Lyrika lásky a života/Jitřní modlitba

Lyrika lásky a života Antonín Sova
Město mluví	Jitřní modlitba	Kresba zimního večera

Údaje o textu
Titulek:	Jitřní modlitba
Autor:	Antonín Sova
Zdroj:	SOVA, Antonín. Lyrika lásky a života. Praha: Dr. Ot. Štorch-Marien, 1922. Aventium, sv. 51, s.44-45.
Licence:	PD old 70

Rozdněním se probouzej
město, spící v zrudlé páře.
Něco lesku, něco záře,
kamenně když hledíš, staře,
do ztrnulých rysů vrej!
Obloha se promodrává.
Stromy, věže v obzor ční
do výše, jež rudě plavá
hoří v záři sluneční.

Vstali slabí titani…
V okovy své buší více,
podráždění v svítání
napínají zřítelnice.
Slunce dráždí, pouta rve.
zář nám vlívá do krve,
zdá se pouta křehká tavit,
vášeň k činům rozřeřavit;
naším ženám lože sbijí,
odkvést dá jím, plodem růst,
mroucím, v dětech svých již žijí,
naděj' kouzlí kolem úst,
děti dne křtí blesky svými,
z ducha, srdce zrozenými.

Mizí temno… Protáhne
svoje nademěrné údy;
kam jen ztrácí se a kudy,
aniž koho zasáhne?

Úklad v temnu ukryt jest,
ukryty jsou pochybnosti,
zvetšelé a marné ctnosti,
hroby hříchů společnosti,
vychytralá, zpupná lest.
V podsklepí svůj tají dech.
Skrývá se za temnou masku.
Musí vzbouřit v ztuchlých zdech
závistnou a smutnou lásku
vyděděnců k mocným všem,
horkou záští skrápět zem!…

Probouzí se rozdněním
město. Vzeplá slunce stejné,
stejně živné, stejně hřejné
na rozdílné zrozením?