Koprník a soustava světová/Pravá soustava světová byla uhodnuta před Koprníkem

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Pravá soustava světová byla uhodnuta před Koprníkem
Autor: Camille Flammarion
Zdroj: Koprník a soustava světová od Kamilla Flammariona. Praha : Tiskem a nákladem J. Otty, [1900]. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Překlad: Čeněk Ibl
Licence překlad: PD old 70
Index stran

Kapitola sedmá.

Pravá soustava světová byla uhodnuta před Koprníkem.
Domysly starých o možnosti pohybu země. — Domněnky pythagorovské. — Diskuse o otáčení a oběhu (země) vedená od Aristotela a Ptolemaia samého. — Vypravování Platonova, Ciceronova, Plutarchova atd.

Ondyno jsem četl toto ve Voltairově Dictionnaire philosophique (Slovníku filosofickém):

„Myslím, že jsem kdysi věřil, že Pythagoras poznal pravou soustavu nebeskou u Chaldejců; nevěřím již tomu. Tou měrou, jak prospívám věkem, pochybuji o všem.

Avšak Newton, Gregori a Keil poctívají Pythagoru a ony Chaldejce soustavou Koprníkovou a na posledním místě pan Lemonnier jest jejich mínění. Jsem té nestoudnosti, že již toho mínění nejsem.

Jedním z mých důvodů jest, že, kdyby Chaldejští byli o tom tolik věděli, objev tak krásný a tak důležitý nebyl by se ztratil; byl by přecházel se století na století, jako krásné důkazy Archimedovy.

Druhým důvodem jest, že bylo třeba hlubšího vzdělání než měli Chaldejští, aby se odporovalo zrakům všech lidí a všem zdánlivým úkazům nebeským, že by bylo bývalo potřebí nejen konati nejjemnější pokusy, ale užívati nejhlubší mathematiky, míti nezbytně na pomoc dalekohledy, bez nichž nebylo možno objeviti proměny Venuše, které dokazují její běh kolem slunce, a bez nichž také nebylo možná viděti skvrny na slunci, které dokazují jeho otáčení kolem vlastní téměř nepohyblivé osy.

Důvodem neméně silným jest, že ze všech, kdo přičítali Pythagorovi ty krásné vědomosti, nikdo nám nepověděl positivně, oč jde.

Diogenes Laertský, který žil asi 900 let po Pythagorovi, nás poučuje, že dle tohoto velikého mudrce, číslo 1 jest prvním základem a že ze dvou vznikají všechna čísla, že tělesa mají 4 živly, oheň, vodu, vzduch a zemi; že světlo a tma, chlad a teplo, vlhko a sucho jsou ve stejném množství; že se nemají jísti boby; že duše jest rozdělena na tré; že Pythagoras byl dříve Aithalidem, pak Euphorbiem, potom Hermotimem, a že veliký ten muž studoval důkladně magii. Náš Diogenes nedí slova o pravé soustavě světa Pythagorovi připisované; a dlužno přiznati, že jest daleko od jeho domnělého odporu k bobům až ku pozorováním a výpočtům, které dokazují dnes běh planet a země.

Proslulý Ariovec Eusebius, biskup Caesarejský, ve své Přípravě evangelické vyslovuje se takto: „Všichni mudrci prohlašují, že země jest v klidu, ale Philolaos peripatetik myslí, že se pohybuje kolem ohně v šikmém kruhu, právě jako slunce a měsíc.“ — Tato matenina nemá nic společného se vznešenými pravdami, kterým nás naučili Koprník, Kepler a zvláště Newton.

Co se týče domnělého Aristarcha ze Sama, jenž prý dále vyvinul objevy Chaldejcův o běhu země a ostatních oběžnic, jest tak temný, že Wallis byl nucen kommentovati jej od konce do konce, aby se vynasnažil učiniti jej srozumitelným. Konečně jest velmi pochybno, že by kniha připisovaná tomuto Aristarchovi Samskému byla od něho.

Nepřátelé nové filosofie byli silně podezříváni, že zrobili tento padělek, na prospěch své špatné věci. Neměliť jsme zbožných padělatelů výhradně ve příčině starých pergamenů. Tento Aristarch Samský je tím podezřelejší, že jej Plutarch viní, že byl pobožnůstkář, mrzký pokrytec, nasáklý míněním opačným. Tuto jsou slova Plutarchova v jeho slátanině nadepsané „Tvář kola měsíčného“: „Aristarch Samský říkal, že měli Řekové potrestati Kleantha ze Sama, který se domýšlel, že nebe jest nepohyblivé a že země se pohybuje kolem zvěrokruhu o svou osu se točíc.“

Ale, řekne se mně, toť právě dokazuje, že soustava Koprníkova byla již v hlavě tohoto Kleantha a mnohých jiných. Což na tom, že Aristarch Samský byl mínění Kleantha Samského, nebo že byl jeho udavačem, jako jesuita Scheiner byl po té době udavačem Galileiovým? Vždy z toho jde zřejmě, že pravá dnešní soustava byla starým známa.

Odpovídám, že nikoli; že skrovninká část této soustavy byla neurčitě tušena některými hlavami lépe organisovanými než druhé. Odpovídám, že nebyla nikdy přijata, nikdy hlásána ve školách, že soustava ta nebyla nikdy celkovou naukou. Čtěte pozorně tu Plutarchovu Tvář měsíce; najdete tam, chcete-li, učení o přitažlivosti. Pravý původce soustavy jest ten, kdo ji dokazuje.

Najdou se vždy nepatrní kompilátoři, kteří se osmělují býti nepřátely svého století; hromadí, hromadí místa z Plutarcha a Athenaia, aby nám hleděli dokázati, že nemáme žádného závazku k Newtonům, Halleyům, Bradleyům. Činí se hlasateli slávy starých. Tvrdí, že staří všecko pověděli, a jsou dosti hloupí, aby si myslili, že se sdílejí o jejich slávu, protože ji dávají na veřejnost. Zkroutí větu Hippokratovu, aby světu namluvili, že Řekové znali koloběh krve lépe než Harvey.

Proč neřeknou také, že Řekové měli lepší ručnice, větší děla než my, že metali pumy dále, že měli knihy lépe tištěné, krásnější rytiny, atd. atd.? že vynikali v malbě olejové; že měli křišťálová zrcadla, dalekohledy, drobnohledy, teploměry? Zdali se nenašlo lidí, kteří tvrdili, že Šalomoun, který neměl žádného přístavu mořského, vyslal loďstva do Ameriky? atd. atd.“

Tak mluví Voltaire. Neračiž se mrzeti filosof Ferneyský, který se mi tu zdá spíše zlomyslným nežli hlubokým; pravá soustava světová byla uhodnuta před Koprníkem. Pospěšme si říci, že, opakem ku posudkům, jež zde potírá uštěpačný původce Slovníku filosofického, faktum to naprosto ničeho neujímá slávě Koprníkově, že postavil pravou soustavu světovou na základě mathematickém, jediném, který jí přísluší, ani Galileiovi, že ji dokázal svými objevy astronomickýrni, ani Keplerovi, že ji oduševnil naleznuv a určiv zákony, které ji řídí, ani Newtonovi, že učinil budovu moderní astronomie nezničitelnou důkazem všeobecné gravitace.

Voltaire nečetl samé knihy Koprníkovy, neboť veliký hvězdář se vzácnou upřímností uvedl místa ze starých spisovatelů, z nichž čerpal první myšlenku o pravděpodobnosti pohybu zemského. Jest pro nás zajímavo sebrati zde úryvky, které nám zbývají z mínění starých o domněnce pohybu zemského.

Uveďme nejprve ty, jež Koprník sám naznačuje.

Ve své předběžné epištole, nadepsané papeži, dí nejprve: „Ac reperi quidem apud Ciceronem primum, Nicetam sensisse Terram moveri.“ Jak poznamenává Müller, Cicero nepraví, že Niketas první věřil v pohyb země, ale Koprník nás zpravuje, že tam se vyskýtá první písemná památka, kterou četl v té příčině: „I nalezl jsem nejprve u Cicerona, že Niketas tušil, že země se pohybuje.“

Zde jest to místo:[1] Niketas Syrakusský, jak dí Theophrastus, myslí, že nebe, slunce, měsíc, hvězdy a všecka souhvězdí jsou nehybná vyjímaje zemi, a že tato rychle se pohybujíc kolem své osy přivozuje tytéž zdánlivé úkazy, které by nastaly, kdyby za klidu země obloha sama byla v pohybu.” Toť zajisté prohlášení velmi výslovné. Vydavatel vydání Koprníka z r. 1617, který je připojil k textu, poznamenává, že Diogenes Laertský ve svém Životopise Philolaově naznačil totéž mínění zkomoliv jméno Niketovo, jehož začátečního N zapomněl.

Takto zní vskutku místo u Laertia: „Jsou takoví, kteří myslí, že Philolaos první učil, že se země pohybuje; jiní jmenují Iketu Syrakusského původcern tohoto mínění.[2]

Koprník dodává v též epištole: „Postea et apud Plutarchum inveni quosdam alios in ea fuisse opinione, cuius verba, ut sint omnibus obvia, placuit hic ascribere.“ „Potom i u Plutarcha jsem našel, že někteří jiní byli toho mínění“… Řecké místo u Plutarcha jest bezprostředně uvedeno Koprníkem, který končí větu předešlou ohlašuje slova Plutarchova.

Podáváme zde toto místo. Je to 13. kapitola knihy III. v jeho pojednání o míněních filosofů, nadepsaná „O pohybu země“.

„Ostatní filosofové mají za to, že země jest nehybná, ale Pythagorovec Philolaos praví, že se pohybuje kolem krajiny ohně opisujíc šikmý kruh jako slunce a měsíc. Herakleides Pontský a Pythagorovec Ekphantos dávají zemi pohyb, ne že by přecházela s místa na místo, ale že jest jako pevné kolo točící se o svůj střed, a pohyb ten se děje od západu na východ.[3]

Takové jsou zprávy starého věku, k nimž Koprník odkazuje ve své předběžné epištole. Ve své knize I. kap. V. připomíná týchž filosofů: Herakleida, Ekphanta, Nikety a Philolaa, jiných nejmenujeme.[4] Zprávy ty se odnášejí zvláště ku pohybu dennímu.

Koprník přichází k míněním s strany pohybu ročního v kapitole X. „O pořádku dráh nebeských“. Poznamenává jen Martiana Capellu, který dal Merkurovi a Venuši otáčeti se kolem slunce; připouští tento náhled, vyslovuje se, že jest neúplný, a přidává k oběma prvním oběžnicím nejprve druhé tři, Marsa, Jupitera, Saturna. Potom dokazuje, že místo toho, aby se dalo slunci s celou jeho družinou otáčeti kolem země, jednodušší jest předpokládati tuto mezi Venuší a Marsem a přikládati jí roční pohyb posuvný.

Nezdá se, že by věhlasný astronom byl našel roční pohyb popsaný s takovou přesností jako pohyb denní, neboť výše uvedené místo z Plutarcha o Philolaovi není dosti jasné. Úryvky předcházející tvoří celý podíl od Koprníka citovaný.[5] Lze shledati jiné doklady, hrabeme-li se trochu ve starém věku.

Znal-li kanovník Toruňský jen ty, které poznamenal? Otázku tu nemožno rozhodnouti. Buď jak buď, historie domyslů o pravé soustavě světové jest dosti zajímavá, abychom zde uvedli vše, čeho trpělivé vyhledávání může nám poskytnouti v té příčině. Projdeme nejprve knihu Ptolemaia samého, kterou Koprník bez odporu znal, a která vyvrací všemožnými důvody domněnku o dvojitém pohybu země.

Hle důvod, který se mu zdá nejzpůsobilejším poraziti myšlenku o pohybu posuvném: „Není, vece, ani svrchu ani spodu ve světě, jakož přísluší kouli. Co se týče těles, která obsahuje, ta, která jsou jemná a lehká, jsou puzena svou povahou ven a tlačí se na obvod; zdá se nám, že se nesou vzhůru, protože tak jmenujeme prostor nad naší hlavou až ku povrchu, který zdá se nás obklopovati. Tělesa těžká a složená ze živlů tížících tíhnou naopak ku prostředí jako ku středu: zdají se nám padati dolů, protože vše, co jest pod našimi nohami směrem ke středu země, nazýváme spodem; tělesa tato nahromadí se nepochybně kolem tohoto středu opačným účinkem svého nárazu a tření. Pochopíme tedy, že veškerá hmota zemská, tak veliká v poměru k tělesům na ni dopadajícím, může je přijmouti aniž jejich váha nebo rychlost ji přivede v sebe menší chvění. Kdyby pak měla země pohyb společný se všemi ostatními tělesy těžkými, patrně by je za nedlouho předešla účinkem své hmoty, zanechala by zvířata rovněž jako tělesa těžká beze vší opory kromě vzduchu, a brzo by konečně vypadla z oblohy samé. K takovým důsledkům by se dospělo: jsou nanejvýše směšné při pouhém pomyšlení.“[6]

Zbořiv dosti pohrdavě domněnku o pohybu ročním čili posuvném, Ptolemaios vrhá se na pohyb denní čili otáčivý.

Myslí, že vítězně jej vyvrací těmito slovy: „Jsou lidé tvrdící, ačkoli se vzdávají těmto důvodům, poněvadž nemají nijakého podstatného naproti nim, že nic nebrání předpokládati pak, že, zůstává-li nebe nepohyblivým, země se otáčí o svou osu od západu na Východ, a že se otočí každého dne… Nic arci nevadí, co se týče hvězd, dbáme-li jen zdánlivých úkazů, předpokládati pro větší jednoduchost, že tomu tak.

Ale ti lidé netuší, jak se zřetelem k tomu, co se děje kolem nás a ve vzduchu, mínění jejich jest svrchovaně směšné; neboť kdybychom připustili, čehož není, že lehčí tělesa se nepohybují aneb že se nepohybují jinak než tělesa opačné povahy, ana tělesa vzduchová patrně se pohybují rychleji nežli pozemská; kdybychom jim dopustili, že předměty hustší a těžší mají vlastní rychlý a stálý pohyb, ana ve skutečnosti sotva jen poslouchají sdělených popudů — lidé ti by musili přiznati, že země svým točením by nabyla pohybu rychlejšího nežli- jest kterýkoli z těch, jež se dějí kolem ní, jelikož by oběhla tak veliký obvod za tak krátkou dobu. Tělesa, která by nebyla o ni podepřena, zdála by se tedy stále v pohybu opačném k jejímu, a žádný mrak, ani co létá nebo jest hozeno, nezdálo by se směřovati k východu, neboť země by šla vždy napřed tímto směrem.”

Toť ostatně hlavní námitkou, kterou uváděli až do časů Galileiových proti připuštění pohybu zemského. Nevěděli, že koule zemská, podobna mohutnému magnetu, zadržuje kolem sebe vše, co jest v jejím sousedství, a že právě zákon přitažlivosti v poměru ke hmotám řídí svět. Voda, vzduch, mraky, vše, co přináleží planetě, jest k ní poutáno tímto svrchovaným zákonem.

Jak poznamenává v té příčině doktor Hoefer, dvojitý pohyb země jest tedy v pravém slova smyslu obnovená myšlenka Řeků. Almagest byl dlouho evangeliem astronomů. Oněm hypothésa dvojitého pohybu zemského nebyla tedy ani smělou novotou.

Soudíc dle Ptolemaiových slov tak pohrdavých domněnka tato byla v očích knížat vědy jen hrubým nesmyslem: věřiti v ni mohl jen blázen nebo nevědomec. Chápete-li nyní odvahu, které bylo třeba, aby se vyhrabala a vynesla na světlo boží? Koprník v tom se nemýlil, neboť připomenuv svědectví starých, jeho soustavě příznivých, pokračuje: „A také já bera si příležitost z těchto svědectví počal jsem uvažovati o pohybu země. A jakkoli nesmyslným zdálo se to mínění, myslil jsem, kdyžtě jiní přede mnou se odvážili smysliti si hromadu kruhů na dokázání úkazů hvězdných, že bych mohl si dovoliti také zkusiti, zdali by se nepodařilo, předpokladajíc zemi pohyblivou, nalézti z otáčení těles nebeských důkazy podstatnější než jaké byly přednášeny. Po dlouhém badání konečně jsem se přesvědčil, vztahujeme-li pohyby ostatních oběžnic ke kolování země, že výpočet daleko lépe se shoduje s pozorováním… Nepochybuji, že mathematikové budou mého mínění, dají-li si práci seznámiti se nikoli povrchně, nýbrž prohloubeně s důkazy, které podám v tomto díle.“

Ptolemaios tedy vyložil, aby ji potíral, domněnku o dvojitém pohybu země, Aristoteles, který zůstal až do XVI. století neobmezeným mistrem nauk fysických a metafysických, poskytuje nám se své strany ve svém Pojednání o nebi velmi zajímavé vývody, jež můžeme opakovati v této dějepisné studii. Svou 13. kapitolu „O nepohyblivosti nebo pohybu země“ otvírá těmito slovy:

„Zbývá nám promluviti o zemi, i jest nám ohledati, na jakém místě jest postavena, je-li částí těles v klidu či v pohybu, a posléze, jaký jest její tvar. Co se týče jejího postavení, není každý téhož mínění v té příčině. Obecně se připouští, že jest ve středu a to jest systém filosofů, kteří mají za to, že nebe jest ohraničeno a ukončeno ve své celkovitosti. Ale přívrženci školy řeckoitalské, nazývaní Pythagorovci, jsou náhledu opačného. Co se jich týče, tvrdí, že uprostřed světa jest oheň, země že je z těch hvězd, které se točí kolem tohoto středu a že takto přivozuje den a noc.“[7]

Toť zvláštní soustava, kterou jsem ještě neviděl vytčenu žádnými dějinami hvězdářství aniž jakým pojednáním.

Dle toho, co dí Aristoteles, Pythagorovci, o něž jde, nebyli by dávali zemi pohybu denního otáčení o osu ani pohybu ročního oběhu kolem slunce, nýbrž pohyb denního obíhání kolem ohniska světelného a tepelného, označeného nejspíše sluncem, jelikož se jedná o přivozování dne a noci. V této soustavě země by se byla nesla každý den v kruhu opsaném kolem slunce podržujíc svou osu s ním samým rovnoběžnou a vydávajíc po řadě své různé poledníky působení slunečnímu.

Tíž myslitelé myslili si jinou zemi protilehlou k naší, podotýká filosof stagirský (Aristoteles), jmenujíce ji Protizemím (Antichthón).

„Kruhový pohyb země kolem středu vykonává též země protilehlá. Někteří filosofové tvrdí, že může býti několik těles téhož druhu, která se pohybují kolem středu, ale že jich nevidíme pro zemi před nimi položenou. Proto, dodávají, zatmění měsíce bývá mnohem častější než zatmění slunce, ježto všechna tělesa nalézající se v pohybu mohou jej zakrýti a ne toliko země samojediná.“

Jaká byla ona protilehlá země, která jaksi tvořila rovnováhu zemi? Která to byla nebeská tělesa kolující domněle kolem ohně jako země? Nelze se toho domysliti.

Buď tomu jakkoli, drahně hypothés bylo již naděláno od doby Aristotelovy, aby se vyložila veliká záhada všehomíra, a dnes již ani nerozumíme výrazům, jichž se užívalo. Znamená-li ten oheň slunce? není to jisto, a v témž paragrafu Aristoteles praví, že „v této soustavě země není ve středu a že mezi ní a středem jest vzdálenost celé hemisféry (poloviční vrstvy kruhové).“ Co to jest?

Je tolik temnoty ve spisech Aristotelových, že se zdá, jakoby nebyl vždy porozuměl věcem, o nichž zaznamenal mínění starých učenců. Nicméně jest těžko předpokládati, že by byl neznal z povolání (ex professo) otázek, o nichž pojednával. Myslím si, že nemáme přesného znění mistrova, nýbrž text silně porušený opisovači.

V podivuhodném a trpělivém překladu Bartoloměje Saint-Hilaira, jímž stín Aristotelův může býti hrd, francouzské methodě nepodařilo se ještě vše objasniti. „Jsou jiní filosofové, podotýká Aristoteles, kteří připouštějíce, že země jest postavena ve středu, dávají jí otáčeti se o sebe kolem pólu, který prochází pravidelně vesmírem, jakož se čte u Timaia.“ Aristoteles chce říci „kolem své osy“. V tom případě šlo by tu o denní pohyb otáčivý.

Domněnka o denním pohybu jest potírána důvody vzatými z padání těles, která by musila v tom případě padati vždy ku středu všehomíra nedbajíce posunutí země. Střed všehomíra jest nutně týž jako střed země. „Žádná část země nemůže býti zanesena daleko od středu, tím méně může se od něho vzdáliti země.“[8]

Úhrnem výklady Aristotelovy shrnují se v tyto velmi logické vývody: země jest ve středu světa, poněvadž tam jest její přirozené místo; jest nepohyblivá, protože není přitahována žádným bodem všehomíra; obloha hvězdná potřebuje toliko pravidelného pohybu denního, aby došla svého cíle, a proto se otáčí pravidelně, oběžnice mají zastávky a couvání, protože pravidelný pohyb by jim nedostačil, aby vykonaly své otáčení. Tak jest vše co nejlépe zařízeno.

Ačkoli se rozhodli pro mínění o nehybnosti země, Aristoteles i Ptolemaios myslili přece na mínění opačné a přetřásali je. Vizme nyní úryvek z Archimeda na počátku jeho knihy nadepsané „De Arenario,“ který mluví slovy velmi určitými o pohybu posuvném:

„Světem, praví, většina astronomů nazývá kulovou vrstvu, jejíž střed je týž jako střed země a jejíž poloměr se rovná vzdáleností země od slunce. Aristarch Samský uvádí tento náhled vyvraceje jej: dle něho byl by svět mnohem větší; klade slunce za nehybné tak, jako hvězdy, a myslí, že země se točí kolem slunce jakožto středu a že velikost sféry stálic, jejímž středem je střed slunce, jest taková, že obvod kruhu opsaného zemí má se ke vzdálenosti stálic jako střed kruhu k jeho obvodu.“

Seneka takto se vyslovuje s druhé strany o otáčivém pohybu země: „Jest důležito vyzkoumati, zdali země jest nehybná uprostřed světa, či zdali, když nebe jest nehybné, země se točí o samu sebe.

Spisovatelé někteří pravili, že země nás unáší, aniž toho pozorujeme, a že je to náš pohyb, který působí zdánlivě vycházení a zapadání hvězd. Zajisté hodno našeho bedlivého pozorování, abychom zvěděli, máme-li byt líně stojící či obdařen-li nesmírnou rychlostí, zdali Bůh točí vším okolo nás čili točí námi samými.“[9] Platon nezdá se, že by byl připouštěl pohyb země, leda snad ke konci života podle ctihodného podání. Nepsal, že se země točí, nýbrž že jest podepřena. Tuto jsou jeho vlastní slova, vzatá z Timaia a tlumočená Ciceronem: „Země jest naší živitelkou, a jsouc držena osou, která jí prochází, působí noc a den, i jest první a nejstarší strážkyní těles nebeských.“

Překlad Platona od Emila Saisseta podává to místo těmito slovy:

„Co se týče země, živitelky naší, která se vine kolem osy procházející vesmírem, Bůh učinil ji opatrovnicí a dělnicí dne a noci, jakož i prvním a nejstarším z božstev zrozených uvnitř nebes.“

A překladatel dodává: „Nemysleme si s Aristotelem a jinými, že Platon přičítá zemi pohyb otáčivý kolem středu světa. To by se příčilo naprosto celé hvězdářské soustavě Platonově.“

Th. Jindřich Martin vykládá výborně toto sporné místo v následujících řádcích 37. poznámky svých Studií o Platonově Timaiovi:

„Tento člen věty znamená, že země silně se stlačuje kolem osy, která prochází vesmírem a je tak původkyní dne a noci svým odporem naproti pohybu zároveň jako jest jejích strážkyní svou nehybností. V tom smyslu patrně nepravý Timaios Lokerský ji jmenuje hranicí[10] dní a nocí. Plutarch vykládaje Platona přirovnává ji k rafiji slunečních hodin; její klid, praví dává hvězdám východ a západ. Přítomné příčestí[11] vyjadřuje dokonale ustavičné úsilí, jehož výsledkem je tato nehybnost.“ Ve svém zajímavém pojednání „O tváři jevící se na měsíci“ Plutarch podává toto úplně zřejmé místo: „Kleanthos Samský chtěl, aby Řekové obžalovali Aristarcha z bezbožnosti za to, že prý rušil poklid Vesty a bohů domácích, ochránců všehomíra, když soudě dle zdání pokládal, že nebe jest nepohyblivé, země že se otáčí šikmo podél zvěrokruhu a mimo to že se točí o svou osu.“[12]

Tato poznámka zároveň nám ukazuje, že více než 1800 let před Galileiem mínění o pohybu země bylo již vyhlášeno za nenáboženské, ježto lidé byli tak domýšlivi ve třetím století před naším letopočtem jako v XVII. století našich dějin křesťanských věříce upřímně, že Bůh všecko stvořil pro ně, a sloučivše theologii s fysikou myslili si, že pronikají a tlumočí úmysly Stvořitelovy. Fysika tehdejší byla nepravá. Když ji káceli, aby na místo ní dali skutečnost tak zvolna získanou, viklali metafysikou zbudovanou na tomto falešném základě, a pokusy vědecké, ačkoli neobyčejně mravné a zušlechťovací, byly postrachem představitelům náboženství úředního.

V učeném díle vyšlém minulého století[13] za účelem, aby se vrátila starým část objevů novověkých, spisovatel shrnul písemné zprávy, vztahující se k soustavě Koprníkově v kapitole, jejíž některé paragrafy nebudou zde od místa.

Pythagoras jest přirozeně na prvním místě.

„Pythagoras, praví, věřil, že země jest pohybliva a nezaujímá nikterak střed světa, nýbrž má pohyb kruhový kolem krajiny ohně, kterouž rozuměl slunce, a tvoří tak dni a noci. Praví se, že Pythagoras poznal toto učení u Egypťanů, kteří představovali slunce znakem chrobáka, protože tento brouk tráví půl leta pod zemí a druhého půl leta nahoře, nebo proto, že dělá ze svých výmětů kouli a léhaje si pak na znak točí touto koulí svými nohami.“

Spisovatel této knihy odkazuje tu k místu v Plutarchově „Životě Numově,“ kde se dí:

„Pythagorovci nevěří, že země jest nehybná ani že leží uprostřed světa, nýbrž že visí a kruhovitě se pohybuje kolem ohně.“

Čteme dále v též knize: „Někteří, mezi jinými Diogenes Laertský, přičítají toto mínění Philolaovi, žáku Pythagorovu, ale zdá se, že měl jen zásluhu, že je první rozhlásil tak jako jiné náhledy své školy, neboť Eusebios výslovně tvrdí, že Philolaos první písemně vyložil soustavu Pythagorovu. — Plutarch zdá se chtíti namluviti, že Timaios Lokerský, rovněž Pythagorův žák, měl totéž mínění, a když říkal, že planety jsou oživeny, a nazýval je různými měrami času, že mínil tím toliko, že slunce, měsíc a ostatní oběžnice oběhy svými slouží k měření času a že zemi si nesmíme mysliti pořád stojící na témž místě, nýbrž pohyblivou a kroužící, jak tomu pak učili Aristarch Samský a Seleukos. — Theofrast, jmenovaný od Plutarcha, napsal v dějinách hvězdářství, které se nás nedochovaly, že Platon, který byl vždy učil, že slunce se točí kolem země, vzdal se tohoto bludu v pokročilejším věku a litoval, že nepostavil slunce doprostřed světa, kteréžto místo nejvíce přísluší této hvězdě, a že tam postavil zemi proti nejpřirozenějšímu pořádku; není divu, že Platon se vrátil k tomuto mínění, nasáknuv jím záhy ve školách obou slavných Pythagorovců Archyty Tarentského a Timaia Lokerského, dáme-li na to, co se uvádí v obraně křesťanů od sv. Jeronýma proti Rufinovi.“

Viděti, že ode dávna zabývali se vyhledáváním kořenů náhledu o pohybu země v rozličných vrstvách starého věku.

Podali jsme právě postupně a začínajíce údaji, jimiž jsme povinni Koprníkovi samému, myšlenky vysloveně o této záhadě Niketou Syrakuským, Philolaem, Herakleidem Pontským, Ekphantem, Martianem Capellou, Ptolemaiem, Aristotelem, Archimedem, Senekou, Aristarchem Samskýrn, Seleukem, Archytou Tarentským, Timaiem Lokerským a většinou Pythagorovců. Mínění o pohybu země uvádí ještě Stobaios,[14] Diogenes Laertský,[15] Eusebios[16] jakožto sáhající zpět k Philolaovi. Klement Alexandrinský[17] jako Plutarch přičítá je Pythagorovcům vůbec. Theon Smyrenský vykládá, že dle Eudemových dějin hvězdářství Anaximandros prý stanovil, že „země visí v prostoru a pohybuje se kolem středu světa.“ Sextus Empiricus klade tento náhled na účet Aristarchův. Humboldt[18] prohlašuje, že Aristarch Samský a zvláště Seleukos Babylonský byli první, kteří půl druha století po Alexandrovi zkombinovalí pohyb země o sebe s drahou kruhovou kolem slunce jakožto středu veškeré soustavy planetární.

Nejzajímavější jest, že staří myslili dokonce na rotační pohyb oběžnic, který byl objeven teprve v 18. století hvězdářskými dalekohledy a nejpodrobnějším pozorováním. Eusebios udává, že podle Platonovce Attika Platon přidával „k tomuto společnému pohybu, který pudí všechny hvězdy, stálice tak jak oběžnice, k oběhu podél jejich kruhové dráhy, druhý pohyb přizpůsobený jejich podobě kulovité, kterým se pohybovala každá kolem svého zvláštního středu, zatím co konaly svůj obecný oběh na své dráze kruhové.“[19]

Plotinus potvrzuje též toto mínění řka: „Kromě velikého obecného otáčení hvězd Platon myslil, že točí se ještě zvláště kolem svého vlastního středu.[20]

Ať pocházejí od Platona či od jeho žáků, úvahy tyto jsou nicméně starší než Koprník. Viděli jsme, že věhlasný astronom jmenuje Martiana Capellu při soustavě, která dávala kolovati Venuši a Merkurovi kolem slunce. Capella byl encyklopedista z konce 5. století našeho letopočtu. Dílo, jež nám zůstavil, podivná to směsice veršů a poesie, jest rozděleno v 9 knih, z nichž obě první mají nadpis „De nuptiis Philologiae et Mercurii“ (O sňatku Filologie s Merkurem). Titul ten zůstal za označení celého díla.

Osmá kniha jest věnována astronomii, a v jedné kapitole této knihy, nadepsané „Quod Tellus non sit centrum omnibus planetis“ („že země není středem všem planetám“), nalézá se místo vyznačené Koprníkem. Tuť překlad toho místa:

„Ačkoli Venuše a Merkur vycházejí a zapadají každý den, přece kruhové dráhy jejich neobkličují země, nýbrž točí se kolem slunce širším okolkem. Mají ve slunci střed svých kruhů, takže jsou brzo blíže, brzo dále.“[21]

„Opravdu pozoruhodné na tom místě jest jen to, dí Delambre svým vždy přísným soudem, co se týká Merkura a Venuše, jejichž dráhy mají slunce za společný střed a nalézají se v poloze, kterou jim vykazujeme dnes. Ta troška řádek byla prý vzata Koprníkem za podnět jeho přemítání a dovedla jej k jeho soustavě světové; v tom případě byl by Martianus prokázal astronomii více služeb než astronomové daleko dovednější, i musíme mu odpustiti jeho žvastání, hrubé omyly a motaninu.“[22]

Soustava ta byla již vyslovena Vitruviem, kterýž jí dozajista nevynašel. Hle, co psal tento architekt za věku Augustova: „Nebe stále se točí kolem země…, ale hvězda Merkuriova a Venušina kolem slunečních paprsků, slunce samo jako střed drahami svými věnčíce, zpět ustupují a se opozďují.“[23] Po celý středověk, od VI. do XV. století, tato theorie o pohybu země zůstala utajena pod vládnoucí theorií o nehybnosti, která se stala klassickou a úřední. Nicméně vidíme, že se občas objevuje, obyčejně aby byla odsuzována, zřídka, aby byla hájena. Na počátku IV. století Lactantius dává doslovně a bez obalu „hlupáků“ těm, kdo mají za to, že se země točí, že jest kulatá, že jsou protichůdci a že kráčíme kolkolem ní, aniž padáme.[24] Beda Venerabilis předstihuje ještě tyto břitké kritiky v VII. století.[25]

Otcové církevní vesměs souhlasně staví křesťanskou theologii fysickou na soustavě Ptolemaiově a zakazují dotknouti se jí.

Nicméně, jak jsme právě řekli, zákmit pravdy nepohasl a prokmitával ob čas. V jedné ze základních knih hebrejské Kabbaly, Zoharu, sepsané bezpochyby okolo III. století našeho letopočtu a nepopíratelně před koncem XIII., pozorujeme mimo jiné toto místo: „Země se točí o sebe v podobě kruhu. Jedni jsou nahoře, druzí dole. Všichni tvorové mění vzhled podle tvářnosti každého místa podržujíce všude touž polohu. Některá končina země jest osvětlena, kdežto ostatní jsou ve tmách.[26] Myslil bys, praví p. Franck, člen Akademie (francouzské), že to místo napsal některý žák Koprníkův, kdybys nemusil ho klásti, třeba mu upíral veškeré původnosti, aspoň do 13. století.

Konečně sto let před vydáním práce Koprníkovy, r. 1444, kardinál Mikuláš z Cusy ve své theologicko-vědecké encyklopedii rovněž přivedl opět ke cti myšlenku o pohybu země, o neporušitelnosti nebes a o pohybu slunce a hvězd v nekonečnu. „Jest nám zjevno, že se země pohybuje, praví, ačkoli úkaz ten nejeví se bezprostředně našim smyslům, protože můžeme souditi o pohybu jen srovnáním s tím, co stojí pevně, tak jako ten, kdo pluje v loďce, plynoucí klidně po řece, může poznati svůj pohyb jen podle břehu. Taktéž pohyb slunce a hvězd jediný nám podává svědectví o pohybu našem… Může býti více světův obydlených. Země jest menší než slunce a větší měsíce, jak dokazuje pozorování zatmění. Jest větší než Merkur…“[27]

Tak od starého věku až po Koprníka soustava nehybnosti země byla uváděna v pochybnost myslemi bystrozrakými, a soustava pohybu země byla přednášena v rozličných podobách. Všecky ty pokusy měly zůstaviti Koprníkovi slávu definitivního ustavení.


  1. Cicero, Academicae Quaestiones, kniha IV. § 39
  2. Diogenes Laertský, Život Philolaův. (Philolaos, Pythagorovec z jižní Italie, žil ok. r. 430 př. Kr. Pozn. překl )
  3. Spisovatel cituje Didierovo franc. vydání děl Plutarchových (Oeuvres morales) díl IV., str. 322. Pozn. překl.
  4. Vydání Koprníka z r. 1617, str. 8.
  5. Porůzná místa týkající se v díle Koprníkově soustav světových před Hipparchem, jsou mimo dedikaci: Kn. I. kap. V. a X.; Kn. V., kap I. a III. (str. 3 b, 7 b, 8 b, 133 b, 141, 179 a 181 b v prvotním vyd.). Všude jeví Koprník zalíbení v Pythagorovcích a přesnou znalost jejich učení neb alespoň myšlenek, jim přičítaných. Zná na př., jakož dokazuje počátek věnování, dopis Lysiův Hipparchovi, který svědčí o zálibě starodávné školy italskořecké v tajemnosti, a o péči, s jakou hleděla utajiti své náhledy všem, kdo nebyli jejími přáteli, jak bylo také zásadou Koprníkovou. Věk Lysiův jest dosti nejistý; brzo jej uvádějí jako bezprostředního žáka Pythagorova, brzo, což jest pravděpodobnější, jako učitele Epaminondova. (Viz Boeckh, Philolaos, str. 8—15.) Dopis Lysiův Hipparchovi, někdejšímu Pythagorovci, který rozhlásil tajemství spolku, byl zhotoven, jako mnoho jiných takových spisů, padělatelem. Koprník bezpochyby o něm zvěděl ze sbírky Alda Manutia »Epistolae diversorum philosophorum, Romae 1494« nebo z latinského překladu od kardinála Bessariona (v Benátkách 1516). Proslulý dekret sboru »Congregazione dell’ lndice« z 15. března 1616, který zapovídá knihu Koprníkovu »De Revolutionibus«, označuje novou soustavu těmito slovy: »Falsa illa doctrina Pythagorica divinae Scripturae omnio adversans.« Důležité místo o Aristarchovi Samském obsahuje Arenarius (str. 449) vydání Archimeda, v Paříži r. 1615 od Davida Rivalta První vydání téhož spisovatele vyšlo v Basileji r. 1544. V Arenariovi praví se výslovně: »Aristarch odporoval filosofům, kteří si představují zemi nepohyblivou uprostřed světa; slunce označuje středový bod; jest nehybné jako ostatní hvězdy, kdežto země se točí kolem něho.« Aristarch jest jmenován dvakrát v díle Koprníkově str. 69 b a 79) beze všeho, co by se týkalo jeho soustavy.
  6. Ptolemaios, Almagest kn. I. kap V. — Viz Hoefer, čl. Koperník v Didotově Nouvelle Biographie générale.
  7. Aristoteles, Traktát o nebi, kn. II., kap. XIII., § 1.
  8. Aristoteles, 1 c. kap. XII., § 7.
  9. Seneca, Quaestiones naturales, kn. VlI , kap. II.
  10. ὅρος, řec. horos, hranice, mez.
  11. ἐιλλομένην, řecké eil(l)omené(n).
  12. Plutarch: Díla mravoučná, vydání Didierovo, díl IV., str. 424.
  13. Recherches sur l’origine des découvertes attribuées aux modernes, par Dutens,1766.
  14. Joannes ze Stob, Eclogae physicae, kn. I.
  15. Kniha I. odd. 8.
  16. Praeparatio evangelica, str. 519.
  17. Stromates, kn. V., str. 556.
  18. Kosmos, II., str. 126.
  19. Eusebios, l’raeparatio evangelica, kn. XV.,kap. 8.
  20. Plotinus, Enneades, kn. Il., kap. 2.
  21. Mart. Capella, kn. VIII.
  22. Delambre, Histoire de l’Astronomie ancienne, díl l., str. 312.
  23. Vitruvius, De Architectura, kn. IX., kap. IV.
  24. De falsa ignorantia.
  25. De ratione temporum.
  26. V. Franck, la Kabbale, str 102.
  27. De docta ignorantia. Viz dílo Flammarionovo. Les Mondes imaginaires et les Mendes réels, str. 275