Máj (almanach 1858)/Přívozník/II.

Přívozník Vítězslav Hálek
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	Přívozník
Autor:	Vítězslav Hálek (jako Vítězslav J. Hálek)
Zdroj:	Máj. Jarní almanah na rok 1858. Praha: H. Dominikus, 1858. s. 61–71.
Licence:	PD old 70

Martin se uložil do pramice, aby měl za Frantíka hlídku. Nejprve se díval na druhou stranu, nejde-li snad už Kmochův, aby tam nemusil dlouho čekat. Nevidě ale nikoho, položil se na znak, a počítal hvězdičky. Nejprvé mu bylo divno, že je jich tolik, a tak husto; některé z nich jsou tak jasné — jiné zase drobné jako mlha — ba jako mlha. Těžko se do nich dívat — člověku se dělá mlha před očima a ta mlha stále houstne; ba už je jako pravá mlha. Už je až tma od té mlhy, jako v noci — — víčka zapadají — a Martin usnul.

Aby to nebylo nikomu divno, proč Martin tak brzy usnul, musím podotknout, že byl Martin nejslavnější a nejznámější ospalec v celém vůkolí, tak že mu daleko široko nebylo rovna.

Jak jsem tedy pravil, usnul. Zdálo se mu, že je ten svět obalen mlhou, jako žloutek bílkem, že je to — až hrůza. Skoro se mu zdá, že se celý ten svět v té mlze utopí, ba už chtěl z toho světa uteci, ale doběhl jen až na pramici. Tu povstal převeliký vítr, odtrhl pramici od břehu — a hajdy s ní do prostřed řeky. A Martin neměl vesla! Mlha se sice tím větrem ztrácela, ale jak se dostat ku břehu! Tu přiběhla — čert ví, kde se tu vzala — přiběhla velryba, a zrovna na Martina. Martinu stál pot na čele, jako hrách. Velryba otvírá ústa, sápe se po Martinovi — Martin se už vidí co Jonáš v břiše velryby — v tom chlamst! a Martin — se probudil.

Martin koukal na ten svět, jako u vidění, a nemohl pochopit, co se to s ním dálo. Volání ale z druhé strany brzy jej přivedlo k sobě.

„Holá ho! — tisíc láter — kde jste kdo — je to přívoz — hanba — holahó!“ volal Kmochův známý hlas.

Martin se nemohl hned zpamatovat, kde vlastně je protější břeh, až když klení a nadávání se sypalo, jako kapky v lijáku, narovnal si čepicí na hlavě, vzal veslo do ruky a jak dalece mu jeho přirozená lenosť dovolovala, vrávoral s loďkou k protějšímu břehu.

Klení a nadávky na břehu, k němuž se blížil, řidly zpoznenáhla, jako dešť, když bouřka přechází.

Když Kmoch vstoupil na loďku, pravil:

„Vždyť jsem si to myslil, že Martin usnul. Tebe by mohli odnest zloději tři míle cesty, a ty bys nic nevěděl.“

„Co pak by se mnou dělali!“ bránil se Martin.

„Kde pak je Frantík? Vždyť mi slíbil, že na mne počká!“

„Nevím. Řekl mi jen, abych za něho dnes převážel. Šel někam, já nevím kam, neboť na mne přišla trochu jako malá dřímota.“

„Člověče, kdy ty se vyspíš?“ ptal se Kmochův po malé přestávce.

„To sám pánbůh ví! Často mám zlosť, že za dne musí člověk bdít.“

„A jsi tak už od maličkosti ospalý?“

„To právě ne. Spával jsem sice vždycky rád, ale co odešla Pejpalovic Andula za tím vojákem — však darmo o tom povídat. Raději spím, než bych na to myslil. První čas jsem nespal velmi dlouho, a myslil jsem, že si již spaní odvyknu. Pak jsem ale myslil: Co jo to všechno platno! Co tam, to tam; a od toho času se nemohu do syta vyspat.“

Když vystoupil Kmochův na břeh, zamyslil se Martin do Anduly, šel v myšlénkách za ní a za vojákem — už je skoro dohonil — tu se dali do lesa, křoví je zastřelo, Martin je nemohl najít — zase se mu dělaly mžitky před očima, a on zase —-usnul.

Leč nechme ho zde spát, a podívejme se zatím za svými známými do hospody.

V hospodě jakby nabil. Mladí a staří, hospodáři a chasníci, hoši a dívky — všeho tu zrovna dost. Kdož pak by rád neslyšel hudbu a zpěv, a kdo z mladých by si rád nezatančil! A veselosť ta se neobmezuje pouze na hospodu. Pod okny rejdí děti, jako o přítrž. Pepík Pokorných právě vystrčil Jeníka Ramšovic z kola, které tam pod okny měli; Jeník se pustil za Pepíkem, kluci se dali do křiku, rozběhali se po návsi, aby Pepíka chytili — — — je živo po celé vsi.

„S těmi kluky zrovna — pánbůh mi hříchy odpusť — — toť je ňákého dovádění!“ praví jedna teta k své sousedce, s nížto se dívala oknem do hospody.

„Vždyť jsou tu dnes harfenice!“ omlouvala sousedka děti.

V hospodě bylo, jak jsem pravil, jakoby nabil. Harfenice začaly nejdříve zpívat, pak se hrály skočné, a když vstoupil Kmochův do hospody, hrály se skočné — jen což děláš!

Na jedné lavici sedel přívozník vedle Marjánky. Tetám, dívajícím se oknem do světnice, neušlo, že se Frantík „k té Strnadovic ňák přitáčí“.

„Co pak tomu říkáte, kmotra?“ tázala se ta první, mrknouc na druhou, čemuž ale tato ihned porozuměla.

„Inu mladosť je radosť. Je mi to ale divné, že se dnes Frantík vydal do hospody; obyčejně tu ani nohou o práh nezavadí.“

„Ba máte pravdu. Ten hoch není, jako jiní. Myslím ale, že za tím něco vězí. Tichá voda břehy reje.“

„A! hle, hle! Teď ji vzal Toník Kmochův k tanci. Co pak neslyšíte nic, že si ji chce Kmochův vzít?“

„Což, možná to je; jsou oba mladí. Starý by tomu, se mi zdá, svolil, neboť má Kmochův pěknou chalupu.“

„A co tomu řekne přívozník?“

„Inu, co řekne! když to bude, bude to. Hlavu si nestrhne.“

„Aj, aj! podívejte se, teď sedí přívozník a Kmochův Marjánce každý po jedné straně.“

„Zdá se, že se hádají.“

V skutku se začala mezi nimi hádka.

„Ty jsi pěkně na mne čekal. Já jsem se mohl rozkřičet, nežli jsem se toho shnilého Martina dovolal.“

„Ale předce jsi se ho dovolal?“

„Ale kdy! Kdyby byl v tom okamžení na té straně býval, byl bych jej hodil do vody.“

„Do vody?“ pravil přívozník skoro jako uštěpačně. „A proč do vody? Vždyť tě snad převezl? Či jsi sem přeplaval v šatech?“ — Byl tomu rád. že se Kmochovi přihodilo něco nemilého. — „Já myslím, že byl Martin na svém místě.“

„Vždyť ale spal, a já ho musil dříve budit.“

„Proto právě byl na svém místě.“

„Proto právě nebyl na svém místě.“

„Byl na svém místě.“

„Hrome, nebyl.“

„A proč nebyl?“

„Protože i ty nejsi na svém místě!“ Kmoch jenjen hořel. Chytil přívozníka za pravici, a chtěl jej odtrhnout s lavice.

„Oho, panáčku! Tak ty s takovou? Tam je tvoje místo, ty krňase jeden, a jestli cekneš, tu ti potom teprvé povím, kde jsi ty na svém místě!“ křičel přívozník, a chytil Kmocha za prsa, strčil jím, že tento až kolo tanečníků prorazil, a u prostřed kola zavrávoral a potácel se k zemi.

Všeobecný smích následoval, a bylo patrno, že je Kmoch zahanben. Kmoch se vzchopil a horempádem se chtěl vrhnout na přívozníka. Ti ale, kteří netančili, tomu předešli tím, že se postavili mezi něj a mezi přívozníka.

Bylo hnedle zas veselo, jako prvé. Přívozník se Marjánky nespustil, a když se k nim blížil Kmoch, měřil jej buď od paty až do hlavy, jakoby se ho ptát chtěl: „A odkud pak ty jsi?“ anebo se k němu opovržlivě obrátil zády.

Přívozník měl Kmocha zrovna až dost. Na přívozníka se sápat — hrome, to se mu ještě nestalo! A jakž by si to byl směl nechat k hanbě, aby snad se zejtra o něm na přívoze povídalo, že on — přívozník — nedovedl Kmocha jak se patří skrotit!

Kmoch více netančil. Se džbánkem v ruce, chodil od jednoho k druhému, dávaje připíjet.

„Kmoch si hledá kamarády!“ šeptal jeden ze synků přívozníkovi do ucha, ale tak, že to mohla Marjánka slyšet.

„Ten jich nabere!“ pravil přívozník polo k němu, polo k Marjánce. Bylť na to trochu hrdý, že se skoro se všemi synky ve vsi kamarádil. A moci se tím chlubit před svou holkou — věru to stojí také za chloubu.

„To ti povídám, Marjánko, ať s ním více netančíš,“ pravil pak k Marjánce.

„Jak chceš. Ale jestli přijde, nemohu mu to odříc.“

„Řekni jen, že to nechci. Či ti na něm tak mnoho záleží, že se ostýcháš, mu odříc?“

„Ale prosím tě, nezačínej zase. Anebo uvidíš, že s ním naschvál půjdu k tanci.“

„Nech žertů stranou. Povídám ti, že s ním tančit nebudeš.“

„Tak tedy nebudu.“

Marjánka se skoro lekla Frantíkových očí, jež tak divě svítily, div že z nich jiskry nesršely.

Netrvalo dlouho, Kmoch přišel pro Marjánku k tanci.

„Já s vámi nesmím tančit,“ zdráhala se Marjánka.

„To bych rád věděl, proč?“

„František tomu nechce.“

„To bych rád věděl, proč?“

„To nemusíš vědět, proč!“ vzkřikl přívozník, chytil ho za rameno, odtrhl ho od Marjánky a hodil jím nazpět. A chceš-li předce vědět proč, tedy věz, že tamto je pro tebe místo.“

Kmoch se vzchopil a sápal se na přívozníka.

„Že mi to neuděláš ještě jednou!“ stavěl se.

„Třebas’ sedmkrát po sobě.“

„Že ne ani jednou!“

„Jak mile sáhneš po Marjánce, máš to hned!“

Kmoch byl nanejvejš rozdrážděn. Sáhl po Marjánce.

„Hajdy! Anebo roztáhneš všecky čtyry!“ A Frantík jej šťouchl tak upřímně do zad, že tento hnedle k zemi dopadl.

„Že to neuděláš už ani jednou!“

„Abys dal pokoj, tu máš to znova!“ A Kmoch nyní skutečně dopadl k zemi. Když se vzchopil, dal se do pláče a plakal jako dítě.

Všeobecný smích mu za to platil.

Jeden z těch, kterým dával Kmoch připíjet, přiblížil se k němu, a snažil se ho utišit.

„Nedělej si z toho nic!“ pravil. „Však my ještě Frantíkovi vymeleme.“

„Kamaráde, ty nevíš, jak mám Marjánku rád. On před ní hodit mnou o zem — ne to já nepřežiju.“

„Mlč, splatíme mu to.“

„Máš pravdu, kamaráde, a to hned.“

V skutku se Kmoch zase hnal po přívozníkovi.

„Chlape, jestli se mne dotkneš, já tě rozmelu na prach!“ vzkřikl přívozník, a zaťatou pěstí mu hrozil.

Ale Kmocha to jen víc rozdráždilo. Chytil přívozníka kolem prsou, a pustil se s ním do křížku. Frantík nebyl líný, obemknul ho taktéž, smáčkl ho, vyzdvihl jej, a jako hračku jej vynes’ z hospody.

„Teď, chlape, táhni. A přijdeš-li nazpátek, přetluču ti hnáty!“

Kmoch se více nevrátil. V hospodě bylo živo. Všechno se shromáždilo kolem přívozníka, a každý dle svého způsobu vypravoval o tom, co se právě stalo.

Marjánka byla jaksi polekána.

„Hoši, uvidíte, že já Kmocha co nejdříve zpropadeně vyplatím!“ pravil přívozník. „Já kluka zkoupám, jako myš!“

„Prosím tě, neměj s nim už nic!“ vložila se do řeči Marjánka.

„Neměj ty s ním nic, a on se nebude kolem tebe otáčet, ty ještěrko!“

„Františku, to si pamatuj!“ — Marjánka se od něho odvrátila. Frantík se poněkud zarazil; teď mu teprv napadlo, co promluvil. Díval se za ni — chvěl se na celém těle.

„Marjánko, teď půjdeme domů!“

„Jdi si sám; já zde zůstanu. To jsem já od tebe nezasloužila.“

Frantíkovi bylo skoro do pláče, a kdyby zde byl býval sám — kdo ví, co by byl neudělal. Bylo mu toho líto, že Marjánce ublížil.

„Marjánko, prosím tě, odpusť mi to. Ten kluk byl všeho příčinou,“ podával Frantík Marjánce ruku.

„Teď si já také postavím hlavu!“ odsekla mu tato, a ruku jeho nepřijala.

„Také dobře.“

Frantík teď si dával hrát jednu písničku za druhou. Netančil ale víc; sedl si za stolek, rukou si podepřel hlavu, pil jako o závod, a nemluvil již ani slova.