Komunistický manifest/Předmluvy

Komunistický manifest Karl Marx, Friedrich Engels
Předmluva překladatele	Předmluvy	Úvod

Údaje o textu
Titulek:	Předmluvy
Autor:	Karl Marx a Friedrich Engels
Zdroj:	MARX, Karel a ENGELS, Bedřich. Komunistický manifest. Praha: nákladem časopisu Zář, 1898. s. 5–14. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	August Radimský
Licence překlad:	PD old 70

I.

„Spolek komunistů“, mezinárodní dělnické sdružení, kteréž za tehdejších poměrů jak samozřejmo, jen tajné býti mohlo, nařídil na sjezdu konaném v listopadu 1847 v Londýně, nížepsaným, aby sepsali pro veřejnost určený zevrubný, theoretický i praktický program strany. Tím povstal následující manifest, jehož rukopis putoval několik neděl před vypuknutím únorové revoluce do Londýna k tiskaři. Nejprve německy uveřejněn, vyšel v tomto jazyku v Německu, v Anglii a v Americe nejméně ve dvanácti rozličných vydáních.— V anglickém jazyku vyšel nejprve roku 1850 v Londýně v „Red Republican“ překladem Miss Heleny Macfarlanové a roku 1871 v Americe ve třech různých vydáních. — Ve frančině vyšel manifest nejprve v Paříži, krátce před červnovou revolucí 1848, poznovu pak v newyorském „Le Socialiste“. Třetí francouzský překlad se právě chystá. Polský překlad vyšel v Londýně krátce po prvním německém vydání — a ruský v Ženevě v letech šedesátých. — Do dánčiny byl také přeložen záhy po prvém vydání.

Ačkoli se poměry po prvních 25 letech valně změnily, podržely v manifestu rozvinuté všeobecné zásady celkem až podnes svou úplnou platnost. Něco by bylo tu a tam arci snad k opravení. Praktické užívání těchto zásad — prohlašuje sám manifest — bude všudy a vždy záviseti od dějinných okolností a proto neklade se zvláštní váhy na opatření navržená v odstavci II. Tento passus by zněl dnes v mnohém ohledu jinak.

Vůči nesmírnému rozvoji velkého průmyslu v předchozích pětadvaceti letech a vůči pokračujícímu organisování třídy dělnické ve strany, vůči praktickým zkušenostem, nabytým v revoluci únorové a více ještě za doby pařížské komuny, kdež byl proletář poprvé po dva měsíce v držení politické moci, je pro dnešek tento program v mnohém ohledu zastaralý. Jmenovitě podala komuna důkaz, že „dělnická třída nemůže hotový státní organism jednoduše převzíti a pro vlastní účely upotřebiti“. (Viz „Občanská válka ve Francii“, adresa jenerální rady mezinárodní dělnické associace, německé vydání, str. 19., kde je o tom obšírněji pojednáno.)

Také kritika socialistické literatury je pro dnešek mezerovitá, poněvadž sahá jen do r. 1847. Rovněž zastaralé jsou poznámky „O postavení komunistů k různým opposičním stranám“ (odstavec IV.). Třeba byly v základních rysech až podnes správnými, jsou co do provedení zastaralé, poněvadž je politický stav naprosto změněný a poněvadž dějinný vývoj větším dílem uvedené politické strany se světa smetl.

Avšak manifest je dějepisným dokumentem, na němž něco měniti nejsme oprávněni. Dost možná, že pozdější vydání opatříme úvodem přepínajícím rozdíl mezi rokem 1847 a nynějškem; vydání nynější vyšlo tak neočekávaně, že se nám k tomu nedostávalo času.

Londýn, 24. června 1872.

Karel Marx, Bedřich Engels.

II.

Předmluvu tohoto vydání musím — pohříchu! — sám podepsati. Marx, jemuž veškeré dělnictvo Evropy a Ameriky má více co děkovati, nežli komukoli jinému — Marx odpočívá na hřbitově highgatském a na jeho rovu vyrůstá právě první tráva. Po jeho smrti nemůže býti dokonce ani řeči o přepracování nebo doplnění manifestu.

Právě proto jest nutno následující výslovně vytknouti: Základní myšlénka manifestu, že hospodářská výroba a z ní nutně vyplývající členění společnosti každé dějinné epochy jest základem politických a rozumových dějin této epochy, že dle toho (od zaniknutí pravěkého, pospolitého vlastnictví půdy a země vůbec) byly dějiny lidstva dějinami třídních bojů, bojů mezi vykořisťovanými a vykořisťovateli, mezi ovládanými a vládnoucími třídami na rozličném stupni společenského vývoje, že tento boj v nynější době dosáhl stupně, na němž se vykořisťovaná a utlačovaná třída (proletář) od třídy vykořisťující a utlačující (buržoasie) osvoboditi nemůže, aniž by zároveň celou společnost navždy od vykořisťování, utlačování a třídních bojů neosvobodila — tato myšlénka náleží jedině a výhradně Marxovi.^[1]

Vytknul jsem to již častokráte, jest však nutno, aby to stálo také v předmluvě manifestu samého.

Londýn, 23. června 1883.

B. Engels.

III.

Od té doby, co jsem předešlé napsal, vyšlo nové německé vydání manifestu a ještě všelico se s manifestem stalo, o čemž se chci zmíniti. — Druhý ruský překlad od Věry Sasuličovy vyšel roku 1882 v Ženevě; předmluvu k němu jsem psal společně s Marxem. Pohříchu, ztratil se mi původní německý rukopis a tak jsem nucen z ruštiny nazpět překládati, čímž práce ovšem nezíská. Předmluva tato zní: „První ruské vydání »manifestu komunistické strany« v překladu Bakunina vyšlo počátkem let šedesátých v tiskárně »Kolokolu«.

Tenkráte mělo ruské vydání tohoto spisku pro západ nanejvýš význam literární zvláštnosti. Dnes již takové pojmutí není místné. Jak obmezený rozsah mělo hnutí proletáře v době prvního uveřejnění manifestu (v lednu 1848), o tom svědčí nejlépe poslední jeho kapitola: »Postavení komunistů vůči různým oposičním stranám«. — Zde chybí především Rusko a Spojené Obce Severoamerické. Byla to doba, ve které tvořilo Rusko poslední baštu evropské reakce a ve které stěhování se do Ameriky zmenšovalo přebytečný počet evropského proletáře. Obě země zásobily Evropu surovinou a sloužily této zároveň za trhy pro odbyt průmyslových výrobků. Obě země podporovaly tudíž tím neb oním způsobem evropský společenský pořádek.

Jak velice se vše od té doby změnilo! Právě evropští vystěhovalci umožnili obrovský rozvoj severoamerického zemědělství, kteréž svou soutěží podkopalo základy velkého i malého pozemkového majetku v Evropě. Mimo to umožnili severoamerickým obcím, že mohly tyto přistoupiti k vykořistění svých bohatých přírodních pomůcek a to s takovým úspěchem a v takových rozměrech, že za nedlouho bude veta po průmyslovém m"onopolu evropského západu. A tyto dvě okolnosti účinkují též na Ameriku revolučně. — Malý a střední pozemkový majetek osobně pracujících farmářů, tento podklad celého politického pořádku v Americe, hyne více a více následkem soutěže obrovských farem, kdežto současně v průmyslových okresích vzniká četný proletář vedle báječné koncentrace kapitálu. Obraťme se k Rusku. V době revoluce roku 1848—1849 považovali nejen evropští monarchové, ale i evropští měšťáci ruskou intervenci za jedinou spásu proti tehdáž poprvé svou sílu poznávajícímu proletáři. Prohlásili cara hlavou evropské reakce. Dnes sedí car v Gačině co zajatec revoluce a Rusko tvoří předvoj revolučního hnutí v Evropě. Úlohou komunistického manifestu bylo prohlášení nevyhnutelně nastávající záhuby dnešního měšťáckého majetku. V Rusku ale nacházíme vedle horečně se vyvíjejícího kapitalistického majetku a vedle povstávajícího teprve měšťáckého majetku větší část půdy v obecném držení sedláků.

Nastává nyní otázka: Může ruská selská obec, tato ovšem již v rozkladu se nacházející forma původního obecného majetku pozemkového, přejíti ve vyšší komunistickou formu pozemkového majetku, anebo musí napřed prodělati rozkladný proces, jak se nám jeví v historickém vývoji západu?

Jediná dnes možná odpověď na tuto otázku jest následující: Bude-li ruská revoluce znamením k dělnické revoluci na západě tak, aby se obě navzájem doplňovaly, pak může dnešní ruský obecný majetek sloužiti za východiště komunistickému vývinu.“

Londýn, 21. ledna 1882.

B. Engels.

IV.

Nový polský překlad vyšel touto dobou v Ženevě: „Manifest komunistyczny“. Dále vyšel nový dánský překlad v „Socialdemokratisk Bibliothek, Kjöbenhavn 1885“. Není však úplný; některá důležitá místa, jež jak se zdá, překladateli činila obtíže, jsou vynechána; vůbec jeví překlad stopy povrchnosti, což je tím nápadnějším, an z celkové práce zřejmo, že by byl překladatel při větší pečlivosti něco výborného poříditi mohl.

Roku 1887 vyšel nový francouzký překlad v pařížském „Le Socialiste“; jest to nejlepší ze všech dosavadních překladů. Po něm vyšel španělský překlad v madridském „El Socialista“ a pak co zvláštní brožurka: Manifiesto del Partido Comunista por Carlos Marx y F. Engels, Madrid, Administration de El Socialista.

Co zvláštnost uvádím ještě, že r. 1887 byl rukopis arménského překladu nabídnut jednomu cařihradskému nakladateli; avšak tato dobrá duše neměla dosti odvahy vydali něco tiskem, na čemž se skvělo jméno Marxovo. Žádal překladatele, aby vydal spis za vlastní, což bylo zamítnuto.

Po několika více méně zdařilých amerických překladech v Anglii tištěných, vyšel konečně autentický překlad anglický r. 1888. Pořídil jej můj přítel Samuel Moore. Před tiskem jsme jej dohromady ještě jednou prošli. Název jeho jest: Manifesto of the Communist Party, by Karl Marx and Frederick Engels 1888. Authorizend English Translation, edited and annotated by Frederick Engels 1888. London, Wiliam Reeves. Několik poznámek tohoto anglického vydání jsem převzal do vydání nynějšího.

Manifest měl zvláštní své osudy. Po prvním vyjití od nečetného tenkráte vědeckého socialismu nadšeně uvítán (jak v první předmluvě uvedené překlady dokazují) byl porážkou pařížských dělníků v červnu 1848 do pozadí zatlačen a nastávající reakcí konečně „právoplatně“ do klatby dán odsouzením kolínských komunistů v listopadu 1852. Po zaniknutí únorovou revolucí vyvolaného dělnického hnutí ustoupil manifest na čas do pozadí.

Jakmile se ale evropská pracující třída posilnila k novému náběhu proti moci panujících tříd, povstalo mezinárodní dělnické sdružení. Obralo sobě za úkol spojiti veškeré bojovné dělnictvo Evropy a Ameriky v jeden mocný šik. Nemohlo spočívat na základech v manifestu vytknutých. Musilo míti program nevylučující ani anglický Trades-Unionismus, ani francouzský, belgický, vlašský a španělský Proudhonismus, ani německý Lassaleanismus.^[2]

Tento program — odůvodněné úvahy ku stanovám mezinárodního sdružení — vypracoval Marx, dle doznání Bakunina a anarchistů, mistrně. Konečné vítězství v manifestu vytknutých zásad očekával Marx jedině od rozumového vývinu dělnické třídy, jak ze spojené akce a diskuse nutně vyjíti musil.

Události a střídavý úspěch v boji proti kapitálu, porážky ještě více než úspěchy přesvědčily konečně bojující o nedostatečnosti dosavadních universálních prostředků a učinily je přístupnějšími pro důkladné poznání pravých podmínek dělnické emancipace. A Marx měl pravdu. Dělnická třída v roce 1874 při rozpadnutí mezinárodní associace byla zcela jiná nežli ona v roce 1864 při jejím založení.

Proudhonismus v romanských zemích a Lassaleanismus v Německu dodělávaly a ultrakonservativní anglický Trades-Unionismus blížil se k onomu bodu obratovému, na němž r. 1887 předseda Trades-Unionistického sjezdu ve Swanseu prohlásil: „Kontinentální socialismus ztratil pro nás svou hrůzu.“ A kontinentální socialismus byl roku 1887 skorem jen theorií manifestem hlásanou. A tak odrážejí se v manifestu až do jisté míry dějiny moderního dělnického hnutí od r. 1848.

Dojista je ale manifest nejrozšířenějším mezinárodním plodem veškeré socialistické literatury, společným programem mnoha milionů dělníků všech zemí od Sibiře až po Kalifornii.

A přece když manifest vyšel, nemohli jsme jej nazvati socialistickým. Roku 1847 existovaly dva druhy socialismu. Na jedné straně přívrženci rozličných utopistických soustav, jmenovitě Owenisté v Anglii a Fourieristé ve Francii, kteří ovšem již tenkráte pozvolna vymírali. Na druhé straně socialističtí mastičkáři všelikého druhu, kteří různými universálními prostředky a různou slátaninou společenské zlořády odstraniti chtěli, bez porušení kapitálu a ziskubraní.

V obou případech: Lid mimo dělnické hnutí stojící a spíše podporu u „vzdělaných tříd“ hledající. Ona čásť dělnictva ale, která o nedostatečnosti pouze politických převratů přesvědčena byla a důkladnou přeměnu společnosti žádala, ta nazývala se tenkráte komunistickou. Byl to ovšem poněkud neotesaný, bezděčný komunismus, byl ale dosti mocným k utvoření dvou soustav utopistického komunismu, Cabetovy („ikarijské“) ve Francii a Weitlingovy v Německu. Socialismus znamenal r. 1847 měštácké hnutí, komunismus dělnické hnutí. Tehdejší socialismus měl přístup, alespoň na evropské pevnině, do salonu, komunismus byl zatracen. A jelikož jsme již tenkráte byli rozhodně toho náhledu, že „emancipace dělníků musí býti dílem třídy dělnické“, nebyli jsme ani na okamžik v pochybnosti, který z obou názvů voliti máme. Ani později nám nenapadlo tento název odmítnouti. „Proletáři všech zemí spojte se!“ Málo hlasů nám odpovědělo, když jsme před 42 lety poprvé toto heslo prohlásili; bylo to v předvečer první pařížské revoluce, ve které proletář poprvé s vlastními požadavky vystoupil.

Ale již 28. září 1864 spojil se proletář všech západoevropských zemí k mezinárodní dělnické associaci slavné paměti. Mezinárodní associace trvala ovšem jen devět let. Že ale tenkráte založený věčný spolek proletáře všech zemí dosud trvá a že je mocnějším než kdykoliv dříve, o tom svědčí nejlépe dnešní den. Neboť právě dnes, co tyto řádky píši, koná evropský a americký proletář poprvé přehlídku své hotovosti, svých válečných sil, připravených k postupu co jedna armáda, pod jedním praporem a za jedním, nejbližším cílem, prohlášeným již roku 1866 na sjezdu mezinárodní associace v Ženevě a opětovaným na dělnickém sjezdu pařížském r. 1889. Nová mezinárodní associace se domáhá především zákonitého ustanovení osmihodinového pracovního dne. A podívaná dnešního dne otevře kapitalistům a pozemkářům všech zemí oči a přesvědčí je, že jsou dnes proletáři všech zemí skutečně spojeni.

Kéž by stál Marx po mém boku, aby to viděl na vlastní oči!

Londýn, 1. máje 1890.

B. Engels.

---

1. „K této myšlénce,“ pravím v předmluvě anglického vydání, „která dle mého náhledu jest povolána tvořiti základ k dalšímu pokroku ve vědě dějepravné, jako tvořila theorie Darwinova základ k dalšímu pokroku v přírodních vědách — k této myšlénce jsme dospěli kolem roku 1845. Jak dalece jsem já osobně v tom směru pokročil, toho dokladem je moje kniha »Postavení pracujících tříd v Anglii«. Když jsem se ale z jara r. 1845 s Marxem v Brusselu sešel, měl on již myšlénku propracovanou a přednesl mně ji téměř těmi samými slovy, kterými já ji svrchu podávám.“
2. Lassale osobně přiznal, že je Marxův „žák“ a co takový stál na půdě manifestu. Jinak jest ovšem s jeho přívrženci, kteří uznávají toliko jeho požadavek na zřízení výrobních družstev se státním úvěrem a rozdělují celou dělnickou třídu na stranníky státní pomoci a svépomoci.