Krakatit/XXXVIII.

Krakatit Karel Čapek
XXXVII.	XXXVIII.	XXXIX.

Údaje o textu
Titulek:	Krakatit
Podtitulek:	XXXVIII.
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Utopistický román o objevu třaskaviny nepředstavitelné síly, vydaný poprvé v r. 1924.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Továrna na absolutno; Krakatit. Městská knihovna v Praze (PDF)
Licence:	PD old 70
časop. Lidové noviny, 25. 12. 1923 – 15. 4. 1924, O. Štorch-Marien 1924

Chodba byla prázdná. Kradl se, jak tiše to vůbec šlo, k pokojům princezniným a čekal přede dveřmi, nepohnutý jako plechový rytíř tam dole ve vestibulu. Vyběhla komorná, vykřikla strašně, jako by viděla bubáka, a zmizela ve dveřích. Po chvíli je otevřela, docela vytřeštěná, a couvajíc mu ukázala beze slova dovnitř, načež se co nejrychleji ztratila. Princezna se mu vlekla vstříc; halila se v dlouhý plášť, patrně jen tak vyskočila z postele, a vlasy nad čelem měla slepené a zmáčené, jako by právě odhodila chladivý obklad, a byla šedivě bledá a nehezká. Pověsila se mu na krk a zvedla k němu rty rozpukané horkostí. „To jsi hodný,“ šeptala mátožně. „Mně hlava třeští migrénou, oh bože! Prý máš samé pumy po kapsách? Já se tě nebojím. Jdi teď, nejsem hezká. Přijdu k tobě v poledne, nepůjdu jíst, řeknu, že mi není dobře. Jdi.“ Dotkla se jeho úst obolenými, loupajícími se rty a zakryla si tváře, aby ji ani neviděl.

Provázen panem Holzem vracel se do laboratoře; každý před ním stanul, uhnul, uskočil raději až za příkop. Pustil se znovu do práce jako posedlý; mísil látky, jež by nikoho nenapadlo mísit, slepě a bezpečně jist, že tohle je třaskavina; plnil tím lahvičky, škatulky od sirek, plechové konzervy, všecko, co mu padlo do rukou; měl toho plný stůl, okenní rámy i podlahu, překračoval to, neměl se už kde postavit. Po poledni vklouzla k němu princezna zastřená závojem a zahalená v plášti až po nos. Běžel k ní a chtěl ji obejmout, odstrčila ho. „Ne, ne, nejsem dnes hezká. Prosím tě, pracuj; budu se na tebe dívat.“

Usedla na krajíček židle zrovna uprostřed strašného arzenálu oxozonidových třaskavin. Prokop rychle, se sevřenými rty něco vážil a mísil, zasyčelo to, kysele začpělo, načež to s neskonalou pozorností filtroval. Dívala se na jeho ruce nehnutýma, palčivýma očima. Oba mysleli na to, že dnes přijede následník.

Prokop hledal něco očima na regálu s lučebninami. Vstala, pozvedla závoj, vzala ho kolem krku a přimkla se pevně k jeho ústům sevřenými suchými rty. Potáceli se mezi lahvemi s vratkým oxozobenzolem a děsnými fulmináty, dvojice němá a křečovitá; ale opět ho odstrčila a usedla zastírajíc si obličej. Ještě rychleji, sledován jejíma očima, dal se Prokop do práce jako pekař mísící chléb; a toto bude látka z nejďábelštějších, jaké kdy člověk vyrobil; nedůtklivá hmota, vzteklý a hrůzně citlivý olej, prchlost a náruživost sama. A toto, průhledné jako voda, těkavé jako éter, to tedy je ono: děsná věc trhavá a nevypočítatelná, divost nejvýbušnější. Ohlížel se, kam postavit láhev naplněnou tímto nepojmenovaným. Usmála se, vzala mu ji z ruky a chovala ji na klíně mezi sepnutýma rukama.

Venku pan Holz křikl na někoho: „Stůj!“ Prokop vyběhl ven. Byl to oncle Rohn stojící povážlivě blízko třaskavé pasti.

Prokop šel až k němu. „Co tu hledáte?“

„Minku,“ řekl oncle Charles krotce, „není jí dobře, a proto –“

Prokopovi to škublo ústy. „Pojďte si pro ni,“ řekl a dovedl – ho dovnitř.

„Ach, oncle Charles,“ vítala ho princezna přívětivě. „Pojď se dívat, je to hrozně zajímavé.“

Oncle Rohn se podíval pátravě po ní a po světnici, a ulevilo se mu. „To bys neměla, Minko,“ pronesl káravě.

„Proč ne?“ namítla nevinně.

Bezradně pohlédl na Prokopa. „Protože… protože máš horečku.“

„Tady mi je líp,“ děla klidně.

„Vůbec bys neměla…,“ vzdychl le bon prince vážně se kaboně.

„Mon oncle, víš, že vždycky dělám, co chci,“ ukončila neodvolatelně rodinný výstup, zatímco Prokop odklízel ze židle krabičky s fudroajantní diazosloučeninou. „Posaďte se,“ zval Rohna zdvořile.

Oncle Charles nezdál se nadšen celou situací. „Nezdržujeme vás… nezdržujeme tě v práci?“ ptal se Prokopa bezcílně.

„Naprosto ne,“ řekl Prokop drtě mezi prsty infuzorní hlinku.

„Co to děláš?“

„Třaskaviny. Prosím, tu láhev,“ obrátil se k princezně.

Podala mu ji a „Tumáš,“ řekla provokativně a naplno. Oncle Rohn sebou trhl, jako by ho píchl; ale tu již ho upoutala rychlá sice, ale nekonečně opatrná pečlivost, s níž Prokop odkapával čirou tekutinu na hromádku hlinky.

Odkašlal a ptal se: „Čím se to může zanítit?“

„Otřesem,“ odpověděl Prokop dále odpočítávaje kapky.

Oncle Charles se otočil po princezně. „Bojíš-li se, oncle,“ řekla suše, „nemusíš na mne čekat.“

Usadil se rezignovaně a zaklepal holí na plechovou krabici od kalifornských broskví. „Co je v tomhle?“

„To je ruční granát,“ vysvětloval Prokop. „Hexanitrofenylmetylnitramin a šroubové matičky. Potěžkej to.“

Oncle Rohn upadl v rozpaky. „Nebylo by snad… na místě… trochu víc opatrnosti?“ ptal se toče mezi prsty krabičkou od sirek, kterou sebral na pultě.

„Zajisté,“ souhlasil Prokop a vzal mu krabičku z rukou. „To je chlorargonát. S tím si nehraj.“

Oncle Charles se zamračil. „Mám z toho všeho… trochu nepříjemný dojem zastrašování,“ podotkl ostře.

Prokop hodil krabičku na stůl: „Tak? A já zas měl dojem zastrašování, když jste mi hrozili pevností.“

„… Mohu říci,“ pravil Rohn spolknuv tu námitku, „že na mne to celé počínání… zůstává bez vlivu.“

„Ale na mne má ohromný vliv,“ prohlásila princezna.

„Bojíš se, že něco provede?“ obrátil se k ní le bon prince.

„Já doufám, že něco provede,“ řekla nadějně. „Myslíš, že by to nedovedl?“

„O tom nepochybuji,“ vyhrkl Rohn. „Půjdeme už?“

„Ne. Já bych mu chtěla pomáhat.“

Zatím Prokop přelamoval v prstech kovovou lžičku. „K čemu je to?“ ptala se zvědavě.

„Došly mně hřebíky,“ bručel. „Nemám čím plnit bomby.“ Rozhlížel se hledaje něco kovového. Tu princezna vstala, zarděla se, strhla si chvatně rukavičku a smekla s prstu zlatý prsten. „Vezmi si to,“ děla tiše, zalita ruměncem a s očima sklopenýma. Přijal jej trna; bylo to téměř slavnostní… jako zasnoubení. Váhal potěžkávaje prsten v dlani; zvedla k němu oči v naléhavé a horoucí otázce; i pokývl vážně a položil prsten na dno plechové krabičky.

Oncle Rohn starostlivě, přesmutně mrkal ptačíma očima poety.

„Teď můžeme jít,“ zašeptala princezna.

Kvečeru přijel dotyčný následník bývalého trůnu. U vchodu čestná rota, hlášení, špalír služebnictva a takové ty okolky; park i zámek slavnostně osvětleny. Prokop seděl na návršíčku před laboratoří a díval se mračnýma očima k zámku. Nikdo tudy nešel; bylo ticho a temno, jen zámek zářil prudkými snopy paprsků.

Prokop vzdychl ode dna a vstal. „Do zámku?“ ptal se pan Holz a přendal revolver z kapsy u kalhot do kapsy svého věčného gumáku.

Jdou parkem už zhaslým; dvakrát nebo třikrát ustoupí před nimi nějaká postava do houští, asi padesát kroků za nimi je pořád slyšet něčí chůzi ve spadaném listí, ale jinak je tu pusto, syrově pusto. Jen v zámku plane celé křídlo velkými zlatými okny.

Je podzim, je už podzim. Zda ještě v Týnici stříbrně odkapává studna? Ani vítr nevane, a přece to zebavě šustí, na zemi nebo ve stromech? Na nebi rudou proužkou padá hvězda.

Několik pánů ve fracích, hle, jak jsou skvělí a šťastní, vycházejí na plošinu zámeckých schodů, žvaní, pokuřují, smějí se a už se zas vracejí. Prokop nehnutě sedí na lavičce, otáčeje v roztřískaných prstech plechovou krabičkou. Někdy si zachrastí jako dítě svým chřestítkem. Je tam rozlámaná lžička, prsten a bezejmenná látka.

Pan Holz se ostýchavě přiblížil. „Dnes nemůže přijít,“ povídá šetrně.

„Já vím.“

V hostinském křídle se rozžíhají okna. Tato řada, to jsou „knížecí pokoje“. Nyní svítí celý zámek, vzdušný a prolamovaný jako sen. Všechno tam je: bohatství neslýchané, krása, ctižádost a sláva a hodnosti, plíšky na prsou, požitky, umění žít, jemnost a duchaplnost a sebevědomí; jako by to byli jiní lidé – jiní lidé než my –

Jako umíněné dítě řinčí Prokop svým chřestítkem. Ponenáhlu okna zhasínají; ještě svítí tamto, jež je Rohnovo, a toto červené, kde je ložnice princeznina. Oncle Rohn otvírá okenice a vdechuje noční chlad; a potom přechází ode dveří k oknu, ode dveří k oknu, pořád a pořád. Za zastřeným oknem princezniným se nehýbe ani stín.

I oncle Rohn už zhasil; nyní svítí jediné zardělé okno. Zda najde lidská myšlenka cestu, zda si prorazí a mocí provrtá dráhu těmi sto či kolika metry němého prostoru, aby zasáhla bdící mozek druhého člověka? Co ti mám vzkázat, tatarská kněžno? Spi, je už podzim; a je-li nějaký Bůh, ať ti hladí palčivé čelo.

Červené okno zhaslo.