Karel Havlíček Borovský (Tůma)/IX. Smělý harcovník

Karel Havlíček Borovský Karel Tůma
VIII. Návrat do vlasti	IX. Smělý harcovník	X. Redaktorem

Údaje o textu
Titulek:	IX. Smělý harcovník
Autor:	Karel Tůma
Zdroj:	TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl první. Kutná Hora : Karel Šolc, 1883. s. 92–108. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Havlíček Borovský

Bylo v dubnu r. 1845., když znovu Karel vázal si svůj tlumok a rozžehnával se s dobrou matičkou. Ještě jednou navštívil svého „starého vikáře“ v Přibislavi a pak rovnou do Prahy na zápasiště ducha: do úskalí života českého spisovatele. Přiletěl v tu krotkou naši spisovatelskou republiku tehdejší jako mladý orel mezi domácí ptactvo. Navštíviv svého spolužáka G., u prostřed srdečného hovoru náhle pojal jej za ruku, vedl do druhého pokoje ku klavíru a se slovy: „Poslyš, já Vám v Moskvě složil válečnou!“ — počal užaslému karamádu hráti a zpívati jako druhý Rouget de Lisle — naši „Marseilku“ z roku 1848:

„Zdvihni se, zdvihni
starý český lve,
andělé boží
troubí do boje“ — atd.

Rázná ta píseň přičítila se po léta Dušanu Lamblovi, avšak omylem: 22letý Havlíček byl její skladatelem a prvně ji zazpíval v Praze z jara 1845. —

Vlastenectví české tvořilo se až dosud v kruhu velmi skrovném a konservativním až úzko. Ode dne ke dni pociťovalo se více a více, že tato úzkoprsost zdržuje probouzející se náš život národní, že jest svrchovaný čas, aby svěžejší, volnější myšlénky sílily mysle probuzených a probouzely spících, jichž ovšem byl doposud zástup nesmírný.

Panovalo mezi mladším spisovatelstvem jakés kvašení, tušila se nutnost pokroku, toužilo se po něm, ale nikdo neuměl nalézti toho slova pravého, jež by prolomilo ledy, nikdo neměl toho prutu čarovného, kterým by otevřel brány a rozčaroval dřímotu duchův. V tom objevil se epigramatista, satyrik a kritik — Havel Borovský. „Nevím, jak to půjde těm pánům pod nos, ale jest potřebí, aby je někdo časem zbodnul, aby si již tak brzy na vavřínové věnce nesedali,“ psal již roku 1843. posýlaje „incognito“ do Pospíšilových „Květů“ řadu „pichlavých žertů“ nazvaných „Jehelníček Lumily Češky“ (viz Květy 1843. čís. 58), jenž choval asi 64 epigramů na tehdejší literáty ať mladší nebo starší; Tomek, Štulc, Čejka, Pichl, Kolár, Tomíček, Kalina, Franta Šumavský, Malý, Štorch, Rubeš, Filípek, Rieger, Sabina, Amerling atd. dostali tu jehlou více méně ostře. Pro příklad stůj zde epigram na básníka sensační ballady „Kšaftu“ Kalinu:

„Proč tak dlouho již tvá babobouřná pauzuje lýra?
Snad na sedláka opět přimraženého čeká?“^[1]

Anebo na Čápa (Štorcha):

„Ó kolikráte již jsem pane Čápe svatbu Ti přála,
by nás přestaly Tvé básně o lásce mučit.“

Celý cyklus zavíral pak hrozbou:

„Kdykoli zachce se Vám nemotorné splítati věnce,
vždy pobodá ruce zas Vám jehelníček nový.“

S tímže oposičním duchem proti literárnímu, již tehda u nás kvetoucímu výtečníkování, vrátil se Karel náš jarem 1845. do Prahy. Zahájiv několika epigramy i asi třemi satyricko-humoristickými články svou činnost publicistickou, mladý humorista nenadále překvapil literární náš svět svými Obrazy z Rus a svými ostrými, bezohlednými kritikami přímo sensačně. Jaký to svěží, samostatný a břitký duch, jaký talent pozorovatelský, jaká bezohledná přísnost úsudku rozumného a jaká láska k lidu slovanskému, projevovalyť se v oněch cestopisech ruských plných vtipu, důmyslu a pravdy; jaká to zároveň mohutnost dikce při veškeré prostonárodní jasnosti a upřímnosti české! Tak nepodjaté, názorně a živě ještě nikdo nám nebyl vylíčil poměry ruské a dobře dí Rittersberg, že Havlíček, již touto prací svou prokázal národu našemu službu velice platnou, an rozptýlil hojné záškodné illuse našich literátů a předbřeznových vlastenců o Rusku, maje odvahu povědíti čirou pravdu tak, jak ji byl na vlastní oči seznal. Nedívalť se na Rus ani očima zášti německé, ani očima nadšeného rusofila, nýbrž svýma očima co Čech a Slovan myslící, který chodě po ruské zemi stále jest myslí a srdcem v rodné vlasti své, a stále sbírá zkušenosti, aby je obracel k dobru a užitku svého nečetného, ale nade vše drahého národa. Zjevuje snahu svou otevřeně hned úvodem, řka:

„Cestováním po rozličných cizích krajinách, poznáváme důkladněji svou vlastní otčinu. Obyčejně si člověk toho, co pořád jako všední okolo sebe vidí, nevelmi všímavá; kdo však mezi jinými národy pobyl, dovede domácí svou národnost oceniti. Dobré obyčeje a chvalitebná zřízení cizozemská učí nás chápati nedostatky a chyby ve vlasti a vzbuzují v nás svatou snahu o napravení; ze špatných spůsobů a z nerozumných ústavů jinonárodních dovtípíme se předností a krásných stránek své země, a tím vzrůstá k ní naše vážnost a láska. U nejvzdělanějších národů najdeme mnoho chybného pro výstrahu, a u každého, sebe opovrženějšího vyskytne se přece něco řádného pro ponaučení.“ Odtud již pouští se směle do polemiky proti zarytým nepřátelům Slovanstva, zvláště pak Němcům:

„Cizozemci a nejvíce Němci velmi rádi o vší vzdělanosti a veškerém zřízení ruském si myslí, že od nich povstaly. Jmenovitě Němci dle pověstné své učené nadutosti považují se za spasitele, vykupitele Rusův, jakoby teprv od nich na Rus bylo přišlo všechno blaho, všechen rozum, všechna kultura! To dokonce upírám: ne snad pouze proto, že by Němcům velmi málo blaha, rozumu a kultury zbylo, kdyby jimi i jiné národy poděliti chtěli, ale nejvíce z té příčiny, že právě to, co jsem dobrého na Rusi shledal, Němcové ani sami neznají a že největší část všeho zlého v říši carské německého původu jest.“

Důkaz: „Právě kupecký stav, aneb raději kupecká kasta nejvíce jest v Rusích neněmecká, ačkoliv by se kupectví sami cizozemci od Rusův učiti mohli; u kupců zachoval se docela starý národní duch. Ne snad aby někdo se domníval, že jiní stavové rázu národního pozbyli: celé nejnižší třídy mužíkův (sedlákův) cizozemština dokonce se nedotkla, leda že na ně pomohla vymýšleti nové metly a nové útisky; poněvadž se však panský stav zcela odnárodnil, odložil všechno krásné ruského charakteru a přijal všechno ošklivé, co je za hranicemi, můžeme nyní jenom dle některých bohatých kupcův souditi, jak žil a jak vypadal starodávný ruský bárin (bojarin).“

Všechna ráznost, podnikavost, pružnost, otužilost ruského charakteru zmaří se v mládeži šlechtické od najatých cizozemcův vychovatelův. Málo který ze všech těch německých a francouzských „paedagogů“ (třeba bankrotovaných voňavkářů a fabrikantů viksu) zná aspoň poměry ruské a proto se od nich také mládež pro život budoucí, pro život ruský vzdělati nemůže; nejvíce jich vnitřně nenávidí národ ruský a všemu ruskému se jen posmívají, jenom své neruské za něco ceníce; a odtud se pak béře odvrácenost šlechty ruské od všeho domácího a nemoudrá touha po všem zahraničném, třebas to opravdu mnohem horší bylo. I za ruský jazyk se šlechta stydí a u veřejnosti nikdy skoro ruským jazykem nemluví, ba jsou zvláště mezi vyššími paními osoby z ruských rodin pošlé, neumějíce dokonce ani rusky mluviti!! a špatně rusky mluví skoro všechny vznešenější dámy. Kroj, obyčeje, vyražení, vzdělání, smýšlení, sympathie, zkrátka všechno mají cizozemské, a vlasti své nejsou k ozdobě a na podporu, nýbrž k obtížnosti; z krvavého potu ruského sedláka živí oni nepotřebný zahraničný hmyz, který se jim po všem, navrátiv se do vlasti své, ještě posmívá.

Omluviti zde může šlechtu ruskou jedině to, že vůbec každá šlechta velmi slabě národnosti své se drží a snadně národ i jazyk svůj opouští, zvláště potká-li je neštěstí, v kterém případu se také hned vítězné národnosti přichytí…“

Uleviv sobě takto proti aristokracii netoliko ruské, podává následující mistrnou charakteristiku ruských kupcův: „Každý tělem i duší, bradou, kaftanem i juchtovinou Rus, — dobrák a šelma, ponížený a pánovitý, výborný šejdíř a pobožný dárce almužny, šetrný a marnivý, vždy veselého a dobrého rozmaru, podnikavý ke všemu, zároveň tesař a hodinář, kupec, hospodský, lazebník, pachtýř, řemeslník, sklepník. Gógol praví kdesi, že Rus, má-li jen pár juchtových rukavic a sekeru, již se ve světě neztratí.“

„Co se zdravého rozumu dotýče, raději vzal bych jednoho ruského kupce než dva německé professory a čtyry úřadníky, ačkoliv kupci obyčejně do žádných škol nechodí.“

„Škola, v které se ruští kupci učí, jest obrovská, 2000 geogr. mil dlouhá a široká od ledového moře až k Černému: jesti to celá veliká Ruská říše, po které jezdí celý svůj život, vlastníma očima vidí a zkoušejí, vlastní škodou chystrosti nabývají…“

A hned na to sleduje applikace na poměry naše:

„Naději se, že snad i mnohý z krajanů mých a obyvatelův tohoto našeho království pochopí, že člověk právě ve školách zhloupnouti může, jmenovitě když mu tam pan učitel všechnu (často dost mělkou) moudrost vykládá v takovém jazyku, kterému ubohý žáček dokonce nerozumí. Člověk, který se kromě německého jazyka ve školách docela ničemu nenaučil, nemůže být o nic moudřejší než rozený Němec, který zhola nic neumí, a nepochopuji, jaká by měla přednost býti nevzdělanosti německé před nevycvičeností českou. Naopak, ačkoliv si hlupák český i německý před Pánem Bohem docela rovni jsou, přece by, směje dle svého vkusu voliti, již raději českým býti chtěl, dílem z národní náklonnosti, dílem proto, že této charge každý rodilý Čech bez všeliké práce a bez sobotálesu velmi snadně a sám od sebe dojíti může.“

„I mezi kupci ruskými jsou pošetilci, jenž co opice šlechty také své domy, svůj život po cizozemsku zřizují, cizozemce si co vychovatele svých dětí drží, aby je naučili mluvit všemi „německými jazyky“. (Tak jmenují v Ruších evropské řeči a kdo umí francouzsky, anglicky a německy, o tom se v Rusích říká, že mluví všemi jazyky.) Tím ale tratí jenom všechnu důstojnost ruského charakteru a z cizozemska přibírají směšnosti. Medvěd, byť byl medvědem, pokavad chodí svobodně, jak jej Bůh stvořil po lese, nahání lidem vážnosti a strachu; když ale s košíkem na hubě po ulicích na provaze tancuje, obklopí jej děti a vysmívají se mu.“

Zvlášť negalantně tepal Havlíček ony bohaté a vesměs báječně tlusté „Kupčichy“ ruské (paní kupcové), které ve své sprostotě chtějí se pitvořit po aristokracii, aniž by znamenali, jak toliko posměchu jejímu propadají.

„Jako s přeplněného vesnického oltáře visí na nich všeliké výrobky módy, hotová manufacturní výstava. O nich by se dalo říci, že se nadarmo snaží zakořenělou pronikavou juchtovinu zahlušiti cizinským pižmem: jsou to zříceniny pravé ruské národnosti, z kterých ještě ustavičně skrze pižmo násilím zavedené spravedlivá ruská juchta čpí.^[2] S pláčem vedle takové vystrojené kupčichy stojí genius vkusu a genius ruské národnosti. Co se ostatně jejich duševního stavu týče, těžko by bylo nestrannému člověku rozhodnouti, má-li se dát mezi úhlavními vlastnostmi jejich předek tloušťce, aneb sprostnosti. Krev a mléko podle těla, krev a kroupy podle duše, jak praví Čelakovský v jednom svém epigramu. Zavřeny jsouce doma, nic jiného nedělají, než louskají ořechy a cukrovinky, zavářky atd. jedí, od čehož pak jako husy na krmníku váhy přibírají…“ Ostatně, dokládá však s dobromyslným humorem, „takové ženské tu dobrou vlastnost mají, že se každý mužský ve společnosti jejich výborně u výmluvnosti cvičí: zaveď řeč o čem chceš, neodpoví jinak, než da’s, točno tak’s, nět’s (ano, máte pravdu, ne) a tu má každý nejvýbornější příležitost nabýti obratnosti řeči, jelikož tak dlouho, pokud se nerozejdou, sám mluviti musí. Na svých sobranijách (ressourcích) tak tise, zkroušeně a nepohnutě sedí, že by si zajisté velmi snadně v jejich vrkočích vrabci hnízdo uplésti mohli; živé sochy z kaše a červené řepy.“

Nejvíce však zlobí jej ona hloupá nadutost a marnost měšťanských těch boháčů ruských, kteří největší svou čest spatřují v tom, navštíví-li jich dům nějaký (třeba sešlý) šlechtic, aneb generál, a všímne-li si trochu jejich dcerušek. Míti generála na oběd, toť pýcha a hrdost těch pošetilých duší. Oběd s generálem znamená pak vždy nejnádhernější traktaci. „Avšak,“ dotýká s potěšením náš demokrat: „jsou i rozumnější kupcové, jenž nedbají o tu nebezpečnou čest, nýbrž zanechávajíce šlechtu v její váze, mezi ní se nepletou, ale sami se svými dle spůsobu svého žijí podle zásady: „Já pán, ty pán…“ A tak“ — zavírá — „rozlučme se s ruským kupéčestvem ne bez mravného naučení, totiž, že člověk a národ, když sám sebe si váží, též u jiných vážnosti požívá a naopak bažením po cizotě v posměch upadá. I u nás posavád všechno baží po němčině, ona jest ten generál, kterého si pošetilí našinci zvou, aby jim dodal nádhernosti. Dej Bůh, abychom již brzy všichni snídali, obědvali a večeřeli bez generála!“

Podobným duchem a tonem psán i druhý obraz: „Gulání“. Všude projevuje se Havlíček co rozhodný demokrat a nepřítel cizáctví vtírajícího se drze a rušivě v slovanskou zachovalou domovinu:

„Přítomný právě toho času v Moskvě Čech p. Č., kterému jsem co tlumočník ruské spůsoby okazoval, divil se tomu nemálo, že mezi těmi zábradlími (pod Novinskem), kde se procházelo pižmo, mluvilo se skoro veskrz francouzsky, německy a anglicky a ruský domácí jazyk jenom ve vyhnanství mezi juchtou zazníval.

„Toť jsem jakživ nemyslel, že by se i zde za národní jazyk styděli,“ pravil p. Č, „až posud jsem byl toho mínění, že takový spůsob panuje jenom v Čechách.“

„Vidíte,“ odpověděl jsem, „aspoň máme to ulehčení, že ti pánové v Čechách, kteří se za náš jazyk stydí a cizím jazykem nedostatky svého vzdělání zakrývají, nejsou jediní sprosťáčkové na celém světě. Teď jste se přesvědčil, že mají všelikde své pány bratry.““

Tak skoro krok co krok nalézá bystrá mysl všímavého publicisty látku k trefné politické reflexi. I samo to loutkové divadlo ruské mu ji skytá. Vystupujeť na něm častěji směšná karikatura Tatara, kterým se Rusové nyní co bývalým podmanitelům a kleslým pánům notně posmívají, pokřikujíce na ně po ulicích: Kňaz! kňaz! (kníže). „Jak podivně a vznešeně působí na cit národní,“ poznamenává tu Havlíček, „když nám popřáno viděti ty, jenž se neprávem do vlasti naší vetřeli a hrdě v ní poroučeli, napotom v té samé vlasti co podmaněný, sloužící lid!“

S rovnou obratností a odvahou prohlubuje svá líčení jadrnými a případnými úvahami dějepravnými, k nimž mnohdy nejnepatrnější okolnost podnět mu dává. Tak na př. povšimnul si v selské jizbě ruské onoho prkénka zaklíněného do levého koutu světnice pod svatými obrazy. K čemu to prkénko? táže se: Vždyť by obraz mohl viseti na hřebíku. Soudí, že to pozůstatek z dob ještě pohanských, kdy na tom prkénku stávali bůžkové našich otců.

A po té, jako na vědecké dotvrzení archaeologické své domněnky, píše pod očima pražské censury v „České Včele“ roku 1845. doslova: „Povědomo jest i to, že pravoslavná církev mnohem šetrněji s pohanskými zvyky národův svých naložila, než latinská; větší část, neškodných ovšem, ba krásných pohanských obyčejů, ku kterým národ skrze mnohá století byl srdce své uvázal, ponechala mu zcela, dávajíc jim jenom nějaký křesťanský význam. Proto také všude pravoslavná církev bez krveprolití, bez odporu přijata jest, neboť neurazila nikde nejsvětější, co každý národ má: národnost, jazyk a svaté, po předcích zděděné obyčeje. Rusové, Ormjané, i Řekové, ačkoliv údové jedné církve, konají přece náboženství své každý v národním svém jazyku.

Latinští rozšiřovatelé víry, němečtí mnichové, obyčejně ne tak vzdělaní jako Řekové, horlili jenom proti pohanskému vůbec, bez ohledu je-li to dobré, nebo zlé; oni sami nechápali ducha učení Kristova. A když se konečně Němci uchopili rozšiřování Kristovy víry, jako nějakého dobrého výdělku, a nemotorně jako biřicové mečem a palicí hlásali národům nové učení křesťanské lásky, vyjednávajíce si hned desátky co honorár za svou práci: nepotřebí se již diviti, že se tito národové statečně obořili. Nebylať tuposť těch, kdož náboženství takovým spůsobem hlásané nepřijímali, nýbrž těch, kdo je tak hlásali. — Jak Němci učení Páně vyrozuměli, toho máme až podnes (nepočítaje neslýchané ukrutnosti, které Slovanům polabským a nám pro víru natropili) nejráznější důkaz v tak nazvaných Ostseiských provinciích. Rytířové němečtí obrátili tamější Litvíny, Lotyše a Čuchonce na křesťanskou víru, zároveň si však tyto tiché a před tím svobodné národy k neslýchanému otroctví podrobili, v kterém až podnes vzdychají. Tak tito dobrodincové oněm národům po smrti sice cestu do nebe otevřeli, však jim zde na světě hotové peklo spůsobili.^[3]

Nikde v celé Ruské říši není stav sedlákův tak bídný, tak utlačený, tak otrocký jako právě v těchto Ostsejských provinciích, kde Němci pány jsou, — a němečtí spisovatelé jsou ještě tak nestydatí, že Rusům a Slovanům zotročilost a chlapství vyčítají? Mezi Slovany rabství a chlapství nikdy nebylo; jakož podnes u Srbů, bývali si Slované vespolek vždy všichni rovni, jenom zasloužilých a rozumnějších poslouchali, nazývajíce je staršími. Teprv od jiných národů naučili jsme se znáti co jest otroctví a sice z jedné strany od Tatarů, z druhé od Němcův.“

Tak se posud v Metternichovském Rakousku jakživo nepsalo. S utajeným dechem a nevěříce svým očím, čtli vlastenci naši předbřeznoví tyto pravdy, tážíce se s podivením, odkud vzalo se odvážné to péro mezi námi a možno-li, aby mladík 24letý psal tak zrale a lapidárně?

Však prvním a pravým literárním činem Havlíčkovým byla jeho památně zmužilá kritika Tylova „Posledního Čecha“, která vyšla v „České Včele“ 1. července 1845.^{[red 1]} Napověděli jsme již, kterak se vytřizlivělému a ve větších poměrech literárních i společenských vyspělému duchu Havlíčkovu zprotivilo ono úzkoprsé, jalově sentimentální vlastenčení tehdejší doby u nás, které s naivním potěšením vítalo každou „novou silu“, třeba nedovedla více, než sbědovati nějakou srdcelomnou písničku, neb novelletu, v níž se trochu horovalo o drahé vlasti a jazyku krásném. Vše co bylo české, bylo hezké a běda, kdo by se byl opovážil napsati kritiku a nevítal a nechválil to nové „outlé dítko“ v našem „outlinkém sadě“: ten byl naším nepřítelem, škůdcem a rouhavým rozkolníkem.

S nevoli pohlížel Havlíček na toto titěrné živoření, s rozhorleností se tázal, kam to dojdem v těchto dětských střevíčkách, a nic jej nekormoutilo více, nežli že sám zasloužilý a skvěle nadaný náš J. K. Tyl hověl tomuto chorobnému směru, že veškeru sběhlost, obratnost a uhlazenost svého péra, veškeru okouzlující luznost své dikce užíval tolikéž k pěstování oné manýry rozplývajícího se toužení a naříkání beze cíle, že místo aby utužoval a zbádal vlastenecký cit, rozmazlil jej jalovým horováním do pouhé deklamace bez činorodé pravdy a síly. Byl odhodlán vystoupiti proti tomu stůj co stůj bez ohledu na oblíbenost, zásluhu a slávu Tylovu. Chtěje poraziti platně nešvar, musel jej poraziti v nejskvělejším jeho štítu a representantu. Před několika měsíci byl vydal Tyl dvousvazkovou novellu nadepsanou „Poslední Čech“.^{[red 2]} Po celé vlasti zašuměla jediná chvála o „nejznamenitějším“ tom plodu „miláčka národa“ a sama „Matice česká“ přiřkla velebenému autoru cenu vysazenou na nejlepší knihu českou, která měla nám vlasteneckou svou vřelostí — „získati šlechtu“. Jediný Havlíček vzal zcela střízlivě Tylův spis do ruky, pročetl, ba prostudoval jej co nejsvědomitěji a pak napsal svou kritiku, aby Tylovi dokázal, že jeho nový výtvor není žádným umělecky a důsledně provedeným celkem, nýbrž toliko obratně a na effekt sestrojenou mosaikou starých známých novellistických motivů.

Však vlastní důraz kritiky té spočíval v opravdovosti, jakou Havlíček požadoval od spisovatelstva českého, jakou bičoval všechnu tu ledabylost a prostřednost vavřínu chtivou, která sobě na vzájem zapaluje kadidlo a hřeší na vlastenecký zápal dobrého lidu.

„Já jsem veliký novellista, ty jsi veliký básník, on je veliký humorista; my jsme velicí novellisté, vy jste velicí básníci, oni jsou velicí humoristé. — Ale podívejme se jeden druhému do očí! Nemusímeliž se sami smáti jako římští augurové? — Každému řádnému muži více na tom záleží, aby měl jeho národ důkladné spisy, než aby on sám byl obdivován co spisovatel; suďme se tedy přísně, nesedejme si již tak záhy na vavříny! — Osmělujeme se míti přesvědčení, že se máme napřed ve světě mnoho naučiti a pak teprv něco psáti, že máme do knih vložiti jen ony své myšlénky a zkušenosti, které větší část našich krajanů posavád neznala, a že má být každý výtvor pěkné literatury novým důsledně a umělecky provedeným celkem. Nepišme tedy pouze proto, aby nám přibývalo knih, hleďme každou knihou důkladně zakrýti nějakou mezeru v naší literatuře, povznesme se každým spisem o stupeň výše k dokonalosti a k vážnosti u cizozemcův.“

Takovou míru chtěl přiložiti i na Tylova „Posledního Čecha“. Již podivný ten titul prozrazuje prý slabost Tylovu, kterak mu totiž především jiným jde jen o tu trošku božího effektu. „Ve slově „poslední“ leží jakási tajná, démonická síla a tu chtěl T. stůj co stůj vyčerpat; proto „Poslední Čech“.

Avšak potrestal se za tu maličkou marnůstku sám nejvíce, zkaziv tím jednotu novelly a uvrhna se do mnohých nedůsledností. Kterak to může býti, aby se nyní (r. 184*) vlastenec, jenž jistě z náklonnosti všechny poměry naše a všechny síly pracující o zvelebení národu znáti musí, uprostřed celých živých Čech mohl pokládati za posledního Čecha, nejsa bláznem?“ Postihuje pak tendencí novelly, že je totiž psána pro českou aristokracii, pokračuje Havlíček opět doslova: „Dle mého mínění nemůžeme aristokracii jinak nakloniti k naší řeči, leč původností, geniálností a zajímavostí našich básnických výtvorů, nikdy však pouhými, dávno známými deklamacemi o vlastenectví, kterému vůbec aristokrati, jsouce vychováni v rozličných národnostech, ani hrubě nerozumějí.

Ale i nám „sprostým lidem“ začíná již býti nanic z těch neustálých řečí o vlastenectví, o vlastencích a vlastenkách, kterými nás veršem i prósou naši spisovatelé a nejvíce T. již drahně let nemilosrdně pronásledují. Bylby již čas, aby nám to naše vlastenčení ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla, abychom totiž více z lásky pro svůj národ jednali, než o této lásce mluvili, neboť pro samé povzbuzování k vlastenectví, zapomínáme na vzdělávání národa. Kdybychom čas a práci, které nakládáme na přemlouvání lidu našeho, aby místo lepších cizích spisů čítal z vlastenectví naše špatnější, kdybychom, pravím, ten čas a tu práci vynaložili raději na to, aby byly naše spisy lepší než cizí, moudřeji a prospěšněji bychom jednali. Já pak, co se mého osobního mínění týče, jsem přesvědčen, že jest snadněji a veseleji za vlasť umříti, než to množství jednotvárných spisů o vlastenectví přečísti.“

Strhla se ovšem bouře nad neslýchanou touto smělostí literárního nováčka proti staršímu spisovateli, jehož všecko působení bylo jedinou šlechetnou snahou i obětí. Ctitelové Tylovi soptili hněvem a pobádali mistra svého, aby „holobrádka“ sklátil jedinou ranou pohrdání. Tyl vskutku tak učinil. Replikoval ve svých „Květech“ několika urážkami: „Jedovatě hryzavý, nadutě jednostranný a potměšile převrácený komponista jakýsi Havlíček, dávno očekávaný prorok a karabáč na outlé novelly, jehožto kritiky přecházejí čáru všeliké přirozenosti“ byla epitheta, jimiž doufal mladého smělce v literárním světě zničit. Ale zmýlil se. Havlíček nebyl z těch zápasníků, kteří couvají na první ránu. Byl připraven na boj a znal se bíti: V nejblíže příštím čísle „České Včely“, objevila se „Odpověď“ — ne však Tylovi, nýbrž — „panu Havlu Borovskému na jeho kritiku Posledního Čecha“.^{[red 3]}

Byla psána jako od třetí osoby nestranné a kárala s otcovskou vážností i přísností Havlíčka, že zapoměl, „kterak se chovati má mladý, do života vstoupilý člověk proti patnáctiletým zásluhám v literatuře, a národností“, i ujímala se Tylovy práce jako poměrně dosti zdařilé a nikterak nezasluhující podobně zbrkle ostrého posudku. —

Nikdo nevěděl co to znamená a čekal dychtivě na dokončení „Odpovědi“ slíbené k příštímu číslu. Vskutku také přišlo (v 57. č. „Včely“) a počínalo: „atd. atd. atd.… Tak asi měl pan Tyl odpovědít na — moji kritiku, a postavil jsem onen formulář do předešlého čísla jen pro ponaučení p. T-ovi, aby budoucně, kdyby se mu takový případ přihodil, věděl jak na kritiku, kterou podstatnými důvody vyvrátit nemůže, aspoň chytře odpovědít má, aby nesoudní v aesthetice čtenáři, třeba jen z lidské outrpnosti na jeho straně zůstali. Takto však i moje kritika ve „Včele“ i jeho odpověď ve „Květech“ obě proti němu svědčí: moje kritika dokázala, že neuměl napsat dobrou novellu, a jeho odpověď dokázala, že umí vyvádět hrubé kousky“. — A po té dovoluje si ten mladý literární „jakýsi“ posloužiti zkušenému spisovateli touto užitečnou radou: „Nevěřte vysoce, vážený pane Tyle, ó prosím, nevěřte chválám, které se Vám samému o Vašich vlastních spisech zasílají; nemyslete si, že Vaše spisy žádný nehaní, když Vám žádné hany poslány nebyly! Ó svět je zlý, svět je bezbožný, p. Tyle, on nás do očí chválí a po straně haní. Věřte raději tomu, kdo se Vás do očí haněti nebojí. Kritika, ta je Vaše nejvěrnější přítelkyně, Vaše milenka, s Vámi nejupřímněji smýšlející, ta při Vás setrvá až do konce, neopustí Vás, kdyby Vás i celé člověčenstvo opustilo, kdyby Vaše spisy již žádný čísti nechtěl, ona je bude čísti, jednou, dvakrát, s olůvkem v ruce, se zářícím se okem mateřské lásky. Vy věčně její, ona věčně Vaše, Vy oba svoji věčně, věčně na mnohá léta, do skonání světa…“ A k závěrku ještě jeden oštěp za právo svobodné kritiky: „Všeobecné jsme našli mínění, že se žádná česká kniha haněti nemá a nesmí, jako by to naší národní věci škoditi mohlo. Což si myslíte, vy dobří ale nerozumní pánové, že žádný Čech špatnou novellu napsati nedovede? Má být každý Čech proto, že je Čechem, zavázán držeti špatné spisy za dobré? Ne, kdo nemůže býti v cizině prorokem, ať jím ani doma býti nechce. Není-liž moudřejší, když si sami dříve o svých vadách povíme, než aby se nám později cizinci vysmáli, že jsme o nich nevěděli? A pan Tyl jmenovitě by se neměl pořád „outlinkému písemnictví“ pod křídla schovávati.

Dejme tomu, že je literatura naše outlinká, ale pan Tyl narozený r. 1808. a patnáctiletý literát zajisté se nebude chtít mazlit a jmenovat outlinkým literátorem; sice bychom mu na to odpověděli epigramem, který jsme kdesi našli netištěný:

Obyčejný český literator vece:
       „Kritika ať u nás ještě nevystoupí,
      by nevěděl venkov, že jsme v Praze hloupí.“
Já: Děckem jest, — díš — obecenstvo naše.
      a tvé spisy, ty jsou tedy — kaše.““

Pak se podepsal všemi od Tyla utrženými jmény. — — Boj byl dobojován. Ubohý Tyl se odmlčel, oposice proti Havlíčkovi ve „Květech“ soustředěná odrazila se mdle o ocelové brnění jeho souverenního humoru a vtipu, on vyšel z boje jako vítěz odnášeje sobě co trofeji netoliko pověst bystroduchého a smělého spisovatele, ale na čem mu zajisté neskonale více záleželo: dobyté právo svobodné kritice. Spisovatelé naši přestali se odtud obdivovati jeden druhému a celá míra posudku i krasochuti obecenstva povznesla se k nepopíratelnému prospěchu naší produkce literární. Počalo se více žádati na spisovateli než posud a toho chtěl Havlíček dosíci. V mladické prudkosti přepial snad Karel náš tětivu své satyry, ale že ta rána, kterou zadal a která šlechetného Tyla přehluboko se dotkla, nebyla mířena zlou myslí, nýbrž pocházela toliko z ryzí horlivé vůle o dobrou věc, o tom přesvědčil se sám Tyl, když osud po létech oba uzralé a těžce zkoušené muže opět svedl sobě v náručí.

Jakkoliv duch Havlíčkův proti Tylovu byl mužnější a tvrdší, však srdce obou stejně byla jemná a proto přišel čas, kdy sobě opět upřímně odpustili v pohnutí posvátného bolu nad vlastí zdrcenou. Vzpomeneme ještě té chvíle tak charakteristické jako dojemně vznešené. Zde jest nám prodlíti toliko před obrazem bujného harcovníka, jehož zbraní jest zdravý, pronikavý rozum, zbádaný jonáckou chutí po opravách kde jakých vad a nepřístojností ať v životě našem literárním, společenském, nebo národním. Zváno jej „štikou v rybníce“ a byl jí. Zahýbalť stojatými vodami našeho myšlenkového jezera Neptunským trojzubem svých kritik a polemik literárních více, než vrstevníkům bylo milo, takže mu vyčítali, kterak prý poškozuje věc dobrou, — ale my dnes hledíce povzdáli na výsledky, nemůžeme než mladické té říznosti Havlíčkově odpouštěti, Onať protrhovala z ospalosti, ona učila, ba nutila našince přemýšleti živě i opravdově o důležitostech, k nimž posud leda jen přihlédla plaše ta která bystřejší hlava, ona ale nad to ještě vnášela do té zimomřivé, netroufalé společnosti naší tehdejší jiskru odvahy, příklad statečnosti a smělosti zmužilé, což zajisté bylo pro národ porobou schýlený ziskem neocenitelným! Jen statečnost vysvobozujeť a zachraňujeť národy. Pravdou tou byla naplněna všecka Havlíčkova bytost. Pravdu tu vštěpuje lidu českému od prvních dnův svého publicistického působení. Tak pro př. hned ve své pochvalné kritice Vocelova „Labyrintu Slávy“. K tendenci básníkově obrací především zřetel, shledává, že závěrka celého díla a jeho resultát pro Čechy zní:

„Avšak bitvy krvavé a seče
neotevrou blaženosti chrám:
vězte, že jen světlu bleskné meče
vydobudou věčnou slávu nám.“

S tím se nechce Havlíček naprosto srovnati: „Neumíme,“ píše, „že by to bylo opravdivé mínění páně Vocelovo. Přesvědčeni jsme, že básník náš sám nejlépe cítí nedůslednosti a protismyslnosti, které by z pouhého a jednostranného bažení po osvětě povstati musily. Kterak by pouhé světlo mohlo býti naším blahem, ku př. bez statečnosti, bez moci národní, bez chrabrosti? atd. Vždyť by každý surovec násilím zrušiti mohl celé štěstí naše a celou slávu z osvěty vyplívající, kdyby se nám statečnosti a jarosti nedostávalo k odporu proti hrubé síle. V souměrnosti a v harmonii musejí býti jednotlivé lidské vlastnosti a přesvědčen jsem, že pravý vzdělanec a nejučenější mudrc časem svým v nejvzteklejších bitvách účastenství míti může beze studu, nezadávaje tím pranic vzdělanosti své. Hra o život zůstane vždy člověku věcí vznešenou a v tomto případě platí život všech lidí stejně, v tom jsme si rovni vzdělanci i nevzdělanci, vznešení a nuzní, cit života máme všickni jeden a jeden život platí jako druhý pro ty, kteří je tratiti mají.“

A rovněž kategoricky praví ve své pamětihodné kritice Kapprových „Českých Listův“: „Žádáme od tendenčního básníka za našich časů, aby to, co tak krásně umí ve verších mluvit, také sám ve próse opravdu dělal. — Zkrátka, poesie musí býti pravda!“

Nazýváme onu kritiku Havlíčkovu pamětihodnou, poněvadž se v ní odvážil Karel náš na zodpovídání otázky, týkající se důtklivě veškeré rodiny slovanské, nás Čechoslovanů však zvláště otázky to židovské.

Vysoce nadaný, však žel již — zapomínaný náš Václav Bolemír Nebeský obíral se od počátku svého literárního působení se zvláštní zálibou otázkou tou; šlechetnou snahou jeho bylo, získati Židy české národnosti a věci naši svaté, což doufal dosíci tím, že nadané mladší židovské básníky doby své, jako zejména Lud. A. Frankla a Siegfrieda Kappra všemožně pobádal, aby psali česky a tož vlastenecky česky, nabízeje se jim ochotně k opravování, ano přebásnění jich veršův na správný jazyk český.

Vůči Franklovi zůstala snaha jeho marnou, při Kapprovi však se za to dařila. Již z jara roku 1845. mohl Nebeský ve „Květech“ uveřejniti české prvotiny Kapprovy, řka:

Zde podává německý až posud básník svůj první český plod našemu obecenstvu. Jsme jisti, že jej každý vřele uvítá.

„Již německá Kapprova činnost literární měla směr slovanský. Mnohými překlady z českého a svými „Slavische Melodien“, které všeobecné obliby a uznání došly, seznámil Němce s naším básnictvím. Směr těchto básní každého potěší, an básník vystupuje uvědoměle jako syn israelský a soukmenovce své pobádá, aby se k našemu národnímu životu připojili. Protož podejme bratrsky tomu kmenu ruku a nahraďme mu co utrpěl osudem temných a krutých časův.“ Nyní vyšly „České Listy“ Siegfrieda Kappra, básně to prodchnuté týmž duchem židovsko-českým. Byly přijaty s hojnou pochvalou, nechať se v zasvěcených kruzích šeptalo, že lví podíl na uhlazenosti česko-židovských těch veršů má prosodická obratnost Nebeského. — Však náš mladý lipan opět musel plouti proti proudu. Nedovedlť si Havlíček nikterak na mysli srovnati, jak by Žid zůstávaje Židem, mohl býti spolu dobrým Čechem; znamenal v tom odpor vnitřní, i neváhal tudíž myšlénku Nebeského zavrhnouti jako nepravou a velice mylnou.

„Neboť při Israelitech se nesmí jen ohled bráti k víře a náboženství, snad tak, jakoby Čechové co do víry i katolíci, i protestanti i mosaité i snad mohamedáni býti mohli, nýbrž hlavně také k původu a národnosti.

A jak tu mohou Israelité k českému národu náležeti, když jsou původu semitického? To můžeme spíše Němce, Francouze, Španěly, Angličany atd. k národu svému počítati, než Židy, neboť všickni tito národové mají s námi větší příbuznost. Nesmí se tedy říci, že Židé v Čechách neb na Moravě bydlící jsou Čechové náboženství mosaického, nýbrž považovati je musíme za národ zvláštní, semitický, který jen nahodile u nás bydlí a někdy naší řeči rozumí, neb ji umí. A zkušenost ukazuje, že hlediště to, s kterého my na židovstvo patříme, pravé jest. Neboť se zajisté všickni Židé, ať si bydlí v kterékoli zemi a v kterémkoli díle světa, považují za jeden národ, za bratry a nejen za stejnověrce; a svazek tento, který je dohromady víže, jest mnohem silnější, než ten, kterým k zemi své (v které bydlí), připojeni jsou. A že nelze zároveň míti dvě vlasti, dva své národy a dvěma pánům sloužiti, toť bohda dokazovati nemusíme. Pročež musí, kdo chce být Čechem, přestati být Židem. Zrovna příhodný důkaz věci této můžeme ukázati na panu Kapprovi samém a jeho básních. Jedním okem dívaje se na Jeruzalem, na zaslíbenou zemi, hledí druhým do niv českých a praví, že je miluje; patrně však vysvítá z jeho zpěvu, že miluje více něco jiného, svého, což i přirozeno a proto chvalitebno jest. Nač si tedy činiti násilí a nutiti se k milování české vlasti a Čechů. Však my se sami dosti dovedeme milovati a opravdu máme na papíře a v básních tolik lásky k vlasti, že bychom ještě nad svou potřebu dosti mohli prodat neb propachtovat.

Pochopujeme arci, že jsou Israelité za našich časů, kde idea národnosti a vlastenectví opět silně panovati počíná, jako panovávala za starých dob, pokud každý občan v řízení zemském hlas a účastenství měl, — pochopujeme, že jsou Israelité v těchto dobách ve zlém postavení. Oni jsouce rozptýleni po všelikých zemích, nevědí jak se chovati. Doufati v nějaké obnovení bývalé slávy své, v samostatnost národní, jest nepraktické, aspoň se nynějším, již pokaženým potomkům patriotických Hebreův nemožné zdá, poněvadž nezištnou energii utratili; mysli jejich zmalátněly, že se ani již neopovažují chtít pěstovat svůj přirozený jazyk hebrejský. Libo-li naše skromné mínění vyslyšeti, radili bychom Židům, pakliže již svůj přirozený jazyk a literaturu opustiti chtějí, aby se připojili k Němcům a k jejich literatuře; neboť jazyk německý stal se již během času co druhý mateřský jazyk v Židovstvě.“

Havlíček se patrně obával, že by přimísením cizího semitského živlu náš slovanský národ utrpěl na své ryzí původnosti a síle, že by se neutužil, ale spíše zvrhl, že bychom assimilací takou časem podobně pozbyli oné nezištné energie, která jediná zachrániti může malé národy. Zda obava ta r. 1846. byla podstatnou neb lichou, těžko nám dnes rozsouditi. Ale že jedině ona patriotické mysli Havlíčkově takto vystoupiti velela, přesvědčuje nás další věta jeho, kterou takřka zavírá tuto zajímavou kontroversu o otázce židovské u nás: „Ubezpečujeme, že si pravého a řádného Israelity tak dobře vážíme, jako koho jiného a jistě mnohem víc než špatného Čecha.“

Kdož by si tu bezděčně nezpomněl na podobné slovo našeho Jana Husa: „Kristus ví, že mám zbožného Němce radši, než bezbožného Čecha a kdyby to byl můj vlastní bratr…“

---

1. Spůsobilť své doby Kalinův „Kšaft“ mezi prostým, pověrčivým lidem pražským a zvláště mezi ženskými neobyčejné pohnutí.
2. Havlíček dělí totiž celé obecenstvo v Rusku na dvě části: panstvo a národ, — frak a kaftan, pižmo a juchtovinu. Cokoliv je v Rusích „panstvem“, voní pižmem — cokoliv je domácí, neodnárodnělé, voní juchtovinou, „touto národní ruskou vůní, kterouž jest nadchnuta celá Rus“. —
3. Srovnej Havlíčkův epigram: „Účinky bělohorské bitvy“:

   „Pokavád se s Čechů kacířství nesmeklo,
   měli v Čechách nebe a po smrti peklo. —
   Tetko bělohorská! Co nám Bůh dal tebe,
   máme v Čechách peklo, a po smrti nebe.“

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Dostupné na Wikizdrojích: Poslední Čech (Havlíček).
2. Dostupné na Wikizdrojích: Poslední Čech.
3. Dostupné na Wikizdrojích: Odpověď p. Havlu Borovskému na kritiku Posledního Čecha.