Kytice (almanach pro mládež 1878)/Dřevař a Krakonoš/I.

Dřevař a Krakonoš Ignác Prokeš
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	Dřevař a Krakonoš
Autor:	Ignác Prokeš
Zdroj:	Kytice. Almanah pro mládež česko-slovanskou. Praha: Fr. A. Urbánek, 1878. s. 72–80.
Licence:	PD old 70

V Krkonoších žil před mnoha lety chudý dřevař Souček. Měl ženu, několik dítek a skrovnou chaloupku, v níž s rodinou svojí přebýval. Chaloupka a dvě kozy bylo celé jeho jmění. Bohatým tedy Souček nebyl; ale co mu scházelo na jmění, to vynahraditi chtěl mu Bůh tělesnou silou, aby mohl prací rukou svých potřebné výživy opatřiti sobě i své rodině. Avšak toho daru božího Souček sobě nevšímal a pohlížíval okem závistivým na ty, jimž Bůh pozemských statků v hojnější míře byl udělil. Nepovážil, že nejdražším pokladem na zemi jest zdraví, za něž Bohu především vroucně děkovati máme. Dítky, jež mu Pán Bůh byl daroval, považoval za těžké břímě, a začasté při porážení kmenů a dělání dříví na osud svůj velmi sobě stěžoval.

Leč i jinak býval velmi netrpěliv, a jestliže některý pařez — čili jak on říkával „koháč“ — nechtěl ihned povoliti, klel a zlořečil, až vlasy hrůzou vstávaly. Zvláště nabroušený jazyk míval také na skalního ducha Krakonoše, který — jak již za mládí slýchal — v horách uschovány měl veliké poklady, k nimž ale cesty a přístupu nikdo neznal.

„Proč takový dareba a horský potulovač,“ říkával Souček, „který jen lidi pokouší, šálí a pronásleduje, má míti tolik zlata, stříbra a drahých kamenů, kdežto „pracovní člověk“ musí po celý rok od rána do večera se lomoziti a sužovati? Proč aspoň nějaké částky těch skrytých pokladů nelze člověku zmocniti se, aby si jimi z nouze pomoci a své děti doma uživiti mohl? Nejlépe bylo by poslati je všecky panu Krakonošovi na krk, aby měl co dělati a ušel dlouhé chvíli,“ dodal mrzutě.

„Neroť, sousede!“ napomínali jej ostatní dřevaři; „Krakonoš mohl by býti na blízku a slyšeti tebe. Pak by se ti dojista zlým odměnil; je prý velmi mstivý,“ dodávali polohlasitě, opatrně dříve se ohlédnuvše, zdali snad Krakonoš neposlouchá. „Po dobrém spíše prý něco s ním se svede,“ připomenul nejblíže stojící.

„Po dobrém, po dobrém!“ posmíval se^[1] Souček; „že tobě toho již tolik uštědřil, ty dobroto! Já zase povídám, že je to lakomý ničema a dost!“ křičel podrážděn. „Ostatně máš ty jen jediné dítě, tedy nelze tobě se diviti, hledíš-li na ten svět jaksi veseleji; já však jich mám půl tuctu a ještě dvě, a tu se člověk na toho skalního lakomce snadno dopálí! Zdá se, že ani po dobrém ani po zlém neukroutíš z něho ani fitiny.^[2] Pravím ti, že všichni dobří i zlí duchové skalní patří na kolo a náš pan Krakonoš napřed. Stojí-li pak ten život můj za dýmku tabáku?“ pokračoval rozhorleně. „Člověk ani toho neužije, čeho se mu zdarma dostává.“

„A jak to?“ tázali se soudruzi.

„Inu, to je tak! Můj nejstarší hoch Józa (Josef) chytí sem tam, zvláště je-li voda v řece kalnější, nějakou rybu. Kdyby těch hltounů doma tolik nebylo, mohla by mi žena leckdy něco lepšího na zub připraviti; ale takto střídají se na našem stole toliko bandory (zemčata), kukuřice, jáhly, kozí mléko a černý chléb. Jakmile však hoch s něčím domů přijde, postará se má žena ihned, aby ještě za tepla dostala se ryba některému měšťákovi.“

„Ale za to dostaneš peníze,“ namítali ostatní.

„Je to platno, peníze!“ bručel zase Souček. „Co mi pomohou peníze, kterých mé oči nikdy neshlédnou? Než přijdu domů, jsou peníze uschovány aneb za ně pro ty nenasyty něco koupeno. Mně za všecko namáhání a mé hlomouze (mozoly) dostane se od ženy sotva skleničky „bílého drátu“ (kořalky).“

„Kdyby měl jen každý tak hodnou ženu jako ty,“ pravili někteří, „byl by jistě spokojen.“

„I co, hodná — nehodná, spokojen — nespokojen, o tom teď nemluvíme,“ odpíral Souček; „já jen pravím, že to není v pořádku, když takový líný povalovač, jako je Krakonoš, má všeho hojnost, a pracovitý člověk musí tříti bídu a nouzi. Ale já si přece jednou pomohu. Jen kdybych věděl, kde ten pan Krakonoš bydlí, šel bych tam a po dobrém nebo po zlém vystrnadil bych z něho trochu toho zlata.“

„Mně se zdá, že by se tě tuze nepolekal,“ usmál se jeden z dřevařů.

„Cože? — jen až bych mu pohrozil touto klepandou,“ vychloubal se Souček, zvedaje sekeru, „uhlídal bys…“ Než tu udělá něco „lup!“ a topůrko bylo ve dví.

Souček soptil zlostí; ostatní nemohli se zdržeti smíchu.

Souček nemohl celou příhodu s topůrkem ani pochopiti. Bylo nedávno nové; on sám si je vybral, doufaje, že vydrží věčně. Bylo to věru cos neobyčejného. Vrtěl hlavou, prohlížel topůrko se všech stran, ale příčiny nehody své nemohl vypátrati.

„To mu učinil Krakonoš,“ pravil polohlasitě nejstarší dřevař, muž šedivý již, ale posud zdravý a silný. „Neříkejte mu však ničeho; on by láním a rotěním (proklínáním) ještě na nás neštěstí přivolal.“

Souček rozmrzelý nehodou a posud hlavou vrtě chopil se sekery druhé, kterou pro příhodu vždy s sebou míval, a napřáhnuv udeřil vší silou zlostně v hákovitý pařez. Sekera zajela hluboko do dřeva, kde však tak silně uvízla, že nižádným namáháním nepodařilo se mu, vytáhnouti ji.

Jižjiž chtěl strašně láti; leč tu ucítil, že mu zlehka někdo ruku na rameno položil. Ohlédnuv se prudce spatří před sebou vážnou postavu starého dřevaře Klínka.

„Co se ti tuto přihodilo,“ vece tento Součkovi, „jest patrný trest za tvé reptání a lání, jemuž nikdy konce nebývá. Jdi pokojně domů a místo projevování nespokojenosti pomodli se raději a pros Boha za odpuštění svého nerozumného jednání. My ti sekeru přineseme. Dnes již beztoho pracovati nemůžeš.“

Souček měl již ostré slovo na jazyku; ale že mluvil k němu stařec, jehož všichni dřevaři měli jaksi v uctivosti, zadržel je a sebrav zlomenou sekeru odešel mrzutě, ani se soudruhy se nerozloučiv.

Cestou přišlo mu na mysl, že syn Josef šel z rána nachytat ryb a že brzy snad mohl by domů se vrátiti. Pospíchal tedy, aby dříve své chatky došel. I umínil si ve své rozmrzelosti, že tentokráte nepovolí a že manželce jeho bude jemu samému ryby dnes připraviti. Chtěl takto získati aspoň nějakou náhradu za svou nehodu.

„Nechť aspoň jednou zažiji panské kuchyně,“ mluvil polohlasitě sám k sobě. „Počkej, ženuško, podivíš se! Nejen pánům, také jednou svému muži!“

Souček zabral se tak do rozjímání příjemností, jakéž mu způsobiti mělo panské jídlo, že ani neznamenal, kterak cesta, po níž kráčel, vždy neschůdnější se stává, jak skaliska neobyčejného útvaru jej obklopovati počínají, až konečně stanul před sráznou skalou, která dalšímu postupu bránila. Tu teprv probral se ze zamyšlení svého a udiveně prohlížel si okolí.

„Kam jsem to zašel?“ tázal se sama sebe. „Vždyť přece znám celé okolí tak zevrubně, že bych zavázanýma očima každé místo snadně nalézti si troufal! Však zde jsem jaktěživ nebyl. Totě podivné, přepodivné! Či snad spím chodě a to, co zde vidím, je snad jen pouhý sen?“ A Souček chytiv se za hlavu počal jí vší mocí třásti, aby z podivného snu ji opět k životu přivedl. Avšak nic naplat, hlava zůstala hlavou a krajina krajinou.

„Co se to jen dnes se mnou děje?“ mluví opět sám k sobě. „Či snad jsem ráno zavadil nohou o nějaké kouzelné koření? Tu se mi čistě nové topůrko zlomí, tu sekera tak hluboko zajede, že jí nemohu z „kohátu“ vydobyti; tu zase pojednou octnu se v neznámém místě! I to aby do toho…“ chtěl rotiti Souček. Než podivný křik nad jeho hlavou zarazil náhle proud nadávek, jimiž rozmrzelosti své ulehčiti chtěl.

Pozřev vzhůru spozoroval velikého neznámého ptáka, který snášeje se na skálu a vida člověka, úzkostlivě křičeti se jal. Posléze však usedl na témě skály a zmizel.

„Že ta cizí, neznámá slota má tam někde nahoře mladé!“ hádal Souček, který větším ptákům rád hnízda vybíral, aby vejce neb mladé doma snědl. I zapomněl na všecky své dnešní příhody a pátral toliko, kudy by bylo lze dostati se na skálu, která před ním příkře jako zeď vzhůru čněla.

„Tuším, že po tom smrku, který tak těsně ku skále přiléhá, nahoru se dostanu,“ těšil se. „Větve dotýkají se vrcholku skály a vylézti tam bude hračkou.“

Takto dovedností svou se vychloubaje, přistoupil Souček ke smrku, zul boty s nohou svých a jako veverka po silném jeho „stonu“ (kmenu) nahoru jal se soukati. Již dosáhl vrcholku a chystal se po silné větvi na skálu se dostati, an k nemalému podivení svému spatřil skálu nad sebou opět tak vysoko čněti, jako dříve od země, kde smrk byl ji ještě o tři metry převyšoval.

Součkovi začalo býti podivně u srdce. Hrůza jej obešla, husí kůže naskočila mu po celém těle, vlasy na hlavě se mu ježily, nohy a ruce jeho se chvěly, i měl co dělati, aby na smrku se udržel a se závratné výšky nespadl. Nebál se sice, jak často říkával, ani lucifera; ale viděti skálu před sebou růsti, to bylo příliš mnoho i srdnatému dřevaři. Ani jediného zaklení se neodváživ poznamenal se na rychlo svatým křížem a zvolna bral se dolů.

Sotva že opět pevné půdy nohama se dotekl, oddechl si zhluboka a unaven usedl na balvan, jakých tam několik leželo. Nohy se pod ním posud chvěly, potřeboval odpočinku; byl jako zdrcen. Nad ním ozval se hlasitý chechtot, a když Souček popatřil vzhůru, div divoucí! — na pokraji skály stál muž stařičký, veliké postavy, jehož dlouhé vousy na slunci jako stříbro a vlasy jako zlato se leskly, tak že překvapený dřevař, nemoha snésti lesku z nich vycházejícího, honem oči zamhouřil, šeptaje úzkostlivě: „To je nejspíše Krakonoš! Tato skála — jeho hrad, a v ní snad uschovány jsou jeho vzácné poklady!“

Myšlénka o pokladech zaujala nyní celou mysl jeho. Kéž by možno bylo k nim se dostati a Krakonoše nějak přelstiti! I zahloubal se v přemítání o pokladech Krakonošových, a obraznost jeho vykouzlila mu přepodivné paláce mocného skalního ducha. Posud byly oči jeho přimhouřeny, a v duchu viděl dlouhé chodby, z nichž mezi skalními rozsedlinami ryzí zlato a stříbro ven se dralo, oslepujíc leskem svým zraky šťastného pozorovatele. Chodbami těmito přijíti mohlo se nejspíše do podzemních prostor a sklepů, kde stály veliké kádě, plné zlatých a stříbrných peněz rozličné velikosti.

Takto asi představoval si prostý duch dřevařův sídlo skalního ducha, a veliká touha po dosažení aspoň malé části pokladů těchto zmocnila se duše jeho. Kéž by aspoň nahlédnouti bylo mu přáno v tyto podzemní prostory! Kdyby Krakonoš někam jen se vzdálil, aby mohl aspoň po příhodném místě se poohlédnouti, kudy by možno bylo na skálu se dostati. Snad by mohl pak všeho se dopíditi.

Dodav si smělosti pohlédl opět vzhůru ku skále — než co to? Místo důstojné postavy starcovy stála na pokraji skály stará shrbená babička, dle zevnějšku známá to Součkovi žebračka, která posměšně k němu hledíc uštěpačně volala: „Chtělo by se ti Krakonošova zlata, dřevaři Součku? Sám ničeho chudému nedáš, a na cizí majetek měl bys laskominy? Aj, aj! Jen kudy k němu, není-li pravda? Nejlépe snad, abys několikráte notně si zaklel, pak se ti snad tato skála otevře a ty budeš moci zlata do libosti si nabrati?! Zkus toho! Udeř svou přepevnou sekerou ve skálu, zaroť si notně a zvolej: ‚Skálo, otevři se, sice…‘“

„I ty zlotřilá babice!“ rozlítil se Souček, který nevida Krakonoše na blízku opět smělosti nabyl, „ty opovažuješ se mně se posmívati? Nuže počkej!“ A uchopiv kámen mrštil jím vzhůru po stařeně.

V témž okamžení strašně zahřmělo, blesk udeřil ve skálu, která za šeredného chechtotu stařeny s hrozným rachotem se sesula. Souček leknutím padl bez sebe k zemi. Když opět se vzpamatoval, schylovalo se k večeru; slunce sklánělo se k západu a osvěcovalo již jen vrcholky vysokých smrků a jedlí. Souček nevěděl, co se s ním dnes dělo. Byla to vše skutečnost? byl to sen? Kde je hrad Krakonošův? Skála zcela zmizela; jen sem tam leželo množství balvanů, které tu však bývaly vždycky; místo, na němž stál, bylo mu dobře známo, chodívalť tudy téměř každý den.

Jižjiž chtěl míti vše za pouhý sen, an tu zcela na blízku ozve se hlasitý smích ženský, podobný zcela chechtotu stařenině na skále. Nepátraje ani, odkud smích pochází, sebral Souček honem sekeru a pádil odtud. Teprv maje les daleko za sebou hodil sebou unaven na louce do trávy a ležel za dobrou chvíli; leč opětný chechtot, a tenkráte zcela na blízku, přivedl jej opět k sobě.

Poohlédna se bázlivě spatřil dvě ženy; obě nesly veliké otepě roští z lesa a sobě cosi vypravujíce vesele se smály. I odpočinuly jemu zcela na blízku; znal je obě již od mládí. Okolnost tato jej však tím více pomátla. Nemohl-liž chechtot, který v lese slyšel, také od některé ženy této pocházeti? Vrtě hlavou povážlivě sebral se a kráčel zvolna k domovu.

Než mělo přijíti ještě větší překvapení! Po celé cestě nebyl si povšiml sekery své; teprv doma, když ji mrzutě do kouta odhodil, zpozoroval, že topůrko, jehož druhý kus přece na pasece byl nechal, opět bývalé délky nabylo — dorostlo.

„Blázním-li pak, anebo sám lucifer si své pekelné rejdy se mnou provádí?“ myslil si v duchu. „Mám-li pak ženě příhody své pověděti anebo nic? Avšak raději nepovím, vysmála by se mně a přála by mi snad té nehody.“

Vstoupil do světnice a zcela tiše usedl za stůl, žádaje večeře. Jindy sotva že do světnice vešel, již býval popuzen chováním se některého z dítek aneb pláčem nejmenšího; dnes bylo zcela jinak. Součková nemohla muže svého ani poznati. Co se asi stalo? Ptáti se nechtěla, neboť býval hned velmi hrubým, pakliže se mu otázka protivila. I umínila si, že počká, až sám o příhodě, která jej tak přeměnila, se zmíní.

Po večeři ulehl Souček, aby přemítal o věcech se zběhlých; ale unavením posléze usnul. Než spánek jeho nebyl klidný, posilující. Trápili jej zlí snové, vzdychal úzkostlivě, hlasitě pronášel slova „Krakonoš“, „baba“, „pytel zlata“ a j. Součková ovšem nechápala, proč právě Krakonoš a pytel zlata by muže jejího zajímaly; ale dřevař, který byl večer sekeru přinesl, pověděl jí, co se na pasece zběhlo a co starý Klínek o tom soudí. Z toho nabyla poněkud světla, ač to, co dřevař vyprávěl, nemohla býti ještě celá příhoda Součkova; vždyť přišel pozdě domů, a z paseky odešel před polednem. Soudila, že jiná ještě příčina způsobila mírnost Součkovu.

„Však on zítra poví, co se stalo,“ pomyslila si konečně, a uloživši dítky na lůžko uzavřela chaloupku, a pomodlivši se za celou rodinu odebrala se pokojně k odpočinku, jako činívá člověk spravedlivý, který z ruky boží přijímá rád věci dobré, ale trpělivě snášívá i kříže a protivenství.

---

1. V Krkonoších říkají: „přemazoval se“ po něm.
2. Ani vindry, ničeho.