Kovářovic Kačenka/IV.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: IV.
Autor: Vítězslav Hálek
Zdroj: HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl V. Praha : Edv. Grégr, 1883. s. 125–130.
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 1859
Licence: PD old 70

Vojtěch druhý den otci stále se vyhýbal. Starý Bartoš ale byl ferina; schválně chodil synovi jako na ránu a zdálo se, že mu působí zvláštní radosť, pozorovat syna, jak neví, kterak se vlastně postavit před otce. Musel-li Vojtěch otce potkat, sklopil oči a zraků otcových nesnesl. Už by byl věru radši býval, kdyby otec začal; očekávat něco nemilého, a musit se každou chvilku bát, že to již zde, jest horší, než-li věc sama. Snad by byl Vojtěch radši slyšel všecky nadávky, než aby ustavičně jen potkával otce, který s nimi otálí.

Odpoledne šel otec zasýpat koňům, což vlastně byla práce Vojtěchova. Vojtěch se přiblížil k otci a bral mu oves z ruky, aby sám zasýpal. Na to vlastně starý Bartoš čekal.

„Vari. Jdi se vyspat, abys mohl zas v noci jít po dobrých cestách.“

Otec sám zasypal a Vojtěch stanul několik kroků od otce.

„Bez pochyby jsi byl u Madlenky? Nu, jak pak jste si to vyjednali se svatbou?“

Vojtěch mlčel.

„Ovšem, tys moudrý a nezjevíš, co jste si řekli. Také dobře děláš, že tam chodíš v noci; ve dne je víc vidět a v noci se člověk nevyzradí.“

„Otče, já jsem nic špatného neudělal.“

„Inu arci, v noci nebýt doma není ještě to nejhorší. A jest-liže jsi byl u Madlenky, měl jsi snad příčinu.“

„Tatínku, já si Madlenku nikdy nevezmu; radši bych byl s žebračkou živ, nežli s ženou, která miluje více váš statek než-li mne.“

„A, tedy odtud ten vítr. Arci, arci, žebračka si tě vezme z pouhé lásky, třebas bez statku. O, prosím tě, zdařilé děťátko, uvaž si žebrácký pytel na krk. To víš, že jsem šetřil proto, abych dal statek žebračce, která by tě za to měla hezky ráda. Jen dál, můj hodný synáčku; snad potřebuješ už taky peníze, aby nemusila v hadrech k oltáři?“

„Kovářovic Kačenka není žádná hadrnice, a kdyby byla žebračka, radši s ní půjdu k oltáři, nežli s Kejvalovic Madlenkou.“

„Vida, vida, jak jsi nabyl přes noc rozumu. Co pak ti ještě poradila ta dobrá Kačenka?“

„Prosím vás, tatínku, neubližujte Kačence. Mně můžete říci co chcete, jsem váš syn; ale Kačenka zastíní deset Madlenek.“

„Aj, aj, aj! Vida, jak ti to dobře jede! Jak dobře umíš stavit slova. Bezpochyby už jste si dali slovo.“

„Já jsem dal Kačence slovo a to budu držet.“

„Tys dal slovo? Tedy jsi je splň. Ale to ti povídám, ke mně se nehlas. Můžeš zas v noci tam jít. Ovšem u kovářů se snadněji dvéře otevrou a nejsou pod závorou jako u Kejvalů.“

„Tatínku, kdo může něco špatného říci o Kačence, jest sám špatný.“

To bylo Bartošovi přes příliš. Začal Vojtěcha bít.

Chasa se na dvoře sběhla a celá ta věc nezůstala ve vsi tajemstvím. Kačenka se brzy o tom dověděla.

Později odpoledne starý Bartoš vzal klobouk a šel ku Kejvalovům. Zdržel se tam až do večera. Co tam vyjednával, a co tam vyjednal, věděl jen on a Kejval. Když ale večer přišel domů, zavolal si Vojtěcha na stranu a pravil:

„Vojtěše, zejtra si půjdeš do města pro ohlášky. Od dneška za tři neděle bude svatba a Madlenka bude tvojí ženou. To — anebo odejdi z domu; jinak tě nechci vidět. Jednou ještě smíš jít ke kovářovům, abys o tom Kačence pověděl. Ba i za družičku si ji smíš pozvat. Tak jest má vůle a tak se stane.“

Vojtěch zbledl jako křída a třásl se na celém těle jako v zimnici. Neodpověděl ani ano ani ne, ale potácel se jako opilý do komory a jako bezmocný klesl na lůžko.

Nevěděl jak se mu děje; je-li živ, či je-li mrtev. Slova: „za tři neděle bude svatba!“ mu zněla jako umíráčkem v hlavě a nebyl s to, aby se přesvědčil, zda jim opravdu má víry přiložit, čili nic. Otec zdál mu se být spíše ukrutníkem nežli otcem; on se zdál sobě spíš otrokem, nežli synem. Jeho život se mu zdál spíše otcovým hříchem, nežli dobrodiním, a povinnosť poslechnout otce za ten hřích se mu zdála do nebe volati. Myšlénka samovraždy mu byla vyváznutím z vazeb otrockých, jež otec ukládá synovi, kdy se mu zlíbí, považuje syna co prodejnou věc.

Musil asi dlouho zápasiti sám s sebou, neboť když vstal a podíval se na dvůr, stál plný měsíc právě nade dvorem a hvězd bylo na nebi, jako písku na břehu.

Ponocný odtroubil dvanáctou. Vojtěchovi se zdálo, že vyvolává mrtvé z hrobu a živé že svolává do hrobu.

Vyšel ze dvora, nevěděl kam. Když se zpamatoval, stál u Kačenčina okna.

Kačenka stála u okna; nemohla spát. Vojtěch stál před ní, ale Kačenku neviděl. Díval se na ni, jako náměsíčník a Kačenku pojala hrůza, jakoby na ni sáhla smrť.

„Vojtěše, pro pána boha, co je ti?“

Vojtěch sebou trhl a teprve teď se zpamatoval, kde jest. Co s ním se dálo, o tom nevěděl, vše se mu zdálo jako strašný sen, jen že nevěděl, zda-li je ten sen již u konce čili nic.

„Proč pak nespíš, Kačenko? Vidíš, já už dávno spím. Jdi spát, děvčátko.“

„Pro umučení boží, Vojtěše, vy mluvíte pomateně. Pamatujte se, vždyť jsem to já!“

„Ano, tys to, holubičko, ale já to nejsem. Můj otec není mým otcem, a já nejsem jeho synem.“

Kačenka se dala do pláče. Naklonila se z okna, objala Vojtěchovu hlavu a tiskla ji na prsa.

„Můj Vojtěše, pověz mi, čím ti lidé ublížili?“

Vojtěch teprve znenáhla nabýval paměti. Kačenka ho celovala se vší něžností, jaké jest láska schopna.

„Pověz mi, Vojtíšku, co se ti stalo, duše má?“

Vojtěch okříval, jako nemocný na jarním vzduchu.

„Kačenko, můj otec mne i tobě tuze, tuze ubližuje.“

„Čím ti ublížil, srdce mé?“

„Kačenko, miluješ mne opravdu tolik, jak jsi mi povídala?“

Kačenka místo odpovědi zlíbala celou jeho tvář.

„Kačenko, co myslíš, která smrť asi jest nejlehčí?“

„Milosrdný bože — Vojtěše, co mluvíš o smrti?“

„Nelekej se, Kačenko. Ale vidíš, mně se zdá, že takhle utopit se musí být nejlehčí smrť. Člověk skočí do vody a jest konec všem jeho bolestem.“

„Pro pána boha, Vojtěše, ty mluvíš hříšně. Pomodli se raději a myšlénky takové tě přejdou.“

A Kačenka poznamenala Vojtěcha křížem.

„Ale vidíš, Kačenko, mně se to ani nezdá být takovým hříchem, aby ho pánbůh nemohl odpustit. K čemu žít na světě sobě a jiným lidem k trápení?“

„Pro Kristovy rány, Vojtěše, prosím tě, proč tak mluvíš?“

„Inu vidíš, Kačenko, tak mne to napadá, abychom se oba spolu utopili. Otec můj nikdy nedovolí, abych si tě vzal, a zejtra si mám jít na ouřad pro ohlášky, a od dneška za tři neděle mám jít s Madlenkou k oltáři.“

Kačenka vypukla v hlasitý pláč. Následovalo dlouhé mlčení.

V Kačence nastal divý zápas. Život a smrť po ní sáhaly jedním dechem. Ale Kačenka si dodala srdce.

„Ne, Vojtěše, nikdy.“

„Kačenko, ty mne nemáš ráda.“

„Mám tě ráda, Vojtěše, víc než-li samu sebe a proto se tě odříkám. Vem si Madlenku a buď s ní šťasten.“

„Kačenko, já budu velice nešťasten.“

„Utěš se tím, že budem nešťastni oba. Já se nikdy nechci stát příčinou zármutku ve vaší rodině. Buď přesvědčen, že celý můj život bude obětován tobě.“

Vojtěcha minuly smysly. Jako mrtvý byl v Kačenčině náručí. Když se zpamatoval, vzchopil se a zvolal:

„Já jsem odhodlán. Po mém štěstí jest veta. Kačenko, dobrou noc!“

„Na vždy dobrou noc!“