Katův syn/4.

Katův syn Josef Kajetán Tyl
3.	4.	5.

Údaje o textu
Titulek:	4.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 415–417. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ach, to byl rozkošný den! Slunéčko tak jasně svítilo a na celé obloze nebylo ani mráčku. Na všech ulicích lidnatého města pohyboval se veselý život; člověk stíhal člověka honě se po práci nebo po vyražení, jakž je ono velké sídlo poskytovalo. Ale opodál, v nejzadnějším koutě hlučného města, v tiché světnici bylo smutné divadlo. Tady seděl nešťastný mládenec zas u postele nemocného kata, drže ruce křížem na prsou a jsa přemožen velikou bolestí. Od včerejška nebyl téměř ani k poznání; vypadal všechen sestárlý, měl vpadlé oči i tváře, a vlasy jeho byly šedivé, následek strašlivé noci. Vnitřním utrpením byly všechny jeho žíly tak rozdrážděny, že mu při každém pomyšlení: čas ubíhá! po tvářích studený pot se valil a sešedivělé vlasy jeho se ježily.

Již byly dle nynějšího počtu dvě hodiny, a v šest měla býti poprava.

„Můj nešťastný synu!“ řekl otec, „nabuď zmužilosti, otevři mi srdce své; snad že ti moje slova nějaké útěchy poskytnou. Tak dlouho tu sedíš a nic nemluvíš.“

Jinoch se otřásl a stisknul otci ruku; pak odpověděl temným hlasem:

„Milý otče, já měřím mezeru, kteráž mě ještě od světské hanby odděluje. Ještě mám čtyry hodiny, a pak poteče krev mého bližního skrze ruce mé. Ó hrozná jistota! Pak je cesta života bez pomoci za mnou zavřena, já se musím po ní dále bráti, a nesmím se ohlednouti, a bude-li mi chtít člověk ruku podati, nebo žena — ó Veroniko! Veroniko! když mi bude člověk ruku podávati, já ji nesmím přijmouti, já se jí nesmím dotknouti. Otče, já to nemohu vysloviti, co ve mně zuří, a smyslové mě opouštějí. Já vztahoval v noci ruku po noži, kterýž mi měl ulehčiti, ale při tom jsem viděl také ruku tvou, kteráž mi hrozila i bránila.“

Při těchto slovech dal se starý kat do hořkého pláče a zvolal prosebným hlasem:

„Synu, synu — pamatuj na své spasení a na svého otce! — pamatuj na mou nemoc a na to, co při tvé řeči trpím. Či-li nevíš, nešťastníče, že mi takto svou jistou smrt oznamuješ? a že mi pravíš: Dnes večer mě lid ukamenuje a tělo mé rozsápe, a ty, otče, neshledáš údy moje na popravišti! Nevíš, dítě, že mi tvá slova to nejhorší zvěstují?“

„Ano, vím to,“ řekl jinoch tak chladně a tvrdošijně, že starého otce mráz přejel.

I vzchopil se napolo v posteli a syna svého k sobě přivinuv, objímal jej s hořkými slzami.

„Ó synu, synu!“ bědoval při tom, „já ti rozumím; ty chceš umříti. Ty nalézáš zalíbení v té hříšné myšlénce! Samochtě vydáš se vzteku lidskému — a já bídný, opuštěný stařec mám na svět, zůstati? Ty mě chceš nevděčně opustit a nevděku zanechat? Či nepomyslil jsi, že to bude hrozná nevděčnost, když svůj úmysl vyvedeš?“

Tato slova dojala jinocha velmi hluboce. Celou noc obíral se myšlénkou, že příští den umře; a nyní měl z lásky a vděčnosti k svému otci všecko vynaložiti, aby zachoval život, kterýž mu byl protivný!

„Ach, otče!“ řekl na to, „odpusť mi; já znám svou povinnost a — budiž tedy! zmužile kročím na popraviště. Ať se všeliká hanba kterouž jen člověk snésti může, na mne shrne; já ji snesu! Teď se již ničeho nebojím; jsem hotov ruce své v krvi lidské smočiti. Oni mě k tomu odsoudili, nechť to tedy mají. Neběduj, otče! neplač, syn tvůj bude katem a bude míti katovské srdce.“

Dle těchto slov se mohlo mysliti, že se jinocha silný duch zmocnil; ale ono to nebylo pravda. Lukeš klamal sám sebe i otce svého, a slova jeho pocházela jen z jakéhosi horečného zapálení, kteréž nedalo mysli jeho se ustanoviti, co má přece z dvou věcí učiniti, an se mu ta i ona stejně hroznou býti viděla. Již celá jeho postava ukazovala, že nemá zmužilosti; neboť se na celém těle třásl a když prosil otce, aby neplakal, běžely mu slzy po tvářích.