Přeskočit na obsah

Malé příběhy starého pána/Starý pán

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Starý pán
Autor: František Bořek-Dohalský
Zdroj: BOŘEK-DOHALSKÝ, František. Malé příběhy starého pána. Praha: Fr. Borový, 1941
Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno: Praha: Fr. Borový, 1941
Licence: PD old 70

A vlastně nebyl ani tak příliš starý. Nebyl totiž starý vůbec… Ovšem, když jsem četl oznámení o jeho úmrtí, mohlo se již mluvit o podzimu jeho života, ba skoro se mohlo říci, že stáří je na dosah ruky… Ale vždycky se mu říkalo – starý pán. Aspoň v té době co jsem ho poznal a v té společnosti, ve které jsem ho potkal. Snad proto, že to byli vesměs mladí lidé, kteří ji tvořili, daleko mladší než on sám. A i později vídal jsem ho v podobném prostředí, v němž byl nejstarší. Snad bych si toho nebyl ani všiml, nebo bych to byl zpozoroval asi později, ale byl to starý pán sám, který mne na tuto okolnost upozornil.

„Nebudu příliš dlouho živ“, řekl mi jednou a neříkal to ani smutně, ani s utajovaným strachem, spíše s přemýšlivou samozřejmostí, „a proto se snažím udržet si mládí aspoň stykem s mladými lidmi. Vím, že to je podvádění sebe a znám všechny hluboké pravdy, které mi můžete a asi také chcete namítnout, ale přes to se vyhýbám styku se stářím, které přec jen sdružují s představou umírání.“

Mýlil se starý pán, nechtěl jsem nic namítat, ale zeptat jsem se chtěl… A také jsem se ptal…

„Bojíte se smrti?“

„Nebojím,“ řekl s přesvědčivým klidem. „Ale nechci ji. A asi nikdy ji nebudu chtít…“

Dál už jsem se neptal, poněvadž se mi zdálo, že by asi moje otázka byla marná. On totiž dovedl docela jasně dát najevo, chce-li či nechce-li mluvit, ptát se nebo odpovídat… Nikdo nedovedl, tak jako on, být srdečným a přátelským, nikdo nedovedl tak rozmarně a upřímně navazovat známosti a seznamovat se s lidmi nejrůznějších typů, povah a povolání, ale sotva také kdo měl větší schopnost být nevšímavým a urážlivě přezíravým, zdálo-li se mu, že to je nutné. Ale jen v docela výminečných případech se jevil v takovém světle… Jemu samému to působilo nepříjemný pocit, musil-li být k někomu nelaskavý.

„Nevím, co to je, snad je to klimatický nebo nějaký jiný vliv, ale v celku jsme my lidé vlastně tvorové nelaskaví. Pořád se tváříme tak trochu uraženě a jeden na druhého se mračíme… Máme se proto snažit, aby se to změnilo a ne ještě k tomu všeobecnému mračení přispívat mračením zvláštním… Ale těžko je člověku zbavit se lidství.“

A starý pán se usmál tak, že stěží bylo lze uvěřit v možnost přísného výrazu ve tváři, jež se rozjasnila podobným úsměvem, který činil z nitra jeho nositele otevřenou knihu plnou jarní pohody a harmonické vyrovnanosti… Z celé jeho bytosti, jeho způsobu vystupování, z celého jeho živého styku s lidmi dalo se soudit na zjasněný, optimistický a veselý životní názor, na moudrou shovívavost a porozumění i pro životní strasti i pro životní radosti. Procházel životem s nenápadnou spokojeností, s živou účastí na všem, co se dělo v jeho světě, vytvářeje kolem sebe atmosféru uklidňujícího vyzařování vlivu silné a moudré osobnosti… Tak jsem znal starého pána delší dobu. Pak mi jednoho dne pojednou napadlo, že za tím jeho vlídným klidem a shovívavým úsměvem se něco skrývá, co možná není vůbec nic důležitého, ale co nikomu dosud neprozradil a asi také nikdy neprozradí… Bylo to onoho večera, kdy do našeho obvyklého kruhu zapadla čirou náhodou přítelkyně jedné z našich dam, která projížděla Prahou… Starý pán, stejně jako my ostatní, jí byl představen a nezdálo se, že by byla naň zapůsobila silnějším dojmem. Seděl jsem náhodou vedle nově příchozí a viděl jsem do tváře jemu, který seděl proti ní. Počal s ní bezvýznamný hovor, který se pozvolna stával osobnějším a živějším. Jeho oči znenáhla nabývaly nezvyklého lesku a jeho klidný obvykle výraz obličeje, jako by se měnil každým okamžikem. Pozoroval jsem také, že proti svému obyčeji kouří mnohem více než obvykle a že zapaluje každou cigaretu s jakousi nervosní nedočkavostí. A pak pojednou jsem uviděl, že pohlíží upřeně, jakoby fascinován, přímo do rtů, do rudých, živých rtů svého protějšku, které k němu pronášely slova, jichž smysl zřejmě nevnímal a nechápal. Byl to ztracený pohled člověka, který bloudí sám v sobě. Jistě jsem se nemýlil, poněvadž v příštím okamžiku jsem slyšel, jak moje sousedka řekla nespokojeně:

„Ale vy mne zřejmě neposloucháte!“

Starý pán se měl rázem v moci a pak už toho večera, ani nikdy později se nic podobného neopakovalo. Nezapomněl jsem však na tuto malou podrobnost a vzpomínka na ni to byla, jež mne jednoho dne přiměla k přímému zaútočení proti jeho – jak jsem již byl přesvědčen – masce.

„Mám vás v těžkém, ale odůvodněném podezření,“ řekl jsem mu tehdy, „že jste nebezpečný podvodník a že žijete dvojím životem.“

„To snad ne…“ zasmál se v odpověď; jeho smích však zněl trochu rozpačitě.

„Tak aspoň skrýváte kdesi hluboko přede všemi ně- jaké tajemství…“

„Myslíte?“ zeptal se ku podivu docela vážně.

„Nemyslím, vím to!“ dodal jsem s rozhodností, které jsem se podivil, jsa náhle úplně přesvědčen o pravdivosti své domněnky.

„Když to víte…“ pronesl pomalu, nechávaje neukončenou myšlenku, jež mohla být snad začátkem nějakého, třeba bezvýznamného, přec však zajímavého doznání…

K tomu došlo ovšem přec, ale mnohem později a za okolností, které mi je učinily sice nezapomenutelným, ale také naprosto nežádoucím…

Ztratil jsem starého pána a jeho okruh na několik let s očí… Stávají se takové věci, že pojednou lidé, s kterými jsme se často stýkali, se nám ztratí z dohledu a my se ztratíme jím… A pak pojednou se zas vynoří… Také starý pán se vynořil… Aspoň zpráva o něm… Ležel po operaci v sanatoriu… Šel jsem tam ihned za ním a našel jsem ho v dobré náladě v pokoji plném květin… Byl náhodou sám… Opravdu náhodou, neboť jeho mladí přátelé na něho nezapomínali. Nepozoroval jsem, že by ho moje návštěva unavovala… A také jsem nepozoroval, že by se byl nějak změnil průběhem těch několika let, která se položila mezi naše poslední a dnešní setkání. Byl to týž milý, vyrovnaný – v mých očích trochu záhadný – starý pán. Byl jsem už na odchodu, už jsme si stiskli ruce, když mne náhlým pohybem přivolal zpět, blíž k sobě.

„Kdysi jste se zajímal o jakési moje tajemství…“

Rázem jsem si uvědomil úplně přesně náš tehdejší rozhovor.

„Pamatoval jsem si to a zařídil jsem, aby po mé smrti se vám dostalo vysvětlení–“

„Co vás to napadá mluvit takové neutěšené věci?“ vyhrkl jsem opravdově poděšen.

„Vím, co mluvím… Stále ji nechci, smrt, pamatujete? Ale ona, zdá se, chce mne.“

A to jsem starého pána viděl naposled, neboť opravdu věděl, co mluví. Odjel jsem na týden a vrátiv se, našel jsem na stole oznámení o jeho úmrtí a svazek rukopisu, k němuž byl přiložen stručný lístek psaný neznámým písmem, jenž mi sděloval, že bylo přáním zemřelého, aby „tyto listiny“ byly mi doručeny. Žádný podpis. Listoval jsem v papírech a zjistil jsem, mohu říci k velkému svému překvapení, že to byly vesměs krátké – povídky… Dal jsem se do čtení a čím dále jsem četl, tím jasněji jsem viděl. Poznával jsem tajemství starého pána, které on sám nikomu nikdy nesvěřil, jen papíru ve formě příběhů o třetích osobách, různých příběhů, různých lidí, kdežto ve skutečnosti to byly příběhy o něm a jen o něm, jakož i o tom, co bylo největším smutkem a současně jedinou radostí jeho života.

A jednoho dne, kdy jsem navštívil jeho hrob, setkal jsem se s odcházející mladou ženou. Byla to zcela jistě ona, jež položila na desku hrobky kytici konvalinek. Neviděl jsem ji nikdy před tím a přec jsem věděl již tehdy, že to byla – bezejmenná žena příběhů starého pána. Přesvědčil jsem se o tom, ovšem mnohem, mnohem později.