Přeskočit na obsah

Komunistický manifest/III. Socialistická a komunistická literatura

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Komunistický manifest
Karl Marx, Friedrich Engels
II. Proletář a komunisté III. Socialistická a komunistická literatura IV. Postavení komunistů vůči různým opposičním stranám
Údaje o textu
Titulek: III. Socialistická a komunistická literatura
Autor: Karl Marx a Friedrich Engels
Zdroj: MARX, Karel a ENGELS, Bedřich. Komunistický manifest. Praha: nákladem časopisu Zář, 1898. s. 38–49.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: August Radimský
Licence překlad: PD old 70

1. Zpátečnický socialismus

[editovat]

a) Feudální socialismus. Francouzská a anglická aristokracie byla svým historickým postavením povolána ku psaní pamfletů proti moderní měšťácké společnosti. Ve francouzské červencové revoluci r. 1830 a v anglickém reformačním hnutí podlehla tato aristokracie ještě jednou nenáviděnému měšťáckému soku. O vážném politickém boji nemohlo býti na dále ani řeči.

Zbýval jen ještě literární boj. Ale také na poli literárním neplatily více zastaralé fráze restaurační doby.

Ku vzbuzení soucitu musila šlechta zdánlivě od svých zájmů upustiti a jen v zájmu vykořisťované třídy dělnické svou obžalobu proti buržoasii formulovati. Zadostiučinění zjednávala si aristokracie tím, že skládala o novém vládci potupné písně a strašila ho více méně zdařilými neblahými věštbami.

Takovým způsobem povstal feudální socialismus, napolo píseň žalostná, napolo píseň paskvilní (potupná), napolo ohlas minulosti, napolo ohlas budoucnosti. Svým trpkým, duchaplným a rozrývajícim úsudkem zranil často a citelně srdce buržoasie. Svou naprostou neschopností ku pochopení moderních dějin účinkoval vždy komicky. Proletářského žebráckého pytle užívali co praporu, aby lid za sebou shromáždili. Kdykoli je ale lid následoval a spatřil na jejich zadnici staré feudální znaky, rozutíkal se s hlasitým a nectným smíchem.

Jedna část francouzských legitimistů a mladá Anglie provozovaly tuto divadelní hru.

Dokazují-li feudálové, že jejich způsob vykořisťování byl jiným nežli je vykořisťování měšťácké, tu zapomínají, že oni vykořisťovali za zcela jiných, dnes již přežilých podmínek a okolností.

Dokážou-li, že za jejich panství moderní proletariat neexistoval, zapomínají, že také moderní měšťáctvo bylo letorostem feudálního společenského pořádku. Ostatně nezatajují feudálové zpátečnickou povahu své kritiky. Hlavní jejich obžaloba proti měšťáctvu spočívá ve výtce, že pod jeho panstvím vznikla třída, která celý starý společenský pořádek na ruby převrátí.

Zazlívají měšťáctvu ještě více, že zplodilo revoluční proletariát, nežli že zplodilo proletariát vůbec. V politické praksi béřou podíl na všech násilnických opatřeních proti dělnické třídě a v obyčejném životě spokojují se tím, že přes všechny naduté fráze o věrnosti, lásce a ctnosti atd., sbírají zlatá jablka, pocházející ze šachru v ovčí vlně, buráku a pálence.

Jako se druží kněžstvo ku šlechtě, tak se druží kněžourský socialismus k feudálnímu. Není nic snadnějšího, nežli dáti křesťanskému asketismu socialistického nátěru.

Což nehorlilo také křesťanství proti soukromému majetku, proti manželství a proti státu? Nehlásalo místo těchto dobročinnost a chudobu, coelibát (bezženství) a umrtvení těla, odloučený život klášterní a zřízení církevní? Křesťanský socialismus jest jen svěcenou vodou, kterou kněz zažehnává nevoli aristokrata.

b) Maloměšťácký socialismus. Feudální aristokracie není jedinou třídou, buržoasií svrženou, není jedinou třídou, jejíž životní podmínky v moderní měšťácké společnosti zanikají a odumírají. Středověké šosáctvo, maloživnostnictvo a malorolnictvo, předcházelo moderní buržoasii. V zemích průmyslně a obchodně méně vyvinutých živoří tato třída ještě dále vedle povstávající buržoasie.

V zemích, ve kterých se moderní civilisace vyvinula, utvořilo se nové maloměšťáctvo, kolísající mezi proletářem a buržoasií. Toto měšťáctvo doplňuje jednak velkoměšťáckou společnost, jednak splývají členové téhož následkem volné soutěže s proletářem. Na jistém stupni velkoprůmyslového vývoje mizí maloměšťáctvo co samostatný díl moderní společnosti úplně a místo jeho v obchodu, rukodílnách i v zemědělství zaujímá služebná čeleď a dozorci nad dělníky. V zemích jako ve Francii, kde selská třída tvoří více jak polovici obyvatelstva, použili spisovatelé, kteří zájmy proletáře naproti buržoasii hájili, ve svých kritických rozborech na velkoměšťácké panství maloměšťácké a malorolnické měřítko a zastupovali dělnictvo ze stanoviska maloměšťáckého. Tím povstal maloměšťácký socialismus. Sismondi je hlavou této literatury, nejen pro Francii, nýbrž i pro Anglii.

Socialismus tento rozbírá vtipným způsobem protivy v moderních výrobních poměrech a odhaluje pokrytecké omluvy ekonomů. On dokázal nezvratně rušivé účinky strojní výroby a dělby práce, soustředění movitého kapitálu a pozemkové državy, nadvýrobu a krise, nutnou záhubu maloměšťáků a rolníků, bídu proletáře, anarchii ve výrobě, rušivé poměry v rozdělení bohatství, průmyslovou zhoubnou válku národů mezi sebou, rozklad starých mravů, starých rodinných poměrů, starých národností.

Dle svého positivního obsahu chce ale tento socialismus buďto na novo zříditi staré výrobní a dopravní prostředky a s nimi staré majetkové poměry i starou společnost, anebo chce násilím moderní výrobní a dopravní prostředky stěsnati v rámec starých majetkových poměrů. Na každý způsob jest tento socialismus zpátečnickým a utopistickým.

Cechovní zřízení v rukodílnách a patriarchární hospodářství na venkově, to jsou poslední jeho slova.

V dalším svém vývinu dospěl tento směr k žalostné kocovině.

c) Německý nebo-li pravý socialismus. Socialistická a komunistická literatura francouzská, která vynikla následkem tlaku panující buržoasie, a která jest literárním výrazem boje proti tomuto panství, byla do Německa uvedena v době, ve které právě započal boj měšťáctva proti feudálnímu absolutismu. Němečtí filosofové, polofilosofové a krasoduchové zmocnili se dychtivě této literatury, zapomněli ale, že s přestěhováním těchto spisů z Francie nebyly zároveň do Německa přestěhovány francouzské životní poměry. Naproti německým poměrům ztratila francouzská literatura všechen bezprostřední praktický význam a vzala na se čistě literární zevnějšek. Jevila se jako neužitečná spekulace o uplatnění lidské bytosti.

Němečtí filosofové v 18. věku považovali požadavky první francouzské revoluce jen za požadavky „praktického rozumu“: projevení vůle revoluční francouzské buržoasie znamenalo v jejich očích jen zákon čisté vůle, vůle jakou má býti, skutečně lidské vůle.

Práce německých literátů směřovala výhradně k tomu, aby nové francouzské idee se svým starým filosofickým svědomím v soulad uvedli, či lépe, aby si ze svého filosofického stanoviska francouzské idee osvojili.

Toto osvojení dělo se způsobem, jakým se děje osvojení cizího jazyka, totiž překládáním.

Jest známo, kterak mnichové rukopisná klasická díla staré doby pohanské přebásnili na nevkusné legendy svatých. Němečtí literáti jednali se světskou literaturou francouzskou opačně. Na účet francouzského originálu napsali svůj vlastní filosofický nesmysl. Na př. za francouzskou kritiku peněžních poměrů napsali „vyprostění lidské bytosti“, za francouzskou kritiku měšťáckého státu napsali „zrušení státu abstraktně všeobecného“ atd., atd.

Tyto práce francouzského původu s podvrženou filosofickou mluvou pokřtili pak názvy: „filosofie činů“, „pravý socialismus“, „německá věda socialistická“, „filosofické odůvodnění socialismu“ atd. Takovým způsobem byla socialně-komunistická literatura francouzská vyklestěna. A jelikož v rukou Němců přestala býti výrazem jedné třídy proti druhé, byl si Němec toho vědom, že překonal „francouzskou jednostrannost“, že místo opravdových potřeb zastupuje potřebu pravdy, místo zájmů proletáře zájmy lidské bytosti, člověka vůbec, člověka, jenž žádné třídě nepřináleží, člověka, jenž ve skutečnosti vůbec neexistuje, člověka, náležejícího v mlhavé nebe filosofické fantasie.

Tento německý socialismus, který své nejapné školské pokusy tak vážně bral a tak dryáčnickým způsobem vytruboval, ztratil ponenáhlu svou pedantickou nevinnost.

Boj německé, jmenovitě pruské buržoasie proti feudalismu a neobmezenému království, zkrátka literární hnutí nabývalo vážnějších tvarů.

„Pravému“ socialismu byla tím dána kýžená příležitost, aby proti politickému hnutí postavil socialistické požadavky, a aby metal kletby proti liberalismu, proti representativnímu státu, proti měšťácké konkurenci, měšťácké tiskové svobodě, měšťáckému právu, měšťácké volnosti a rovnosti, a aby hlásal zástupcům lidu, že při tomto hnutí ničeho nezískají, že naopak mnoho ztratí.

Německý socialismus zapomněl, že francouzská kritika, jejímž duchaprázdným ohlasem byl, předpokládá moderní velkoměšťáckou společnost, opatřenou přiměřenými životními podmínkami a přiměřenou politickou ústavou. Všechny tyto podmínky Německu chyběly a jednalo se touž dobou spíše o jejich vybojování.

Neobmezeným německým vládám, junkerům a celé zpátečnické družině sloužil německý socialismus za hastroše proti hrozivě vystupující buržoasii.

Byl oslavujícím doplňkem ostrých šlehů a olověných kulí, jimiž ty samé vlády německá povstání dělnická potlačovaly.

Byl-li tento „pravý“ socialismus zbraní v rukou vlád proti německé buržoasii, zastupoval tudíž bezprostředně také zpátečnický zájem německého šosáctví. — V Německu tvoří šestnáctým rokem poddané a od té doby v různých formách vždy poznovu se vynořující maloměšťáctvo vlastní podklad stávajících poměrů. Jeho zachování jest zachováním stávajících německých poměrů. Toto maloměšťáctvo očekává od průmyslového a politického hnutí buržoasie jistou záhubu, jednak následkem soustředěni kapitálu, jednak vzniknutím revolučního proletáře.

„Pravým“ socialismem nechaly se zabíti dvě mouchy jednou ranou. On šířil se jako epidemie.

Rouchem utkaným ze spekulativních pavučin, vyšitým krásnými květy, prosáklým jemnocitnou milostivou rosou, zakrývali němečtí socialisté svých několik zkostnatělých „věčných pravd“ a rozmnožovali odbyt tohoto zboží mezi obecenstvem. Německý socialismus poznal, že jest povolaným zástupcem šosáctva.

Německý národ prohlásil tento socialismus za normální národ a německého šosáka za normálního člověka. Každé podlosti přičetl skrytý socialistický význam, tak že se každá podlost proměnila ve svůj opak. Ve své důslednosti vystoupil přímo proti „hrubě destruktivnímu“ směru komunismu a prohlásil svou nestrannou povýšenost nade všechny třídní zápasy. S nepatrnou výjimkou spadá vše, co v Německu socialistickým a komunistickým spisem sluje, do oboru této špinavé literatury.[1]

2. Konservativní čili měšťácký socialismus

[editovat]

Jedna část buržoasie chtěla společenské nepřístojnosti odstraniti, aby zabezpečila trvání měšťácké společnosti.

Sem náležejí: ekonomové, filanthropové, humanisté, zlepšovatelé postavení pracujících tříd, organisátoři dobročinnosti, odstraňovatelé týrání zvířat, hlasatelé střídmosti a pokoutní reformátoři všelikého druhu. Také hotové soustavy zplodil měšťácký socialismus. Uvádíme na př. Proudhonovu „Philosophie de la Misère“. (Filosofie bídy.) Socialističtí měšťáci chtějí životní podmínky moderní společnosti bez předchozích bojův a nebezpečí. Stávající společnost chtějí míti beze všech převratných a rozlučných živlů. Chtějí buržoasii bez proletáře. Buržoasie pokládá svět, v němž panuje, ovšem za nejlepší.

Měšťácký socialismus si z této útěchyplné představy vytvořil více méně dokonalé představy. — Vyzývá-li měšťáctvo proletáře, aby měšťácko-socialistickou soustavu uskutečnil a do nového Jerusalema vešel, nežádá vlastně nic jiného, než aby nynější společnost uznal a od své nenávisti proti ní upustil.

Jiná, méně soustavná, ale více praktická forma socialismu chtěla dělnické třídě každé revoluční hnutí zhnusiti, dokazuje, že nikoli ta neb ona politická změna, nýbrž jen změna hmotných, životních poměrů, změna hospodářských poměrů délnictva prospěti může. Pod změnou hmotných, životních poměrů nemíní však tento socialismus zrušení měšťáckých výrobních poměrů, zrušení, které jest možné toliko revoluční cestou, nýbrž administrativní opravy na základě stávajících výrobních poměrů, opravy, jimiž se na poměru kapitálu k námezdní práci pranic nezmění, opravy sloužící v nejlepším případě ku zmenšení nákladu na měšťácké panství a ku zjednodušení měšťáckého státního hospodářství. Přirozený ráz měšťáckého socialismu se jeví teprve tam, kde vystupuje co pouhá řečnická figura.

Volná tržba! v zájmu pracující třídy — ochranná cla! v zájmu pracující třídy — komůrkové vězení! v zájmu pracující třídy — to jsou poslední, jediná vážně míněná slova měšťáckého socialismu. Socialismus buržoasie spočívá vlastně na tvrzení, že buržoasie je buržoasie v zájmu pracující třídy.

3. Kritičně-utopistický socialismus a komunismus

[editovat]

Nemluvíme zde o literatuře, která ve všech moderních revolucích požadavky proletáře hlásala. (Spisy Baboeufa atd.) První pokusy proletáře v době všeobecného rozjitření, v době převratu feudální společnosti, kdy jednalo se o zjednání průchodu vlastním zájmům třídním, rozbily se na nevyvinutém útvaru proletáře samého a na nedostatku hmotných podmínek pro jeho osvobození. Tyto podmínky jsou vlastně plodem měšťácké epochy. Revoluční literatura, která prvotní hnutí proletáře provázela, je co do obsahu nutně zpátečnická. Ona hlásá všeobecný asketismus (odříkání se) a surové urovnění.

Vlastní socialistické a komunistické soustavy, jako Saint-Simonova, Fourierova, Owenova atd. povstávají v prvním, dosud nevyvinutém období boje mezi proletářem a buržoasií, jak jsme již z předu vylíčili. (Viz kapitolu: Buržoasie a proletář.) Snílkové (utopisté) těchto soustav vidí sice třídní protivu, jakož i působení rozkladných živlů v panující společnosti, ale oni nepozorují na straně proletáře ani dějinnou samočinnost, ani zvláštní politické hnutí proletářské.

Jelikož vývoj třídních protiv stejně pokračuje s vývojem průmyslu, neshledávají hmotné podmínky k osvobození proletáře a pátrají po sociální vědě, po sociálních zákonech, aby tyto podmínky ujednali. Na místo společenské činnosti nastupuje jejich osobní vymyšlená činnost; na místo dějinných podmínek osvobození fantastické podmínky, na místo ponenáhla vznikající organisace proletáře zvláštní, jimi vymyšlená organisace společnosti. Budoucí světové dějiny rozptylují se pro ně v propagandu a praktické provádění jich fantastických plánů pro reformu společnosti.

Oni sice vědomě ve svých plánech zájem pracující, jakožto trpící třídy zastupují, ale proletariat existuje pro ně jen jako třída trpící.

Nevyvinutá forma třídního boje, jakož i vlastní jejich společenské postavení přináší to ssebou, že jsou nad třídní rozpory vysoce povzneseni. Chtějí životní postavení všech členů společnosti, i těch dobře postavených zlepšiti. Proto stále appelují na celou společnost bez rozdílu a zejména na panující třídy. Pochopíme-li jich soustavu, musíme uznati, že jest to nejlepší plán pro nejlepší (ideální) společnost.

Zavrhují veškeré politické, jmenovitě revoluční akce, chtějí svého cíle smírnou cestou dosáhnouti a pokoušejí se malými, přirozeně pochybnými experimenty jakož i dobrým příkladem novému společenskému evangeliu průchod zjednati.

Fantastické líčení budoucí společnosti vzniká v době, v níž je proletariát ještě nevyvinutý, v době, v níž své postavení fantasticky pojímá, puzen jsa touhou po jeho zlepšení.

Socialistické a komunistické spisy sestávají ale také z kritických živlů, které útočí na všechny základy stávající společnosti a poskytují dělnictvu velice cenný materiál osvětový.

Jejich positivní sady o budoucí společnosti, na př. o zrušení protiv stávajících mezi městem a venkovem, o rodině, o soukromém těžení, o námezdné práci, o společenském souladu, o přeměnění státu v pouhou správu výroby — všechny tyto sady hlásají toliko odstranění třídní protivy, která se právě vyvinovati počíná, kterou znají pouze dle prvního neurčitého tvaru. Tyto sady mají tudíž smysl čistě utopistický.

Význam kritičně-utopistického socialismu a komunismu stojí v opačném poměru k dějinnému vývinu.

V témž poměru, v jakém se třídní boj vyvíjí a šíří, ztrácí toto fantastické povznášení nad něj, toto fantastické bojování proti němu své praktické ceny a veškeré theoretické oprávněnosti. Ač původci těchto soustav byli v mnohém ohledu revolucionáři, utvořili jejich žáci pokaždé zpátečnické sekty. Tito žáci trvají na starých názorech svých mistrů, uzavírajíce se každému dalšímu dějinnému vývinu proletáře. Důsledně hledí třídní boj oslabiti a sblížení protiv usnadniti. Sní stále ještě o uskutečnění lákavých společenských utopií, o založení falanster, o zřízení homejských osad, o zbudování malé Ikarie.[2]

A pro vystavění těchto vzdušných zámků musí appelovati na lidumilnost méšťáckých srdcí a měšců. Pozvolna upadají do kategorie svrchu líčených zpátečnických nebo konservativních socialistů a liší se od nich jenom soustavnějším puntíčkářstvím a fanatickou pověrou o zázračném působení své sociální vědy.

Proto vystupují s velkým rozhořčením proti kapitalistickému hnutí dělnickému, vzniklému ze slepé nevěry oproti novému evangeliu. Owenisté v Anglii vystupují proti chartistům a Fourieristé ve Francii proti reformistům.

  1. ↑ Revoluční bouře r. 1848 smetla tento odporný směr a odňala jeho zástupcům chuť k dalšímu pěstováni socialismu. Hlavním zástupcem a klasickým typem tohoto směru je pan Karel Grün.
  2. ↑ Home-osada (tuzemská osada) byl název Owenových vzorných komunistických společností. Phalanstere byl název Fourierem obmýšlených společenských paláců. Ikarie nazývala se fantastická země, jejíž komunistické zařízení Cabet líčí.
Citováno z „https://cs.wikisource.org/w/index.php?title=Komunistický_manifest/III._Socialistická_a_komunistická_literatura&oldid=249679“