Katův syn/3.

Katův syn Josef Kajetán Tyl
2.	3.	4.

Údaje o textu
Titulek:	3.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 412–415. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Když byl ospalý Jan rozprávku milenců přetrhnul, opomenul jinoch dívce ještě jednou na vždy s Bohem dáti, neboť jí chtěl bolesti ušetřit; při tom byl ale pevně odhodlán, že ji nikdy více k srdci svému nepřivine.

Kvapně bral se nyní domů, a octnul se konečně v nejvzdálenějším koutě celého města, u osamělého stavení s červenými dveřmi, což bylo znamení, že tu kat přebývá. Tady mladík zaklepal a pacholek mu otevřel.

„Nu, Václave!“ ptal se ho Lukeš, „byl zde někdo od práva?“

„Byl,“ řekl pacholek, „a pan otec vám dává říci, že vás očekává.“

Jinoch pospíšil tedy do jizby, kdež nemocný otec ležel.

Starý kat byl vyzáblý a bledý; byloť na něm viděti, že ho souchotiny tak zmořily. Duch jeho byl ale ještě zachovalý, zdravý a silný.

Když vešel jinoch do jizby, obrátil stařec po něm své oči jako sklo se lesknoucí, ale nepromluvil. Mladík si přistavil k posteli židlici a posadil se vedle hlavy jeho; pak se chopil kostnaté ruky otcovy a tiskna ji ptal se u veliké úzkosti:

„Otče! — otče, byli zde od práva? Jakýž je můj ortel? ó mluv! — musím býti katem?“

„Milý synu,“ řekl stařec truchlivě, „já představil sudímu všecko, ale bylo to nadarmo; právo prý nesmí přivoliti, aby mou službu pacholek zastal. Ani prosby ani peníze nic nepomohly. Ty musíš býti katem, nešťastné dítě!“

Sklíčený mladík byl se již ovšem tohoto vyřknutí nadál, a přece bylo nyní pro něj strašlivé. I otřásl se na celém těle a tisknul křečovitě ruku otcovu.

„Zejtra, otče, mám se zbaviti vší naděje v budoucí štěstí života? Zejtra mám se pokáleti lidskou krví… ó běda mně!“

„Milý synu!“ přejal mu otec další slova, „zde na zemi nezbývá ti nic jiného; připrav se na život plný hořkosti a žalosti; každá hlava, kterou setneš, padne ti na srdce jako skála a bude tě tížiti — ale na výsostech bdí milostivý soudce, kterýž dá odplatu za všeliké trápení.“

Mladík zaslechl jen první slova otcova a mluvil nyní v tom samém smyslu dále:

„Ano, teď vím, proč mě lidé tak nenávidí! Vždyť mohu býti každou chvíli zavolán, abych někoho z nich na věčnost sprovodil, nechť je vinen nebo nevinen. Kdyby ale věděli, jak je mi při tom u srdce, zajisté by mě politovali. Oni si myslí, že má kat radost, když může krev prolévati; když se mu ale při pohledu na odsouzeného nešťastníka ruce třesou, že nemůže meč udržeti: tu jej začnou kamenovati, že je špatný kat a že ho útrpnost přemohla.“

„Ba, milý synu!“ řekl otec, „já si často myslil, odkud tato nesrovnalost pochází, a nikdy jsem ji nemohl pochopiti.“

„Ale což není žádné pomoci,“ jal se nyní mládenec zase živěji tázati, „abych ušel tomuto ustanovení? Já nemohu té myšlénce přivyknouti, že mám býti katem; zejtra budu sám sebe nenáviděti, a to beze vší naděje! Ó, proklato budiž, co mě již v mateřském lůně k prolévání krve odsoudilo! Ó lidé, lidé! lidské srdce, lidský rozume! jak jste mohly již nad mou kolébkou zvolati: Tohoto odsoudíme, neboť je katův prvorozenec! Toho vydáme zástupům, aby pocítil světské opovržení; ten budiž hanoben a pronásledován — ó hrůza, hrůza! a mezi tím, co tento soud pronášeli, smálo se nebeské slunce na mou kolébku! Či myslí oni, že mě porodila matka bez bolesti? a že já také nic necítím, když mám v kalužině hanby tonouti?“

„Upokoj se, milý synu!“ řekl otec s truchlivým povzdechem. „Pro bolest dobře nevidíš. Pomysli a zotav se tou myšlénkou, že je kat v obci člověk potřebný a že ti sám Pán cestu života vyměřil. V tom nalezneš snad pokoje.“

„Pokoje?“ opakoval jinoch. „Otče, nalezl jsi ty pokoje? Stojíš nad hrobem ze samého pokoje? Byly to slzy míru a pokoje, jimižto jsi přes dvacet let hlavu syna svého smáčel? Ó neskrývej mi hrůzu mého osudu! Tys měl sílu a smělost jej tak dlouho snášeti; já tak silný nejsem… ó kýž nás oba smrt před zejtřkem uchvátí, aby se duše naše před soudnou stolici Páně povznesly a tam šťastny byly!“

Jinoch umlknul a otec ho pozoroval hodnou chvíli s velkým účastenstvím. I chtěl jej alespoň tak daleko přivésti, aby odešel na odpočinutí, a protož řekl:

„Mluvení mě unavilo; nech mě — odpočiň si a zotav se; já ti dám ještě dobrou radu. Až vstoupíš zejtra na popraviště, nedívej se na lid, ale mysli, že jsi s odsouzeným samoten; neboť kdybys ho jednou ranou neodpravil, pak bych tě snad více nespatřil. Já budu Boha prositi, aby tě posilnil. Jdi, synu, jdi! — mé požehnání s tebou!“

Nešťastný syn chtěl ještě bědovati, vida však otce, že si oči utírá, uzavřel bolest jeho nemnožiti. Měl na jazyku:

„Já se budu třásti, otče!“ ale zamlčel se, aby nemocného otce ještě více nezarmoutil, a vroucně jej objímaje, jakoby se na věky s ním loučil, řekl s nejhlubším pohnutím srdce svého:

„Dobrou noc, milý otče! dobrou noc — spi pokojně!“

Na to odešel do své komůrky, zavřel za sebou, posadil se ke stolu a podepřel hlavu o ruku. Tak zůstal seděti ani se nehýbaje a zabral se do hlubokých myšlének.

První paprsky ranního slunce zastihly nešťastného jinocha ještě u stolu. Ještě tu seděl a držel v ruce ostrý nůž, zvolna ho sem tam otáčeje, jakoby se díval, jak se leskne.