Kytice (almanach pro mládež 1878)/Dřevař a Krakonoš/II.

Dřevař a Krakonoš Ignác Prokeš
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	Dřevař a Krakonoš
Autor:	Ignác Prokeš
Zdroj:	Kytice. Almanah pro mládež česko-slovanskou. Praha: Fr. A. Urbánek, 1878. s. 80–83.
Licence:	PD old 70

Když druhého dne Souček vstal, měl pevně za to, že co včera jej potkalo, byl pouhý sen. V tomto domnění potvrzovalo jej i to, že obě sekery jeho v nejlepším stavu podle sebe na obvyklém místě ležely. Leč když uslyšel od manželky, že jednu sekeru přinesl navečer soused Pilka, počal znovu o včerejších událostech přemýšleti a konečně svěřil se manželce ve všem.

Součkové bylo velmi vhod, že se jí naskytla příležitost k pokáraní muže svého, i pravila vážně a důtklivě: „Ať již Krakonoš se ti zjevil, milý muži, anebo tě jen Bůh zlými sny trestati chtěl, z obého můžeš se poučiti, že tvá netrpělivost a nespokojenost, tvé reptání a rocení Bohu se nelíbí. Jest nejvyšší čas, abys učil se přemáhati a spokojenu býti s osudem svým. Uposlechni výstrahy té, aby něco ještě horšího se ti nepřihodilo. Buď spokojen tím, co ti Bůh dává, On dává ti to nejlepší a nejdražší, totiž zdraví a sílu k práci; važ si obého! Jak veliký jest počet lidí, kteří by za zdraví a sílu veškeren statek svůj a bohatství obětovali! Nepokoušej tedy dále Pána Boha svého!“

Souček přijal tuto káravou řeč manželky své mlčky. Bylť jinak člověk srdce dobrého; avšak jed, v jehož požívání tak mnozí si libují, „kořalkou“ jej nazývajíce a pitím jeho sobě i rodinám začasté život otravujíce, tento jed i na Součkovi jevil zhoubné účinky své. Oči jeho, kořalkou zkalené, hleděly pak na štěstí a zámožnost spolubližního zrakem závistivým; mysl jeho i srdce stávaly se jí otupělými ku blahu a štěstí vlastní rodiny a domácnosti, nespravedlivými k manželce a dítkám, jež mu pak bývaly břemenem.

Poručiv, aby mu Josef něco teplého k obědu na paseku přinesl, odešel Souček po své denní práci. Když pak kráčel kolem místa, na němž včera hrad Krakonošův viděti se domníval, ucpal si vší silou uši, aby protivného chechtotu neslyšel, kdyby snad náhodou se ozval, a tiše, jako by někoho ze sna probuditi se bál, kráčel dále. Nikde však ani lístek se nepohnul, a mimo hvízdání kosa nebo posměváčka drozda a zpěv některých jiných ptáků neozvalo se zde ani hlásku.

Souček šťastně dostal se na paseku; nebylo tam ještě jeho spoludělníků. Byl tomu velice povděčen; schválně si přivstal, aby předešel ostatní a vyhnul se všemu protivnému vyptávání. Přihodí-li se člověku něco nemilého, nemluvívá rád o tom. Tak činil i Souček. Byl by si přál, aby o jeho včerejší nehodě mimo společníky nikdo se nedověděl; než tomu nedalo se zabrániti. I pustil se do práce, dílem aby zapudil nemilé upomínky, dílem aby dohonil, co včera byl promeškal. Začátek učinil pařezem, v němž sekera byla mu uvízla. Však sotva několikráte do klikatého kohátu byl ťal, ozval se náhle za jeho zády chraptivý hlas: „Jak se vede, Součku?“

„Dobře,“ odvětil tento, ani se neohlédna. Myslilť, že to někdo známý.

„Jsi zpozdilý, že tak se hmoždíš tím pařezem,“ ozval se opět týž hlas. „Vezmi sekeru a pojď za mnou. Ukáži ti pařez, pod kterým nalezneš, po čem tak tuze bažíš.“

„Dej mi pokoj se svým koháčem,“ bručel Souček, práce své si hledě; „pařez jako pařez, a kdo by o lepším věděl, šel by si proň sám a nenabízel by ho jinému.“

„Myslíš, bloudku? — hehehehe! — Ne, já podobných věcí nepotřebuji; ale ty máš rodinu, tobě by se to spíše hodilo! — hehehehe!“

Již první zasmání projelo údy Součkovými jako žhavé olovo. Ruce mu sklesly a síly ochably; ale než dozněla slova cizího rádce, vzpamatoval se Souček z překvapení svého a rychle obrátil se k mluvícímu. Sluch nebyl jej sklamal: ohyzdná babice se skály Krakonošovy stála před ním. Baba ta byla ovšem Krakonoš sám; ale toho Souček netušil. Zlost vjela mu do celého těla, tak že rozčilením chvěly se mu všechny údy.

„I ty plémě ještěrčí!“ rozkřikl se všecek rozlícen; „ty se opovažuješ mně tak na blízku se posmívati? Počkej, tentokráte mi neujdeš!“ A skočiv po ní chopil ji za šat, aby ji dle hrubého způsobu svého potrestal za ousměšky její. Než babice ještě hlasitěji se chechtajíc vymkla se mu, zanechavši v ruce jeho velikou zmiji, a nežli Součkovi napadnouti mohlo, aby nebezpečné zvíře to odhodil, byl uštknut, načež jedovatý plaz rychle ve křoví zmizel. Souček hrůzou tak říkaje zkameněl. Znalť škodlivou moc hada toho a proto ohlížel se rychle po nějaké pomoci. Posléz rozběhl se ku nejbližšímu prameni, aby tam ránu si vymyl. Než více ze strachu než následkem uštknutí počal cítiti slabost v údech, a když konečně došel pramene, klesl a leže v trávě očekával poslední svou hodinku. Zrak se mu zakalil — omdlel.

An takto bez vědomí zde ležel, vystoupila z křoví známá babice, přiblížila se k němu a nejprv uštknuté ruky, pak i čela jeho se dotýkala mumlajíc: „Ne tobě kvůli, ale hodným tvým dětem a rozšafné manželce zachovám tě při životě. Ale památku nějakou ti přece zanechám, pokud neodložíš hněvivost a prchlou povahu svou. Polež si zde; nechť vlastní dítě tvé od smrti tě vysvobodí! Pak snad poznáš, že dobré dítky nejsou trestem, ale požehnáním božím.“

Po slovích těchto babice zmizela.