Katův syn/2.

Katův syn Josef Kajetán Tyl
1.	2.	3.

Údaje o textu
Titulek:	2.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 408–412. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Mezi tím časem tonula mladá dívka u velikých starostech. Očekávala syna katova, a že dlouho nepřicházel, začala se strachovati, že jej něco zlého potkalo. Ona jediná byla utěšujícím andělem nešťastného mládence; neboť jej milovala, a láska její byla tak upřímná, že ji ani kárání matčino, ani výčitky sousedů a posměch přátel z ní svésti a na jiný úmysl přivésti nemohly, a když jí předstírali mládencovo povolání anebo ji katovou ženou nazývali: tu teprva poznávala ušlechtilost a čistotu lásky své, a cítila, že činí Bohu milý skutek.

Ona byla chudá, ničeho nemající na statcích pozemských, nemohla tedy bližnímu dle vůle boží pomáhati; za to ale darovala největší poklad srdce svého, plamen věrné lásky, nejnešťastnějšímu člověku celého města.

Zůstávala se starou matkou a bratrem Janem, kterýž byl hodný mladý člověk a tesařský tovaryš. Sednička jejich byla malounká, ale čistá a proto úhledná. Lukeš k nim chodíval obyčejně v osm hodin pod večer, a když nemohl přijíti, dal to dívce věděti. Dnes bylo ale již deset hodin pryč, a mládenec ještě nepřicházel. Dívka byla celá roztržitá, a práce jí nešla od ruky. Seděla s matkou u stolu při jednom kahánci, kterýž i bratrovi tolik světla poskytoval, že mohl při něm opodál nové topůrko do své širočiny řezati. Ženské šily.

„Veroničko!“ řekla nyní matka. „Nech daremných starostí! Nepřijde-li dnes, přijde zejtra.“

„To se dá ovšem říci, matičko!“ odpověděla dívka, „ale kdož ví, co se mu přihodilo, že nemůže přijíti? Lidé jsou tak zlí!“

„Za to je katův syn a nemůže nic jiného očekávati. Ty nemá nikdo rád. Já se pamatuju, že jistého Hanuše, kterýž tu byl před Lukšovým otcem, lidé utloukli.“

„A co provinil?“

„To nevím; snad nic. Ale ono se to děje proto, že katové tolik lidské krve prolévají.“

Dívka se zamlčela. Mohla arci matce nadhodit, že je kat pouhý nástroj v rukou zákonů, jakož to i nejednou byla již učinila; věděla ale, že to nic nepomůže, a protož ani neodpovídala.

Když se ale po chvíli matka ku spaní chystala, tu řekla dívka:

„Matičko, já bych ráda ještě tento šev dodělala!“

Neměla ještě chuti na lože odejít, neboť posud doufala, že Lukeš přijde.

„Nu, tedy si popil,“ řekla matka; „ale mně již oči zapadají.“

Pak dala dětem dobrou noc a odešla do vedlejší komůrky.

Za malou chvíli na to klepal někdo na okenici a Jan šel otevřít. Byl to Lukeš, ale smutný a bledý.

Zdlouhavými kroky přiblížil se k dívce, vzal ji mlčky za ruku a přitiskl ji k srdci.

„Co je ti?“ zvolala dívka. „Ruka tvá je studená jako led. A tu, pro Bůh! tuhle na krku jsi pokrvácen —“

„Nelekej se!“ řekl jinoch. „Já jsem ve snách klopýtnul. Ó jak šťastný byl bych, kdybych trpěl jenom na těle!“

Při tom hluboce vzdychl, a dle divokého vzhledu soudila dívka, že ho něco hrozného potkalo.

S laskavou pečlivostí setřela mu na to krev, jež se byla z malé rány vyprýštěla, a tiskla pak ruku jeho, aby mu smělosti dodala. On hleděl na ni, jakoby ji chtěl očima pohltit anebo se celý v tom pohledu rozplynout.

„Ó můj Lukši!“ zvolala konečně dívka a sklesla na židli. „Nehleď tak na mne, sice úzkostí zahynu.“

On sklopil hlavu a hleděl k zemi. Pak zvedl zase oči a usadiv se vedle dívky začal třesoucím se hlasem takto mluviti:

„Milá Veroniko, prosím tě, dej pozor, co ti řeknu; neboť mluvím s tebou naposled.“

Dívka zbledla, on ale na to nedbal a mluvil dále:

„Již co děti jsme pospolu hrávali, a časem vznikl v našich srdcích horoucí plamen lásky. Tys ještě nevěděla, co to znamená býti prvorozeným synem katovým, teprva později jsi to zvěděla; ale tvoje čistá duše nechtěla býti tak nespravedlivá, jako jsou lidé ostatní, a čím lépe jsi moje neštěstí poznávala, tím pevněji zrůstala tvoje láska, neboť jsi věděla, že lásku potřebuji, abych nezoufal. Oh, je to strašlivý stav pro člověka, kterýž je beze všeho provinění, kterýž má měkké srdce a rád by dobrodiní prokazoval, a musí snášeti posměch, potupu a týrání, musí si nechat do tváří plivati. To je více, nežli snésti mohu!“

„Ó, vždyť já to cítím s tebou,“ řekla na to dívka plačíc. „Tvoje bolest je i moje!“

„Od některého času těšíme se,“ pokračoval jinoch dále, „že mě snad příznivá náhoda popravního stavu zbaví; láska mě v té důmince utvrzovala, ach, ona mě zaslepovala; ale nyní to přestává; pomysli jen, drahá Veroniko! od zejtřka nebudu již katovým synem, ale samým katem. A domníváš se, že bych to pak snesl, aby se ti posmívali? aby tě katovou milenkou nazývali? Domníváš se, že jsem tak nešlechetný, abych na tebe, čistou a nevinnou, ruce vztáhl, které zejtra v lidské krvi smočím? Ó řekni, že dobře pochopuješ, že to učiniti nemohu!“

Mezi touto řečí nabyla dívčí tvář jiné podoby; rozložila se na ní jakási radostná hrdost, oči její jasně zářily a ústa se tiše usmívala.

„Ano, příteli!“ řekla na to s velkým pohnutím; „dobře pochopuji, co říci chceš, jak šlechetné srdce máš; ale nemysli při tom, že jsem já méně šlechetná. Ó já zůstanu tvou, docela tvou, na věky! Já tě budu objímati, buď si katem nebo ne, zde nebo na popravišti!“

„Ne, ne!“ zvolal jinoch. „Ty nemůžeš býti ženou katovou. A kdybych byl tak slabý, že bych k tomu přivolil, tedy bych zasluhoval věčného prokletí, či měl bych tě do propasti hanby a opovržení strhnouti?“

„Já tě nepustím, příteli!“ řekla zase dívka pevně; „já se na tebe připnu, že nebudeš s to mě svrhnouti. Či myslíš, že bych tě mohla nechat zemříti? Ó milý příteli! kdybys věděl, jak hrdá a silná v této chvíli jsem!“

S podivením hleděl mladík na dívku, paprslek pravé blaženosti vyjasnil mu tváře a hluboké vzdechnutí vystoupilo z prsou jeho. I pozdvihl oči k nebesům a zvolal:

„Bože, odpusť, že jsem žaloval! Tys mi za to poslal svého anděla!“

Mezi tím dodělal Jan své topůrko, při čemž si ale ani sestry ani Lukše hrubě nevšímal, a přistoupil teď blíže.

„Verunko!“ řekl k dívce. „Už se mi chce spát. Řekni Lukšovi, aby přišel zejtra trochu časněji!“

Mladík byl by arci rád ještě s dívkou rozprávěl, nechtěje ale Janovi noční odpočinek zkracovati, chopil se klobouku a chystal se k odchodu.

„Jene!“ řekl při tom. „Já mám zejtra člověka stínati.“

„Dej tedy pozor!“ odpověděl tento chladně. „Kdybys chybil, tedy by tě lidé ukamenovali.“

S bolestí pohledl mladý kat na dívku a stíraje s oka slzu, bral se ke dveřím. Tu mu padla okolo krku a zvolala pohnutým hlasem:

„Já budu státi blízko lešení — dej si pozor!“

Plačíc a skoro smyslů pozbývajíc poslouchala pak ještě, jak se kroky jeho po ulici ozývaly.