Kovářovic Kačenka/V.

Kovářovic Kačenka Vítězslav Hálek
IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	V.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl V. Praha : Edv. Grégr, 1883. s. 131–134. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1859
Licence:	PD old 70

Den svatby se blížil. Z Vojtěcha se stal tak povolný člověk, že by každý z něho mohl mít radosť; buďto radosť, anebo hrůzu. Ta jeho povolnosť nebyla přirozená; spíše se zdála být nemocí, než-li výsledkem pevné vůle. To ale bylo starému Bartošovi jedno; starý Bartoš si mnul radostí ruce, že se mu podařilo tak jadrně napravit synovu vzdorovitou hlavu.

Kačenka nevycházela z domu. Ani kovář ani matka nevěděli, co s holkou se děje. Ve dne jakoby snila, v noci bděla, chodila jako nemocna, nechutnalo jí jíst, mluvila ze spaní a za dne mluvila sama s sebou. Písně, ty už v ní dočista vymřely. Byla jako samička, když jí nezbedný chlapec vybral mláďátka.

U Bartošů i u Kejvalů zatím se dály hlučné přípravy k svatbě. Řemeslníci všeho druhu, truhláři, krejčové, švadleny byli ustavičně v domě a měli práce pořád plné ruce. Lidé zatím si vypravovali, jaká asi ta svatba bude a tety hádaly, jaké asi nevěsta bude mít šaty. Patrno, že tety nejhloub nahlédly do života. Leč i děti před kovárnou si hrály na svatbu, neboť Frantík Doškův moudře podotknul, že jenom velicí se berou, ale děti že si mohou jen hrát na veliké.

Zatím než se kdo nadál, přiblížil se den svatby. Taková svatba, jako Vojtěchova s Madlenkou, v skutku ještě v Noutonicích nebyla, a proto žádný div, když celá vesnice ji slavila jako svátek. Práce doma i na poli odpočívaly; ba i ten starý kovář odložil dnes kladivo, umyl svou černou tvář a oblekl na se sváteční oděv.

Svatebčané se sjížděli z široka a daleka, neboť měli i Bartošovic i Kejvalovic rozsáhlé příbuzenstvo.

Muzika hrála již dopoledne a lidé vejskali již před svatbou; neboť ví-li člověk, že odpoledne bude veselo, jest již vesel hned dopoledne.

Lidé stáli v houfech před staveními. Ba i ten starý Stožický, kterému již bylo přes osmdesát let, vynesl si na práh stoličku a vynutil i svou ženu ven a sedli si vedle sebe každý na půl stolice. Tak svorně už dávno vedle sebe neseděli.

Kluci jezdili sice každý den na prutech čili jak tomu sami říkali, na koních; ale dnes měli jejich koně pentle — při svatbě prý se nesmí dát zahanbit.

Nad hospodou visel čerstvě uvitý věnec, ověšený červenými fábory. Hospodská právě před stavením vykládala, že fábory ty při své svatbě měla zadělány do vlasů. Zkrátka — celá ves byla na nohou.

Bylo už hnedle k polednímu, když jeli svatebníci do kostela. Tety na návsi už se skoro ani nemohly dočkat, kdy přece z těch vrat vyjedou; nyní, když vyjeli — to bylo podívání! Ta jedna se dívala, jaký nevěsta má věnec na hlavě, druhá — jaké má pentle, třetí, jaký šátek, a ta čtvrtá — bože mi hříchy odpusť! že prý nevěsta je málo bledá a že prý měla přece jen víc plakat, když se doma loučila. A ten ženich prý je spíš jako zmoklá slepice, ba — jen to považte! — ani vlasy nemá učesány.

A v skutku byl Vojtěch roztržitý.

Vyjeli z kostela. Muzikanti hráli, lidé vejskali a jak tedy možná nebýt vesel?

Přijeli k jednomu houfu, kde jim ženy zatáhly cestu šňůrou, ověšenou hedbávnými šátky a pentlemi. Najednou kdosi uprostřed nich vykřikne: „Ježíš Maria!“ a padl k zemi.

Byla to kovářovic Kačenka. Puklo jí srdce. — —

Vojtech při obědě skoro ani nevzal do úst. Předstíral, že ho bolí hlava, ale že to přejde. Však ho to nepřešlo ani večer, neboť u muziky ani netančil, což přece jest ženichova svatosvatá povinnosť.

Lidé si šeptali, že jak živi takovou svatbu neviděli, aby ženich ani netančil. A k tomu Vojtěch, který byl k tanci jako stvořen.

Několik dní po svatbě bylo v Noutonicích hrozně smutno. Kačenku pochovali a želeli ji i mládenci i panny. I Vojtěch na jejím pohřbu zaplakal; byly to poslední slzy, jichž byl schopen.

Starý kovář několik dní po pohřbu ani kladivem neuhodil, a proto bylo v Noutonicích smutno, velmi smutno. A když i později vzal kladivo do ruky — můj bože, jaké to bylo bušení! Odpočíval za každou skoro ranou, díval se ke hřbitovu a — plakal. Děti, co stály okolo něho, plakaly s ním, a přišedše domů, povídaly, že ten kovář teď pořád pláče. Ba i Frantík Doškův teď najednou řekl, že už nebude kovářem, že prý by musil, až sestárne, pořád jen plakat.

Leč i u Bartošů bylo smutné, smutné hospodářství. Starý Bartoš sice myslil, že mladí manželé si přivyknou — ale darmo na to čekal; nepřivykli si. Vojtěch Madlenku nemiloval, a starý Bartoš mu darmo domlouval. Co nešlo po dobrotě, po zlém by už bylo nešlo docela.

Vojtech s nikým nemluvil, ani s otcem ani s ženou. Usmál-li se někdy, bylo vidět, že se do smíchu nutí, a přistojící by byl zaplakal nad tím úsměvem, anebo by se ho byl zhrozil.

Starý Bartoš často sedal na prahu při měsíčku, plakal a naříkal — ale nebylo už nic platno. Za několik neděl starý Bartoš sešedivěl jako mléko.

Vojtěch se lidí bál a proto vyhledával samotu. Večer místo aby byl u své ženy, chodil na hřbitov a modlil se u Kačenčina hrobu.

„Brzy přijdu za tebou, má zlatá Kačenko!“ říkával, když odcházel od hrobu.

A měl pravdu. Chřadnul vůčihledě, a dřív než minul rok a den, ustlali mu vedle Kačenky.

Starý Bartoš si rval bolestí vlasy, že si takový zármutek připravil na stará léta. Ničeho si nevšímal a nic ho netěšilo. S kovářem se často sešel na hřbitově; Bartoš plakal za svého syna a kovář — za svou Kačenku.

Tak se děje, když dětem rodiče brání.