Máj (almanach 1858)/Přívozník/V.

Přívozník Vítězslav Hálek
IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	Přívozník
Autor:	Vítězslav Hálek (jako Vítězslav J. Hálek)
Zdroj:	Máj. Jarní almanah na rok 1858. Praha: H. Dominikus, 1858. s. 84–89.
Licence:	PD old 70

U Strnadů se zatím dály přípravy k svatbě. Švadlena ani z domu nevyšla, otec se spokojeně usmíval, matka radila to a ono, nevěsta se zdála být nepokojnou — zkrátka bylo tu jako před svatbou.

Svatba je v skutku dosti patrným okamžením, aby se o něm mluvilo, a ukáže-li se nevěsta mimo dům, dívá se každý za ní, jakoby ji jaktěživ byl neviděl; jakoby byla něco spáchala, jakoby měla něco při sobě, čeho posud u ní nebylo. Proto musí být nevěsta nepokojná; a kdybych já byl Marjánčiným otcem, ani bych si toho jejího nepokoje tak nevšímal. Vlastně si to její otec také myslí, že není třeba si toho všímat; jen co se blíže poznají a si přivyknou, pak se i na ledacos zapomene, čeho by se člověk jinak snad přetěžce zbavil.

Byl večer té samé neděle, o které jsem právě vypravoval.

Večerní vzduch se zdál být tak milý, všude tak čerstvo — těch ptáků tam v křoví, jakoby jich nasil, a toho zpěvu ani nemohlo být konce; ta čistá hladina řeky, ten hvězdami osypaný blankyt — — věru, na tom světě je předce jen milo býti.

Frantík se div nerozplakal, když to tak všechno kolem sebe viděl. Zdálo se mu, že by byl právě s to, se všemi lidmi se smířit — se všemi, i s Kmochem. Není k tomu třeba, jen chtít se těšit z těch bohatých kras, jež jsou na všech stranách kolem nás, a člověk ani nenajde času, aby se komu stal nepřítelem. Tak mu bylo líto, že se kdy s kým rozhněval, že by byl hned každého prosil za odpuštění, anižby se byl dvakrát tázal, jestli se tím ponižuje, čili nic. Zdálo se mu, že takové chvíle ještě co živ nepocítil; všechny věci se mu zdály pozbývati rozdílů a protiv mezi sebou, vše odporné se zdálo ruku si podávat k smíření, staré boje přestávaly, a na jich místo nastoupil úplný klid. Zdálo se mu, že oheň s vodou není více nepřátelský — hle! jak ten měsíc tam se ztichounka brodí v těch uhlazených vodách; mezi pevnou zemí a vodou že není třeba dělati rozdílů — hle, jak ten malý ostrůvek se tak poznenáhla níží ve vodu, až nelze rozeznat, co pevninou. Nač dělat rozdílů mezi trpkými dny a mezi chvílemi, v slastech zažitými? Není-li lépe myslit, že všecky ty časy byly řadou šťastných chvil?

Ne, tak daleko nelze jít. Se vším se smířit, byloby nade vším udělat kříž, na všechno zapomenout. A předce jsou tak mnohé chvíle tak trpce zapsány v paměti, že na sebe vyvolávají nespokojenosť celého ostatního života, že jim klneme, jako nezdárným dítkám, které přivedly trampoty a nepokoj v duši naši.

A věru netrvala dlouho Frantíkova smířlivosť; všechny živly v jeho ňadrech se opět ve své protivné prvky rozpadly. Zač on byl životu smířením, vděkem povinován? Snad za to, že jej život ústrkem kojil; že jej štěstí tím obohatilo, že byl bohat na chudobu? Snad za to, že se v něm vzbudilo více bolů a útrap, nežli mu možná bylo, aby se udržel naproti nim v rovnováze? Snad za to, že je živ, aby poznal, jak trpce je živu být, jak hrozné je, býti sklamánu v lásce? —

Z druhé strany někdo zahvízd’! Frantík to zahvízdnutí slyšel, ale zdálo se mu, že je neslyšel. Aspoň se tam ani neohlíd’, aby se přesvědčil. Zahvízdnutí se opakovalo, a Frantík se teď v tu stranu nechtěl ohlídnout; snad se bál, že se vytrhne ze svých myšlének, jimiž život svůj odsuzuje. Hvízdnutí opět, zase — až přešlo v nadávání a klení.

Frantík poznal podlé hlasu Kmocha. Neměl dvakráte chuti, převážet se na druhou stranu. Šel do budky zbudit Martina, na němž dnes byla hlídka.

„Vem tě čert; jdi si sama, nech mě spát;“ volal Martin ze spaní.

Frantík ho nechal spát, a jel sám na druhou stranu. Spící Martin mu nechtěl z hlavy; zdálo se mu, že je pro paměť nejlepším dobrodiním spaní, a pro život — nebýt živu.

„To jsem si nemyslil, Frantíku, že už i vy nedbáte, když vás člověk volá,“ přivítal Kmoch Frantíka.

Frantík vlastně teprv teď úplně se zpamatoval, že jel pro Kmocha.

Na jeho slova mu neodpověděl.

Když se převáželi na Vrbenskou stranu, seděl Kmoch zády k Frantíkovi. U Strnadů svítili, Frantík i Kmoch se dívali po Strnadovic oknech. S jak jiným každý okem.

Frantíka pojala tak náramná bolesť kolem srdce, že se mu zdálo, že ta bolesť mu srdce z ňader vytrhnouti chce. Tak jakoby se všecko na něj bylo přivalilo, a on nebyl s to, tíži toho unésti. Počal se chvět na celém těle jako v zimnici, a zuby cvakal jako kostlivec.

Veslo z ruky vypustil, a nespozoroval to; zůstalo vězet na dně, on o tom nevěděl.

Loďka byla u prostřed řeky — tam, kde voda nejvíc žene proudem. Však také ta loďka ubíhala po vodě, jako když ji vítr nese, a Strnadovic domek zůstával pořád víc a víc v levo.

„Hrome, jaký’s ty mi přívozník! Vždyť jedeme k Drážďanům,“ mluvil Kmoch, nespozorovav, že Frantík nemá více vesla.

Frantík ani nedutal.

Kmoch se k němu obrátil.

„Frantíku, teď si poroučím, abys řádně převážel!“ poroučel Kmoch.

Frantík nevěděl, kde je, co dělá; jen to věděl, kdo s ním mluví.

„Jářku u sta hromů, abys převážel!“

„Ej jsem já výborný přívozník!“ vzkřikl divoce Frantík, skočil na Kmocha, chytil ho kolem prsou, přimačkl jej k sobě, a dřív než co toto povídám, přehodil se s ním do vody, křiče: „Jen až sem jsem tě chtěl převézt!“

Voda se nad nimi zapěnila, zavřela, a — bylo kolem ticho. —

Druhý den chytili asi hodinu od Vrbna prázdnou pramici, a pod Vrbnem dvě mrtvoly, jež se pevně držely v objetí.

Veslo ještě ráno vězelo u prostřed řeky zaraženo na dně. Nejvíce se tomu divil Martin, když se ráno probudil, kterak se mohlo dostat do prostřed řeky. Když se ale dověděl, co se stalo s Frantíkem, poprvé ve svém životě zaplakal. —

Marjánka se ani před stavením neobjevila; lidé na ni prstem ukazovali. Strnad prodal domek, a odstěhovali se jinam, aby ušli lidským řečem. —

Hrob Frantíkův nezůstal pustým. Martin jej krášlil květinami, jakými jen mohl; ba nejednou na Františkově hrobě, když měl pokdy, usnul, a spal třebas až do druhého rána. —