Koprník a soustava světová/Co náleží Koprníkovi ze založení pravé soustavy světové

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Co náleží Koprníkovi ze založení pravé soustavy světové
Autor: Camille Flammarion
Zdroj: Koprník a soustava světová od Kamilla Flammariona. Praha : Tiskem a nákladem J. Otty, [1900]. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Překlad: Čeněk Ibl
Licence překlad: PD old 70
Index stran

Kapitola osmá.

Co náleží Koprníkovi ze založení pravé soustavy světové.

Osobní práce hvězdáře polského. — Pozorování a badání. — Důkazy o pohybu země. — Obnovení astronomie. — Slušné uznání potomstva.

Nespokojuje se tím, aby prostě připustil myšlenku o pohybu země jako prostou libovolnou domněnku, jak učinili někteří hvězdáři před ním, chtěl,  to jest jeho slávou, sám si ji dokázati, a nabyv o ní přesvědčení studiem napsal svou knihu, aby ji dokázal. Pravým prorokem víry, apoštolem učení, původcem theorie jest muž, který svými pracemi dokáže tuto theorii, vpraví tu víru jiným, rozšíří to učení. Není jeho tvůrcem. Nic nového pod sluncem, praví staré přísloví. Spíše lze říci: Nic zdařilého není docela nové. Novorozeně jest nestvůrné, neschopné. Největší věci se rodí ve stavu zárodkovém takořka a rostou nezpozorovány.

Později je zpozorujeme, ale není jich ještě ve skutečnosti. Myšlenky navzájem se zúrodňují; vědy vzájem si pomáhají; pokrok postupuje. Drahně lidí cítí pravdu, sympatisují s míněním, dotýkají se objevu nevědouce o tom. Přijde den, kdy duch synthetický cítí jaksi vtělovati se ve svém mozku myšlenku téměř zralou; nadchne se pro ni, obírá se jí, pozoruje ji; ona roste vůčihledě; vidí kupiti se kolem ní množství živlů, které jdou jí na oporu. V něm stává se myšlenka ta naukou. Tu jako blahověstové apoštolští stává se evangelistou, hlásá pravdu, dokazuje ji svými spisy, a všichni uznávají v něm původce nové soustavy, ačkoli všichni dokonale vědí, že nevynašel té myšlenky a že drahně jiných před ním mohlo tušiti její velikost.

Ten, kdo svými pracemi vědeckou nauku filosofickou nebo náboženskou učinil svou, nejen nemůže mysliti ani okamžik na svou osobu, na svou slávu, an prohlašuje své otcovství a vyjadřuje své zvláštní práce (opatrné opatření bylo by tu zhola zbytečné); ale jest přirozeno, že hledí naopak dáti na veřejnost všechny, kdo byli jeho předchůdci, vyhrabat i důvody pohřbené od věků pod obecnou lhostejností. Takovým jednáním autor ctí sebe sama a utvrzuje své dílo. Takové jest postavení Koprníkovo v dějinách hvězdářství.

Hypothésa o pohybu země byla vyslovena dávno před tím, nežli mu připadlo naroditi se na této oběžnici. Theorie ta měla přívržence za jeho doby. On však učinil z ní své dílo. Zkoumal ji s trpělivostí hvězdáře, s přísností mathematika, upřímností mudrce, duchem filosofa. Dokázal ji svou knihou. Potom zemřel, aniž ji viděl obecně přijímanou, a teprve téměř sto let po jeho smrti hvězdářství jí přijalo za svou a přetvořilo ji jeho vlivem. Nicméně Koprník jest opravdu původcem pravé soustavy světové a jméno jeho bude ctěno až na věky.

Zdá se, že v prvních letech po svém návratě do Polska utkvěl svými myšlenkami na soustavě světové a složil své slavné dílo o otáčení těles nebeských; podržel si je nevydané skorem po 30 let. Ačkoliv je zdokonaloval neustále a dal si nejkrajnější práci, aby uspokojil sám sebe, vysvětlili bychom si stěží tak dlouhý průtah, kdybychom nevěděli, jaké obavy asi jej zdržovaly a co nesnází dozajista by mu bylo přivodilo uveřejnění jeho myšlenek.

Almagest Ptolemaiův byl všeobecným pravidlem náhledů poslušně přijatých a přenášených s pokolení na pokolení jakožto zřejmých a nepochybných. Koprník, nechtěje se odnášeti k této autoritě, první se odvažuje vyprostiti se z toho jha; složitost pohybů připustěných školami nevyhovuje jeho duchu, podivínská ta stavba jej pohoršuje; nemůže po jeho náhledu hoditi se budově tak velebné a splňovati vysoké ponětí dokonalosti, které se k ní poutá.

Touto myšlenkou jsa proniknut a nestaraje se o náhledy přijaté hledal pravdy tak horoucně jako samostatně a rozumně. Chtěje nejprve podle zvyku najíti oporný bod u starých, počal pečlivým čtením spisů filosofů, aby se seznámil náležitě s jejich učením a zvěděl, jak smýšleli o tomto velikém a věčném podnětu přemítání, neboje se projíti mnohými mraky, aby objevil některé paprsky.

V tom století nepravé vědy a učenosti neosvícené, rozumy spoutané lichými subtilnostmi neučily se souditi, nýbrž věřiti; nejučenější platili za nejdovednější, a staří měli již jen kommentátory. Koprník se stal jejich žákem; hledaje myšlenek a ne autorit, osmělil se přistoupiti k nim s myslí zkoumavou, jaké školy již neznaly, aby přijal za své a zdokonalil, co by našel u nich lepšího a pravdivého. Obrazností a přímým soudem byl by zajisté mohl najíti bez všeliké pomoci smělou myšlenku, která mu činí slávu, ale když výslovně prohlašuje opak, proč, řekneme s kompetentním soudcem, proč odmítali bychom jeho svědectví?[1] Pokud můžeme se vpraviti do myšlení nesmrtelného astronoma, jistota o pohybu země vnutila se asi přemítavému jeho duchu bez pochyby pořadím těchto úvah:

Vidíme všechny hvězdy otáčeti se kolem země ve 24 hodinách. Jest jen dvojí předpokládání na vysvětlení toho fakta: buďto se točí ony od východu k západu, nebo koule zemská se otáčí o sebe od západu k východu. V obou případech úkazy nebeské jsou pro nás tytéž. Která z obou soustav jest pravděpodobnější?

Zkoumejme: V prvním případě musilo by se připustiti toto: Hvězda nám nejbližší, měsíc, jest odtud vzdálena 96.000 mil. Bylo by jí tedy proběhnouti za 24 hodin okruh o průměru 192.000 mil, to jest zdélí 603.000 mil. Musila by proto ubíhati rychlostí 25.125 mil za hodinu, t. j. uraziti přes 400 mil za minutu, 7 mil za vteřinu… Ale to ještě není nic.

Slunci, vzdálenému odsud 37 millionů mil, bylo by probíhati v též době 24 hodin okruhem 232 millionů mil kolem země. Musilo by proto letěti rychlostí 9,680.000 mil za hodinu, t. j. 161.300 mil za minutu, 2690 mil za vteřinu!

Oběžnice Mars, Jupiter, Saturnus, vzdálenější než slunce a účastnící se rovněž denního pohybu, byly by unášeny v prostoru rychlostí ještě nepochopitelnější. Poslední oběžnice starým známá, Saturnus, půldesátakrát od nás vzdálenější než slunce, musila by na otočení kolem země ve 24 hodinách opsati obvod zdélí dvou milliard mil a proletěti prostorem rychlostí přes 20000 mil za každou vteřinu!

A hvězdy? V minulém století nešťastný spisovatel Dějin novověkého hvězdářství, J. S. Bailly[2] psal v té příčině:

„Jest-li země v klidu, pohybuje-li se slunce kolem ní za 24 hodin, tut’ množství hvězd musí se pohybovati, musí zachovávati mezi sebou tytéž prostory a tytéž vzdálenosti, a přes tento opětovaný pohyb nic není značněji změněno v jejich utváření, co svět světem trvá. Obraznost se děsí rychlosti, kterou dlužno předpokládati při tomto pohybu. Vzdálenost Saturna obsahuje 218.431 poloměrů naší koule zemské. Hvězdy jsou zajisté za drahou Saturnovou, o tom nemůže býti sporu; ale předpokládajíc, že nejsou značně vzdálenější, sféra jejich má aspoň poloměr 218.431 polovičních průměrů zemských. Vypočítáme-li obvod příslušný tomuto poloměru, shledáme, že, pohybují-li se hvězdy kolem země, děje se tak rychlostí 23.000 mil za vteřinu, rychlostí to ohromnou!“ Bailly byl velmi skromný a velmi zdrželivý neodváživ se předpokládati u hvězd vzdálenost značně větší než-li jest Saturnova. Od jeho doby hranice naší vlastní soustavy planetární byly oddáleny, nejprve k Uranovi na devatenácteronásobnou vzdálenost odsud ke slunci, a potom k Neptunovi na třicateronásobnou touž vzdálenost. Bylo lze změřiti vzdálenost, kde leží hvězdy nejbližší. Shledalo se, že nejbližší nám hvězda má 275.000násobnou vzdálenost země od slunce, to jest 10 billionů mil odsud. Aby se otočila kolem země za 24 hodin, hvězda tato, alfa Kentaura, musila by tedy proběhnouti za touž dobu obvodem měřícím přes 63 billiony mil délky; rychlost její musila by býti proto 2666 milliard mil za hodinu, 44.400 millionů za minutu, čili konečně 740 millionů mil za vteřinu!!

A to je hvězda nám nejbližší.

Sirius ležící o mnoho dále musil by vykonávati svůj nepopsatelný okruh kolem nás s rychlostí ještě nepřirovnatelně větší.

Mnohá jiná hvězda ležící na 170 billionů mil odsud, musila by uháněti prostorem stálou rychlostí asi 14 tisíc millionů mil za vteřinu! atd. atd. A to jsou hvězdy nejbližší. A všecky ostatní jsou vzdálenější, ležíce ve všech pomyslitelných dálkách. A jest jich až do nekonečna.

Tu jsou tedy dvě domněnky: buď nutiti to vše, aby se točilo kolem nás každý den, nebo předpokládati, že jest naše koule zemská oživena pohybem točivým o sebe samu, a uchrániti celý vesmír této nepochopitelné práce. Položiti takto otázku jest ji rozřešiti. Takto patrně se rozřešila sama sebou v mysli Koprníkově.

Usuzování nemělo ovšem tolik síly jako dnes. Neznali tehdy vzdáleností hvězd. Předpokládali, že leží na též sféře, v týchž vzdálenostech a málo za Saturnem. Takové bylo smýšlení Koprníkovo jako všech hvězdářů souvěkých. Také neměli přesného ponětí o rozměrech soustavy planetární. Znali však vzdálenost měsíce a již věděli, že slunce, oběžnice a hvězdy jsou mnohem vzdálenější. Bylo tak nesmyslné jako dnes nutiti je, aby se točily kolem nás, a každý nezávislý duch, který chtěl proniknouti tu otázku, cítil povýšenost náhledu o denním pohybu země.

Největší námitka, která zarážela mysli připravené již logičností usuzování předešlého, byla tato: Otáčí-li se země ve 24 hodinách o sebe, jsme-li unášeni tímto pohybem, čím to, že ho necítíme? Čím to, že všechno kolem nás jeví se v klidu? K této hlavní námitce vracely se konec konců téměř všechny důvody uváděné proti hypothése o pohybu země. Kdyby měla země pohyb o svou osu, praví Ptolemaios,[3] všechna tělesa, která s ní hmotně nesouvisejí, která nejsou připoutána k jejímu povrchu, musila by míti pohyb jejímu protivný a souhlasný s pohybem hvězd: tělesa vyhozená zdola nahoru, zatím co se země točí a vzdaluje, nesměla by dopadajíce shledati se opět s místem, odkud vyšla. Básník[4] připojil k tomu úvahu, že „hrdlička by se neodvážila opustiti své hnízdo a vznésti se do vzduchu bojíc se, že by již nespatřila svých mláďat.“ Atmosféra, pod níž by povrch zemský běžel od západu k východu, unášen jsa denním pohybem, musila by působiti ustavičný vítr od východu k západu, atd. — Odpověď k této námitce zní, že vše, co přináleží kouli zemské, jest k ní připoutáno nezničitelnou přitažlivostí jako k magnetu. Každá oběžnice zadržuje kolem sebe vše, co ji obklopuje, nesmírnou silou přitažlivou, která činí nejdůležitější zákon přírody, zákon udržující jsoucnost světa a řídící sám jeho běh.

Ale za časů Koprníkových mohla se teprve sestavovati a nikoli dokazovati tato odpověď. Zákony tíže a přitažlivosti byly určeny teprve za věku Galileiova, Keplerova a Newtonova.

Také teprve v XVI. století pozorování hvězdářská ukázala při slunci a oběžnicích otáčivý pohyb obdobný pohybu země přidávajíce nových nepřímých důkazů ku přímým důkazům, kterých se již nabylo o tomto pohybu. Faktum tíže všech těles směrem ke kouli zemské, její středové přitažlivosti, existence protichůdců, přilnutí atmosféry bylo dokonale známo a oceněno před Koprníkem. Rovněž jednomyslně shodováno se o totožnosti úkazů v obou případech, pohybu nebe i pohybu země. K této dvojí vědomosti bylo třeba připojiti prostě jakousi námahu rozumovací, aby se připustilo, že lnutí předmětů k zemi pohybem jejím nebylo by porušeno. Ne každý byl s to, aby to učinil.

Jiná námitka, neméně nesnází působící, byla brána z účinku otáčení koule zemské na předměty ležící na povrchu. „Kdyby se země, pravil již Ptolemaios, otáčela za 24 hodin kolem své osy, místa na povrchu jejím byla by nadána nesmírnou rychlostí a z otáčení jejich vznikla by síla projekční schopná vyrvati ze základů nejpevnější budovy, jejichž trosky by rozmetala do povětří.“ Tato síla projekční, kterou dnes nazýváme odstředivostí, závisí zároveň na naprosté rychlosti míst ležících na povrchu a na rychlosti otáčení měřené trváním celého oběhu.

Rychlost míst ležících na povrchu koule zemské jest ve skutečnosti velmi veliká, jelikož na rovníku povrch zemský ubíhá 464 metry a v šířce pařížské, kde kruh denního oběhu jest přes čtvrtinu kratší než na rovníku, 305 metrů za vteřinu. Ale rychlost otáčení jest náramně malá: oběh za 24 hodin jest polovicí toho, co vykoná ručička hodinová na orloji, a po všem výpočtu odstředivost působená otáčením země, daleka jsouc toho, aby mohla vyrvati budovy ze základů zmenšuje toliko váhu těles ležících na rovníku, kde jest nejsilnější, as o 3 gramy na kilogram. Odstředivost vyvinutá otáčením země jest jen  přitažlivosti. Ale kdyby se země otáčela 17krát rychleji, ježto síla odstředivá roste poměrem ke čtverci rychlosti a ježto 17 krát 17 je 289, síla tato rovnala by se právě tíži, předměty by netížily, odpůrci soustavy Koprníkovy by měli pravdu. Svými výpočty hledícími k zákonu o otáčivém pohybu těles nebeských shledal jsem, že tato rychlost otáčení, která byla právě přirovnána ku poloviční rychlosti malé ručičky hodinkové a která je tak slabá na povrchu zemské koule, dosáhla by rychlosti dosti veliké, aby odpuzovala předměty, teprve při půlsedmeronásobném poloměru rovníka, to jest 10.000 mil nad povrchem. Teprve v této výši ovzduší by nutně přestalo lnouti k zemi, kdyby ovšem mohlo se rozpínati až tam.

V této vzdálenosti, kde přitažlivost a odstředivost zemská se vyrovnávají, družice nějaká rovněž by kroužila v období rovném otáčení koule zemské.

Koprník skládal na přírodu starost, aby se vysvětlila sama. Zatím odpovídal k této námitce řečnickým důvodem dosti modním za jeho doby, řka, že pohyb umělý a násilný přivodil by bez pochyby účinky, jichž se obáváno, že však pohyb přirozený a mírný zajisté by nic nepřivedl z pořádku a naopak by se účastnil nezměnitelného souladu Všehomíra.

Když jednou denní otáčivý pohyb země byl přijat za hypothésu dokonale přípustnou a brzo za theorii čím dále tím lépe dokázanou, nebylo příliš nesnadno učiniti přípustným její pohyb ročního oběhu kolem slunce.

Velikou otázkou bylo hnouti zemí. Od okamžení, kdy tato těžká a pro nás tak ohromná hmota, nesoucí lidstvo a jeho díla, národy a dynastie, není nehybnou na základně světa jako dříve; od okamžení, kdy tato koule jest pokládána za osamělou na všech stranách a točící se o sebe bez opory jakéhokoli čepu, nepříčí se již mysli připustiti, že by mohla měniti místo, ano nic nedrží ji a ona také nedrží ničeho. Nuž viděli jsme, v jaké rostoucí rozpaky přivedla hvězdáře domněnka o nehybnosti země uprostřed světa, a co bylo třeba přidávati kruhů, nadkruží, kruhů deferenčních, výstředí, aby se vyhovělo pozorovaným pohybům planetárním.

Předpokládajíc, že pět oběžnic otáčí se kolem slunce (Merkur za tři měsíce, Venuše za půl osma měsíce, Mars za dvě léta, Jupiter za 12 a Saturn za 30 let), a že se země otáčí kolem slunce za rok vlekouc s sebou všechen svůj průvod, soustava planetární zbavovala se vší spletitosti a usnadňovaly se tabulky i výpočty. Bylo to přiblížení ke skutečnosti, jaké navrhovali mnozí učenci jak ve starém věku, tak v době renaissanční. Ale pociťovalo se rychle, že to byla jen poloviční cesta ku pravdě. Celá příroda hlásá převahu slunce nad zemí. Jemu jsme povinni světlem, teplem, pohyby meteorologickými, udržováním života na zemi. Jak mu odepříti prvního místa? Z lásky k zemi?

Tolikéž by mohla říci každá oběžnice a mnohé by byly v lepším postavení než my, aby tomu věřily. Je-liž jedinký důvod fysický, který by nám dovoloval předpokládati ve hvězdě dne vasala země? Pražádný. Všechny pomyslitelné důvody naopak povstávají ve prospěch svrchovanosti slunce nad veškerou soustavou, bez nejmenší oprávněné výjimky na prospěch země. Takéť domněnka právě přednesená počítala vždy jen skrovné množství stoupenců. Buď jen jedno, nebo jen druhé.

Buďto jest země první mezi světy, jediný obydlený, střed díla božího. Nebo jest jen jednou z nesčetných osad nebeského souostroví.

V prvním případě všecko je stvořeno schválně pro nás, byť jakkoli nesmyslným jevilo se toto mínění.

Ve druhém případě jest logika ve vesmíru, zákony rozumné mechaniky řídí svět, a slunce jsouc nejdůležitější hvězdou soustavy, bez přirovnání největší, nejtěžší, řiditelem, panovníkem, pochodní, musí býti postaveno doprostřed své čeledi, a země jako planety ostatní krouží ročním otáčením kolem něho poměrně nehybného. Posuvný pohyb země nahrazoval složitost planetárních kruhů, jako pohyb otáčivý potlačoval jejich nesmírnost a podivnou rychlost.

Nějakou dobu před Koprníkem hvězdář Purbach nemoha se již vyznati v zastávkách a couvání oběžnic, předpokládají-li se okruhy čistě idealní, měl za nutné postaviti pevná nebesa, aby odůvodnil pravidelný chod oběžnic, majících vyznačenu dráhu, od níž se neuchylují.

Ale od té doby, co přesnější pozorování, vlasatice, přišlé z různých končin světa, zbořily toto hrubé trámoví, bylo arci nutno nechati oběžnice blouditi prostorem, a nepomýšlelo se, jaká moc asi je nutí pohybovati se s takovou stálostí, v kolikerých smyšlených kruzích kolem imaginárního středu; bylo třeba spolknouti nesmyslnost, že se dává pohyb tomu bodu bez rozsahu, zbavenému veškeré hmotné jsoucnosti. Koprník necítil v sobě té odvahy, praví Bailly, ale měl odvahu porubati všechno to harampátí. An přijímal pohyb země, zmizely všechny epicykly, vymyšlené, aby ho zastupovaly; zastávky a couvání planet, které tolik rozpaků působily starým, vysvětlovaly se s největší snadností. Dráha země jest uvnitř dráhy tří velikých oběžnic, Saturna, Jupitera a Marsa; totéž vysvětlení platí pro každou z těchto tří planet.

Tato jednoduchost výkladu jest prvním a největším důkazem pohybu země kolem slunce. Lidé cítí pudem, že příroda jest jednoduchá; zastávky a couvání planet poskytovaly podivných úkazů, princip, který je přiváděl zas ku prostému přirozenému chodu, mohl býti jediný pravdou.

Objevy novověké přidaly bez počtu důkazů tomuto důvodu pravděpodobnosti. Zploštění koule zemské, zkrácení kyvadla, rychlost světla, úkaz aberrace (odchylky) hvězd jsou tolikerýmiž účinky obojího pohybu zemského. Theorie přitažlivosti konečně dokázala nutnost ročního pohybu. Jakmile tato síla jest příčinou pohybu ve vesmíru, slunce, jehož hmota jest značně větší než hmota všech oběžnic dohromady, musí zůstati pevným a přiváděti je všechny v pohybování kolem sebe, nesmí míti méně moci nad zemi, malou a lehkou, než nad těmi těžkými hmotami nesmírných koulí Jupiterovy a Saturnovy. Přitažlivost nemůže tedy obstáti bez pohybu země. Důkazy této prvotní síly, která vše oživuje, jsou zároveň důkazy, že naše bydlo nemůže zůstávati v klidu. Tato domněnka, možno-li ještě jí dáti to jméno, jest základem všeho v astronomii, ona .jest pojítkem všech pravd fysických; bez ní by nebylo podstaty naukové, světlo by chybělo při každém kroku. Všechny vědomosti lidské v tomto oboru nutí tedy připustiti ji, a jak velmi dobře poznamenává Lalande,[5] pojednání hvězdářské jest jen řadou důkazů pohybu země.

Nicméně byla-li kdy navržena smělá soustava, jest to zajisté Koprníkova; bylo potřebí odporovati všem lidem soudícím jen podle smyslů; bylo potřebí je přesvědčiti, že toho, co vidí, není. Marně viděli od svého narození, kdy denní světlo padlo jim do zraků, slunce postupovati velebně od východu k západu a přecházeti celou oblohou; nadarmo hvězdy, mohoucí volně zářiti za jeho nepřítomnosti, jeví se v postupu za ním konajíce touž cestu v noci; darmo slunce každého dne a průběhem roku zdá se vzdalovati hvězd, které se vybavují postupně z jeho paprsků: slunce, hvězdy, vše jest nehybné, pohyb jest jen v těžké hmotě, na které obýváme. Dlužno zapomenouti pohybu, jejž vidíme, abychom věřili tomu, jehož neznamenáme. Jediný člověk osměluje se to navrhnouti a vše to jen proto, aby postavil jakousi pravděpodobnost mysli pociťovanou skrovným počtem filosofů na místo pravděpodobnosti smyslů, která unáší dav. To není vše: bylo potřebí zbořiti soustavu připuštěnou a hlásanou po celém světě a skáceti prestol Ptolemaiův, jemuž se kořilo čtrnácte století. Zajisté nesnáze plodí odvahu; podniky smělé zajisté mají úspěch úměrný. Buřičský duch dá znamení, a revoluce se provede; Koprník zpozoroval pravděpodobnost soustavy, odvážil se setřásti jho autority a zprostil lidstvo dlouholetého předsudku, který byl zdržoval veškerý pokrok.[6]

Myšlenka o pohybu země a nepohyblivosti slunce i hvězd byla za doby Koprníkovy jako za času školy Pythagorovy, ve století 16. jako třetím před naším letopočtem, předmětem vážných úvah jakéhosi počtu myslitelů. Jsme puzeni k domněnce, podle srovnávacího studia, které jsme vykonali o založení novověkého hvězdářství,[7] že kardinál Cura, který prohlásil pohyb země a mnohost světů roku 1444, doporučil ústně pravé poznání soustavy světové německému mathematikovi Purbachovi, kterýž sám je doporučil písemně, jmenuje učeného a odvážlivého knížete církevního, svému žáku Regiomontanovi. První učitel Koprníkův, Vojtěch Brudzewski, naučil se sám od Regiomontana pokládati myšlenku o pohybu země za domněnku více méně spornou a byl jí dokonce sám dosti dojat, aby ji rozvinul před svými žáky. Tak zdá se, že se jí dostalo Koprníkovi jako zajímavé tradice. Zkrátka Koprník dospěv svým vlastním badáním ku poznání pravé soustavy světové, dovedl uchlácholiti ješitnost svých vrstevníkův opíraje se o některé stopy starobylosti a zdaje se, jakoby ničeho nevynalézal. Ale tato opatrná, útlocitná zdrželivost byla brána od některých spisovatelů za cestu, kterou se ubíral Koprník při svém badání, a za přiznání vědomostí vypůjčených. Učení jeho takto pojímané dalo přístup nespravedlivé kritice kterýchsi spisovatelů, kteří uvádějíce některé osamělé rysy jeho knihy, vytrhávajíce a kouskujíce nové rozsáhlé myšlenky, aby je přiohýbali k místům nalezeným v některých dílech starověkých autorů, viděli v tomto velikánu jen snaživého ducha, který shromažďuje pracně a sestavuje trosky starodávné budovy, místo aby uznávali v jeho práci dílo tvůrčího genia.

Koprník zdělil od starých umění pozorovati a rozsáhlý sklad pozorování. Neměně ničeho aniž čeho přidávaje ku prvnímu, rozhojnil druhý vlastními pracemi a vyvodil z něho vzácnou výhodu, dělaje si z něho základ a důkaz svých myšlenek, které mohly býti neodvolatelně zbudovány jen svým souhlasem s pozorovanými fakty. Neurčité a přetřásané již ponětí o pohybu země vzbudilo činnost jeho důmyslu, který tu zahlédal dráhu, na niž dosud nikdo nebyl vstoupil; a toť jsou všechny služby, které mu prokázal starý věk. Ale v rozboru a vyvinování pohybu země, v jeho šťastné applikaci na zjevy nebeské, v důsledcích odtud vyvozených, v tom sečlánkování úsudků a fakt, z něhož měla vzejíti řada pravd před ním neznámých, slovem v ustrojení a vyložení jeho soustavy místa ze starých spisovatelů nemohla mu býti nijak na skutečný užitek. Tak vše zajišťuje Koprníkovi slávu a jméno prvního pravého tlumočníka pohybů nebeských a prvního zakladatele novověkého hvězdářství.

Ostatně, jak jsme již viděli, nebojí se poznamenati, že mathematikové a filosofové nemohli dáti nijakého ladného tvaru ústrojí všehomíra, a že všem jeho částem nedostávalo se celkovitosti a souměrnosti.

„Lze, praví, přirovnati jejich dílo tomu, kdo by byl sebral z různých míst ruce, hlavu, nohy a jiné části těla k sobě na vzájem nijak se nehodící a složil z nich celek, který by byl spíše ohyzdnou nestvůrou nežli tvorem lidským.“ V takovýchto rysech jevila se Koprníkovi budova staré astronomie. „Takéť, praví dále, ve výkladu hvězdného pohybu brzo libovolně pomíjeli nezbytných základů, brzo vynalézali libovolných pravidel, která nijak se nevztahovala k celkovému ústrojí světa, což by se jim nebylo přihodilo, kdyby byli opírali svá badání o pevný a bezpečný základ. Kdyby domněnky jejich nebyly spočívaly na mylných faktech, všecky důsledky, které z nich vyvozují, nesly by pečeť pravdy. Zkoumajíc tuto nestvůrnost v ústrojí hvězdném a tento nedostatek přesnosti v badáních mathematiků, duše má trpěla tím, že se nenašlo důvodu bezpečného pro pohyb hvězdný, jenž po našem mínění byl stvořen nejmoudřejším a nejdokonalejším pracovníkem.“

Nesmrtelné dílo De Revolutionibus orbium coelestium vzaté v podrobnostech i v celku dosvědčuje a dokazuje nezvratně tu pravdu, že Koprník nejprve obsáhl a sloučil ve své mysli veškerý soubor hvězdářských vědomostí od Hipparcha až do své doby; že podrobil tento soubor zkoušce soudnosti a fakt; a že ve svém dlouhém a hlubokém rozjímání poznal vady a bludy starého učení. Zmocnil se pak myšlenky o pohybu země, pronikl jeho nejvzdálenější vztahy, prošel s ní práce a pozorování devatenácti století. Hluboké a soustředěné uvažování, srovnávajíc úkazy a zachycujíc jejich vztahy, ukázalo mu, že pohyby nebeské vycházejí z této myšlenky a že navzájem tato myšlenka vzniká a vyplývá z přehlídky pohybů nebeských.

Maje potom oznámiti mýlky a pravdy, které by byly mohly platiti za tolikéž paradox a poplašiti předpojaté mysli, úporné téměř vždy novým myšlenkám, chránil se říci jim otevřeně, že se lidé mýlili po tolik století. Odtud ty snažné starosti, aby zakryl důležitost a novotu svého objevu; odtud ta pozornost, aby dal v popředí všechna místa starých spisovatelů, která mohla poskytnouti sebe menšího rysu podobnosti s novou soustavou, oděnou tak po anticku.

Jan Sniadecki, professor mathematiky a hvězdářství v Krakově, vydal r. 1802 „Řeč o Mikuláši Koprníkovi“, aby vyhověl soutěži vypsané Literární společností varšavskou. V této řeči spisovatel shrnul následovně a velmi pozoruhodně osobní činnost slovutného astronoma při obnově pravé soustavy světové:

„Aby založil tuto soustavu, praví, jaké pomoci mohly mu poskytnouti práce a vědomosti starých? které jeho myšlenky jsou opravdu původní a co si vypůjčil od svých předchůdců? Ani dějiny hvězdářství, ani přísná kritika nedovedou odpověděti k této otázce přesněji než odpovídá Koprník sám. Téměř každá kapitola jeho díla (de Revolutionibus orbium coelestium) podává zároveň jak přehled historický, tak vývoj myšlenek, které jsou jeho předmětem. Jsa nestranným soudcem svých předchůdců brzo vysvětluje a probírá jejich myšlenky, brzo za ně podkládá své vlastní. Práva vlastnická v koncepcích jeho důmyslu nejsou nikde poskvrněna plagiátem, aniž sláva jeho zatemněna domýšlivou ješitností.

Ovládán jsa velitelsky láskou ku pravdě a vědě, pohrdá malichernou rozkoší samolásky. Dalek jsa toho, aby vychvaloval své učení a podával je za objev, hledí zastříti jeho novotu, aby nepoplašil svého století odvážlivou soustavou soustavou. Myslil bys dle pozornosti, s jakou sebral a doložil všechny dávnověké představy o pohybu země, že se vynasnažoval o to, aby zbavil své vlastní myšlenky jejich rázu původnosti. Ale nestranné zkoumání jeho díla stačí, aby nás přesvědčilo, že celá ta soustava vzatá v celku i rozvoji svém, není budovou složenou z trosek starobylého učení, nýbrž výtvorem velmi rázovitým.

Co dokazují však ta sebraná svědectví o náhledech starého věku, jež Koprník věrně uvádí ve svém díle, ne-li, že mezi mudrci řeckými, jmenovitě školy Pythagorovy, byli filosofové, kteří byli pronesli myšlenku či spíše domněnku o ročním a denním pohybu naší koule zemské, ale že tam není místečka, které by nám podávalo tento náhled opřený nějakými důkazy, vyvinutý v důsledcích a objasněný applikací jeho na úkazy? Myšlenka ta nebyla neznáma Ptolemaiovi, nebyla také neznámá jeho komentátorům arabským i evropským, jelikož první ve svém Almagestu, poslední ve svých komentářích kladouce za základ svého učení nepohyblivost země snaží se vyvrátiti mínění opačné a představiti je za nepřípustné.

Kdyby bylo bývalo ve spisech starých spisovatelů sebe menší stopy této hypothésy vyjasněné a určené v poměrech jejích ku pohybům nebeským, Ptolemaios a nástupci jeho nebyli by opominuli přetřásati její rozvoj, kdežto na její potíraní opírají se jen o  neurčité principy metafysické a po většině mylné, což Koprník velmi dobře poznamenává v sedmé a osmé kapitole první knihy svého díla.“

Veliký filosof německý Herder spravedlivě se má ke Koprníkovu dílu, v němž obdivuje se netoliko vědecké důležitosti, ale též a obzvláště filosofickým důsledkům hledícím k našemu správnému pojímání přírody. Zakládaje pravou soustavu světovou Koprník učinil více pro filosofii nežli všechny školy řecké s jejich dialektikou. Pravíť Herder:

„Nebem, nebem musí se počínati naše historie pokolení lidského, chce-li nějak zasloužiti si toho jména; neboť ježto země, na níž obýváme, nic není sama sebou, nýbrž dostává od sil nebeských, jejichž činnost se šíří na celý náš vesmír, své vlastnosti a svou podobu, svou schopnost tvořiti a zachovávati bytosti, nesmíme k ní hleděti samotné a ojedinělé, nýbrž bráti ji uprostřed světů, kde jest postavena. Neviditelná, věčná pouta ji připínají ke slunci, středu to, z něhož ona čerpá světlo, teplo, život a plodnost. Beze slunce nemůžeme pochopiti naší soustavy planetární, jako také nemůžeme si mysliti obvodu, který by neměl středu; ono, jeho blahodárná síla přitažlivá, kterou je Věčný obdařil a kterou obdařil všechna tělesa, nám ukazuje v jeho panství oběžnice poslouchající zákonu obdivuhodné jednoduchosti, kroužící rychle bez ustání kolem své osy a společného středu v mezerách úměrných k jejich velikosti a hustotě, rovněž jako družice mocí týchž zákonů točí se kolem některých z nich zůstávajíce na nich závislými.

Nic neposkytuje pohledu tak vznešeného jako divadlo té veliké stavby světové; a nikdy snad rozum lidský nevzlétl směleji a šťastněji, než kdy Koprník, Kepler, Newton, Huygens, Kant objevili a stanovili prosté, věčné a dokonalé zákony útvaru a pohybu planet.“[8]

Delambre soudí těmito slovy o podíle Koprníkově při založení novověkého hvězdářství. Je to soud shrnující s hlediska naprosto klasického rozmanité předchozí úvahy.

„Řekové byli velicí metafysikové a velicí dialektikové. Měli rádi učené hádání a dovozování. Sekty jejich rozcházely se o každé věci. Stačilo, by jedna škola hlásala nějaké učení, aby škola sousední ujala mínění opačné. Thales pravil, že voda jest základem všeho. Anaximenes tvrdil, že vzduch. Nejstarší z filosofů řekli zajisté, že země jest nehybná uprostřed světa; že slunce svými různými pohyby nám dává den, noc a roční doby. Spokojili se tím, že vysvětlovali, jakým mechanismem všechny pozorované úkazy mohou se díti. Někteří Pythagorovci, aby se odlišili, postavili slunce do prostřed a vrhli zemi na ekliptiku. Tvrdili, že slunce jest nejvznešenější ze všech těles. Mohlo se jim namítati, že člověk jest nejdůležitější bytostí, že všecko bylo stvořeno pro něho, že se sluší zabezpečiti stálost jeho bydla, a že hvězdám náleží točiti se kolem něho, aby mu dávaly teplo a světlo.

Tyto důvody, nejsouce v základě lepší, aspoň vypadaly velice pravděpodobně. Ale jaké pohnutky lze přičítati Řekům, aby zavrhli svědectví svých filosofů a tvrdili, že jest slunce nepohyblivé? Což pozorovali jediný zjev, jehož by nebylo lze vysvětliti z hypothésy o nehybné zemi? Když hvězdáři pozorovali zastávky a ústupy planet, Apollonios dal potřebné poučky na vysvětlení a vypočítání těchto zvláštních úkazů. Pohybování slunce v ekliptice vysvětlovalo velmi prostě nastupování a vracení se ročních dob. Otáčení nebe ve 24 hodinách vysvětlovalo také zcela přirozeně den a noc. Zdali neříkali Pythagorovci sami, že zjevy ty se vysvětlují stejně dobře, ať postavíme zemi do středu či ať jí dáme pohybovati se podél ekliptiky?

Jak by byl mohl Seleukos dokázati, co Aristarch spokojil se vysloviti domněnkou? Přes nesmírný pokrok hvězdářství zdaliž novověcí mohli naznačiti přímý důkaz o denním pohybu země před cestou Richerovou do Cayenny a nutností, jakáž mu kázala zkrátiti kyvadlo? Zdali mohli nalézti kladného a přímého důkazu o ročním pohybu země, prve než Roemer změřil rychlost světla a než Bradley pozoroval a vypočítal úkazy aberrace? Před těmito objevy, před objevem všeobecné tíže zdali nejrozhodnější Koprníkovci nebyli odkázáni na prosté pravděpodobnosti?

Zdaliž se neobmezovali na to, že vyceňovali jednoduchost soustavy Koprníkovy srovnávajíce ji s nesmyslnou složitostí soustavy Ptolemaiovy? Tím spíše staří, zvláště když měli ještě pojmy jen velmi zmatené o pohybech planet, byli by se octli na týchž rozpacích jako novověcí. Byli by mohli dáti za důkaz jen prostotu myšlenky pythagorovské. Leč zdali tušili právě tuto prostotu? Vidíme-li nejprostší o tom zmínku? Jelikož jen tak málo pozornosti věnovali této myšlence, (která se nalézá jen u Cicerona, Vitruvia, Capelly), že slunce je středem pohybů Merkurových a Venušiných, a jelikož neuměli rozšířiti tento pojem na ostatní oběžnice, jak se přemluviti, že by byli mohli učiniti všechny dráhy i dráhu země soustřednými ke slunci, aby v tom našli jednodušší vysvětlení zastávek a ústupů? Konečně, kdybych připustil přes všeobecné mlčení všech spisovatelů a proti svému vnitřnímu přesvědčení, že staří měli tyto myšlenky, jest aspoň nepopíratelno, že po nich nezbývalo ani stopy. Koprník musil si je znova vymysliti. Soustava jeho náleží jemu jakožto vlastní. Soustava tato není nám ani soustavou Philolaovou, ani Aristarchovou, jehož spisy nás nedošly, jest Koprníkovou, kterýž zasloužil připojiti k ní své jméno péčí, jakou měl o vysvětlení všech jejích částí, o vyvození z ní všech úkazů, jež pozorujeme, nalezením v ní příčiny pohybů praecessních znamenaných již od 1800 let, aniž se kdy stal pokus přičítati jim jinou příčinu krom domněnkové existence osmé nějaké sféry, která se otáčela za 36.000 let kolem pólů ekliptiky a kteréž bylo mimo to nutno dáti se otáčeti za 24 hodin kolem pólů rovníku, aby se vysvětlil pohyb denní.

Koprníkem tedy pohyb země byl skutečně zaveden do astronomie a netoliko do hádek školy; on dovodil, jak otáčení země kolem slunce vysvětluje nastupování ročních počasů a praecessí ekvinokciální; on nám ukázal, s jakou jednoduchostí nestejné pohyby v drahách slunci soustředných dávají vznik úkazům couvání. On postavil hvězdářství na nový základ a touto důležitou změnou otevřel cestu všemu novověkému badání.

Nadšení vzbuzenému touto novou pravdou u Keplera jsme povinni pravým obrazcem drah planetárních a zákony pohybů. Myšlenka o pohybu země nezplodila ničeho u starých, protože nikdy nebyla vzata vážně v úvahu jejich astronomy; její přijetí otvírá epochu moderní astronomie.

Ale měl-li Koprník slávu býti zakladatelem této astronomie, sláva objeviti se jejím zákonodárcem byla vyhrazena velduchu nepokojnějšímu a odvážlivějšímu. Řekl bys, že zaleknut krokem, jehož se odvážil, Koprník neměl odvahy přiložiti posledně ruky ku svému dílu. Aby zažehnal bouři, které se obával, vynasnažoval se jedině zabezpečiti si souhlas hvězdářů, dokazuje jim, že nic se pro ně nezměnilo, že jim není ničeho zapomínati aniž čemu se učiti; že všechny jejich methody trvají, a dokonce trochu se usnadňují.

Pohleďte na obrazec představující soustavu Koprníkovu omezujíce se zprvu na úvahy nejobecnější; nic nebude se zdáti jednodušším a přirozenějším. Uvidíte tam 6 kruhových drah, jejichž společným středem je slunce. Země probíhajíc svou drahou nastavuje postupně přímým paprskům slunečním každou ze svých rovnoběžek horkého pásu, které mají všechny postupně slunce ve svém zenitu; tuť jsou vysvětleny roční doby. Nastupování dní a nocí pochopíme ještě snáze otáčením kolem osy ve 24 hodinách.

Co pravíme o zemi, bude platiti rovněž pro Merkura, Venuši, Marsa, Jupitera a Saturna, těch pět oběžnic tehdy známých, i pro všecky, jež snad se objeví později. Každá z těchto planet bude míti totéž právo jako naše pokládati se za nehybnou uprostřed světa a přenášeti na slunce kruh, jejž sama opisuje kolem této hvězdy v době více méně dlouhé. Pohyb, jejž každá bude přičítati slunci, bude rozdílný, ale stejně jednoduchý; kdežto je-li země nepohybliva uprostřed světa, opisuje-li slunce skutečně ekliptiku a je-li země společným středem, každá z oběžnic bude opisovati rozličnou křivku, která bude míti své uzly a své průsečníky; pohyb, jejž bude přičítati slunci, bude míti touž složitost; zkrátka starobylá soustava hodí se jenom zemi a poskytuje nevysvětlitelných podivností; soustava Koprníkova jest všeobecná, hodí se stejně všem oběžnicím; všecky pohyby mají tytéž zákony a touž jednoduchost.

Tímto upravením Koprník potlačuje rázem epicykly, jež Ptolemaios musil dávati oběžnicím; zastávky a couvání každé z nich, viděné s pěti ostatních, stávají se mathematickými výsledky jejich poloměrův a nestejných pohybův.

Všechny části soustavy jsou spojeny, vzájemné vztahy jsou určeny, všecky vzdálenosti jsou uvedeny na totéž měřítko, kdežto ve staré soustavě všecko bylo nesouvislé a neurčité.

Každou z planet bylo možno libovolně přiblížiti neb oddáliti, aniž si ukládán jiný zákon než nepřevrátiti pořádek vzdáleností, když by se kladla blíže společného středu planeta, jejíž zvěrokruhový oběh jest nejdelší; až na to, všecko bylo libovolné.

Již tyto přednosti soustavy Koprníkovy byly největší důležitosti. Nikdy staří neměli nejmenší o nich potuchy, nebo znali-li je, jest věru neuvěřitelno, že by nikdo z nich nebyl o nich mluvil. Kterak pochopiti, že by Pythagorovci byli opominuli z nich těžiti na oporu svých metafysických důvodů o místě nejčestnějším a části nejvzácnější? Zdaliž by se těmto mathematickým důvodům nebylo dostalo souhlasu Archimedova, Hipparchova, Ptolemaiova a všech geometrů řeckých? Aby se přivedla nová soustava k vítězství nad nejzastaralejšími předsudky, čeho bylo potřebí, ne-li vyložiti ji ve všech jejích podrobnostech a se všemi jejími výhodami? Toť bylo nemožno před Ptolemaiem; to nemohli učiniti ani Aristarch, ani Philolaos, ani Seleukos, jelikož neměli tabulek o pohybech planetárních; tím jsme zavázáni Koprníkovi.

Koprník učinil důležitý krok, bez něhož všeliký další pokrok byl nemožný; ale kdyby se duch opravný byl obmezil na to, čeho se odvážil Koprník, dlužno přiznati, že praktické hvězdářství málo by bylo získalo změnou soustavy. Aby šel dále, zakladateli moderní astronomie nedostávalo se značné řady přesnějších a jistějších pozorování, nedostávalo se mu chuti a schopnosti ke dlouhým výpočtům. Ale život člověka je tak krátký a síly jeho tak omezeny! Tycho Brahe provedl ta pozorování, která chyběla Koprníkovi. Dánský hvězdář umíraje zůstavil Keplera v držení všeho, co bylo nutné na doplnění počatého převratu. Leč dlužno také říci, že musilo toto dědictví padnouti do rukou schopných z něho těžiti.“[9]

Hvězdář Delambre, jak viděti, posuzuje dílo Koprníkovo bez nadšení a s veškerou přesností analytika. Původce obnovy soustavy světové dal nám základ skutečnosti, aniž mohl objeviti všechny podrobnosti, které měly později vyvinouti s tak skvělým rozšířením poznání ústrojí všehomíra. K trpělivému pozorování Braheovu, k theoretickému badání Keplerovu připojily se důmyslné rozbory Galileiovy, mathematické výpočty Newtonovy, různé práce Cassiniovy, Roemerovy, Halleyovy, Richerovy, Clairautovy, Bradleyovy, Lalandeovy, Laplaceovy, Besselovy a sta jiných ze všech národův. Avšak hvězdář polský zůstává duševním otcem skvělé rodiny novověkých astronomů.


  1. Bertrand, Les fondateus de l’Astronomie, str. 14
  2. Jean-Sylvain Bailly, Histoire de I’Astronomie moderne.
  3. Almagest, kn. I , kap. VII.
  4. Buchanan, Sféra, kn. l.
  5. Astronomie, čl. 1099.
  6. Viz Bailly, Histoire de l’astronomie moderne díl I., str. 337.
  7. Viz dílo (Flammarionovo) Les Mondes imaginaires et les Mondes réels.
  8. Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit, 1784, kap. 1.
  9. Delambre, Histoire de l’Astronomie moderne. Discours préliminaire