Máj (almanach 1859)/Ouklady a láska

Máj (almanach 1859)
Ve Versaillu	Ouklady a láska	Muzikant

Údaje o textu
Titulek:	Ouklady a láska
Podtitulek:	Pravdivá historie
Autor:	Gustav Pfleger Moravský (jako Gustav Pfleger)
Zdroj:	Máj : Jarní almanah na rok 1859. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1859. s. 204–222. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

V Pivonicích mělo se hráti divadlo.

Že neznáte Pivonice?… Tomu se vlastně nedivím; mimo školu, jeden „dívčí“ ústav, dva městské raddy — neboť Pivonice jsou hezké, ouhledné městečko — a mimo staré hodiny na bořící-se kostelní věži a mimo pana pulmistra nemá město toto žádné jiné honorace a žádných veřejných ústavů více, vyjma snad starobylý žalář, u něhož však scházejí železná vrata — náhoda to, která zajisté slouží ke cti všem Pivonickým zlodějům.

Veliké náměstí, o němžto by se s dobrým svědomím ňáký moderní filosof prosloviti mohl, že je tak velké, že může vzíti město samé ve svou ochranu, aby je někdo přes noc neodnesl; asi pět pravidelných ulic — zákony pravidelnosti nebyly v Pivonicích obmezeny jako jinde — a pěkná radnice, poněvadž se stavěla za dohlídky nynějšího pana pulmistra, jenž v ní zůstával svobodným bytem: to máte celé město ze zevnějška.

Ale uvnitř to vypadá jinak. Tu je život čilý; nevšední ruch duševní tluče všemi žilami slavného obecenstva a obyvatelstva, mysl jará tu svěže pučí jako hojně plodící-se kopřivy ve příkopu u staré zanedbané zahrady tamnějšího kostelníka.

A v těchto Pivonicích mělo se hráti divadlo!

Ó vy neznáte to pohnutí, jímž se zachvěje venkovské město až po úpatí všechněch špinavých ulic, když zavane podobná zpráva do poklidných příbytků spokojených venkovanů z ohniště pěstovatelů umění divadelního. Tito lidé samou obětavostí a z pouhé nezištnosti podvolí se veřejnému soudu a pocházejí ze střediště oněch ctihodných mladých mužů, kteří neberou ze ctižádosti žádný večerní honorár za vystoupení na prkna, ježto představují — jak se ve všech divadelních referátech každý den opakuje — svět s jeho změnami! Vy neznáte tu tíseň, ten strach a tu ouzkosť, která se zmocní několika výtečnějších děvčat při zprávě, že se bude hrát. Vědíť jistě, že budou vyzvány, aby převzaly ženské úlohy v osudné tragédii, která se tak často skončí veselohrou, aneb v nějaké frašce, ježto se promění v posledním jednání v plačtivé oudolí. —

To je ptaní a vyzvědání!…

„Byl už u tebe N**?“

„Nebyl; i ať si tam zůstane! Pomysli si, já bych se měla učit osm archův! Pro boží milosrdenství! Já se nenaučila čtyrem za, celý svůj život…“

„A co mu řekneš, až ho nešťastná hodina k tobě přivede?“

„Co mu řeknu? Hm! co bych mu řekla? Že nemohu, že mi to rodiče nedovolí, že… že… “

Tak to šlo v nejednom domě v Pivonicích, který se počítal v řadu oněch, v nichž bydlilo stvoření pokládající Evu za svého otce.

A předce se děly přípravy k provozování Schillerovy tragédie „Ouklady a láska“.

Nemyslíte, že je to pouhá smyšlénka?… Že v Pivonicích neměli dosti veliký kontingent k obsazení a k dobrému provedení všech úloh v tom kuse?… To se mýlíte!… Millera hrál učitel se svou manželkou; úlohu Wurma měl hrát městský dozorce vězení; Ferdinanda si vyvolil Sáhodlouhý, nadějná to větev daleko rozšířeného kmene ctihodných právníků. Presidenta vzal si pan Pytlovský, jenž se přiznával k počestnému cechu nastávajících medikamentistů; maršálek Kalb se z kusu vyhodil co osoba, která nebyla nevyhnutelně potřebná ve hře. Za to ale svěřena jest úloha nemluvícího komorníka a němé komorné Žofie velmi nadaným rukoum dvou začátečníků na dráze dramatické Músy: jednomu gymnasistovi totiž, který převzal jedině za tou výminkou těžkou tu úlohu, že dostane notné kníry, a pak dceři kostelníka, který cvičil své milované děvče juž od nejoutlejšího mládí v deklamovánkách Rubešových.

Jednalo se tu jedině o ty nejhlavnější dvě ženské role, totiž o Lady Milfordku, která ouklady svými hraje, aniž by kdo o tom věděl, až to sama poví; a pak o roli Luisy, o které se i do Pivonic dostala zpráva, že je bledá.

Komu připadly tyto dvě úlohy, povíme hned. Musíme však, jak říkají spisovatelé, kteří píšou veliký román, tomu věnovati budoucí kapitolu.

II.

V komnatě pana pulmistra po venkovsku nábytkem opatřené panoval dnes neobyčejný ruch. Pan Špejchárek — toť bylo jmeno zastupitele celé obce a osady — byl sám ochotně vymohl dovolení k představení divadelnímu, o něž ho Sáhodlouhý a Pytlovský co hlavní podnikatelé všeho požádali.

Pánové tito přišli právě pozvat slečnu Arabellu, aby z ochoty převzala laskavě úlohu Lady Mildfordky.

Roztomilé černooké děvče právě přišívalo tatínkovi na odhrnutý kabát veliký knoflík, když pan ředitel a regisseur divadla ochotníků vstoupili.

Pan Špejchárek byl v tak zvaném negligé; spodky se mu zavěšely na bříšku veledobře zachovaném, vestu neobyčejné šířky měl otevřenou do kořán; veliká červená domácí čepice houpala se v stejném taktu s modrým třapcem na vysoceučené hlavě bývalého justiciáře, a v ruce držel pan pulmistr noviny od předvčerejška, protože se mu dostávaly teprve čtvrtou rukou za čtvrtinu předplatních peněz. Bylť Špejchárek rozumný pán; měl pole, byl ekonomický v každém smyslu slova.

Paní pulmistrová přebírala čočku.

„I dobré jitro, pánové!“ přivítala paní shrabujíc čočku do zeleného hrnce. „Což pak vás tak neočekávaně k nám vede?“

„Přicházíme,“ obrátil se Sáhodlouhý k panu pulmistrovi a pan Pytlovský k jemnostpaní, avšak tak, aby se zdálo, že také ku slečně. „Přicházíme,“ opětovali každý po svém, „požádat slečnu, aby nám převzala nějakou roli při budoucím představení.“

Pan pulmistr se uklonil, spolu se ale zaškrábal za čepicí; paní se usmála ukojenou hrdostí; slečna Arabella zbledla jako stěna.

„A co budete hrát?“ tázala se domácí paní přerušíc hrobové ticho.

„Ouklady a lásku!“ odpověděli direktor a regisseur najednou.

„Co je to za hru?“ ptala se paní Špejchárková.

„Z německého Schillera Kabale und Liebe,“ poučovali úslužně direktor a regisseur paní trochu v dramatické literatuře opozdilou.

„Ach! ano, kabela und Liebe. Již se pamatuji! Mně se všecko zdá, že sama paní důchodňová hrála jednou také kabelu v tom kuse!“

Slečna Arabella, která čtla také jednou Schillera, jak jej vůbec dívky čítají, znala kus, o němž byla řeč, alespoň dle osob. Přelítlo jí horko přes tváře, když zaslechla, jak rozmlouvá matka o výtvorech literárních s pány studenty.

Pan Sáhodlouhý otřel si pravým rukávem nestydaté peří, jež se mu bylo upnulo na přední části kabátu; pan Pytlovský vytáhl honem svůj kapesní šátek a dělal, jakoby byl právě dostal rýmu. Oběma podařilo se, že šťastně ušli smutným následkům nevčasného smíchu. Pan Špejchárek byl velmi shovívavé povahy a — mlčel.

„Tedy nám zapotřebí jedině svolení slečny Arabelly?“ s úklonou se obrátil pan Sáhodlouhý k paní pulmistrové.

Slečně Arabelle vypadla jehla z ruky; neboť matka její čtla jí ortel slovy, že mileráda svoluje, aby Arabella hrála.

Pan Špejchárek se usmál, jakoby též svoloval; po straně zamrzelo ho to všecko předce, neboť nedůvěřoval od jakživa ženským a obával se smutného konce veselého začátku.

Páni Sáhodlouhý a Pytlovský, pohovořivše ještě s dámami o krásných vyhlídkách na divadelní představení, odešli. Přislíbili slečně, že jí přinesou ještě dnes odpoledne úlohu čistě opsanou.

Po jejich odchodu ale počaly se činiti přípravy k toilettě, jaké bylo zapotřebí, aby slečna Arabella důstojně se přistrojila. Kdyby byla paní Špejchárková věděla, co vlastně Lady Milfordka byla: zajisté by se byla zděsila její počestná duše a Arabella nikdy by nebyla vystoupila na prkna divadla!…

Naši ochotníci přímo od pana pulmistra brali se k paní sládkové Kočičinské, bohaté to vdově, ježto měla rozmilou dcerušku s velkým hospodářstvím. Rosina měla hráti Luisu.

Pytlovský zaklepal. Sáhodlouhý přemítal, jak začíti, neboť byla slečna Rosina čiperné děvče. Dvéře se otevřely — ředitel a regisseur ochotnického divadla vstoupili.

Paní sládkova pletla roztomilou punčošku své dcerušky. Na stolečku u okna vedle ní seděl pejsek. Když pánové vstoupili, dal se do strašlivého štěkotu. Sáhodlouhý ptal se již po páté, jak se jemnostpaní vynachází: žádná odpověď.

Paní sládková chlácholila psa nadarmo; konečně se rozzlobivši vyhodila ho do vedlejšího pokoje.

„Totě roztomilý čertíček,“ odvážil se sladce pan Pytlovský; „nemůžeme přijíti ani k slovu.“

„Posaďte se, pánové, sem na kanape,“ počala paní Kočičinská.

„Ráčíte se dobře vynacházet, milostpaní?“ tázal se pan Sáhodlouhý s hlubokou úklonou.

„Inu, ještě by to tak ušlo; ale pomyslete, milí páni, již třetí den mne bolí kuří oko; bude zajisté pršet.“

„Toho je nám velice líto,“ převzal slovo pan Pytlovský. „Slečna Rosina není doma?“

„Šla k doktorovic Pepince poradit se o nových šatech. To děvče nadělá mi tolik starostí! A pan Smolenský si také často na ni stěžuje. Vy ho znáte?“

„To je tuším adjunkt vrchnostenského úřadu z Kohoutovic?“ ptal se Pytlovský.

„Ano, ano; je to velmi hodný pán. Nedávno poznal mou Rosinku, a od té doby nás často navštěvuje. Nevíte nic o něm?“

„Je dokonalý kavalír,“ pravil Sáhodlouhý.

„Inu, to jsem tomu ráda,“ vzdychla si paní Kočičinská.

„Ale, milostpaní, máme velikou prosbu,“ ozval se opět Pytlovský. „My bychom rádi, abyste dovolila, by směla slečna hráti divadlo. Ona zná tak výborně deklamovat.“

„I Bože! je-li možná! Inu ráda bych, tuze ráda; bude-li jen chtít; ona je tuze bojácná.“

„Snad by to šlo předce,“ domlouval pan Sáhodlouhý.

V tom se otevřely dvéře. Jako laňka skočila slečna Rosina do pokoje. Bzučela nějakou písničku.

Naši divadelní podnikatelé vymrštili se jako mlunem z kanape a přistoupili k slečně Rosině.

„Slečno,“ počal Sáhodlouhý, „chcete se zavděčiti všem ctitelům dramatického umění; chcete, aby se roznesla sláva vaše po celé vlasti; chcete, aby okouzlené obecenstvo vynášelo vás až do nebes: tu nám slibte, že budete hráti Luisu.“

„Já? Luisu?“ ozvalo se čiperné děvče odhodíc klobouk na stůl. Bylo asi osmnáctileté, červených tváří a jiskrných zraků, štíhlé postavy a hravých pohybů.

„Ano, slečno! zde pan Pytlovský přeložil Kabale und Liebe, a my chceme na všechen způsob předvésti tu tragédii zdejšímu obecenstvu. Vy tak krásně deklamujete, slečno! Převezměte tu úlohu!“

„Kdy se má hrát?“ tázala se Rosina.

„Za čtrnáct dní, slečno,“ odvětil Pytlovský.

„A kdy dostanu úlohu?“

„Třeba ještě dnes!“

„Tedy budu hrát; viď, matinko?“

„Já nemám nic proti tomu, Rosinko; vždyť nebudeš hráti ponejprv. A v Kohoutovicích jsi hrála pěkně.“

Ředitel a regisseur Pivonického divadla byli šťastni. Není to malá práce sehnati celou divadelní společnosť za jeden, za dva dni, a k tomu ještě v městečku, jako jsou Pivonice. Sáhodlouhý a Pytlovský div nesrazili vazy letíce přes schody dolů. Sáhodlouhý dělal kroky, že sloužily ke cti jeho klassickému jmenu.

Téhož dne odpoledne byly všecky úlohy rozděleny a nastalo studování.

III.

Byly sice Pivonice malé městečko, chovaly však ve svých zdech velikého padoucha. Vypadal sice úplně jako jiný člověk, nosil na sobě šaty a v neděli míval i rukavice, ale měl celý týden zrzavé vousy. Nevím, proč takový člověk ztratí u všech lidí sympathii; proč každý na to ukazuje, že jeho červená hlava věstí nehodu, kdo se s ní blíže seznámí. Ale tehdy příroda dobře věděla, proč zavěsila na hlavu písaře Kulhánka praporec utkaný ze severní záře. Kam vkročil, tam byla hádka; do všech děvčat se k jejich neštěstí zamiloval; a že mu prý jednou jakási slečna řekla, že je velmi sličný pán, tu se stal od té doby arrogantním a myslil, že ho každá musí milovat. A tento člověk zamiloval se také do slečny Rosiny Kočičinské; tento člověk byl od ní velmi chladně přijat, a tento člověk čekal jako káně na příležitosť, aby se vymstil na šlečně Rosině, jižto nazýval ze zlosti od té doby vyschlou rozinkou. Tento člověk rozstíral jako zlý duch své hubené písařské ruce nad krásným podniknutím divadelních umělců, když se byl dozvěděl, že slečna Rosina bude hráti Luisu.

Pomsta byla jeho spaním, s pomstou vstával, s ní obědval a pomstu měl k večeři. Když se ráno díval při oblíkání na boty, nejsou-li rozedrané, tanula mu nenáviděná dívka na mysli; když mu večír domácí paní hrozila, že mu vypoví, bude-li dům bouřiti pokaždé o dvou hodinách v noci: tu se mu zdálo, že právě tak uštěpačně zněla slova, když ho Rosina odbyla.

Ta Rosina nedala mu pokoje ani ve dne ani v noci.

Avšak krásný čas pomsty přišel, Kulhánek byl najednou veselým; mohly se tomu diviti celé Pivonice!!…

A několik z jeho kollegů z hostince ptalo se mezi sebou:

„A proč je Kulhánek teď tak vesel?“

A Kulhánek věděl proč, neřekl to však nikomu.

My to ale laskavým čtenářům upřímně sdělíme:

Pan Kulhánek spřátelil se s panem Pytlovským a Sáhodlouhým, a dostal od nich úřad souffleura při divadelním představení.

„A to je vše?“ budete se ptáti.

Dozvíte se.

Uplynulo několik dní. Všickni ochotníci mužského a ženského rodu a pohlaví učili se úlohám; u pana pulmistra a u paní sládkové otřásaly se stěny silnou deklamací Lady Milfordky a muzikantovic Luisy. Obě slečny hloubily se den ode dne vždy více ve svůj předmět, a jak se podobalo, chtěly novým pojmutím charakterů dáti všechněm herečkám nevšední příklad neskonalé své snahy. Milfordka ztratila pod rukou elegické Arabelly tu nevýslovnou anglickou pýchu; a z Luisy stalo se přičiněním slečny Rosiny velmi rozpustilé a veselé děvče. Když Rosina stála před zrcadlem a studovala pohyby a výraz při deklamací, tu bylo na ni milé podívání. Ruce jí hrály, ňadra se jí pnula, obličej jen hořel, a když pan adjunkt z Kohoutovic byl náhodou přítomen: tu se samou rozkoší rozplýval a sotva se dočkal, brzo-li slečna Rosina obsypána potleskem v triumfu kráčeti bude po jeho boku z divadla.

U paní pulmistrové byl však pan Sáhodlouhý-Ferdinand jako doma. Každý den přišel k slečně Arabelle na zkoušky, a po týdni přestali hráti divadlo, jejich hra proměnila se ve blahou skutečnosť. Zapomněli na strašlivé difference mezi Lady Milfordkou a Ferdinandem a — byli šťastni.

Nic však nenadělalo našim správcům Músy Thalie tolik starostí, jako dekorace a kostumy. Že se snad již velmi dlouho nehrálo divadlo v Pivonicích, byly dekorace ve velmi špatném stavu; neboť často jich užíváno bylo co transparentů, když slavil pan pulmistr svůj svátek. Tu písař městský Kulhánek a městský dráb mu podali vždy stejný důkaz své úcty, a pan Špejchárek přivítal jej povždy s takou radostí, jakoby každý rok transparent byl nový. Tyto zbytky olejem omalované přenešeny jsou do hlavního sálu hostince „u zlaté boty“, a za tři dni před osudnou nedělí bylo vše v pořádku; neboť pan pulmistr se toho sám ujal a podporoval vše, aby jeho dcera na důstojném místě vystoupila.

Stran kostumů pomohli sobě naši ochotníci jak jim situace dopřála. Že nikdo nepomyslil, že mají býti obleky z časů copů a punčoch, oblíkl se Sáhodlouhý ve sváteční uniformu městského drába, vysloužilého to vojína, a vypůjčil si od pana pulmistra krásnou tureckou šavli, o níž kolovala v rodině pověsť, že pochází od dědečka, jenž ji byl ulovil v turecké vojně. Tak vypadal Ferdinand. — Pytlovský vzal si široké spodky a černý frak, dal si od Pivonického friseura řádně napálit vlasy a vycpal si tělo několika vypůjčenými od hostinského ubrusy.

Wurm navzájem vypůjčil si od Sáhodlouhého dlouhý kabát s kostěnými knoflíky a vyškrábal někde ze starého archivu nějakou paruku, ježto bezpochyby náležela jednomu z předchůdců pana pulmistra.

IV.

Neděle přišla. Ráno běhal Sáhodlouhý a Pytlovský po celém městě s pozváním na dnešní večer. Z odbytu vstupních listů dalo se souditi, že bude návštěva velmi valná.

Každý z hercův přehrál ještě jednou svoji úlohu a odpoledne byla už asi desátá zkouška, která však vypadla nešťastněji než všecky předešlé. Naši umělci ale nedali se odstrašit a slíbili si vespolek, že bude jeden druhému napovídat, ačkoli pan Kulhánek dostál co nejvěrněji své nešťastné povinnosti.

Večír se všickni sešli, každý maje roli v ruce a na mysli přemítaje důležité situace svých scén. Všickni byli rozehřáti napnutím a o úzkostí, jenom Kulhánek byl bledý jako smrť a jeho oko maně upnuté na Rosinu jevilo ukojenou žádosť.

Lampy se počaly rozsvěcovat, diváci scházeli se. Za kulisami počal se rozvinovati nový život. Ve vedlejších komnatách oblíkali se mužští ochotníci, na druhé straně přes jeviště ve vedlejším pokoji sešly se ženské.

Obecenstvo s napnutím čekalo. Naši herci dostávali trému. Sáhodlouhý, nejmužnější ze všech, poslal si honem do lékárny pro kapky na posilnění žaludku. Pan president Pytlovský vystál nesnesitelného horka; neboť byl do samých ubrusů zatočen. Neustále křičel na sklepníka o vodu ledovou, sice že se horkem rozplyne. Wurm-dráb drkotal zuby a přisahal, že mu tak nebylo, když sel do vojny. Jenom Miller-učitel nechtěl ukázat, že má strach; sedl si do kouta a pohlížel s uslzeným okem do své role, jsa pohnut svou vlastní nastávající hrou.

Panovalo chvíli hrobové ticho — rušené jenom hlukem a bzučením obecenstva z vedlejšího sálu.

Když se konečně mlčky všickni byli oblékli, odebrali se přes jeviště jako k smrti odsouzenci do komnaty k ženské pleti.

Tady vypadalo to možná-li ještě smutněji.

Slečna Arabella seděla u paní učitelové a stěžovala si, že má ukrutné bolení hlavy. Pan adjunkt Smolenský stál u slečny Rosiny a podával jí voňavku k romantickému nosu. Po této operaci přišla Rosina Kočičinská k sobě. Když byl Ferdinand se svým Pytlovským-otcem presidentem a s přítelem svým Wurmem vstoupili, nastal poněkud nový život. Každý snažil se býti veselým a bez rozpaků, a na každém bylo viděti, že má trému.

„Kolik je hodin?“ ptal se konečně Pytlovský-regisseur pana hostinského Kapičky.

Kapička vytáhl hodiny: bylo právě šest.

„Šest hodin, drahá společnosti; musíme na prkna, žádná pomoc. Pane Millere a paní Millerko — na scénu!… Pro všecky svaté, je-li pak tu pan Kulhánek?“

Jako bouře vrhla se celá společnosť ke dveřím; co bylo mužských, vyskočilo na jeviště a dívalo se s vyjevenýma očima do souffleurovy boudy.

Tam seděl pan Kulhánek se svou zrzavou hlavou, před sebou maje otevřený sešitek, v pravo podle knížky veliký zvonec.

Právě dal silným zazvoněním znamení.

Obecenstvo kašlalo, a nastalo šoupání nohou a šramot sedadel.

Pan Pytlovský vytáhl svoje scenarium a rozděloloval situace.

„Kdo sem nepatří, ať odstoupí!“ ozval se konečně jeho hlas; scéna byla urovnána, Pytlovský zmizel za kulisou, opona vylítla — totiž pomalu se vyhrnula nahoru — hra počala.

Šlo vše dobře. Napověda víc uměl než herci; naděje našich ochotníků rostla každou scénou, každým jednáním; obecenstvo tleskalo a nikdo nepozoroval, že maršálek Kalb schází.

Tak to přišlo velešťastně k velké scéně Milfordky a Luisy.

Luisa vystoupila — slavná scéna začala.

A co zatím obecenstvo pozíralo k representantkám tak znamenitých úloh; co se zatím Milfordka chystala k hrdému přivítání chudé dívky: nepozoroval nikdo veliký boj pana Kulhánka v malé boudě na pokraji osudného jeviště.

Teď… teď přišla doba nejsladší pomsty. Kulhánek viděl před sebou tu hrdou dívku v podobě Schillerovy Luisy; on cítil, jak ho její slova ranila, když nadarmo žádal o její lásku: teď ji viděl tak krásnou, rozjitřenou představením a hrou — dívka zdála se býti tím půvabnější! Ba on viděl ze svého skromného příbytku i půvaby, jež pouhé oko člověka na zemi nevidí. To všecko účinkovalo naň tak mocně, že se v něm vybouřil hněv, jejž byl dusil a ukrýval mnoho měsíců v sobě — ale nadarmo.

Pomsta! hučelo mu kolem uší — zatočila se mu hlava — on se rozložil v boudě — odstrčil od sebe sešitek a díval se krvežíznivým okem na svou ubohou oběť.

Zatím se dály na jevišti a v sále znamenité věci.

Milfordka a Luisa stály dlouho naproti sobě: mlčky hrály jim tahy v obličeji. Obecenstvo divilo se jejich výborné mimice. Pak obě dámy s vyjevenýma očima dívaly se k souffleurské boudě, začaly rozprávět: ale řeč se jim mátla. Obecenstvo myslilo, že to hra žádá, a neříkalo nic. Když ale němý ten dialog nechtěl skončiti, když Milfordka a Luisa stály dosud mlčky v největším rozpaku naproti sobě; když konečně sklesla Milfordka na pohovku skoro bez sebe, a Luisa vrávorala za kulisu, kde Pytlovský-regisseur chtěl mermomocí vyskočiti z kůže: tu obecenstvo počalo přehlučně tleskati. Opona spadla a nastal veliký povyk. „Bravo! bravo!“ volalo se ze všech stran; avšak nikdo nešel se poděkovat.

„Již je konec?“ ptali se mnozí.

„Ano, ano! Ale hráli tuze pěkně,“ zněla odpověď z mnoha úst, a většina obecenstva hnula se ke dveřím.

Za oponou panoval strašný zmatek.

„To je ukrutný škandál!“ volal Sáhodlouhý a Pytlovský, Miller a Wurm.

„Přišly již k sobě?“ křičel hospodský, v jedné ruce talíř s nastrouhaným křenem, v druhé flašku s octem.

„Přišly,“ odvětil Pytlovský, „ale zapřisahají se obě, že dnes více nevystoupí, že jakživy nebudou více hráti divadlo.“

„Nemusíte míti velkých starostí,“ pravil hostinský Kapička, „většina obecenstva již odešla.“

„Tak?“ zvolali překvapení Pytlovský a Sáhodlouhý.

„Ano; myslí, že je už konec.“

„Hurá! tím líp! Honem ke slečnám!“ volali Ferdinand a president obejmouce se. „Ale kde je ten proklatý Kulhánek? Až ho dostanu, povím mu, zač toho loket!“ hrozil Pytlovský.

„On sedí dole v pokoji,“ odvětil hostinský, „a dal si přinésti velkou flašku vína a pije na zdraví celého světa.“

„Slečny povídají,“ ozval se Wurm, „že je tím vším vinen; on prý přestal napovídat a slečny nemohly dále!“

„A proč to?“ ptal se Pytlovský odcházeje s celou společností do komnaty, kde nastalo křísení polomrtvých.

„Já nevím!“ odpověděl Sáhodlouhý-Ferdinand.

Slečna Rosina a Arabella rozplývaly se samým pláčem. Nebyla s nimi žádná řeč. Naši známí dovedli je domů a ponechali je dlouhé, dlouhé noci beze spaní. Úplných čtrnáct dní neviděl je nikdo na ulici.

V.

Den na to dozvěděli se ředitel a regisseur divadla Pivonického o příčině toho, jak pravili „strašného škandálu!“

Netrvalo to dlouho, a pan městský písař Kulhánek dostal výpověď od pana pulmistra Špejchárka. Musil opustit Pivonice. Zaslepen svou vášní zapomněl, že kompromituje pomstou dceru svého představeného.

Od té doby neslyšeli v Pivonicích o něm.

Slečna Rosina Kočičinská a slečna Arabella Špejchárkova nesměly od té nehody nikomu přislíbit, že budou hráti divadlo.

Takové následky mají ouklady a láska!