Karel Havlíček Borovský (Tůma)/X. Redaktorem

Karel Havlíček Borovský Karel Tůma
IX. Smělý harcovník	X. Redaktorem	XI. Pravdou i žertem

Údaje o textu
Titulek:	X. Redaktorem
Autor:	Karel Tůma
Zdroj:	TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl první. Kutná Hora : Karel Šolc, 1883. s. 108–120. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Havlíček Borovský

„Hleděl jsem vždy dle svého nejlepšího vědomí povzbuditi mysl národu; minulá před věky sláva vlasti naší tanula mi vždy před očima, naděje pevná, že možna jest ještě skvělejších časů se dodělati, neopustila mne nikdy i při nejtěžších překážkách.“

Tak charakterisoval Karel Havlíček dne 28. prosince 1849. v „Národních Novinách“ sám svou tehda tříletou činnost redaktorskou, která počala Novým rokem 1846. náhodou rovněž pro talent Havlíčkův jako pro věc národa českého šťastnou. Tehdejší „Pražské Noviny“, — jediný to trpěný tehda politický list v jazyku českém i s belletristickou svou přílohou „Českou Včelou“ dostalyť se jinému vydavateli (Karlu Medauovi), a tento hledě je vyprostiti z jejich souchotin posavádních, — živořilyť při 200 odběratelův, obrátil se na Palackého s prosbou, aby mu pověděl o spůsobilejší síle publicistické. Palacký mu odporučil — Havlíčka. „Ale, což já rozumím politice?“ upřímně odmítal překvapený Karel náš. — Rozváživ si však věc zraleji na mysli, i změřiv v duchu pole, jaké se tu činnosti jeho otvírá, odhodlaně vzal na se úlohu, z které si troufal, jak herci říkávají, „cosi udělat“.

Vědělť arciť dobře, jakým bojům a protivenstvím všeho druhu jde vstříc. Tušil, čeho se může při redigování českých politických novin r. 1846. nadíti od Metternichovské censury, jejímž Argusem byl správce policie rakouské, pověstný Sedlnický! Vždyť chtěla nedávno teprv slavná ta censura zhola potlačiti celý jeden díl Palackého Dějin českých, a nepropustila jej dříve, až dal si Palacký do charakteristiky Husa vnutit od ní slova: „tvrdošíjnost, nepoddajná svéhlavost a justamentnost“.

Noviny politické, a nota bene české noviny, psané „ultračechem“ Havlíčkem, inu, ty měly teprv vyhlídku na růže. Tu se na každé slovo braly dvojnásob ostré brejle neb tu měl censor nad sebou opět celý řebrík censorův, čím výše, tím přísnějších a věci české nepřátelštějších. Vše to Havlíček znal a předvídal, ale vše to nedovedlo jej odstrašiti a zahnati z pole, na kterém doufal, že bude moci přece jen poměrně nejúčinněji a nejrychleji působiti ku povzbuzení a utužení lidu českého.

Ne, že by se byl chtěl snad střemhlav, bez rozmyslu vrhati do zápasu neplodného a pyšně se dosud dmoucími peřejemi libovolné, absolutistické moci. Ale poněvadž již tehda bystrým rozumem postihoval, že absolutism překročil svůj zenith, že opírá své bodáky o půdu, která není více tak pevnou, jako byla ještě před desítiletím. Jemu nikterak neušlo, jak i do samého toho stavovského sněmu českého od několika let vniká poznenáhla sebevědomější, zmužilejší duch, jak se ty druhdy ohnuté do oblouku hřbety pomalu vzpřimují a jak v těch hlavách „našich pánův“ konečně opět rozbřeskuje vědomí, že jsou zástupci důležitého staroslavného království, které mívalo slavné sněmy, s velikými právy a velikou mocí, takže ani vítěz bělohorský netroufal si mu vzíti právo povolování daní.

Již roku 1843. z daleké Moskvy sledoval se živým interessem toto prociťováni oposičního ducha mezi „stavy“ českými a radil přátelům svým pražským důtklivě, aby hleděli z pohody té co možná rázně kořistit ve prospěch — českého divadla v Praze: Psal již tehda v listu příteli: „Dupnout si na Stavy! Říci jim zrovna do očí: Což pak my Češi, panující národ v Čechách, budem platit na německé divadlo a na české žebrat? he? Kde pak jste to páni Stavové viděli, aby evropský šestimilionový národ neměl ani divadla?“ Nesmíme zapomínat, že jsme my Češi panující národ v Čechách… To si myslím, že by se pomocí p. arc. Štěpána vymoci dalo, aby s počátku aspoň dvakrát za týden od 7 do 10 česky hráno bylo a německy od 4 do 6, obzvláště když Stavové jsou v opposici. To nedorozumění mezi ním a Stavy bychom měli použít a dobře vydojit.“ Od těch dob ale vlastenecká oposice Stavův neulevila, nýbrž naopak rostla.

Zejména stav panský, maje na sněmu většinu, jal se prostředkem práva povolování berní, jež počalo se bráti opět do opravdy, vymáhati sněmu českému bývalé právo jeho, zejména právo rokovati a usnášeti se o zákonech týkajících se těch věcí, na které se daně povolují.

Tento ruch v staré sněmovně na hradě pražském ovšem zůstával při tehdejším vyloučení veřejnosti utajen národu, ale národovci v Praze dychtivě se pídili po zprávách ze stavovského kolbiště a sdíleli radostně druh druhu každé slovo rázné, které tam padlo. Před jinými pak Havlíček. Kladl do tohoto vzmužení se stavův k vědomí vlastenecké povinnosti a k vědomí státního práva českého takové naděje, že kdysi v kruhu přátel s povýšeným hlasem a s veškerým důrazem svého přesvědčení předpovídal: „Pamatujte na má slova: půjdeli sněm tím chodem bez přetržky dále, máme za deset let ústavu českou tak dobře opatřenu jako Uhři.“

Bystrý důvtip je ovšem nejvzácnější schopností politického spisovatele, ale ta schopnost musí býti právě cvičena a tužena bez ustání pilnými a hojnými studiemi dějin, zřízení státních, poměrův hospodářských i kulturních. Roku 1846. se toho v Rakousku arci na redaktoru nežádalo. Naopak, všeřídící absolutismus si přál, aby redaktoři trpěných po „provincích“ novin měli co možna nejméně politických vědomostí a dokonce žádného vlastního úsudku. O politice rakouské nesměli vůbec psáti, o politice zahraničně, však jen tak nevinně a krotce jako duchaprázdný vídeňský „Oesterreichischer Beobachter“, vlastní to noviny tehdejšího arciducha (!) politického, ministra Matternicha. Vycházely pod jeho dohledem a měly býti vzorem i pravidlem všem ostatním.

Potřebujeme dokládati, jak se Havlíčkovi vzor ten protivil? Byl mu zrovna odstrašujícím příkladem: noviny, jaké on chtěl lidu českému psáti, měly býti právě učiněným opakem té myšlenkové pouště nudnosti officiósní a proto Havlíček znovu se dal do studií s veškerou tou svou železnou pílí a s veškerým tím ohněm dychtivé vůle, jakýmž připravovával se druhdy na belletristiku. Octl se v nové škole života a to konečně v té pravé. Jakož pak druhdy Šafařík býval mu rádcem v studiích slovanských, tak nyní opět Palacký v studiu dějin a literatur politických, kteréž přirozeně obrátilo zřetel Havlíčkův ku západu evropskému, a sice popředně k Anglii a Francii, jež svým bohatým životem politickým skytaly učelivé mysli jeho látku přehojnou a přezajímavou.

Nejživěji bavil a dojímal Havlíčka té doby zápas Irčanův o právo, povýšený geniálním vůdcem Danielem O’Connellem na výši světoslavné drámy. Tento neobyčejný muž, jenž s takou výmluvností a silou mravní bojoval tehda o osvobození nešťastného národa svého a po léta držel v šachu obrovskou tu velmoc Anglii, tento muž, který hlásal takou nezlomnou víru v jisté vítězství práva, domáhá-li se ho procitlý národ prostředky mravnými a se srdcem statečným, — stal se Havlíčkovým miláčkem.

Nad to pak ještě překvapující ta podobnost mezi letorou slovanskou a mezi povahou národa irského, kdežto Angličané opět jeví na sobě podstatné vlastnosti plemene germánského: a Havlíček již měl zbraň proti germanisaci lidu českého ukutou. V žádných druhých novinách rakouských nevšímáno si tehda odlehlých těch zápasů mezi Anglií a Irskem tak bedlivě a pronikavě jako v Pražských novinách Havlíčkových.

V každém čísle dočetl se lid český velice zajímavých zpráv o Irčanech, o jejich velkolepých táborech, o jejich horlivosti a statečnosti národní, o krutovládě anglické v Irsku a o mužném odporu, jaký ji klade irský lid na potkání.

Censura tomu nerozuměla i propouštěla ty cizí bolesti bez závady. Ale za to lid český porozuměl a učil se den ke dni bystřeji čísti mezi řádky. „Ony dopisy z Tipperary aneb Corku“ (v Irsku), vypravuje historik Dr. A. Springer, „psal si Havlíček sám; pod smýšlenými jmény kresleny tu nepřátelské poměry mezi Čechy a Němci, despotická opatření vlády a naděje potlačeného národa. Když četli Čechové o tvrdosti anglických ministrů, o zpupnosti Angličanův atd., mysleli na zdejší ministry a na Němce: O’Connellovo památné heslo „Repeal!“^[1] ujímalo se zvláště mezi mládeží českou, mezi studenty a spisovateli, i šeptáno s významným pohledem jako slovo naděje a útěchy — až i přibíralo praktického významu. Teprv Havlíčkovou horlivostí přivedeno fakticky národní hnutí české na dráhu agitace politické.“

Není snadnou věcí oceniti po dlouhých létech činnost žurnalisty významu epochálního; takměř nemožnou však vylíčiti ji do všech těch charakteristických podrobností, bez kterých přece nelze si o ní utvořiti představu žádoucně živou a obraz věrnosti úplné. Nestačíť tu sebe pilnější prostudování všeho, cokoliv byl napsal; nutno znáti do podrobna i dobu i poměry, za kterých ten onen článek vznikl, ba třeba znáti i tajné myšlenkové a citové proudy oné doby, jakož i osobnosti a kruhy, jichž se ta ona narážka týče, — abychom dovedli uhodnouti netoliko bezprostřední pohnutky a intence toho kterého činu publicistického, ale i dojem, jaký tehda spůsobil. Mnohé, co dnes mdlým se nám býti jeví, své doby snad elektrisovalo; mnohé, čemu dnes bychom přikládali význam zvláštní, tehda nebylo třeba než ohlasem všeobecného názoru, pocitu a mínění. Jestli kde, zde jest dějepravci rozhlížeti se po memoirech a posudcích vrstevníkův oné činnosti, sbírati tyto graficky zachycené ozvěny tehdejšího mínění veřejného a podpírati se o ně na cestě za pravdou.

Jak chudobnou jest ale pohříchu memoirová naše literatura vůbec, z této zajímavé doby však zvláště! Vyjma „Zpomínky a úvahy starého vlastence“, které nyní J. Malý rozvedl na jakous historii „našeho znovuzrození“, a nehledě k Sojkově rovněž tendenčně zbarvené i nejasné charakteristice Havlíčka, není než několik feuilletonních neb lexikálně hubených poznámek. — Vše pak, co Malý o tehdejším působení Havlíčkově sděluje, možno shrnouti v tyto věty:

„Havlíček nemohl býti bez šrůtek a bojů, jež přirozená povaha jeho nepřestávala vyvolávati. Vtipu jeho nic nebylo svatého, žádná slabá stránka národního života nezůstala od něho nepovšimnuta, žádný jeho dobrý nápad nevytištěn (?). Ale jakkoliv při tom nejednou zajížděl přes meze opatrnosti a zvyklou slušností kázané, proto přece všecky ty jeho skoky měly ráz více nezbedné rozpustilosti, nežli nějakého zlého úmyslu. Nejčastěji bylo to škádlení osobního rázu, někdy však tříbily se též rozcházející se náhledy a zavdán podnět k důkladnějšímu uvažování o věcech vážných a podstatných, které až dosavád bývaly u nás předmětem více citu, nežli přemýšlení; a v tom ohledu působily takové hádky na všechen spůsob blahočinně. K opravdovému nepřátelství mezi odpornými stranami nepřišlo nikdy. Kypící duch Havlíčkův potřeboval k vybouření svému takové areny, pokud nepřišla doba, v níž vysoce důležité otázky odvolaly jej od šprýmovného harcu na skutečné pole bitvy. Prozatím dodávaly tyto nekrvavé šrůtky žurnalistice české zvýšené živosti a pikantnosti.“ Aby pak ukázal, kterak se zvláště Havlíček „často i dosti nepatrných malicherností“ chytal, aby „Včelu“ učinil pikantní, uvádí J. M. následující příklad: „Od nějakého času přicházely také v oblibu české nápisy. Takové dali si na své domy udělati též sládek Vaňka na koňském trhu a sládek Kober v Žitné ulici. Onen zněl „U Primasu“, tento „Ů Lajblů“; onen měl tedy o kolečko méně, tento o kolečko více. Někteří ferinové noční dobou ssundali zbytečné kolečko nápisu poslednějšího a přenesli je k Primasovům, kde je přilepili nad poslední u, kam náleželo. Málo kdo by si toho byl povšiml, kdyby Havlíček (který snad dost možná celou věc sám nastrojil) nebyl si z toho v nejbližším čísle „Včely“ ztropil smích. Jakkoli žert byl nevinný, nebožtík Vaňka, přece nemalé pohoršení bral, že má takto veřejně kárán býti, i postavil si hlavu a dal ssundati přilepené kolečko, Havlíčkovi pak poslal několik lahví svého nejlepšího bavoráka s humoristicko-hrubianským psaníčkem, aby se panu redaktorovi požitím sílícího nápoje lépe mozek protřel. Celá Praha smála se a dosavád schází v nápisu „U Primasu náležité kolečko“. —

Dotýkaje se pak žalostného sporu, jenž nám vznikl roku 1845. se Slováky pro Štúrovskou agitaci za odpadnutí od spisovného jazyka českého, připouští Malý, že trpkost proti Slovákům byla tehda u nás všeobecná, ale nicméně nikdo povážlivější nesouhlasil (prý) s nedůstojným urážením Slováků od Havlíčka. — Konečně zmiňuje se o posledním pravopisném boji našem, jenž vedl se roku 1846. o „v“ a „ou“, jichž hájila mladší generace, kdežto Palacký, Tomek aj. zůstávali při „au“ a „w“ pokládajíce nedávno Sborem Musejním přijatý pravopis za poslední koncessí, která se touze po novotách v pravopise českém beze škody učiniti směla.

Spor skončil vítězstvím mladší školy spisovatelské hájené Karlem Štorchem, F. Šumavským a Hankou a toliko dva redaktoři setrvali ve svých listech ještě po kolik let při „au“ a „w“: byli to K. V. Zap v „Poutníku“ a Havlíček ve „Včele“. Nuže, Jakub Malý tvrdí, že prý tak činili „proti lepšímu přesvědčení svému z chabé nesamostatnosti, jen aby se Palackému zavděčili“, — čehož prý důkazem nejlepším jest, že později, když hádka o slovíčka utuchla a jiné interessy do popředí vstoupily, opět „ou“ i „v“ přijali. A pro tuto domnělou „slabost“ applikuje Havlíčkovi štědře tyto „dvě stránky národní povahy české: jednak svéhlavé trvání na svém i v příčině nepatrné proti všeobecnému proudu, jednak lichometnou podlízavost a vyhledávání přízně“. — Podotýkáme, že si pan J. Malý vlastnosti tyto troufal na Havlíčkovi shledati ovšem teprv po jeho smrti a nikoliv dokud se Havlíček brániti mohl. Ostatně pozoroval již asi soudný čtenář sám, jakou váhu přiložiti třeba úsudku založenému na tak skrovném a tak jednostranném rozhledu. Kdo nevidí v tehdejším redaktoru Havlíčkovi než buď „nezbedného šprýmaře“, anebo neslušného kazimíra a žurnalistického rváče, věru, ten ať zanechá charakteristiky a reflexe dějepravné.

Náš Havel Borovský mnohdy snad poněkud prudce švihl bičem svého vtipu, ale vždy toho dojista zasluhoval ten, na koho napřáhl. Tepaje na pohled osobnost, vždy v pravdě tepával jen zpozdilou věc. Ať „vjel do paruky“ sv. theologii, nebo pannenské naší literatuře, vždy mu šlo jedině o to, aby odklízel chrast a plevel, i razil cestu věci dobré. Tak i jeho agitace v příčině firem a nápisů českých, nebyla dokonce žádnou malicherností, nýbrž podnikáním velice důležitým. Šloť o důkaz, že Praha není německým městem a proto musily ty německé etikety s českých hlav dolů.

„„Včela“ jest zábavník,“ praví Havlíček sám, „ale český zábavník s českou hlavou, českým srdcem a českými nápady — i snaží se, aby při zábavě a žertu roztrušovala semeno národního smýšlení.“

Rovněž křivdí Havlíčkovi, kdo viní ho z přílišné nevraživosti proti Slovákům. Zrovna naopak, Havlíček byl až příliš zamilován do zachovalého, ryze slovanského toho lidu pod Tatrami, tak zamilován, že mu přičítal nejen slavnou a šťastnou budoucnost, ale i povolání regenerovati nás. „Slovensko, jemuž neusadil se ještě nepřítel uvnitř ve vlastním srdci, jemuž ještě nesetřely návaly cizího živlu starobylý ráz slovanský, — Slovensko,“ praví Havlíček výslovně: „má větší a lepší naději pro budoucnost než Čechy, kde již skoro třetina obyvatelů domácích, nabyvších pro všechnu budoucnost práv občanských, staly se věčným sokem slovanského života; — ba Slovensko stalo by se při všech nyní tak nepříznivých poměrech přece časem první zemí českoslovanskou, odtamtud by vyšlo znovuzrození Čech a Moravy, odtamtud vůdcovství a síla celého kmene českoslovanského!“

Nuž a právě že tak veliké kladl naděje do bratří podtatranských, právě proto byl do hlubiny duše roztrpčen na onu stranu mezi Slováky, která se chtěla pro nic za nic od nás literárně odtrhnouti a vlastní odchylný jazyk spisovný sobě zavádět. To se mu jevilo býti hříchem, rovnajícím se bratrovraždě, proti tomu ve jménu obapolného našeho zachránění, bojoval brzy vážně, brzy satyrou nejostřejší. Stůjtež zde opět na doklad a vysvětlení vlastní jeho slova, kterými nám otevírá srdce i rozum svůj do dna: „Hádky mezi námi a Novoslováky (stranou Štúrovou) nebyly jen literární hádky a nějaké pohašteření: bylyť to rozepře o nejdůležitější věc každého národa, o jeho politickou a národní budoucnost. Na kmenu českoslovanském leží nejtěžší úkol ze všech kmenů slovanských; on nejvíce vystaven jest do boje s nejsilnějším nepřítelem Slovanstva. Nemůže tedy býti lhostejno, jestli tento kmen 4 neb 7 milionů duší čítá, nemůže býti lhostejno, jestli Slováci, trhajíce se bez důležitých potřeb od nás, sami tím nesesili se, nás ale oslabí a obě roztržené části do většího nebezpečenství uvedou. Nebyla to tedy hádka o literu, nýbrž o život, o bytí neb nebytí českoslovanského národa a jestli se tedy mysle a srdce mnohých proti původům toho rozhoršili, jest to sice bolestné, ale přirozené.“

Zde byl by také mohl najíti p. Malý žádoucí klíč k onomu „umínění se“ Havlíčka na „skladném pravopisu“ Palackého. Věru, jestli čí povaha byla prosta slovíčkářské pedanterie jako licoměrné nesamostatnosti, jestli kdo nebyl schopen jednati proti lepšímu přesvědčení svému, byl to náš Havlíček. Hůře a nespravedlivěji nelze té mužně bodré povaze věru ani ukřivditi, než když se jí vyčítá nesamostatnost, lichometnost a servilnost. K vůli žádnému Palackému, ale prostě k vůli dobré věci Havlíček r. 1846. ustál od novot a přijal pravopis, na němž byl se pozléze ustanovil musejní Sbor pro vědecké vzdělání řeči a literatury naší. Měl to za vlasteneckou povinnost v chvíli, kde Novoslováci od nás literárně se trhali a nový spisovný jazyk sobě shledávali: Šlo mu jednak o to, aby nám nemohli říci, že sami posud ustálených forem nemáme a zrovna tak v jazyce novotaříme jako Štúrovci, jednak, aby už bylo těm věčným mluvnickým hádkám u nás konce a my obraceli zřetel k důležitostem a prácem plodnějším.

Nelpěl tedy Havlíček na „au“ a „w“ ani svéhlavě, aniž by se zalichotil Palackému, což dokázal právě nejlépe tím, že později, když v politickém ruchu čtyř pohnutých let novota v praxi trvale se byla ujala, i on, bez ohledu na Palackého, ji přijal a odtud, jak v publikacích, tak i v soukromých listech svých všude „ou“ i „v“ psával.

Nebylť Havlíček z těch lidi, kdož slepě jdou za autoritami; on uznával potřebu autority, ale neméně právo rozumu. Pravdivá myšlénka byla mu vlastně jedinou a nejvyšší autoritou, jí sloužil poctivě i oddaně s celým zápalem ryzího srdce, háje vždy a všude toho, co shledával býti rozumným, spravedlivým a užitečným svému národu.

Ještě na jeden publicistický čin Havlíčkův z doby tehdejší zpomínají současníci velmi rozdílně: to na jeho vystoupení proti — panslavismu. Vskutku, Havlíček, týž Havlíček, který druhdy v semináři svým slovanským smýšlením tolik příkoří si byl spůsobil, nyní jal se v řadě článků nadepsaných „Slovan a Čech“ (viz Pražské Noviny z r. 1846. čís. 14—21) nemilosrdnou rukou trhati luzné ty útěchy a naděje tehdejších národovcův našich co do vzájemnosti a pospolitosti všeho slovanského světa! Hanka si mohl číro zoufati a vůbec bylo pohoršení ve valné části tehdejšího našeho tábora národního z toho nemalé. Psalť Havlíček mezi jiným takto:

„Za studentských let na universitě pražské, zablesklo se mi teprv něco o velikém Slovanském národu, o bratrstvu, stejném smýšlení jeho rozdílných kmenů mezi sebou, o budoucí vznešenosti jeho atd. Seznal jsem Polsko a — znelíbilo se mi: s nenávistí a s pohrdáním opustil jsem Sarmatské kraje a po Novém roce, v nejtužších mrazích, klusal jsem v kybitce do Moskvy, zahříván nejvíce horkostí své srdečné všeslovanské vzájemnosti. Ruské mrazy a ostatní věci ruské utajily ve mně poslední jiskru všeslovanské lásky. Kosmopolitismu jsem beztoho nikdy neměl za mák v těle a tak jsem se vrátil do Prahy Čechem, ba s jakousi tajnou kyselostí proti jménu Slovana, která mi, seznavšímu dostatečně Rus i Polsku, jakousi ironií zaváněla…“ „Slované, totiž Rusové, Poláci, Češi, Ilyrové atd. nejsou jedním národem. Marna jest idea Kollárova. Historická zkušenost učí, že mezi národy sousedními nikdy jisté, pevné přátelství udržeti se nemůže, že kmenové slovanští jeden po druhém se snažili kde mohli o hegemonii, o primát nad ostatními.“

„Máme milovati všecky Slovany, poněvadž s námi stejného jsou původu a podobný jazyk mluví, máme tedy milovati Rusy i Poláky a Rusové i Poláci mají milovati nás. A ta láska má se ukázat skutkem. Prosím, račtež si těchto několik slov dobře přemyslit! Dvě strany se spolu na život a na smrt potýkají, národ ruský s národem polským, kterak je možno s oběma sympathisovat, oba stejně milovat…? Rusové jsou všude v nenávisti, Poláky všude litují (nesnesitelný los pro pravého muže litovánu býti!), ale na nás Čechy ještě se zalíbením, s úctou hledí svět, jak chladnou, pevnou rukou saháme do kol osudu, chtějíce ho v běhu zastaviti, jak svými tvrdými českými lebkami, tak setrvale bijeme do stěny předsudků a protivenství, až se sroutí… S hrdostí řeknu: já jsem Čech, ale nikoliv: já jsem Slovan.“

Ty a podobné výroky se z dlouhého článku vytrhovaly a Havlíček se orteloval. Staví prý svou osobní chuť neb nechuť nad interess národa, boří krásné dílo piety, upírá Slovanstvu reálnost atd. — Co ale zatím chtěl Havlíček tím článkem vykřičeným v pravdě? Nechť odpovídá sám: „Tehdejší můj článek (píše o čtyři léta později) směřoval proti jistému, zvláště v Čechách a na Slovensku tenkrát velmi nepraktickému obyčeji, že se velmi mnoho mladých mužů učilo jinoslovanským nářečím, neumějíce ani pravopis svého vlastního jazyka, kdežto se blouznilo o jistém všeslovanském, jednom společném nářečí a zanedbávalo se vzdělání vlastního kmene. Já ale tehda jako nyní stál jsem na tom, že chtějíce býti dobří Slované, musíme napřed pěstovati dobro svého vlastního kmenu a že Slovanstvo jen tenkrát se upevní, když jednotliví jeho kmenové, jmenovitě Čechoslované, Jihoslované, Poláci a Rusové, každý se vzmůže a mezi sebou ve vzájemné přátelské podpoře o závod půjdou. Něco jiného jest mysliti, sobě jen tak neurčité osudy Slovanstva a jak říkáme, jen na náhodu při tom spolehati a něco jiného zase jest, dle nějakého určitého, dobře rozmyšleného, plánu pracovati k větší budoucnosti Slovanstva a nespolehati se na dobrou náhodu, nýbrž z vlastního přičinění očekávati jen nějakou spásu. Dvojí ale může býti plán náš: buďto očekávati zcela passivně, aby Rusko nás vytrhlo časem svým z rukou nepřátel našich, což jest velmi pohodlné, ale málo čestné a budoucímu duševnímu vývinu Slovanstva málo prospěšné; anebo zas, aby západní a jižní Slované bez materialní pomoci Ruska sami si společně proti nepřátelům svým pojistili svobodu a národnost svou, by časem svým, vyvinuvše mezi sebou neznámý v Rusku živel politické svobody, prospěšně působiti mohli v tomto ohledu i na Rusko samé. Chceme-li se ale této druhé cesty držeti, tuť ani není třeba dokazovati, že každý jednotlivý kmen co možna nejvíce se sesíliti musí. Na kmenu českoslovanském leží v ohledu tomto nejtěžší úkol. Nebude nám jistě nikdo pokládati za nějakou kmenovou vypínavost, když řekneme, že osud Čechoslovanů rozhodne také osud celého Slovanstva a že jestliže my padneme v duševním a snad i v materialním boji proti Němectvu, také polský a jihoslovanský kmen těžce ponesou následky našeho pádu. Specialní českoslovanská province Čechy připadá nám jako bašta u mostu, přes který vede cesta do srdce slovanského, a tuto baštu, ve které náš slabý kmen již přes tisíc let vede boj se silnějším nepřítelem, máme všickni ve společném interessu upevňovati a hájiti, nikoli slabiti.

Já tedy neodpíral Slovanstvu reálnosti, nýbrž dokazoval jsem jen, že reálnost Slovanstva založena jest na reálnosti jednotlivých kmenů, a slova moje, že s hrdostí řeknu já jsem Čech, ale nikoli, já jsem Slovan, nemohou se rozuměti, tak, jakobych snad Slovanem býti se toho času byl styděl, nýbrž jen v tom smyslu, že Slovanství jest teprv ideál, ku kterému směřujeme, že tedy nemožné jest v praktickém životě již nyní opírati se na ten ideál asi tak, jako ten kdo vydělává a šetří a bohatým býti chce, již napřed se svým budoucím bohatstvím se chlubiti nebude. Jisto ale jest, že vědomí společného původu není posud obyčejné u slovanských kmenů a každý tedy uznati musí, že něco jiného jest pracovati k rozšíření tohoto vědomí na nynější praktické půdě a něco jiného předpokládati něco, co si přejeme již jako skutečné a stavěti na tom již základy. Já jsem tedy, abychom to zkrátka řekli, nemluvil mnoho o Slovanství, ale jednal jsem vždy jako Slovan a sit venia verbo, — jako panslavista, což zajisté i před sepsáním onoho článku i po něm, vždy každému patrno býti muselo.“

Čím dále, tím více osvědčovalo se, že Havel Borovský jest osobnost zvláštní, duch neodvislý, nové dráhy razící. V novinách jeho viděti takřka od čísla k číslu, jak neunavně duch ten pracuje, aby i v těch poutech nevolnosti předbřeznové mohl lid poučovati o jeho právu, vštěpovati mu zdravé názory a pravdy, i vychovávati jej ku statečnosti občanské. Zkouší brzy encyklopaedickými články vysvětlovati lidu základní ponětí politického života: hledí jej poučiti o tom, co jest stát absolutistický, konstituční, co monarchie a co republika, co aristokracie a co demokracie. Ale všechny pokusy podobné tříští se o úskalí železné censury.

„Pravdě i sebe šetrněji pronešené,“ žaluje později Havlíček, „zarazila se cesta; o věcech pro život užitečných nesměli jsme psáti a lid náš měl jen o malichernostech, o divadle atp. v časopisech čísti. Redakce, které se nechtěly tomuto žalostnému osudu podrobiti, s ustavičnými žalobami a výhrůžkami úřadů zápasiti musely a policejní ministr hr. Sedlnický, věrný spojenec Metternicha, skrze své nástroje nemálo stíhal redakce těchto listů, aby v nás udusil konečně každé volné hnutí, každou myšlénku. Pro svrchovanou tajnost celého tehdejšího ouřadování ovšem nic do obecenstva přijíti nemohlo a jen moje registratura chová v sobě ty rozličné žaloby policejní a moje ponížené repliky.“

Havlíček a „ponížené“ repliky! Byla to asi táž „poníženost“, s níž setkáváme se v jeho poníženém satyrickém dopise k redaktoru „Moravských Novin“, kde z každé zdvořilosti vyšlehuje žíhavka nejpalčivější ironie a z každého slova žihadlo satyry. — Vždyť již tehda byl mu ostrý Pavel Louis Courier vedle Voltaira „nejmilejším učitelem frančtiny“ a kromě toho víme, kterak nejednou, když měl již těch sekatur sl. censury do syta, šel se domáhati svého práva k samému tehdejšímu zeměsprávci knížeti Štěpánu.

Můžeme tudíž zajisté beze vší pochybnosti uvěřiti jednomu z tehdejších druhův Havlíčkových (Dru. Al. Krásovi), ujišťuje-li, kterak již za oněch šarvátek s censurou pět a dvacetiletý náš Karel mužně vystupoval, po ráně nikdy necouval, nýbrž všemi prostředky se hájil, kteréž zákon na ruku mu dával. A tento zmužilý duch také všude pronikal v jeho slohu, i měl za účinek, že „Pražské Noviny“ vůčihledě stávaly se lidu našemu oblíbenějšími, tak že do roka již při znamenitě zvětšeném formátě, přivedl je Havlíček ze 200 na 1500 odběratelův. „Havlíčkově ráznosti a důmyslné, brzo vážné, brzo rozmarné přičinlivosti podařilo se spůsobiti znamenitý, bujnější obrat v našem novinářství a sobě náramné populárnosti u českoslovanského čtenářstva získati“ — poznamenává Ritterberg: „Jedva censura ve své přísnosti proti dřívějšku jen poněkud poulevila, Havlíček uměl z toho v plné míře kořistiti ku povzbuzování a rozněcování národní strany české. Kromě toho již tehda skoro při každém znamenitějším podniknutí, při každém literárně společenském boji naší strany národní v první řadě stával, i takou živou a vždy hlučněji se zmahající agitaci prováděl, že po vzbuzeném veřejném životě politickém mezi hlavními vůdci lidu našeho vynikal.“

Zbývá ještě jeden hlas anonymního vrstevníka, jenž opět vysoko cení Havlíčkovu obratnost, jakou znal se proplaviti nejen mezi Charibdou censury, ale i mezi Scyllou obecného mínění, tak sice, že toto znenáhla docela na svou dráhu přivedl a posilován uznáním jeho, za nedlouho v Čechách mezi lidem naším spůsobil válečný šik čtenářů přehorlivých, myšlénkám politickým bystře naslouchajících. „Nemoha válčiti s tehdejší politikou, budil aspoň Havlíček odpor proti utkvělým předsudkům a úzkoprsým názorům; rozptyloval mlhy, metal jiskry do politicky a sociálně ospalého národa, osvěžuje zmalátnělé mysle slovem jadrným, smělým a jasným. Nemoha dotírati na panující systém přímo, podrýval jej pod čarou buzením politických myšlének.“

---

1. „Repeal“ tolik co rozvázáni centralizace, jakouž Anglie podmaňovala Irsko, tolik co vymanění se z područí londýnského parlamentu k právu sebeurčení na sněmu domácím.