Máj (almanach 1858)/Přívozník/I.

Přívozník Vítězslav Hálek
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	Přívozník
Autor:	Vítězslav Hálek (jako Vítězslav J. Hálek)
Zdroj:	Máj. Jarní almanah na rok 1858. Praha: H. Dominikus, 1858. s. 53–61.
Licence:	PD old 70

Když jsem byl pět let starý, ptal se mne otec: „No, čím pak budeš?“

Byl jsem na rozpacích, mám-li říci: „Chci být pánem,“ anebo-li: „Já budu přívozníkem!“ Proto ale jsem předce řekl určitě: „Já budu přívozníkem!“ — Otec se usmál, jakoby si byl myslil: „Však ti časem svým panské myšlénky ještě přijdou.“

Vyznám se upřímně, že se mi od jakživa přívoznictví nejvíce líbilo, a kdyby mi byly později nevlezly panské myšlénky do hlavy, byl bych nyní zajisté přívozníkem.

Jako ale každý k tomu, čím chtěl někdy být, po celý svůj život cítí jakousi náklonnosť, byť se byl stal i něčím zcela jiným, — tak i já jsem posavád vždycky nejvíc náklonnosti cítil k přívoznictví. —

Věru, přívozník je živý most. Od božího rána až do večera jezdí od jednoho břehu k druhému; na jeho pramici ustavičně někdo, pořád tam živo, a hovor nevyjde, jako ten oheň, kde se ustavičně přikládá. Tu přijde ten, a povídá, jak platí na trhu v městě, tu zas ten, a vypravuje, že si jde na ouřad pro ohlášky — zkrátka, na pramici je ustavičně živo, jako v mlýnech. — A což dnes ráno, když ta veselá chasa se převážela do polí! — Musím podotknout, že většina Vrbenských sousedů má svoje pole na druhé straně. — Co se ten Kubšův oráč naškádlí té Libichovic děvečky, že prý už ví, s kým vždycky večír stává u vrat; děvečka se směje, aby prý jí to přál, že prý bez toho nemá nic na světě, než trochu té lásky — ale do Tomsovic Josífka jakoby to rejpalo. Myslí si: „Zatrolený ten Kubšův — co ten všechno nevyčenichá! Ale počkej, však já také tvoje spády vypátrám, a povím to pak na přívoze!“ Ale Kubšův, jakoby byl ty jeho myšlénky uhodl; usmívá se naň, a myslí si: „Však ty nabereš! Kdyby nebyla večír Libichovic Madlena na světě, a kdyby nestála s tebou u vrat — možná, že bys se ohlížel po jiných — ale takto — — nebojíme se.“

A když se večír chasa vracela z polí — zas veselo a živo. Ba Tomsovic Josífek nečekal dlouho na příležitosť, aby to Kubšovému splatil. Ještě dnes večír povídal, když se vraceli: „Kubšův se dnes často ohlížel na sluníčko, aby poznal, jak je pozdě. Hahá! známe se. Viď Náno, že se často za tebou ohlížel!“

Kubšův se usmál, a pravil: „Nu, nevídáno, když jsme několikkrát na sebe mrkli!“ Pro sebe si ale myslil: „Počkej, ty duše, však já zejtra zas na tebe něco povím!“

Byli skoro v půli řece, když k přívozu přicházely dvě harfenice.

Hoši je hnedle spatřili, a jeden z nich praví: „Hej, hoši, dnes bude ve Vrbně veselo! Jdou k nám harfenice!“

Hoši, kteří ještě harfenice byli neviděli, ohlíželi se v tu stranu, odkud přicházely.

„Hej, to bude dobrá!“ pravil jeden.

„Ichuchu! to bude zpěvu!“ pravil druhý.

„To si zadupáme!“ mluvil třetí, a kdyby byl nestál na pramici, byl by se dal hnedle do tance.

„Rozumí se, Františku, že také přijdete do hospody!“ pravil zase jiný k přívozníkovi, asi třiadvacetiletému.

„Jen se vyrážejte sami!“ odpověděl přívozník. „Já mám dnes hlídku.“

„A kozel ví! Ty máš teď každý den hlídku; nic si nepřeješ. Jen přijď, budeme tě očekávat.“

„Ne, děkuju ti, dnes nepřijdu.“

Ten, který přívozníka vybízel do hospody, myslil si: „Hm, to nebude jen tak. Zdá se mi, že má Frantík něco za lubem, s čím nechce ven. Od nějakého času ňák málo mluví.“ —

Jak hoši přišli do vsi, hned se rozneslo, že dnes přijdou harfenice. A když se převážel přívozník na druhou stranu, už stálo u přívozu hejno dětí a výrostků, dívajících se na druhou stranu, a jeden druhému povídal, ač to již všichni věděli, že dnes budou ve Vrbně harfenice.

Slunce nedávno zašlo, a měsíček dnes brzy vyšel. Už i leckterás hvězdička se dostavila na hlídku; ba přibývalo jich na nebi, jako těch dětí tam u přívozu.

Nad řekou se rozložil milošumný mír: řeka si temně hučela pochod, kolem vesla žbluňkaly vlnky, lehké jako ty myšlénky těch dětí tam u přívozu. Bílé jepice poletovaly nad hladinou řeky, a časem se vyhodila mladá štika nad vodu.

Harfenice a s nimi mnoho chasy, která se ještě později vracela z polí, vstoupily na pramici. Zahrály několik akkordů; děti na druhém břehu ztichly, na nejvejš jedno druhému šeptajíce: „Už hrajou!“

Hudebník u nás vždycky hraje, když se převáží, a přívozník by za celý svět od něho nevzal peněz. Hudebník jest všude vítán, a rozveselí-li zkormoucené srdce, platí to víc, nežli peníze. Hudebník je svobodný, jako pták, a platí tím, co má — zpěvem a hudbou.

Když byli už hodný kus od břehu, spustily harfenice: „Když měsíček spanile svítil —“

Chasa na pramici poslouchala — sotva kdo dýchal, a děti na druhém břehu ani nedutaly.

Harfa a zpěv večír na vodě má něco zvláště krásného do sebe. Všechno tak tiché — rybičky si hledají místo k odpočinutí — na nebi to světlé modro — na břehu křoví v prvním usnutí — mezi to jasný zpěv a přizvukování harfou — — však už vystoupili všichni na druhý břeh. Chasníci zacházeli domů, aby ještě pouklízeli, a děti doprovázely harfenice přímo k hospodě, dovádějíce a mezi sebou se škádlíce.

U vody nastalo ticho. František seděl v pramici, čekaje, jestli ještě někdo se dá převézt. Zakoukal se do té modré vody, jakoby v ní něco hledal. Vlastně ale ani nevěděl, že se do ní dívá, neboť se mu v hlavě křižovaly myšlénky, jako za dne ty ryby ve vodě. Člověk má tak ledacos, co mu leží v hlavě a na srdci, a zvláště mladému člověku není divu, jestliže se někdy zamyslí.

Nedaleko od přívozu se otevřely u jednoho domku dvířka, a z nich vyšel mladík. Náš přívozník toho ani nespozoroval. Ba mladík ten již seděl na pramici, a František ještě nevěděl, že někdo tu.

„Jak pak, Frantíku, pojedem?“ ptal se mladík.

Frantík sebou trhl, a teprv teď spozoroval, že má na pramici hosta.

„I hle hle! Toníček Kmochův! Ani jsem vás neviděl. Kde pak jste tak pozdě chodil?“

„Byl jsem u Strnadů na táčkách —“

„U Strnadů? — A ba právě; vždyť jsem vás tam viděl před večerem jít.“

„A ta Marjánka dovede člověka zdržet, že se od tamtud ani nechce.“

Frantíka jakoby ohněm polil; třásl se na celém těle, a div že veslo udržel v ruce. Byl tomu rád, že je večír, a že Kmochův to jeho pohnutí nemohl pozorovat.

„A což dnes nezůstanete ve Vrbně? Máme zde harfenice.“

„Harfenice? Na mou kuši, to jsem ani nevěděl. To víš, při Marjánce člověk zapomene na celý svět. No, nic nedělá; nevzal jsem si bez toho sebou peněz — zastavím se tedy doma pro peníze, a dám se zase převézt k vám. — Harfenice, a já tam nebýt — toto! Víš co, Frantíku, počkej zde na té straně na mne; nebude to trvat ani čtvrt hodinky, a já se vrátím.“

Musím podotknout, že Netolice, odkud Kmochův Toník byl domovem, ležely na druhém břehu právě naproti Vrbnu, jen několik set kroků od vody.

„Nepřijde-li nikdo dřív, počkám.“

Kmochův Toník se rychle ubíral do Netolic.

Mladý přívozník byl jako na trní. Stál o veslo podepřen a díval se na druhý břeh k Strnadovic domku. V oknech se kmitalo světlo; bez pochyby s ním někdo chodil po světnici. Teď je postavil na stůl. Jedno okno jakoby byl zastřel stín; snad se někdo díval z okna. Stín od okna zmizel, a Frantík zase spatřil svíčku, jak kmitá na stole. Na to vrzly dvířka a —

„To je Marjánka!“ pravil přívozník, a nedbaje na to, že slíbil Kmochovi, že na něj počká, odrazil od kraje, a vesluje co mu síly stačily, byl u druhého břehu ještě dřív, nežli Marjánka sešla k přívozu.

Marjánka nabírala vodu do nádoby.

„Byl u tebe Kmochův Toník?“ ptal se rychle.

„Ne u mne, ale u nás.“

„Lžeš; tys ho tam sama tak dlouho zdržela.“

„Nu a kdybych zdržela, co je víc!“

„A tak! Bez pochybys mu řekla, kdy má zase přijít!“

„Ale jdi, bláhový! Já o něj stojím, jako o pejřavku v poli.“

„Tak bez pochyby chodí za tvým otcem?“

„Ale prosím tě, nehněvej mne. Když k nám jde, nech ho jít. Kdybych mu ukázala špatné oko, bude na mne otec i matka celý týden bručet. Otec sice mluví to a ono, ale ať si mluví; to jsou jen samé plané řeči.“

Frantík vzal Marjánku za ruku; Marjánka se nezpouzela.

„Marjánko, máš mne upřímně ráda?“

„I to víš. Vždyť jsem ti to už stokrát řekla.“

„Marjánko, máš mne opravdu ráda?“

„Ale prosím tě, netrap mne tím pořád. Co ti mám jiného říc?“

„Tedy dobrá. Ale to ti povídám — že toho Kmocha nehorázně vyplatím, bude-li k vám pořád dolézat.“

„I pro mne si dělej, co chceš; mně na něm nic nezáleží.“

„Marjánko, dej mi hubičku.“

„Tu máš si třebas dvě.“

„Toníkovi Kmochovic jsi ještě nikdy nedala hubičku?“

„Prosím tě, nech mne s tím Kmochem už na pokoji.“

„Marjánko, dnes půjdem spolu do hospody; jsou tam harfenice, budem si tam moc trochu zatočit.“

„Půjdu. Jen počkej, až donesu domů vodu, a trochu se přistrojím.“

„Tedy půjdeš?“

„Ale to víš, že půjdu. Co pak bych tobě k vůli neudělala!“

„Mám sice dnes hlídku — ale požádám Martina, a on mne zatím zastane.“

Marjánka šla zatím domů, a Frantík se díval na druhý břeh, nejde-li už Kmochův Toník; když ale nikoho neviděl, šel do svého domku, a za chvilku se vracel z něho s Martinem.

Martin si usedl na pramici, a Frantík šel k Strnadovům, a tam čekal pod okny na Marjánku.