Karel Hynek Mácha/Úvod

Karel Hynek Mácha Jakub Arbes
	Úvod[red 1]	I. Máchův duševní rozvoj a způsob jeho tvoření

Údaje o textu
Titulek:	Úvod[red 1]
Autor:	Jakub Arbes
Zdroj:	ARBES, Jakub. Karel Hynek Mácha. Praha : F. Šimáček, 1886. s. 5–20. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Hynek Mácha

Psalo se 20. října 1836.

Byla právě neděle. Nadešel tichý, zádumčivý večer podzimní…

Na velkém vrchu Radobylu, přes hodinu cesty od Litoměřic, ležel mladý, šestmecitmaletý muž, kochající se v pohledu na jednu z nejkrasších krajin v Čechách.

Pokochav se pohledem, zadumal se.

Duší jeho vířily dle všeho myšlénky a vzpomínky smutné a truchlivé.

Po chvíli vyňal z kapsy kousek papíru a tužku — a občas si něco zaznamenal.

Kdyby nám bývalo popřáno nahlédnouti na lístek, byly bychom poznali, že píše verše, jež byl nadepsal „Cesta z Čech“. Konec veršů zněl:

„…Teď, vlasť, se dobře měj!
Již jest meze překročena,
za mnou leží česká zem — —

V zříceninách rozvalen
tamo leží hrad ten starý!
V modré roucho zahalen
pod ním stojí lesík jarý,
černá věž ční z něho jen.

Taký hrad — to vlasť je tvá!
hrdé stavby sešlé rumy;
pohleď na ni z daleka,
snad tvé žalující dumy
z tuhého ji zbudí sna!…“

Dopsav tyto řádky opět se zadumal nevšímaje si ani, že večer rozkládá již po krajině své stíny, že se vůčihledě stmívá.

Setmělo se skoro úplně. Kolkolem panuje hluboký noční klid — v dáli není již viděti nežli tmavé obrysy obzoru — tu a tam prokmitají ze tmy jednotlivá světla…

Náhle — co to?

Pozornosť zadumaného mladíka upoutána jedním z četných světel, kmitajících z oken budov litoměřických. Světlo to nápadně se protáhlo, jako by bylo prudce vyšlehlo a hned se zase přikrčilo.

Po chvíli vyšlehla v místě tom dvě, tři podobná světla jako žhaví jazykové a v několika vteřinách mladík pozoruje, že vypukl v Litoměřicích oheň.

Vzchopiv se pospíchá, ba letí s Radobylu směrem k Litoměřicům, kam dospěl asi za tři čtvrti hodiny a — přece byl jedním z nejprvnějších u ohně.

„Byl to však oheň!“ psal mladík ten následujícího dne rodičům svým do Prahy.

„Jedenácte stodol, plných obilí, hořelo najednou a vítr do toho foukal až hrůza. Takovou jasnosť a horkosť jsem jaktěživ neviděl. Hořely stodoly po obou stranách silnice a vítr hnal plamen přes ni; žádný nechtěl přeběhnout a přece tam v zadu nikoho nebylo.

Čtyři z nás se tedy odvážili.

Já svlekl kabát a odhodil klobouk; jeden mi polil hlavu vodou, aby vlasy nechytily. Běžel jsem okolo třech, po každé straně hořících stodol, a za mnou ještě tři muži.

Byl právě nejvyšší čas.

Mezi dvěma stodolama je krátká zídka a v té jsou vrata. Jedna stodola hořela, druhá ne; ale vrata mezi nimi již stály v plameni; kdyby byly dohořely až na druhý konec, byla by od nich ta druhá stodola chytila.

Přelezu tedy s kominíkem hořící vrata, které zavřeny byly, roztluku závory, aby se ony na silnici zvrátit daly, leza pak na stodolu až k hřebenu sedl jsem si jako na koně a druzí mi podávali vodu. Já jsem ustavičně střechu políval, aby nechytila; ale sotva jsem tam vydržel horkem a větrem; vždy, nežli jsem vodu vylil, musil jsem si obličej natřít a napít se.

Tak jsme tu stodolu a celou tu řadu za ní zachránili. Potom teprve přišly stříkačky, když oheň již slabší byl, protože by jim koně dříve nebyli po silnici pro plamen přeběhli.

Dnes v pondělí ještě pořád tam hoří.“

Potud popis živelní katastrofy, kterouž kulturní dějiny české právem mohou nazvati jednou z nejosudnějších…

Když požár poněkud ochabnul, vrátil se mladík, jenž byl před nedávnem absolvoval práva a zaměstnán byl nyní jako amanuensis a spolu praktikant u litoměřického „právního“ Dů…, do bytu svého chefa a byl od tohoto přivítán s výčitkou, že měl dříve pamatovati na něj a na kancelářské papíry, nežli šel hasit cizí majetek.

Mladík na výčitku tu neodpověděl. Byl celý mokrý a navečeřev se u právního odebral se pozdě večer do svého bytu a ulehl si ku spaní — v studeném pokoji.

Byt jeho poskytoval jednu z nejkrasších vyhlídek do okolí. On sám o něm napsal jednomu z přátel svých, že mu jej „bohové hor popřáli jako svému ctiteli“. Avšak právě tento byt — možno říci — popřáli mu „bohové zlí“… Staltě se mu právě tak jako požár, při kterém byl s napjetím sil pomáhal, osudným, proto že ulehl po požáru v pokoji — nevytopeném…

Již následujícího dne, když se probudil, cítil nevolnosť, jako by se o něj pokoušela choroba. Po celý následující týden tlumil svou nevolnosť bráně se ze všech sil, aby nedal na sobě znáti, že churaví.

Zdá se, že neměl ani tušení o nebezpečí vznikající choroby, nebo že tělesnou indisposici připisoval z větší části duševnímu rozčilení, jež nitro jeho od delší doby rozrývalo, činíc jej nespokojeným se vším, čeho byl svědkem; avšak jisto jest, že pomoci lékařské nevyhledával.

O požáru byl si podvrtnul nohu; přes to konal své povinnosti v kanceláři jako kdy jindy.

Teprve za týden po osudném požáru objevily se symptomy prudčí. Musil se přiznati, že cítí nějaký neduh.

Svěřil se tím dne 1. listopadu domácímu, u něhož byl v nájmu. Tento, muž dobrý a útrpný, dával mu každodenně vařit polévku z vína, by se posilnil. Kromě toho on sám si nosil různé koření, jež si dával vařiti. Vše to však jednak pranic nepomáhalo, jednak sobě zošklivil lektvarů těch v několika dnech v takové míře, že před svým domácím se zařekl, do své smrti nikdy více podobného nepíti.

V době té, když už se byl sám přiznal, že churaví povážlivě, a sám se snažil uleviti neduhu prostředky domácími, dostavovaly se přece dle všeho aspoň občas okamžiky volnější, kdy se mu zdálo, že choroba ochabuje a zdraví poznovu se vrací.

Ještě dne 3. listopadu napsal rodičům svým do Prahy list, v němž si stav svůj libuje a jakousi spokojenosť na jevo dává.

Z listu toho jest také zřejmo, že o hrozícím jemu nebezpečí neměl ani tušení. Naopak zdál se býti přesvědčen, že bude v několika dnech opět úplně zdráv a bude moci podniknouti cestu do Prahy.

Účel cesty té byl důležitý aspoň v ohledu mravním.

Dne 1. října — s půlnoci — byla mu totiž milenka jeho v Praze porodila hocha, jemuž dáno na křtu jméno Ludvík — a churavící právě mladý otec zanášel se také myšlénkou, žeť jeho povinností pojmouti matku svého dítka za manželku.

Chtěl si žínku i klenot svůj nejdražší, svého jedináčka, přivézti z Prahy do Litoměřic, a ustanovil též netoliko den, kdy přibude do Prahy, nýbrž i den svého sňatku.

V připomenutém právě dopise psal do slova:

„Milí rodiče a bratře!

…Nepochybně přijedu do Prahy již v pondělí (7. listopadu). V úterý časně ráno budou oddavky, a sice u sv. Štěpána…“

Avšak tři dny přede dnem, jejž byl ustanovil ku svému odjezdu do Prahy, choroba kvapně se horšila.

Noc ze dne 3. na 4. listopad byla dle všeho jednou z nejstrašnějších, jakou kdy probděl v bolesti a úzkosti nevýslovné. Cítil, že ubývá mu sil, a poprvé snad v životě svém tušil, ba snad byl i přesvědčen, že jest — smrť nedaleká i neodvratná.

Duševní muka, jaká churavící mladý muž ten pocítil, možno ovšem přibližně pochopiti jen tenkráte, když si připomeneme, co soudil o smrti vůbec.

V myšlénkách a slovech jeho slova „hrob a smrť“ opakovala se druhdy zhusta. Hrob a smrť byly záhady, o jichž rozřešení byl se již častokráte, ač marně, pokoušel.

K jakému výsledku byl dospěl, vysvítá nejjasněji z následujících citátů:

„Já miluju květinu — že uvadne,“ pravil kdysi jednomu z přátel svých, „zvíře — poněvadž pojde, člověka — že zemře a nebude, poněvadž cítí, že zhyne navždy.“

Neméně charakteristické doklady zaznamenal ve vlastním denníku.

„16. září 1835. V odpoledních hodinách chodil jsem po kopcích nad novoměstským hřbitovem. Krásná jest odtamtud vyhlídka na Prahu, obzvláště při východu a západu slunce stkvějí se Prahu obkličující hory v temněmodrých a růžových barvách. V dálce k půlnoci Milešov a Košťál. Snad to odlehlosť jejich, snad vyvýšenosť jejich na růžovém nebi, co touhu moji budí při patření na ně; touhu do dálky, či touhu do výše…“

Když tyto řádky psal, ovšem neměl nejmenšího tušení, že v krajině, kam právě s touhou zrak svůj upíral, prožije nejtrapnější, nejbolestnější okamžiky svého života.

„Později,“ píše pod tímtéž datem, „četl jsem na hřbitově ruský nápis na náhrobku Eleny Telepnievny… Víme, že země necítí s námi, a přece smutno člověku pomysliti, že cizí země obdrží prach náš; snad myšlénka, že cizinci z prachu našeho obdrží posily, toho jest příčinou.“

Nejzřejměji vyslovil však myšlénky své o smrti a životě pohrobním v nejkrasší své básni, v níž pěje:

— — — „Jak dlouhá noc —
— však delší mně nastává. — —
Tam žádný — žádný — žádný svit,
pouhá jen tma přebývá.
Tam všecko jedno, žádný díl —
vše bez konce — tam není chvil,
nemine noc, nevstane den,
tam času neubývá. —
Tam žádný — žádný — žádný cíl —
bez konce dál — bez konce jen
se na mne věčnosť dívá.
Tam prázdno pouhé — nade mnou,
a kolem mne i pode mnou
pouhé tam prázdno zírá. —
Bez konce ticho — žádný hlas —
bez konce místo — noc i čas — — —
to smrtelný je mysli sen,
toť, co se ‚nic‘ nazývá…“

Nuže, vmysleme se v duševní stav mladého muže, jenž byl po vážném a přísném přemítání dospěl k tomuto úsudku o životě posmrtném, když poprvé pocítil, ba začal nabývati přesvědčená, že hodiny života jeho jsou sečteny!

Probděl strašnou noc. Nemohlť se dočkati rána: neustále dával pozor, brzo-li dole u domácího dvéře vrznou, brzo-li někdo procitne.

A jakmile zaslechl první vrznutí dveří, dovlekl se po úzkých dřevěných schůdkách namáhavě dolů — a bled i vysílen žádal slabým hlasem, aby k němu poslali lékaře a hojiče. A sotva svou žádosť vyslovil, odešel; v rozčilení ani dveří nezavřel; leč okamžitě se vrátil a prosil domácí pro vše, co jim nejsvatějšího, by si popílili a sami lékaře přivedli, že je mu velmi zle.

Po té odešel.

Žena domácího, na polo oblečena, pospíšila bez odkladu pro lékaře a hojiče.

Nemocný však cítě vždy větší palčivosť na prsou, v bytu svém nevydržel; vydalť se na cestu ku svému představenému, právnímu D…, by se u něho — omluvil, že pro chorobu nebude moci přijít po několik dní do kanceláře.

Na náměstí potkal manželku domácího, která vedla již lékaře a hojiče. Tito spatřivše na smrť bledého a vysíleného mladého muže nedovolili, by šel dále; musil se s nimi bez odkladu vrátit.

Doma byly mu předepsány léky pro pocení. K rozkazu lékařově bylo také bez odkladu zatopeno. Na neštěstí byla však kamna zanešena, tak že musily býti okna i dvéře otevřeny, by se nemocný kouřem nezadusil.

Domácí chtěl nemocnému zjednati někoho ku posluze, ale nenašel nikoho, kdo by byl chtěl samaritánskou službu tu konati. Všeobecně se totiž soudilo, že ochuravěl mladý muž cholerou; každý se obával nákazy.

Útrpností jaté manželce domácího tudíž nezbylo, nežli s nemalým sebezapřenim úkol ten převzíti.

Nemocný však takměř žádného posloužení nežádal. Stěžoval si na hroznou palčivosť na prsou a na žízeň, nežádaje ničeho kromě čerstvé vody. kterou chtěl bezměrnou žízeň uhasiti. I vypil vody takové množství, že mu ji žena domácího nestačila nosit, a kdykoli mu ji zrovna od studně přinesla, přece se mu zdála býti nedosti studenou.

Nemoc horšila se s úžasnou rychlostí.

Za několik hodin po návratu do bytu nemohl již takměř ani s lože vstáti. Když se ho optali, kde a jaké bolesti cítí, zdali snad je palčivosť na prsou přílišná, odpověděl:

„Ano, já musím mít plíce již na uhel spálené, a napřed to nemusí míti co pálit, poněvadž to již i v zádech začíná…“

Mimo to pozbýval vůčihledě i hlasu, a to tak rychle, že za nedlouho již jen sípal a odpůldne vůbec již skoro ani nemluvil, a toliko když chtěl vodu píti nebo něco jiného žádal, jen znamení dával.

K večeru přišel hojič poznovu, a vida, že jest nemocnému hůře, radil, aby mu byl přiveden kněz.

Domácí rady té uposlechl a došel pro kněze, kterého požádal, aby nemocného dříve jen navštívil.

Brzy po té kněz se dostavil. Vstoupiv do pokoje, v němž mladík na loži ležel, přívětivým hlasem pravil:

„Já jsem duchovní a slyšel jsem, že je zde někdo nemocen. Jste vy to?“

Nemocný však ani slova neodpověděv obrátil se na druhou stranu.

„Žadáte-li,“ mluvil kněz dále, „abych vás s bohem smířil, přijdu se svátostí oltářní a zaopatřím vás!“

Nemocný nedal ani nyní žádné odpovědi.

Kněz odešel.

Nemocný cítil, ba byl přesvědčen, že jest stav jeho úplně beznadějný.

V průběhu dne vyslovil se sám o tom několikráte.

„Já vím, já to cítím,“ pravil, „že musím umříti — že mi tentokráte žádné pomoci není…“

Dle všeho byly bolesti jeho strašny. Přes to byl trpěliv a jenom zřídka uklouznul rtům jeho přitlumený, hluboký vzdech.

Domácí pozoruje, že stav nemocného úžasně rychle se horší, poslal poznovu pro kněze, jenž dostavil se asi k desáté hodině večerní. Vešel do pokoje, kde zůstal s nemocným o samotě.

Avšak netrvalo ani pět minut — kněz opět z pokoje vyšel. — —

Po odchodu duchovního vešla do pokoje opět manželka domácího. Nemocný, napjav veškeré své síly, slabým, sotva slyšitelným hlasem k ní promluvil. Prosil, aby vyřídila pozdravení rodičům a ostatním jeho známým — že žádá, by synáček jeho nebyl zkrácen. Kromě toho prosil, aby byl z Litoměřic schválně poslán posel do Prahy s vyřízením, že je nemocen, aby někdo z příbuzných přijel do Litoměřic s doktorem G… Kdyby však dříve zemřel, nežli by byl posel do Prahy vypraven, aby se v Praze o jeho smrti nedověděli…

Po té více nepromluvil.

Ztišil se, a žena domácího sedíc podle lože modlila se nahlas, vyzvavši nemocného, by potichu nebo v paměti po ní opakoval, co ona se modlí.

Nemocný položil se pohodlně v loži a od modlící se ženy na pravou stranu se odvrátil.

Tak setrval asi hodinu, aniž by byl promluvil, aniž by se byl pohnul. Po té viděla manželka domácího, kterak levou rukou, kterou měl ležet na levém boku, třikrát svrchní peřinou pohnul…

Žena modlila se neustále.

Když pak se nemocný více nehýbal, nahnula se k němu, by se přesvědčila, bdí-li či spí.

Oslovila jej; ale on — neodpověděl.

Nahnula se k němu ještě blíže pátrajíc, dýchá-li — ale dechu nepozorovala… Byl mrtev…

Pohnutí levou rukou bylo posledním jeho pohybem.

Bylo to krátce po půlnoci ze dne 4. na 5. listopad, tudíž právě tři dny přede dnem, jejž byl v posledním dopise svém k rodičům ustanovil ku svému odjezdu do Prahy, by tam pojal za manželku matku svého jedináčka…

Žena domácího přesvědčivši se, že jest skutečně mrtev, zamkla pokoj a vrátila se dolů do svého bytu. Do pokoje zemřelého nevstoupil nikdo až v den pohřbu, kdy přibyl do Litoměřic bratr zesnulého z Prahy, kam byla hned po smrti mladého amanuense z Litoměřic zpráva zaslána.

„Když jsem s hrobníkem k obleknutí bratra do pokoje vstoupil,“ psal bratr ten dne 9. listopadu rodičům do Prahy, „ležel v peřinách. Přistoupiv k němu a odhrnuv svrchnici vidím od žeber až dolů celé tělo zmodralé i zazelenalé; ležel na pravém boku, pravou ruku podle sebe nataženou a levou v lokti ohnutou, tak že mu pěsť, které měl obě pevně zaťaté, na prsou ležela. Ostatně ležel celý rovný…“

Bratr zemřelého přibyl do Litoměřic asi hodinu před pohřbem, když už vyzváněno.

Rakev snesena dolů na dvůr, kde položena na máry.

Lid ze sousedství začal se scházet. Brzo dostavili se kněz a zpěváci. Po vykonaných obřadech vedl kněz průvod až na půl cesty ku hřbitovu; větší čásť lidu však šla až na hřbitov. Máry s rakví neslo dvanáct mistrů rozličných řemesel. Domácí byl sice požádal některé známé zesnulého; leč tito pokrčili jen ramenoma…

Hřbitov okresu biskupského, na němž zemřelý mladý právník pohřben, nalézá se hned vedle hřbitova městského; ale tehdáž od tohoto valně se lišil. Městský hřbitov byl náhrobky a kříži takměř poset; na hřbitově biskupském byly jen asi čtyři náhrobky v rohu ku straně východní. Náhrobky ty zdály se býti již tenkráte velmi staré. Jinak byl hřbitov ten, k němuž se vchází od severu, skoro prázdný.

Hrob mladého amanuense jest blízko zdi uprostřed na straně severní. — — — — —

Zda nečte se, co jsme byli právě prostě vypravovali, jako závěrečná kapitola nějakého románu?

A přece jest vše zaručenou pravdou…

Přímo tragickou smrtí zemřelý mladý amanuensis byl — Karel Hynek Mácha.

* * *

Letos — v listopadu 1886 — bude tomu právě půl století, „co věje vítr, chladný vítr přes Máchův hrob…“

Mimoděk naskytá se otázka: Žije ještě někdo, kdo znal nešťastného pěvce „Máje“ osobně?

Není pochybnosti.

Mácha narozen, jak známo, roku 1810 — byl by tudíž nyní kmet 76tiletý.

Vrstevníci Máchovi, v stejném nebo skoro stejném stáří s ním, žijou podnes. Prořidlé řady jejich však řidnou od roku k roku tak rychle, že za nedlouho nebude již ani jediného žijícího člověka, jenž býval s Máchou ve styku nebo jej aspoň osobně znal.

Neúprosný čas vyhlazuje znenáhla po nešťastném pěvci „Máje“ stopu za stopou — a podobně jako celá řada geniů, od kterých nás dělí několik věků, ztrácí se osobnosť Máchova i povaha jeho znenáhla v mystickém šeru.

Pravda — Mácha byl za živa a dlouho po své smrti zneuznáván. Však od té doby, co byl význam jeho v literatuře uznán a památka jeho oživena tím, že celé básnické pokolení aspoň v prvních svých pokusech vstoupilo v jeho šlépěje vztýčivši prapor romantismu, uplynulo již také skoro čtvrť věku, aniž se byl některý z vrstevníků Máchových pokusil o věrné, nepředpojaté a pokud možno plastické vylíčení povahy a osobnosti jeho; ba v celé době té nepokusil se vůbec nikdo ani o to, sestaviti z roztroušených zpráv, tradic a úvah aspoň pravděpodobný celkovitý obraz života — krátkého sice, ale rovněž tak řídkého jako zajímavého.

Ještě před nedávnem zajisté bylo a snad podnes ještě jest možno zachovati potomstvu některé charakterističtější podrobnosti. Mnohý z vrstevníků znal Máchu osobně, jiný s ním býval ve styku častějším a někteří mohli se pochlubiti více méně důvěrným přátelstvím Máchovým, ale geniální, ba bez odporu nejgeniálnější básník první polovice našeho věku jako by byl pro své vrstevníky ani neexistoval.

A to nikoli snad pouze v době, kdy Mácha žil nebo bezprostředně po jeho smrti, kdy byla poesie jeho profanována, nebo snad v době, kdy na nešťastného pěvce a poesii jeho úplně zapomenuto — nikoli! — i v letech padesátých ještě, kdy Máchovo jméno básnické zazářilo nevídaným luskem, kdy básnická individualita jeho uznána a vykázáno jí místo v řadách básníků nesmrtelných! —

O čem všem bylo již od té doby, co Mácha zemřel a náleží literární historii, vrstevníky jeho psáno! O jakých věcech bylo jimi národu českému zevrubně vypravováno, o jakých lidech více méně obšírně referováno — ale Mácha zůstal v zákoutí skoro nepovšimnut.

Mnohá zcela všední a efemerní malichernosť zdála se býti vrstevníkům Máchovým nadmíru zajímavou a jest už dávno zapomenuta, kdežto o Máchovi, o němž by za našich dnův a zajisté i později ještě zajímala každá nepatrnosť v daleko větší míře nežli nejdůležitější fakta ze života tak mnohé pseudoveličiny — o Máchovi přešly na potomstvo jen zprávy kusé, více méně strannicky zbarvené, tudíž velice nespolehlivé.

Zvláštnosti podivuhodného muže, vlastně mladíka toho, který zůstavil po sobě v literatuře nevyrovnatelně stkvělou a zároveň nevyhladitelnou stopu, zavdaly podnět k tak divergujícím úsudkům netoliko o jeho spisech, nýbrž i o jejich původci, že nyní již jest skoro naprosto nemožno neb aspoň nadmíru nesnadno učiniti si o Máchově osobnosti a povaze pojem alespoň přibližně správný a pravdivý.

Tím nesnadněji jest sestoupiti v jeho duši a podati hodnověrnou, podrobnou charakteristiku.

Zprávy na nás přešlé jsou, jak už připomenuto, kusé, a byť i v mnohém souhlasily, přece si vzájemně tak odporujou, že nutno si v ohledu tom počínati nadmíru obezřele.

Veřejná činnosť Máchova netrvala dlouho; ani ne celé půl decennium. Objevil se jako meteor — zazářil, byl kritikou zneuznán, ba zhanoben — a zmizel…

Kdož medle staral by se příliš o takové individuum, které svými „literárními pokusy“ nedovedlo imponovati ani tak shovívavé kritice, jaká za dob Máchových každý literární odvar vyhlašovala za literární událosť? Kdož medle věnoval by zvláštní nějaké pozornosti mladistvému studentíku, v literatuře teprve se pokoušejícímu — studentíku, který sice již tak ledačím poutal pozornosť užších a nejužších kruhů, ale který byl pro svou „zpupnosť“, že „nezralé“ plody ducha svého odvážil se vlastním nákladem vydati na veřejnosť, areopagem uznaných kritických „kapacit“ tak exemplárně pocuchán, že mu zajisté na dlouho zajde chuť nestoudný svůj experiment literární opakovati?

Trváme, že by za takových poměrů i za našich dob, kdy jest vnímavosť pro talenty všeho druhu nepoměrně vyvinutější nežli byla za dob Máchových, zůstal takový talent jako Máchův širšími a nejširšími kruhy podobně nepovšimnut a neuznán. V užších a nejužších kruzích byl by znám a uznán snad, ale pro širší kruhy znamenal by sotva více nežli svého času Mácha.

Teprve několik let po své smrti počal Mácha zase buditi interes mnohých, kdož byli neobyčejné jeho nadání aspoň poměrně pochopili.

Tak na příklad sám Tyl, jenž byl, jak známo, Máchův „Máj“ příkře odsoudil, již roku 1841, tudíž pět roků po Máchově smrti, soudil o zemřelém básníku zcela jinak. Naléhalť ve „Květech“ na vydání jeho prací a vyslovil svou lítosť nad tím, že zprávy o Máchovi posud nebyly sneseny, tak že o básníku „Máje“ mnohý „nic jiného neví, nežli snad že mladistvý zemřel a že mu teď ještě pokoje nedají.“

Vyzvání Tylovo zůstalo nepovšimnuto. Máchovy spisy nesebrány a nevydány — a celou řadu let nepokusil se nikdo sepsati Máchův životopis.

Teprve roku 1845 odvážil se toho Karel Sabina počav vydávati Máchovy spisy s obšírnější biografií Máchovou z vlastního péra svého; ale nevydal nežli první sešitek obsahující připomenutý životopisný nástin a začátek (20 tištěných stránek) „Máje“.

Před tím, zvláště pak později, rozšiřovány drobné práce Máchovy, zejména „Máj“ — v opisech. Ještě krátce před vydáním Máchových spisů nákladem Kobrovým roku 1862 kolovalo mezi čilejším, o literaturu se zajímajícím studentstvem množství takových opisů.

Však ani po vydání sebraných spisů neučiněno v ohledu biografickém nic podstatného. Ku spisům přidán reprodukovaný životopis Máchův z péra Sabinova, v podstatě týž, jak byl otištěn roku 1845; ale zkrácený a mnohé zajímavé, ba velezajímavé podrobnosti zbavený, tak že původní biografie přes četné naivnosti a nápadný zápas o slovo atd. posud jest skoro jediným pramenem, z kterého možno, ovšem s všemožnou opatrností, vážiti aspoň přibližně pravděpodobné podrobnosti o povaze Máchově.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. V použitém zdroji tato část nenese žádný nadpis.