Krakatit/XXXIX.

Krakatit Karel Čapek
XXXVIII.	XXXIX.	XL.

Údaje o textu
Titulek:	Krakatit
Podtitulek:	XXXIX.
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Utopistický román o objevu třaskaviny nepředstavitelné síly, vydaný poprvé v r. 1924.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Továrna na absolutno; Krakatit. Městská knihovna v Praze (PDF)
Licence:	PD old 70
časop. Lidové noviny, 25. 12. 1923 – 15. 4. 1924, O. Štorch-Marien 1924

Ráno se rozhodl nejít do parku; měl právem za to, že by tam překážel. Umístil se v poměrně úzké a polopusté končině, kde byla přímá cesta od zámku k laboratořím, proražená skrze starý zarostlý val. Vydrápal se na val, odkud, jakžtakž skryt, mohl vidět roh zámku a malou část parku. Místo se mu zalíbilo; zahrabal si tam několik svých ručních granátů a pozoroval střídavě park, chvátajícího střevlíka a vrabce na rozhoupaných větvičkách. Jednou tam slétla dokonce červenka, a Prokop bez dechu pozoroval její brunátné hrdélko; tíkla něco, mžikla ocasem a frr, pryč.

Dole v parku jde princezna provázena dlouhým, mladým člověkem; v uctivé vzdálenosti za nimi skupina pánů. Princezna se dívá stranou a hází rukou, jako by v ní měla prut a švihala jím do písku. Víc není vidět.

O hodně později se ukáže oncle Rohn s tlustým cousinem. Pak zase nic. Stojí-li pak za to tady sedět?

Je skoro poledne. Najednou za rohem zámku se vynoří princezna a míří rovnou sem. „Jsi tady?“ volá polohlasně. „Pojď dolů a vlevo.“

Svezl se po svahu a prodíral se houštinou vlevo. Bylo tam při zdi smetiště všeho možného: rezavých obručí, děravých plecháčů, rozbitých cylindrů, všivých a ohavných trosek; bůhví kde se takových věcí vůbec nabere v knížecím zámku. A před tou bídnou hromadou stojí princezna svěží a pěkná a kouše se dětsky do prstu. „Sem jsem se chodila zlobit, když jsem byla malá,“ povídá. „Nikdo to místo nezná. Líbí se ti tu?“

Viděl, že by ji mrzelo, kdyby to tu nepochválil. „Líbí,“ řekl honem.

Zazářila a vzala ho kolem krku. „Ty milý! Dávala jsem si tu na hlavu nějaký plecháč, víš, jako korunu, a hrála jsem si sama pro sebe na panující kněžnu. ‚Jasnost nejmilostivější kněžna ráčí poroučet?‘ ‚Zapřáhni šestispřeží, pojedu do Zahur.‘ Víš, Zahur, to bylo mé vymyšlené místo. Zahur, Zahur! Milý, je něco takového na světě? Pojď, ujedeme do Zahur! Najdi mi to, ty tolik znáš –“

Nikdy nebyla tak svěží a oživená jako dnes; až na to zažárlil, až v něm zakvasilo vášnivé podezření; popadl ji a chtěl ji sevřít. „Ne,“ bránila se, „nech; buď rozumný. Ty jsi Prospero, princ zahurský; a jen jsi se převlékl za kouzelníka, abys mne unesl nebo vyzkoušel, já nevím. Ale za mnou přijede princ Rhizopod z říše Alicuri-Filicuri-Tintili-Rhododendron, takový protivný, protivný člověk, co má místo nosu kostelní svíci a studené ruce, hu! A už mne má dostat za ženu, když ty vstoupíš a řekneš: ‚Já jsem kouzelník Prospero, dědičný princ zahurský.‘ A mon oncle Metastasio ti padne kolem krku, a začnou zvonit, troubit a střílet –“

Prokop příliš dobře pochopil, že její líbezné tlachání povídá něco velmi, velmi vážného; střežil se ji vyrušit. Držela ho kolem krku a třela se vonným líčkem i rty o jeho drsnou tvář. „Nebo počkej; já jsem princezna zahurská a ty jsi Velký Prokopokopak, král duchů. Ale já jsem zakletá, řekli nade mnou ‚ore ore baléne, magot malista manigoléne‘, a proto mne má dostat ryba, ryba s rybíma očima a rybíma rukama a celým rybím tělem, a má mne odvést na rybí hrad. Ale tu přiletí Velký Prokopokopak na svém větrném plášti a unese mne – Sbohem,“ skončila znenadání a políbila ho na ústa. Ještě se usmála, jasná a růžová jako nikdy, a nechala ho zamračeného nad rzivými troskami Zahuru. U všech všudy, co tohle znamená? Žádá, abych jí pomohl, toť jasno; podléhá nátlaku a čeká ode mne, že… že snad ji nějak zachráním! Bože, co učinit?

Hluboce zamyšlen se loudal Prokop k laboratoři. Patrně… už nezbývá než Veliký Útok; ale kde jej zahájit? Už byl u dveří a sahal do kapsy po klíči; vtom ustrnul a strašlivě zaklel. Zevní vrata jeho baráku byla zatarasena příčnými železnými tyčemi na způsob závor. Zalomcoval jimi zběsile; vůbec se to nehnulo.

Na dveřích byl list papíru a na něm vyklepáno: „Na rozkaz civilních úřadů se tento objekt uzavírá pro nepřípustné nahromadění třaskavých látek bez zákonných bezpečnostních opatření, §§ 216 a 217d, lit. F tr. z. a nař. 63 507, M 1889.“ Podpis nečitelný. Pod tím napsáno perem: „Panu ing. Prokopovi se až na další přikazuje k pobytu pokoj u hlídače Gerstensena, strážní barák III.“

Pan Holz odborně zkoumal závory, ale nakonec jen hvízdl a strčil ruce do kapes; nedalo se naprosto nic dělat. Prokop, rozpálený vztekem do běla, oběhl celý barák; explozívní pasti byly zákopnicky odstraněny, na všech oknech od dřívějška mříže. Honem spočítal své válečné prostředky: pět slabších pumiček po kapsách, čtyři větší granáty zahrabány na zahurském valu; je to málo na slušnou akci. Bez sebe hněvem uháněl ke kanceláři zlořečeného Carsona; počkej, všiváku, s tebou si to vyřídím! Ale jen tam doběhl, hlásil mu sluha: pan ředitel tu není a nepřijde. Prokop ho odstrčil a vnikl do kanceláře. Carson tam nebyl. Prošel rychle všemi kancelářemi, uváděje v úděs veškero úřednictvo závodu až po poslední slečinku u telefonu. Carson nikde.

Prokop tryskem běžel k zahurskému valu, aby zachránil aspoň svou munici. A tumáš: celý val i s křovinatou džunglí a zahurským smetištěm je dokola obtočen kozami s ostnatým drátem: hotový zásek válečného řádu. Pokusil se rozmotat dráty; ruce mu krvácely, ale nepořídil zhola nic. Vzlykaje vztekem a nedbaje už ničeho, propletl se zásekem dovnitř; našel, že jeho čtyři velké granáty jsou vyhrabány a pryč. Skoro plakal bezmocí. Ke všemu počalo slizce mžít. Prodral se zpět, potrhán na cáry a krváceje z rukou i tváří, a hnal se do zámku, snad aby tam našel princeznu, Rohna, následníka nebo koho. Ve vestibulu se mu postavil do cesty onen plavý obr, odhodlán nechat se třeba i na kusy roztrhat. Prokop vyňal jednu ze svých třaskavých plechovek a výstražně zachrastil. Obr zamrkal, ale neustoupil; najednou se vrhl vpřed a sevřel Prokopa kolem ramen. Holz ho vší silou praštil revolverem do prstů; obr zařval a pustil, tři lidé, kteří se hrnuli na Prokopa, jako by ze země vyvstali, zaváhali maličko, a tu se ti dva honem přitočili zády ke zdi, Prokop s krabičkou ve zdvižené ruce, aby ji hodil pod nohy prvnímu, kdo se hne, a Holz (nyní už neodvolatelně zrevolucionovaný) s nastraženým ústím revolveru; a proti nim čtyři bledí muži, trochu nachýlení vpřed, tři s revolvery v ruce; to bude mela. Prokop nalíčil strategickou diverzi ke schodům; čtyři muži se začali přetáčet v tu stranu, někdo vzadu se dal na útěk, bylo hrozně ticho. „Nestřílet,“ zašeptal kdosi ostře. Prokop slyší tikat své hodinky. Nahoře v patře hlaholí veselé hlasy, nikdo tam o ničem neví; a protože nyní je východ volný, točí se Prokop pozpátku ke dveřím, kryt Holzem. Čtyři muži u schodů se nehýbají, jako by byli vyřezáni ze dřeva. A Prokop vyrazil ven.

Mží chladně a protivně; co nyní? Rychle přezkoumal situaci; napadlo ho zařídit si vodní pevnost v plovárně na rybníce; ale odtamtud není vidět na zámek. Náhle rozhodnut pádil Prokop k domku vrátného; Holz za ním. Vrazili dovnitř, když děda vrátný zrovna obědval; naprosto nemohl pochopit, že ho „násilím a pod vyhrůžkami smrtí“ odtud vyhánějí; vrtěl nad tím hlavou a šel to žalovat na zámek. Prokop byl svrchovaně spokojen dobytou pozicí; důkladně zamknul mřížová vrata z parku ven a dojedl s notnou chutí staříkův oběd; pak snesl všechno, co se v domečku podobalo chemikálii, jako uhlí, sůl, cukr, klih, zaschlou olejovou barvu a jiné takové poklady, a uvažoval, co se z toho dá udělat. Zatím Holz chvílemi hlídal, chvílemi přeměňoval okna ve střílny, což vzhledem k jeho čtyřem ostrým šestimilimetrovým patronám bylo trochu přepjaté. Prokop na kuchyňských kamínkách zařídil svou laboratoř; páchlo to hrozně, a přece z toho nakonec byla trochu těžkopádná třaskavina.

Nepřátelská strana nepodnikla žádný útok; patrně nechtěla, aby došlo k skandálu za přítomnosti vznešeného hosta. Prokop si lámal hlavu, jak by mohl zámek vyhladovět; přeřízl sice telefonní vedení, ale zbývala ještě trojí vrátka, nepočítajíc cestu zahurským valem k závodům. Vzdal se tedy – byť nerad – plánu oblehnout zámek ze všech stran.

Pršelo ustavičně. Princeznino okno se otevřelo, a světlá postavička psala rukou do vzduchu veliká písmena. Prokop nebyl s to je rozluštit, přesto však se postavil před domek a psal rovněž do vzduchu povzbuzující vzkazy, máchaje rukama jako větrník. Kvečeru přeběhl k povstalcům dr. Krafft; ve svém ušlechtilém zápalu zapomněl s sebou přinést jakoukoliv zbraň, takže tato posila byla spíše jen mravní. Večer se přišoural pan Paul a nesl v koši nádhernou studenou večeři a množství rudého a šampaňského vína; tvrdil, že ho nikdo s tím neposlal. Nicméně Prokop po něm naléhavě – neříkaje komu – vzkázal, „že děkuje a že se nevzdá“. Při bohatýrské večeři se dr. Krafft poprvé odhodlal pít víno, snad aby dokázal svou mužnost; následek toho byla na jeho místě blažená lunatická němota, zatímco Prokop a pan Holz se pustili do zpěvu válečných písní. Každý sice zpíval jiným jazykem a docela jinou písničku, ale zdálky, zejména potmě za šelestění drobného deště, to splývalo v souzvuk dosti strašlivý a chmurný. Někdo v zámku dokonce otevřel okno, aby poslouchal; pak se pokusil je zdálky doprovázet na klavíru, ale zvrhlo se to v Eroiku a potom v nesmyslné bouchání do kláves. Když zámek pohasl, zatarasil Holz dvéře nesmírnou barikádou, a tři bohatýři pokojně usnuli. Probudil je teprve důtklivým boucháním pan Paul, když jim ráno nesl tři kávy pečlivě je rozlévaje po táce.