Krakatit/XL.

Krakatit Karel Čapek
XXXIX.	XL.	XLI.

Údaje o textu
Titulek:	Krakatit
Podtitulek:	XL.
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Utopistický román o objevu třaskaviny nepředstavitelné síly, vydaný poprvé v r. 1924.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Továrna na absolutno; Krakatit. Městská knihovna v Praze (PDF)
Licence:	PD old 70
časop. Lidové noviny, 25. 12. 1923 – 15. 4. 1924, O. Štorch-Marien 1924

Pršelo. S bílým šátkem parlamentáře přišel tlustý cousin navrhnout Prokopovi, aby toho nechal; že zase dostane svou laboratoř a kdesi cosi. Prokop prohlásil, že odtud nepůjde, ledaže by ho vyhodili do povětří; ale dřív že on něco udělá, to budete koukat! S touto temnou hrozbou se cousin vracel; v zámku patrně nesli velmi těžce, že vlastní vjezd do zámku je blokován, ale nechtěli s věcí dělat žádný hluk.

Dr. Krafft, pacifista, přetékal bojovnými a divokými návrhy: přerušit elektrické vedení do zámku; zastavit jim vodovod; vyrobit nějaký dusivý plyn a pustit jej na zámek. Holz našel staré noviny; ze svých tajemných kapes vylovil skřipec a četl po celý den, nesmírně podoben univerzitnímu docentovi. Prokop se nezkrotně nudil; hořel touhou po nějakém velikém činu, ale nevěděl, jak do toho. Konečně nechal Holze hlídat domek a pustil se s Krafftem do parku.

V parku nebylo vidět nikoho; nepřátelské síly byly asi soustředěny v zámku. Obešel zámek až na tu stranu, kde byly kůlny a stáje. „Kde je Whirlwind?“ ptal se najednou. Krafft mu ukázal okénko ve výši asi tří metrů. „Opřete se,“ šeptal Prokop, vylezl mu na záda a postavil se mu na ramena, aby se podíval dovnitř. Krafft div nepadl pod jeho tíhou; a teď mu ještě ke všemu jaksi tancuje po ramenou – co to tam dělá? Nějaký těžký rám letí na zem, ze stěny se drolí písek; a náhle se břemeno vyhouplo, užaslý Krafft zvedl hlavu a div nevykřikl: nahoře se třepají dvě dlouhé nohy a mizí v okénku.

Princezna zrovna podávala Whirlwindovi krajíc chleba a dívala se zamyšleně na jeho krásné temné oko, když slyšela šramot v okně; a v pološeru teplé konírny vidí známou potlučenou ruku, jak vyndává drátěnou mřížku v okénku stáje. Přitiskla ruce k ústům, aby nevykřikla.

Rukama a hlavou napřed sváží se Prokop do Whirlwindovy žebřiny; již seskakuje a tady je, odřený sice, ale celý; a udýchán se pokouší o úsměv. „Tiše,“ děsí se princezna, neboť štolba je za dveřmi; a už mu visí na krku: „Prokopokopak!“ Ukázal na okénko: tudy, a rychle ven! „Kam?“ šeptá princezna a mazlivě ho celuje.

„K vrátnému.“

„Ty hloupý! Kolik vás tam je?“

„Tři.“

„Tak vidíš, to přece nejde!“ Hladí ho po tváři. „Nic si z toho nedělej.“

Prokop rychle uvažuje, jak tedy jinak ji unést; ale je tu šero, a koňský zápach je jaksi vzrušující; zasvítily jim oči a vpili se do sebe žádostivým polibkem. Zlomila se ve vteřině; ucouvla rychle dýchajíc: „Jdi pryč! Jdi!“ Stáli proti sobě třesouce se; cítili, že vášeň, která je popadá, je nečistá. Odvrátil se a ukroutil příčku v žebřině; teprve tím se jakžtakž ovládl. Otočil se k ní; viděl, že rozkousala a roztrhala na cáry svůj kapesník; přitiskla jej prudce ke rtům a beze slova mu jej podala odměnou nebo na památku. Za to on políbil pažení na místě, kde právě spočívala její rozčilená ruka. Nikdy se neměli tak divoce rádi jako v tuto chvíli, kdy nemohli ani promluvit a báli se sebe dotknout. Na dvoře skřípaly v písku něčí kroky; princezna mu kynula, Prokop se vyšvihl na žebřinu, chytil se jakýchsi háků u stropu a nohama napřed se vysmekl z okénka. Když dopadl na zem, objal ho dr. Krafft radostí. „Vy jste přeřezal koním šlachy, že?“ šeptal krvežíznivě; nejspíš to považoval za oprávněné válečné opatření.

Prokop mlčky uháněl k vrátnici, bodán starostí o Holze. Už zdálky viděl hroznou skutečnost: dva chlapi stáli ve fortně, zahradník zahrabával v rozrytém písku stopy zápasu, mřížová vrata byla pootevřena a Holz pryč; a jeden z chlapů měl ruku ovázanou šátkem, protože ho Holz patrně pokousal.

Prokop se stáhl do parku zachmuřený a němý. Dr. Krafft si myslel, že jeho velitel kuje nový válečný plán, a nerušil ho; a Prokop s těžkým vzdechem usedl na pařez a ponořil se do pozorování jakýchsi rozškubaných krajkových hadříků. Na cestičce se vynořil dělník strkající trakař se smeteným listím. Krafft, popaden podezřením, se do něho pustil a namlátil mu strašně; při tom ztratil skřipec a nemohl jej bez skřipce nalézt; vzal tedy trakař jakožto kořist zůstavenou na bojišti a spěchal s ním k náčelníkovi. „Utekl,“ hlásil, a krátkozraké oči mu vítězně plály. Prokop jen zabručel a probíral se dál v tom měkkém běloučkém, co mu vlálo v prstech. Krafft se zaměstnával trakařem, nevěda, k čemu je tahle trofej dobrá; konečně ho napadlo obrátit jej dnem vzhůru, a zazářil: „Dá se na tom sedět!“

Prokop se zvedl a zamířil k rybníku; dr. Krafft za ním i s trakařem, snad pro transport příštích raněných. Obsadili plovárnu vestavěnou na kůlech ve vodě. Prokop obešel kabiny; ta největší byla princeznina, zůstalo tam ještě zrcadlo a hřeben s několika vytrhanými vlasy, pár vlásniček a huňatý koupací plášť a sandálky, věcičky důvěrné a opuštěné; zamezil sem Krafftovi přístup a obsadil s ním pánskou kabinu na druhé straně. Krafft zářil: nyní měli dokonce loďstvo skládající se ze dvou maňásků, kanoe a bachratého člunu, který představoval jaksi jejich naddreadnought. Prokop dlouho mlčky přecházel po palubě plovárny nad šedivým rybníkem; potom se ztratil v kabině princeznině, usedl na její lehátko, vzal do náručí její huňatý plášť a zaryl se do něho tváří. Dr. Krafft, který přes svou neuvěřitelnou pozorovací neschopnost měl nějaké tušení o jeho tajemství, šetřil jeho citů; točil se po špičkách po koupelně, vyléval hrncem vodu z baňaté bitevní lodi a sháněl příslušná vesla. Objevil v sobě velký bojový talent; odvážil se na břeh a nanesl do plovárny kamení všeho kalibru, až po desetikilové balvany vytržené z hráze; pak se jal odbourávati prkno po prknu můstek, jenž vedl z pevniny do koupaliště; posléze byli spojeni se souší jen dvěma holými trámy. Z vytrhaných prken získal materiál pro zabednění vchodu a krom toho drahocenné rezavé hřebíky, jež natloukl do lopat vesel hroty ven. Tím vznikla zbraň strašná a vskutku vražedná. Pořídiv to vše a shledavaje, že dobré jest, byl by se rád tím pochlubil náčelníkovi; ten však byl zamčen v kabině princeznině a snad ani nedýchal, jak tam bylo ticho. Tu stanul dr. Krafft nad šedivou plochou rybníka, jenž chladně a tichounce šplounal; někdy to zažbluňklo, jak se vymrštila ryba, někdy zašelestilo rákosí; a dr. Krafftovi začalo být úzko z té samoty.

Pokašlával před vůdcovou kabinou a chvílemi něco polohlasně povídal, aby upoutal jeho pozornost. Konečně Prokop vyšel se rty sevřenými a divnýma očima. Krafft ho provedl po nové pevnosti, ukazoval mu všecko, předváděl dokonce, jak daleko dohodí kamenem po nepříteli; přitom by byl málem sletěl do vody. Prokop neřekl nic, ale vzal ho kolem krku a políbil na tvář; a dr. Krafft, celý rudý radostí, by udělal s chutí desetkrát tolik co dosud.

Sedli si na lavičce u vody, kde se slunívala hnědá princezna. Na západě se zvedly mraky a ukázala se nesmírně daleká, churavě nazlátlá nebesa; celý rybník se rozžehl, roztřpytil, rozněžnil bledým a tklivým jasem. Dr. Krafft rozvíjel zbrusu novou teorii o věčné válce, o nadpráví síly, o spáse světa skrze hrdinství; bylo to v ukrutném rozporu s mučivou melancholií tohoto podzimního soumraku, ale naštěstí dr. Krafft byl krátkozraký a mimoto idealista, a následkem toho naprosto nezávislý na nahodilém okolí. Nehledíc ke kosmické kráse této. chvíle cítili oba zimu a hlad.

A tamhle na souši krátkými, spěchavými krůčky jde pan Paul s košem na lokti, rozhlíží se vpravo vlevo a chvílemi volá stařeckým hláskem:„Kuku! Kuku!“ Prokop jel k němu na bitevní lodi; mermomocí chtěl vědět, kdo ho s tím posílá. „Prosím, nikdo,“ tvrdil stařík; „ale má dcera, jako Alžběta, je klíčnice.“ Byl by se málem rozmluvil o své dceři Alžbětě; ale Prokop ho pohladil po bílých vláscích a vzkázal někomu nejmenovanému, že je zdráv a při síle.

Dnes pil dr. Krafft skoro sám, žvanil, filozofoval a opět kašlal na všechnu filozofii: čin prý, čin je všecko. Prokop se chvěl na princeznině lavičce a díval se pořád na jednu hvězdu, bůhví proč si vybral zrovna tu, byla to oranžová Betelgeuse ve hlavách Oriona. Nebyla to pravda, že je zdráv; píchalo ho divně v těch místech, kde to v něm harašilo a šelestilo kdysi v Týnici, motala se mu hlava a třásl se láman zimnicí. Když pak chtěl něco říci, mátl se mu jazyk a jektal tak, že dr. Krafft vystřízlivěl a tuze se znepokojil. Honem uložil Prokopa na lehátko v kabině a přikryl ho vším možným, i řasnatým pláštěm princezniným, a vyměňoval mu na čele namočený ubrousek. Prokop tvrdil, že je to rýma; k půlnoci usnul a blábolil, pronásledován děsnými sny.