Máj (almanach 1859)/Mému vrabci

Máj (almanach 1859)
Kaprice osudu	Mému vrabci	Ve Versaillu

Údaje o textu
Titulek:	Mému vrabci
Autor:	Jan Neruda
Zdroj:	Máj : Jarní almanah na rok 1859. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1859. s. 178–196. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Vidíš, milý můj vrabečku, kdybych vydával nějaký český almanah na způsob německé „Libuše“, mohl bych na titulním listu ku svým mnohým titulům, jakož jsou: „člověk, Slovan, veršovec“ atd. atd. nyní ještě připojit: „oud spolku proti trýznění zvířat“; neboť to je jisto, že se teď pro zvířata zapsat dám, a doufám také, že nějakou medailli za svou činnosť obdržím. Bože, medailli! řád! — je to k zbláznění! Musí mně ale tu medailli u nějakého Loosa dát udělat — jiné nepřijmu! Ano dostanu řád, jen až se dozvědí, že jsem tebe, šedivý můj vrabečku, pod ochranu přijmul! — Vlastně mně ale předce nepřísluší! Vždyť to byla má maminka, jež tě na ulici sebrala, když ti oráč bičem křidélko přerazil a kluci se smáli, že sebou tak směšně po dláždění házíš a k větší ještě své bolesti sebou tlučeš. Maminka tě dala do mé světničky, a ty jsi zasedl do koutečka; smutně a opatrně křidélko svoje svislé oštipuješ, a pohlížíš při tom nedůvěřivě na nás, nepřijde-li ještě nějaké pokračování v ukrutnosti. Člověk bývá obyčejně tenkrát jen ukrutným zvířetem, když vládne bičem; u mne podobného blahodatného nástroje nevidíš, a můžeš tedy na mne hledět co na zvíře dobré! — Při zobání byl jsi, chudáku, šlehnutím překvapen; snad jsi se ani nenajedl, a předce se ti teď do pěkného semence nechce! Jen důvěru, hošíku! budeme dobří přátelé, dokud se ti nezachce, abysi se zase mezi své podíval; pak tě věru zdržovat nebudu. Maminka říká, že se jí odměníš jako lidé — až budeš zdráv a vypasen, že odletíš. Inu, ty můj Bože, to se rozumí, že odletíš; což bys měl za kousek chleba snad celou svou svobodu zadat? Z toho povstávají nejčastější nářky na nevděčnosť světskou, že lidé s citem spokojeni nejsou a přeceňujíce vlastní služby přílišné oběti požadujou. Jiný způsob nevděčnosti má zase původ svůj v nepravém studu; stydíme se, že jsme sobě sami nepomohli a vůbec pomoc potřebovali, že jsme k vděčnosti zavázáni, a nepoděkujeme se ani. Ty se staneš nevděčným jen z první příčiny.

*

Vždyť nejsi tak ošklivý, jak lidé povídají! Neleskneš se sice skvělými barvami, máš ale pírko pěkně šedé jako slavík, přihnědlé a kropenaté jako vyhlášení polní pěvci, pěkný vous, jak se na tvou mužnosť sluší, a veliké, černé oko, ještě o něco větší a černější než slavičí, jež perští básníci očím svých milenek přirovnávají.

Nemohu vůbec pochopit, proč se ti všude vynadává; zdá se, že lidé zvláštní zvířata sobě k potravě, potahu, zábavě a tedy také k vynadávání vybrali. Nadávání vůbec je velkou částí zábav lidských. Kdybys nebyl tak přítulný k lidem, nestal bysi se jim tak obyčejným a měli by tě ve větší vážnosti. Zde u lidí je pravá nevděčnosť.

Otevři kteroukoliv knihu, jakýkoliv čti časopis přírodnický, a nalezneš hned z počátku: „K nejobyčejnějším ptákům a spolu k nejchytřejším náleží vrabec.“ Nesmíš se snad domýšlet, že ti aspoň něco ponechávají, když chválí spravedlivě tvou chytrosť! Lidé vždycky tak činívají, a chtějí-li někoho notně potupit, připouštějí oklikami tu neb onu lepší stránku. Chytrosť není ještě moudrosť; ty však učiň jako lidé, a co jiní u tebe chytrostí nazývají, pojmenuj ty moudrostí. Jak náruživě ostatně lidé tupívají, přesvědčíš se, přečteš-li sobě o něco dále: „Nadarmo nezachází s člověkem; přiučil se od něho šibalství.“ Přizná se tedy ve své náruživosti i ku své vlastní špatnosti a praví: „Jsem pes,“ jen aby mohl také na jiného psí hlavu strčit. Jakž ti může šibalů vynadávat, když se přiznává, že jsi jeho dobrým učněm? Kdybys byl dokonalý, nemohl bys mezi lidmi vydržet.

„Vlašťovka jest jako vyšňořená panenka, vrabec ale sprostý, ošumělý poběha. Vrabec jest sprosťák, proletář se vší drzostí a s celým šibalstvím nízkého svého rodu. Špinavé barvy oděvu jeho, šedivý kabát, rudohnědé nadhlaví a umouněné vousy, jakož i podsedlá postava, hrčivý let, chůze, hlas a posuňky, vše prozrazuje nízký rod a nízkou mysl.“ — Prosím tě, obdivuj se těm lidským plícím! Co tu nadávek jediným vyřknutím, a co při tom nejpěknějšího, že tě člověk pořád sám se sebou srovnává! A jaké lži zde nakupeny! Proč máš být sprosťákem? Není tvůj kmen tak starý jako všech ostatních ptáků? A proč proletářem? Což je proletářem, kdo žije podlé svého stavu? A nežiješ ty snad podlé svého stavu? — „Se vší drzostí!“ Inu ovšem, když pán někomu vytluče, vynadá aneb svou ekvipáží někoho lehkovážně poválí a porouchá, nenazvou ho zajisté drzým; tak zvanému sprosťáku ale už se drzosť o hlavu otlouká, když jen někoho potká a hned jak Paria před Indem vyšší kasty do prachu neklesá, aby jeho stín ho nepošpinil. — A co je ti do toho, jak vlašťovka vyhlíží? Inu ovšem, proč by ji nechválili, když vždy jen ku krásnému počasí přilétá a zase odchází, když se lidem špatně vede. Ji chválí a tobě nadávají, a chce-li sedlák náš neodbytnosť někoho naznačit, praví: „Stěhuje se jako vrabec z Čech.“ Hanebná to satyra na tvou věrnosť! — Co se týká tvého oděvu, odvrátil jsem úsměšky už dříve. Neposlouchej jich, lidé jsou zlí, ba až sarkastičtí, a mají tak zlé srdce, že se ti i posmívají, že v zimě sedíš „skrčen v kruhu svých hladových bratrů, neladně rozčepýřen, s hlavou staženou mezi plece, a jen umouněný zobák a černé oko že číhá z kožichu.“ Jakž pak máš v zimě sedět? A když přijde jaro, jsi prý „znovu starý vagabund“. Což se máš k vůli tak zvané dobré pověsti stát nekonsekventním? — I tvému rudohnědému nadhlaví se posmívají, jmenujíce je parukou! Odpověz jim s oním francouzským friseurem:

Contemplez d’Absalon le déplorable sort,
S’il cût porte perruque, il évitait la mort.

„Ale nenáviděný Paria mstí se bezohlednou, vpravdě kynickou nestydatostí na lidech a zvířatech. Nic mu není svatého; jmění cizí, krásné umění, mrav a zvyk, autorita a úcta jsou mu neznámé; všechno bere lehkovážně, všechno tupí a špiní.“ Náhle sobě člověk, jenž po celý svůj život jiným jmění ubírá a válkou díla umělecká hubí a vědu zastavuje, vlastní mravy a zvyky za cizí — někdy s prospěchem, někdy z bujnosti vyměňuje, vždy a všude všem ostatním autoritou býti chce: náhle sobě hraje na svatého!

Mstíš-li se, máš k tomu zajisté tisíceré příčiny a podstatné právo, a činíš-li to s „drzostí“ a s „kynickou nestydatostí“, jsi alespoň originální. Což ale platí lidem originálnosť! Máte dobře, že každé originálnosti klnete! Nač individuálního vývinu! — ať každý co nejúžeji přiléhá normám, které vy jste sami svému duchu a svému činění (někdy ovšem jen na oko) vymezili! Kdybyste přišli do blázince, bude vzdor vaší stejnosti rozumný lékař u každého jednotlivce z vás individuálnosť dříve studovat a pak teprvé speciálním těm datám všeobecná pravidla své vědy podloží! — Jsi prý hrubiánem. U tebe je to hrubství přirozené, jest to vlastně jen upřímnosť a nemá původu v nějaké zlobě! Hrubiánem se musíš právě tak narodit jako básníkem; máš-li ale od narození nadání i k básnictví i k hrubství, staneš se velikým básníkem. A což lidé nejsou mstiví a hrubí? Ohlídni se jen, a přiznáš se zajisté, že vy vrabci jste praví trpaslíci proti historické mstivosti a hrubosti na př. leckterého spoluhubitele naší literatury. Tisíc vrabců se nevyrovná takovému lidskému vrabčáku!

Ze prý také kradeš, a to sice zrnka obilní a vinní, třešně a t. d. Ty můj Bože —

es heisst am Rhein:
auch Ehrlich stáhl einmal ein ferkelschwein!

a ani toho jsi se zajisté ještě nedopustil! Říká ti Čech, že jsi „spolužrout rolníkův“; kdybysi se něčím jiným živil, říkal by, že jsi spolužrout někoho jiného. Že při živení-se odvážnou mysl objevuješ a ničím tak snadno zastrašiti nebo vyděsiti se nedáš, jsou zajisté pěkné vlastnosti, jež Čech snad jen ze závisti snižuje.

Lituju toho, milý vrabečku, že ti musím říci, u všech národů že stejné požíváš nenávisti! Ano, chudáku! vždyť jsou lidé všude slabí! Vezmi třeba nejmizernější německý konversační slovník do rukou, a nalezneš tam o sobě zvučnou větu: „Ist keck, grosser näscher, schreier und fresser.“ A v prostonárodních přírodopisech svých dokazujou, že už svým cvrlikáním „dieb“ dosvědčuješ, čím jsi. To chtějí ale jenom dokázat, že jsi původně německým ptákem; já alespoň v tvém hlasu nic německého neslyším, a nepochybuju, že jsi býval někdy zasvěceným ptákem některého z tisíců slovanských bohů. Zůstaň jen náš! Vzdor tomu, že tě Čech spolužroutem rolníkovým nazývá, je prý předce živou ohradou pohostinství a stýskalo by se mu po tobě. Věru mne to bolí, že u nás nejsi ve větší vážnosti než jinde. Ani jedna národní píseň není tobě věnována, a jakoby tobě k posměchu nenechali tě ani co hosta při „Vlkově svatbě“ vystoupit; jediná omluva této urážky by snad byla ta, že se vůbec jen čtvernohá zvířata zvala, a že jsi tedy ani ty, ani dříve zmíněný vrabčák-člověk při tom být nemusil. Všude tebou opovrhujou, i zvířata tebe nenávidí a arrogantní modráček „malaja ptica sinica“ praví při svém vypravování o ouřadech ptákův na moři, že „vrabci jsou na moři toliko chlapi“. Jediný Jihoslovan váží si tebe více, všímá si tvých osudů a zpívá v rozměru hrdinských svých zpěvů posud:

„Ženio se vrabac Podunavac
za vrabicu iz zelena grma“ atd.

Zbytečno ale se vzpírat; leckdy uklouzne i nejouhlavnějšímu nepříteli slovíčko plné uznání, a to pak tím více lichotí. Co se týká tvé tělesné krásy, vyvolil tě Čech předce za obraz maličkosti a tedy i něžnosti. Chce slovo a pojem žalud v hádanku uvest a mimovolně mu vyklouzne:

„Jel sedlák do lesa,
uťal lani polínko
jako vrabčí kolínko.“

Nevím, tane-li mu také relativní tvá velikosť na mysli, když pokračuje:

„Udělal z něj dvojí prací necky,
stolici,
polici,
a ještě bábě zbylo na čepici.“

A co se tyká tvé morální krásy, i tu musil uznat, zpívaje písně kolední a líče v nich, jak vrabec volá na včeličku, aby dala Ježíškovi na kašičku „medu“.

Nejsi tak dotíravý, jak se povídá, a kde tě dokonce nechtějí mít, tam se nezdržuješ. Pyšný tluče jen tenkráte na zavřená vrata, když se o něco velikého jedná! — Skutečně jsou některá místa v Čechách, kde vrabce ani nespatříš. Vypravujou se o tom šeredné pověsti. Obcházel prý stařec čarodějník, a kde nechtěli vrabce trpět, upekl chléb a dal do něho jedu; udělal tím vrabcům, aby odletěli a vyhynuli, a ponechal v každé osadě jen půldruhého páru na památku.

Ba i dle bible nestojíš, můj chudáčku, na prvním místě, čemuž slova jako: „Nekoupí-li se pět vrabců za dva halíře?“ a výrok: „ani vrabec bez vůle boží se střechy neklesne,“ nasvědčujou.

Předce ale žili a žijou lidé, již tě ctí, ba i básněmi opěvujou. Valerius Catullus, římský to prý Mörike, opěval dlouhou a krásnou básní smrť vrabce své milenky. Praví v zeslovanštěném překladu:

„Plačte, o grácie a amoreti,
a co jen krásného na zemi, zaplač!
Zemrelť jest vrabeček drahé milenky,
zemřelť jest miláček drahé děvy mé,
jejž vždy si chránila nad oko svoje.
Medově sladký byl, medově sladký,
znával svou paní jak děťátko matku,
— — — — — — — — —
— — — — — — — — —
Přeju ti všechno zlé, strašlivý orku!
Navyknul’s vše, co jen krásného, bráti!
Nám jsi vzal vrabečka, jenž byl tak krásný;
hanba ti věčná! — Ó předrahé ptáče!
pro tebe vypláče milenka očka,
vypláče očička krvavou slzou.“

Jiní zase opěvali tvou chytrosť a tvůj humor. Tak praví Friedrich Bach ve svých sice prý vylhaných, proto ale předce pěkných sensitivách:

Dann fliegt ér gemächlich nieder,
und setzt sich neben die schlingen:
„Und spinnst du kein feineres fädchen,
so soll es dir doch nicht gelingen.“

Ba i socha byla jednomu z tvého kmene už postavena. Není-li ale tak zvaný ataliba z tvého kmene, což s jistotou říci nemohu, byl tobě alespoň jmenem spříbuzněn. V jedné ze zahrad Košířských u Prahy stojí socha a na ní psáno: „Reisspatz aus Amerika, kam nach Prag den 3. september 1792, ging heim den 17. april 1793.“

*

Před týdnem jsem tě vzal ve svou ochranu, a posud ještě stůněš, a ani má spravedlivá chvalořeč ti značně nepomohla! Sedíš, chudáku, rozčepýřen a schoulen, skrčuješ se, jakobys všecek srdéčku bližší býti chtěl a z něho sobě své sny o mladosti, o bývalém zdraví a o svobodě vypřádal. Kéž bych mohl onoho oráče potrestat! Přál bych mu věru to nejhorší, aby ho to zcela zničilo, ba přál bych mu i to, aby někdo z něho cnostnou báseň udělal. Hodně zbytečnou to báseň — jiná by ovšem nemohla být, protože cnosť z rozumu pocházející o sobě ani nemluví, majíc se za nutnou a přirozenou.

A jak roztomile štěbetáš! Věru jsem sobě nepomyslil, že tak krásně, tak dojemně zpíváš, že tvůj hlas takových modulací schopen jest! Zpíváš jako slavík, jen že tvá píseň vždy mnohem dříve se ukončí, mnohem kratší dobu trvá, jako ty písně lidské krátké bývají, když srdce láskou překypuje. Zajisté je ta tvá píseň zvukem touhy, a namáháš se, abys na mysli tanoucí obraz milenky tóny svými vymaloval! Vidí-li básník perský ve slavičí písni obraz své milenky a praví-li:

„Slavíci se naučili zpívat
        milý obraz tvůj,
a já všude slyším teď zaznívat
        milý obraz tvůj;
slyším, i když slavíka tu není,
        milý obraz tvůj —
slyším, vidím ve bdění i snění
        milý obraz tvůj“ — —

nepotřebuješ ty teprvé podobného kopisty a můžeš směle říci, že tebe sama obraz milenky naučil tóny malovat. Ano, rozumím ti; vím jistě, že lásku zpíváš — kdož by to také nepoznal! Láska se vždy prozradí, jako nenávisť, a o všech zamilovaných platí stejně slova Oettingerova:

„Selbst der dümmste muss es sehen,
dass ich ein verliebter bin.“ —

Musím ti ale předce pro zábavu přečíst, co lidé o tvém zpěvu soudí. „A jak jednotvárný, nepříjemný jest hlas vrabčí! V babylonské směsi ptačích hlasů nalezne se málo zvuků tak neladných, jako v jednotvárném nářečí jeho. Celá tulácká sprostota jeví se v jeho zvucích.“ A ani na jmeno nemohou lidé tvému zpěvu přijít. Říkají, že remtětíš, čimčaruješ, cvrlikuješ, štilipuješ, rarachotíš, štěkáš a kdo ví jak ještě mluvíš! Při posuzování umění závisí vše od stanoviska. „Málo je toho,“ praví Lichtenberg, „co posuzujem citem; při ostatním vždy kus předsudku nebo přívětivosti nadvládá.“

A nač bys také hleděl, abysi se výtečným pěvcem stal? Pěješ svou jednoduchou prostonárodní píseň, a zůstaneš při zdravém rozumu. Nač virtuosnosti? Jdu-li kolem skladů musikalií, za jejichžto sklem podobizny hudebních veličin vystaveny bývají, myslím vždy, že mám řadu podobizen z Morisonovy fisiognomiky duševních nemocí před sebou. Každá hlava je jinak nakloněna, kouká se jak opilá z důli do výše a usmívá se podivně nerozumným blahem. Mám úctu před nimi, poněvadž mnohému z nich nerozumím, a předce hledám mimovolně pod každou podobiznou podpis — „po dlouhé duševní přípravě upadl v monomanii. Nemoc se charakterisuje stálou veselostí a radostí. Zpívá a směje se skoro ustavičně a vždy bez pochopitelné příčiny.“

Ba vždycky jsem rád štěbetání vrabčí poslouchával, a celé hodiny jsem strávil sedě v slunci na našem dvorečku, díval se na vás, jak jste po střeše poskakovali, a poslouchal jsem, co jste sobě povídali. Tenkrát jsem ještě nerozuměl, co sobě ptáčata povídala, nyní mně k tomu už trochu mladosti schází; děje se podobně i lidstvu vůbec!

Ráno mne vždy budívalo štěbetání vaše skoro ještě přede dnem. Běžel jsem k oknu a poslouchal jsem, jak hrozíte kudrnaté Márince, že její matku zbudíte, aby viděla, jak dceruška před ránem vstává a se študentem se milkuje.

Či ano, ty jsi více Márinky nepoznal, a byli to tvoji předkové, kteří s ní tak žertovali.

O, Márinka byla pěkné, skoro krásné děvče! Její plné a růžové tváře se usmívaly o něco ještě více, než tmavomodrá očka, a plné běložluté kadeře zdály se radostí sobě zahrávat, že v těch modrých hvězdách pod čelem o tolik méně čtveráctví sídlí, než nad čelem a kolem skrání. I matka její byla posud hezká ženština, a lidé říkali, že dceři krásu závidí, a litovali tuto, že služby děvečky zastávat musí a pro ješitnosť matčinu ani radostí nepožije. Matka vycházela sama na procházku, a dceruška zatím seděla v malé zahrádce a šila. Do zahrádky šla z několika sousedních domů okna. Zahrádka byla zanedbalá, protože byla obecním jměním celého domu, květin tam nebylo, a předce našla tam Márinka vždy po trávnících rozseté růže, ovšem už utrhané, vždy ale čerstvé ještě a krásné. V sousedních domech bydlelo mnoho mladých lidí, a růže ty neležely snad vždy na témže místě, ale byly po všech koutech nasety a naházeny. Márinka je vždy sbírávala, a teprva když se její Alois zlobíval a když říkával, že by ti páni mohli svých peněz k něčemu jinému použit, a že se pro ni nesluší, aby ty dary přijímala, nechávala je ležet — dokud se Alois na ni díval aneb v zahrádce byl. Aloisa měla Márinka vůbec tuze ráda, jak mu říkávala. Bylť jednoduchý študent, dobrý člověk, a Márinčin jediný společník a zábava. Byli přesvědčeni, že se vzájemně milujou, a nemilovali nikoho jiného, poněvadž s nikým jiným se blíže neznali. Takové lásky povstávají chladně a zacházejí chladně; i u nich by to bylo zase přešlo, kdyby matka nebyla plamínek ve větší plamen rozžehla.

Docházel do domu jakýs ouřadník a žádal matku o ruku dceřinu. Byl to člověk elegantní, jenž brzo poznal, že matka ráda vesele žije; doprovázel ji na procházkách a platíval fiakra. Matka byla těmito pěknými vlastnostmi tak překonána, že mu dceru slíbila a této přikázala, aby s Aloisem více nemluvila. Alois a Márinka byli více rozzlobeni než zoufalí a umínili sobě, že vždy před slunce východem, dokud matka nejpevněji spáti bude, se pod pavláčkou na dvoře sejdou. Schůzky ty trvaly dlouho, a mezi tím ouřadník stále také přicházel, ačkoliv Márinka s ním ani nemluvila.

*

Stýská se ti, vrabečku, že sedíš tak důvěrně u mých nohou a na mne pohlížíš, jako bys očekával, že tě bavit budu? Chceš snad o Márince dále poslouchat? O počkej, malý darebo, dověděl jsem se na tebe pěkných věcí a neodejdeš bez malého kázaníčka. Zde čti, co lidé o tobě povídají. — „Bez vyšších citů lásky hoví jenom svým chtíčům a žije v pustém souložnictví, v mormonském mnohoženství; s chlípnou náruživostí rozmnožuje potomstvo po celé vsi, a promrhávaje sílu životní před časem, záhy se vysílí a stárne.“ — Věřím tomu, už pro ty tvé velké černé oči!

Vidíš, to není hezké, musíš se polepšit! Vím ovšem, že jsi se všem těmto necnostem od lidí naučil; máš byt ale rozumnější než oni, sic tobě řeknou svým známým a znamenitým způsobem: „Proč se dal svést?“

Není to hezké, můžeme ale historicky dokázat, že jsi se lidmi mnohoženství naučil. V místech, ve kterých nyní ani vrabců nestává a o kterých jsem ti vypravoval, že tam stařec čarodějník tvým otcům udělal, ponechal tento, jakž jsem povídal, na památku jen půldruhého párku. Na každý způsob tedy zbyli buď dva samci a jedna samička, aneb naopak, a odtud ten špatný příklad a tvoje polygamie. Ostatně se povídá, že máš úctu ku starým vrabcům a každého že ctíš jako vlastního otce — pochází snad tato cnosť také z oné necnosti?

Vytýkají tobě, že máš mnoho dětí! Inu, když tě nazývají proletářem a nebožákem, mohou ti to ovšem podlé starého způsobu vytýkat. „Krásné jest“ — praví Juvenal — „být majitelem alespoň něčeho, a kdyby to byla ještěrka!“

Jsi však zajisté veliké lásky schopen, a známo, že někdy přemožen citem až mrtvicí raněn býváš a se střechy mrtev klesáš. A samička tvá je zcela pořádná hospodyňka, tak pořádná, že ji sobě i Heine, chtěje vylíčiti domácí život trochu filištínské rodiny, za obraz vyvolil:

„So spricht zu seinen spätzelein
im eichennest der alte spatz;
die spätzin piepet manchmal drein,
sie hockt auf ihrem ehrenplatz.
Sie ist ein häuslich gutes weib
und brütet brav und schmollet nicht;“
— — — — — — — — —
— — — — — — — — —

A nyní ti dopovím o Márince. —

Schůzky obou milenců nezůstaly dlouho tajny. Matka promluvila s dcerou řadu moudrých slov, a domluvy a mateřská naučení šla za sebou jako řada perel. Podobné perly kanuly také z Márinčiných očí. Konec dlouhé rozmluvy byl, že Márinka řekla: „Inu když myslíš, matičko, vezmu si ho.“

V tentýž den se dozvěděl šťastný ženich oblažující rozhodnutí Márinčino.

Asi o hodinu později zaklepal někdo u nešťastného studenta na dvéře. Alois otevřel dvéře a mna sobě červené oči spatřil vstupujícího ouřadníka.

„Jsem vám sice málo znám; ale nechtěl byste se mnou jít trochu na procházku?“

„Prosím, jsem okamžitě připraven!“

Po cestě mluvili z počátku zcela lhostejné věci. Konečně počal ouřadník:

„Nechci nikdy a nikomu v cestě stát, a Bůh mne chraň, abych snad někomu život pokazil a něčí bolesti vinu nesl. Toho bych sobě nikdy neodpustil! Vím, že milujete Márinku —“

„Prosím, o tom nemluvme! Já jsem se jí už odřekl a přeju vám z plného srdce, abyste třeba poněkud na mé outraty šťasten byl!“

„Ó nikoli na vaše outraty! K vůli vám se jí odříkám!“

„Jak? odříkáte? Ó, té oběti já nepřijímám!“

„Musíte ji přijmout.“

„Jaká to řeč? — Vy ji už nechcete?“

„Ne!“

„A já také ne!“

Zůstali stát a dívali se na sebe a dali se do smíchu.

„Tedy zůstane prozatím sama?“

„Neodpírám!“

A skutečně neodpíral žádný více, a Márinka se odstěhovala od času se svou matkou na Staré město.

Krásnou látku jsem ti obětoval; jen malou variaci, a můžeš z ní mít tisíc moderních novel čili „starých historií“. —

Po několika dnech pozoroval jsem několik vrabců, honících se za jiným, nejspíše cizím vrabcem. Náhle usedli, a cizí vrabec jim počal něco vypravovat. Byl to nejspíš vrabec staroměstský, aby se na způsob domácích pánů zeptal, je-li as ta rodina hodná, jež se právě byla přestěhovala. — —

Tenkráte ale přišla velká pohroma na vrabce našeho vůkolí a to se strany, s které by to nebyl zajisté nikdo očekával, a to od naší dobré sousedky, paní pekařky, o které celý svět věděl, že v každý pátek rozdá mezi žebráky za šesták drobných a deset tvrdých housek. Její manžel kupoval dům, ve kterém jsme my bydleli. Paní manželka musila dům ovšem dobře prohlídnout, prošla všechny půdy, dupala na cihly v průjezdu, klepala prstem na zdi, a aby věděla, mnoho-li jejích zástěrek dům měří, postavila se na ulici a měřila zeď svou hedbávnou zástěrkou. Lidé se smáli a pravili, že neumřela ještě bohatá, a že nemusí celému světu hedbávnou zástěrku ukazovat a se pyšnit, že dům kupujou. Pomlouvači nevěděli, že zástěrou měřit je v pekařčině rodině zvykem. Sousedčina posud žijící matka měřívala zrůst dceruščin podlé své zástěry, dcera nyní měřila dům tímže způsobem, a když konečně předce stará matka dříve než ona zemřela a dcera truhlu objednávala, udala truhláři délku mrtvoly taktéž svou zástěrkou. To ale lidé nevěděli, smáli se a mluvili tak hlasitě, že to i vrabci slyšeli. Vrabci se smáli se žlabu měřící pekařce, a jeden z nich sedě zrovna nad zástěrkou paní pekařky, tak dalece se zapomněl, že humorem až překypěl.

Paní pekařka přisahala pomstu. Kde kdo v sousedstvu měl nějakou pasť na ptáky anebo na myši, musil ji zapůjčit, a paní pekařka je rozestavila po dvoře a po půdách, a nasýpala otravné housky po ulici. A byl veliký mor a veliký smutek v pokolení vrabčím.

*

Bravo, vrabečku! Po šesti nedělích zdráv a vesel jsi se zase poroučel! Škoda, mohl jsi alespoň počkat, až přijdu domů, abych se z tvého odletu potěšil!

Byl jsi konsekventním! Sotva prý matka pootevřela okno, vyskočil’s na ně a už jsi seděl na protější střeše!

Vida, u nás ve světnici sotva na loket od země, a při útěku hned na střechu. Pravidlem to zdravého rozumu, aby se síla šetřila k rozhodnému kroku!

Nuže s Bohem! a škubej kanáry, kde jaký vylítne, za trest, že už dříve nevylítnul.