Máj (almanach 1859)/Kaprice osudu

Máj (almanach 1859)
Obrazy ze Slavonie	Kaprice osudu	Mému vrabci

Údaje o textu
Titulek:	Kaprice osudu
Autor:	Rudolf Mayer
Zdroj:	Máj : Jarní almanah na rok 1859. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1859. s. 155–177. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byl parný den. Přišel jsem od chůze umdlený domů; v pokoji byl velmi příjemný chládek. Sednul jsem si na pohovku, přiřízl si cigáro a chtěl jsem si právě s tou zvláštní váhavostí, která se mne vždy zmocní, kdy se chci oddat sladkému far niente. zapálit, any se dvéře otevřely a průvan mi shasil sirku. Pro ten den byl můj rozmar pokažen. Musím-li dvakrát zapalovat, už se mi to kouří špatně, tak jako se podruhé hůře miluje. Nevěděl jsem tenkrát, jaká je druhá láska; ale kdykoliv jsem cigáro po druhé zapálil, zdálo se mi, že má podivnou příchuť. Přemýšlel jsem pořád, co by to bylo, analysoval jsem každou částečku dýmu, tak že jsem pro samé pochybování o dobrotě cigára ani té dobroty neužil, kterou opravdu mělo. Pozorování jiných lidí mne přesvědčilo, že bývávají při druhé lásce vždy skeptičnějšími, a pakli při první proto dobře neviděli, že měli víčka jakoby ve snu přivřená a jenom z dálky hleděti si troufali, upadají pak v opačný extrem, dívajíce se tak zblízka, že opět buď pranic, aneb všecko černě vidí.

Rozmar můj byl tedy pokažen a tím jsem přišel o sladké lenošení; odhodiv cigáro podíval jsem se, kdo přišel. Byl to domovník, nesoucí dvoje psaní.

„Prosím, tohle psaní přinesl sloužící jakési paní baronky ze Salfriedu.“

„Baronka ze Salfriedu? Mýlíte se; já neznám to jmeno. Snad Sal…“

„Né, prosím, řekl z Salfriedu. Pamatoval jsem si to dobře — a tohle psaní přines’ listonoš.“

„Dobře.“ — Baronka ze Salfriedu! Kdo je to a co mi chce? — Hm, prosí mne, abych k ní přišel jistě o šesté; bydlí číslo… Bože! co se to děje — co pak jsem se stal tak vzácnou osobou, snad nějakou celebritou, že mne zvou lidé, jimž jsem ani představen nebyl a jež nikdo z mých známých nezná. Salfried? Podivno, to jméno jsem posud ve Vídni neslyšel.

Druhé psaní bylo od Eduarda, kterého jsem už dlouho neviděl. Co Julie tak náhle z Vídně odjela, aniž by jej o příčině a kde se zdržuje byla zpravila, byl Eduard zcela proměněný. Byl teď nejradší sám a střežil se konečně i mne, když jsem mu vytýkal, že se tak dětinsky podává špatnému rozmaru svému. Bývalá jeho mírnosť zvrátila se ve vášnivosť, jeho zdravý, vždy spravedlivý úsudek v křivdění nezřídka zlomyslné a upřímný srdečný hovor v sarkasmus a v samou ironii.

Eduard psal: „Julie je zde; viděl jsem ji. Přijď hned ke mně.“ —

Zapomněl jsem na špatný svůj rozmar; potěšilť jsem se srdečně z té zprávy. Myslil jsem, že je Eduard s traplivou nejistotou v konci — všecko že se vyrovná, on že zapomene na bolesť, již vytrpěl, a ona že se ospravedlní ze svého chování, a oba že se smíří. Nešel, běžel jsem k Eduardovi. Musil jsem přes glacis. Jak se mi ten celý svět — možná-li to, co na glacis uvidíš, světem zváti — za několik hodin změnil. Dříve se mi Vídeň zdála být hromadou kamení k zemi připevněnou a štěpánský dóm jak veliká myšlénka dlouhým dumáním zrozená, chtějící sterými perutěmi k nebi vzlétnout; ale tíží hmoty, tíží osudu nazpět tažená, usedla si tam a ve chmůry se zabrala. Jarní slunce ji netěšilo; toužila nazpět po mlze, po větru zimním, jež s celým jejím vzezřením souhlasily lépe. — A teď — všecko jakoby chtělo radostí uletět; věž se mi vždy víc a víc v jasné obloze ztrácela — vždyť bude Eduard zase šťasten!

Jak jsem se zklamal! Když jsem k němu přišel, byl velmi truchliv; podal mi ruku a jemným, skoro tichým hlasem, který jsem od něho zřídka slýchal, mne přivítal.

„Julie zde, a ty nevesel,“ začal jsem hovor.

„Je zde, včera jsem ji viděl v opeře; ale jak změněnou. Skoro bych ji byl nepoznal. Seděla v lóži, oděna byla skvostně — zdá se mi, že je provdaná. Když mne uzřela, zbledla, vstala a odešla. I já odešel, chtěje s ní mluvit. Nebylo možná tak lehko z parterru, bylť přeplněný. Když jsem se k zevnějším dveřím divadla dotlačil, vstoupala do vozu, sloužící jí pomáhal, a pak se vyšvihnul na kozlík. Zakřiknu: „fiakr!“ a dám rozkaz, aby jel za jejím vozem. Přijeli jsme na štěpánské náměstí. Juliin vůz vjel do průjezdu. Když já vyskočil, volala Julie: „Zavřete vrata!“ Zavřeli mi je před nosem.“

„Který to dům?“ ptám se.

„Naproti sv. Kapistránu.“

„S Bohem!“ — Utekl jsem. Což jsem mu měl také říci! Julie je tedy baronkou — ubohý Eduard!

*

Trpké myšlénky doprovázely mne k baronce. Slova Eduardova vzbudila ve mně upomínky, které jsem dávno pochoval a za to měl, že již v hrobech zpráchnivěly. Bylo tomu naopak. Jako polomrtvý o půlnoci se silou zoufalstvím rostoucí vždy mocněji o rakev bije, až se třese zem na víku ležící, a tichý na modlitbách trvající hrobník strachem se zachvěje a s modlitbou i na zaklínání nepokojných pochovaných zapomene: tak se i mně dalo. — Není na tom dost, že já se zklamal; musil být i Eduard oklamán. Zdálo se mi, že faleš a zrada staly se ve světě pravidlem, věrnosť a upřímnosť že jsou jen výminkou. Ba i ti, co si nestěžují na nevěrnosť, buď klamali buď taky oklamou — celý svět je plný vrtkavosti, a kdyby se i smrť člověčenstvu zpronevěřila — co by zde bylo stálého? —

*

Julie byla vážnější, ne-li smutnější. Oko její dřív jako srnka sem tam těkající, na všecky strany jiskry vysílající, hledělo teď klidně; byl v něm posud oheň — nepálil víc, ale hřál. Bledosť lící dodávala jejímu obličeji výraz utrpení, a čelo její dřív jak jasné zrcadlo potoka bylo teď promyšlené, tak že se mi zdálo jako velká řeka, po níž těžké lodi myšlének plouly. Konečně ten úsměv na rtech — jak paprsek podzimního slunce na vadnoucím listě, nesmělý a slabý, jakoby sám nevěděl, má-li mít útrpnosť s tím srdcem, jež ho vynutilo — má-li zahynout anebo klamat dále. —

Musilať mnoho prožít, mnoho bojů přestát, že se tak změnila. Mne dojalo její chování a udusilo ve mně klíčící nenávisť k ní; hledalť jsem ženu marnivou, lehkomyslnou — baronka byla opak toho.

Litoval-li jsem již dříve Eduarda, měl jsem teď větší lítosť s ním. Trpká-li již ztráta falešného klenotu — jak mnohem trpčí ta bolesť, kdy pravý klenot nám odňat!

Byla řeč o Eduardovi.

„Nemohu, nesmím s ním více mluvit; ani psáti mu nechci. Stalo se, jsme rozloučeni — nač hledět do minulosti. Jsem šťastna. Řekněte to Eduardovi, a jest-li ještě jakou přízeň ke mně chová, ať na mne zapomene i ať nevyhledává příležitosti, aby mohl se mnou mluvit, a pro všechno ne v mém domě. Musím ušetřit sebe i jeho.“

Bylo to opravdivé štěstí, o kterém mi povídala? A ta slza v jejím oku, byla to ranní aneb večerní rosa její radosti? Podivný je člověk!

*

Pochyboval jsem, že by se Eduard kdy vyhojil. Co se dozvěděl, že je Julie provdána, nic jej netěšilo, všecky práce zanedbával, celý den chodil po štěpánském náměstí, aby ji uzřel u okna. Hledal ji v koncertech, v divadle — byl všude, kde tušil, že by tam mohla být. Do každého vozu se koukal, a viděl-li kdys liveraj podobnou té, kterou viděl na barončiných sloužících, volal na ně a zastavoval vozy. Choval se, jakoby se byl minul s rozumem.

Noci probíjel s několika študenty, kteří si hráli na německé burse, dělal špatné i dobré vtipy, nutil se k veselosti, vysmíval se všemu, co mu dřív svatého bylo — nejvíc ale své lásce a sobě.

„Nepochopuji,“ pravil mi jedenkrát, „že jsem se mohl kdy zamilovat. Nemohu se ještě oženit, a Julie byla již tenkrát na odavky. Teď vím, že je ta láska přec jen „sentimentální oselství“, z něhož se člověk vyhojit musí. Svět je už tak zkažený, že pravá nezištná láska může mít jen v mozku blázna ohniště, kde by plála tak, aby ji průvan rozumu nesfouk’. A potom ten praktický směr našeho času — a láska! Jaká to protiva! Co celým světem hýbe, musí i jednotlivce uchvátit; kdo nejde s časem, je blázen, a proud nynějšího času je chladný. Kdo se do něho vrhne, tomu srdce zledovatí. A jak by to mohlo ještě milovat?“ —

Za dvě hodiny jsem jej viděl stát pod sochou sv. Kapistrána; podpíraje se o podstavec, díval se do oken, kde bydlela Julie.

Ubohý! za dvě hodiny zapomněl na praktický směr, na chladný proud našeho času, zapomněl na svět i na sebe. —

To srdce je přece mocnější než všechen rozum; — snad jenom u slabochů a u některých druhů bláznů?

*

Jakoby navzdor všemu napomínání zanedbával se Eduard čím dále tím více; prosby a domluvy neprospěly ničeho. Chodil ošumělý, choval se skoro sprostě a hovořil jen hrubě sarkasticky. Pravil, že je to jeho element, a liboval si v tom. S Julií se nikde nesetkal, ačkoliv každý den pilněji po ní pátral. —

Přišel-li z divadla neb odjinud, kde ji zas marně hledal, býval ve hrozném rozmaru. Vypil několik sklenic vína po sobě, potom začal hanět herečky, povídal celou chronique scandaleuse vídeňských kulis a přišel konečně na lásku. To byla voda na mlýn; zde slavila taktika jeho vždy skvěle vítězství; dospěl na mistrovství v dokazování, že je všecken cit bláznovství a on sám že je největším bláznem. To byl pravý point jeho celé logiky.

Radil jsem mu, aby odejel z Vídně a v Praze aby rigorosoval.

„Co ti napadá, abych šel z Vídně. Musím přece jednou Julii vidět, musím jí okázat, že vím, jaký blázen jsem dříve byl, a že jsem vystřízlivěl. Já jít z Vídně, to by byl triumf pro ni, a ta marnivá žena nesmí žádný triumf slavit — aspoň ne nade mnou. Jen kdybych se s ní mohl setkat!“

Bylo to též moje přání; on by byl seznal, že Julie není taková, jak se domýšlel, a byl by se spokojil tím, jak to je. Julie nechtěla jiného triumfu, jen aby byl Eduard šťasten, aby na ni zapomněl, a při tom triumfu by jí snad bylo srdce puklo. — Že se s ním vzdor mých proseb nechtěla sejít, lehce jsem si vysvětlil; bála se mu okem v oko pohlednout.

*

Julie mne žádala, bych ji častěji navštívil. Barona ve Vídni nebylo, neboť byl čas honby — nejmilejší to jeho zábavy. Byl prý to člověk dobrosrdečný, ale dosti primitivní. Znal výborně jezdit a střílet; ve dvorním divadle nevydržel ani čtvrt hodiny, ale v Karlovu by byl celé dni seděl. Aristokratické arrogance neměl, ale taky ne aristokratické elegance; byl prý více divoký nežli ochočený, a proto nejradší ve svých lesích žil, neboť mu byl frak v saloně těsný. Julii si vzal z upřímné náklonnosti; znalť ji už od dětinství. Její otec byl úřadníkem na jeho panství; již tenkrát, ač sotva dětinství odrostl, se s ní nejraději bavil, ačkoliv se to jeho naduté „chère mama“ nikterak líbit nechtělo, tak že tak dlouho kňukala, až Juliina otce ze služby vykňukala. Když baron po dlouhém čase Julii v plné kráse rozvitou ve Vídni uzřel, požádal hned otce o její ruku, a ruka mu byla přislíbena. Jak se to stalo, že Julie svolila, že Eduarda o tom ani nezpravila, ba vše to zamlčet se snažila, jsem se nedozvěděl. Já se neptal, a Julie o baronu a o svatbě své nemluvila. — Přišla do Vídně, aby se v čilém životě zdejším z trudného sklíčení probrala a ze zmáhající se choroby vyhojila. Baron byl velmi pečliv o ni. Psal všem známým svým a znamenitějším lékařům, těm aby ji hojili, oněm aby ji byť i proti vůli do společností uváděli a bavili. A předce se stávala Julie den ode dne uzavřenější, a kdyby nebylo toho úsměvu resignace na jejích rtech — řekl bych zasmušilejší. Nechtěla to dát na sobě znát, ale musila velmi trpět.

*

Přišlo jaro. Drn na glacis se zelenal a stromy vyrážely; jak krásné ale musilo být na venku. Tam již zaplanula prvním políbením jarního slunce pod sněhem vzešlá prvosenka, a fialka na polo rozvinutá dýchala milou vůní a stromy měly již zelené listy. Vmyslil jsem se v to jaro na venku, a všecko se mi před očima změnilo. Domy se zelenaly a prokvetávaly pestrými barvami. Dóm jakoby svrh’ se sebe stoletou svou dumavou zasmušilosť, líbal se s jarními paprsky, i v něm jaro obživlo, a každá věžička jakoby klíčila, vznesla se do výšky, a z lesa špičatých věží vyrostly podivně krásné květiny: bujné, láskou nyjící lotosy, divoké liány mořící líbáním svým mocné cedry, vysoké palmy rozvíraly jakby střežíce veliké listy svoje na vše strany, a slunce, to teplé slunce — — Bůh ví, o čem bych byl ještě snil, kdyby mne byl z myšlenek nevzrušil hlas dívky, prosící, abych koupil fialky. Koupil jsem a ani nevěda proč šel jsem k Julii.

Zpamatoval jsem se teprva v pokoji, když mi Julie řekla, že nesu jaro; mělť jsem opravdu kytici posud v ruce.

„Kdybych vám mohl jaro přinést, šťasten bych byl, milostivá paní. Nesu vám arci první fialky, ale to není ještě jaro.“

Mluvili jsme o jaře, o štěstí i o neštěstí lidském. „Bohužel,“ pravil jsem, „že láska, jež by lidi jen blažit měla, nejvíce bolestí našemu srdci přináší. Co po kráse jara, co po celé kráse přírody a umění, když jí srdce užíti nemůže. Jak málo je lidí, kteří mohou uvážiti to celé štěstí, jež nám příroda krásou svou podává.“

„Jest mnoho nešťastných lidí?“ ptala se Julie.

„Kdo může hledět do srdce lidského, aby směl říci: tam bydlí štěstí, tam nehlodá i nehledal nikdy červ viny a utrpení! Jak často smějící se tvář —“

„Ale vždyť možná odolat neštěstí, zapomenout co nás trudí a stát se opět šťastným.“

„Jest ale bol, milostivá paní, který se nedá vyhojit; jsou srdce, do kterých sotva paprsek radosti vnikne, a vnikne-li, jest účinek jeho, protože nezvyklý, bolestný jak světlo, když po operací v oko dříve slepého vpadne. — Znám jedno takové srdce, jež se i s nadějí rozloučilo. Jest jako mumie, jenom pomník sebe sama. Doby radosti pro ně uprchly, ba i bolesť zdá se že umlkla. Slovo ohnivé, pohled krásy je neroznítí, veliké myšlénky je nerozvlní, láska i hněv dřímají vedle sebe, láska bez milování a hněv bez nenávisti. V tom srdci ticho, jenom někdy jako spící sova zatřese křídlem svým zoufalá myšlénka a srdce se zachvěje touhou — rozpadnout se. Tak by musilo být mumii, kdyby měla cit a mohla myslit.“

Julie byla celá bledá, chtěla něco promluvit, ale nemohla.

Seděl jsem blízko okna. Vyhlédnuv ven uzřel jsem Eduarda pod sochou sv. Kapistrána.

„Teď je nejvhodnější čas,“ pomyslím si. „A víte,“ pravil jsem chopě Julii za ruku a veda ji k oknu, „víte, komu to srdce náleží?“ — Okázal jsem na Eduarda.

Viděl jsem, jak sebou zatřásl a jak k domu Juliinu běžel. Julie se mi vytrhla se slovy: „Co jste to učinil!“

Za chvilku přinesl sloužící visitní kartu; byla to snad Eduardova? — Julie přečtla, co na druhé straně psáno bylo; jen mžikem jakoby se rozmýšlela, vzala svůj lístek a tužkou cosi na něj napsala. Rty se jí chvěly a slza vstupovala do očí. —

A zase za chvilku šel Eduard po štěpánském náměstí; krok jeho byl pevný, nesl se jak dříve hrdě, v celém chování značila se odhodlanosť. Či to není víc ten Eduard, který stával pod sv. Kapistránem?

*

Šel jsem hned k němu. Uspořádal prý svoje věci a odjede v osm hodin se železnicí do Prahy. Přišel jsem na nádraží zrovna když vstupoval do vozu. Silným hlasem, který neměl přídechu ani smutku ani ironie, volal: „S Bohem!“

*

Druhý den jsem dostal list od Julie. I ona mi dávala s Bohem — přijel prý náhle pro ni její manžel. Zůstane přes léto na venku.

V post scriptum:

„Ať mi Eduard odpustí, nemohla jsem jinak.“ Tenkráte jsem tomu ještě nerozuměl. —

Bylo mi doma ouzko, vyšel jsem si. Chodil jsem nejhlučnějšími ulicemi, šel jsem okolo Juliina bytu a též okolo Eduardova; z těch tisíců tváří, co jsem potkal, se ani jedna vlídně na mne nezasmála, ani jediná mne neznala, jakož i já ani jedinkou. Jenom dóm, můj starý známý, vztahoval jak obyčejně nesčíslná ramena svoje, jakoby jimi svět i celé nebe obejmout chtěl. — Jak smutno jest na světě!

*

Bylo 13. října. Zpomínkou anebo tušením šel jsem o desáté hodině do štěpánského kostela. V poboční kapli panny Marie bylo prázdno, jen v poslední lavici seděla černě oblečená paní — bledá, uplakaná Julie. Bylo mi podivně, když jsem ji poznal. Dech se mi zatajil, jakoby se bál ji v modlení rušit, a srdce se mi chvělo jako plamen v lampě u Madonny, který teď jasněji zakmitnul a jakoby touhou se vztýčil — pak opadl a mdle se kolísal, jakoby v naději zklamán uhasnout chtěl a nemohl. —

Od poslední rozmluvy s ní stala se mi Julie nesmírně drahou. Často jsem si připomínal její tichou, vůli osudu oddanou resignaci, její úsměch utrpení, v němž ztěží poznati bylo, jak hluboká rána v srdci jejím, její sílu v předsevzetí a pevnosť v provedení svého úmyslu. Nebyl jsem si toho hned z počátku vědom, ale stala se mi dražší, protože ní okřála v mém srdci opět víra v ženu. Skepsis a pessimismus můj se ztrácel, a cítil jsem teď, že se mi láska vrací. Já miloval, já musil Julii milovat, vždyť první láska moje byla jen milování nepravé Julie.

Chtěl jsem z kaple odejít, nemohl jsem ale ani krok udělat. Nechtěl jsem ji z modlitby vytrhnout a na sebe upozornit. Věděl jsem, že před několika dny manžele pochovala, a pro všechno na světě bych nebyl dopustil, aby jednu z těch slzí, které památce jeho věnovala, byla musila potlačit. Vím jak těžko je, nechtít plakat očima, když srdce pláče, a Juliin bol, o tom jsem byl přesvědčen, nebyl affektovaný. Ctilať manžele svého, a byť i Eduarda milovala, vděčnosť i přátelství, jež ji k baronu poutaly, byly jí dosti značnou příčinou, ztrátu jeho oplakávat.

Dne 13. října přede dvěma lety klečela v té samé lavici Julie, šťastné dítě plné naděje, a vedle ní stál Eduard nespouštějící oka s krásného obličeje jejího; v tu samou hodinu se poznali — a dnes to ta samá Julie — ale bez doufání — což by měla taky doufat!

Přišly mně slzy do očí; musil jsem odejít.

*

Vábilo mne to k Julii. Chtěl jsem se přesvědčit, jak žije, je-li šťastna. Kdyby si byla jen stěžovala, kdyby byla jen trochu nespokojena bývala se svým osudem — jak rád bych ji byl těšil, byl jí povídal o Eduardovi, o jeho lásce k ní, ba ani sám nevím o čem. Ale Julie se ani slovem nedotkla té stránky; byla tichá, mírná a vzdor svého smutku tak lahodná, že se mi teď, když krása její soužením vadla, krásnější zdála, nežli v mladistvém pučení svých vnad. —

„Přeju si jen, abych se toho dočkala, by Eduard byl úplně šťasten. Ukřivdila jsem mu mnoho; zdali mně odpustil?“

„Jakž by vám nebyl odpustil — vždyť vás posud miluje.“

„Možná; možná i že ne — čemuž bych radši byla. V mém srdci jsou jen katakomby, ne místo pro šťastnou lásku. Eduard najde dívku, která jej blaženějším učiní, než by mně bylo kdy možná bývalo. Musí mít srdce svěžejší a útlejší, než moje. Zdá se mi, jakobych byla vídala v myšlenkách tu dívku, kterou okřeje, a já se ráda kochám v tak krásném snu. Psal vám již?“

„Posud ne.“

„Nezmiňte se mu, prosím vás, o mně; chci, abych mu nepřišla nikdy na mysl.“

*

Psal jsem Eduardovi. Zval jsem jej, aby co nejdříve přijel. Julie jej miluje, a třeba by z počátku překážky strojila, snad láska zvítězí. Pravila mi arci, že se víc nechce zasnoubit, ani s Eduardem ne — ale jen kdyby zde byl! —

On nepíše a ona chřadne den ode dne; ptává se často po něm. Nevím, co jí na to odpovědít; mám říci, že na ni snad zapomněl?

*

Přece jednou se mu zlíbilo psát; jak krátce!

„Můj milý!

Nepiš mi více o Julii. Mé srdce buď zvadlo anebo vystřízlivělo; jsme na věky rozloučeni. Ostatně i kdybych chtěl, nemohu přijít; mám za dvě neděle poslední rigorosum a potom hned promovuju. Přijdeš na promocí?

Pozdravuje Tebe

Eduard.“

Přiložena visitní karta Julie baronky ze Salfriedu, na jejíž rubě bylo Juliinou rukou francouzsky psáno:

„Raději umřít, než s Vámi se opět shledat.“

Vídal jsem Julii každý den. Chodila o desáté do Marianské kaple, jak za blahé doby lásky s Eduardem. Modlila se vždy tak skroušeně, jakoby si chtěla opět šťastné časy vyprosit. Ubohá! den ode dne vadla; oheň v očích jakoby jej časté slzy byly uhášely, bledý její obličej hubeněl a krásné její ruce byly teď vyzáblé — jen kosť a kůže. — Eduardovi jsem ještě dvakrát psal, ale nedostal jsem žádnou odpověď. Měl jsem outrpnosť s Julií, a ta rostla, čím více se ve mně zmáhal posud temný pocit lásky — čím více chřadla, tím horoucněji jsem ji miloval.

*

Prosil jsem ji, aby dbala více o své zdraví, alespoň z přátelství ke mně, a když mi řekla, že je teď beztoho nadarmo na světě, řekl jsem jí, že ji miluju. Jak osika, kdy vítr hustý dešť na ni strese, zachvěla se a slzy se jí vyhrnuly z očí.

„Mějte se dobře. Nesmíme se tak brzy sejít. Nevím proč mne osud tak pronásleduje, že se musím od nejlepších přátel vzdalovat. Život můj náleží mrtvému choti, a láska, možná-li ještě milovat, Eduardovi. S Bohem! nepřicházejte ke mně dříve, než vás o to požádám.“

*

Nebyl jsem v rozmaru jíti do společnosti; přijal jsem ale přece pozvání na soirée k B**, abych se alespoň na několik hodin z trudných myšlenek vybral. Pan B** bydlel v domě barončině. Když jsem šel prvním poschodím, chtěl jsem vzdor Julii daného slibu u dveří k jejímu bytu zazvonit. V tom přiběhl B**ův sloužící, měl mi vyřídit, abych jistě přišel, že se někdo z mých přátel, který mne dlouho neviděl, velmi na mne těší. „To je Eduard,“ proběhlo mi myslí jak pálící jiskra — šel jsem nahoru. Vstoupiv do salonu ohlížím se po Eduardovi. Nebylo ho tam. Kloním se na všecky strany, podávám ruku, usmívaje se pozdravuju, v srdci zlosť, že jsem raději u Julie nezazvonil. Co platno, snad Eduard ještě přijde. —

Seděl jsem blízko domácí paní.

„Víte-li, pane, jaké překvapení vás očekává?“

„Jsem velmi žádostiv, milostivá paní.“

„Ó počkejte; čím déle budete čekat, tím větší bude vaše radosť. Těším se, že celou společnosť překvapím.“

„Vidím, milostivá paní“ — v pravdě jsem neviděl než velikou bradavici na levém líci domácí paní — „že se sotva dočkati mohou; neračte nás déle nechat čekati.“

Nevím, co paní B** odpověděla; někde v pravo ode mne vyslovil kdosi jméno Julie — obrátil jsem celou svou pozornosť v tu stranu:

„Jakže, apopleksie?“

„Podivný to úkaz, beze vší příčiny fysické,“ pravil doktor P**, jehož čítali k nejznamenitějším lékařům v nemocech ženských.

„Beze vší příčiny fysické? Ráčíte se mýlit, pane kollego,“ odpovídal kdos dle hlasu mi neznámý; „není nemoce bez příčiny —“

„Ta ale nemusí vždy fysickou být; zde se vyvinula nemoc pouze z psychologických příčin v docela zdravé konstituci tak mohútně, že ji vyléčit nemožno.“

„Vždyť mají psychologické úkazy zase jen fysické příčiny.“

„Co vás napadá — vždycky! Větším dílem ano; ale jest každý bol účinek porouchané mašiny tělesní?“

„Arci. Dle mého úplného přesvědčení.“

„A co je tedy cit, co láska?“

„Nic jiného než obapolný vliv rozličných magnetických sil: positivní — mužské, negativní — ženské — který přitažlivě působě, touhu po úplném spojení zrodí a prostředečně i na krev působí. Ostatně vás ubezpečuju, drahý kollego, že polovička citů u lidí jest jen illuse, jen mam krve. — A což nenajdete i u zvířat, kterým přece tak zvané psychologické úkazy bez fysických příčin nebudete chtít vindikovat, něco podobného šlechetnějším citům lidským? Znáte bobry, čápy, víte o přátelství jednotlivců k sobě, jež přece nemohlo vyplynout ze souhlasu ve smýšlení a cítění. Potřeba, drahý kollego, to je pravá příčina přátelství, egoismus nejpevnější jeho páska a základ celého našeho cítění, myšlení a jednání, ta potřeba všech potřeb — potřeba tělesného blahobytu.“ —

V ten smysl asi mluvil neznámý pan kollega doktora P**; umlkl, snad že byl unaven. Doktor P** ničeho nenamítnul; to mrzelo asi opponenta a za malou chvilku začal:

„Ale povězte mi, pane kollego, svůj případ; rád bych vám vysvětlil toho příčinu.“

„Nepochybuji, že by ji váš fysický ostrovtip našel. Baronka byla,“ vypravoval doktor P**, „než se provdala, děvče dosti chudé. Tenkráte milovala člověka povahy nevšední a nezapomněla naň ani když si barona vzala, jejž si vzíti ani tak donucena nebyla, jako se pro prosby umírajícího otce sama donutila. Pomyslete si ty kaprice osudu. V pondělí prodala baronovi před oltářem lásku a s ní veškeré štěstí svoje, aby pomohla rodičům z bídy; ve čtvrtek umřel jí otec a v pátek dědila matka po dalekém příbuzném, jehož miláčkem bývala, velikou summu peněz. Trhala si vlasy s hlavy, že vydala tak nakvap dceru do takového neštěstí; ale co platno. Soužila se, až se dosoužila — za tři měsíce ji pochovali. Baronka zůstala samotna na světě, samotná se svým mužem, s neukojenou láskou v srdci, jež neustále jako nedobitý umírající o poslední ránu prosila. Jinak mohlo být, když baron umřel. Arci že tolikeré neštěstí v baronce nechuť k životu zbudilo; ale kde láska bez naděje žije, tam se naděje lehce ujme, jenom-li lze doufat. Byla to kaprice osudu aneb kaprice mužská, že se tak nestalo? Nevím — ale baronka duševně dávno nemocná onemocněla tělesně; následkem nějakého rozčilení duševního zasáhla ji apopleksie a dnes leží — —“

„To máte snadnou příčinu,“ vpadnul pan kollega do řeči; „potlačený magnetismus působil po baronově smrti s větší volností — —“

Doktor P** se dal do smíchu.

Chtěl jsem vstát a jít k Julii. Slyším se všech stran: „pst, pst!“ — Obrátím se, ve vedlejším pokoji seděl devítiletý syn paní B** u piána, vedle něho stál učitel připravuje mu noty. Ještě několikrát „pst!“, společnosť utichla, klávesy kleply a struny se zachvěly prvními takty z Beethoven’ovy nevím kolikáté sonáty.

Já byl jako v ohni. Každou chvilku jsem chtěl vstát a alespoň doktora P** se zeptat, jak Julii je a zdali se uzdraví. Ale soused můj vlevo a sousedka vpravo se vždy tak udiveně na mne podívali a tak impertinentně ztichounka: „pst!“ sičeli, že jsem se na okamžik zpamatoval a pokojně poslouchal — ne, jenom seděl.

Skončil. Celá společnosť tleskala, já hvízdal mezi zuby zlostí a nedočkavostí. Paní B** objímala svého synáčka, poslouchala s mateřskou pýchou nestoudné lži — jak hrdá může být, že tak genialního syna má. Konečně přišla ke mně: „Jak jste, pane, spokojen s mým překvapením?“

„Výborně, milostivá paní; v skutku šťastný nápad — jsem vám nesmírně povděčen!“

„A to všecko se můj Arthur naučil za devět měsíců; jak jste slyšel, hrál sonátu korrektně.“

„To bude jeden z největších geniů musikálních,“ pravil můj soused.

„Neslýchaná to věc v tak krátkém čase!“ sekundovala sousedka.

Nevím, jak jsem se tak mohl zapomenout — ale Julie snad umírala, a já —

„Arci že neslýchaná, milostivá paní,“ pravil jsem, „aby kdosi za taký čas sonátu tak špatné byl hrál.“

Co zraků ve společnosti, to šípů na mne cílilo; paní se kousala do pysků. Hovor utichl, jakoby se byl mých slov uleknul; já vstal, poroučel se chladně, a několika skoky byl jsem u dveří do Juliina bytu. Chtěl jsem zazvonit, když sloužící vyšel a lístek mi odevzdal, jejž mi měl do bytu nést. Roztrh’ jsem kuvert, na listu tužkou napsáno:

„Byste možná-li hned přišel, prosí Vás

Julie.“

Mám vám popisovat, jak se umírá, a jak těžko se to loučí se životem? —

„Buďte šťasten, pozdravujte Eduarda,“ zašeptala a zavřela oči; políbil jsem ji ponejprv a naposled, ještě byl teplý její dech — za několik minut byla mrtvolou.

*

Půl hodiny před pohřbem přijel Eduard. Já mu nepsal; nevím, přišel-li náhodou anebo-li se o její smrti jinak dozvěděl. Pro hněv a bolesť jsem s ním ani nemluvil, ani jsem se na něj podívat nemohl — byl mi protivný. Seděli jsme v jednom voze; já si ho nevšimnul až u hrobu, když se shýbal, aby země na rakev nasypal — veliká slza padla na tu zem. Vidě, že ho pozoruju, obrátil se pak, hodil zem na rakev, zahvízd’ přitísněnym hlasem, vzal mne za ruku a řka: „Pojď; co zde dělat!“ odtáhl mne od hrobu.

*

Dosti dlouho tomu, co Julie pochována. Eduard hledá posud dívku, která by mu Julii nahradila, a já svoje štěstí. — Snad najdeme oba.