Máj (almanach 1862)/Mariška

Máj (almanach 1862)
Adam Mickiewicz	Mariška	Drahé vlasti

Údaje o textu
Titulek:	Mariška
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	Máj : almanah na rok 1862. Praha : I. L. Kober, 1862. s. 228–239. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Pan Bareš byl jakýs takýs umělec a cestoval po Hané.

Požehnané kraje kypí ourodou, zlatá pšenice se vlní, všude ouroda, všude požehnání, všude vzchází hojnosť, a zdravý, bodrý lid se začíná kojit na nových myšlénkách. Až bude mysl lidu tak úrodná, jako jejich kraj: který kraj světa jim se vyrovná?

Mariška je dívka jako jarní květ, zdravá, svěží na duchu i na těle. Oči její živostí a čtveráctvím jen jen hrají a lesknou se jako dvě svatojanské mušky v letní noci. Kdo si je zamiloval, neměl špatný vkus.

Ten, kdo si je zamiloval, byl Frantík. Ale tak, že jest žárlivým na každého, kdo se do nich podívá. Ví snad, kterak to nebezpečno.

Bareš se zastavil u Mariščiných rodičů. Matka je dobrá, svěží a čtveračivá, jako všecky Hanačky; kdo se na její oči podívá, pochopí, po kom zdědila oči Mariška.

Avšak sotva Bareš byl uvítán, již zmizela matka i Mariška do kuchyně, a za chvilku se vrací Mariška s mísou koláčů a matka s nápojem.

Podávají nejprve Barešovi co vzácnému hostu.

„Vemte si náš koláč.“

„Ty ste vy pekla, Mariško?“

„Byly by lepší, kdybysme se byly nadálý.“

„Jsou chutné.“

„Musíte mnoho jíst, abysme věděly, že to pravda. Až přijdete po muzice k nám, dostanete lepší.“

„Jest zde muzika?“

„Hnedle tam půjdem.“

„Ráda tančíte?“

„Velmi ráda.“

„I já rád tančím.“

„To nevidím.“

„Budete tančit se mnou a uvidíte.“

„Veliká česť.“

A Mariška se usmála, že bylo vidět její zoubky a na tvářích se objevily dvě jamky.

Hanácký šat jí slušel velmi. Šátek na hlavě byl tak uměle skládaný a kordulka na prsou byla samé zlato, samý květ.

„Vám, pane, nechutná. Musíte více jíst.“

„Dívám se na vás, a tu mi zachází všechna chuť.“

„Odpusťte, veliká česť.“

„Vám k vůli bych se mohl stát Hanákem.“

„Byl byste naší ozdobou.“

„Tak jako vy jste ozdobou dívek.“

„Odpusťte, veliká česť.“

A usmála se jen na polo.

Frantík ji střehl, jako své oko v hlavě.

Zdvihli se a šli do hospody.

II.

Muzika hrála, a před muzikanty jako posedlý skákal bláznivý Šebesta. Když se hrálo volnou, skákal volně, ale čím více začala hřmít hudba, tím hřmotněji skákal Šebesta. Klátil nohama i rukama, vyvaloval oči, stahoval ústa, a časem vyrazil ze sebe skřesk, že až hrůza obcházela, kdo ho slyšel. Vlasy mu se ježily a pot mu vyvstával na čele jako bohatý hrách.

Pan Bareš seděl vedlé Frantíka.

„Kdo jest ten člověk?“

„Potrhlý; říkají mu bláznivý Šebesta.“

„Byl už dávno tak?“

„To bůh ví. Co já ho znám, je vždy tak.“

„A jaké bylo jeho mládí?“

„Co mladík byl velmi čiprný. A teprvé později stal se takovým nepotátilcem, jakým je teď. Miloval dívku, která má prý se stala nevěrnou, a nevěra ta přivedla jej o rozum. Později se dokázalo, že nevěra ta byla jenom domnělá, jenom v jeho mysli; dívka byla čista ve své lásce, jako měsíc na nebi. U muzik bývá vždy. U muziky stala prý se nevěra jeho dívky, a u muziky to v něm řádí, jako čert v kapustě. Jinak se samotí.“

Tak pověděl panu Barešovi Mariščin otec.

„Nebohý člověk. Pouze ze žárlivosti! Nešťastná nemoc!“

„A hloupá,“ dodal Frantík.

„Aj, vy byste nemohl být žárlivým?“

„Nikdy; a kdybych byl, nedal bych to jaktěživ na sobě znát. Raděj bych zemřel.“

Slova, kterak je pronesl Frantík, nezůstavila v pochybnosti. Byla pevná, jistá. Bareš se podíval po jeho oku — v oku to samé, co ve slovech.

Pan Bareš nevěděl, že si Frantík zamiloval Mariščiny oči. Nikdo mu to posud neřekl.

„Miloval ste již?“

„Nemiloval.“ Patrno, že zapřel.

„A tak dobře umíte mluvit o žárlivosti? Nevím, zda byste obstál při zkoušce.“

„Ani vlas by se na mně nezměnil.“

Neznalému oku se zdají Hanačky ve svém stejném kroji, jako by si byly podobné. Přece ale poznal pan Bareš Marišku, když vešla.

„Hle, naše Hanačka s dovádivýma očima.“

„Chcete s ní tančit? Já vám ji zavedu.“

„Rád. Tak sme se umluvili.“

Frantík sebou trochu trhl, ale nepozoroval by to, kdo nezná lidské povahy až na dno.

Vstal, dal „zadělat“ písničku, vzal Marišku, přetančil s ní třikrát do kola, a pak ji zavedl k panu Barešovi.

„Vyť tančíte jako andílek, Mariško,“ uvítal ji Bareš.

„Sotva byste se spokojil s nebem, kdybych já vás do něho dovedla.“

Vzali se k tanci, a od té chvíle byli, jako když kámen hodí do moře. Nevšimli si ostatních a byli sobě celou zábavou.

III.

V celé hospodě bylo nápadné, že se drží pan Bareš Marišky jako kleštěma. Ale lidé si všímají každé věci jen, pokud je novou. Za chvilku si již sotva o tom povídali, za chvilku jim bylo, jako by pan Bareš a Mariška patřili dávno již k sobě, za chvilku ani si jich více nevšimli, za chvilku si ani nezpomněli více na Frantíka, za chvilku zde i Frantík stál, jako by nebylo jaktěživo nic.

Tančili i netančili.

Mysl Mariščina byla tak zdravá, duch tak svěží, že si pan Bareš s ní zasedl raději do koutka, než aby tančil.

Vzal její ruku.

„Co to máte za prstýnky, Mariško?“

„Neznamenají nic.“

„Tož byste mi mohla dát jeden na památku.“

„Odpusťte, jsou od družek na památku.“

„Oba? A tak věrně je střežíte?“

„Ne oba; tento s kamínkem.“

„Tedy mi dejte ten bez kamínku. Pošlu vám z Prahy jiný též na památku.“

„Přivádíte mne v rozpaky.“

A podívala se mu do očí tak lahodně, že by ji byl políbil.

„Kdybyste mne mohla mít ráda, mohla byste mi dát také prstýnek.“

„Mám všecky lidi ráda.“

„Tak, abyste je podělila prstýnkem?“

„Nemám tolik prstýnků.“

„Mne byste neměla víc ráda, nežli jiné?“

„Ctím vás co výtečníka.“

„A kdybych jím nebyl? Pak se na mne podíváte jako lhostejnosť.“

„Kdybyste nebyl tak hodný, mohla bych myslet, že jste zlý.“

„Kdyby vás byl pán bůh nestvořil tak hezkou, mohl bych myslet, že jste škaredá. A proto jsem vám jako karafiát, který ste si utrhla k muzice, a který zahodíte, až přijdete domů.“

„Neubližujte mně. Který prstýnek chcete?“

„Ten, na kterém vám málo záleží. Chci ho jen pro dnešek.“

„Tedy si vezměte ten bez kamínku.“

Dala mu prstýnek.

„Bože, máte vy hezké oči. Nechodí se nikdo k vám do nich dívat?“

„Nikdo.“

„Však ani nevím, jaké jsou barvy.“

„Nedbáte. Vím já, jaké jsou barvy vaše.“

A podívala se mu do nich velmi lahodně.

„Jak dlouho potřebujete, než si šátek tak pěkně uvážete na hlavu?“

„S rozdílem. Já jsem pilná a nepotřebuji více času, než pět minut.“

„Jiné potřebují více času?“

„O mnoho.“

„Čítáte ráda?“

„Velmi ráda. Čtu všechno a znám všecky vaše práce. Onehdy mi matička přála, abych byla jako jiné družky: seděla s ní a rozmlouvala. Nuž tedy pojďte, matičko, pravím jí já, sedněme si a budeme mluvit klepy o lidech, a budeme jako jiné. Tedy začněme. Haha! Matička se dala do smíchu, a od toho času mohu číst kdy chci a mnoho-li chci.“

Zahráli volnou sousedskou, a pan Bareš se s Mariškou otáčel, že radosť na ně se podívat. Mariška se k němu vinula, jako by mu do srdce již byla vrostlá, jako by byli nerozlučni, jako obě ty půlky prstenu, co se na jeho prstu skvěl.

A Frantík?

IV.

Po tanci se odebrali do vedlejší světničky, kdež byli ostatní hosté, a pan Bareš posadil Marišku vedle sebe.

Byla v světničce právě hádka o lásce; každý mluvil, co se mu zdálo, a nejvíce mluvil Frantík a zdá se, že nejohnivěji.

Ptali se také Bareše o úsudek.

„Láska jest to,“ pravil, „co v ní kdo hledá. Mnohý najde, mnohý hledá darmo, protože hledá něco jiného.“

Stranou mluvil Frantík s jedním z hostí.

„Co říkáš Marišce, Frantíku?“

„Těší mne, že se s ní baví pan Bareš. Je to důkazem, že je Mariška vtipná.“

„Nežárlíš?“

„Bůh ví, že ne.“ Ale zajikl se při slovech těch.

„Myslím ale, že musíme upozornit pana Bareše na naše spůsoby, aby se mu nepřihodilo něco nemilého.“

„Syn smrti ten, kdo by na něho sáhl!“ rozkřikl se Frantík. „Pan Bareš věnoval své síly národu, a takovou osobu považuji za posvátnou!“

K panu Barešovi a k Marišce přibyl této bratr.

„Mariško, zapomínáš na hanácké způsoby,“ pravil s výčitkou, ale tak, že to bylo více s úsměvem.

„Kterak?“ ptal se pan Bareš.

„Družky mají být mezi družkami, nikoli mezi mládenci.“

„To u vás zvykem?“

„Je to zvyk, nevím, zda dobrý; ale těžce se vykládá, kdo se proti němu prohřeší.“

„Tož pojďte, Mariško, dovedu vás mezi družky.“

„Vždyť jest zde moje matka,“ odpírala Mariška a zůstala sedět.

Páně Barešův zrak potkal se se zrakem Frantíkovým. Zdálo se, že Frantík sebou trhl; oko se jiskřilo, ale divným ohněm.

Frantík se chopil sklenice a provolal slávu panu Barešovi.

Vše se zdvihlo, sklenice cvakly, jedním rázem sláva! a naposledy připil Frantík; vytáhl sklenici jedním douškem.

Pan Bareš dále rozmlouval s Mariškou; rozmlouvali na hlas a tak, že mohli všichni slyšet. Poslouchali také všickni, ba Frantík až se svého místa vstal a polo nakloněn poslouchal. Kdykoli se pan Bareš po něm ohlídl, trhl sebou a provolal jemu sláva.

„Mariško, až bude vaše svatba, pozvete mne na svatbu?“

Marišku polila krev.

Dala mu ruku, že ho pozve.

„A jeden tanec si zamlouvám.“

„Mnoho-li budete chtít.“

„Pojďme si zatančit.“

Vyšli, ale netančili. Bláznivý Šebesta řádil, že ho až bylo člověku líto. Každý se zdržel tance.

Přišel k nim Frantík.

„Nuž, pane, kterak se bavíte mezi námi?“

„Tak, že bych nepokládal za neštěstí, kdybych byl Hanákem. Marišce sem to už také řekl.“

„A co ona?“

„Ať vám odpoví!“

V tom začal Šebesta zase řádit tak, že až upadl na zem.

„Hlupák, že dal žárlivosť na sobě znát,“ pravil velmi pevně Frantík.

„Žárlivosť tíž zatajit, nežli lásku. Pozná se na každém,“ odpověděl pan Bareš.

Frantík se zarazil a sotva oko mžiklo, byl ze dveří ven. Za chvilku někdo nahlídl z venčí oknem do světnice. Neviděl ho nikdo, neviděla ho ani Mariška, když jí pan Bareš světlé vlasy hladil.

Proč odešel?

Nedal to na sobě znát.

V.

Nevšimli si toho lidé, že odešel Frantík, aspoň ne hned. Za chvílku přišel k Marišce bratr, že má jít ven.

Pan Bareš ji doprovodil ven; šel s nimi též bratr.

„Kdo mne volá?“ ptala se Mariška?

Byla čirá tma. U prahu stál Frantík; pan Bareš ho pozdravil velmi vlídně a ptal se ho, proč zmizel.

„Chtěl sem se vás jen zeptat ještě, zda dovedete Marišku domů?“

„Když bude její vůle, dovedu ji.“

Frantík vzal Marišku za ruku, hmatal po prstech, až nahmatal ten, na kterém nosila prsteny.

Ale jako by nic.

Pak podával ruku panu Barešovi a držel ji dlouho, jakoby na ní něco hledal.

Chtěl právě odejít, když vyběhl z hospody Šebesta a letěl jako štvaný.

„Hlupák, že to dal na sobě znát,“ jako mimo vůli prohodil Frantík.

„Pojďte mezi nás,“ pobízel Frantíka pan Bareš.

Frantík se přemohl, šel.

V hospodě tančil a mluvil pan Bareš zase jen s Mariškou. Smáli se a dováděli dost. U muzikantů seděl Frantík a smál se též.

Bylo zase veselo, živo. Z vedlejšího pokoje přiběhl kdosi a pil panu Barešovi na zdraví. Za ním přišli všichni ostatní.

Jen Frantík seděl a usmíval se.

„U čerta, Franto, což se ty nehýbeš!“ přišel bratr Mariščin a šťouchal ho. Frantík jak se usmíval, tak padl na zem — a nevstal.

Obstoupili ho všichni, vzkřísili ho jen s těží. Úsměv na tváři mu zůstal. Jinak „to na sobě nedal znát“.

A co Mariška? A co pan Bareš?

Štěstí pro ně pro všechny, že — — že to vše byl jenom můj sen.