Kytice (almanach pro mládež 1878)/Dřevař a Krakonoš/III.

Dřevař a Krakonoš Ignác Prokeš
II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	Dřevař a Krakonoš
Autor:	Ignác Prokeš
Zdroj:	Kytice. Almanah pro mládež česko-slovanskou. Praha: Fr. A. Urbánek, 1878. s. 83–96.
Licence:	PD old 70

Zatím, an Souček bez vědomí u pramene v lese ležel, pořádala hodná jeho manželka domácnost. Každému dítku vykázala práci: jedno páslo kozy, jiné sbíralo houby po lese, jiné jahody, nejstarší chlapec chodíval i na ryby a začasté i panu lesnímu s poselstvím do města sběhl a menší službičky vykonával. Nejstarší dcerka opatrovala dvě menší dítky, aby matka úklidu v domě si hleděti, na dítky šíti a spravovati mohla, by otrhané nechodily. Říkávala vždy: „Pořádná matka, nemá-li kdy ve dne šíti, práti a spravovati, učiní tak večer, když dítky ulehnou. Voda je zdarma, jehla a kus niti nejsou věci tak drahé, aby si jich i nejchudší matka opatřiti nemohla.“

Pro tyto vlastnosti požívala také Součková v sousedstvu lásky a vážnosti; ba i sám muž její, ač jinak člověk drsný, uznával, že by bez těchto dobrých vlastností manželčiných ještě hůře se mu vedlo, než posud. Což divu, že i sám skalní duch Krakonoš, který všecky tajnosti rodin pohorských dobře znal, pro dobré vlastnosti této hodné ženy a pečlivé matky přísněji neztrestal zpurného dřevaře; chtělť jej mírným trestem polepšiti, zkoušeti — pak oblažiti. —

Když ostatní dřevaři na paseku došli, podivili se nemálo, nevidouce posud Součka. Vždyť jim přece manželka jeho řekla, že již dávno z domu odešel, když se ráno proň zastavili. Kde asi vězí? Starý Klínek neřekl ničeho; vrtěl toliko povážlivě hlavou, z čehož ostatní soudili, že má své zvláštní myšlénky, jež s jinými nerad sděluje, není-li jistoty pro domněnky ty. Klínek mnoho slýchal o Krakonošově mstivosti; proto měl příčinu i o svého druha se báti. Mohlť snadno skalní duch Součkovi za prostořekost jeho se vymstiti. Nemaře času marným přemítáním dal se Klínek první do práce, v čemž následovali jej brzo i ostatní dělníci.

Přišlo poledne a Souček posud nepřicházel. Dřevaři odloživše sekery požívali oběda, jaký si byl každý z domu přinesl. Také Součkovi nesl syn jeho Josef teplý oběd, který mu manželka k výslovné jeho žádosti byla poslala. Docházel již paseky, ana jej náhle jakás neznámá babička zastavila.

„Kam pak pospícháš, synku?“ tázala se.

„Na paseku otci s obědem,“ odvětil hoch.

„Tvůj otec nepracuje dnes na pasece, proto tam ani nechoď; obrať se tamto v pravo a přijdeš ke studánce, u kteréž otec tvůj leží. Stala se mu nehoda,“ vyprávěla babička.

Při slově „nehoda“ zbledl hoch, a byl by snad oběd upustil, kdyby si jej při rozmluvě s babičkou na zemi nebyl postavil.

Babička pozorovala každé hnutí na obličeji chlapcově. Vidouc leknutí jeho usmála se spokojeně.

„Proč se tak lekáš? Což svého otce máš tak tuze rád?“ doptávala se stařena. „Slyšela jsem, že je velmi zlý?“

„Miluji svého otce upřímně; neboť přikázal tak Bůh, a matka naše říká, že otce milovati máme a musíme, protože jest otec náš, který pro nás pracuje a se namáhá; bez něho bylo by nám teprv zle,“ odpověděl Josef zvědavé babičce.

„Vidím, že jsi hodný hoch, i pomohu ti, abys mohl otci svému prospěti,“ pravila babička přívětivě. „Pojď za mnou!“ —

Prospěti otci? Slova ta slyšel Josef velmi rád, a proto bez rozmýšlení kráčel za babičkou, která tak přívětivě k němu se chovala.

Přišli ku prameni, kde ležel Souček bez vědomí s obličejem zsinalým. Josef, jakmile ho spatřil, jal se hlasitě plakati, neboť se domníval, že otec jeho zcela jest mrtev.

„Neplač, hochu,“ těšila ho babička, „otec tvůj neumřel ještě, a uposlechneš-li rady mé, přivedeš jej opět k životu.“

„Uposlechnu rád, babičko,“ ujišťoval chlapec, „jen když tím bude otci zpomoženo.“

„Vezmi tedy jeho sekeru a pojď za mnou! Oběd nechej zatím zde!“ vybízela babička.

Hoch učinil tak, a oba kráčeli asi dvě stě kroků do lesa, kde přišli k starému pařezu, jehož silné kořeny ze země vyčnívaly.

„Přesekej ty kořeny!“ kázala babička.

„Jsou tlusté a sekera je těžká; nevím, zdali toho dovedu!“ pochyboval Josef.

„Nepochybuj!“ pobízela babička.

Hoch pozvedl sekeru a — div divoucí! — užasl nad lehkostí její. Chutě dal se do sekání. Práce výborně se zdařila. Ani nechápal, kterak mohl tlusté kořeny tak brzy přesekati.

„Nyní odval pařez!“ poručila babička.

„Ten bude asi příliš těžký,“ pravil hoch, pohlížeje nedověřlivě na veliký kohan.

„Pomohu ti!“

Pomocí babiččinou odvalil Josef pařez, jsa již netrpěliv, co to vše znamenati má. Pod pařezem objevil se velký plechový hrnec s pokličkou, asi do polovice drobným, okrouhlým, žlutým listím naplněný.

„Vezmi ten hrnec a pojď! Zde nemáme již co dělati,“ pravila opět babička.

Josef uposlechl.

Když přišli zpět ku prameni, kde Souček jako mrtvola posud ležel, ukázala babička Josefovi veliký plochý kámen.

„Vidíš ten kámen tamto?“ tázala se.

„Vidím, jsou pod ním mravenci,“ pravil hoch.

„Dobře máš! Zvedni a odkliď ten kámen, a všecka mravenčí vajíčka (larvy) vyber do tohoto hrnce a házej na listí!“ poručila opět.

„Ale mravenci mi poštípají ruce!“ namítal hoch.

„Neboj se, tito neštípají!“ ujišťovala babička, „čím více vajíček nabereš, tím lépe bude pro tvého otce i pro vás všecky. Pospěš!“ —

Chlapec odvalil pomocí dobré babičky kámen a podivil se množství mravenčích „vajíček“, ježto se tam nacházela. Jaksi nesměle sáhl do nich. Ale ku podivu! Mravenci nejen že neštípali jej a neodnášeli vajíček, jako obyčejně činívají, když jim je někdo bráti se strojí, anobrž spíše snášeli je se všech stran a koutů, tak že jimi Josef hrnec až do vrchu naplniti mohl.

„Nyní je přiklop a dej pozor, abys ani jediného neztratil,“ napomínala babička; „bylo by ho škoda. Teď postav hrnec a pomoz mi dopraviti otce sem k mraveništi. — Tak! — A teď vlož jeho opuchlou ruku sem do kopce mravenčího a zahrabej ji!“

Chlapec učinil dle rozkazu jejího, a po malé chvíli viděl, kterak mravenci po ruce a po celém těle otcově se rojí.

„Nyní poslyš, co ti řeknu, a každé slovo dobře si pamatuj,“ pravila babička vážně. „Tvůj otec za chvíli se probudí. Až budeš pozorovati, že opuchlou ruku zvedá, vezmi — tu máš! — tento kus kapradiny a smeť s něho všecky mravence, kteří si pak zase své mraveniště vyhledají. Otce tvého uštknul jedovatý had a bez pomoci naší byl by zde jistě zahynul. Ruka jeho zůstane ještě za nějaký čas opuchlá a malomocná. Ale bude-li ji každý den ráno, v poledne a u večer držeti vždy půl hodiny v těchto vajíčkách, nabude za dvacetkrát dvacet dní opět předešlé síly, leč jen tenkráte, když po ten celý čas zdrží se otec všeho rocení a pití kořalky. — Pamatoval jsi vše, co jsem ti řekla?“ otázala se babička hledíc vážně na chlapce.

Hoch opakoval dané mu naučení.

„Dobře!“ pochválila jej stařenka. „Nyní však dej ještě pozor, co ti povím! — Jestliže otec neučiní vše přísně dle slov mých, zůstane ruka navždy chromá. To pověz matce své, aby pilně bděla nad zachováním naučení mého. Budou-li vajíčka žloutnouti, bude to dobrým znamením, že se otec uzdraví; budou-li černati, marná jest naděje o úplném uzdravení. Až pak budou vajíčka úplně žlutá jako toto kvítko,“ pravila babička, ukazujíc chlapci pryskyřník, „pak bude vyhráno, a vy budete moci s nimi učiniti dle libosti.“

Josef hleděl udiveně na stařenu, nevěda, co si o všem tom mysliti.

„Nezapomeneš ničeho ze slov mých?“ zeptala se ještě jednou babička.

„Nevím, nezapomenu-li něco,“ odvětil hoch, „je toho trochu mnoho.“

V témž okamžiku zmizela stařena a před užaslým Josefem stál vážný stařeček s dlouhými šedými vousy, které jako stříbro se leskly.

Hoch byl jako omámen, nemoha změny té nijakž pochopiti a si vysvětliti.

„Nelekej se,“ pravil stařeček, „mám-li podobu stařeny nebo kmeta — dobrým lidem nikdy neublížím. Nyní povím ti dané naučení ještě jedenkráte.“ A stařeček opakoval krátce vše, co byla prve stařenka řekla, načež dodal: „Otci nezmiňuj se o stařeně; řekni, že já jsem tě sem přivedl a jemu život zachránil. Lži se tím nedopustíš; neboť mohu dle libosti býti babičkou nebo stařečkem.“

Nežli se chlapec z překvapení svého vzpamatoval, zmizel stařeček v houští a Josef slyšel jen ještě slova jeho: „Pamatuj si, co jsem ti byl řekl!“

Hoch stál dlouho nepohnutý na témž místě, hledě posud na křoví, v němž stařeček byl zmizel. Byla to pravda? byl to sen? Mívalť často podivné sny, ale čeho dnes zažil a co viděl, zdálo se ještě podivnějším než mnohý jeho sen. Babička proměniti se okamžitě v stařečka! Ne, to ať chápe, kdo může! Josefovi nešlo to do hlavy.

Nebožka babička vypravovávala mu rozličné pověsti a povídačky o čarodějích a jejich kouzlech. Byla snad dnešní babička též podobná kouzelnice? „Vězí v tom asi cos podobného. Ale byla to kouzelnice dobrá!“ Tak asi přemítal Josef, a byl by ještě dlouho podobným přemítáním se zanášel, leč povzdech otcův přivedl jej opět na myšlénky jiné a upoutal pozornost jeho.

Ohlédnuv se rychle spatřil ku veliké radosti své, kterak otec počíná údy pohybovati a života nabývati. Konečně otevřel i oči, hleděl udiveně vůkol sebe, a spatřiv Josefa pravil hlasem mdlým: „Kde to jsme a co se to děje se mnou?“

Chtěl se pozvednouti, ale zemdlené tělo nechtělo konati obyčejných služeb. Teprv ponenáhlu podařilo se mu zvednouti hlavu a opříti ji o levou paži; pravá byla mrtva.

Vida Josef otce svého, an života opět nabývá, přiskočil rychle a počal kapradinou od babičky darovanou mravence s těla jeho ometati. A hle! jakmile těla se dotknul, prchali mravenci a dlouhou řadou táhli v pořádku zpět k svému mraveništi, kdež v podzemských děrách zmizeli.

Dřevař i synek jeho patřili s velikým úžasem na toto podivné počínání drobných zvířátek, z nichž ani jediné z řady nevybočilo, ani jediné se příliš neopozdilo.

Součkovi hledícímu na to přešel mráz po zádech. Upomínky jeho se vracely; viděl patrně, že jakási neobyčejná moc zde vládne, proti které marné jest všecko vzpírání se. Poohlednuv se jaksi úzkostlivě kolem pravil k Josefovi: „Hochu, vidíš tu drobnou havěď? To nejsou obyčejní mravenci! V tom něco vězí. Dnes je ten les jako očarovaný. Pojďme raději domů, mně je tu jaksi úzko!“

„Mně se také tak zdá, tatínku,“ přisvědčoval Josef. „Ale dříve mohl byste pojísti a tak se trochu posilniti. Maminka vám upekla hubník, ale bude tuším již studený. Leč ten možno i takto jísti,“ pobízel chlapec, hrnek s jídlem z košíku vytahuje.

„Zkusím, dovedu-li toho krchňou (levačkou),“ pravil Souček bez zarocení, že se Josef až podivil. Již chtěl otci říci, co mu babička byla nařídila, ale nevěděl jak začíti.

„Podrž mi hrnek,“ poroučel Souček. „Tak ne, nahni jej opačně, tak!“ A Souček s trpělivostí neobyčejnou pojídal studený svůj oběd.

„A co že to máš za plecháč?“ tázal se pojednou dřevař synka svého, na starý hrnec ukazuje.

„Ten nalezl jsem tamto pod pařezem,“ pravil Josef, a jal se otci celou svou příhodu a o babičce vyprávěti, jen že místo „babička“ říkal „stařeček“. Několikráte byl by se málem podřekl.

„V tomto hrnci jsou tedy vajíčka těch podivných mravenců,“ vyprávěl hoch dále. „Budete-li prý v nich každodenně ráno, v poledne a u večer bolavou ruku vždy půl hodiny držeti, bude prý za dvacetkráte dvacet dní ruka vaše úplně zdráva.“

„To že ti pravil stařeček?“ doptával se otec; „a znal jsi jej?“

„Nikdy dříve jsem ho neviděl!“ zněla odpověď.

„A kde jsi jej napadl?“

„Když jsem docházel s obědem k pasece,“ vyprávěl opět synek, „objevil se tu z nenadání, tázaje se, kam jdu. A když jsem mu řekl, dovedl mne sem a pravil mi, co dělati mám, aby ruka, do níž vás jedovatý had byl uštknul, opět se uzdravila.“

„A kterak vyhlížel?“ tázal se Souček, jaksi bojácně sem tam se ohlížeje.

„Byl již hodně stár, měl dlouhé vousy, které jako stříbro se leskly; též i vlasy byly dlouhé a podivné barvy,“ pravil Josef, jaksi se zalíbením na starouška vzpomínaje.

Souček se zarazil. „To byl on!“ zamručel pro sebe. Na to rychle se sebrav pravil: „Pojď, pojď! ať jsme brzy z lesa; je tu jaksi dusno.“ A neohlížeje se více po chlapci zaměřil k domovu.

Josef sebral zbytky oběda do košíku, vzal tento na ruku, uchopil plecháč a pospíchal za otcem, jemuž sotva mohl postačiti.

Souček pustil se jinou cestou, chtěje vyhnouti se skále Krakonošově, kterou ve své rozbouřené mysli již zase viděl k nebesům růsti.

„Kudy to půjdeme domů, tatínku?“ podivil se Josef, vida otce s obyčejné cesty zabočovati.

„Však uvidíš, jen pojď!“ řekl otec krátce, a synek zvyklý jsa na slovo poslouchati kráčel za ním.

Když takto mlčky za sebou kráčejíce kraje lesa byli došli, oddechl si Souček z hluboka, jako by těžká starost s něho byla se svalila, a usednuv na kámen počal opět synka se vyptávati.

„Hovořil s tebou dlouho ten stařeček?“

„Pokud jsem neudělal vše, co mi poručil.“

„A neříkal ti nic zvláštního o mne? že by se na mne hněval aneb cosi podobného?“

„Že by se na vás hněval, neříkal; ale maminku naši má asi velmi rád,“ vyprávěl Josef.

„A proč tak soudíš?“

„Pravil, že vás chce zachrániti k vůli naší hodné matce a pak k vůli — —“

„Nu a k — vůli?“ přetrhl mu otec nedočkavě řeč.

„— k vůli mně, protože prý jsem hodný hoch a dobrý syn,“ dodal chlapec, „a též k vůli ostatním dětem.“

Souček se zamlčel na chvíli, pak jal se vyzvídati dále: „A o mně neříkal zcela ničeho?“

„Pravil také něco o vás, ale to jsem chtěl pověděti mamince, aby vám to řekla,“ pravil hoch ostýchavě.

„A co to bylo? Jen mi to pověz!“ vybízel Souček. „Vždyť ty nemůžeš za to, co řekl cizí stařec.“

„Inu, když to chcete slyšeti, tedy vám to povím, ale nesmíte se na mne hněvati. On pravil, že ruka vaše jen tehdy se úplně zahojí, jestliže po celý čas hojení zdržíte se všeho rocení a pití kořalky.“

„To že ti řekl ten —“ a již chtěl vypustiti Souček proud nadávek z úst svých; než v témž okamžiku ucítil bolestné píchnutí v ruce bolavé a — nadávka zůstala za zuby. Poznal, že neviditelná moc jakási sleduje každé jeho hnutí a že vše jeho vzpírání proti moci této by mu jen škodilo. Odevzdal se tedy osudu svému a dal se na cestu k domovu.

Součková ulekla se nemálo ubledlé tváře a opuchlé ruky muže svého. Domnívala se, že nepozorností k nějakému úrazu přišel, a připravovala se již na bouři, nadávky a kletby, jakými netrpělivý muž hledíval si v podobných případech ulehčiti. Ale mimo vše nadání nestalo se dnes nic podobného. Když pak Josef přišel s hrncem plným mravenčích vajíček a pověděl matce, co se bylo stalo a k čemu vajíčka býti mají, tu teprv úžas její dostoupil svého vrcholu. Radovala a strachovala se zároveň. Těšila se z toho, že muž její nezahynul v lese a že opět může předešlého zdraví nabyti, zároveň ale lekala se, kterak budou teď živi, když muž nebude moci jíti po výdělku.

Než když druhého dne ráno zdvihla plecháč, aby jej donesla muži svému, spatřila k nemalé radosti své pod ním stříbrný peníz. Kdo jej tam položil? jak tam přišel? Jakýsi hlas vnitřní jí pravil, že stařeček, který tak podivně zachránil muže jejího před smrtí, i zde neviditelně vládne a že peníz nejspíše od něho pochází. Myšlénka ta posilovala ji v důvěře, že snad konečně vše dobře dopadne.

Jako dne prvního stalo se i každého následujícího: každého rána nalezla Součková pod plecháčem stříbrný peníz, který úplně stačil k uhrazení výloh na potřeby domácí, ano Součková ještě mnohý krejcar uložila na potřeby budoucí. Ach, jak děkovala dobrotivému stařečku za tuto laskavost!

A co dělal Souček za čas churavosti své? Nepověděl nikomu celý sběh události. Že má bolavou ruku, to každý viděl; ostatní nesměl Josef nikomu pověděti, aby jim nikdo záviděti nemohl. Šeptali si ovšem lidé všelico, ale pravdy přece nikdo určitě nevěděl.

Souček sám za krátký čas byl celý vyměněn. Odvykl ošklivému klení a pití kořalky a stal se zcela novým člověkem. Z počátku bylo mu dosti krušno, a začasté chtělo mu „zarocení“ z úst vyklouznouti; ale tu vždy pocítil v ruce bolestné píchnutí, kteréž mu slova Krakonošova připomenulo, tak že konečně chuť ku klení úplně mu zašla. Podobně zapomněl i na kořalku.

Avšak o dítkách změnily se náhledy Součkovy úplně. Kdežto dříve považoval je jako říkaje za trest boží a za zbytečné břemeno, naučil se nyní, jsa ustavičně mezi nimi, je milovati, s nimi si hráti, rozmlouvati, je poučovati, všelicos jim vyprávěti a je k sobě upoutati. Dříve bávaly se ho dítky a spatřivše jej z daleka přicházeti, krčívaly se do kouta, aby jich ani spatřiti nemohl. Nyní však byly rády okolo něho, hladily a objímaly ho, nazývajíce jej svým „milým tatínkem“.

Tak míjely dnové, týdny a měsíce; minula i dlouhá zima, přišlo jaro, pak léto a podzim. Určená lhůta dvacetkráte dvaceti dnů blížila se ku konci. Souček cítil, že se život do bezcitné ruky opět vrací, a když uplynul poslední den, byla ruka úplně zdráva a ku práci schopna. Ó jak se tomu těšil Souček! Pevně předsevzal si, že pracovati bude neunaveně pro hodnou manželku a milé dítky. Již nebyl žádostiv bohatství ani pokladů Krakonošových; seznalť, že zdraví jest nade všecko a že by poklady beze zdraví ani ho netěšily.

Po celý čas léčení otcova pozoroval Josef bedlivě vajíčka, která při zdařeném vyléčení zcela sežloutnouti měla. A opravdu! čím více se blížil osudný den dvacetkrát dvacátý, tím více žloutla vajíčka, tak že posledního dne byla úplně žlutá a tak těžká, že Josef maje přinésti „plecháč“ s vajíčky, matku ku pomoci zavolati musil, aby mu je nésti pomohla. Když pak je přinesli do prostřed světnice, stala se vajíčka tak těžkými, že matka i chlapec hrnec upustili.

Vajíčka rozkoulela se po celé světnici a ze spod hrnce místo žlutého listí vysypalo se množství dukátů.

Děti vidouce to daly se do velikého křiku, matka pak do radostného pláče, ba i samému Součkovi zalily se oči slzami vděku a radosti.

Pocity rodiny dřevařovy nedají se vypsati. Avšak překvapení jich zvýšilo se ještě velice, když sbírajíce vajíčka shledali, že jsou tvrdá a těžká. Bylo to ryzí zlato. Krakonoš byl dal část svých pokladů rodině Součkově dobrovolně. Z toho seznal opět Souček, že po dobrém, mírností, trpělivostí a pilností více ve světě se pořídí než hrubostí.

U Součků nastaly pak radostnější časy. — O tom, jak jmění nabyli, šeptali si lidé všelicos. Jedni hádali, že Souček našel v lese zakopaný poklad; jiní zase jistili, že „hadímu králi“ vzal korunu,^[1] při čemž prý od něho ušknut byl, i jiné a jiné domněnky kolovaly mezi sousedy. Souček nechal je povídati, aniž by byl komu pravdu sdělil. Bálť se, že by pak mnozí znepokojovali Krakonoše a tím hněv jeho proti dřevaři znovu třeba vzbudili. Tím zastrašeni jsouce, nezjevili ani Josef ani matka jeho původu svého blahobytu.

Maje všeho hojnost, byl by mohl Souček nyní oddati se pití a hýření do libosti; leč nehoda jeho poučila ho o jiném. Mělť s dostatek času ku přemýšlení, aby seznal, že pitím kořalky člověku síly nepřibývá, nýbrž jen peníze se vydávají, za něž by něco užitečnějšího se poříditi mohlo. Ba doznal, že si člověk kořalkou jen zdraví podkopává a mrzutým i hašteřivým se stává, čímž sobě i jiným život ztrpčuje a na zdraví si škodí. I umínil si tudíž nadělených peněz jen ku blahu rodiny své použiti. Jelikož byl les, v němž pracovával a s Krakonošem se sešel, na prodej, koupil jej, přikoupil ještě luk a polí, vystavěl si na blízku „Krakonošova hradu“ pěkný dům a žil tam spokojeně s rodinou svou. Každému dobře činil, zvláště rád pomáhal rodičům chudým, četnou rodinu majícím.

Mnohokráte pak přechodili později on i syn jeho Josef les svůj „kříž na kříž“, ale po stařečkovi, po babičce nebylo nikde ani stopy.

---

1. Jsouť až podnes lidé, kteří věří, že žije had, „hadí král“, mající na hlavě korunu veliké ceny. Prostře-li se mu bílý šátek, složí prý naň korunu, načež pojíti musí. Je to ovšem báchorka.