Krakatit/XXXVII.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Krakatit
Podtitulek: XXXVII.
Autor: Karel Čapek
Krátký popis: Utopistický román o objevu třaskaviny nepředstavitelné síly, vydaný poprvé v r. 1924.
Zdroj: ČAPEK, Karel. Továrna na absolutno; Krakatit.
Městská knihovna v Praze (PDF)
Licence: PD old 70
časop. Lidové noviny,
25. 12. 1923 – 15. 4. 1924,
O. Štorch-Marien 1924

Když doběhl k laboratoři, chtěl zavřít Holzovi dveře před nosem, aby se uvnitř opevnil; ale panu Holzovi se povedlo ještě včas zašeptat: „Princezna.“

„Co je?“ obrátil se k němu Prokop chvatně.

„Ráčila mně nařídit, abych byl s vámi.“

Prokop nebyl s to potlačit radostné překvapení. „Podplatila tě?“

Pan Holz zavrtěl hlavou a jeho pergamenová tvář se poprvé zasmála. „Podala mně ruku,“ řekl uctivě. „Slíbil jsem jí, že se vám nic nestane.“

„Dobře. Máš bouchačku? Tedy budeš hlídat dveře. Nikdo ke mně nesmí, rozumíš?“

Pan Holz kývl; a Prokop provedl důkladnou strategickou prohlídku celé laboratoře co do její nedobytnosti. Poněkud uspokojen nastavil na stůl různé plechovky, dóze a kovové krabičky, co kde mohl sehnat, a objevil s nemalou radostí celou spoustu hřebíků; nato se pustil do práce.

Ráno se pan Carson jakoby nic coural k Prokopově laboratoři; už zdálky ho uviděl, jak se před barákem bez kabátu patrně pocvičuje ve vrhání kamenů. „Moc zdravý sport,“ křikl zdálky vesele.

Prokop si honem oblékal kabát. „Zdravý a užitečný,“ odpovídal ochotně. „Tak co mi jdete říci?“

Kapsy jeho kabátu ohromně odstávaly a harašilo to v nich. „Co to máte v kapsách?“ ptal se pan Carson ledabyle.

„Takový chlorazid,“ povídal Prokop. „Třaskavý a dusivý chlor.“

„Hm. Proč to nosíte po kapsách?“

„Jen tak, pro špás. Chcete mi něco říci?“

„Teď už nic. Zatím raději nic,“ řekl pan Carson znepokojen a drže se poměrně daleko. „A co ještě máte v těch – v těch škatulkách?“

„Hřebíky. A tohle,“ ukazoval vytahuje z kapsy u kalhot krabičku od vazelíny, „je benzoltetraoxozonid, novinka dernier cri. He?“

„Nemusel byste tím tak mávat,“ mínil pan Carson ustupuje ještě dál. „,Máte snad nějaké přání?“

„Mé přání?“ řekl Prokop přívětivě. „Rád bych, abyste JIM něco vyřídil. Že odtud především nepůjdu.“

„Dobře, rozumí se. A dál?“

„A že kdyby někdo na mne neopatrně sáhnul… nebo mně chtěl jít zbytečně na tělo… Doufám, že mne nemíníte nechat zavraždit.“

„Naprosto ne. Čestné slovo.“

„Můžete jít blíž.“

„Nevyletíte do povětří?“

„Dám pozor. Chtěl jsem vám ještě říci, aby nikdo nevlezl tady do mé pevnosti, když tam nebudu. Na dveřích je třaskavá šňůra. Pozor, člověče; za vámi je past.“

„Výbušná?“

„Jenom s diazobenzolperchlorátem. Musíte dát lidem výstrahu. Tady nemá nikdo co hledat, že? Dále, mám jisté důvody… cítit se ohrožen. Rád bych, abyste nařídil tuhle Holzovi, že mne má osobně chránit… před každým zásahem. Se zbraní v ruce.“

„To ne,“ bzučel Carson. „Holz bude přeložen.“

„Kdepak,“ protestoval Prokop, „já se bojím být sám, víte? Poručte mu to laskavě.“ Přitom se blížil mnohoslibně ke Carsonovi, chrastě přitom, jako by byl celý z plechu a hřebíků.

„Nu budiž,“ řekl honem Carson. „Holzi, budete střežit pana inženýra. Kdyby mu někdo chtěl ublížit – K sakru, dělejte si už, co chcete. Přál byste si ještě něco?“

„Zatím nic. Kdybych něco chtěl, přijdu za vámi.“

„Děkuju uctivě,“ zahučel pan Carson a honem se zachránil z nebezpečné oblasti. Ale jen doběhl do své kanceláře a telefonoval na všechny strany ty nejnutnější rozkazy, když to zachřestilo na chodbě a do dveří vrazil Prokop, naditý pumami z plechovek, že na něm praskaly švy.

„Poslyšte,“ spustil Prokop bledý vztekem, „kdopak dal rozkaz nevpustit mne do parku? Buď ten rozkaz hned odvoláte, nebo –“

„Zůstaňte kousek dál, ano?“ vyhrkl Carson drže se za psacím stolem. „Co mně je u čerta po vaší – – po vašem parku? Jděte si –“

„Počkat,“ zarazil ho Prokop a nutil se vysvětlit mu to trpělivě: „Dejme tomu, jsou okolnosti, kdy… kdy je někomu docela jedno, co se stane,“ zařval náhle, „rozumíte?“ Haraše a chrastě vrhl se k nástěnnému kalendáři. „Úterý, dnes je úterý! A tuhle, tuhle mám –“ Hrabal se horečně v kapsách, až vylovil porcelánovou schránku na mýdlo dosti chatrně ovázanou provázkem. „Zatím pět deka. Víte, co to je?“

„Krakatit? Vy nám jej nesete?“ vydechl pan Carson ozářen náhlou nadějí. „Pak – pak ovšem –“

„Nic pak,“ šklebil se Prokop a stopil schránku do kapsy. „Ale dopálíte-li mne, pak… pak to mohu rozsypat, kde budu chtít, že? Tak co?“

„Tak co?“ opakoval Carson mechanicky, úplně zdrcen.

„Nu, zařiďte to, aby zmizel ten pacholek u vchodu. Já se rozhodně chci projít v parku.“

Pan Carson přezkoumal rychle Prokopa, a pak si naplil pod nohy. „Fi,“ prohlásil přesvědčeně, „to jsem to provedl pitomě!“

„Provedl,“ souhlasil Prokop. „Ale mne taky dřív nenapadlo, že mám tuhle barvu v listě. Tak co?“

Carson potrhl rameny. „Zatím… Božínku, to je maličkost! Já jsem hrozně rád, že vám to mohu udělat. Na mou čest, ohromně rád. A co vy? Dáte nám těch pět deka?“

„Nedám. Zruším je sám; ale… dřív chci vidět, že platí naše stará smlouva. Volný pohyb a tak dále, co? Pamatujete se?“

„Stará smlouva,“ bručel pan Carson. „Čert vem starou smlouvu. Tehdy jste ještě nebyl – tehdy jste ještě neměl poměr –“

Prokop k němu skočil, až to zařinčelo. „Co jste to řekl? Cože jsem neměl?“

„Nic, nic,“ pospíšil si pan Carson rychle mrkaje. „Já nic nevím. Mně nic není do vašich soukromých věcí. Chcete-li se procházet po parku, je to vaše věc, no ne? Jen spánembohem už jděte a –“

„Poslyšte,“ řekl Prokop podezíravě, „ne aby vás napadlo přerušit elektrické vedení do mé laboratoře. Sic bych –“

„Dobře, dobře,“ ujišťoval pan Carson. „Status quo, že? Mnoho štěstí. – Uf, zatracený člověk,“ doložil zdrceně, když už byl Prokop za dveřmi.

Řinče železem pustil se Prokop do parku, těžký a masívní jako houfnice. Před zámkem stála skupina pánů; sotva ho zdálky zahlédli, dali se poněkud zmateně na ústup, patrně už informováni o brizantním a nabitém zuřivci; a jejich záda vyjadřovala nejsilnější pohoršení, že se „něco takového trpí“. Tamhle jde pan Krafft s Egonem, konaje peripatetické vyučování; jak vidí Prokopa, nechá Egona stát a běží k němu. „Můžete mi podat ruku?“ ptá se a zardívá se nad vlastním hrdinstvím. „Teď dostanu jistě výpověď,“ praví s hrdostí. Od Kraffta tedy zvěděl, že v zámku se rychlostí blesku rozneslo, že prý on, Prokop, je anarchista; a ježto zrovna dnes večer má sem zavítat jistý následník trůnu… Zkrátka chtějí Jeho Výsosti telegrafovat, aby svůj příjezd odložil; zrovna se o tom koná velká rodinná rada.

Prokop se obrací na patě a jde do zámku. Dva komorníci na chodbě se před ním rozletí a s hrůzou se tisknou ke zdi, nechávajíce beze slova projít chřestícího, naditého útočníka. Ve velkém salóně zasedá porada; oncle Rohn ustaraně přechází, starší příbuzné se děsně rozčilují nad zvrhlostí anarchistů, tlustý cousin mlčí a jakýsi jiný pán rozhorleně navrhuje poslat na toho šíleného chlapa jednoduše vojáky: buď se vzdá, nebo bude zastřelen. V tu chvíli se otevřely dveře a chrastě valí se Prokop do salónu. Hledá očima princeznu; není tu, a zatímco všichni tuhnou strachem a vstávají v očekávání toho nejhoršího, povídá chraptivě k Rohnovi: „Jdu vám jenom říci, že se následníkovi nic nestane. Teď to víš.“ Pokynul hlavou a mocně se vzdálil jako socha komtura.