že vás to nemrzí stále zbytečně se přetvařovat… Jaký je v tom smysl pohrávat si pořád s představami, které jsou vám lhostejné…“ Dejte mi pokoj!“

Zdálo se, že je popuzená a stává se nevrlou. Nevšímal si toho a pokračoval:

„Ani mi nenapadne… Nedám vám pokoje… Nikdy, pamatujte si to… Jste komická a naivní, abych to neřekl jinak, domníváte-li se, že se mne zbavíte… Od té chvíle, kdy jste se s dítěte přetvářela v mladé ženské stvoření, vás miluji, nemyslím na nikoho než na vás, v každé ženě, kterou potkám a s níž mluvím, hledám vás a vy mi řeknete po všech těch letech touhy, snění a bolesti, abych vám dal pokoj… Zbláznila jste se či co si vlastně myslíte?“

Zavěsil se do ní a vedl ji pomalými kroky po měkké lesní cestě, drže její štíhlou ruku s dlouhými, rozkošnými prsty ve své, přikládaje si ji chvílemi ke tváři a hladě ji svými rty, jako by líbal svěží, vonnou kytici lučních květů a opájel se jejich vůní.

„Poslyš, co se mi přihodilo před několika týdny…“

Ani nepozoroval, že jí počal tykat, tak byl do ní zahleděn a prozářen velkou něhou, jež ho k ní přimykala stejně silně i měkce.

„Do společnosti mých přátel připletla se jednoho večera neznámá mi dáma… Byl jsem jí představen a čím dále jsem s ní mluvil, tím více mi připomínala tebe… Cítil jsem rozechvění, které se mne zmocňovalo a činilo mne nejistým. A pak – jsem ztratil hlavu docela… To v oné chvíli, kdy jsem se zahleděl na její rty, které měla stejným způsobem utvářeny jako ty a jež v řeči právě tak formovala… Úplně jsem utonul ve vzpomínce na tebe a byl jsem s tebou víc než kdy jindy…“

„To je hezké…“ řekla mu přímo do obličeje a nesmála se.

„Věřím, že se ti to líbí,“ prohodil vesele a líbal ji do dlaně. „Ale moje společnice s tím nebyla spokojena a řekla mi to.“

„No a – co bylo dál?“

„Už nic nebylo – vlastně něco bylo přec… Později jednou ptal se mne bezděčný svědek této scény po tajemství, které prý přede všemi ukrývám…“

„A co jsi mu řekl?“

„Vyhnul jsem se odpovědi!“

Chvíli šli mlčky vedle sebe. Pak se zastavili a on se nad ní nakláněl, aby ji políbil. Nebránila se, jen odvrátila hlavu, když se chtěl zmocnit jejích rtů.

„Pozor, moje rouge strašlivě odbarvuje…“

Vzpřímil se a hluboce vydechl.

„Poslyšte, je to vlastně kříž s tou láskou… Ať děláš co děláš, neubráníš se… Tisíckrát jsem si řekl, že to nestojí za to pachtit se za vámi, že toho všeho nechám, že vás nebudu vyhledávat. Daří se mi to – skoro – nějaký čas a pak najednou docela nepatrný náraz zvenčí mi vás připomene a já nechám všeho a je-li to jen trochu možno, letím za vámi nebo někde sedím a kňourám jako zamilovaný student… Až je to někdy nedůstojné dospělého a zralého muže… A nejhorší při tom je, že toho vůbec nelituji, naopak, libuji si v tom svém oslovství a za nic na světě bych se ho nevzdal…“

Poslouchala zamyšleně jeho rozmarná a přec – to cítila – velmi vážná slova a lehce se k němu přitiskla, postupujíc malými kroky z lesa ven.

„Je to vždycky stejné,“ odpovídala asi nějaké otázce, která pod dojmem jeho slov se v ní ozvala… „Všechno mluvení, uvažování a přemýšlení je docela zbytečné… Jakmile vás to jednou posedne, jste ztracen právě tak jako byl ztracen člověk před dvěma tisíci lety. Stejně doufáte, pláčete a žárlíte, stejně ztrácíte rozum při plném vědomí a stáváte se nezodpovědným. Je to k zbláznění zkrátka; a není úniku a nikdy to jiné nebude…“

„Tak vidíte, jak mi asi je, neboť vy jste mne opravdu posedla…“

„Já – vás – posedla?“ a její počáteční, bujný smích ozval se znovu při tomto jeho slovním obratu.

„Vyznával už někdy někdo takovým způsobem lásku?“ zeptala se pak jakoby uražena.

„To nevím,“ řekl pohotově, „vím jen, že nikdo ještě nebyl tak milován…“

„Strašně všední a obyčejné…“

„Ať – ale pravdivé!“

„Nehodláte tedy přestat s vymýšlením?“

„Nehodlám nikdy přestat vás milovat…“

Pokrčila rameny a odhodila prudkým pohybem hlavy kadeře, které jí padaly do tváře.

„Kdy se vracíte do Prahy?“ zeptal se po vteřinovém odmlčení.

„Už za týden – bohužel! Je zde teď tak krásně!“

Jeho očividně zajímalo cosi jiného.

„Dáte mi tam někdy příležitost, abych se marně o vás ucházel?“

„Budete-li o to stát…“

„Vy hloupé děvče, cožpak opravdu nevíte, že vás mám rád?“

A v nastalém tichu, které se položilo mezi ně, chvěla se slova, která měla být vyslovena, aby otázka dočkala se konečné odpovědi. Čekal na ně stejně nedočkavě a s napětím, jako marně.

Když se rozcházeli, podala mu zároveň s rukou svoje rty k polibku, přátelskému polibku na rozloučenou, tytéž rty, které pronesly s klidným úsměvem:

„V Praze tedy – na shledanou. – Ale jistě!“

Díval se za ní, jak odcházela drobnými, rychlými kroky, vysoká a štíhlá, nesmírně pohyblivá, plná života, vzruchu a rytmu, vzdalující se, vždycky znovu se vzdalující a přec stále na dosah ruky, stále s ním a v něm, přítěž věčné touhy a živého přání…

Díval se za ní a usmíval se…

Ztratila se v záhybu cesty.

Teprve teď se přestal usmívat, jako by bez ní nebylo radostné chvíle letního večera —.

---

1. Nezachovávám pořadí příběhů, jak byly seřazeny v rukopise. Tento kladu na prvé místo, poněvadž se mi zdá a při pozorném čtení bude se zdát každému, že vlastně v něm jsou obsažen narážky, které dosvědčují oprávněnost mého přesvědčení o společné hrdince všech příbehů.