Komunistický manifest/I. Měšťák a proletář

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: I. Měšťák a proletář
Autor: Karl Marx a Friedrich Engels
Zdroj: MARX, Karel a ENGELS, Bedřich. Komunistický manifest. Praha: nákladem časopisu Zář, 1898. s. 15–29.
Licence: PD old 70
Překlad: August Radimský
Licence překlad: PD old 70

Dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami třídních bojů.

Volní a otroci, patricijové a plebejci, feudální páni a nevolníci, cechovní měšťané a tovaryši, krátce utlačovatelé a utlačovaní stáli v ustavičném protivenství proti sobě, vedli bez ustání brzo skrytý, brzo zjevný boj, který končil pokaždé buďto násilným přetvořením celé společnosti, nebo společnou záhubou bojujících tříd.

V dřívějších epochách dějin nalezneme téměř všude členění společnosti na rozličné stavy, nejrozmanitější stupňování společenského postavení. Ve starém Římě máme patricije, rytíře, plebejce, otroky; ve středověku feudální panstvo, vasaly, cechovní mistry, tovaryše, nevolníky a mimo to v každé z těchto tříd ještě několik zvláštních společenských stupňů. Po odklizení feudální společnosti vzniklá měšťácká společnost neusmířila třídní protivy. Místo těchto vyvolala nový boj, nové třídy, nové podmínky utlačování, nové útvary zápasu.

Naše epocha, tato epocha měšťácká se vyznamenává však tím, že třídní protivy zjednodušila. Celá společnost počíná se děliti čím dále více ve dva veliké nepřátelské tábory, ve dvě veliké, přímo proti sobě stojící třídy: měšťáctvo a proletariat.

Ze středověkých nevolníků vyvinuli se šosáci velkých měst. Z tohoto šosáctva vznikli první živlové měšťáctva. Objevení námořní cesty do Východní Indie a objevení Ameriky urovnala nastávajícímu měšťáctvu půdu. Východo-indický a čínský trh, osazování Ameriky, výměna zboží s osadami, rozmnožování vyměňovacích prostředků a zboží vůbec, povzneslo netušeným způsobem obchod, plavbu a průmysl a urychlilo vývoj revolučního živlu, rozkládajícího feudální společnost.

Dosavadní feudální neboli cechovní způsob provozování průmyslu nestačil více k zásobení nových zahraničných trhů. Povstala manufaktura. Cechovní mistři musili ustoupiti průmyslovému střednímu stavu; dělba práce mezi jednotlivými korporacemi zmizela naproti dělbě práce v jednotlivých dílnách. Avšak trhů přibývalo a spotřeba rostla. Ani manufaktura (rukodílna) nevyhovovala rostoucím potřebám. Pára a stroje zmocnily se průmyslové výroby. Na místo rukodílny nastoupil moderní velkoprůmysl, místo průmyslového středního stavu nastoupili průmysloví milionáři, velitelé celých průmyslových armád, moderní velkoměšťáci. Velkoprůmysl zařídil světový trh, objevením Ameriky připravený. Světový trh přispěl k nesmírnému rozvoji obchodu, účinkoval na rozšíření průmyslu, a v tom samém poměru, ve kterém se šířil průmysl, obchod, námořní plavba, železniční doprava a t. d. vyvinovalo se velkoměšťáctvo (buržoasie), množily se kapitalie a zanikaly společenské třídy, pocházející ze středověku.

Vidíme tedy, že je moderní měšťáctvo plodem dlouholetého vývinu, plodem celé řady hospodářských převratů.

Každý stupeň měšťáckého vývinu provázen byl přiměřeným politickým pokrokem. Měšťáctvo, kteréž bylo utlačeným stavem za panství feudálních pánů ozbrojeným a samosprávným družstvem v komunách[1], tu neodvislou městskou republikou, tam třetím poplatným stavem monarchie, později pak v době manufaktury protiváhou oproti zpupné šlechtě v stavovské neb absolutní monarchii, hlavním základem monarchistického zřízení vůbec, vydobylo si konečně po zavedení velkoprůmyslu a opanování světového trhu v moderním representačním zřízení neobmezené politické moci.

Státní moc stala se v moderních státech pouhým výborem, spravujícím společné záležitosti měšťácké třídy.

Měšťáctvo hrálo v dějinách velmi revoluční roli.

Všude,[2] kde se dostalo k vládnímu veslu, zrušilo feudálně-patriarchalní a idylické poměry. Měšťáctvo přetrhalo nemilosrdně pestré pásky, které člověka vázaly na „urozenou“ vrchnost. Mimo sobeckého zájmu, cituprázdného placení „za hotové“, nestrpělo žádného spojení člověka s člověkem. Pobožné blouznění, rytířské nadšení a šosácké želení utopilo v ledové vodě sobecké vypočítavosti. Lidskou důstojnost proměnilo v hodnotu výměnnou a na místo četných zaručených a zasloužených svobod dosadilo „obchodní“ svobodu. Zkrátka, místo náboženským a politickým mamem zastřeného vykořisťování zavedlo vykořisťování zřejmé, nestoudné a přímé.

Měšťáctvo poškodilo i vážnost stavů, ku kterým lid shlížel s úctou a zbožnou ostýchavostí. měšťáctvo proměnilo lékaře, právníka, kněze, básníka, umělce, zkrátka muže vědy v námezdného dělníka. — Měšťáctvo strhlo s rodinného poměru dojemně sentimentální roušku a snížilo ho na čistě peněžní poměr.

Měšťáctvo doplnilo brutální projevování síly, jimž se honosil středověk, líným povalečstvím. Teprve měšťáctvo dokázalo, co jest lidská činnost s to vytvořiti. Měšťáctvo podniklo ještě divotvornější díla nežli jsou egyptské pyramidy, římské vodovody a gotické velechrámy; měšťáctvo vykonalo ještě zcela jiná tažení nežli bylo stěhování se národů a křižácká tažení.

Měšťáctvo nemůže existovati, aniž by stále nepřevracelo výrobní poměry a neměnilo výrobní prostředky a tím zároveň veškeré poměry společenské. Nezměněné zachování starých výrobních způsobů bylo naproti tomu přední existenční podmínkou všech dřívějších průmyslových tříd. Stálý převrat výroby, nepřetržité otřásání všech společenských poměrů, věčná nejistota a stálé pohnutí, toť jsou známky měšťácké epochy.

Všechny pevné a zrezavělé poměry s celým přívěskem starodávných pomyslů a názorů se zrušily, nově zvyklé zastarávají dříve nežli mohou zkostnatěti. Vše stavovské mizí, vše svaté se zneuctívá a lidé jsou konečně nuceni pohlížeti na své životní postavení a na vzájemné poměry zrakem střízlivým.

Potřeba rozsáhlejšího odbytu svých výrobků dohání měšťáctvo k prozkoumání celé zeměkoule. Všude se musí zahnízdit, všude musí zakládat osady a udržovat spojení s nimi.

Měšťáctvo učinilo svým vykořisťováním světového trhu výrobu a spotřebu všech zemí kosmopolitickou (světoobčanskou). Měšťáctvo podkopalo k velkému žalu všech zpátečníků národnímu průmyslu půdu pod nohama. Mnohý prastarý národní průmysl zničen byl měšťáctvem. Národní průmysl ustoupiti musil novému průmyslu měšťáckému, jehož zavedení se stalo životní otázkou všech civilisovaných národů, průmyslu, který nezdělává jen suroviny domácí, nýbrž větším dílem suroviny nejodlehlejších pásem a jehož tovary se konsumují ve všech dílech světa a nikoli jen ve vlastní zemi. Místo starých, tuzemskými výrobky krytých potřeb, vznikají nové, které vyžadují ku svému ukojení plody nejvzdálenějších zemí a ponebí. Místo starého místního a národního samoukojení a odloučení vzniká všestranný styk, všestranná odvislost jedného národa od druhého. A co platí o hmotné, platí též o produkci duševní. Duševní plody národů stávají se majetkem obecným. Národní jednostrannost a o obmezenost stává se stále nemožnější a z národních a místních literatur povstává literatura světová.

Měšťáctvo přivádí kvapným zlepšováním všech výrobních a komunikačních prostředků všechny, i barbarské národy, do civilisace. Levné ceny výrobků jsou těžkým dělostřelectvem, kterýmž se bourají čínské zdi, kterýmž se potlačuje tvrdošíjná nenávist barbarů vůči cizinci. Měšťáctvo nutí všechny národy ku přijmutí měšťáckého způsobu výroby pod trestem zkázy a zahynutí; ono je nutí zaváděti tak zvanou civilisaci t. j. odchování měšťáctva. Jedním slovem: měšťáctvo si tvoří svět dle vlastního svého obrazu. Měšťáctvo podrobilo kraj nadvládě města, rozmnožilo počet městského obyvatelstva na újmu lidu venkovského, a vyrvalo tím značný díl obyvatelstva idiotismu (nevědomosti) venkovského života. Právě tak jako podrobilo měšťáctvo kraj městu, podrobilo barbarské a polobarbarské země civilisovaným, selské národy měšťáckým národům, východ západu.

Měšťáctvo vždy více soustřeďuje rozptýlené výrobní prostředky, majetek a obyvatelstvo. Toto soustředění hospodářských činitelů má za následek politickou centralisaci. Původně neodvislé, pouze spojené země a národy s různými zájmy, zákony a vládami nuceny jsou spojiti se v jeden celek a podrobují se jedné vládě, jednomu zákonu, jedné celní hranici, jednomu národnímu zájmu.

Měšťáctvo zplodilo za svého sotva stoletého třídního panství ohromnější výrobní síly nežli veškerá dřívější pokolení dohromady. Podmanění přírodních sil, strojnictví, užívání lučby v průmyslu a zemědělství, paroplavba, železnice, elektrické telegrafy, zornění celých dílů světa, splavení řek, takřka znovuzrození obyvatelstva — který dřívější věk tušil, že takové výrobní síly dřímají v lůně společenské práce?

Viděli jsme tedy: výrobní a dopravní prostředky, na jejichž základě se měšťáctvo vyvinulo, vznikly ve společnosti feudální. — Na jistém stupni vývoje těchto výrobních a dopravních prostředků odpovídaly tyto poměry, za kterých feudální společnost vyráběla a vyměňovala, feudální organisace zemědělství a manufaktury, zkrátka, feudální majetkové poměry vyvinutým silám výrobním. Místo aby výrobu podporovaly, poutaly ji. Těchto pout musila se společnost zhostit a zhostila se jich.

Místo nich nastala volná konkurence (soutěž) s přiměřenou společenskou a politickou ústavou, s hospodářskou a politickou vládou měšťácké třídy. Před našimi zraky odehrává se podobné hnutí. Měšťácké výrobní a dopravní poměry, měšťácké majetkové poměry, moderní měšťácká společnost, která tak ohromné výrobní a dopravní prostředky vykouzlila, není s to aby je ovládala. Již po několik desítiletí jsou dějiny průmyslu a obchodu dějinami vzpoury moderních výrobních sil proti moderním výrobním poměrům, které jsou životními podmínkami buržoazie (měšťáctva) a jejího panství. Postačí jmenovati obchodní krise, jež svým periodickým návratem ohrožují existenci měšťácké společnosti.

V těchto obchodních krisích nezhyne jen velká čásť vyrobených plodů, ale pravidelně i množství výrobních sil.

V těchto krisích zračí se společenská epidemie, v dřívějších dobách úplně neznámá — epidemie nadvýroby. Společnost se ocitne náhle ve stavu okamžitého barbarství; zdá se, jako by všeobecný hladomor, všeobecná zhoubná válka pohltila veškeré životní potřeby, zdá se, jako by průmysl a obchod náhle zničeny byly, a proč? Protože jest společnost přílišně civilisovaná, protože má příliš mnoho životních potřeb, příliš mnoho průmyslu a obchodu. Výrobní síly, jimiž vládne, neslouží více k povznesení měšťáckých majetkových poměrů; naopak, ony je ohrožují, ony se jim staví v cestu. Jakmile tuto překážku překonají, přivedou celou měšťáckou společnost v nepořádek a existenci měšťáckého majetku v nebezpečí. Měšťácké poměry jsou příliš těsné pro bohatství, jež zplozují.

Jak překonává měšťácká společnost krise? Dílem zničením velikého množství výrobních sil, dílem výbojem nových trhů a důkladnějším vykořisťováním starých trhů. Tím ovšem připravuje měšťáctvo ještě všestrannější a hroznější krise a zmenšuje prostředky k jejich omezení.

Zbraně, jimiž měšťáctvo feudalismus porazilo, obracejí se nyní proti měšťáctvu samému. A měšťáctvo nezhotovilo jen zbraně ku své vlastní zkáze, ono zplodilo i mužstvo, které tyto zbraně třímati bude — moderní dělnictvo, proletariát.

Tou měrou, jakou měšťáctvo, t. j. kapitál se vyvinuje, vyvinuje se také proletář (chudina), vyvinuje se třída moderních dělníků, kteří žijí tak dlouho, pokud mají práci, a kteří práci po tak dlouho mají, pokud prací svou kapitál rozmnožují. Tito dělníci, kteří se po kusech prodávají a kupují, jsou tak zbožím, jako jiné zboží a jsou vydáni na pospas všem změnám soutěže a kolísavosti dělného trhu. — Práce proletáře ztratila zavedením strojů a dělbou práce veškeru samostatnou povahu a tím také veškerý půvab pro dělníky. Dělník jest pouhým přívěskem stroje; žádá se od něho jen konání jednotvárných, ducha i čivy rozrušujících ručních obratů. Výlohy, které dělník způsobuje, obmezují se tedy takřka jen na životní potřeby nutné k jeho obživě a k zachování jeho rodu. Cena zboží, tudíž i cena práce, se rovná výrobnímu nákladu. V té samé míře, v jaké přibývá odpornosti práce, ubývá též mzdy. Ještě více v té samé míře, ve které přibývá strojnictví a dělby práce, přibývá množství práce (pro jednotlivého dělníka), buďto rozmnožením pracovních hodin, nebo rozmnožením v určitém čase žádané práce, zrychlením běhu strojového atd. Moderní průmysl přeměnil malou dílnu patriarchálního mistra ve velkou mechanickou továrnu průmyslového kapitalisty. Massa dělnictva v továrně uzavřená je po vojensku organisována. — Prostí průmysloví vojáci jsou podřízeni celé hierarchii poddůstojníků a důstojníků. Oni nejsou jen otroky měšťácké třídy, měšťáckého státu, oni jsou den ode dne, v každou hodinu podřízenými stroji, dozorcům a především každému jednotlivému měšťáku-továrníku. Tato despocie je tím krutější a nesnesitelnější, čím zjevněji prohlašuje výdělek za svůj účel.

Čím méně ruční práce dovednosti a síly vyžaduje, t. j. čím více se moderní průmysl vyvíjí, tím více zatlačuje práce žen a dětí práci mužů. Rozdíly pohlaví a stáří nemají pro dělnickou třídu žádné společenské platnosti více. Stávají toliko ještě pracovní nástroje, které dle stáří a pohlaví rozličné výlohy vyžadují.

Ukončí-li továrník vykořisťování dělníka tím, že mu vyplatí jeho mzdu v hotovosti, napadnou ubožáka ostatní živly měšťácké společnosti, majitel domu, krčmář, lichvář atd. a dělí se o jeho výdělek.

Dosavadní střední stav, maloprůmyslníci, kupci a důchodníci, řemeslníci a sedláci, všechny tyto třídy hynou a klesají ponenáhlu, ale jistě mezi proletariat, jednak tím, že jejich malý kapitál nestačí k provozování průmyslu ve velkém a soutěž kapitálu nesnese, jednak tím, že jejich dovednost novými výrobními způsoby hodnoty své pozbývá. Tak se rekrutuje proletariat ze všech tříd obyvatelstva.

Proletář prodělal několik stupňů vývoje. Boj jeho proti měšťáctvu počíná zároveň s jeho existencí. Začátečně bojují jednotliví dělníci, pak dělníci jedné továrny, jednoho odboru, na jednom místě proti jednotlivému měšťáku, jenž je přímo vykořisťuje. Oni napadají nejen měšťácké výrobní poměry, ale i samotné výrobní prostředky a samotné výrobní nástroje; oni ničí cizí konkurenční zboží, rozbíjejí stroje, zapalují továrny a hledí všemožně dosíci středověkého postavení dělníka. Na tomto stupni tvoří dělníci po celé zemi roztroušenou a rozdrobenou massu. Houfné spojení dělníků není ještě následek vlastního spolčování, nýbrž následek spolčení měšťáctva, kteréž k dosažení vlastních svých politických účelů všechen proletariat k boji povzbuzuje.

Na tomto stupni nebojuje proletář proti svému nepříteli, nýbrž proti nepříteli svých nepřátel, proti absolutismu[3], feudalismu[4] a neprůmyslovému měšťáctvu.

Celé toto dějinné hnutí jest soustředěno v rukou měšťáctva, každé dobyté vítězství jest vítězstvím měšťáctva.

Ale s vývinem průmyslu nemnoží se jen proletář; ve velkých massách sevřen v továrnách, počíná svou sílu cítit. Vznikají zájmy mezi proletáři tím, že stroje vždy více rozdíly v práci a ve mzdě zrušují a mzdu takřka všude na jednu nízkou úroveň stlačují. Rostoucí soutěž měšťáků mezi sebou a z toho vznikající obchodní krise stlačují ještě více mzdu dělníka, a ohrožují jeho existenci; rychlý vývin a stálé zlepšování strojů zvyšují nejistotu životních poměrů, vždy více nabývají spory mezi jednotlivým dělníkem a jednotlivým měšťákem povahu sporů třídních.

Dělníci počínají se proti měšťákům spolčovati. Zakládají stále jednoty, aby mohli kapitálu odpor klásti. Tu a tam dochází ku srážkám mezi kapitálem a prací.

Čas od času nabývá dělnictvo pomíjejícího vítězství. Vlastním výsledkem těchto bojů není bezprostřední úspěch, nýbrž stále postupující sjednocení dělnictva. Toto sjednocení podporují komunikační[5] prostředky velkoprůmyslem zplozené, jež dělníky nejrozličnějších končin a míst spojují. Pouhé spojení četných místních bojů stejné povahy dodává tomuto zápasu mezi prací a kapitálem ráz národní, ráz třídní. Třídní boj je ale politickým bojem. A spojení, ku kterémuž potřebovali občané ve středověku následkem špatných komunikací staletí — provede moderní proletář pomocí železnic za málo roků.

Organisace proletáře co třídy a tím co politické strany trpí častým rozrušením. Povstává ale vždy na novo, silnější, pevnější, mocnější. Vymáhá si uznání jednotlivých zájmů dělnických ve formě zákonů, kořistíc z rozkolu měšťáků mezi sebou. (Zákony na ochranu dělnictva ve všech průmyslových zemích.)

Spory staré společnosti podporují vůbec vývin proletáře. Buržoasie se nachází v ustavičném boji. Zprvu proti aristokracii, později proti onomu dílu měšťáctva, jehož zájmy odporují pokroku průmyslovému, a vždy proti měšťáctvu všech zahraničných zemí. Ve všech těchto bojích je nucena vyhledávat pomoci proletáře a tím ho uvádí do politického hnutí. Vzdělává a ozbrojuje proletáře sama proti sobě.

Technickým pokrokem v průmyslu upadají, jak jsme již podotkli, velké součásti panující třídy mezi proletáře, přivtělujíce tím proletáři značnou massu vzdělávacích živlů. V době konečné, ve které se blíží rozhodnutí třídního boje, přijímá rozklad v nitru panující třídy tak prudký a nectný ráz, že se mnozí z panujících kruhů přidávají k revoluční straně proletáře, ku třídě, které náleží budoucnost. Jako přešla dříve jedna čásť šlechty k měšťáctvu, tak přechází nyní jedná čásť měšťáctva k proletáři, jmenovitě ona část měšťáckých ideologů, která se propracovala k theoretickému porozumění tohoto dějinného hnutí.

Ze všech tříd, jež právě nyní vůči měšťáctvu zaujímají nepřátelské stanovisko, je jedině proletář revoluční třídou. — Ostatní třídy hynou, proletář je ale plodem velkoprůmyslu, velkokapitálu.

Střední stavy: maloprůmyslníci, maloobchodníci a rolníci, všechny bojují proti buržoasii, aby svou existenci co střední stavy zachránily. Nejsou tedy revolučním, nýbrž konservativním živlem. Ještě více, ony jsou zpátečnickým živlem, poněvadž chtějí kolo světových dějin na zpět otáčet. Vzhledem ku své nastávající záhubě opouští mnohý maloměšťák své stanovisko a staví se na stanovisko proletáře. Tím ovšem hájí své budoucí zájmy místo přítomných.

Lumpácký proletář (tuláci, žebráci a pod.), tato passivní (trpná) hniloba dolních vrstev staré společnosti, nechá se, revolucí proletáře probuzena, spíše k zpátečnickým účelům upotřebit.

Životní podmínky staré společnosti hynou vznikáním životních podmínek proletáře. — Proletář je bezmajetným; jeho poměr k ženě a dětem nemá nic společného s rodinným poměrem měšťáka, moderní průmyslová práce, moderní jho kapitálu, všude stejné, v Anglii jako ve Francii, v Americe jako v Německu, odnárodňují proletáře.

Zákony, mravouka náboženství jsou proň jedním z těch mnohých předsudků měšťáckých, za nimiž se skrývá právě tolik měšťáckých zájmů.

Všechny dřívější třídy, které se dodělaly panství, hleděly své zaujaté postavení zajistiti tím, že veškeru ostatní společnost podmínkám svého těžení podrobiti usilovaly. Proletář může sobě společenské výrobní síly jen tenkráte podrobiti, odstraní-li jejich dosavadní způsob přivlastňování a tím celý přivlastňovací způsob vůbec. Proletář nemá nic vlastního k pojištění. Jeho úkolem jest odstranění veškerých dosavadních soukromých jistin a soukromých pojištění.

Každé dosavadní hnutí lidové bylo hnutím menšiny nebo v zájmu menšiny. Hnutí proletáře jest samostatným hnutím velké většiny ve prospěch velké většiny. — Proletář, nejspodnější vrstva nynější společnosti, nemůže se povznésti, nemůže se vztýčiti, aniž by neotřásl všemi svrchními vrstvami, celou officielní společností.

Boj proletáře proti měšťáctvu není sice dle jádra, ale dle způsobu bojem národním. Proletář každé země musí hledět, aby byl nejprve se svou vlastní buržoasií hotov.

Označivše všeobecný průběh vývoje proletáře, sledovali jsme více méně utajený zápas v lůně stávající společnosti až k onomu bodu, kde propuká ve zjevný boj, pohlcující buržoasii a povznášející proletáře.

Všechny dosavadní společnosti spočívaly, jak jsme viděli, na protivě utlačujících a utlačených tříd. Utlačování celé třídy bylo jen tehdy možné, pakli byly pojištěny podmínky, za kterých porobená třída alespoň svou otrockou existenci uhájiti mohla.

Nevolník dosáhl v době nevolnictví členství komuny,[6] maloměšťák se stal pode jhem feudálního absolutismu velkoměštákem.

Moderní dělník ale, místo aby se s pokrokem průmyslu povznesl, klesá stále hlouběji pod podmínky své vlastní třídy. Dělník se stává chudobným a chudinství se množí rychleji než obyvatelstvo a bohatství. To dokazuje neschopnost buržoasie, býti povždy třídou panující a nemohou proto životní podmínky měšťáctva býti platnými pro veškeru společnost lidskou. Měšťáctvo není vlády schopno již proto, že nedovede svým porobencům zabezpečiti existenci ani v těch bědných poměrech životních, v jakých se tito nalézají. Nemůže proto lidská společnost i nadále existovati pod vládou buržoasie. jelikož existence měšťáctva nedá se srovnati s poměry této společnosti.

Hlavní podmínkou existence a vlády měšťácké třídy jest hromadění bohatství v rukou soukromníků, tvoření a množení kapitálu; podmínkou kapitálu jest námezdní práce. Tato zakládá se výhradně na soutěži dělníků mezi sebou.

Pokrok průmyslu, měšťáctvem bezděčně vyvolávaný i podporovaný, donucuje dělnictvo, aby na místě dřívějšího osamocení se sdružovalo k dovršení jednotného cíle.

Rozvoj velkoprůmyslu odnímá tedy měšťáctvu onen podklad, na základě jehož výrobu řídilo a výrobky si přivlastňovalo. Tím nepřímo vychovává i dědice, kteří v budoucnosti převzíti mají řízení společnosti. Čím bližší jest úpadek buržoasie, tím bližší jest vítězství proletariatu!

  1. Tak nazvali ve středověku vlaští a francouzští měšťané své obce, vynutivše neb odkoupivše u feudálních pánů první samosprávu.
  2. Tento výrok není ovšem vzhledem k rakouským poměrům úplně opodstatněn, zde ještě měšťáctvo svou historickou úlohu nevykonalo. (Pozn. překladatele.)
  3. Neobmezená vláda.
  4. Manská šlechta.
  5. Prostředky spojovací: dráhy, pošty, telegraf, telefon atd.
  6. Obecní samospráva.