Přeskočit na obsah

Máj (almanach 1859)/Ve Versaillu

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Ve Versaillu
Autor: Dr. Jan Palacký
Zdroj: Máj : Jarní almanah na rok 1859. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1859. s. 197–203.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Nemiluji právě válku, tak málo jako bouřky, zemětřesení, choleru, sopky, processy a jiná vyražení lidská. A to sice hlavně proto, že ji mám za zbytečnou; za zbytečnou ne ve smyslu bursácko-židovském, protože nenese nikdy 5 %, že pobíjí mnoho lidí a že vyhazuje mnoho peněz prachem do povětří. Neboť v řečeném smyslu je skoro všecko na světě zbytečné — láska i víra, radosť a jaro, nadšení a národnosť, česť a svědomí, ba člověk a svět sám. Ale za zbytečnou mám ji proto, že nic nerozhoduje. Je to věčná illuse netrpělivců, že se válkou něco měnívá v nesnesitelném stavu věcí, tak jako nemocný se vždy domýšlí, že každým paroxysmem choroba zmizí. Toť utopie veliká! Válka je sice takový paroxysmus politický; jsou-li ale příčiny nemoci hluboké, tedy nemocný sice slábne, ale neuzdraví se. Darmo hledám ve světodějstvu, co by války byly za sebou zanechaly; nevidím leč něco popele a kostí. Jako vichřice vyvracují na první pohled všecko; cokoli ale má jen nejmenšího kořínku, vztýčí se zase, a ani Albigenští ani Irčané nebyli válkou vyhubeni. Připomínám sobě vždy příběh dvou bohoslovců, kteří tak důrazně proti sobě psali, až se protestant pokatoličil a naopak. Tak měnívají se zásady a strany ve válkách, jako potomci křižáků hned proti Islamu, hned pro Islam bojují! Jedinký případ vidím, kde je válka rozumná — ne sice ten, jejž Méry uvádí: že se musí totiž jednat o denní chleb aneb o ženy; ale když zem, stav, národ jakýsi tak uhnily, tak bez naděje stonají, že se jim víc nejedná než o to, mají-li zaniknout v krvi anebo v blátě. Pak má platit, co dí Němec:

„Und wenn die noth nicht eisen bricht,
das eisen bricht die noth!“

A v tom smyslu platí i španělské přísloví:

„Guerra, caza y amores
por un piacer mil dolores!“

*

Bylo to brzy po utišení prvních černohorských rozmíšek, když jsem viděl historické museum v bývalém hradu královském ve Versaillu. Netěšil jsem se právě na vyhlídku, viděti 40 síní plných bitev a portraitů slavných v katalogu generálů, kteří vzali sem tam nějaký zapomenutý hrad aneb porazili několik rovněž neznámých cizích generálů.

Abych se upřímně vyznal, jsem co se týče museí blasírovaný jako Angličan; neboť jsem se protloukl nevím už ani jakým počtem jich mezi Neapolí a Edinburkem. Všude je mnoho výtečného, kolossy egyptské v Turině a assyrské v Londýně, Rubensy v Belvederu a Murilly v Louvru, národopisné museum v Kodani a malby stěn schodových v Berlíně atd., ale člověk se všeho nabaží, i ráje, jak známo. Což teprva v Paříži! Pak přiznávám se, že má to místo truchlivé upomínky pro každého, který nemiluje orientálské despotie v Evropě, to co jakýsi Rus tak trefně nazval „la tyrannie temperèe par l’assassinat!

Vstup do zámku a první pohled naň neposkytují dobrý obraz; jednopatrové nízké stavení tlačí vysoká střecha, jako u Tuillerií, a ozdoby jsou již velmi rococo. Jediná věc, která mne dojala, byly hodinky v průčelí, které zůstaly vždy stát na minutě, kdy poslední král Francie byl umřel — co věčné memento mori pro nástupce jeho. Jest to nápis výmluvný a nevím mu rovného, mimo nad soudní síní Mehmed-Aliho slova koránu: „Bůh vidí raději hodinu spravedlivosti, než rok modliteb.“

Palác sám a obě křídla, vyjma některé historické pokojíky z doby Ludvíka XIV., stal se museem historickým, věnovaným všem slávám Francie, ač fakticky válečné převládají. Chová přes 1000 obrazů dějepisných, přes 1600 podobizen osob dějepisně známých a přes 500 soch jejich, pak všelijaké jiné sbírky válečných krojů, plánů Napoleona atd. Sbírka ta počíná bitvou Tolbiacskou (496) od Ary Scheffera a Clovisem a končí se teď orientálskou válkou. S opravením zámku stála jistě ke 20 mill. franků.

Nemohu se ani dáti do výčtu ani do posuzování obrazů dějepravných, kde je vypodobněna každá bitvička, již Francouzové nad cizinci (nikdy nad krajany) vyhráli, arci že větším dílem z fantasie. Tak není vzetí Prahy (č. 364, r. 1741) nic jiného, nežli by bylo vzetí kteréhokoli jiného města: paruky purkmistrovské a nevyhnutelné bílé dívky před branou s klíčem z jedné a copaři v uniformě z druhé strany; města není vidět. Avšak mezi obrazy těmi jsou i první malíři Francie: Ary Scheffer, Gallait, Delacroix, Tony Johannot, Gudin, Gerard, Gros, roztomilé krajiny z Alžíru, Egypta, Italie, ze všech končin světa a někdy skutečně mistrovská díla. Palmu všeho má Horace Vernet dvěma velkými obrazy: zajetí Smaly (t. rodiny) Abdelkadera 1843 u Taguinu a episoda z obležení Říma (1849).

První představuje smělý útok vévody z Aumale se 600 jezdců na tábor Abdelkadera ve vnitřní stepi Alžírská, která má zcela ráz poušti — žlutá planina, průzračné nebe, ani stébla, a zvláště skvěle vydařily se malíři utíkající maurické ženské, plastické bujné krásy, kdežto vojáci francouzští předce v uniformách dřevění zůstávají.

Druhé je zase krásná modrá noc italská se stříbropěnnou řekou a rudými ohni bivouakovými, s bílými starými stavbami a s jasnou lunou, kde se ve ztečené redoutě Francouzové a insurgenti bijí, tak aby bylo hrobové ticho velké krajiny tím lépe znáti.

Rovněž mnoho krásných podobizen, zvláště z minulého století, kdežto z našeho téměř jen královna Viktorie skutečně krásnou podobiznu má.

Ze soch, vyznávám se, dojala mne jen jediná: Johanka d’Are (93, zdařilá práce nebožky princezny z Orleansu), jednoduchá, pobožná postava mladé selky. Nejen proto, že mezi všemi těmi byla jediná dívka, koruna všech stvoření, kytice všehomíra, již nebeský stavitel co vrch díla svého naposled na svět postavil, jako stavitel májku nad dokončenou budovu, světu co ozdobu, radosť a slasť; nejen že byla mezi samými urozenci jediná z lidu — ačkoli se také honosím být sprosťákem, jako celé devatenácté století:

Je suis vilain et très vilain!…

ale hlavně proto, že je živý obraz, nadšené vtělení, slavný div ryzího vlastenectví — citu to všem lidem, aťsi jsou Eskimáci anebo cikáni, tak vrozeného a nevyrvatelného jako láska, věrnosť, naděje, obětavosť, odvaha i náboženství. Právě že byla neučené děvče z lidu, proto osvobodila vlasť od Angličanů v dobu, když vojáci a diplomati tehdejší nad národností francouzskou zoufali. Kdyby byla bývala vzdělaná slečinka z města, byla by se učila anglicky, aby si mohla rozumět s novou posádkou, a byla by se styděla za tu sprostou řeč kuchařek; kdyby byla… vsak nechme toho!

Ohromen spoustou předmětů vyšel jsem si na chvíli do tarasu, kde počíná staroslavná zahrada Versaillská, po mnohá staletí vzor zahrad po světě. Dlouhá aleje habrů přímo řezaných, mezi níž vyhlídka s kopce na velké jezero, pyramidy z tisů, bílé nahé sochy, oranže staré (mezi nimiž nejstarší bylina všech sklenníků na světě, třístaletý oranžový strom Grand Connetable) poutaly mne ale méně než ostatní obecenstvo. Ačkoli nebyl zrovna den, kde velké vodoprysky hrají, ani neděle letní, kde jen 100.000 Pařížanů sem přicházívá: bylo vše plno, a mezi nimi nejvíce nováčkové vojenští, kteří se přicházeli dívat na tisíceré slavné bitvy.

Pochopil jsem, jak bojovný patriotismus se ve Francii lidu vštěpuje, a jak se oněch 20 mill. franků v obrazech lépe v době války vyplácí, než nevím kolik děl a ručnic v zásobě aneb jakákoli pevnosť. Obraz maršálů, kteří byli dříve řezníci aneb rolníci, tisícerých bitev, kde Francouzové nade všemi národy světa zvítězili, plodí ono hrdé přesvědčení o slávě národní, o neodolatelnosti Francie, onen zápas všech stavů, onu rovnosť před nepřítelem, které jsou tajemstvím francouzských vítězství.

Mimoděk zpomněl jsem si, že jeden národ, jehož bojovná historie také má skvělých upomínek od Kosova pole až do Pruska, od Milána až do Polsky, jenž měl první bojovníky patnáctého století a zavedl novověkou taktiku po světě: že ten národ má také dvě historická musea dějin svých — sochy jsou zavřeny ve vsi nějaké, a obrazy představují, jak král hoduje, rozdává chleba — a dopřává si všeliká neškodná vyražení — hodná národu holubičího.

À qui la faute?