Lyrika lásky a života/Město mluví

Lyrika lásky a života Antonín Sova
Daleko tedy srdce rostou	Město mluví	Jitřní modlitba

Údaje o textu
Titulek:	Město mluví
Autor:	Antonín Sova
Zdroj:	SOVA, Antonín. Lyrika lásky a života. Praha: Dr. Ot. Štorch-Marien, 1922. Aventium, sv. 51, s.42-43.
Licence:	PD old 70

Spěch závratný… Město mluví,
jak večerem zvolna se šeří.
Cos povídá, šeptá, cos radí.
Kdos věří. Kdos neuvěří.

A mluví… Tak nápadně kreslí
do mlhy své bizarní štíty,
lví hlavy, jež tolik se šklebí,
že do plátů vrat jsou vbity.

K té dámě tam s veselou tváří,
k té nestoudné, bídné zpola,
do tance, do tance, do tance,
do tance věčného volá.

Cos k pariu, k žebráku mluví,
jenž miluje s věčným hladem:
o smrti, o smrti, o smrti
máš psáno na čele mladém.

A tomu, jenž vášní shořel,
smrt na loži očekává:
o ženě, o ženě, o ženě
zní ulic vzdálená vřava.

A k poběhlici, jež vyšla
v křiklavém na trh šatě:
Dny hladu, dny bídy, noc lásky
nahradí vrchovatě.

Z tmy k vyžilé, ztýrané ženě
hluk vřeští a smějí se masky:
dny práce, dny práce, dny práce
proč nedáváš za noci lásky?

Tak dětinsky pohádkový
svit večera lichotí se:
Jsou tajemství, tajemství hluboká,
jichž duše nedozví se.

A k duchu, jenž bouří a trpí
pod nevidných nárazů dlátem:
Buď hlavou revoluční,
jež prosmýkána blátem.

A ke mně: soud čeká, soud čeká,
dny pochyb po marné práci.
Vlasť malá a trpko v ní žíti.
Tu nezíská nikdo, jen ztrácí.