Karel Hynek Mácha/I. Máchův duševní rozvoj a způsob jeho tvoření

Karel Hynek Mácha Jakub Arbes
Úvod	I. Máchův duševní rozvoj a způsob jeho tvoření	II. Máchova podoba a povaha

Údaje o textu
Titulek:	I. Máchův duševní rozvoj a způsob jeho tvoření
Autor:	Jakub Arbes
Zdroj:	ARBES, Jakub. Karel Hynek Mácha. Praha : F. Šimáček, 1886. s. 21–76. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Hynek Mácha

Všichni vrstevníci Máchovi shodujou se v tom, že byl Mácha člověk neobčejný — povaha hluboká, cituplná, nepřístupná — samotář, nespokojenec, ba rozervanec.

On sám pokládal se, jak první jeho biograf dí, za člověka „dobrého srdce a zlé hlavy.“

Avšak hlava, v které vznikaly myšlénky tak hluboké a vznešené jako v hlavě Máchově, nemohla býti zlá — byla snad umíněná, neoblomná, neústupná, jako hlava každého samostatného myslitele a rázovitého básníka, kterýž nedbaje zděděných tradic myslí, soudí a jedná výhradně jen podle vlastních svých zásad bez ohledu na to, prohřeší-li se tím na panujících názorech čili nic.

A Mácha byl rozhodnou, význačnou a od jiných nápadně se lišící individualitou. Mocná subjektivnosť jeho vystupovala tudíž do popředí i tenkráte, když snažil se býti nejobjektivnějsím nebo když chtěl na svět, na své okolí atd. pohlížeti se stanoviska tradicionelního.

Vším tím, co tuto naznačeno, znesnadňuje se nad míru úkol náš sledovati duševní rozvoj a nahlédnouti v duševní dílnu nešťastného pěvce. Nutnoť zde po našem názoru vždy a ve všem přihlížeti v první řadě k individualitě a subjektivnosti jeho — a poněvadž jest obé pro nás epigony více méně mythické — ztrácíme mnohdy i opory nejhlavnější.

O Máchově názoru v svět, o jeho světobolu bylo častokráte psáno a názor ten různě vykládán.

Zdá se nám, že neodchýlíme se od pravdy, díme-li, že týž neb aspoň nápadně podobný názor v svět, jaký se jeví v podstatě ve všech význačnějších pracích Máchových, slovem, že pessimistický názor ten jest význačnou známkou Máchova ducha.

Avšak kdo a co bylo příčinou tohoto chmurného, abychom tak řekli, „světobolného“ názoru v svět?

Byl názor ten přirozený, tudíž opravdový — nebo jak někteří tvrdí — jen mladistvá affektace, která by byla v pozdější době následkem různých vlivů buď valně ochabla nebo úplně jinému názoru ustoupila?

Na otázky ty arci nelze tak snadno odpověděti.

Chceme-li Máchův rozpor se světem pochopiti a pravých příčin jeho se dopíditi, musíme si především, byť i v největší stručnosti, připamatovati bezpříkladné trudné sociální, kulturní a politické poměry naší vlasti po válkách Napoleonských, do kteréžto doby padá Máchovo nejútlejší mládí.

Mácha narodil se dne 16.^{[red 1]} listopadu 1810 v Praze na Malé straně na Újezdě z rodičů „nehrubě zámožných“. Sabina udává 16., Jungmann v Historii literatury české a celá řada jiných 15. listopadu, kterýžto den jest udán také na pamětní desce rodného, již před lety přestaveného domu Máchova. V archivu „Umělecké besedy“ chová se však v jazyku německém sepsaný křestní list Máchův, jenž v překladu zní: „Hynek Mácha je narozen v Praze čís. s. 400—III. dne 16.^{[red 2]}  listopadu 1810 pomocí báby Zuzany Schaubové a téhož dne farářem Janem Grelletem dle křesťansko-katolického obřadu pokřtěn. Rodiče jeho jsou: Antonín Mácha, mlynářský chasník z Prahy a jeho manželka Marie, manželka dcery Josefa Kirchnera, hudebníka v Praze, a Marie rozené — (neznámo). Kmotrové byli: Hynek Mayer, měšťan a lakýr, Barbora Suchá, manželka měšťana a mlynáře. — Sig. eccl. paroch. S. M. de Victoria. Uprostřed pečeti maltanský kříž. — Claudis v. r., farář.“

Několik jen měsíců po Máchově narození vzrušen byl pověstným a osudným finančním patentem z r. 1811 (kterýmž měla býti celá řada neblahých finančních experimentů vládních napravena), posavadní společenský pořádek v celé říši rakouské v míře nejen povážlivé, nýbrž přímo hrozivé.

Pověstným patentem tím, jenž byl, jak známo, dne 15. března časně z rána ve všech zemích rakouských současně prohlášen a kterýmž milliony občanů přes noc v pravém toho slova smyslu ožebračeny, vedena rozhodná a zároveň osudná rána. z které se obyvatelstvo říše rakouské skoro po čtvrť století — tudíž bezmála po celý věk Máchův — nemohlo vzpamatovati. Bankovní cedule sníženy tímto patentem na pětinu nominelní ceny své, měděné třicetikrejcaráky (půlzlatníky tak zvaného vídeňského čísla) platily od prohlášení patentu toho pouze šest krejcarů, patnáctikrejcaráky jenom tři krejcary.

Přímo děsné poměry, které krátce po vydání tohoto patentu v Rakousku zavládly, byly však již před tím znenáhla připravovány. Cena bankovních cedulí klesala totiž již od uzavření míru vídeňského, čímž přivedeni zvláště ti, kdož žili z jistého důchodu, jako na př. úřadníci a vedle těch i menší živnostníci, řemeslníci a obchodníci na pokraj bídy.

Nedostatek, ba i hlad objevoval se i v kruzích, které se druhdy těšívaly aspoň blahobytu obstojnému.

Na doklad hrozných těchto poměrů společenských, o nichž nelze si za našich dob takměř ani pravého obrazu učiniti, a zároveň i na důkaz, že nelíčíme poměry ty příliš černě, citujeme zde několik jen řádek z historického díla, v kterém se praví do slova: „Úřadník viděl se snížena na stupeň nádenníka; plat jeho byl právě jen tak velký, by nezemřel hlady. Úřadník záviděl důstojníku, poněvadž se tento mohl přiživiti v kasárnách se sprostými vojáky, mohl jísti komisárek a obyčejnou stravu vojenskou, kdežto úřadník jsa od státu opuštěn, byl nucen vyhledávati prostředky k ukojení svých potřeb na útraty své cti.“

Vláda vídeňská, vydavši výše připomenutý krutý patent finanční, nezůstala však na poloviční cestě státi; snažilať se ze všech sil a všemi prostředky zjednati patentu tomu průchod a třeba násilím každou oposici neb odboj potlačiti.

Vláda tehdejší neštítila se nižádných prostředků k dosažení svého cíle a udělila v příčině té neobmezenou moc hraběti Jiřímu Wallisovi, jenž před svým jmenováním presidentem dvorní komory (1810) býval nejvyšším purkrabím a kterýž, nastoupiv nový svůj úřad ve Vídni, svěřené mu plné moci po mnoho let na postrach obyvatelstva všech tříd užíval.

K dolíčení společenských poměrů v Praze, zejména na Malé straně v době nejútlejšího mládí Máchova nutno připomenouti, že hrabě Wallis zůstavil po sobě v Praze pověsť bezohledného satrapa.

Vládlť v Čechách jako tyran. Jsa poddaný a podlízavý k vyšším byl dvojnásob ukrutný a surový k těm, kdož mu byli poddáni a k nimž domníval se míti neobmezeného práva.

„Že žijou v Čechách lidé a nikoli tvorové nerozumní, jež možno jen krutým násilím na uzdě držeti,“ praví věrohodný dějepisec, „o tom nejvyšší purkrabí český, hrabě Wallis, jak se zdá, nevěděl. Každý se ho úzkostlivě stranil; přítomnosť jeho naplňovala strachem nejenom mlékařky, kterýmž o častých svých obchůzkách při nejmenším podezření falšování mléka osobně překacoval džbány neb aspoň měchačky bral, nýbrž i pekaře a kramáře, o nichž domníval se býti přesvědčen, že nemají nežli pouhý podvod na mysli a proto jsou do jednoho trestuhodni.

Rovněž tak, ne-li krutěji choval se k úřadníkům, jichž tělo bez obrany vydáno bylo jeho trýznění, česť pak surovým choutkám jeho. Podřízené své týrati bylo se mu stalo pravou životní potřebou, a nejmilejší jeho kratochvílí bylo, dávati řádným úřadníkům citlivým způsobem na jevo, že jako otroci závisí na jeho vůli.

Po celé dny musili čekávati bez zaměstnání a o hladu v předpokoji; v noci bývali začasté vyburcováni ze spánku a voláni k němu, by vyslechli ledabyle lhostejnou zprávu. Obesýlal je k sobě v lehkém dvorním obleku a nutil za nejkrutějšího mrazu jezditi s ním v otevřeném povoze bezúčelně po Praze nebo po venkově. Viděti je, jak se třesou zimou, kdežto on sám byl v teplý kožich zaobalen, bylo dle vlastních jeho slov nejrozkošnějším žertem.“

Z toho, co tuto o tomto satrapu v úřadě českého purkrabího naznačeno, možno si učiniti aspoň přibližně pojem o bezpříkladných společenských poměrech pražských krátce před narozením a po mnoho ještě let po narození našeho básníka.

Pravda sice, že po narození Máchově hrabě Wallis neřádil více v Praze, nýbrž že byl již v důležitějším úřadě svém ve Vídni, odkud si počínal podobně krutě jako dříve; avšak i po jeho odchodu z Prahy následovali mrzkého příkladu svého představeného s úctyhodnou úslužnosti přečetní jiní vyšší i nižší úřadníci, kteří chovajíce se k občanstvu, zejména pražskému a především malostranskému podobně krutě, udrželi po mnoho ještě roků naznačené děsné poměry společenské v permanenci.

O řádění Wallisově a jeho pozdějších stoupenců vypravovali Pražané ještě po deseti, dvaceti a více letech celé kroniky.

Trudnosť poměrů finančních a společenských zvýšena po roce 1816 (kdy bylo Máchovi šest roků) takřka v zoufalosť pohromou živelní, a to neúrodou uvedeného roku, která měla v zápětí všeobecnou bídu a hlad, jaké od té doby nikdy více se neopakovaly. Ceny potravin, obzvláště obilí vystoupily náhle úžasně vysoko a klesaly jen znenáhla.

Bída a hlad dosáhly v Čechách takové výše, že na příklad v Rudohoří skoro veškeré obyvatelstvo živilo se posléze výhradně jen travou a kořínky, a bylo by z větší části vyhynulo hladem, kdyby cizí hosté v lázních českých nebyli se ho ujali a za subskribované peníze aspoň nejnutnějších potravin pro ubožáky nezaopatřili.

Však nejen v českých horách, po celém venkově, v městech, ba i v Praze a ve Vídni byla v tu dobu bída a nouze, jakých nebylo pamětníků.

K označení bídy té uvádíme jen ještě jediný doklad. Sama rozkošnická Vídeň přestala se v tu dobu baviti obvyklým svým způsobem; neboť od listopadu 1816 až do října 1817 zmenšila se spotřeba residence o 27 tisíc věder vína, 54 tisíc věder piva a 2151 tisíc měřic pšenice a žita. Vláda doplácela vídeňským řezníkům za každou prodanou libru masa dva až šest krejcarů náhrady, by ceny příliš nevystupovaly. O země ostatní, tudíž i o Čechy a Prahu, vláda vídeňská se nestarala.

Nebylo také třeba. Čechy byly pusté, obrovské pohřebiště a staroslavná druhdy Praha ničím více, nežli pouhým středem pohřebiště toho.

Bezmála dvěstěletým působením nepřátel národa českého, zvláště nestoudným karabáčnictvím a celou řadou známých procedur živel český v Čechách již jen živořil. Duševní stagnace a otrlosť byly všeobecny; Praha měla ráz nejšosáčtějšího města německého.

Neblahé, ba přímo děsné tyto poměry společenské, které jsme zde jen v největší stručnosti připomenuli, potrvaly takořka beze změny po mnoho let.

Mácha prožil v poměrech těch nejen nejútlejší mládí, nýbrž i větší čásť věku jinošského a nemůže býti nejmenší pochybnosti, že měly poměry ty hluboký a trvalý vliv nejen na vnímavou mysl jeho, nýbrž i na rozvoj jeho povahy jako člověka vůbec a básníka zvlášť.

Rodičové Máchovi byli, jak už připomenuto, „nehrubě zámožní“.

Otec Máchův, muž dobromyslný a šlechetný, pravý ráz bodrého, cizotou neporušeného Čecha, byl řemesla svého mlynář. Nezdá se tudíž, že by byl otec Máchův před narozením geniálního syna svého trpěl nouzi; neboť v dobách, kdy vedeny války s Napoleonem a armády rakouské potřebovaly zásoby potravin, byl obchod obilím a moukou, tudíž i mlynářství dosti výnosné.

Máchův otec skutečně si z doby té zachoval nepatrné jmění. Však po ukončení válek a zvláště po vydání krutého finančního patentu z roku 1811 a ještě později za následující drahoty po roce 1816 pocítila i Máchova rodina břímě zlých časův a uchránila se před bídou a hladem jen tím, že mohla ze svých úspor k výživě dosazovati.

Nejútlejší mládí strávil tudíž Mácha v poměrech aspoň poměrně příznivých. Později, když byly rodinné úspory vyčerpány, žila rodina v poměrech dosti trudných a klesala vždy hlouběji, čehož nejfrapantnějším důkazem jest popis bytu, jejž Mácha se svými rodiči a bratrem za dob jinošství svého jakožto žák gymnasialní obýval.

„Rodičové Máchovi,“ píše dr. Pichl ve svých vzpomínkách, „bydlili tehdá na Dobytčím trhu (nynějším Karlově náměstí), kde krupařský obchod provozovali. S předu nevelký krám s moukou a vařivem, za ním kuchyňka a nejzáze do dvora jizba, komoře více než světnici podobná, byla celá místnosť jejich živnosti a obydlí. V zadní jizbě té bydlil Karel sám, jelikož bratr jeho Michal, chasník mlynářský, jda za svým řemeslem málo doma se zdržoval. Sprostý stolek s dvěma židlemi, postel a nad ní kytara jest to jediné, co si z básníkova nářadí pamatuji.“

Sabina líčí pak obydlí Máchovo z doby ještě pozdější, a to, jak se zdá, krátce před vydáním „Máje“, tudíž nedlouho před smrtí Máchovou, těmito slovy:

„Bylť to vskutku příbytek pro básníka Máchova rázu jako naschvál utvořený; síň podlouhlá, úzká, tichá a vždy soumračná a chladná; zář slunce neobmeškala se na stěnách jejích, úzkým otvorem ledva podlahy na okamžik se doteknuvši. V čele na zdi visel obraz Karlova Týna; postel, stolek, dvě stolice, skříňka na knihy a kytara byl všecken nábytek. Když byl Mácha přítomen, mělo vše to společně s ním ráz zádumčivosti.“

Jinošský věk svůj prožil tudíž Mácha již v poměrech nehrubě neutěšených, ba trudných.

Nic aspoň nenasvědčuje, že by si byl mohl popřáti, čeho si popřávali šťastnější jeho soudruhové ve studiích: ba on ani čtyři nebo tři roky před svou smrtí neměl tolik prostředku, by se byl mohl státi členem čtenářského spolku, jenž byl tehdáž zaražen k zakupování čelnějších literárních časopisů cizozemských, jež pak členové jeden po druhém čítávali. Jeden z přátel Máchových půjčoval tomuto časopisy ty obyčejně přes noc, mnohdy třeba jen k pouhému přehlednutí.

O prázdninách roku 1834 vydal se Mácha s přítelem Strohbachem na dávno zaměřenou cestu do Italie. Cesta ta trvala pět neděl a mladí poutníci měli s sebou tak málo peněz, že bylo ku podivu, jak se na tak dalekou cestu vydati mohli.

Roku 1836 stal se Mácha amanuensem a zároveň praktikantem u právního v Litoměřicích; ale poměry jeho ani po té valně se nezlepšily. V listě ze dne 21. října — tudíž několik dní před svou smrtí — píše svým rodičům do slova:

„Já jsem již dlouho nespal. Zas přišly na mne nějaké platy, a já teď mám zrovna… dnes jsem již nesnídal a nevečeřel, obědvat budu moci zítra a v neděli; a v pondělí snad ani to ne; a jestli v outerý, na prvního nedostanu od pana právního peníze, o čemž pochybuju, neb je svátek — tedy umru hlady: neb že v pondělí nebudu míti co do úst dát, to je jako dvakrát dvě čtyry!“…

Vyjímaje mládí nejútlejší, žil tedy Mácha po celý svůj život v stísněných, ba trudných poměrech hmotných, a trváme, že neodchýlíme se příliš od pravdy, díme-li, že skutečná, mnohdy i trpká, ha beznadějná bída zaklepala začasté na dveře chudobného příbytku jeho.

Nesmímeť zapomenouti, že trudné poměry ty trvaly skoro od útlého mládí až do věku, kdy vstoupiv do světa, byl nucen starati se sám a sám nejen o sebe, nýbrž i o svou milenku, kteráž mu byla několik týdnů před jeho smrtí (dne 2. října 1836) porodila hocha a kterouž navzdor bídným svým poměrům pojmouti chtěl za manželku, což však — (sňatek ustanoven byl na den 7. listopadu) — nenadálou smrtí básníkovou (dne 5. listopadu) zmařeno.

Mácha se z hmotného nedostatku nevybavil; naopak stísněné, mnohdy i bídné poměry jeho vždy více se přiostřovaly.

Není tudíž divu, že netěšil a nemohl se těšiti životu tou měrou jako jiní, a rovněž tak není divu, že trudnými poměry těmi položen základ nejen k povaze jeho, nýbrž že poměry ty ve spojení s vlivy jiného druhu daly také jeho duchu, náklonnostem a snahám později onen směr, kterým se Mácha tak nápadně lišil od svých vrstevníků, na jejichž duševní rozvoj všechny tyto a podobné vlivy nepůsobily tou měrou, jako na vnímavého, hluboce založeného, reflektivního ducha Máchova.

Však nejen chudoba a trudné poměry společenské i politické — na rozvoj Máchova ducha působili také ještě v nemalé míře i jiní závažní faktorové, jako zejména tehdejší školní vychování, vyšší studia, styky přátelské a milostné a konečně plody literární, s kterými se byl seznámil.

Za našich dnů nelze si skoro ani přibližně učiniti náležitého pojmu, nejen o bídném stavu tehdejších nižších a z části i vyšších škol, nýbrž i o tehdejší osvětě v Čechách vůbec. Kulturní historie česká (až se totiž i toto odvětví dějin počne u nás pěstovati s onou horlivostí, jako se pěstujou od mnoha let odvětví jiná) bude míti nezměrné pole působnosti a vynese zvláště z doby, kterou zde mihne na zřeteli, četné a posud ještě naprosto neznámé doklady k vysvětlení různých, nyní naprosto nepochopitelných momentů tehdejšího života společenského, kulturního a uměleckého.

Nám nezbývá, nežli k poměrům tem pouze zběžně poukázati.

Povšechná vzdělanosť — možno-li tak totiž zváti tehdejší nevzdělanosť — byla prabídna. Valná většina obyvatelstva neuměla ni čísti, ni psáti a počítati. Kdo chodil do nižších škol, naučil se tomu, ovšem bídně, toliko na venkově, kde vyučovalo se v jazyce českém, kdežto v městech, zejména v Praze, zavedena byla na triviálních školách ve větším díle němčina.

S českými dětmi nemohl učitel ani jinak mluviti nežli po česku; ale on je vyučoval z německých slabikářův a čítanek čísti, diktoval do péra německé věty atd. Také katechismu vyučováno podle německé knihy a děti musily se učiti všemu od slova k slovu a při zkoušce odříkávaly naučená slova jako papouškové. Ve školách městských bylo tudíž možno naučiti se německy čísti, po německu diktované psáti nebo z německých knih obstojně opisovati; počty úplně zanedbávány.

Hlavní a tak zvané normální školy byly veskrze německé a nepřijímáni do nich nežli žáci, kteří se mohli prokázati znalostí jazyka německého.

Gymnasia byla rovněž tak jako nižší školy zanedbána; o nějakém důsledném plánu učebném nemohlo býti ani řeči. Charakteristické jest, že za dětských dob Máchových vyučováno na gymnasiích, ovšem jen povrchně, přírodním vědám, kterýžto předmět však asi r. 1816 z gymnasií vyloučen.

Z gymnasia přestupovalo žactvo do přípravny k vlastním vyšším studiím, do tak zvané „filosofie“, která až asi do roku 1820 rozdělena byla ve tři, později pak jen ve dva ročníky, z nichž první slul „logikou“, druhý „fysikou“.

„Filosof“, před posledními prázdninami snad ještě mladíček některým gymnasijním professorem za uši krákaný, titulován nyní ve škole „pane“, směl kouřiti, hostince navštěvovati a s hůlkou do přednášek choditi, slovem „filosof“, byť sebe mladší, požíval občanských práv a využitkoval také po svém způsobu volnosť takořka přec noc nabytou. Přísnější kázni gymnasijní sproštění „filosofové“ aspoň si nedali ujíti nižádné příležitosti, by světu dokázali, že jsou „pány“, že mají nyní právo do sytá se vybouřiti, nežli nastoupí vlastní studia — a proto nebylo lehkomyslnějších, svévolnějších, prostopášnějších a zhýralejších studentů nad ně.

Tak zvané „bubnování“, to jest dupání a tlučení holemi o podlahu a škamny za ohlušující vřavy a pekelného lomozu, kdykoli ten neb onen z neoblíbených professorů „něčím se provinil“ nebo z pouhé svévole toho neb onoho studenta, bývalo na denním pořádku, a „nevybubnoval-li“ první řečník filosofů professory své nejméně stokrát do roka, pokládán za ročník šosácky solidní a nehodný, aby slul „logikou“.

Pusté pitky, divoké, prostopášné hry a zábavy skoro uličnické, noční orgie a zhusta i hospodské a pouliční rvačky těchto „nadějných synů věd“ s prostými vojáky nebo řemeslnou chasou, ba i s měšťanstvem pokládány za cosi zcela přirozeného, ba nevyhnutelného; slovem nezřízený, pustý život „filosofů“ pražských vyrovnal se v mnohém nejzběsilejším extravagancím, kterými slynuli buršáčtí spolkové na německých universitách.

Jaké výtržnosti mnohdy pražští studenti tropili, toho nejlepším dokladem jest okolnosť, že roku 1824, když císař František v Praze meškal, bylo k výslovnému rozkazu panovníkově množství studujících, zejména „filosofů“ pro časté hospodské neplechy a pouliční rvačky k vojsku odvedeno, což byl za oněch dob, kdy pokládána armáda přímo za káznici, v které se zpupní a odbojní živlové státu napravovati měli, trest velmi krutý.

Později se tyto poměry poněkud zlepšily; ale za studentských dob Máchových — krátce před rokem 1830 a po něm — trvaly ještě skoro v nezměněné nezřízenosti své.

Národní vědomí počínalo se za studentských dob Máchových teprve buditi.

Vliv jeho na Máchu samého nedatuje se z dob nejútlejšího a útlého mládí, nýbrž teprve z dob studentských. Jasnější a širší perspektiva otevřela se i Máchovi, jako tak mnohým jiným, teprve po roce 1830, kdy po známých velkých převratech v Evropě kmitl první záblesk nové éry slovanské a z pouhého vlastenectví gramatikářského vyšlehl oduševnělý, posud arci ještě temný, ale přece již znatelný záblesk vědomí všeslovanského, kterýmž i duchu Máchovu dán směr daleko jiný, než jaký by byl duch jeho bez těchto převratů v smýšlení míti mohl.

V takových poměrech prožil tedy Mácha nejen věk nejútlejší, nýbrž i chlapecký a jinošský.

Vmysleme se jen poněkud ve klíčící duševní život nad míru vnímavého dítěte chudobných, v Praze žijících rodičů za zvláštních, přímo neuvěřitelných společenských, politických i kulturních poměrů, jak jsme je byli výše dle hodnověrných pramenů v stručnosti naznačili.

Vmysleme se v duševní jeho stav, kdy sedíc doma nevšímáno někde v koutku, s hračkou v ručince, musí třeba den co den mimoděk naslouchati starostlivým steskům a obavám svých rodičů; mysleme si je, jak později, zajisté se zvláštním pocitem, naslouchá vypravování o podivných nesrovnalostech pospolitého života, o krutých opatřeních vlády a bezohledném řádění jejích orgánův a pochopíme, že již v útlé dušince, která sice vše to posud ještě v úplném dosahu nechápala, dělo se zajisté cosi neobyčejného, že i bezstarostnou jinak dušinku tu již tehdá prochvívalo cosi jako úzkostlivý nepokoj, neuvědomělá bázeň a nepochopitelný strach před příštím dnem, ba i nejbližší hodinou.

Mysleme si pak dítko to dospívající v hocha!

Mácha vynikal již v této době duševní čilostí a chápavostí nad jiné. Ve farní škole u sv. Petra naučil prý se v prvním týdnu zcela řádně abecedě, v druhém týdnu už uměl slabikovati a za nedlouho také správně čísti. Dle školních vysvědčení náležel mezi žáky nejchápavější a nejpilnější. Na takového hošíka musily všechny výše naznačené okolnosti a poměry zcela jinak působiti nežli na příklad na soudruhy méně chápavé nebo v poměrech příznivějších žijící.

Mysleme si pak dále nadaného hocha takového dospívati v jinocha.

Mysleme si jej ve škamně normální školy u Piaristů, kde rovněž tak jako v jiných školách toho druhu bezduché učení se zpaměti mělo převahu, vmysleme se v duševní život jeho, když počínal nepoměry společenské chápati a v duši jeho počínaly již klíčiti první neuvědomělé posud zárodky něčeho, s čím se nikde ve svém okolí nesetkával, když počal porovnávati zevnější svět, jeho snahy a cíle se vzdušným, posud mlhavým světem své vlastní obraznosti, slovem když počalo klíčiti přirozené jeho nadání…

Však ještě zvláštnější byl dle všeho duševní jeho život, když dospěv v jinocha a ocítiv se na gymnasiu, počal o mnohých zásadách přemítati a později i hloubati, když domníval se chápati i příčiny aspoň některých z hnusných a odporných nesrovnalostí své doby.

Zda nemusil jinoch takový pocítiti zvláštní nechuť skoro ku všemu, co jej obklopovalo?

A ocítiv se po ukončení gymnasijních studií v kruhu zhýralých „filosofů“ tehdejších, zda nemusil se mu shnusiti pustý život soudruhů?

Zda nebylo zcela přirozeno, že dumavý duch jeho odváděl jej od divokých radovánek a vábil do samoty; že vyhýbaje se divokým soudruhům, vyhýbal se zároveň lidem vůbec, slovem že stal se samotářem a místo radovánek pospolitého života, zamiloval si nade vše přírodu, ku kteréž jej jako skoro každé velkoměstské dítě, jež ji seznává teprve ve věku pozdějším, vábila touha daleko neodolatelněji nežli mladíky venkovské, kteří se s ní byli seznámili již ve věku nejútlejším.

A tak nalézáme Máchu ve věku jinošském často bloudícího o samotě po okolí pražském a podnikajícího výlety do krajin vzdálenějších. „Jej vábí,“ praví první životopisec jeho, „šumot stromů lesních, hluk bouře, zakalený na nebesích zrak všemíru, hvězdy za tiché noci, v oblacích plující tichá luna nebo pohled na zapadající slunce mnohem více, než veškeré kratochvíle pospolitého života…“

Na těchto osamělých potulkách sní, přemítá a porovnává… První to pokusy ducha jeho povznésti se nad všednosť, útrapy a trudy života — zapomenouti na svět skutečný a vžíti se ve svět nový, svůdně luzný, jaký se probouzí v divuplném lesku obraznosti v jeho duši.

Avšak z potulek těch, z vábné konejšivé odloučenosti musí se znovu vraceti do života skutečného — nevábného, nemilého, odporného, ba hnusného. Zda div jaký, že truchlivosť zastírá šerým závojem jeho duši, že truchlivosť přechází v zádumčivosť a tato stává se základním rysem jeho povahy?!

A v této době jeví se na citlivou duši Máchovu vliv styků přátelských a lásky, která se byla v ohnivém srdci jeho neobyčejně záhy ozvala. Již v nejprvnějších básnických pokusech svých pěje o nešťastné lásce, o mrtvé milence…

Mácha milující samotu a odloučenosť neměl ani v dobách, kdy jest mladistvé srdce přátelství nejpřístupnější, mnoho přátel a známých, s kterýmiž důvěrněji obcoval. Je to rovněž tak přirozeno, jako zvláštnosť, že jej i při soudruzích vábilo hlavně to, s čím se nesetkával u většiny lidí: snahy povznešenější, neobyčejnosť, ba i výstřednosť povahy, k čemuž ve vlastní jeho duši klíčil už dávno zárodek.

Vizme tedy, kdo a jací byli tito nejdůvěrnější přátelé Máchovi! Sabina připomíná zejména tři: Pokorného, Beneše a Fraňka.

Byli to vesměs lidé, v jejichž povaze Mácha něco neobyčejného tušil, nebo do kterýchž se nadál skutků, s něž jiní nejsou. Nebyli sice nadáni tou měrou, by byli mohli své schopnosti duševními plody osvědčiti, nicméně myšlénky, touhy a snahy jejich nesly se mnohem výše, než kteréhokoli z ostatních známých Máchových… „Byli to rozervanci z příčin důležitých, s poměry života svého nespokojení, mladíci, z nichž každý by byl zasluhoval zvláštního povaho- a životopisce. Byly to charaktery vesměs vlastenecké; jejich duše a srdce však více k žalu nad minulostí nežli k naději pro budoucnosť se klonily.“

Pokorný byl člověk zvláštní: nadmíru vysoké vychrtlé postavy se zjevnými známkami tuberkulí. Byl hlubokomyslný, vřelý a nadšený vlastenec, zanášející se záměry vznešenými. Rodičové jeho, chudí venkované, přáli si, aby po ukončených studiích vstoupil do řádu premonstratův; ale Pokorný byl po prvním pololetí studií filosofických odveden k vojsku a vřaděn do pluku Kučerova, jenž tehdáž v Kolíně posádkou ležel.

Pokorný nepřinesl do kasáren nic jiného než několik knih, pro kteréž suroví soudruzi jeho tropili si z něho sprosté žerty a mezi sebou nejinak jej nazývali než „panem študentem“. Přineslť si dva svazky Puchmýrovy sbírky, ruskou gramatiku, královédvorský rukopis, první vydání Kollárových básní, verše Šnajdrovy, staré letopisy Trojanské a staré pojednání Thamovo o českém slovesu.

To bylo veškeré bohatství jeho, na kterémž si nemálo zakládal.

Jako voják „tropil“ prý mnoho, co se nesrovnává s obvyklostmi všedními. Po celý čas prý na nikoho ani nepromluvil, nikoho a ničeho si nevšímal a jen v myšlénkách pohřížen sedával neb o samotě bloudíval. Když mu desátník nebo jiný představený něco rozkazoval nebo jej z něčeho káral, poslouchal beze slova, ale ve tváři jeho jevilo se ono opovržení člověka, který jest si dobře vědom duševní převahy nad přísným svým karatelem. Po několika týdnech vojenského života Pokorný zemřel. Byl, jak již připomenuto, vřelý vlastenec, ba více než to — neznal jiného citu kromě lásky k vlasti a národu, vše ostatní pokládal za vedlejší, nepatrné a malicherné.

Jiný soudruh Máchův Franěk, z německé rodiny v Čechách a veskrze v duchu německém vychovaný, vlasteneckého směru Máchova sice nechápal, ale Mácha k němu přilnul ne tak pro vyšší nějaké snahy, nýbrž spíše proto, že to byl mladík neobyčejný, po novém, nad všednosť povznešeném cíli práhnoucí.

Jsa člověk podivný, miloval podivné myšlénky. Hluboký jsa mystik, zamiloval si vše, co bylo s mysticismem v jakémkoli spojení, a čítával s nemalým rozčilením spisy spisovatelů, zvláště básníků tohoto směru, jež nade vše cenil.

A právě tento mladík měl svou mystikou na Máchu vliv nadmíru velký.

Třetím a zároveň nejpodivnějším v tomto trojlístku přátel Máchových byl Beneš. I ten, rovněž tak jako Franěk a Pokorný, dlouho nežil; zemřel kdesi na venkově. Studoval práva, byl horlivý vlastenec, vůbec člověk hlubokomyslný, zkoumavý, nad svůj věk vzdělaný a náruživý ctitel vyššího básnictví, umění vůbec a filosofie; nebyl však produktivním.

Povaha, úsudky i život jeho byly zvláštní, slovem byl to člověk originelní a vynikal nad své soudruhy svou — rozervaností. Kdy světobol jeho se zrodil, kde vzala rozervanosť jeho počátek, nelze udati; patrně byla i jeho rozervanosť přirozeným následkem životních jeho poměrů, způsobu vychování a neobyčejné citlivosti.

Mácha byl těmto třem přátelům svým upřímně nakloněn, zejména Benešovi a ještě čtvrtému příteli, Edvardu Hindlovi, jenž později meškal v Klášteře (blíže Hradiště) a s nímž zůstal Mácha od smrti Benešovy až do poslední doby vlastního života svého v důvěrném styku a často mu dopisoval.

Poslední dopis Máchův Hindlovi datován jest dne 9. října r. 1836 z Litoměřic, tudíž asi měsíc před smrtí Máchovou. Mácha popisuje příteli svůj byt, podává mu zprávu o narození svého synka a brzkém svém sňatku. Jak byl Hindlovi nakloněn, vysvítá nejlépe ze slov: „Heslo mé teď: ‚syn můj a příroda!‘ — Láska má, ty oba — a Vy, Edvarde, mně nejbližší… Vystavme si zde tři stany, Tobě jeden, mému synu jeden a Benešovi jeden; neb je zde dobře býti…“

Vliv těchto přátel, zejména Fraňka a Beneše, na Máchu byl mocný a hluboký.

Vedle styků přátelských působila v tu dobu, jak už připomenuto, na Máchu v nemalé, ne-li rozhodné míře i láska.

Mácha byl v lásce jako v životě náruživý. Miloval — čehož svědectvím jest každá jeho milostná píseň, ba každá řádka erotická — z celé duše, vřele, ohnivě… Ale hledal, jak první životopisec lásku jeho charakterisuje, ideály v podobách ženských a že nalezl jen ženské v podobách idealních, rmoutil se nad tím. Nabýval vždy hlubšího přesvědčení, že je tvář lidská klamná a že jen ony duševní vnady, jimiž příroda, sama věčně milostná, obdařila své miláčky, samy v sobě pravdivy jsou, kdežto mysl ženská jen zřídka kdy s duševními vnadami těmi se shoduje.

Ženštiny, jež si byl zamiloval, byly mu vždycky poetickými předměty. Však proto, že on sám poesii v ně vkládal a že poesie ta mnohdy ani nejslabším ohlasem, ba ani pouhým zvukem z předmětu jeho lásky nevyznívala, nabyl pevného přesvědčení, že jsou ženštiny jen výkvětem smyslné, klamné krásy, že dlužno na ně v pospolitém životě jen s tohoto stanoviska pohlížeti, poněvadž nikdy se nevyšinou duševně na onu výši poetické dokonalosti, jakou si rozohněná obraznosť a plamenná touha básníka muže přiosobuje.

Mácha miloval, jak už připomenuto, záhy a — nešťastně.

Jedna z milenek jeho, kterouž — jak z milostných listů jeho vysvítá — náruživě miloval, i když byl přesvědčen, že milován není, byla nad míru sličná, „tvář ryze Byronovského rázu“, jak sám Mácha praví. Byla bledá, zádumčivá, ale jakmile promluvila, prozradila, že jest ženštinou zcela obyčejnou.

Jiná dívka, kterouž Mácha nevýslovně miloval, žila v Mladé Boleslavi. Byla prý ideálně krásná, tmavé kadeře ovívaly zádumčivou tvář nadmíru jemné, bledé pleti, temných jiskrných očí a nevýslovně nyjícího výrazu.

Třetí milenka — později matka Máchova synka — upoutala Máchu navždy. Však i tato poslední láska Máchova byla v nejvyšší míře nešťastna. Jak z milostných dopisů jeho vysvítá, chtěl se častokráte od ní násilně odtrhnouti; ale démonická síla lásky té jej znovu zas upoutala.

Láska tato však už neměla na duševní rozvoj Máchův onoho rozhodného vlivu jako dřívější dojmy milostné, přátelské styky a výše vytknuté nesrovnalosti životní; ale právě proto, že byla i tato láska nešťastnou, ba nešťastnější kterékoli z dřívějších lásek Máchových, nepřispěla ani dost málo ku zmírnění křiklavých dissonancí v poslední době života Máchova.

Zbývá nám jen ještě poukázati v stručnosti na vlivy, jaké asi měla na rozvoj Máchova ducha literatura, vlastně různé spisy, jež se mu dostaly do ruky a v nichž z přirozeného popudu a náklonnosti nalézal zalíbení; neboť o soustavném studiu literatury nemohlo býti tenkráte ani řeči.

Jest zjištěno, že byl Mácha již jakožto žák gymnasijní pilným, horlivým čtenářem. Četl mnoho a bez výboru; zejména jej poutalo vypravování rytířských dobrodružství, a hrůzné romány fantastické, jakýmiž na sklonku věku minulého a na počátku tohoto století bavily se takřka všechny třídy obyvatelstva. „Tu již brousila se obraznosť Máchova,“ praví Sabina, „na šedých výtvorech básnictví, jalového sice co do ceny, ale působením svým na nezkušenou mysl mladistvou mnohdykráte důležitého. Polomrákota tmavých lesů, soumračné stěny rozvalin hradů, velebné kobky staveb středověkých, vysoké klenby a tajné chodby — všechny tyto a podobné malebné obrazy a vybledlé památky věků dávno zašlých, věků feudalních, byly předměty, jež vábily fantastičnou mysl Máchovu.“

Nejpopulárnějšími a v Čechách nejrozšířenějšími spisy toho druhu byly pověstné německé romány Spiessovy, jenž žil na sklonku minulého věku v jednom z hradů českých, pak romány anglické spisovatelky Radcliffové, které šmahem na jazyk německý překládány.

Nezřízená fantastičnosť neobyčejně plodného, vynalezavého i poutavého Spiesse zajímala každého, kdo spokojil se dílem neuměleckým a nekladl přísného měřítka na charakteristiku a děj, v nichž byl Spiess pravým nemluvnětem nebo správněji řečeno nemotorou, libujícím sobě v líčení a vypravování nejdobrodružnějších, nejnepřirozenějších a pravdě nejnepodobnějších věcí beze vší vnitřní souvislosti a k tomu ještě způsobem žvavým.

Podobný ráz měly romány Radcliffové za našich dob rovněž tak, jako spisy Spiessovy úplně již zapomenuté. Vynikalať nad Spiesse vynalezavostí a fantasií; ale v líčení svém byla rovněž tak neurvalá a v bezdůvodném hromadění děsivých scén pověstného Spiesse překonala.

Vliv těchto spisů na Máchu v první době jest nepopíratelný.

Po našem náhledu byl vliv ten přes všechnu jalovosť původních zřídel nepoměrně příznivý; neboť vším právem lze souditi, že hlavně při čtení těchto spisů živena přirozená touha velkoměstského hocha po přírodě a seznámení se se starožitnými hrady, rozvalinami a vůbec památkami středověkými i dávnověkými, čímž v pozdější době dán duchu Máchovu směr romantický.

Přirozená, životními i společenskými poměry živená zádumčivosť a touha po čemsi neobyčejném nalézala ve spisech těch hojné potravy.

Primitivní tyto plody nezřízené musy byly však pouhou průpravou; Mácha nalézá za nedlouho zálibu ve spisech lepších, ač posud ještě nedokonalých, jako byly na příklad oblíbené tehdáž plody Claurenovy, Schillingovy, Van der Veldeovy a Lafontainovy.

Později postoupil ku spisům klassickým; zejména četl spisy Schillerovy a Götheovy. Göthe stal se zamilovaným básníkem jeho. Mírný, klidný, všepřehledný duch a obzvláště některé vysoce poetické povahy jeho nespokojenému Máchovi patrně imponovaly. Schiller zdál se býti Máchovi (jak se byl Mácha později sám vyslovil) příliš filosofickým; pathetická rhetoričnosť jeho u porovnání s jasným, přirozeným slohem Götheovým nemohla jasně myslícího a hluboce cítícího Máchu, když byl v úsudku dozrál, vábiti v té míře jako vábila jiné, dbající spíše oslňující formy nežli jádra básnického plodu.

Ze všech charakterů Götheových zajímala Máchu v té době nejvíce idealní Mignon. Mácha zahloubal prý se ve zvláštní zádumčivou tuto postavu takovou měrou, že obraznosť jeho po delší čas ničím jiným se nezabývala. Náhodou bylo v jednom uměleckém skladě pražském vystaveno idealní vyobrazení Mignonino. Jedva prý o tom Mácha zvěděl, pospíšil na ni se podívat a stával prý pak po několik týdnů den co den dlouho před obrazem tím v hlubokém zadumání.

Nadmíru příznivý vliv spisů Götheových byl však, jak z prací Máchových vysvítá, z větší části paralysován vlivy jinými, o nichžto však později.

V době, kdy počal se Mácha interessovati o klassické básníky, stal se s ním také předůležitý obrat vzhledem k momentu národnímu. Probouzející se vědomí národní nezůstalo naň beze vlivu a již v prvních třídách gymnasia novoměstského cítí se býti Mácha navzdor ryze německému vychování školnímu — Čechem.

Mácha nebyl ostatně českému duchu nikdy úplně odcizen. Vedle školního cvičení v jazyku německém nemluvíval doma a jinde jinak nežli po česku. Četl sice v první době převahou spisy německé; ale náhodou byl se již v chlapeckém věku seznámil s Hájkovou kronikou a zalíbil si čtení knih českých tak, že rozhodný obrat v smýšlení na gymnasiu stal se zcela hravě a zároveň přirozeně.

Mácha přilnul vlastně jen k češství vřeleji, uvědoměleji a tím rozhodnut také směr dalšího jeho vzdělávání se.

V tu dobu počal se Mácha pokoušeti ve veršování. Z prvních, nesmělých ještě pokusů jeho zachováno několik, jež však Mácha později neodvážil se ani otisknouti, poněvadž je pokládal za primitivní a instinktivní „básnické blábolení“.

Nejprvnější pokus Máchův ve verši jest nadepsán „Strabo“. Je to hyperromantická romance rytířská, sepsaná patrně pod vlivem Spiessových rytířských románů v době, kdy Mácha posud skoro ani nevěděl, co jest báseň. Základní myšlénka je prostinká a všední, sujet pravdě nepodobné, forma školácká.

Na doklad uvádíme zde z patnácti slok toliko první tři, jež znějí:

„Tam, kde v lese na vysoké skále
smutné stříbrozvuky pějí stále,
před časy stál převysoký hrad,
na němž bydlel rytíř Milorad.

Miloval on slečnu Bělolinu,
často býval u ní na Milínu,
často jej skrz černý, hustý, les
vraný oř tam ku milence nes.

Bělolina, co bohyně Lada
sličná, oblíbila Milorada.
Dívce každý libý, sladký sen
představoval Milorada jen.

Z primitivních veršů těch arci by nikdo nesoudil na zvláštní nějaké nadání básnické a zejména by v nich nikdo nepoznal Máchu.

Avšak i v těchto verších jeví se už smysl pro básnickou frasi, pro plný, zvučný rým, a přes všechnu kostrbatosť i pro plynnosť verše. Rýmy: „skále — stále, plesy — lesy, noci — moci, domů — lomu, silným krokem — za potokem, sedí — hledí, cválá — skála, z rána — brána, hlasy — vlasy, více — líce, zlatá — svatá, zvuku — hluku atd.“ nezdají se sice na pohled pranic znamenati; ale u mladičkého žáčka, jenž ještě v potu tváři svá školní pensa smolívá, jsou dosti významné.

Podobně má se s básnickými frasemi v tomto pokusu. Řádky jako první a druhá, pak poslední i předposlední námi citovaných slok, dále slova: „K blankytu když libé ptactva plesy — zdvihaly se a skrz černé lesy — větříček když jemný z rána vál“… nebo „jeho běh jestiť co ptáka let“ — nebo celá sloka (12): „Od toho hned času víc a více — vždy milenky vpadlé blednou líce — když pak kvítí všecko vadlo již — sejme smrť s ní té bolesti tíž“… vše to nasvědčuje, když právě ne rozhodnému nadání, tedy aspoň rozhodnému instinktu básnickému.

V dalších prvních pokusech Máchových, lyrických to výlevech milosti, jeví se už charakteristický základní tón, neobyčejná zádumčivosť a trpký žal. I tyto práce jsou pouhými pokusy a proto uvádíme z nich zde toliko dvě na doklad, jak přirozeně se Máchovo nadání básnické rozvíjelo.

První pokus nadepsán jest „Na hřbitově“, a zní takto:

Smutně zvonek volá k hrobu den,
rolník s pole k malé chýži
mdlým se krokem ku vsi blíží;
celou zem již kryje sen.

Hroby stříbří bledé luny svit,
větýrek kol hrobu věje,
slavíček tam libě pěje,
v ňádrech budí mutný cit.

Nade mnou na kříži Kristus pní,
kol obzářen světlem luny;
větřík v mojí harfy struny
věje — ony samy zní.

Osvícená vlnka lunou hrá
v potůčku, jenž v luhy stinné
kolem hřbitova se vine,
v jeho olších holub lká.

Na těch hrobech já jen sedím sám,
vůkol bledé stojí stíny,
píseň, mojí mrtvé Líny
ostatky, teď pěju vám!…

Podobným zádumčivým duchem provanuty jsou i verše nadepsané „Pěvec“. Znějí takto:

I.

Jak často touha pudí,
při mdlém když světle luny
slavíka zpěv jej zbudí,
své harfy pěstit struny.

Přede dvéře malé chýše
vystoupna dlouho sedí,
an vůkol vše spí tiše
na hrobky tyto hledí.

Tu, Líno, myslí tebe,
an chladná zem tě kreje;
svou harfu dá před sebe
a v její struny pěje.

II.

Sotva kvítko vnadné
jen se ukáže světu:
tu bouř jej zbaví květu
a opět bídně zvadne.

Sotva se počne smáti
den, slunce jasně svítí:
však brzce zas se tmíti
počíná, noc se vrátí.

Tak též i v našem žití
ohledneme se v světě,
přijde smrť v prudkém letě,
hrob opět nás má krýti.

Tak též i Líno tebe
v překrátkém opět čase
v prach obrátilo zase,
k sobě volalo nebe.

Ó dej, ať s Línou mojí,
jak někdy v tomto světě,
radosť nám opět květe,
ať hrob nás opět spojí.

Obě tyto básně arci nesnesou přísnějšího měřítka kritického. Nevynikajíc ani myšlenkově a forma jejich jest příliš primitivní; ale duch, kterýmž jsou prodchnuty, zůstal převahou základním tonem Máchovy musy i v letech pozdějších.

Mácha ve veršování více neustal. Dr. B. Pichl vypravuje ve svých zápiskách o prvním, abychom tak řekli poloveřejném a později i veřejném básnickém debutu Máchově v tento smysl:

Na gymnasiích bylo tenkráte obyčejem a snad předpisem, že na čtvrteční a nedělní prázdniny dávány úlohy ze slohu latinského a na prázdné odpůldne úterní ze slohu německého, kteréžto poslední odváděny vždy teprve za týden a tudíž důkladněji pracovány býti mohly. Tyto úterní úlohy dovolil nám, žákům svým, Jungmann (jenž v úterních prázdninách těch přednášel v tu dobu žákům svým mimořádně o literatuře české) také v jazyku českém v dotyčných mimořádných přednáškách odváděti. Také jiné literární pokusy zde Jungmannovi k posouzení podávány a on pak o nich vždy v příští přednášce úsudek svůj podával.

Jednoho dne četl nám z takovýchto prací báseň, jak pravil, zdařilou a velmi slibnou a na konec jméno skladatelovo vyvolal.

Vyvstal jinoch pěkného štíhlého vzrůstu s vlasy havranními — a oči nás všech na něm utkvěly. Byl to Karel Hynek Mácha a tato první báseň jeho „Svatý Ivan“. Já byl tenkráte spoluredaktorem „Večerního vyražení“ a ihned jsem si umínil, schválenou báseň tu pro svůj list ukořistiti.

Po skončení přednášky, přidruživ se k nadějnému básníku, požádal jsem jej, aby mi báseň svou vytisknouti dovolil. Mácha ochotně svolil a rukopis mi odevzdal. Již následujícího téhodne mohl jsem mu odevzdati číslo listu svého na velínovém papíře a s básní jeho na první stránce. Byl nevýslovně potěšen…

Do doby té padá též záliba Máchova k divadlu, o čemž však se nezachovalo téměř žádných zpráv. Vystoupil jako ochotník na divadle v Kajetánském domě a navzdor tomu, že vážil si spisů Goetheových nad Schillerovy, zalíbil prý si z dramatických postav poslednějšího básníka Maxe a Posu.

Teprve nastoupením studií filosofických nabyl Mácha širšího rozhledu do světa. Studia jeho počínají býti soustavnější. Studuje pilně obzvláště logiku, ovšem že v jazyku německém, ale neopomíjí studovati také Markův český spis, aby se přiučil nejen vědě, nýbrž i vědeckému slohu a názvosloví českému.

Také vyšší mathematika jej vábí, ale nikoli jako věda, nýbrž jakožto prostředek k bystření soudnosti a ostrovtipu. Rovněž prý se nemohl nasytiti studií metafysických. „Bádání o nejvyšších bytostech, pokud duch lidský k poznání jich povznésti se může,“ praví první životopisec jeho, „počaly Máchu tak mocně zajímati, že chápal se dychtivě všeho, co mohl učiniti předmětem hlubokého svého rozjímání a cokoliv do oboru toho zasahovalo a jemu přístupno bylo. Praktický a plastický duch jeho, naplněný obrazy z velebné přírody, chránil jej před bludnými zálety.“

Rozmanitě se křižující vlivy, zejména vliv důvěrných přátel, o nichž jsme se byli výše zmínili, počínají na Máchu mocněji působiti. Jinak jasný, ale mysticismu nakloněný duch jeho počíná se přáteliti s mystikou více méně soustavnou, jak jeví se ve spisech Zachariáše Wernera, nejzamilovanější to lektury Máchova přítele Fraňka.

Mácha seznámiv se s těmito spisy, viděl svět ve světle zcela novém. Obzvláště Wernerovi „Söhne des Thales“, pak „Vanda“ a pověstná „Weihe der Urkraft“, působily prý na Máchu jako žádný jiný spis, jejž byl před tím četl. Obraznosť jeho byla prý „cele zatopena ve fantastickém jezeru těchto bájeplodů“ a zdála prý se toliko pod jeho hladinou okřívati. Kdykoliv z měnivé záplavy v jasnosť světa prohledl, kdykoli v čarozvuky této básnické harmonie zalehl hluk všedního života, jevilo prý se mu vše to vždy jen jako v nejistém pološeru a jako ve sporu poesie se všedností.

S Máchou stala se změna netušená.

Obliba v samotě změnila se v samotářství skoro chorobné, přemítání v dumání a chmurné hloubání o záhadách nerozřešitelných. Seznámiv se pak se spisy Novalisovými, zahloubal se v jich studium. Obzvláště jej zajímal téhož populární tehdáž román „Jindřich z Ofterdingen“, z něhož si vypisoval místa, která jej nejvíce zajímala.

V pravdě chorobný tento směr vyvolán a podporován byl Máchovým přítelem Frankem, kterýž, hluboký jsa mystik, neměl v jiném záliby. Franěk byl málomluvný; mínění svá zřídka kdy projevoval a vždy, kdy tak činil, mluvil prý chladně a lhostejně, jako by i to, co pokládal za jedině pravé a pěkné, ba jako by vše ve světě, nechť skutečném nebo vymyšleném, pranic nevážilo. Mácha naproti tomu o svých myšlénkách a bádáních rád a často hovoříval a Franěk snad jedině s ním vyměňoval své myšlénky.

Protireakcí byly v tu dobu romány Waltera Scotta, s kterým se Mácha seznámil, a jež záhubný vliv mystických spisů z části zase paralysovaly. Mácha přilnul ku přirozenému, rozvedenému a na historických základech pěstovanému romanopisectví Scottovu s veškerou příchylností své vnímavé a ohnivé duše. On románů těch nečetl jen, nýbrž studoval je, rozbíraje osnovu děje a analysuje charaktery. Daleko více však nežli romány Scottovy líbily prý se mu téhož básně „Panna jezerní“ a „Píseň posledního barda“, z kteréžto poslední učinil si mnoho výpiskův a četná místa uměl nazpaměť.

Zároveň obíral se pilně literaturou českou, četl povídky Klicperovy a z ostatních spisů českých zajímaly jej nad míru „Rukopis královédvorský“, jejž rovněž tak pilně studoval jako Kollarovu „Slávy dceru“, pak Polákovu „Vznešenosť přírody“, Kamarytovy písně a zejména písně národní.

Záliba ve studiích těch jeví se v mnohých pracích Máchových zcela zřejmě.

V tu dobu, krátce před rokem 1830, počal Mácha věnovati též pozornosť literaturám slovanským. Přiučil se především jazyku polskému, čítal pilně plody vynikajících básníků polských; zejména Malczewského, Garczynského, Korsaka, Severina Goszczynského, Zaleského a především Mickiewicze, jenž rovněž nezůstal bez vlivu na rozvoj Máchova ducha, ačkoli vliv ten není tak očividný, poněvadž byl převážen vlivem ještě mocnějším — Byronovým.

Vliv Byronův — Mácha čítal spisy Byronovy v překladu polském — nebyl, jak známo, ani za dob Máchových, aniž později osamělým. Jevíť se i u největších básníků slovanských, jako u Mickiewicze, Puškina a Lermontova. „Poetický svět Mickiewiczův,“ praví J. Durdík ve své studii o poesii a povaze Byronově, „je protknut postavami a tóny Byronovými — přistupuje toliko jeden hluboký, srdceryvný tón: Vlasť!… Řekl-li Mickiewicz, že Byrona vznítila jiskra z ducha Napoleonova, dalo by se spíše zopáčit, že na Mickiewiczi je znát plápol Byronův. Jeví to mimo básně své i jinými výroky… jež ukazují významně, jak mocně se touha jeho k Byronovi vznášela.

Jako Mickiewicze polským, tak zvali Puškina ruským Byronem… „Eugen Onegin“ je napodobení „Dona Juana“ s tóny z „Beppa“ vzatými v menším rozměru… V ostatních dílech Puškina jest vliv Byronův neméně patrný, a upírat jej může toliko ten, kdo zná jen Puškina, ne však Byrona. Z tohoto béře i Lermontov názory i vzory své — viz jeho „Mciri“, jeho drobné básně — on sám tak praví přiznávaje se ku praporu mistra svého.“

Za takových okolností, když i Mickiewicz, Puškin a Lermontov, pochopivše ducha a význam poesie Byronovy, nemohli nebo nechtěli se vlivu jejímu ubrániti, mohlo by se na první pohled zdáti, že nebylo pranic divného, když i Mácha vlivu Byronovu v první době skoro až podlehl.

Nám však zdá se býti opak toho pravdě podobnější. Za dob Máchových byly názory o Byronovi, zejména u nás, ještě tak zmatené, křivé a strannické, že nebylo právě snadno poesii Byronovu po zásluze oceniti, a kdo toho dovedl, osvědčil tím zajisté nejen bystrého ducha, nýbrž i vzácný smysl pro pravou poesii.

V Čechách aspoň posuzován v tu dobu Byron po příkladu mělkých kritiků cizích bezpříkladně příkře.

Na doklad citujeme zde jen jediný úryvek kritiky Máchova „Máje“.

„Když francouzští básníkové,“ praví Tyl v kritice své do slova, „sloupy vetchými zatřásti se pokusili, na nichžto jich národní básnictví až doposavad spočívalo, pustili se ovšem do boje nového, smělého i těžkého, a musímeť jim prominouti, když veškeré hrůzy a hnusnosti života lidského přerývali a zobraziti se snažili, jen aby světu něco nového podali, neboť z boje tohoto přece jednou pravého básnictví genius vítězoslavně se vyvine; když Byron s duší rozvrácenou, bez míru, bez víry a naděje zoufání své pěl, nemusil bohatý, z rozkoší života vybředlý lord svědomitě na zřeteli míti stav básnictví a občanských poměrů vlasti své…“

Tento a podobný názor o Byronovi byl tehdáž v Čechách v literárních kruzích i v obecenstvu všeobecný. Pochopil-li tudíž Mácha poesii Byronovu již jako mladík asi dvacetiletý, podal tím zřejmý důkaz své duševní převahy nad většinou svých literárních vrstevníků.

Pochopiv ducha poesie Byronovy a shledav jej příbuzným s duchem svým vlastním, zamiloval si Mácha plody Byronovy s veškerou vřelostí ohnivé své duše a tak neubránil se — jak také v jeho tehdejším věku a při povaze tak vnímavé a povaze Byronově tak příbuzné vůbec ani jinak býti nemohlo — vlivu ni přílišnému, vlivu to, jenž vtiskl nejlepším pozdějším plodům jeho ráz Byronovský.

Vliv Byronův na Máchu možno právem nazvati takřka démonickým. Mácha zamiloval si Byronovy práce v té míře, že dovedl celá místa z paměti recitovati, „a v obrazy a charaktery,“ jak první biograf jeho případně připomíná, „tak hluboko se vmyslil, že takměř s nimi a v nich žil a veškeré své náhledy o přírodě, o člověčenstvu a o světě vůbec náhledům Byronovým připodobnil.“

Jedním z nejprvnějších plodů musy Máchovy pod vlivem ducha Byronova jest prosaický náčrtek „Krkonošská pouť“,^{[red 3]} z něhož citujeme zde charakterisující úryvek, v němž jeví se subjektivnosť Máchova již ve světle tak intensivním, že možno na základě tom aspoň poněkud nahlednouti v duševní jeho dílnu.

„Chýlilo se k večeru. Osamělý poutník kráčel stezkou úzkou na rozlehlém temenu hor krkonošských pod vrcholkem Sněžky. Hučel vítr, jako by Slezsko tajemnými slovy mluvilo k sestře České přes rozdělující je hradby.

„Pusto kolem,“ povzdychl jinoch, „pták i zvěř mijí kraj tento, ani strom ani květ nevzejde tuto, jen člověk jediný tiskne se vždy výš a výše v čistější nebes blankyt, a nenalézá zde, leč tajemně šustící mech a studený sníh.“

V tom nesl vítr okolo tváře jeho motýla, jenž úzkostlivě nadarmo se bránil křidélkama barevnýma, chtěje nazpět dolů v květné kraje, odkud ho vichr bouřlivý byl zanesl.

„Nešťastný! toužíš nazpět v luhy pestré, které ti byly kolébkou; — ty jsi nechtěl v kraje tyto? proti vůli tvé tě v chladnou výši zanáší tentýž vítr, jenž tě v mládí tvém kolébal na líci rozvitého kvítí?“ Pravil jsem, že člověk se tiskne vzhůru k jasnému nebi… „A on musí!“ zvolal jinoch zastíraje si rukou čelo, „musí! Postup mi, vichřice, motýla tohoto, já jej vezmu s sebou zpět v kraje ony, odkudž jsi jej zanesla.“

V tom lapil motýla, on však byl již ustydl umořen zde panující zimou; jinoch zasmutnělý usedl na osamělém skalisku, časem zrak svůj obraceje k temným lesům, přikrývajícím krajinu českou.

Mladík tento byl as dvacetiletý; černý oděv jeho pevně přilehající jevil štíhlosť vysoké postavy; temné vlasy jeho vlály ve větru kolem bledých tváří a pěkného čela. Modré oko jeho nevýslovnou jevilo touhu, tak že celá jeho postava zdála se v soumraku večerním býti od pustých skal obráženým ohlasem: „Znáš-li tu zemi, kde citrónový květ“ atd.

To byla první pouť jeho; sotva čtyřikráte navštívilo slunce hrobky králů českých v chrámě pražském od toho času, co on se loučil s Vyšehradem pustým; však jakkoli jen dvacetkráte spatřil rozlévati se studený sníh ustydlé země v chladné slzy, již na této první své pouti seznal, že nevešel v takový svět, jaký jemu slibovala mladistvá obrazotvornosť jeho. On s roztouženým srdcem vstoupil v svět, doufaje, že všecky sny, které mladosť jeho růžovými zdobily věnci, zde v opravdivosť změněné nalezne; bylť by celý svět láskou obejmul.

Než příliš brzo sklesla opona, a on procitl ze snů mladistvých. Chtěl utrhnouti kvítko v luhu při záři měsíční a rosa noční co slza chladná skropila vřelou mu ruku; sehnul se k rozvité růži okouzlen vůní její, a spatřil, že z časného vykvétá hrobu; za svitání obdivoval se sněhobílé záři lilie, než již v noci viděl ji skláněti korunu stříbrobílou k vlhké zemi; hledal lid, jaký žil ve snách jeho a pouhé larvy s úsměchem hleděly v oko jeho cituplné: slovem hledal ráj snů svých v světě tomto, po něm rozestřel náruč a pouhou, láskyprázdnou zemi sevřel na prsa horoucí.

Uleknut chtěl se vrátiti v říši mladosti své; než nadarmo jen plakal za sny uprchlými, samoten teď seděl v pustině, hluboko pod ním příroda kvetoucí: nemilovaný a nic nemilující dlel na skalisku osamělém nad horami zardělými v právě zapadajícím slunci.“

Potud citat.

Duch, kterýmž jest práce tato prodchnuta, jest sice ryze Byronovský; ale dle toho, co jsme byli až dosud ku charakteristice Máchova duševního rozvoje naznačili, možno jej tímtéž právem nazvati duchem ryze Máchovským.

Mácha mluví tu o sobě, o svých citech, nadějích atd. co do jádra nejinak, nežli jak by byl mladík jeho minulosti a nadání o všem tom mluvil a psal, kdyby se byl s poesií Byronovou vůbec ani neseznámil; avšak forma práce té jest tak ryze Byronovská, že zastírá jádro k nepoznání.

U mladíka asi dvamecitmaletého, byť sebe nadanějšího, nelze naprosto předpokládati, že má sloh a formu básnickou v nejširším toho slova smyslu již tak úplně v moci, aby mohl myšlénky, city a názory své podati ve formě zcela samostatné, původní.

A tak i Mácha. Seznámiv se s Byronem tlumočícím podobné city a myšlénky, jaké vířily hlavou a srdcem Máchovým, s básníkem znázorňujícím podobné povahy, jaké se vznášely před duševním zrakem mladistvého Máchy až dosud více méně mlhavě neb i jasně, ale pro které Mácha neměl doposud ještě formy k jich znázornění, nemohl Mácha ve svých prvotinách, chtěl-li se vůbec vysloviti, jinak nežli vzíti útočiště k formě cizí a poněvadž forma Byronovská duchu jeho nejvíce odpovídala, vzal útočiště k ní a za nedlouho vžil se do ní pod vlivem ducha Byronova takovou měrou, že stala se — ovšem jen pokud jeho talent stačil — úplně jeho vlastní.

Ryze Byronovský ráz „Krkonošské pouti“, jakož i jiných prvotních prací Máchových dlužno po našem náhledu daleko spíše hledati ve formě nežli v duchu Máchově.

Samostatnosť Máchova ducha jest nepopíratelna a jeví se v přečetných pracích jeho i tenkráte, když Mácha skoro výlučně jen nápodobí.

V tu dobu však byl Mácha dle všeho nucen krutě zápasiti o formu.

Básnická forma vůbec, tím více pak forma úplně samostatná, samostatnosti ducha Máchova jedině odpovídající, musí býti vždycky více méně pracně osvojena a osvojení si formy jen poměrně dokonalé vyžaduje nejen mnoholetých svědomitých studií, nýbrž i častého cviku.

Za dob Máchových byla básnická forma česká (verš i prosa) ještě velmi primitivní.

Vyjímaje vzory Královédvorského rukopisu, prostinké národní písně a formou tou psané plody umělé, zejména v duchu národních písní psané práce Čelakovského, pak znělku, Kollárem pěstovanou, a balladu, hlavně překlady z cizích jazykův aspoň jaks taks zastoupenou, nebylo v literatuře české takměř ničeho, co by bylo formálně vyniklo nad prostřednosť.

Básnický jazyk a sloh český byl dosud ještě velice neohebný, ba drsný; přihlíženoť posud ještě spíše ku správnosti pouze gramatické, tudíž k rudimentům, nežli k oněm četným vlastnostem, jakýmiž musí jazyk vynikati, nežli se hodí nejen k poetickému vyslovení prostinkých názorův a citů v průzračné formě národní písně, nýbrž i k uměleckému vylíčení oněch nesčetných psychických i jiných problemův a záhad, ku kterýmž nepatrný vokabulář národní písně a fraseologie obyčejného života naprosto nestačí.

Mácha, byť s počátku třeba jen instinktivně, tyto nedostatky cítil a snažil se ze všech sil osvojiti si formu básnickou představám, citům a myšlénkám svým přiměřenou.

Avšak za naznačených okolností nebylo mu naprosto možno osvojiti si formy té ve věku mladistvém, kdy počav se vážně literaturou zabývati psal první své pokusy, ba více — on při všech skvělých přednostech, jakýmiž forma jeho pozdější nad formu valné většiny jeho současníků vůbec vyniká, nemohl si samostatné formy básnické osvojiti úplně a tak jak si sám přál ani tenkráte, když k tomu cíli veškeré své síly napjal.

Že Mácha formu svou v několika málo letech jako žádný jiný současný básník český zdokonalil, nebylo lze popříti ani nejúhlavnějším odpůrcům jeho. Lahoda jazyka, ohebnosť slohu, zpěvnosť, a vůbec celá řada různých půvabů, o kterýchž v českém básnictví před Máchou nebylo ani stopy, jsou zřejmým důkazem, že by byl Mácha básnickou formu svou prodlením jen ještě snad několika roků k netušené dokonalosti přivedl.

Avšak předčasná smrť vše to zmařila. Zemřelť Mácha, jak známo, v stáří 26 rokův a přes všechny připomenuté i jiné ještě přednosti své formy básnické nedospěl a, jak z toho, co jsme byli o jeho životě a duševním rozvoji naznačili, nemohl také v tak krátké době dospěti k cíli, po němž práhnul; k osvojení si nebo správněji řečeno k nabytí básnické formy v celku i jednotlivostech úplně samostatné, která by byla myšlénkám a citům jako úplně odpovídala.

Po celý svůj život vedl Mácha tuhý, ba krutý boj o formu básnickou.

Jedinou základní myšlenkou a myšlénkami z ní se zrodivšími zabýval se mnohdy po mnoho roků a snažil se dáti různým způsobem základní myšlénce přiměřenou formu básnickou. Nejfrapantnějším dokladem jest mimo jiné náčrtek „Krkonošská pouť“, jehož charakteristický úryvek jsme výše již citovali.

Mácha vypravuje v náčrtku tom sen, o němž se zmiňuje též v jednom dopisu svém příteli Hindlovi. Ze snu toho zřejmě vysvítá, jak hluboce na Máchu v tu dobu působil Byron, jehož plody pronásledovaly Máchu i ve snu. Snem tím zabýval se Mácha po delší čas, nežli se pokusil o sepsání.

Ještě zřejměji zračí se způsob Máchova tvoření a zápas jeho o formu porovnáním citovaného námi úryvku s úryvkem milostného jednoho listu Máchova a lyrickou básní jednou bez nadpisu, která jest v sebraných spisech Máchových otištěna mezi veršovanými zlomky.

„S touhyplným srdcem vstoupil jsem do světa,“ píše Mácha v milostném dopisu, „v naději, že zlaté sny prvního svého mladictví v něm uskutečněny naleznu, byl bych jej celý v náruč obejmul; ale běda, záhy se opona strhla a já spatřil, že jsem zklamán… Chtěl jsem květinu utrhnouti na nivě lunojasné, ale jako ledochladná slza skropila rosa noční žžoucí ruku mou; — skloniv se k růži obdivuji krásu její, spatřil jsem ji z hrobu vykvítati; hledal jsem lidi, lidi, jak se ve snách mých jevili, a zočil jsem prázdné larvy, bez srdce na mne se ušklebující, slovem chtěje obejmouti ráj, přitisknul jsem pouze chladnou zem na svá láskyplná, rozčilená prsa…“

Porovnáme-li tyto řádky s citovaným úryvkem z „Krkonošské pouti“, shledáme, že jsou to tytéž a podobné myšlénky.

Ještě nápadněji vysvítá podobnosť, vlastně totožnosť myšlének a citů těch z pokusu veršovaného, jejž tuto klademe do slova. Zníť takto:

V svět jsem vstoupil, doufaje, že dnové
moje vzejdou zlatý jako máj;
jaký mladosti mne slibovali snové,
takový že najdu v světě ráj.
Než ach, brzo, příliš brzo přešli,
v tmavošedé noci lůno vešli! —

V světlo luny kvítko zdvihá vnadnou
radostně, zdá se, že hlavu svou;
sehnu se, ach! a co slzou chladnou,
rosou noční skropí ruku mou — —
Zkvétlá růže v kraje své mne víže
černou mocí, touhy prolétá
cit mé srdce; přistoupiv pak blíže,
spatřím, ach, že z hrobu vykvetá
Lilie, jejíž jsem za svítání
obdivoval sněhobílou zář,
v noc korunu stříbrobledou sklání
k vlhké zemi, i uvadlou tvář.
Hledám lidi, v mém jak ve snu žili;
bez srdce však larvy najdu jen; —
snové moji, běda! — snové byli,
jistoty je všecky zničil den.
V šírý svět po ráji touhou mroucí
rámě moje rozestíral jsem —
po ráji — a na prsa horoucí
pouhou, lásky prázdnou tisknu zem.

Neméně nežli třikráte snaží se tedy Mácha vysloviti city a myšlénky své a činí tak zajisté jen z té příčiny, poněvadž mu dřívější forma, kterouž jim byl dal, nevyhovuje.

Kdož ví, jak často pokoušel se o vyslovení jich již v rukopise původním, když je psal; neboť rukopisy Máchovy nebyly prvopisy, nýbrž vesměs čisté již opisy, z kterýchž arci nelze souditi, mnoho-li asi potu jej stálo vypilování konečné.

Podobně možno sledovati klíčení a výše označený způsob rozpřádání citův a myšlének, jež byly v tu neb onu dobu tím neb oním dojmem v duši Máchově probuzeny, když porovnáme různá místa jeho spisů s dotyčnými poznámkami v jeho zápiskách, z kterýchžto posledních, pokud víme. dostaly se do veřejnosti až dosud jen pouhé úryvky.

Tak na příklad píše Mácha ve svých zápiskách dne 17. září 1835 — patrně v době, kdy pracoval o své básni „Máj“ — do slova: „Nade hrobem jinocha 18tiletého, jméno jsem zapomenul, a co jest jméno po smrti člověka — pouhý zvuk, zaletlé světlo, vyhaslé hvězdy, nevyřknuta myšlénka umírajícího, kořisť zapomenutí — nic…“

V „Máji“^{[red 4]} pak jsou základní tyto myšlénky provedeny a vpleteny v osnovu básně tvoříce jedno z nejkrašších míst, jež zní:

„I v smutném zraku mém dvě vřelé slzy stály.
co jiskry v jezeru, po mé si tváři hrály;
neb můj též krásný věk, dětinství mého věk
daleko odnesl divoký času vztek.
Dalekoť jeho sen, umrlý jeho stín,
obraz co bílých měst u vody stopen klín.
takť jako zemřelých myšlénka poslední,
tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané struny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt,
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj,
to dětinský můj věk…“

Dále zaznamenal si Mácha ve svých zápiskách pod tímže datem následující:

„Na osamělém, zelené porostlém hrobě malého hřbitova leží dívka, bosá, prostovlasá, velmi chudobně oděná; objímajíc mohylu obličej svůj v trávu její skrývá. Pres zeď hřbitova na zad je viděti dalekou, tichou, osamělou, pustou krajinu. Na obzoru jejím malá skalina s jedné, zelený nevysoký pahorek s druhé strany tvoří úzkou bránu na růžovém nebi, po západu slunce. Ode zdi hřbitovní až k této bráně táhne se zelenými lučinami a pustými strništi okolo dvou osamělých hruškových stromů dlouhá pěšina — daleko — daleko… Nikdo po ní nekráčí, v celé krajině žádný — jako by v širém světě jediná dívčina či snad matka pozůstavši osamělou cestou putovati měla. V celém obraze není ani jediného bytu lidského, ani jediného zvířete — žádná známka života…“

V „Máji“ pak užito pouhého záblesku těchto myšlének, jejž Mácha vyjádřil slovy:

„Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou
spěchá ku cíli, než červánky pohynou?
Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj,
jak zajde za onou v obzoru skalinou,
nikdy — ach, nikdy! To budoucí život můj…“

Tato a podobná místa ve spisech Máchových nejsou a nemohou býti žádným nápodobením, třeba byla těm neb oněm místům jiných básníků sebe podobnější — jsoutě individuelní a vzniklá následkem vlastních dojmů, tudíž nejvlastnějším duševním majetkem Máchovým.

Samostatnosť, zejména zárodky oné originelnosti myšlének i formy, po jaké nebylo před Máchou v literatuře české ani stopy, jeví se ve všech zralejších pracích Máchových tak často a zároveň tak nápadně, že nelze jinak, nežli přiřknouti Máchovi přes všechnu podobnosť mnohých prací jeho s pracemi jinými přece jen jméno básníka rozhodně původního, jenž by byl časem svým, až by se byl totiž zbavil mocných vlivů cizích a vytvořil si také úplně samostatnou formu svou básnickou, zcela jiné dráhy nastoupil, nežli na jakých jej pro předčasnou smrť jeho sledovati můžeme.

Nejzřejměji vysvítá to z drobného, prosou psaného obrázku „Márinka“,^{[red 5]} jejž byl Mácha dle všeho sepsal na sklonku roku 1833. Píšeť v něm: „Kdo dne 6. měsíce září 1833 při slunce západu byl na Novoměstském svatém poli, bude se pamatovati na mladého pocestného, který v šedivý pocestný oděv oblečený, černými vousy zarostlý a hlavou o svůj vak opřený ležel na zdi hřbitovní. To jsem byl já…“

V tu dobu, kdy byl sepsal též svůj první větší pokus novellistický, „Křivoklát“, nebyl vliv Byronův ještě tak mocný, neboť v „Křivoklátě“ jeví se vliv Waltera Scotta, kdežto „Márinka“ náleží po našem náhledu mezi nejoriginelnější belletristické práce české vůbec. V drobném tomto obrázečku (jenž byl mimochodem řečeno po svém otištění [v Tylových „Květech“] v „České Včele“ nad míru příkře posouzen a Máchovi pro vynechané „s“ veškeré nadání upřeno), v této zdánlivě nepatrné a zřídka kým po zásluze oceněné prácičce dal Mácha po našem náhledu na jevo tolik bystrého pozorovacího nadání, tolik smyslu pro charakteristiku, zdravý realismus a zejména pro pitvu duše i srdce lidského, že lze pevně za to míti, že by byla v práci té originálnosť Máchova tak mocně vytrysknuvší ve spojení s vytknutými právě přednostmi jeho ducha časem svým všechny cizí vlivy šťastně překonala a vážila pak výhradně jen ze svého nitra bez ohledu na tradicionelní názory nebo cizí formy a předpisy.

Leč brzy po sepsání „Márinky“ počal se vliv poesie Byronovy na Máchu jeviti vždy mocněji. Mácha sám nazval vliv ten přímo démonickým připomenuv: „Chovám v sobě valný sklad podobných obrázků (jako „Márinka“ totiž). Až se jen z těch démonických živlů vymluvím, které mne ovládají (vliv Byronův), vrátím se opět k životu lidu. Posud se mi jen výstřední strany jeho jevily, snad se i s obyčejnějšími spřátelím, až je poznám.“

V tu dobu Mácha mnoho četl, studoval i psal, a není skoro pochybnosti, že by byl za nedlouho náležel nejen mezi nejlepší, nýbrž také mezi nejplodnější spisovatele české. Zároveň podnikal časté výlety na venkov a snažil se osvojiti sobě také ryze český populární sloh, kterýmž by byl mohl psáti české romány historické.

Ze spisů současných spisovatelů pokládal Langerovy selanky, pak některé ballady Hněvkovského a básně Kamarytovy za práce ryze českého národního slohu, kdežto ze starších spisovatelů zejména sloh Hájkův, Paprockého, Pelzla, Veleslavína a vůbec starších kronikářů zdál se mu býti k výše připomenutému účelu průpravou nejvhodnější.

Jakým způsobem studia svá konal a nadále konati mínil, vysvítá z vlastních jeho slov. „Slohu, na jakýž pomýšlím,“ pravil kdysi, „neučí ani mluvnice, ani skladba, ale neustálé hrabání se v starých knihách českých a přátelské přilnutí k domácím mravům. Jako přítel příteli se odcizí neustálým zacházením s jinými lidmi a zanedbáváním přátelských poměrů, takž i s jazykem jest a se vším, co našeho. Historický román český by měl nahraditi Čechům společnosť, přítele, besedy, časopisy a všecko, čeho jiní národové nazbyt mají a čeho nám se nedostává. Vábiti měl by i příkladnou mluvou svou, aby národ, jehož síla a sláva na minulosti spočívá, k oněm časům v duchu se přiblížil a s nimi se úplně spřátelil.“

Uprostřed těchto přípravných prací a zejména vedle pilných studií národopisných sepsal Mácha, jak známo, pod vlivem Byronovým svůj „Máj“, pak z části též pod vlivem Scottovým román „Cikáni“, a zlomky romantické básně „Mnich“, taktéž pod vlivem poesie Byronovy.

Kdo studoval bedlivě Byronovy básně „Parisina“ a „Vězeň Chillonský“ a porovná je s „Májem“, sezná, jak dalece co do osnovy, charakteristiky a názorů Byron na Máchu působil. Však přes to nalezne v „Máji“ tolik samostatných podrobností a zárodků původnosti, že nelze se nikterak diviti, že báseň ta zůstala ve svém genru po dnešní ještě den v literatuře české nedostiženou.

O účelu „Máje“ připomenul Mácha ve svých zápiscích následující: „Básně té hlavní účel je, slaviti májovou přírody krásu; k snadnějšímu dosažení účelu toho postavena je doba májová přírody proti rozdílným dobám života lidského. Jak na příklad v čísle prvním tichá, vážná atd. láska v přírodě proti divoké vášnivé nezřízené lásce člověka; taktéž jiné vlastnosti májové přírody proti podobným života lidského dobám v číslech ostatních. Pověsť tedy či děj básně této nesmí se za věc hlavní považovati, jelikož jen tolik z děje toho v báseň přijato, pokud k dosažení účele hlavního nevyhnutelně třeba… Co se ostatních účelů dotýče, jakož i sententia moralis z celého snadněji se vyrozumí.“

Pokud vytknutého účelu Mácha svým „Májem“ dosáhl, netřeba dokládati. Po vydání básně jeho arci všemu tomu a podobnému neporozuměno; však za našich dnů jde o tom jeden hlas.

Ryze Byronovská forma veršované povídky romantické jest však nejzřejmější ve fragmentech „Mnicha“, v němž jeví se hlavně také vliv charakterů Byronových, zejména „Lary“, který na Máchu působil rovněž tak neodolatelně jako „Korsar“. Avšak Mácha byl již při psaní „Mnicha“ démonického vlivu toho syt a před duševním zrakem jeho objevovala se vždy jasnější a širší perspektiva. Zdá se, že práce ta měla býti poslední toho druhu a směru, neboť: „Ten Lara,“ pravil kdysi Mácha, „pronásleduje mne jako upír; až ho v ‚Mnichu‘ překonám, obrátím se do Čech a zůstanu se svým básněním navždy doma.“

„Mnich“ zůstal nedokončen, vlastně Mácha zůstavil toliko několik fragmentů, z nichž nedá se na celek souditi; ale co do plastiky, kterouž Mácha, převahou lyrik, mnohdy skoro až zanedbával, jeví „Mnich“ nemalý pokrok. „Cikáni“ sice dokončeni a Mácha hodlal je vydati po „Máji“, jejž byl roku 1836 vydal jako první svazek veškerých svých spisů; vydání „Cikánů“ zmařila neúprosná smrť.

„Cikáni“ mají týž ráz v prose jako „Máj“ ve verši. I v „Cikánech“ jeví se převahou živel lyrický, zvláštní popis, vlastně perokresba krajin, hluboké reflexe, podobná charakteristika jako v „Máji“ a jen tu a tam šlehne zásvit realistický.

Z „Máje“, „Cikánů“ i jiných prací lze poznati, jak kořistil Mácha ze svých cest a bedlivého pozorování krajin.

V líčení krajin jest zcela samostatný a líčí vždy plasticky. V zápiscích Máchových nalézá se množství provedených, více však jen zběžně nastíněných popisů krajin, jež vábily jeho pozornosť. V „Máji“, v „Cikánech“ a jinde tvoří pozadí skutečné krajiny české. Tak píše Mácha ve svých zápiscích o „Máji“: „Děj koná se u města Hiršbergu mezi horami, na nichž se hrady Bezděz, Pernštejn, Houska a v dálce Roll, k východu a západu, poledni a půlnoci ukazují.“

Podobně tanula mu při psaní „Cikánů“ na mysli krajina v okolí Kokořína, kterouž z popisu jeho každý, kdo ji zná, na první pohled také pozná.

Studie k těmto krajinomalbám konal Mácha již dříve, a sice r. 1832, kdy v srpnu podnikl s přítelem Hindlem výlet v ta místa. Píšeť ve svých zápiscích: „Vyšli jsme 1. srpna ráno ve čtyry hodiny. O polednách jsme byli na Mělníku pod zámkem zrovna nad Labem, kde se s Vltavou spojuje; ve dvě hodiny jsme byli u kaple svaté Trojice neb sv. Jana. Jaká zde vyhlídka na hory! — Bezděz! V šest hodin v Kokoříně; potom odtud šli jsme na Housku, zabloudivše však zůstali jsme v největším dešti pod šírým nebem v údolí sv.-Vojtěšském asi hodinu od Kokořína. Byla velmi tmavá noc; potok hučel úzkou dolinou, z daleka klapal mlýn. Po půlnoci bylo po druhé straně potoka slyšeti dusot koně, ale viděti nebylo nic. O skálu opřen ležel jsem na několika kamenech nad šplouchající vodou, ani nepodřimna. K ránu bylo viděti některé hvězdy, zvláště dennici, ač velmi mdle. Nežli jsme přišli do údolí, kráčeli jsme hustým starým lesem — stromoví nebylo k rozeznání — s kopce dolů. Sem tam leželo kamení mechem porostlé a zamodralé mušky svítily po něm…“

Záliba v krajinách a popisování jich neopustila Máchu ani později; ba zdá se, že byla vřelejší než dříve. Ještě z Litoměřic, a sice několik dní před svou smrtí — dne 9. října 1836 — psal příteli Hindlovi, popisuje mu vyhlídku do okolí ze svého bytu: „Z jednoho okna vidím k východu proti řece k Mělníku na kolik mil, přes pevnosť atd. Ze tří oken hledím od pevnosti kolem přes Boušovice, Doksany, Budín, Libochovice, Třebonice, Košťál, Mlíkojedy až k Radobylu, a Hanžburek — náš svatý Hanžburek mi kouká všemi okny až do postele, nechť ji kamkoliv postavím, a ten černý Košťál na obzoru plamenného nebe při západu slunce, a ty modré hory — a ta rovina — ty skupiny stromů po ní — a ty vinice kolem, v nich ty bílé domky — a to Labe pode mnou — a Hanžburek… Eduarde, to musíte vidět, to se nedá popsat… ‚Tento byt mně bohové hor popřáli co svému ctiteli,‘ psal jsem Št… a teď to s radostí opakuji.“

Není pochybnosti, že krajina, o kteréž básník náš s takovýmto zanícením v přátelských listech psal, byla by mu později vhodně posloužila jakožto realistická staffáž krajinářská k nějakému novému plodu.

Ze všeho, co jsme až dosud o duševním rozvoji Máchově naznačili, vysvítá, jak přirozený, ale zároveň také jak pracný, namáhavý a svízelný byl Máchův způsob tvoření.

On sám zmínil se kdysi o nenáhlém vznikání myšlénky z chaotické mlhy, a trapném pocitu, provázejícím toto vznikání, než se myšlénka nebo představa vyhoupne na povrch, v tento smysl: „Jest mně mnohdy divno. Zdává se mi, že sám do sebe pohlížím a vidím v sobě širou pustotu; pravý chaos se před zrakem mým hemží, ale posléze v šerý mrak se sleje. Ten mrak mne tíží jak olovo. Tušívám, že za ním něco leží, nevím však co. Trápí mne to, a jest mi pak, jako by trápením mým se pohnul mrak a rozstoupil a nízkým otvorem jako bych daleké hvězdné světy prohlédnul, a cítím ulehčení. Připadne mi to a ono, a vím, co mne těsnilo. Nezrozená jakás myšlénka zatoužila po životě, dušička hledala tělo…“

Však po té nastal teprv onen tuhý, houževnatý, ba mnohdy i krutý zápas básníkův o formu.

Píle a svědomitosť Máchova byla v ohledu tom vzorná. Po prvních náčrtcích prvních záblesků myšlének zkouší a váží myšlénky své na zlatých vážkách duševních, rozvádí je nebo kondensuje a vyvozuje z nich další konsekvence; vždycky však snaží se vniknouti ještě hlouběji, vždy snaží se myšlénku vysloviti co možná nejjasněji a zároveň nejplněji a nejstručněji.

Povrchní čtenář spisů Máchových ani by nevěřil, co Mácha mnohdy v jedinou větu nebo ve dvě, ve tři slova vkládal a co z nich může vyčísti přibližně jen ten, kdo podobně Máchovi nečte zběžně, nýbrž přemítavě a hloubavě. On sám vyslovil se o tom kdysi v rozmluvě s jedním ze svých přátel, když hovořili o „Křivoklátu“. „Někdy tři, čtyři slova,“ pravil prý Mácha, „jako uzavřená skříňka chovají celý poklad důsledných myšlének. „O králi, dobrou noc!“ — což nepochopuješ, co v tom leží? Všeho že konec! Celý osud Václavův že se již vyplňovati počíná. Den jeho že zašel — dlouhá noc že mu nastává, jemu i všemu, co zamýšlel. Tím „dobrou noc“ jsem chtěl vyznačiti kus historie české, ukončení celé staré doby, kterážto na popraží nových přechodů stála…“

A vskutku podobné myšlénky mohou napadnouti každému, kdo dočta pozorně „Křivoklát“, vrátí se k místům, kde slova „O králi, dobrou noc“ pronesena a počne o nich se vztahem k celé povídce i k perspektivě, kterouž otvírá, přemítati.

Nicméně toť jen jediný doklad z četných případů toho druhu, kdy Mácha celou řadu myšlének nebo důsledností soustřeďuje v několika málo slovech nebo v jediném výkřiku, ba mnohdy povzdechu, pouhým citoslovcem s přiměřenou interpunkcí vyznačeným.

Shrneme-li nyní všecky výsledky dosavadního, ovšem jen povrchního zkoumání, musíme vyznati, že způsob, jakým Mácha pracoval, jest přese všechny vlivy, jež na Máchu působily, v celku i jednotlivostech pravým tvořením básnickým.

Tak a nejinak pracuje a musí pracovati každý talent básnický i tenkráte, když z těch nebo oněch příčin napodobí. Však tento způsob básnické práce jest pevnou zárukou, že časem svým, když různé vlivy pominou, nastoupí básník dráhu zcela novou, posud ještě nikým nenastoupenou, dráhu svou vlastní, originelní.

A že by se byl Mácha za nedlouho na této dráze octnul, jest závěrka, o kteréž, trváme, není za našich dnů žádného sporu.

Někteří soudí tak ze spisů Máchových a na základě jeho neobyčejného talentu, nám zdá se to býti dotvrzeno i způsobem Máchova tvoření. Kdo pracuje tak, jako Mácha pracoval, nemůže setrvati na pouhém napodobení a musí časem svým, jakmile si osvojí vlastní svou formu básnickou, zbaviti se všech cizích vlivů, byť sebe mocnějších.

Vzhledem ku svému neobyčejnému nadání a přirozenému korrektnímu způsobu tvoření zůstavil Mácha přes všechny přímo překvapující přednosti svých prací přece jen pouhé pokusy básnické.

Talent jeho nesl se daleko výše; ale zápas o samostatnou formu nebyl u něho ještě dobojován a tak octly se mezi pracemi jeho také ony imitace duševní nálady, charakteristiky a vůbec všech oněch momentů, jež vířily jeho duši co embrya, a které, poněvadž on sám neměl pro ně ještě samostatné formy, vyjádřeny ve formě cizí a objevily se tak více méně co pouhá napodobení. Ve formě samostatné byly by měly po našem náhledu vzezření zcela jiné.

O plánech Máchových do budoucnosti možno se rozepsati dosti široce. K našemu účelu však stačí poukázati jen k jedinému momentu: k Máchově pojímání přírody vzhledem ku člověku, duchu a umění. „Našel jsem,“ pravil kdysi, „myšlénku a provedení její bych si as za účel života vytknul, kdyby okolnosti tomu přály. Snažil bych se dokázati, kterak umění jest vítězstvím ducha nad přírodou a kterak působení poesie se v poznenáhlém odpoutání otroků od hmoty osvědčuje. Otrokové jsme my lidé! Hmota jest jen mrtvá látka, příroda jest živým útulkem jejím. Lid na hmotě lpí, chtěje si s ní utvořiti něco jiného, než co věčný zákon z lidí utvořil, neohlížeje se na jejich pošetilosť…“

Věru, provedení myšlének těch bylo by skutečně stálo za úkol života tak vzácného a talentu tak vynikajícího, jakým se mohl honositi Mácha.

Úkol ten jest rázu všesvětového — a právě pro takovéto myšlénky musil Mácha, jak známo, doznati bezpříkladných ústrkův, čímž přecházíme k nové fási Máchova tvoření: k geniálnímu vyjadřování vroucí lásky k vlasti a národu svému.

Mácha zůstavil málo prací rázu vlasteneckého a proto byl v době, kdy bylo „opěvání vlasti“ v plném rozkvětu, prohlašován za básníka cizáctvím prosáklého a raděno mu, „by pěl národněji, vlastenečtěji, češtěji…“

Za našich dnů však není nepředpojatého člověka, kterýž by pokládal Máchu za básníka nenárodního, nevlasteneckého, nečeského — ba Mácha jest a zůstane básníkem češtějším nežli celá řada oněch současných veršovců, kteří mívali slova vlasť a národ stokrát denně na jazyku.

Čemu za dob Máchových a ještě po celé čtvrť století nerozuměno, tomu porozuměno později přece…

Kdo pojímal a posuzoval Máchu podle té neb oné jednotlivé práce, Máchova vlastenectví arci nepostihl; ale kdo přečte všechny jeho práce, shledá, že počínal si Mácha jako pravý umělec, že dovedl býti ryze českým a vlasteneckým i tam, kdy o vlasti a národu ani slovem se nezmiňuje.

Avšak on i přímo pěl o vlasti.

Kdož nezná mimo jiné verše jeho:

„Až zařva český lev
na nepřátely vstane“ atd.

Nebo:

„Z temna lesa žežulička
zakukala, zaplakala
pod Karlovým Týnem“ atd.

V tomto vzhledě, zdá se nám, zápasil Mácha s formou nepoměrně více nežli v jiném odvětví. Nebyloť žádných vzorů; i zde musila býti tedy přiměřená forma teprve nalezena a v připomenutých dvou popěvcích stojí Mácha skutečně na vlastních nohou.

Avšak jak mohutným hlasem byl by podivuhodný tento mladík časem svým asi hřímal do duše bratřím Čechům, vysvítá z prosaického náčrtku „Návrat“ — z doby prvních básnických pokusů Máchových.

„Praho! Praho!“ píše Mácha, „ty vlasti srdce kamenné! O jak hluboko jsi sklesla v nepravostech svých! Vrať, ó vrať se! Šedý mrak — oblak toť slzí synů tvých — nad tebou spočívá rozestřen, na něm dřímá anděl záhuby, čas to mnohomohoucí; ach jak brzo snad již tebe zchvátí v rakev národů zašlých!? — Co čas se zrodil, syn hříchu hnusného a bratr smrti, otevřenť jest hrob, by pohltil díla národu — i syny člověčenstva; — a ty sama spěješ v temný jeho klín? Vrať, ó vrať se! neníť míru ni pokoje v černém jeho lůně.

Popatř a viz; vystavímť já obraz ze dnů tvých — viz cíl a konec svého záměru; a pak — vrať, ó vrať se, poněvadž ještě čas, sice věčně popluješ ku zkáze!

Slyš, o Praho! Praho! Ty mé vlasti srdce kamenné! Vyhořelť již plamen cnosti v prsou synů tvých, vyschly slzí lítosti již zraků jejich prameny? — O ještě ne! Vrať, ó vrať se, Praho! Praho! vlasti mojí srdce kamenné! Století nad tebou přešla provázejícího tě již od kolébky tvé času, a staletí snad ještě přejdou nežli v rakev tě zchvátí týž všemohoucí čas, a bez útrpnosti chováš v lůně svém syny své s nouzí, bídou, se zoufalostí zápasící; bez ohledu, bez spravedlnosti tamto odrodilci nesmírného přiděluješ bohatství, co zatím věrný syn tvůj hladem umírá; a tak vždy stejným, bezcitným biješ rázem i nade hrobem časem umírajících synů svých, až i tebe v rakev uchvátí týž mnohomohoucí čas — —“

A k neuvěření — mladík, jenž tyto řádky psal, pokládán za básníka cizáka, a zdroj jeho nespokojenosti, zasmušilého, ba chmurného jeho názoru v svět, jeho světobolu a tak zvané rozervanosti hledán všude jinde, jenom ne ve vlastní duši jeho, v životních jeho poměrech a vlivech, jaké naň mělo bezprostřední okolí — názor jeho v svět, poněvadž byl podoben názoru Byronově, pokládán za pouhou affektaci…

Avšak Mácha byl tímže neb aspoň podobným Máchou před seznámením se s poesií Byronovou, jakým byl na sklonku svého života — jeho nespokojenosť zrodila se z vlastní jeho duše, jako chmurný názor v svět byl zcela přirozeným následkem všech těch nesčetných nesrovnalostí společenských, politických, kulturních i osobních, z nichž mohli jsme tuto jen některé vytknouti.

I on byl z těch synů Prahy, o nichž píše, že je Praha bez útrpnosti chová v lůně svém nedbajíc, že s nouzí, bídou a zoufalostí zápasí; i on byl svědkem, kterak táž Praha bez ohledu, bez spravedlnosti odrodilci nesmírného přiděluje bohatství, co zatím věrný její syn hladem umírá…

A básník, jenž byl všeho toho a podobného očitým svědkem, jenž vše to a podobné trpěl — měl se dívati na svět růžovými skly naivního optimismu?

Nikoli!

On se díval skly jasnými jako křišťál a co viděl, co při tom cítil a myslil, o tom pěl a psal právě jen tak, pokud mladistvé síly jeho stačily… Že by byl později, ve věku dospělejším, až by si byl osvojil zcela samostatnou formu básnickou, pěl a psal poněkud jinak, není pochyby; ale názor jeho nebyl by se zajisté změnil, dokud trvaly bezpříkladné trudné poměry, ve kterých žil a bez jiskry naděje v jich zlepšení také zemřel…

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. V použitém zdroji je rukou opraveno datum 10. na 16.
2. V použitém zdroji je datum rukou přepsáno na 16. tak, že původní datum nelze rozpoznat.
3. Text díla Pouť krkonošská je na Wikizdrojích dostupný.
4. Text díla Máj je na Wikizdrojích dostupný.
5. Text díla Marinka je na Wikizdrojích dostupný.