Komunistický manifest/II. Proletář a komunisté

Komunistický manifest Karl Marx, Friedrich Engels
I. Měšťák a proletář	II. Proletář a komunisté	III. Socialistická a komunistická literatura

Údaje o textu
Titulek:	II. Proletář a komunisté
Autor:	Karl Marx a Friedrich Engels
Zdroj:	MARX, Karel a ENGELS, Bedřich. Komunistický manifest. Praha: nákladem časopisu Zář, 1898. s. 29–38. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	August Radimský
Licence překlad:	PD old 70

azərbaycancacatalàEnglisheuskara한국어italianoעבריתmagyarമലയാളം日本語polskiportuguêsукраїнська

V jakém poměru stojí komunisté ku proletáři vůbec?

Komunisté nejsou zvláštní stranou oproti druhým stranám dělnickým.

Nemají zvláštních zájmů, od ostatního proletáře je dělících.

Nestanoví zvláštních zásad, jimiž by hnutí proletáře říditi chtěli.

Komunisté rozeznávají se od ostatních proletářských tříd jen tím, že jednak v různých národních bojích proletáře společné, od národnosti neodvislé zájmy veškerého proletáře zastupují, v platnost uvádějí, jednak tím, že v boji mezi proletářem i buržoasií, vždy jen zájem veškerého hnutí na zřeteli mají.

Komunisté jsou tedy v praksi nejrozhodnější, stále ku předu postupující částí dělnických stran všech zemí; v theorii nahlížejí a uznávají před ostatní massou proletáře podmínky, chod a všeobecné výsledky hnutí proletářského.

Nejbližším úkolem komunistů jest úkol všech ostatních stran proletáře: Organisování proletáře jako strany, odstranění měšťáckého panství, vybojování politické moci proletářem.

Theoretické věty komunistů nezakládají se na ideích nebo zásadách, nějakým informátorem vynalezených, neb objevených, nýbrž jsou povšechným výrazem skutečných poměrů stávajícího třídního boje, před našimi zraky se odehrávajícího historického hnutí. Zrušení dosavadních majetkových poměrů není žádnou komunistickou zvláštností.

Majetkové poměry podléhaly ustavičným dějinným změnám a proměnám. Francouzská revoluce odstranila na př. feudální majetek ve prospěch měšťáckého.

Co komunismus sleduje, není zrušení majetku vůbec, nýbrž přeměna soukromého majetku.

Avšak moderní měšťácký soukromý majetek jest posledním a nejdokonalejším výrazem plození a přivlastňování výrobků, výrazem spočívajícím na třídních protivách, na vykořisťování jedněch druhými.

V tomto smyslu mohou komunisté svou theorii v jeden výraz shrnouti; zrušení soukromého majetku.

Vytýká se nám komunistům, že prý chceme osobně nabytý, osobně vydělaný majetek zrušiti; majetek, jenž jest základem veškeré osobní svobody, činnosti a samostatnosti.

Prací nabytý, zasloužený, vydělaný majetek! Mluvíte o maloměšťáckém a malorolnickém majetku, jenž předcházel velkoměšťáckému majetku? Ten nepotřebujeme zrušiti, vývoj průmyslu jej zrušil sám, ruší jej každodenně. Či mluvíte o moderním, velkoměšťáckém, soukromém majetku? Zjednává námezdní práce proletáři majetek? Nikoli. Ona tvoří kapitál, t. j. ona tvoří majetek, který námezdní práci vykořisťuje a jenž se jen pod tou podmínkou množniti může, že plodí novou námezdní práci, aby ji na novo vykořisťoval.

Majetek v dnešní společnosti a podobě spočívá na protivě mezi prací a kapitálem. Pozorujme obě strany této protivy. Býti kapitalistou, znamená zaujímati nejen čistě osobní, nýbrž i společenské postavení ve výrobě.

Kapitál je společenským plodem a může jen společnou činností mnoha členů, ano v poslední instanci jen společnou činností všech členů společnosti v pohyb uveden býti. Kapitál není tudíž žádnou osobní, nýbrž společenskou mocí. Bude-li tedy kapitál proměněn ve společenský, všem členům společnosti náležející majetek, nepromění se osobní majetek ve společenský. Pouze společenská povaha majetku změní se. On ztratí svou třídní povahu.

Přikročme ku práci námezdní: Průměrnou cenou námezdní práce jest minimum (nejmenší stupeň) pracovní mzdy, to jest souhrn životních potřeb, nutných k zachování dělníka při živobytí. Co tedy námezdný dělník svou činností si osvojí, stačí pouze k obnovení jeho životních sil. My nechceme toto osobní osvojování plodů práce k obnovení bezprostředního života zrušit, osvojování, jež nezanechává žádný čistý výtěžek, jenž by moc nad cizí prací zjednati mohl. My chceme jen bídný způsob tohoto osvojování zrušit, za něhož dělník jen žije, aby kapitál rozmnožoval a jen tak dlouho žije, dokud to zájem panující třídy vyžaduje.

U měšťácké společnosti jest živá práce pouze prostředkem k rozmnožení mrtvé nahromaděné práce — kapitálu. V komunistické společnosti jest nahromaděná práce pouze prostředkem k prodloužení, obohacení a zvelebení životního procesu dělníka. — V měšťácké společnosti panuje tedy minulost nad přítomností, v komunistické pak přítomnost nad minulostí. V měšťácké společnosti jest kapitál samostatným a osobním, kdežto činné individuum (jednotlivec) je nesamostatné a osobní. A zrušení tohoto poměru nazývá měšťáctvo zrušením osobností a svobody! A to právem. Jedná se ovšem o zrušení měšťácké osobní samostatnosti a svobody.

Pod slovem svoboda, vyrozumívá se za nynějších měšťáckých poměrů volná tržba, volné kupování a prodávání.

Padne-li však šachr, padne také volný šachr. Mluvení o volném šachru, jakož i ostatní tlachy naší buržoasie o volnosti mají vůbec jen smysl naproti obmezenému kupčení, naproti ujařmenému měšťáctvu ze středověku, nikoli ale naproti komunistickému zrušení šachru, naproti zrušení měšťáckých výrobních poměrů i měšťáctva samého.

Vy se děsíte, že chceme zrušiti soukromý majetek. Avšak ve vaší stávající společnosti jest soukromý majetek pro 9 desetin jejích členů již zrušen; on stává jen tím, že pro 9 desetin vůbec nestává. Vy nám tedy vytýkáte, že chceme zrušit majetek, jenž bezmajetnost ohromné většiny společnosti za nutnou staví podmínku! Vy nám jedním slovem vytýkáte, že chceme zrušit váš majetek; a to skutečně chceme.

V tomtéž okamžiku, ve kterém proměňování práce v kapitál, v peníze, v pozemkovou rentu, zkrátka v monopolisovanou společenskou moc přestane, t. j. nenechá-li se více osobní majetek v měšťácký proměniti, prohlašujete vy, že je individualita ve společnosti zrušena.

Přiznáváte tedy, že pod touto individualitou nikoho jiného nemíníte nežli měšťáka a měšťácký majetek. — A tuto osobnost chceme ovšem odstraniti.

Komunismus neubírá nikomu moci k přivlastňování společenských výrobků, on chce jen zameziti, aby tímto přivlastňováním byla cizí práce podmaňována. Namítá se proti tomu, že zrušením soukromého majetku přestane veškerá činnost a nastane všeobecná lenost.

To by musila měšťácká společnost již dávno zahynouti, neboť ti, kteří v ní pracují, netěží, kdežto ti, co těží, nepracují. Celá povážlivost zračí se v tom, že nebude námezdní práce, nebude-li stávati kapitálu.

Všechny námitky proti komunistickému přivlastňování a vyrábění hmotných výrobků čelící nechají se také na přivlastňování a plození duševních plodů rozšířit. Jako považuje měšťák zrušení třídního majetku za zrušení výroby samé, zrovna tak považuje pominutí třídní vzdělanosti za pominutí vzdělanosti vůbec.

Vzdělání, jehož ztráty lituje, jest vzděláním pro zřizování přebytečného počtu strojů.

Nepřete se však s námi, pak-li vašimi měšťáckými názory o svobodě, vzdělání, právu atd. zrušení měšťáckého majetku posuzovati chcete. Vaše idee jsou plody měšťáckých výrobních i majetkových poměrů, jako je vaše právo jen uzákoněná vůle vaší třídy, vůle, jejíž podstata určena jest hmotnými a životními podmínkami vaší třídy.

Zájmové představy, ve kterých vaše výrobní a majetkové, během výroby pomíjející poměry ve věčné, přírodní a rozumové zákony přeměňujete, sdílíte se všemi zaniklými třídami. Co chápete u majetku starověkého i středověkého, nesmíte chápat u majetku měšťáckého.

Zrušení rodiny! I nejradikálnější se pozastavují nad tímto hanebným úmyslem komunistů!

Na čem spočívá nynější měšťácká rodina?

Na kapitálu, na soukromém výdělku. Úplně vyvinuta stává jen pro buržoasii, avšak ona nachází své doplnění v nucené bezrodinnosti proletáře a ve veřejné prostituci.

Vyčítáte nám. že chceme zrušit vykořisťování dětí rodiči. Přiznáváme se k tomuto zločinu.

Avšak pravíte nám: Vy chcete dosadit na místo něžného rodinného poměru, na místo domácího vychování, společenské vychování. Není však též vaše vychování pro společnost určené? Není určeno společenskými poměry, za kterých vy vychováváte přímým nebo nepřímým zasahováním společnosti, pomocí škol atd.? Komunisté si nevymyslili působnost společnosti na vychování; oni chtějí jen změnit povahu vychování, chtějí je vyrvat vlivu panující třídy.

Měšťácké fráze o rodině a vychování, o něžném poměru rodičů k dětem, jsou tím odpornější, čím více následkem velkého průmyslu veškeré rodinné svazky proletářů zanikají a čím více stávají se děti chudiny prostým obchodním zbožím, prostými pracovními nástroji. Vy, komunisté chcete ale zavésti společenství žen! volá měšťáctvo jednohlasně.

Měšťáctvo považuje ženu též za pouhý výrobní nástroj. On slyší, že se mají státi výrobní prostředky společenským majetkem a nemůže si přirozeně nic jiného představit, než-li že i ženy propadnou osudu vespolnosti. Netuší ani, že se jedná o zrušení ženské poroby, že se jedná o zrušení stavu, v němž žena skutečně platí za pouhý výrobní nástroj.

Ostatně není nic směšnějšího než-li mravné zděšení našich měšťáků nad domnělou úřední ženskou vespolností komunistů. Komunisté nepotřebují ženskou vespolnost zavádět, ona již stává dávno.

Naši měšťáci nejsou spokojeni tím, že mohou s ženami a dcerami proletáře nakládati dle libosti, nehledě ani k officielní prostituci, oni hledají nejhlavnější vyražení v tom, že navzájem své manželky svádějí. Měštácké manželství jest skutečnou vespolností manželek. Komunistům by se v nejhorším případě mohlo vytknouti, že místo pokrytecky zastřeného chtějí zavádět officielní, zřejmé společenství žen. Rozumí se ostatně samo sebou, že se zrušením nynějších výrobních poměrů zmizí zároveň z nich pošlá ženská vespolnost, t. j. officielní i neofficielní prostituce.

Co dále komunistům se vytýká, jest, že prý chtějí vlasť i národnost odstraniti. Směšné! Možno někomu vzíti vlast, když ji vůbec postrádá? Nejprve jest nutno, aby proletariat domohl se politické moci a tím povýšil se na uplatněnou třídu v národě a posléz ustavil se co národ samostatný. Proletariat je národním i tehdy, když národním není po smyslu měšťáctva.

Národní zvláštnosti a protivy národů zanikají současně s vývojem měšťáctva, s vývojem volné tržby světového trhu, jednotvárné průmyslové výroby a této výrobě přiměřených poměrů. Vláda proletáře vyhladí je úplně. Společná akce aspoň všech civilisovaných zemí jest přední podmínkou osvobození proletariatu. V míře, ve které přestane vyvlastňování jednotlivce jednotlivcem, přestane také vyvlastňování jednoho národa druhým. S třídní protivou uvnitř národa zmizí i nepřátelské postavení národů proti sobě.

Obžaloby proti komunismu se stanoviska náboženského, filosofického a ideologického nezasluhují zevrubného vyvrácení. Jest potřebí hlubšího rozumu k pochopení, že s životními poměry lidu, s jeho společenskými styky, se společenským bytím také jeho představy názory a pojmy, zkrátka jeho vědomí se mění.

Co dokazují dějiny ideí jiného, nežli že duševní plození se zároveň s hmotným přeměňuje? Panující idee každé doby byly vždy ideami panujících tříd. Mluví se často o ideách, které celou společnost pobuřují; tím se vyslovuje jen skutečný děj, že v nitru staré společnosti vznikly živly společnosti nové, že rozkladem starých životních poměrů nastal rozklad starých ideí.

Když se antický svět nacházel v rozkladu, zvítězilo křesťanství nad náboženstvím starého světa. Když křesťanské idee v 18. věku ideám osvěty podlehly, nacházela se feudální společnost ve smrtelném zápasu s revolučním měšťáctvem. Idee svobody svědomí a náboženství vyslovily jen panství volné konkurrence v oboru vědy.

„Ale,“ bude se namítat, „idee náboženské, mravní, filosofické a politické, právní atd. mění se ovšem během historického vývoje. Náboženství, mrav, filosofie, politika, právo udržely se ale vždy vzdor změnám.

Stávají mimo to věčné pravdy, jako jsou: spravedlnost, svoboda atd. které trvají za všech společenských poměrů. Komunismus ale ruší věčné pravdy, ruší náboženství a mrav, místo aby je přetvořoval, odporuje tedy všem dosavadním dějepisným vývojům.“

Nač se nechá uvésti tato obžaloba? Dějiny všech dosavadních společností se pohybovaly v třídních protivách, které byly v různých epochách různého tvaru. Jaký tvar ale kdykoli mělo vykořisťování jednoho dílu společnosti druhým, bylo vespolnou skutečností všech minulých věků. Není tedy divu, jestliže se společenské vědomí všech věků vzdor veškeré rozmanitosti a různosti, pohybuje v jistých vespolných formách, ve formách vědomí, které zaniknou jen s úplným zánikem třídních protiv.

Komunistická revoluce jest nejradikálnějším přerušením posloupných majetkových poměrů; není divu, že ve svém průběhu co nejradikálněji odstraňuje podané idee.

Zanechme nyní měšťáckých námitek proti komunismu.

Podotkli jsme již na počátku, že prvním krokem dělnické revoluce je povýšení proletáře na vládnoucí třídu demokracie.

Proletář použije své politické moci k tomu, že ponenáhlu soustředí všechny výrobní prostředky v rukou státu, t. j. v rukou vládnoucí třídy organisovaného proletáře a že rozmnoží co nejrychleji massu výrobních sil.

Může se to státi ovšem jen mocným zasáhnutím do majetkového práva a do měšťáckých výrobních poměrů, opatřením tedy v hospodářském ohledu zdánlivě nedostatečným a neobhajným.

Opatření toto stane se však ku přeměně celého výrobního způsobu prostředkem nevyhnutelně nutným.

Tato opatření budou se ovšem říditi dle různosti zemí. Nejpokročilejší země použijí dle možnosti následujících opatření:

Vyvlastnění pozemkového majetku a vynaložení pozemkové renty k výdajům státním.
Stálé progresivní (vzestupné) daně.
Odstranění práva dědického.
Konfiskace majetku všech emigrantů a odbojníků.
Soustředění úvěru v rukou státu, pomocí národní banky se státním kapitálem a vyhraženým monopolem.
Soustředění dopravních prostředků v rukou státu.
Rozmnožení národních továren, dílen a výrobních prostředků; zornění a zlepšení půdy dle jednotného plánu.
Povinné práce pro všechny; zřízení průmyslových armád, zvláště v zemědělství.
Spojení zemědělských a průmyslových závodů, pozvolné odstranění rozdílů mezi městem a venkovem.
Veřejné a bezplatné vychování dětí všech. Odstranění dětské práce v továrnách. Sloučení výchovy s průmyslným výcvikem.

Pominula-li během vývoje třídní rozdílnost a soustředěna-li veškerá výroba v rukou sdružených jednotlivců, ztratí pak veřejná moc politickou povahu. Politická moc je vlastně organisovanou mocí jedné třídy pro utlačení druhé. Jestliže se proletář v boji s buržoasií co třída sloučiti musí, jestliže se revolucí stane panující třídou a co taková staré výrobní poměry odstraní, pak s těmito výrobními poměry odstraní nejen existenční podmínky, třídní protivy a podmínky tříd vůbec, nýbrž i vlastní své panství co třída.

Na místo staré měšťácké společnosti s jejími třídami a třídními protivami nastoupí sdružení, ve kterém bude volný vývin každého jednotlivce podmínkou volného vývinu všech.