Karel Hynek Mácha/II. Máchova podoba a povaha

Karel Hynek Mácha Jakub Arbes
I. Máchův duševní rozvoj a způsob jeho tvoření	II. Máchova podoba a povaha

Údaje o textu
Titulek:	II. Máchova podoba a povaha
Autor:	Jakub Arbes
Zdroj:	ARBES, Jakub. Karel Hynek Mácha. Praha : F. Šimáček, 1886. s. 77–121. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Hynek Mácha

Když asi před čtvrť stoletím — roku 1858 — nová básnická generace, soustředivši se pod praporem Máchova ducha, chtěla vydati první almanah „Máj“ a pídila se po podobizně Máchově, nebylo v Čechách nikoho, kdo by ji mohl opatřiti.

Vyobrazení Máchovo, jak je vidíme v prvním ročníku „Máje“ a jak bylo později častěji reprodukováno, není podobiznou absolutně věrnou, nýbrž má cenu pouhé pravděpodobnosti.

Vyobrazení to má svou historii.

Přítel J. V. Frič vypravuje, že při uvedené příležitosti jeden z vrstevníků Máchových upozornil, že v kapli na Valdštýně u Turnova nalézá se oltářní obraz sv. Jana Křtitele, ku kterémuž seděl Mácha jako model. Když pak ti, kdož znali Máchu osobně, tvář sv. Jana na Valdštýně shledali frapantně podobnou s tváří Máchovou, sdělána podle ní podobizna Máchova, a teprve když ji přátelé a známí Máchovi uznali za dosti věrnou, byla reprodukována.

Přes to již první pohled na Máchovu podobiznu v „Máji“ bystrého pozorovatele poučí, že to přece nemůže býti věrná podobizna Máchova. Jevíť se nám tu Mácha jakožto vážný, vyspělý, asi čtyřicetiletý nebo jen o několik roků mladší muž s nápadně zádumčivým výrazem v mužné rázovité, hustým plnovousem zarostlé tváři — kdežto Mácha zemřel, jak známo, v dvacátém šestém roce věku svého, tudíž jako mladík, v jehož tváři, byť se v ní zračily i mnohé bouře duševní a předčasná vyzrálosť, přece sotva bylo lze najíti tak nápadnou sestárlosť a zmužilosť, jako se jeví na připomenutém vyobrazení.

Po našem náhledu odporují tomu i některé, ovšem stručné poznámky o Máchově osobnosti vůbec. „Bylť on,“ praví první biograf jeho Sabina, „muž ještě mladý, rázného a štíhlého vzrůstu, vysokého čela, temněmodrých očí, tmavých vlasů, tváří duševně výrazných a tahů v obličeji ráz český na sobě nesoucích. Mnozí v Praze znali jej osobně — —“

Doktor Bojislav Pichl vypravuje ve svých „Vlasteneckých vzpomínkách“, že s Máchou studoval na novoměstském gymnasiu, že Máchu častěji v bytě jeho rodičů na nynějším Karlově náměstí, kde sepsán „Máj“ a skoro všechny ostatní básně Máchovy, navštěvoval, a že s Máchou později velmi často obcoval, a sice „v společných schůzích večerních a na rozličných vycházkách do okolí pražského“.

O osobnosti Máchově nevypravuje však pranic více, nežli že „byl pěkného vzrůstu tělesného“ a že si byl toho „a jiných předností snad až příliš vědom a rád, někdy až nápadně se strojil. Jeho bělavý plášť s červenou podšívkou šatil ho sice velmi pěkně, ale byl přece něco výstředního, jakož i jiné části oděvu jeho.“

V citovaném již prosaickém náčrtku „Krkonošská pouť“ popisuje Mácha „osamělého poutníka“, o němž vším právem lze souditi, že to nikdo jiný nežli sám Mácha. „…Jinoch zasmutnělý usedl na osamělém skalisku, časem zrak svůj obracuje k temným lesům, přikrývajícím krajinu českou,“ píše Mácha a popisuje pak poutníka doslova takto:

„Mladík tento byl asi dvacetiletý; černý oděv jeho pevně přiléhající jevil štíhlosť vysoké postavy; temné vlasy jeho vlály ve větru kolem bledých tváří a pěkného čela. Modré oko jeho nevýslovnou jevilo touhu, tak že celá jeho postava zdála se v soumraku večerním býti od pustých skal obráženým ohlasem písně: „Znáš-li tu zemi, kde citrýnový květ“ atd.

Poetičtěji, snad i případněji byl by sotva kdo z vrstevníků Máchových vyznačil oduševnělosť Máchovy tváři — posledními slovy charakterisována zdá se nám býti aspoň nejpravdivější. Tak neb aspoň podobně vznáší se obraz Máchův zajisté před duševním zrakem každého, kdo se netoliko o spisy, nýbrž i o osobnosť Máchovu jen poněkud zajímá.

Že byl Mácha člověk zvláštní, t. j. originelní, v tom shodují se všickni vrstevníci jeho — člověk neobyčejný, povaha hluboká, cituplná. nepřístupná — samotář, nespokojenec, ba rozervanec; slovem, že byl netoliko jako básník, nýbrž i jako člověk rozhodnou, význačnou, od jiných nápadně se lišící individualitou.

A podivno — všeobecná tato charakteristika přiostřovala se vždy v jediný pojem o Máchovi jakožto člověku výstředním nebo jediným slovem — fantastovi… Ještě před nedávnem, když pisatel těchto řádků doptával se jednoho z posud žijících vrstevníků Máchových na pěvce „Máje“, kulminoval úsudek jeho v jediném onom slově: fantast…

A podivno — týž bělavý nebo šedivý plášť s červenou podšívkou, o němž se Píchl ve svých vzpomínkách zmiňuje, byl většině vrstevníků Máchových význačným attributem Máchovy povahy. Každý neb aspoň skoro každý zmiňuje se o něm jakožto o věci nadmíru nápadné, kdežto přece tento druh plášťů býval ještě před dvaceti a více lety, zejména mezi studentstvem v oblibě.

Možná tudíž, že v době Máchově byl Mácha jeden z prvních, kteří v Praze takto se odívali a proto nápadným.

Mácha sám, jak již připomenuto, pokládal se za člověka „dobrého srdce a zlé hlavy“.

Pichl charakterisuje jej takto: „Mácha, jak mi všickni, kdo jej blíže znali, dosvědčí, nebyl nikoli prázden ani ctižádosti ani ješitnosti. — Mácha měl zvláštní zálibu, každou svou novou básničku přátelům svým, kdykoliv jej navštívili, předčítati. Také to bylo jeho libůstkou, že každou báseň svou na malých stejných lístkách několikráte míval opsanou. Považoval jsem to za přílišnou samolibosť, marnivosť. — Rozličné způsoby v jeho chování také někdy svou výstředností až urážely.“

Více dokladů pro Máchovu ctižádosť a marnivosť Pichl neuvádí, leda co jsme byli již dříve uvedli, že si byl snad příliš vědom svých předností a proto rád někdy až nápadně se šatil.

Vše to nepadá však po našem náhledu příliš na váhu a není nezvratným důkazem zvláštní, výstřední nějaké ctižádosti a marnivosti.

Nesmímeť zapomenouti, že byl Mácha mlád a že v době, kdy žil, nebyl jediným, který své prvotiny důvěrným přátelům ochotně předčítával.

Podobně počínalo si za jeho dob a počíná si i nyní mnoho začátečníků; ba více — tehda byl, jak ze soukromých listů tehdejších literátů vysvítá, tento druh sdílnosti literární nepoměrně vyvinutější nežli nyní, a není divu, že choval se Mácha jako tisíce jiných, kteří napsavše něco, co zdá se jim býti dobrým, co je potěšilo nebo duševně neobyčejně vzrušilo, také to svým přátelům předčítají.

Důvody mohou ovšem býti různy. Jedni chtějí slyšeti pochvalu, jiní pouhý úsudek — a Mácha, jenž byl od současné kritiky tak bezpříkladně stepán a za pouhého „rýmotepce“ prohlášen, Mácha, jak ze všeho vysvítá, sotva asi slýchal od svých důvěrných přátel pochvaly obzvláště lichotivé.

Zdá se nám, že neodchýlíme se příliš od pravdy, díme-li, že byla většina jeho plodů, jež svým přátelům v důvěrném kruhu předčítával, přijata daleko častěji s pochybným pokrčením ramen a podivným výrazem v tváři, nežli s neobmezenou, povzbuzující nebo ješitnosť probouzející pochvalou.

Vrstevníci Máchovi vůbec Máchova ducha a povahu nepochopili — jakž možno se tedy domýšleti, že by toho byli dovedli mladiství přátelé jeho, studentíci? Možná — některý; ale většina zajisté přijala předčítání jeho prací způsobeni výše naznačeným.

Ostatně Mácha byl by si zajisté v brzku, v několika málo letech tento svůj i jiných mladistvý návyk nadobro odvyknul. Jednak nebyl by měl a za svého života v Litoměřicích již sotva také koho měl, komu by byl literární plody své předčítal; jednak by mu bylo k tomu později sotva zbývalo času, i kdyby byl měl nepoměrně více posluchačů nežli za dob studentských.

Rovněž tak nezdá se nám býti „přílišnou samolibostí a marnivostí“, že Mácha každou svou báseň míval na malých stejných lístkách několikráte opsanou. I tomu by byl časem svým odvykl; ačkoli nadmíru svědomité pilování, jakému Mácha své práce podroboval, zcela přirozeně několikerého přepsání vyžadovalo.

O rozličných způsobech Máchova chování, které, jak Pichl praví, „také někdy svou výstředností až urážely“, nelze souditi prostě proto, poněvadž jich Pichl neuvádí a ani nenaznačuje, jakého druhu asi byly.

Vším tím arci nechceme nikterak o hodnověrnosti dat Pichlových pochybovati; ale konkluse z dat těch vyvozená nezdá se nám býti založena v povaze Máchově vůbec. Ctižádosť Máchova zdá se nám býti podle toho, co o něm vůbec víme, čistá, ušlechtilá, tudíž oprávněná a nemá se ctižádostí v běžném toho slova smyslu, jak pojímá se jakožto necnosť a nečesť, pranic společného. Ctižádosť Máchova není sobeckou, pamatující ve všem všude jenom na sebe, nýbrž onou duševní pružinou, bez kteréž jest každé ryze umělecké snažení naprosto nemožné; slovem cosi, pro co nemají slovníky dosud ještě pravého označení a co zahrnuje se obyčejně nesprávně a nepřípadně v pojmu nehrubě lichotivé — ctižádosti.

V tom smyslu ctižádostivým, jako Mácha, byl a musí býti po našem náhledu každý pravý, byť i sebe skromnější umělec vůbec — bez duševní pružiny: vykonati něco neobyčejného, závažného, myšlenkově obsažného jest umělec naprosto nemožným…

A Mácha chtěl něco vykonati na prospěch svého národa, on sám neměl z toho všeho, co vykonal, ani zisku, aniž se mu dostalo pochvaly — naopak, on byl rozhodně odsouzen jakožto básník neschopný — a přece v práci neustal.

Obyčejná ctižádosť nebo docela náruživosť byla by po tak eklatantním odmítnutí okamžitě péro odhodila a byla by se obrátila ku zcela jiným zřídlům, z kterýchž by byla mohla pro sebe kořistiti — na pole, kde očekávala růže a nikoli trny, pohrdání a posměch, jakým bylo snažení Máchovo splaceno.

„Jak chladný jsem,“ psal Mácha jednomu ze svých přátel po vyjití ‚Máje‘ z Litoměřic, „budiž Vám toto příkladem: Pan Tomiček posuzoval můj ‚Máj‘, mne nazval ‚rýmotepcem‘, mou báseň ‚škvárou‘, a mnohé jiné horší věci, a já — ani jsem se nezasmál ani nerozhněval, četl jsem to všecko, jako by neznámý byl neznámou mně báseň napsal a posuzoval.“

A později psal témuž příteli:

„Pište mi brzo — nesmírnou recensi o mém ‚Máji‘, od Vás ji až dosud očekávám — ať je nejméně tak dlouhá jako jedna v časopise nazvaném ‚Unser Planet‘, anebo ať není kratší než ta, co o něm psána jest v časopise nazvaném ‚Morgenblatt‘, a ať není taková, aby chválila hanou a haněla chválou jako ve ‚Květech‘, ve ‚Včele‘…“

Možno-li mladého, šestadvacetiletého muže, jenž byl bezpříkladné zhanobení své genialní básně tímto střízlivým způsobem přijal, pokládati za člověka v běžném slova smyslu ctižádostivého a marnivého, potom jest každý z nás ctižádostivý marnivec a není mezi námi nejmenšího rozdílu. —

Tím, co jsme byli právě citovali, a ze všeho, jak počínal si Mácha po zdrcujících posudcích „Máje“, které mohly i střízlivého člověka k zoufalosti dohnati, nade vší pochybnosť vysvítá, že vše, co zdálo se býti na Máchovi vrstevníkům jeho ctižádostí a marnivostí, bylo právě jen onou tajeplnou pružinou duševní, bez které jest umělec pouhou anomalií.

Nicméně i sám první biograf Máchův, Sabina, jenž byl snesl mnohé zajímavé podrobnosti z Máchova života, činí z nich mnohdy nepřípadné, mnohdy falešné konkluse. „Jsouť charaktery,“ praví, „jichžto zvláštnosť pozorovatelům obyčejným poskytuje ku porovnání s povahami, ježto svět výstředními nazvati uvykl, protože je v obyčejnou kolej ovšednělosti své nijakž vtěsnati nemůže. Postav je, kam chceš, vyrůstajíť a vynikají nad hlavami sprosťáků co vrchové nad pahorky k oblakům se pnouce. Neuznávajíce všedních zákonů řídívají se vyššími záměry, vznešenými účely. Mezi takové náležel i Karel Hynek Mácha, mladík plný výstředních myšlének a velikých záměrů, neobmezující se na úzké okresy domácích kolejí.“

V celku dosti případná tato charakteristika talentů (jakým byl také Mácha), řídících se zdravým, byť i od povšechnosti se lišícím pudem — talentů vynikajících duchem nad obyčejnosť a všednosť, zdá se nám míti opakováním slova „výstřednosť“ příchuť jakéhosi komediantství. Zdáť se skoro, jako by člověk „výstředních myšlének“ nemohl vůbec ani jinak žíti a jinak se chovati nežli excentricky, komediantsky — nebo docela jako nějaký blázínek, kterémuž vždy jen o to jde, by na sebe upoutal pozornosť atd.

Vizme však, co praví Sabina o Máchovi dále! „Základ neobyčejné povahy jeho,“ dí, „pošel dílem z uvyklosti, dílem z krve, hlavně však naň působily odporné jemu způsoby života pospolitého, jelikož on vše jen z osobního stanoviště svého pozorovav a soudiv, nikde nenalézal úplného vyplnění svých vznešených přání, svých dalekosáhlých nadějí a svého básnického tušení. On požadoval od života více nežli tento na svém nízkém stupni poskytnouti může; on byl básníkem a svět, jakým jest, nosí prosaickou tvář.“

A přece vše to lze zahrnouti ve dvou slovech: básník idealista!

Co na tom medle výstředního? či nebylo i za dob Máchových skutečných básníků? Kollár, Čelakovský a jiní jsou toho dokladem. Jaká to výstřednosť míti hlavu, v které se rodí nové myšlénky, míti srdce, které lidsky cítí, a ruku, která dovede pérem již z mládí tak výborně vládnouti, že city a myšlénky své vypíše a popíše tak, aby si o nich mohl čtenář učiniti pojem případný a co možná nejvěrnější?

Jakáž medle výstřednosť v myšlénkách romantického básníka ohnivé obraznosti, píšícího a žijícího, jak mu duch a srdce jeho káže?

V tom případě musil by býti každý básník vůbec excentrickým: netoliko básník pojímající svět se stanovisku romantického, nýbrž i básník národní jako Čelakovský, pojímající svět se stanoviska naivně dětinského, neřku-li básník vzletu, jakým byl Kollár, v jehož „Slávy dceři“ možno najíti nepoměrně více idealní výstřednosti nežli v básních Máchových. Přes to vše zůstala myšlénková a citová výstřednosť lpěti na Máchovi.

Až dosud shledali jsme tudíž podle líčení vrstevníků na Máchovi tyto charakteristické vlastnosti: ctižádosť, marnivosť, ješitnosť, zálibu v pěkném oděvu, tudíž koketnosť a výstřednosť vůbec.

Registrujme i jiné ještě vlastnosti, jež byli na Máchovi vrstevníci jeho shledali!

Již jako chlapec navštěvující farní školu u sv. Petra v Praze byl prý Mácha „pln života, pohyblivý, zkoumavý a v jistém ohledu i pilný žák“, jak to pozůstalá školní vysvědčení dokazují.

„Připomenouti však se musí,“ dokládá první jeho biograf, „že nikdy nenáležel k oněm tichým, bledým školákům, kteří bez nadání a ohně, od učitelských nedoukův za mravné a pilné žáky držáni, nebývají nic jiného, nežli neduživé stroje svévolnosti sprostoučitelské, a očekávání o sobě vzbuzenému v pozdějších letech nijakž zadost nečinívají.“

Mácha tedy byl žáček dosti vtipný, vnímavý a pilný, a začal se ve škole učiti a choval se v ní zcela přirozeně.

Avšak již na gymnasiu v gramatice „liboval si ve čtení rozmanitých knih, mezi nimiž dobrodružné rytířské pověsti první místo zaujímaly“ a „Máchovu fantastičnou mysl vábily.“

Dle toho objevuje se nám Mácha s novou vlastností — fantastickou myslí; avšak vše, co četl, nezdá se nám nasvědčovati praničemu zvláštnímu, neřku-li nějaké fantastičnosti vůbec. Že začal pilně čísti, není nic divného; každý jen poněkud čipernější student čítává pilněji nežli dorostlí — a že četl spisy Ratchiffovy, Spiessovy a jiných podobných spisovatelů, nemůže nikterak podiviti, uvážíme-li, že byly spisy ty tehda všeobecně oblíbeny. Nečítal jich tudíž Mácha sám, nýbrž byly čítány od velkého obecenstva, studujících i vzdělaných, a mnohý čítal je zajisté s touže nebo snad i větší zálibou nežli sám Mácha.

Nicméně „zalíbení toto přešlo z knih do života,“ praví Sabina, „tak že již co student v nižších školách často si zatoužil po prostoře a po očitém pohledu na tyto krásy, jichž se byl v knihách dočetl. I vyšel si často na venek, kde u pozorování a požívání přírody již z mládí se s ní seznámil a spřátelil.“

I toto jest zcela přirozeným následkem… Kolik Máchových spolužáků činilo podobně!? Kolik později a nyní žijících studujících, kteří byli pilně četli knihy o starých hradech atd., zatoužilo po venkově a přírodě vůbec, aby na vlastní oči spatřili, o čem byli v knihách četli, by se s přírodou samou seznámili?!

Něco podobného jest zcela přirozené a opakuje se rok co rok. —

Mácha zalíbil si též herectví a záliba ta prý ho neopustila takměř po celý život jeho. Vystoupil později několikráte jako ochotník na divadle českém. „Toužívaje časem po vyšších věcech nežli život poskytuje,“ praví životopisec, „liboval si v neobyčejných charakterech“ a nescházela prý mu k tomu „jakási deklamatorská síla a vylíčený affekt“.

Leč i tím nevymyká se Mácha z obyčejného rámce studentského života. Tehda i za našich dnů na sta studujících mělo a má touž, ne-li vášnivější zálibu v herectví, vystupuje na divadlech ochotnických a libuje si v charakterech neobyčejných.

Ve vyšších třídách gymnasialních Mácha „nemohl se nasytiti čtením a zkoumáním o věcech krasovědeckých“.

Tím arci počíná se již lišiti od studujících vůbec — duch jeho počíná se bráti určitým směrem. Avšak přes to není v tom nic divného, neřku-li výstředního neb docela fantastického. Tak a nejinak počíná si skoro každý dorůstající student, v jehož duši počíná klíčiti zárodek poesie.

Čítal prý nejvíce romány a lyrické básně, „a po zlém zvyku na německou literaturu se vrhnul, kde Laťontaine a Klauren, Schilling a Van der Velde a jiní, těmto podobní panovali.“ Ale on liboval si více ve spisech Götheových nežli Schillerových. Tento zdál prý se mu nadšením své metafysiky příliš filosofickým, kdežto Göthe byl jeho zamilovaným spisovatelem. „Téhož mírný, tichý, všepřehledný a všeprohledný zrak, vznikající do všeho, co před ním v jakékoli barvě a v jakémkoliv poměru se rozprostíralo, vzbuzoval podivení a vábil k následování.“

Nuže — kdež medle v tom všem nějaká výstřednosť? Naopak — není-liž to počínání přímo závidění hodné? Nenasvědčuje-liž to zcela zdravému smyslu pro pravou poetickou krásu? Má-li student zálibu ve spisech, jakými jsou Götheovy, a Göthe-li jest zamilovaným jeho spisovatelem, jakž medle možno z toho souditi na nějaké zmatení pojmů, na nějaké poblouzení nebo docela výstřední a fantastickou mysl?

V tu dobu počal Mácha chápati ideu vlastenectví. Jsa po česku vychován cítil vždy jako Čech; ale nyní stal se Čechem uvědomělým. Seznámiv se záhy s Hájkovou kronikou oblíbil si i čtení českých knih — začal se obírati českými dějinami, čítal české časopisy a spisy Krameriovy k tomu účelu, by se v jazyce českém zdokonalil.

„Myšlénka vlastenectví,“ praví životopisec, „nadchnula Máchu novým duchem a srdce jeho zahořelo živějším plamenem.“

Počal veršovati. Již první jeho pokusy básnické mají ráz původnosti a jeví se v nich zádumčivosť a těžkomyslnosť — „tichá noc kouzelnými úkazy svými vábila ho více nežli každodenní život se svou ovšednělostí, více temný hrob nežli skvělá země — přilnul k matce přírodě, která mu měla na kladené otázky odpovídati a ukonejšiti srdce znepokojené tužbami nejasnými.“

Vše tak prosté a přirozené!

Kolik pak mladistvých básníků počínalo si jinak? Převalná většina psala a píše prvotiny rázu zádumčivého — hrob a smrť, abychom tak řekli, „v péře bydlí“ — všednosť uráží a tichá noc vábí do samoty, kde možno sníti a dumati, kde obraznosť předvádí luzné obrazy atd.

A přece zůstalo na Máchovi lpěti samotářství, skoro až nevlídnictví!

„V těchto dobách vábilo ho nejvíce cestování po vlasti, tak že, kdykoliv mu příležitosť se naskytla, blíže neb dále na venek se pustiv v krátkém čase skoro všecky ladnější kraje české byl navštívil a velmi blízce se s nimi seznámil.“

Tím arci liší se Mácha aspoň poněkud od mladistvých básníků. Jeho nevábila tudíž samota sama o sobě, jej vábil český kraj, česká vlasť vůbec — on cestoval, aby se poučil, aby poznal kraj, lid a jeho zvyky a mravy, by se seznámil s městy, vesnicemi, hrady a zámky — slovem, on spojil příjemné s užitečným.

A cestuje po venkově, jakž mohl den co den zasedati podvečer v kruhu svých přátel?

Pohřešili ho — a Mácha právě svým cestováním společnosti znenáhla odvykal… „Tím“ (zálibou v cestování), praví Sabina, „a že velkého zalíbení ve společnosti svých druhů nenalézal, přilnul básník náš vždy víc a více ku přírodě a konečně jen tam pravého vyražení nalézal, kde samoten ve spojení s přírodou, vždy sobě věrnou, vždy sličnou, ukonejšující zbouřené city člověka se společenstvem lidu a s poměry jejich nespokojeného, zalátati mohl ve svobodné říše idealů. Jej vábil šumot stromu lesních, hluk bouře, zakalený všehomíra na nebesích zrak; však i tiché noční hvězdy, a tichá v oblacích plavba lunina; jej vábil pohled večerního slunce více, nežli veškeré kratochvíle pospolitého života. Jen co poetického ve společnosti lidské se jevilo, co zvláštním rázem vynikalo, byť to byly i nelíčené způsoby sprosté luzy bývaly, pozornosť jeho mocněji povzbuzovalo, nežli ono přetváření a vylíčené jevení se mravů, jež jsme za zákon pospolitosti a vzájemnosti poznávati byli uvykli.“

Dle toho, co tuto uvedeno, nečinil Mácha pranic více, nežli co před ním i po něm činilo a činiti bude tisíce jiných mladistvých i starších básníkův a umělců, ba intelligentních lidí vůbec — a přece uvykli jsme naň pohlížeti jako na samotáře a nevlídníka prazvláštního druhu.

Ruku na srdce! Komu z nás, nechť vedli jsme život sebe nebásničtější, nechť žili jsme sobe spokojeněji, neznechutila se časem svým společnosť lidská se svým všedním klepem, svými nicotami a odpornými výstřednostmi?

Kdo z nás nezatoužil po samotě — po přírodě atd., právě tak nebo podobně jako Mácha? Kolik básníkův a umělců žilo a žije, kteří by se mohli pochlubiti, že se společnosti svých druhů mnohdy po měsíce, ba po léta nevyhýbali? Kdo může říci: já jediný nikdy nezatoužil po samotě, po přírodě? Mně byla a zůstala společnosť vším?

Slovem vše, co tuto uvedeno na doklad Máchova samotářství a nevlídnictví, jest po našem náhledu zcela přirozeným attributem duševního života vůbec a života básnického zvlášť, zejména v dobách, kdy počíná v duši básnické nadání klíčiti.

Nastoupiv studia filosofická zanášel se Mácha pilně logikou, ale nikdy nepřestal na tom, co mu učitel poskytl, nýbrž „hleděl dále než školní učení dosahovalo, a hlouběji nahlížel v tuto základní vědu, kde mu kniha zadosť neučinila, a vlastním zkoumáním snažil se doložiti, kde se mu jasnosti nedostávalo.“ Mácha studoval logiku Markovu a vábila ho i vyšší mathematika, ale nikoli jako věda, nýbrž jako hlavní prostředek k bystření ostrovtipu.

Láska k logice vedla ho k logičnosti i v pospolitém životě tak, že i v obyčejném hovoru všemožně se snažil zákonům jejím co možná zadosť učiniti. „Jakákoli rozprávka nelogická byla mu odporna; každá nespořádaná věc se mu protivila a člověk takto mluvící, jestli zvláštním rázem nebo důmyslem se nevyznamenával, působil mu dlouhou chvíli.“

Mácha miluje logiku nenáviděl tlach a planý žvast; jej vábila stručnosť a určitosť řeči.

Probůh, kde v tom všem výstřednosť nebo nějaká známka, z které by se dalo souditi na nějaké fantastství?

V tu dobu bylo, jak známo, badání metafysické všeobecně oblíbeno. I Mácha si je oblíbil a nemohl se později studií těch dosti nasytiti; avšak „praktický i plastický duch jeho,“ praví Sabina, „naplněn obrazy z velebné přírody, ochraňoval ho před bludnými zálety.“

Studoval dušesloví, četl, studoval a analysoval Scottovy romány, zalíbil si Scottovu „Panu jezerní“ a téhož píseň posledního barda — z českých spisovatelů vábil ho nejvíce ryze český Klicpera — a čítal vůbec vše, co mu do ruky přišlo.

Po roce 1830, když idea vzájemnosti slovanské otevřela širší perspektivu, začal se Mácha učiti polštině, četl pilně polské básníky, zejména spisy Mickiewiczovy — zamiloval si Rukopis kralodvorský, Kollárovu „Slávy dceru“, Polákovu „Vznešenosť přírody“, Kamarytovy písně v duchu národním — cestoval pilněji nežli před tím, slovem studoval, jako snad každý jiný básník český jeho doby, jen že měl pro vše, co viděl a zkoumal, mysl nepoměrně vnímavější a vůbec díval se na vše kolem sebe se stanoviska nepředpojatějšího, vyrudlou tradicí a zastaralými názory nezakaleného.

Až dosud žil, studoval a pracoval Mácha po našem náhledu zcela přirozeně a k tomu ještě způsobem neodchylujícím se valně od způsobu, jakým žili, studovali a pracovali jiní básníci jeho doby.

Mácha měl však i důvěrné přátely, jež charakterisuje Sabina takto: „Byli to rozervanci, z příčin důležitých s poměry života svého nespokojeni, mladíci, z nichžto každý byl by zasluhoval zvláštního povaho- a životopisce. Byly to charaktery vlastenecké, jejichž však duše a srdce více k žalu nad minulostí, nežli k nadějím pro budoucnosť se chýlily.“

Že byl Mácha těmto svým přátelům upřímně nakloněn, nezdá se nám nic divného. Bylť sám význačnou individualitou, a obcovati s povahami, z nichž by každá zasluhovala vlastního svého povaho- a životopisce, nemůže býti pro mladého muže nežli nadmíru prospěšné i tenkráte, když nejsou tyto povahy se vším spokojeny nebo jsou docela, jak Sabina praví, „rozervány“.

Mácha aspoň, o tom nemůže býti žádné pochybnosti, z důvěrného obcování s těmito přátely získal nepoměrně více, nežli by byl získal důvěrnými styky s povahami šablonovitými, mělkými, se vším všude spokojenými.

Nelze za to míti, že zůstalo obcování to na Máchova ducha bez vlivu. Duševní obzor jeho aspoň se nemálo rozšířil. Nemohlť neviděti tak mnohé, co by mu bylo ve společnosti šťastných bonvivantů a bezduchých loutkových paňátek naprosto ušlo. Díval-li se až dosud na svět okem optimisty, jenž nevidí nežli růže a slasť a rozkoš, musil se nyní dívati na svět okem čistým a jasným — okem, které neklame, nýbrž ukazuje v pravdivém světle i se stíny.

Přátelé Máchovi byli poctivci a vlastenci — upřímní přátelé pravdy a práva, slovem lidé širokého rozhledu v svět. —

Není-liž zcela přirozené, že právě tito vábili Máchu více nežli mnohý mělký nevlastenecký žvastal, kterémuž bylo a zůstalo vše na světě lhostejno, který na nic nemysle, o ničem nepřemítaje vždy pamatoval jen na sebe, jak by se pobavil a život svůj promarnil?!

A kdež v tom všem nějaká výstřednosť? Zda nebylo by výstředností, kdyby byl opravdový, ba zádumčivý Mácha vyhledával společnosť zhýralých hejskův a byl si za přátely vyvolil lidi bezcharakterní?

Avšak ani obcování s těmito „rozervanci“ Máchovi nikterak v studiu věcném nevadilo. „Zamilovalť sobě nade všecko zkoumání mravů národních, jich způsobu, uvyklostí a zvláštností, jak ze mnohých výtahu z knih a časopisů mravo- i národopisných patrně vysvítá.“ Chtěl také vydávati periodický spis toho obsahu, k čemuž však nedošlo a přešla na nás toliko úvodní kapitola. —

Obcování to Máchovi nikterak nevadilo v studiu lidu českého. „Jeho časté cestování, jeho pilné zkoumavé pozorováni, jakož i básnický smysl, jímžto vše pojal, co se mu před oči stavělo, podávalo mu všemožných prostředků k působení v tomto směru. On však při tom nestudoval pouze lid a jeho poměry, on studoval i přírodu, jedinou přítelkyni svou, nade všecko milovanou, a porovnával rozmanitý a bouřlivý život lidský s životem jejím…“

A to-li jest výstředností, to-li jest známkou fantastství, pak věru nevíme, co slova ta vpravdě znamenají.

Či snad se jeví výstředním a fantastem tím, že v době, kdy byl geniální Byron u nás nepochopen a neuznán, zamiloval si jako Mickiewicz a později Puškin, Lermontov a jiní plody musy Byronovy?

Kolik tisíc fantastův a výstředních básníků i lidí vůbec nalezl by nyní netoliko v Čechách, nýbrž po celém vzdělaném světě?! Mácha zamiloval si Byrona tak, „že mnohá místa z básní jeho z paměti uměl, a v obrazy a charaktery tak hluboko se vmyslil, že takměř s nimi a v nich žil, a veškeré své náhledy o přírodě, o člověčenstvu a o světě vůbec náhledům Byronovým připodobnil.“ Něco podobného však možno říci i o jiných. Připomeňme si z četných dokladů toliko Hálkova „Alfreda“ a jiné výpravné básně, v kterýchž se jeví vliv Byronův a Máchův zároveň — a pokládá snad někdo pro to Hálka za výstředního a fantasta?

Mácha je skeptik! volají jedni. Byl jím Byron — proč by jím nemohl býti Mácha? Byron miloval kontrasty, Mácha též — ale tisíce jiných básníků milovali kontrasty — co tím dokázáno?

Ve své kritice Máchova „Máje“ má Tyl za to, že Byron, když „s duší rozvrácenou, bez míry, bez víry a naděje zoufání své pěl, nemusil bohatý, z rozkoší života vybředly lord svědomitě na zřeteli míti stav básnictví a občanských poměru vlasti své, a tato stránka básní jeho nebylať i slávy jeho původem —“

„Bylo by k přání,“ praví Tomíček ve své pověstné kritice téže básně Máchovy, „aby se (Mácha) tak otrocky nevázal právě k té nejšpatnější stránce anglického barda —“

„A co pak nám do Byrona?“ volá Chmelenský v kritice „Máje“. „Pěj po druhé pan Mácha, jak se moc vyšší v jeho ňadrech ozývá, a neohřívej své srdce a nerozplameňuj svou obrazivosť na nepřirozených výtvorech anglického lorda s sebou vždy bojujícího —“

Byron byl netoliko skeptik, s duší zvrácenou, bez víry a naděje, on byl zoufající rozervanec — čímž medle mohl býti Mácha, vížící se „otrocky právě k té nejšpatnější stránce anglického barda?!“

Slovo rozervanec bylo zajisté nejmírnějším označením — a Mácha skutečně také „rozervancem“ zůstal…

Shrňme pro okamžik všechny význačnější vlastnosti, kterýmiž vrstevníci Máchovi nešťastného pěvce „Máje“ obmyslili, v přehlednou skupinu!

Ctižádosť, marnivosť, ješitnosť, koketnosť a výstřednosť uvedli jsme již na počátku. Později přibylo nám samotářství, nevlídnictví, chorobně vášnivé studie, zádumčivosť a fantastství; nejnověji obcování s rozervanci, nohsledství Byrona, skepticismus a rozervanosť — jaká to řada bez odporu vzácných vlastností, z nichž dvě nebo tři úplně stačí k znetvoření nejvzornějšího člověka ve hnusnou karikaturu!

Ale což vše to vadilo vrstevníkům Máchovým!?

Mácha byl člověk samostatný, duch jeho vynikal nad prostřednosť, jako Sněžka nad pahorky kolem Prahy; on byl také člověk zajímavý, duchaplný, hluboký, slovem genialní — a takový už se neobejde beze všech těch psychologických pseudocárů, kterýmiž mělkosť a bezduchosť lidská stůj co stůj „okrašluje“ každého, kdo nejde do „šablony“. —

Prostá, přirozená poesie lidu byla za dob Máchových již po několik roků s úspěchem prováděla svou zúrodňující očistu vůči bezduchému suchoparu frásovitého pobásnictví podle antických a jiných vzorů.

Národní píseň a pohádka zdála se býti mnohým alfou a omegou veškerého básnického tvoření, a přes to vše, že Mácha i tomuto druhu básnictví věnoval zvláštní péči a pilně podle vzorů národních písní básnil, nebylo mu prominuto, že v čelních svých plodech duševních odchýlil se tak nápadně od tohoto směru a přidržel se v mnohém vzorů cizích, tehda kaceřovaných, poněvadž nepochopených — vzorů to, které tenkráte pokládány za výkvět básnického poblouzení v nejhorším, nejodpornějším toho slova smyslu.

Z ryzí lidskosti (z pojmu dřívějším věkům takořka neznámého) se zrodivší světobol se svými tklivými, do hlubin duše ruzchvívajícími akkordy, svou myšlénkovou hloubkou a oslňující květomluvou pokládán za pouhou afektaci fragmentárních talentů, nemajících o pravé poesio ani ponětí — tupen a hanoben jako pouhý šibolet pustých, rozervaných, s celým světem v rozbroji žijících pseudotalentů, kterýmž není nic svato, nic milo, kterým jest smrť jediným idealem.

Mácha byl jedním z prvních, kterýmiž v Čechách „světobol“ básnicky interpretován — není tudíž divu, že zcela bez obalu prohlášen za rozervance téhož zrna, za jakéž básníci „světobolu“ tehda u nás vůbec prohlašováni.

Žel, že nežil o několik decennií později, kdy vynalezeny nové šibolety. Není nejmenší pochyby, že by mu byl na příklad za našich dob zcela klidně vypálen na čelo znak nejčernějšího, nejzoufalejšího pessimismu.

Za dob Máchových však byl pojem pessimismu více méně neznámý, nebo správněji řečeno, nebyl ještě frasí, kterou se nyní tak často označuje cosi, pro co není dosud ještě případného jména — a tak musil se Mácha spokojiti charakteristikou pouhého rozervance — za našich dob, jak známo, již skoro úplně zaniklou a zřídka kdy užívanou, jako by byli „rozervanci“ úplně vymřeli.

Zkoumejme však dále, jakými attributy byli vrstevníci Máchovi našeho básníka mimo to obmyslili!

Jak známo, pokládán Mácha za cizáka, a raděno mu, básniti zcela jinak, nežli básnil — pokládán za básníka nedosti vlasteneckého…

A přece z celé řady prací jeho dýše ryze český duch a vane poctivé nadšení vlastenecké, o jakémž valná čásť tehdejších planých veršotepců, z jichž bezmyšlénkovitého blábolení tropil si později Havlíček tak často zaslouženě trpký posměch, ani ponětí neměla.

Attribut básníkův přenesen pak, jak se samo sebou rozumí, i na člověka, a Mácha pokládán za nevlasteneckého cizáka, pachtícího se po odporně páchnoucím vavřínu zhýralého a ničemného prý barda anglického, o němž přece známo, že „pustý“ život svůj dokonal na půdě řecké, kde chtěl bojovati za nejvznešenější myšlénku: za neodvislosť národa řeckého.

To však byl pouhý klam současníkův a nepotrval. Za našich dob není již o tom sporu a na povaze Máchově nezbylo z toho ani nejnepatrnějšího stínu.

Zkoumejme však, možno-li ze života Máchova, jak nám byl vrstevníky vylíčen, vyvážiti nějaké momenty, kterýmiž bylo by lze opodstatniti aspoň kardinální vlastnosti povahy, kterýmiž byl obmyšlen! Zkoumejme jeho poměr k ženštinám, jimž byl nakloněn, jež náviděl nebo miloval!

První jeho životopisec věnoval zajímavé kapitole té poměrně více místa, než kdo jiný, a uvádí také mnohé dosti pikantní podrobnosti. „Mácha byl náruživým v lásce jako v životě,“ praví. „Jeho rozčilená mysl hledala za oblíbenou tváří i oblíbené myšlénky a city. On hledal idealy v podobách ženských, a že nalezl jen ženské v podobách idealních, to jej rmoutilo, to v něm vždy upevňovalo přesvědčení, že tvář člověčenstva je klamná, a že jen ony duševní vnady, jimiž příroda, sama věčně milostná, obdařila miláčky své, samy v sobě pravdivé jsou, mysl však ženská že málokdy s nimi souciťuje.“

Toť povšechná charakteristika Máchova milování!

Nuže — což na tom všem divného, zvláštního nebo docela výstředního?

Láska jest sama o sobě náruživostí. Psychologové všech věků ji aspoň za to pokládají. Milovati a nebýti náruživ, jest totéž jako vůbec ani nemilovati. A byl-li Mácha již v životě „náruživ“ (pro co ostatně vrstevníci jeho neuvádějí žádných frapantních dokladů), jakým pak měl býti, když miloval?

Zůstal si tedy, prostě řečeno, důsledným.

Že hledal idealy v podobách ženských a nalezl jen ženské v podobách idealních (životopisec patrně tím míní podoby, jež Mácha pokládal za krásné), jest tak přirozené, že o tom netřeba šířiti mnoho slov. Komuž medle nedělo se tak aspoň z mládí, nežli nabyl nezvratného přesvědčení o tom, jak klamnou jest lidská tvář vůbec?

Klamy tohoto druhu jsou všelidské a zřídka kdy se jim některý člověk z mládí vyhne.

Mácha miloval několikráte; ale kolikráte miloval, tolikráte byl sklamán. Mnoho milenek neměl; ale první jeho láska měla prý „znak idealnosti“, poslední pak „znak démonického rozčilení“. Ženské, které sobě zamiloval, byly prý mu vždy poetickými předměty; „ale že on sám poesii v ně byl vložil, která často ani jediným ohlasem, ani jediným souzvukem nejevila, že tím vskutku je, co on v ní tušil, zůstal na tom, že je ženská jenom výkvět smyslně klamné krásy, a že v pospolitém životě také jen s toho stanoviska oceniti se zdá, ba že nikdy nedostihne oné výše poetické dokonalosti, jakouž jí rozčilená obrazivosť a roztoužená mysl básníkova přiosobuje.“

Na tato slova mohli by nejpřípadněji odpověděti toliko básníci. Nám zdá se býti tento názor ryze básnickým — po našem náhledu dospěje k náhledu takovému časem svým básník každý — a proto jest názor ten taktéž zcela přirozeným, z povahy člověka-básníka resultujícím.

Sabina zmiňuje se o třech milenkách Máchových, vesměs prý dívkách sličných, z nichž „poslední s výše idealní dolů na zemi vstoupivši, dala básníku našemu příležitosť poznati vedle blaha i trpkosť lásky, která z okresu nadsmyslného záhy v obor smyslný překročila.“

Tato láska poutala prý Máchu „jako osud, v němž se člověk potácí; z něhož mu, nechť dobrý nebo zlý, nelze se vyvinouti,“ a dal prý by se z historie této lásky vypsati celý román truchlivého zakončení.

V podstatě neví se o této poslední lásce Máchově mnoho, leda že Mácha poznav opětný svůj klam, usiloval vymknouti se z milostných pout. Několikráte chtěl se s dívkou tou navždy rozloučiti. „Cestuju ven,“ píše jí v jednom listě, „daleko, daleko na venek k svým známým, blíže k onomu místu, kde přítel můj — ve věčném snu odpočívá, i žel můj se mnou cítiti nemůže. Chci navštíviti hrob jeho, jest mi svatý; pročež chci očistou, bez nenávisti k němu přikročiti. Buďte tedy zdráva, i odpusťte mi v srdci svém, jestli jsem Vám kdy ublížil, jakož i já odpouštím Vám, co jste mi učinila. Snad se na hrobě jeho naučím Vás nemilovati, zapomenouti na Vás, i povrhnouti světem, jenž mi vše odňal, a každou radosť mou zničil dříve, nežli jsem jí byl užil. Snad na hrobě jeho se naučím pokojně umříti a s ním ve chladném lůnu země sníti o ztracených rájích, o nichž jsme snívali spolu, doufajíce, že na zemi takového nalezneme. Buďte zdráva! Já Vás vroucně miloval, a běda mně, že Vás ještě miluji.“

Řádky ty mají nádech ryze poetický; jsou to slova skutečného básníka, ale nikoli básníka rozervance nebo docela fantasta, nýbrž slova povahy klidné, resignující a přece dosud ještě milující.

Není žádné pochybnosti, že Mácha miloval tuto dívku upřímně, ba horoucně. Rovněž není pochyby, že mezi milujícími byly různé konflikty, nám ovšem neznámé — ale kteráž láska obejde se bez konfliktu vůbec? Kolik asi je těch šťastných, vlastně přešťastných milujících, jichž „nebe lásky“ nebylo nikdy ani mráčkem zakaleno, kteří milujíce se vášnivě nebyli by se chtěli aspoň jednou neb i vícekráte navždy rozloučiti, a zvláště v listech svých o tom se nerozepsali?

Nám, kteří jsme měli příležitosť čísti nesčetné množství milostných lístků osob všech možných stavův a povah, nezdá se býti tento lístek Máchův ani dost málo nepřirozeným, neřku-li výstředním, z čehož přirozeně plyne, že poslední láska Máchova nemá pro nás nikterak „znaku démonického“.

Něco podobného opakuje se v životě tak často, že i tento druh milování pozbyl už dávno své „démoničnosti“ již tím, žeť nic tak vratkého jako právě láska. Nejšťastnější láska zvrhne se mnohdy přes noc v lásku nejnešťastnější, a přes den vrátí se štěstí znova nebo naopak: nejnešťastnější láska postupem času změní se v lásku nejšťastnější, zejména v stáří, v jakém byl Mácha, když tímto způsobem miloval.

Nejpádnějším dokladem toho zdá se nám býti okolnosť, že Mácha přes všechny „trpkosti“, které mu láska ta působila, milenku tu přece vřele miloval, a že jí zůstal věren. Ba více — ona stala se před bohem i jeho ženou — a když pak mu porodila hocha, přenesl veškerou svou lásku na toto své dítě.

„Mám syna,“ psal dne 9. října 1836 z Litoměřic jednomu z nejdůvěrnějších přátel svých, „zrodil se prvního října a nepotřebuju hlavu srazit, neb kdybyste ho viděl, řeknete: to je mladý Mácha, třeba jste to nevěděl, že mám syna. Narodil se prvního o půl noci k druhému dnu října, a třetího přinesl mi bratr zprávu tu do Litoměřic… Je zdráv. Kdyby byl zahynul, co bych byl učinil — sáhněte v ňadra svá, a zvíte to. — Již jsem Vám jednou psal, co to dítě již… ale hledí mu to z obličeje, Eduarde — je to můj syn — tak hluboký smutek nenese žádné tak útlé srdce, leč srdce mého syna. Viděl jsem ho čtvrtý den po jeho zrození a dal jsem ho křtíti; druhý den na to vrátil jsem se do Litoměřic, a doufám, že jej brzo zde u sebe budu míti. Dívku tu si brzo vezmu. Heslo mé teď „syn můj a příroda!“ — Láska má, ty oba — a vy, Eduarde, mně nejbližší…“

Svrchovaně šťastným tedy Mácha v lásce nebyl — ale v čem jeví se ta neustále uváděná rozervanosť, bez které si mnohý Máchu vůbec ani mysliti nedovede? Z každé řádky Máchových listů z této doby — bez odporu nejkrušnější — dýše mužná resignace člověka těžce zkoušeného a v nadějích svých nesčetněkráte sklamaného.

Časem přemáhá jej starosť a úzkosť o dítě a matku… „Na Ludvíčka,“ píše dne 11. října 1836 rodičům do Prahy, „jsem se ani nechtěl ptát, bojím se odpovědi, protože vím, že kdyby bylo dobře, byli byste mi již psali; a pak se bojím, vede-li se hůře, anebo jestli již není živ, že zas budete plakat, když se o něm zmíním…“

A v dopise ze dne 28. října píše: „Jestli je Lori nemocna, a já vím, že je — neb celé noci nespat, vím, jak účinkuje, a míti při tom takové starosti — já vím… Jestli tedy nemocna, ať se jí to psaní ani nečte, jen ať se jí řekne, že jsem psal a že mám starosť. Ještě jednou tedy zapřísahám vás, abyste mi hned psali. — Což je vám umírající syn žert? Nevědět, trápí-li se ještě anebo zdali mu již odlehčíno, buď si to na jakýkoliv způsob! — Jen jistotu chci mít, nejistota nejvíce trápí! Ó kdyby raději Lori byla zde v Litoměřicích; sám tu déle nevydržím…“

Kde v tom všem více nežli úzkostlivá starosť o osud nemocného, snad umírajícího dítka a churavé, pod tíží starostí klesající nevěsty? Kde v tom všem jen stopy po marnivosti, koketnosti, ctižádosti, rozervanosti a všech těch attributech, kterýmiž byli Máchovi vrstevníci Máchu obmyslili?

Nic nežli nejlidštější city — ovšem jemnější, sensitivnější, jednak i horečnější, ale přece vždy jen city, jaké by byly v poměrech, v nichž se Mácha právě nalézal, rozchvívaly duši každého, kdo není právě bezcitným.

Avšak co následovalo, vrhá na povahu Máchovu tak intensivní světlo, že celá řada výše již několikráte citovaných okrašlujících epithet rozplývá se v pouhý dým.

Především však nutno vpraviti se aspoň poněkud v duševní stav, v jakém se v tu dobu Mácha asi nalézal.

Dne 27. září 1836 (po ukončených studiích právnických) vydal se z domu na cestu do světa, aby se staral sám o sebe… Maje patrně jen několik krejcarů v kapse obrátil se do Litoměřic, kde stal se amanuensem a zároveň praktikantem u právního D… Doufal tam pobyti několik let.

Krátce před tím byl vydal vlastním nákladem svůj „Máj“.

V análech literární historie české bezpříkladné odmítnutí genialní básně nemohlo naň zůstati bez účinku. Choval se sice s resignací, ale býti, přímo řečeno, tak odkopnut jako Mácha, nemůže zůstaviti ani nejchladnějšího člověka lhostejným.

Několik dní po jeho příchodu do Litoměřic narodí se mu hošík — dítě i matka churaví — on sám žije v trapné nejistotě — hlavu plnou starostí, neboť: „Dnes,“ píše v listě ze dne 28. října, „jsem již nesnídal a nevečeřel, obědvat budu moci zítra a v neděli; a v pondělí snad ani to ne; a jestli v úterý na prvního nedostanu od pana právního peníze, o čemž pochybuju, neb je svátek — tedy hlady umru —“

A v takových poměrech nemyslí šestadvacetiletý mladý muž ten skoro na nic jiného, nežli na své churavé dítě a koná přípravy — k sňatku s bytostí, která mu byla svou láskou tak mnohou chvíli ztrpčila…

Matka Máchova dítka stavši se Máchovou ženou před bohem, měla se jí státi co možná brzo, aspoň jak poměry dovolovaly, i před lidmi…

V poměrech, ve kterých se Mácha právě nalézal, má vše to po našem náhledu ráz přímo heroický.

Možná, že z tisíce mužů sotva jediný byl by tak jednal, jako Mácha — devět set bylo by snad sňatek odročilo, devadesát devět bylo by snad vůbec ještě „couvlo“ a zůstavilo matku i dítě jich osudu; ale Mácha zachoval se jako čestný muž závidění hodného citu.

A právě toto jediné rozhodnutí v nejkritičtější snad době Máchova života vyvrací z kořene celou řadu nehrubě lichotivých epithet, kterýmiž byla povaha jeho vrstevníky zhyzděna. Muž ctižádostivý, marnivý, ješitný a koketní; člověk skeptický, výstřední rozervanec a fantast sotva by byl jednal jako Mácha…

Kdež tedy jsou doklady nějaké pro tyto, Máchovi dle všeho přibíjené vlastnosti?

Či možno snad nějaký moment uchvátiti z posledních okamžiků Máchových?

Listem ze dne 3. listopadu ustanovuje Mácha sňatek na den 8. téhož měsíce — ale píše již list ten se zárodkem smrti v prsou…

V neděli před 21. říjnem ležel večer na vrchu Radobylu, když v Litoměřicích vypukl požár. Jedenáct stodol bylo v plameni… Běžel do Litoměřic bezmála hodinu, a byl skoro první u požáru. Pomáhá hasit. Svlékna kabát dává si polít vlasy, by nechytily, a pomáhá hasiti seč vůbec jest… Celý mokrý vrací se domů a ulehá ve studeném pokoji. Teprve 1. listopadu cítí indisposici následkem nastuzení — později dostavuje se palčivá bolesť na prsou a dne 5. listopadu umírá zánětem plic, neboli jinými slovy splácí svou obětovnosť při požáru smrtí…

Pravda — i v tomto případu byl by z tisíce mužů snad jen jeden jednal jako Mácha. Jisto jest, že nezachoval se dosti opatrně; ale skutek jeho přece má ráz heroický a ničím neodůvodňuje kterékoli z epithet, jimiž byl Mácha vrstevníky obmyšlen.

Nechť probíráme se ve faktech ze života Máchova sebe bedlivěji, ze žádného nelze abstrahovati, co z nich vyvozovali vrstevníci, a byť i tu a tam některá z několikráte již vytknutých vlastností tlačila se do popředí, přece neděje se to v té míře, jako v charakteristikách vrstevníků.

Co toho příčinou, že současníci právě jen tak a nejinak o povaze Máchově soudili, nelze tak snadno rozhodnouti; neboť i o stycích Máchových s vrstevníky jeho přešlo na nás tak sporých a kusých zpráv, žeť úsudek, nejmírněji řečeno, velmi nesnadný.

Doložíme to příkladem jediným.

Josef Kajetán Tyl nebyl, jak ze všeho zřejmo. žádným osobním nepřítelem Máchovým. Několik roků před smrtí Máchovou redigoval Tyl „Květy“, do nichž Mácha pilně přispíval. Čelakovský redigoval tehda „Českou Včelu“, a mezi oběma redaktory vznikly r. 1894 první tuhé půtky literární. Čelakovský počínal si v půtkách těch velmi zostra. Pro pouhé „s“ na příklad, jež v Máchově práci „Márinka“ ve „Květech“ (sklesna v prach za sluncem roztru ruce) náhodou nebo nedopatřením vynecháno bylo, vystavil za posměch „ubohého básníka s roztřenýma rukama“.

Tyl odpověděl na to mezi jiným takto:

„Pracovníků na roli dědičné jesti mezi námi, bohužel! hrstka nevalná: k čemu tedy vtipem nevčasným mezi sebou se škádliti?… Mizerné ‚s‘! Hodno-liž toho, že proň závisť zuby vyšklebuje, že se dobří horší — že se maří času i papíru… Jenom kde nadutá zpozdilosť hlavu prázdnou pozdvihuje, aneb shnilá malátnosť smrduté své údy rozkládá, napni, Včelo Česká, ostré žihadlo;, pokoušením se o spisovatele ‚Obrazu ze života mého‘ ani cti, ani prospěchu nezískáš. Mírně, vlídně, neúhonně, bratrsky máme kráčeti, ruka v ruce, k velikému, jedinýmu cíli — k vzdělanosti a osvětě: k čemuž tedy jedni druhým na obapolné dráze klásti překážky?“ —

Čelakovský ozval se na to velmi ostře, Tyl taktéž zase odpověděl, „tak že tato půtka“, praví životopisec Tylův, Filípek, „stala se velmi nemilou, ba odpornou a hnusnou.“

A přece týž Tyl, jenž byl Máchu tak vřele proti Čelakovskému do ochrany bral, napsal po dvou letech o Máchově „Máji“ známou odmítavou kritiku.

Připusťme, že kritiku tu diktovalo plné přesvědčení Tylovo, slovem, že se Tyl prostě mýlil…

Pět roků po smrti Máchově zachoval se Tyl k Máchovi způsobem nadmíru delikátním a přátelským. Napsalť r. 1841 v „Květech“ o Máchovi článek, z kteréhož následující charakteristická slova vyjímáme:

„Snad žádný spisovatel český,“ píše Tyl, „nepodal u svém dosti krátkém působení na poli literárním tak nekonečnou niť k upřádání úsudků, co noc a den proti sobě stojících — jako Mácha. S ostrou i tupou zbraní postavili se proti němu nepřátelé, povykujíce, aby po všech končinách slyšeti bylo, že jest od kritiky do klatby dán!

A přátelé se horšili. Což měli také dělati? Brániti jej? K tomu byl on sám schopný dost — a nejlepší obranou jeho byl by nový plod ducha jeho býval. Tu odešel k otcům — a oni truchlíce udělali několik básní, a bylo na čas dobře. Pak se mluvilo o sebrání a vydání prací jeho, a uskutečnění pověsti této nebylo by věru nic jiného bývalo, nežli nejpěknější pomník mezi hroby vlasteneckých geniů — nežli slušná oběť přátelství a vlastenecké horlivosti.

Avšak zůstalo jen při řeči. Nevím, proč, ale nedivím se tomu. Mluviloť se již o jiných věcech, a zůstalo jen při řeči.

Budete-li chtít někdo po desíti letech Máchu seznati, budete musiti v zaprášených časopisech hrabati a tam jednotlivá zlatá zrnka bohatého ducha jeho vybírati. Neboť nevyskytá-li se již teď mezi námi mnohý zdárný vlasti syn, kterýž stejným krokem za Máchou v literárním účinkování jeho kráčeti ještě nemohl, a nyní o básníku „Máje“ nic jiného neví, nežli snad že mladistvý zemřel, a že mu teď ještě pokoje nedají? Nemohl by se tedy posléz těmto i nám všem nějaký svazeček sebraných plodů jeho do rukou podati? Není-liž tu nikdo, jenž by tuto práci na sebe vzal? jenž by náklad na vydání vedl?… U všech jiných národů byli by tuto svatou povinnosť již dávno vykonali; jediné my musíme hezky dlouho rozvažovati, až všechen interess i s interessenty zahyne.“

A podivno, týž Tyl, kterýž byl tato slova napsal, sepsal dvě léta před tím (r. 1839) novelku „Rozervanec“, o kteréž šel tehda jeden sond, žeť v ní vylíčena povaha Máchova.

Jak dalece srovnává se charakteristika Máchova v Tylově „Rozervanci“ s pravým obrazem Máchovým, a jaké pohnutky Tyla asi vedly, že Máchovu povahu právě jen tak a ne jinak líčil, nechceme zde zkoumati. Tylův „Rozervanec“ jest všeobecné znám, a možno tudíž snadno porovnávati.

Náhodou zachován úryvek z listu jednoho z nejdůvěrnějších přátel Máchových (Hindla), jejž psal r. 1840 z Kláštera blíže Hradiště, a v němž povahu Máchovu s povahou Tylova „Rozervance“ porovnává.

Úryvek ten vrhá na spornou záležitosť světlo velmi charakteristické, a proto vyjímáme z něho následující místa:

„Nedávno,“ píše Hindl, „sešel jsem se s L… Ptal se mne, zdali jsem četl ve ‚Vlastimilu‘, dílu III. svazek 3., ‚Rozervance‘? že Mácha v něm popsaný. Já že ne; tedy mi tento svazek ‚Vlastimila‘, v němž stojí noveletka ‚Rozervanec‘ od J. K. Tyla, poslal. Četl jsem s dychtivostí a velikou pozorností, i musím se ti stranu toho poněkud projeviti.

Nemíním posuzovat tuto p. T. ‚noveletku‘, t. j. strany vyvedení a slohu, nýbrž toliko co se týče vystínění povahy našeho Máchy v posledních jeho dobách; leč mním, že mimo ty, kteří Máchu osobně nebo dle výtvorů ducha jeho znali, a několik jiných, kteří v ‚Rozervanci‘ ledacos jim samým podobného naleznou, a v kterých to všeliké upamatování zbudí — ‚létavců‘ — nejmenší částka čtenářů zde zábavy dojde: ač že při spisech sice nezáleží, mnohým-li, nýbrž kterým se líbí. —

Však k věci! I kdyby nestálo, že ‚Rozervanec‘ od Tyla, já bych i mimo sloh na jiného sotva byl hádal, ačkoliv se stává, že proti přísloví: vrána vráně oči nevyklube, mnohé rády by si je vyklubaly. Tak i zde!

Já p. Tyla osobně, t. j. co se jeho vnitřní osobnosti, jeho povahy týče, neznám, a každý literatury a řeči naší milovník mu pro jeho zásluhy uctivostí a láskou povinnován — toliko z častých vyznání Máchových se pamatuju na to, že se za soky (zdeť mním jen v básnictví) považovali, a čím dále tím více byli by musili se soky státi — a noveletka ‚Rozervanec‘ od Máchova soka psána!“

Však již několik let „věje vítr, chladný vítr“ od litoměřických hor přes Máchův hrob — a větší díl výlevů ducha a citů jeho — pozůstalé po něm písemnosti — též jako by se byly k němu do hrobu uložily — nač on v „Rozervanci“ tak tmavými barvami je vystíněn? Pryč s myšlénkou, že by uznání, kterého „Máj“ a zemřelý jeho tvůrce byli došli, toho byl příčinou, jako soka zášť, překonávající hrob! — Hynek v „Rozervanci“ Máchovi není cele nepodoben — je to jeho karikatura!

Podivný, neobyčejný byl spisovatel „Křivokladu“ a „Máje“, však což divno, an i neobyčejná byla duševní jeho síla — i život. Cti a chvály byl ovšem žádostiv, a hrdého smýšlení, pročež i lehce buď sám byl uražen, buď sám urážel — nikdy však nebyl takový potřeštěnec, neřku-li týratel, jako v „Rozervanci“ Hynek; totě zamilovaný Mefisto!

Podivný byl Mácha v lásce (bláznovský? Kolik asi v lásce mudrců! v náruživosti!! Kde již hlubokomyslný Rochefoucauld praví, že i moudrý člověk se sice zamilovati může jako blázen — však nikoli jako hloupý člověk).

Podivný byl Mácha v lásce i nešťastný — „sklamanáť láska má — kdo srdci takému — — útěchy dá —“ Však jako by bohyně lásky tak málo přála básníkům ducha Byronova jako Byronovi samému!

Ovšem tato poesie zdá se býti poesií na nejvyšším stupni, ona nemiluje nejen roviny života, nejen pahorky a návrší, kde člověku je volno dýchati — její Pegasus dychtí vznésti se vysoko nad vrchy pozemské, kde ubohému na něm jezdci duch se tísní — hlava motá — a nešťastník lehce do propasti klesá.

Mácha nebyl nikdy šťastný, ač si časem mnohý duševní i tělesný pokrm dobře chutnati dal, a on, an duch jeho ustavičně se ve vyšších idealních oborech vznášel, nemilovav žádnou života lidského všednosť, sotva by byl kdy spokojen býval; — avšak který člověk jestiť to stále?

Ano, dám tomu, že byl Mácha dílem rozervanec — někdy sám s sebou nespokojený — sám sebe týrající, však sem náleží, jak jsem někde četl: „Chybil jsem — však při mně zůstane blud můj.“

Mácha byl by třpytící se hvězdou na obloze naší krásné literatury, ano se nyní — kde i těch několik po něm pozůstalých spisů jako v zapomenutí tlí — o něm jeho slovy říci musí: „skleslá hvězda s nebes výše — mrtvá hvězda.“ — Jest skvělosť jeho s ním v hrobě, nechme v něm i jeho stín!

Jiný panuje teď úsudek o „Máji“ nežli nad ním vznesl ctihodné paměti nebožtík Chmelenský v musejním časopise, kde „Máj“ samého Máje slovy „to, co se nic nazývá“ za posouzený držel. On již není, jako zase jinde stálo „nestvůra“ — „rýmované škváry“ —

Jestiť „Máj“ jiskra neobyčejného básnického ducha, zabloudilá, osamotnělá sice, ale přece skvělá, nehynoucí; jestiť „Křivoklad“ milý plod básnického ducha, proč tedy takového básníka zlehčování jako v dotčené noveletce?

I přichází mi to, jako by byl p. T. „Rozervance“ s mrtvým Máchou ještě soče více sobě k vůli a libosti než z jiného účelu psal; i musí se strany „Rozervance“ o Máchovi říci: „Nikde pokoj — ani v tichém hrobě.“ „Das ist das Los des Schönen auf Erden!“

Že v rozervaném Hynku se žádný jiný než Mácha nepopisuje — to aby každý poznal, dobře se p. T. o to postaral; k tomu je i bývalá tohoto rozervaného Hynka milenka p. T. na poslední stránce písmenkou „M“ sama nápomocna. Totě ve vystínění povahy nechvalitebná licentia poetica od p. T., a všeliké prohřešení se proti starému „de mortuis nil nisi bene!!“

Potud zajímavý a charakteristický citát z hodnověrného současného dopisu, z kteréhož zcela zřejmě vysvítá, jak daleko rozchází se Tylova charakteristika Máchovy povahy v „Rozervanci“ od pravdy.

Pravda — Mácha byl člověk nešťastný, ba více, on byl i jako básník nešťasten. Však ruku k srdci — kolik českých básníků, míníme pravé básníky — bylo a jest svrchovaně šťastnými?

Svrchovaně šťastný a blažený básník neb aspoň básník o ničem jiném nežli o štěstí, blahu a slasti zpívající jest v Čechách řídkou výjimkou i za nynějších dob, neřku-li za dob Máchových — ba více, takový básník jest v Čechách skoro anomalií…

Německé esthetiky pro dorůstající mládež a poetisující diletanty arci zcela opravdově předpisují, že prý má býti duše básníkova sama o sobě svrchovanou harmonií — odleskem samého božství…

Ale toť předpis pro šťastné Němce, národ panujících — českým poetům mužům diktuje srdce a cit český předpisy poněkud jiné.

Pravda sice, že v Čechách byli a podnes jsou básníci, kterýmž jde štěstí a blaho nade všechno, kteří nepěli o jiném než o sladké vůni violek, libém zpěvu skřivánčím atd., básníci, kteří při pohledu na dozrávající zarůžovělou jahůdku přijdou do extase a při pohledu na zdrcené krvácející srdce chladně se odvrátí, by nebyl duševní klid jejich ani na okamžik něčím nepříjemným vzrušen.

Takovým básníkem Mácha arci nebyl — takovým básníkem žádný pravý básník český vůbec ani býti nemůže.

Mácha cítil s celým národem a případně charakterisoval jej pisatel feuilletonu roudnického „Řipu“ roku 1872 těmito slovy: „Sudičky stojíce nad kolébkou našeho genia daly mu věnem tak velikého ducha básnického, že uprostřed věku svého musil státi v národě osiřelý, sám a sám, že ohromná propasť, která dělila jeho sny, touhy a myšlénky od ostatního světa, musila i plodům jeho vtisknouti pečeť zoufající rozervanosti, hlubokého neštěstí, jemuž nebylo osobní blaho neb zištné sebemilství měřítkem, ale které prýštilo se z nevolnictví veškerého člověčenstva, z ujařmenosti národův, z ponížené vlasti a z bídy lidu, který nezdál se býti schopen k opětnému zápolení ve velikém turnaji, jemuž říkáme politický svět…“

„Jakž neměl,“ praví týž feuilletonista dále, „tento muž, jenž v srdci celý národ nosil, cítiti se nešťastným na onom pustém hřbitově, jemuž podobal se tehda život národa našeho? On viděl, ana duchaprázdnosť, bezmyšlénkovitosť a jalovosť vítězoslaví nad novým směrem západu; kterak duch vměstnán do úzkoprsých forem klassicismu nadarmo bije do okovů zkoprnělého doktrinářství a pedantismu; on viděl, kterak k němu panující kamaraderie hledí jako na blázna, na odvážlivce, který vypověděl boj, válku na život a smrť zpuchřelým zápasníkům o ypsilon. A do tohoto světa vstoupil Mácha s nadějemi, s tužbami, s nadšením, s láskou, s duchem a geniem básníka, kterému ostatní ani nerozuměli. On samojediný způsobil revoluci v literárním světě, on pustil otěže svému oři a letěl, prchal odtud, až na skále, která se skutečností zove, roztříštil leb a vykrvácel šlechetné svoje srdce.“

Mácha netoliko jako básník, on i jako člověk Čech svrchovaně šťastným býti nemohl.

Neboť kdož medle z nás, kteří máme jen ždibek citu a známe dějiny české, kdož z nás mohl by zapomenouti na bezpříkladné utrpení národa našeho — kdo z nás může býti svrchovaně šťastným při vzpomínce, čím jsme druhdy bývali a čím jsme nyní?

Však nedosti na tom!

Déle nežli půl věku bijeme se už hrdě v prsa volajíce: „My — my“ atd. — — a přece když kdokoli z nás upřímně a poctivě všecky ty skutky české v útulném zátiší zkoumá — zda není mu tak bolestně, jako by se mu slza mimoděk tlačila do očí?

Ne, ne — býti v Čechách svrchovaně šťastným a blaženým, není upřímnému Čechu ani nyní ještě možno…

Na okamžik, na chvíli, na čas možno snad na vše, co minulo, co trvá a co nás ještě trpkého, bolestného, ba krutého očekává, zapomenouti — ale trpkosť, přirozená a oprávněná, poněvadž z minulosti, přítomnosti i nejbližší budoucnosti (pokud tuto lze předvídati), resultující trpkosť dostaví se u každé poctivé české duše konečně přece zase — a pak ovšem, je-li člověk básníkem, nelze vždy a ve všem dostáti německým předpisům o svrchované harmonii básnické duše vůbec.

U nás v Čechách možno si se svrchovanou harmonií duše básnické zakoketovati; ale nic více nežli zakoketovati. Možnoť básníku tvářiti se, jako by neměl pro nic jiného smyslu nežli pro předpisy německých esthetik — jako by mu byly dějiny nešťastného národa našeho, společenské i jiné nepoměry naší doby se stanoviska českého i všelidského pouhopouhým dýmem — ba více — básník může i city své násilně utlumiti; můžeť větší čásť života svého věnovati badání vědeckému nebo jiné nějaké záslužné a užitečné práci a básniti toliko v okamžicích blaha a štěstí, kdy mu chmurné vzpomínky duševní obzor nezakalujou — — avšak každý takový básník zůstane jednostranným, uspokojí snad formalně, bude snad i slaven a veleben jako pravý básník (neboť národ náš nebývá v ohledu tom skrbliv), nicméně básníkem s širokým a hlubokým rozhledem světovým, básníkem, v jehož duši obrážel by se celý svět a především národ jeho vlastní, slovem básníkem své doby v nejširším a nejhlubším toho slova smyslu nebude nikdy.

A Mácha — o tom není a nemůže býti za našich dob nejmenšího sporu — byl takovýmto duševním obrem básnickým — on byl a zůstal Čechem jako člověk i básník. Znal minulosť a přítomnosť svého národa a tušil i nejbližší budoucnosť: on viděl dál a hloub a jasněji nežli jiní; on neuzavíral duši svou a srdce své úzkostlivě před každým chladnějším zavanutím větru; on stál jako pravý muž hrdě v bouři a větru, vzdoruje útrapám a svízelům, ba v boji za národ zajisté by býval jeden z prvních, kteří by byli nastavili prsa svá k ráně smrtelné…

Jaký div, že ze všeho toho, co v duši jeho horečně vřelo, nemohl vždy vyvážiti momenty blaha a štěstí, momenty, při kterýchž by byl mohl jásati a veseliti se, smáti se a křepčiti; ký div, že čelo jeho častěji se chmurně svraštilo a ruka mnohdy i v pěsť se zaťala!…

Nebylť pravé žádným sladkomřivým poetickým holoubkem, vrkajícím jen za lunojasných večerův a krásných letních dnů, nýbrž poetou mužem a k tomu poetou Čechem, cítícím se svým zuboženým, nešťastným a pokořeným národem vše, čím byl národ ten zubožen a zbídačen, pod čím národ ten sténal a úpěl — a byl by zajisté i nyní s národem svým cítil vše, co národ ten podnes ještě hněte a tíží jako odvěká kletba…

Tím arci lišil se podivuhodný tento duševní obr od celé spousty současných básníků, jejichž sladkomřivé vrkání a bezduché a vylhané „slasti-vlasti“ rýmování jest už dávno zapomenuto; tím lišil se nápadně i od oněch nepoměrně šťastných básnických koryfeů, kteří nezasvětivše básnictví život svůj celý, nýbrž básníce toliko ve chvílích nejvhodnějších vytvořili v tom neb onom oboru perly nehynoucí krásy — a bude se od nich lišiti vždy…

A za to, že byl tak nešťasten míti nepředpojatý, hluboký cit, že nedovedl city své násilně utlumiti nebo je jiným zaměstnáním svésti v jiné, klidnější řečiště; za to, že nedovedl s imaginerní harmonií duše básnické koketovati, že city své a myšlénky nelhal, že názor svůj v svět nebarvil na růžovo, slovem, protože ani sebe, aniž kohokoli jiného nešále byl právě jen takovým, jakým po své individualitě, svém životě, svých studiích, zkušenostech a přesvědčení svém jako člověk a Čech býti musil, prohlašován vrstevníky svými, kteří mu nerozuměli, za ctižádostivého marnivce, výstředního rozervance a fantasta, slovem za duševní nestvůru, jaké ve vlasti nebylo a posud není rovno.

Přiznáváme se sice, že nezvratně platného soudu v záležitosti té pronésti nemůžeme; ale kdykoli v osamělé chvíli o tom všem, čeho jsme se byli právě dotkli, přemítáme, vyhupuje se před duševním zrakem naším na základě všeho, co o Máchovi vůbec víme a co jsme byli ze spisů jeho vzhledem k povaze jeho vyvážili, obraz zcela jiný, nežli jaký nám zachovali vrstevníci Máchovi.

Podoba zevnější arci přiléhá nápadně k obrazu, jak nám byl utkvěl v paměti po častém dívání se na vyobrazení Máchovo v almanahu „Máji“. Ale vídáme v duchu muže nepoměrně mladšího, s oduševnělou, spíše zádumčivou nežli mračnou tváří pravidelných, ba sličných rysů. Pěkně klenuté vysoké i široké čelo, tmavý hustý, poněkud kadeřavý vlas a takový též plnovous, modré, spíše snivé nežli jiskrné oko, mírně osmahlé bledé líce, kypré rty, štíhlá a přece svalovitá postava — vše činí v celku dojem zdravého, intelligentního, spíše kontemplativnímu nežli činnému životu nakloněného mladého muže, v jehož vzezření i chování jeví se předčasná zmužnělosť.

V okamžicích klidu jeví tvář jeho snivou dumavosť nebo přemítavosť; v době duševního vzrušení však se oživuje: oko vzplane, bledá líc mírně zahoří, a kolem rtů pohrává nevylíčitelný úsměv trpké bolesti a sklamání…

Co do povahy jeví se nám býti Mácha muž nad jiné intelligentní, bystroduchý a mnohostranně vzdělaný; snivý, ale přece hluboký myslitel, muž neúhonných mravů, poctivý, spravedlivý a pravdymilovný — člověk beze lsti a šalby, k sobě i jiným přísný, konečných cílů svých úplně sobě vědomý, tudíž samostatný a nepodajný, věrný a obětovný přítel, vášnivě milující milenec a vzorný otec — a přes všechno opáčné, ačkoli ničím nedoložené tvrzení vrstevníků — člověk v celku umírněný.

Průběh krátkého života Máchova zdá se nám býti nepoměrně přirozenější celé řady vynikajících vrstevníků jeho.

Hluboký cit, široký rozhled, nepředpojatý názor v svět a jiné řídké vlastnosti duševní jsou přirozenou příčinou, že pojímá život lidský vůbec a svůj zvlášť nadmíru vážně a opravdově, opravdověji, vážněji aspoň nežli jiní.

Žije více světu, jak obráží se v jasném, nepředpojatém zrcadle jeho duše nežli skutečnosti, nalézá potěšení a útěchy jediné v duševní práci. Namáhavá, úmorná a obětovná práce duševní jest mu vším. Hlučných, veselých nebo rozpustilých společností nemiluje. Překážejíť mu. Samota, ve které může myšlénkám svým úplně uzdu popustiti, jest mu milejší vzrušujících a rozptylujících zábav.

Nicotné titěrnosti lidské nemají proň žádné vnady; jako balvan leží mu na duši vědomí lidské malichernosti, ošemetnosti a bídnosti všech možných odstínů. Všednosť, planosť a bezduchosť nenávidí; ale maje neobyčejně vyvinutý smysl pro charakteristiku neodvrací se ani od výjevu nejodpornějších, mají-li znak původnosti a přirozenosti. Přítelem rozvláčných, neřku-li zmotaných řečí není. On sám zřídka kdy se rozhovoří; ale mluví-li, mluví přesně logicky, klidně a zřídka kdy se rozehřívá; ale stane-li se to, bývá i výmluvný.

Úsudku svého nikdy nebalí v háv konvenienční mlhavosti. Vyslovuje-li o něčem své mínění, soudí bystře, spravedlivě, nepředpojatě, tudíž bezohledně.

Nikdy a před nikým nesklání své šíje. Jedinými autoritami jsou mu nepředpojatý rozum a nezkalený, ryze lidský cit. Jsa sobě vědom duševních i jiných předností svých, netváří se nikdy licoměrně skromným nebo docela duševně mrzáckým. Jeť hrd, jak sluší se na muže samostatného, neoblomného, nepodajného.

Nikdy a k nikomu se nelísá, nikomu nepochlebuje, nedvoří se a nekoří. Nemaje potřebí žádných opor a nižádných pomocníků stojí ve světě sám a sám, snaže se obrovský úkol života svého provésti bez cizí pomoci.

Neustálým duševním napjetím chorobně podrážděné nervy jeho jsou citlivější nervů kteréhokoli z jeho vrstevníků. Cit jeho jest hluboký, snadno vzrušitelný, mnohdy i sensitivní a začasté také náhle vzkypí. Avšak jasný rozum ovládá jej suverenně; i v nejprudším affektu prozrazuje svou nadvládu.

Nechť podniká podivuhodný muž ten cokoli, ve všem jeví se býti celým mužem s neoblomnou vůlí, železnou, bezpříkladně houževnatou vytrvalostí. Každý jeho krok jest účelný; ale nikdy na prospěch jedině individuelní, vždy buď zároveň nebo výhradně na prospěch národa a lidstva.

I v nejkritičtějších, nejtrudnějších, ba nejzoufalejších okamžicích života, kdy musí se i člověku nejtřízlivějšímu zdáti, žeť vše už na věky ztraceno, nepozbývá aspoň relativní chladnokrevnosti. Poslední kompas duševně tonoucích — resignace jest mu vodítkem na bludné cestě, labyrintem nerozřešitelných záhad. Zoufaje domnívá se přece ještě v mlze a nedohledné dáli viděti slabý zásvit naděje…

Avšak duch jeho vždy více se zachmuřuje.

Nechť přemítá o záhadách světa a lidstva sebe střízlivěji, vždy vidí jasně před sebou poslední metu každého z nás: nevystihlou propasť smrti, do které může býti každým okamžikem neviditelnou mocí sražen… A přece stojí hrdě vzpřímen, čekaje, až osudný okamžik ten nadejde.

Konečně okamžik ten nadešel. „Marnivý a ješitný ctižádostivec, výstřední, skeptický rozervanec a fantast“ umírá závidění hodnou smrtí, jakou nezahynul snad ani jediný z vynikajících vrstevníků jeho — obětovalť se…

Takový asi obraz tane nám na mysli, kdykoli v osamělých chvílích snažíme se představiti si obraz podivuhodného toho genia co možná nejvěrněji.

Víme, že to obraz neúplný, kusý, ve mnohých věcech nekorrektní a nepřípadný; ale bohdá, že nadejde doba, kdy nám péro hlubokého psychologa vylíčí povahu Máchovu věrně a úplně, a podá nám tak obraz, proti kterému nebude aspoň námitek podstatných.