Máj (almanach 1858)/Přívozník/IV.

Přívozník Vítězslav Hálek
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	Přívozník
Autor:	Vítězslav Hálek (jako Vítězslav J. Hálek)
Zdroj:	Máj. Jarní almanah na rok 1858. Praha: H. Dominikus, 1858. s. 79–84.
Licence:	PD old 70

Uplynulo několik neděl, a dnes právě byla neděle.

V neděli bývá na některých místech zvláště živo; vždycky aspoň na přívoze. Co se tam těch lidí za tu boží neděli převeze! Za všedního dne nemá člověk ani dvakrát času, aby se podíval přes vodu; za to si to vynahradí v neděli. Vím, že se mnohý po celý týden chystal na druhou stranu; ale tu přijde brzy to, brzy zas to, tu přijde někdo a tu zas někdo, a člověk se z domova ani nevypraví. V neděli ale si udělá každý pokdy, a skoro každý rád vyjde ze vsi. Mimo to se chodí i z Netolic do Vrbna do kostela, a tu má přívozník práce až dost.

Přívozník má vlastně v neděli ten nejvšednější den; a kdyby neviděl ty lidi, jež převáží, svátečně oděny, ani by snad nevěděl, že je neděle.

Podivno — Frantík dnes byl tak obyčejně ustrojen, jakoby byl všední den. Což snad dnes zapomněl, že je neděle? Vždyť býval jindy ustrojen jako kytka, že až radosť se na něho podívat. Mnohá holka se zalíbením se na něj podívala, jak mu to všechno slušelo, jakoby to na něho bylo ulito. A dnes — jakoby byl vyměněn. Že se dnes neusmíval, tomu se skoro už ani nikdo nedivil; neboť se Frantík už po dlouhý čas na nikoho neusmál. Kdo pak ví, co mu vězí v hlavě, a člověku není každé chvíle do smíchu. Že ale dnes se ani svátečně neodil, to už leckdos pozoroval; někdo ovsem jen tak se na to podíval, někdo si to jen pomyslil — jiný ale o tom přemýšlel a čtvrtý konečně šťouchl svého souseda, a buď mu to po tichu řekl do ucha, aneb mu mrknutím oka dal na jevo, aby se podíval na Frantíka. Dlouhých řečí se o tom arci nenadělalo; neboť to předně ani nestálo za řeč, když Frantík do práce oblékl všední šat, a za druhé měli dnes o důležitějších věcech co mluvit.

Někteří se tomu smáli, že Martin zase v kostele spal.

Martin právě vešel na pramici, aby byl Frantíkovi k ruce.

„Martine,“ pravil jeden, „mnoho-li pak jste dnes natlouk’ špačků?“

„Můžete se tam jít podívat; jsou tam ještě všecky,“ odpověděl Martin.

Musím říci, že se Martin jednou za uherský měsíc snažil být vtipným. Jmenovitě tenkrát nezůstal nikomu dlužen, jestliže jej někdo pro jeho ospalosť týral.

„Co je po tom komu?“ myslíval si; a měl pravdu.

Po straně vykládal Martin, že je těžko nebýt za dne ospalým, když nemá člověk celé noci pokoje. Dnes v noci že zase převážel Kmocha, sem i nazpátek; ten že teď chodí k Strnadovům každý večír. Mimo to ale, pravil dále, že od nějakého času ten život beztoho za nic nestojí.

Zatím si zpomněl na Andulu, a umínil si, že se ještě za živa musí přesvědčit, jestli je Andula živa, a jestli si při tom vojákovi, za nímž odešla, také ještě někdy na něj zpomene. —

„Tak tedy měl dnes Kmochův ohlášky s tou Strnadovic,“ pravil jeden ze sousedů, byv Martinem na Kmocha upozorněn. „Vida, tak tedy přec. Inu což, děvče se zdá být hodné, a Kmoch také není žádný obejda.“

Ten ale, jenž stál vedle něho, šťouchl ho jako loktem, a pohodil hlavou na Frantíka, chtěje souseda jako upozornit, aby teď s tím mlčel. Frantík ale nejen že si předešlých slov všímnul, a to jak se zdá, náležitě všímnul, ale i to upozornění zpozoroval, a divě se podíval na toho, jenž mluvicího souseda na něj upozornil. Frantík jinak nemyslil, než že se mu jeden z nich směje, a ten druhý že schválně o tom mluví. Tím spíše mu to mohlo napadnout, když se teď všechněch zraky na něj obrátily, a jedni si počali šeptat, druzí jen tiše ho pozorovali. A když přestalo šeptání, mlčeli všichni, a Frantík dobře hádal, že je teď předmětem tichého pozorování.

Věru se Frantík zapýřil až po uši, a to bylo na něm znát tím více, poněvadž už dlouhý čas, a dnes zvláště je nápadně bledý.

A to ticho trvalo, až je Frantík převezl na druhou stranu. Už by byl skoro radši býval, kdyby byli všichni o něm — anebo vlastně o Kmochovi nahlas mluvili, nežli aby ho takto mlčíce nechali hádat, co si o něm myslí. — A vida, teď když z pramice vyšli — jakoby jim ústa rozvázal. O kom jiném mohou ti lidé mluvit, nežli o Frantíkovi? Tak si aspoň myslil Frantík, a raděj by se byl neviděl.

Martinovi skoro také napadlo, že mohou právě mluvit jen o Frantíkovi; jen mu bylo divno, že se také o člověku může mluvit, i když se nežení. Neboť mu tanulo na mysli staré přísloví, že se třikrát v životě o člověku mluví: když se narodí, když se žení a když umře. A Frantík se dnes nežení, a předce se o něm mluví. Trochu ho to také zamrzelo; neboť proč se má o jednom mluvit, když o něm ani nikdo nešpet’, když mu Andula za tím vojákem odešla!

Zatím zase přijeli na Vrbenskou stranu, kde už opět čekalo množství těch, kteří se chtěli dát převest. Mezi těmi byl i Kmoch.

Frantík stál na kraji pramice, když lidé vcházeli do ní. Když šel Kmoch okolo něho, neobyčejně to Frantíkem trhlo. Ba i Kmoch sebou trhl, polekán tím pohnutím Frantíkovým; neboť se mu v prvním okamžiku jinak nezdálo, než že jej chce Frantík skoupat. Když si ale Kmoch usedl, podíval se hrdě na Frantíka, jakoby mu chtěl říci: „Vidíš, tu máš za to!“

Frantíkovi ten pohled neušel; přemáhal se ale, co mu síly jeho stačily, aby na sobě nedal znát žádného pohnutí. Ba umínil si, že musí dát na sobě znát, že je mu to zcela lhostejným, co se přihodilo. A proto si předsevzal, že sám o tom začne mluvit; tak že vzbudí tím většího podivení, čím méně to od něho kdo očekával. Avšak ani první slovo nepřivedl z úst; jazyk jakoby mu zdřevěněl, a ústa jakoby byla zámkem uzamknuta. Ba skoro ani nevěděl, kde stojí; hlavu jakoby mu zatočil a nohy jakoby mu někdo podrážel, a ruce mu klesaly jako dřevěné. Právě zasadil veslo do vody; pojednou ale, jakoby mu je někdo vytrh’ z rukou — Frantík veslo upustil, a sklesl na kolena. Tu ale sebral všechnu svou sílu dohromady; zpamatoval se, a veslo ihned zase zachytil, tak že se zdálo, jakoby byl proto klesl na kolena, že se pro veslo nahýbal.

Frantík se podíval na Kmocha. Kmoch se usmíval. Frantík poznal, co ten úsměv znamená.

„Všaks’ ještě nevyhrál,“ pravil sám k sobě a zaťal zuby, jakoby křečovitě, a v rukou mačkal veslo, jakoby je rozmáčknout chtěl, a rychlejšími rázy, nežli prvé, ba až nápadně rychlými rázy sázel veslo do vody, tak že se až Martin na něho mrzel, nemoha mu stačit.