Karel Havlíček Borovský (Tůma)/VIII. Návrat do vlasti

Karel Havlíček Borovský Karel Tůma
VII. V srdci Slovanstva	VIII. Návrat do vlasti	IX. Smělý harcovník

Údaje o textu
Titulek:	VIII. Návrat do vlasti
Autor:	Karel Tůma
Zdroj:	TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl první. Kutná Hora : Karel Šolc, 1883. s. 85–92. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Havlíček Borovský

Život na Rusi byl pro Havlíčka v nejednom ohledu výbornou školou. Opouštěl ji po půl druhém roce obohacen netoliko vzácnými vědomostmi národopisnými, politickými a slovesnými, ale i mnohými zkušenostmi, jež platně přispěly k dospělosti jeho ducha, k rozšíření jeho rozhledu, k zralosti úsudku a utužení povahy jeho! Mohlo by se říci, že přibral v Moskvě do sebe cosi z toho střízlivého, praktického rozumu ruského, a ve svou povahu i cosi z té tuhosti a houževnatosti Velkorusa, aniž by však proto byl pozbyl na svém idealismu, na své křepkosti a duševní bystrosti Slovana západního.

I v zevnějšku jeho změna ta byla patrna. Za let studentských nedbal Karel téměř pranic na úpravnost svého šatu; byl v tom ohledu téměř cynikem. Tehda bývalo mu líto koupiti si lepší klobouk, neb kabát, nedopřál sobě ani nejmenšího luxu, ba kárával i spolužáky své pro každý zbytečně vydaný krejcar. Tak ku příkladu vyčítal kdys soudruhu Gáblerovi, zcela opravdově, že je outrata, poněvadž si zbytečně kupuje — housky; má prý střádat ty krejcary na dobré knihy a vůbec nevydati nejmenšího bez opravdové potřeby.

Jak charakteristickou byla tato kupecká šetrnost při osmnáctiletém, universitním studentu pražském, tak charakteristickou jest proměna, jež nastala za pobytu v Moskvě. „Vyznati se musím,“ vypravuje nám Havlíček při svém líčení nadžidovské schytralosti ruských kupcův v obchodě, — „vyznati se musím, že jsem větší zábavy neměl, nezpozorovati na svou vlastni škodu celou jejich taktiku a studovati jejich čtverácké kousky. Vždy aspoň jedenkráte za týden odebral jsem se do Górodu (tržiště = bazar v Moskvě) a jistou sumu, kterou jsem si pro své vyražení přáti umínil, vynaložil jsem na kupovaní rozličných, ač nepotřebných maličkostí; kupoval jsem je totiž jen proto, abych se o to pokusil, zdali bych v zápasu s chytrostí ruských kupců dovedl zvítězit; a přiznati se musím, že se mi to skoro nikdy dočista nepodařilo. Ačkoliv jsem skoro pokaždé několik nových praktik poznal, přece jsem za čas pobytu svého celou zásobu nevyčerpal, tak že mě ještě krátce před odjezdem, když jsem některé na cestu potřebné věci kupoval, přece notně opálili.“ — Již tedy věnuje chutě a vesele co týden značnější část na jakýs „sport“, již rozumí, že netřeba litovati lakomě peněz, možno-li si jen prohrou koupiti jakous užitečnou zkušenost pro život.

Nejinak naučil se v Rusích dbáti zevnějšku svého. Nechal si růsti po slovansku dlouhý vlas, který výrazné, odhodlané tváři výborně slušel, však pečoval již zcela jinak o to, aby vlas ten temným svým leskem v ušlechtilých formách odstiňoval se od jasného čela, i ostře modellovaných skrání. Jakkoliv pak zřeli jsme, že zůstal zarytým nepřítelem všeho hejskovství a plané etikety, tož přece jen v salonech ruských vymanil se z oné hranatosti lidoplaché, která pocházela ze života samotářského, a přirozený vtip vycvičil se v zábavném tónu ušlechtilého rozhovoru tak, že v dobré chvíli znal znamenitě bavit a rozkošným humorem vypravovat. Zkrátka Havlíček na Rusi obrousil se pro život, jakoby se v malých, obmezeně drsných poměrech našich nebyl obrousil snad za léta.

V čem se ale nezměnil nikterak, tož byla opravdovost a zralá odhodlanost povahy, jakou šel za myšlénkou žití svého; v té příčině zůstal, čím byl druhdy. Ba naopak vracel se ještě s větší důvěrou v sebe a s ještě hlubší nenávistí proti absolutismu i aristokracii. Právě že naučil se v mnohých věcech souditi chladně a objektivně, příčil se zdravému rozumu jeho nyní dvojnásob ten duchamorný a duchaprázdný despotism se svými výsadami a nadprávími, jímž odpovídalo tolikéž bezpráví, útiskův a křivd. Přísahaje mu však věčný boj, neblouznil již jako za dob mladistvých o bouřném pozdvižení se národův, o tajných spolcích a potržkách zbojných, kterými měly se kácet staré modly, nýbrž za jedině užitečnou a spasnou revolucí měl — obecné vzdělání národa, ovšem pravé osvícené vzdělání rozumu a zbraní k tomu nejmocnější jest mu veřejný tisk. „Národ všeobecně vzdělaný nedá si křivdu činiti od jednotlivcův, nedá se utlačovati: neboť kde se najde ve světě ta moc, která by utlačovati mohla celý národ proti jeho vůli. Utlačuje-li se národ, děje se to vždy vlastní jeho vinou: poněvadž jedna jeho čásť nevzdělaná, neznající svého vlastního prospěchu a cest k němu vedoucích, vždy se dá nerozumně se svou vlastní škodou zneužívati k potlačení celého národu. Utlačovatelů jest vždy málo a jenom skrze to, že se jim dá množství nerozumných se svou vlastní škodou zneužívati za nástroj, podaří se jim utlačiti všechny. Proto jest dle mého mínění jenom všeobecné vzdělání národa jediný, pravý a hlavni prostředek, kterýmžto se jistě dojde ke svobodě trvanlivé a k právu…“

Ale toho osvobozujícího meče Guttenberkova dlužno prý užíti bystřeji a statečněji než posud. Naši spisovatelé musí zcela jinak, upřímněji a srdnatěji psáti lidu; boj proti censuře musí se vésti odhodlaně a nepovolně na všech stranách, až nebudou moci odolati, až zrezivělá pouta prasknou napjatím duchův.

Veškeren důvtip a důmysl, veškerá obratnost musí se nasaditi v tomto zápasu za svobodu slova a kdo se chce státi českým spisovatelem, musí býti již odhodlán na ústrky a rány i nesmí blednouti, ni couvati na své baště čestné, děj se co děj…

„My jenom chybujeme,“ psal Havlíček již v květnu 1843. z Moskvy do Čech, „že posud vystupujeme tuze skromně, upejpavě a tím, jako vůbec ve světě daleko nedojdeme. Jen si dupnout… Až jen já tam budu, uvidíte, že zavedu docela nový styl v našich vlastenských spisech a záležitostech. My sami nevíme, co jsme. Dělejme jen větší pány, dejme klobouk na stranu a brady nosme o několik coulů výš. Nesmíme zapomenout, že jsme také jeden z národů mezi Němci a Rusi (a to šestimilionový národ), o který se tito dva perou a — „inter duos litigantes tertius gaudet (mezi dvěma peroucími se, třetí se směje). Rozumět tomuto latinskému přísloví, neučil jsem se teprv u Vrabčích hor.“ Dne 7. září 1843. napsal si pak ve své moskevské zápisky toto velice zajímavé předsevzetí: „Dobře bude zkoušeti sebe, a připravovati se ke všemu: na měsíc sám se dát do žaláře, sedět v komůrce, sám přikován atd., zcela jako v žaláři: Udělám to!“

Takový vracel se náš 23letý „Rus“ v posledních dnech července 1844. k luhům rodné vlasti. Vyjel 22. července z Vratislavi a zaměřil cestou nejkratší k domovu. Nejel na Prahu, nýbrž přímo v rodný domov. Jel přes Kladsko, Bystřici, Středolesí, Žamberk, Ústí, Litomyšl a Hlinsko, nezastaviv se nikde zbytečně ani hodiny. Jakás nevýslovná touha hnala jej tím více k domovu, čím více se mu blížil. Po celonoční jízdě dostihl časně z rána 28. července městečka Bělé na chrudimské silnici, odkud není do Brodu již nežli dobrá míle. Aby osvěžil mdlý žaludek, dal zastaviti před krámem kupce Lauera, který odbírával zboží od otce Havlíčkova, a požádal o sklenku arraku. Aniž by se pak dal poznati, chtěl na hovorném kupčíku vyzvídati, co nového v Brodě, zvláště ale jak se daří tamnímu kupci Havlíčkovi?

„Brodskému Havlíčkovi?“ podivil se Lauer: „Ten už je chudák přes dvě neděle — — pod zemí!“

„Mrtev?!“ vzkřikl cizinec, až to kosti projelo, a nyní teprv poznal kupec bělský, že má před sebou ubohého syna Havlíčkova" Lze vylíčiti pérem, co dalo se za následující hodiny jízdy z Bělé do Brodu v duši Karlově?

Zsinalý, bez dechu vrazil do jizby a sevřel štkající ovdovělou matku v náruč. Takového shledání se věru nenadál! Jakožto přivítání ve vlasti… První jeho slovo bylo k bratrovi: „Prosím tě, doprovoď mne na — hřbitov.“ Šli. A Karel sklesl tam na kyprý otcův rov, zakryl tu bledou tvář do dlaní i prodlel drahnou chvíli v křečovitém takřka strnutí…

Nyní teprv cítil, jak měl otce rád! Ještě po létech sevřelo mu to hrdlo, jakmile si vzpoměl na onu trpkou chvíli, na ukrutnou tu hru osudu, jenž nedopřál mu ani rozloučiti se s drahým otcem, kterého „ze všech lidí nejvíce miloval“ přes to, že mu staroušek do posledka bránil, aby se stal spisovatelem.

Trvalo týdny, než rozprchly se těžké mraky hoře sevřevšího Karlovu duši Atlasovou tíhou. Útěchou jedinou byla mu práce. Celé dni strávil nahoře v pokoji zavřen mezi knihami a spisy. Nevídali jej v rodině, než tu chvíli, když přišel dolů k snídaní, obědu neb večeři. Však i tu býval v sebe zabrán, málomluvný, bez humoru.

Teprv milému druhu Václavu Žákovi, rodáku brodskému, který tehda studoval hornickou akademii ve Šťávnici a nyní v srpnu přišel na prázdniny do Brodu, poštěstilo se po několika nedělích vybaviti Karla z jeho samotářského trudu a rozveseliti mysl jeho opět do bývalého jasna.

Jako sankvinický, citem a fantasií bohatý národ irský, tak i národ náš zvláštní zalíbení má ve hře divadelní. Jako Irčanům, tak i nám bylo v době poroby a smutku divadlo jedinou, ušlechtilou zábavou, ba více: zahřívajícím ohniskem svatých, tajených citů a snah, kolem něhož jsme se po opuštěném našem venkově jako ve stichlých městech našich shromažďovali s vědomím, že přispíváme k rozdychání jiskry národního ducha českého. Ochotnická naše divadla, předbřeznové „české společnosti“, besedy a plesy mají v dějinách našeho znovuzrození veliký kulturní význam.

Hráti si chtěl aspoň ubohý národ, vyloučený z arény činů, ale ve hře tajila se myšlénka opravdová a zdatná: zejména od počátku let čtyřicátých přicházela ochotnická divadla po našich městech a městysích všeobecně do módy.

„A jen vy, brodští lenoši, jste se pořád ještě nezmohli na ochotnické divadlo? Počkejte!“ rozhodl se jednoho dne z čista jasna náš Karel, k nemalému potěšení bratra Františka i přítele Žáka; a rázem bylo ujednanou věcí, že Brod musí také míti ochotnické divadlo; Žák bude malovati dekorace, bratr Frantík vyhledá mezi studenty a děvčaty brodskými herecké talenty, Karel však působivé kusy divadelní, i bude ředitelem, dramaturgem a regisserem v jedné osobě. Ujednáno — vykonáno. Cokoliv Havlíček podnikl, museloť jíti z hurta — klopotem ku předu.

Ještě o prázdninách se na rychle improvisovaném divadle hrálo a to se vší chutí a snahou nejlepší. I Havlíček několikráte vystoupil v šaržích charakterních. Dařilo se mu ale na těch prknech, která představují svět, skoro jako Petöfymu: Byl by je samou rázností málem produpal.

„Kdysi,“ — vypravuje bratr jeho František, „dávali jsme veselohru, v níž Karel hrál poctivého mistra ševce, já pak ševcovského učenníka. Že pak nebylo k nezbytným výpraskům nezbedného učenníka právě potěhu na snadě, vzal si Karel na mne svůj zamilovaný knut, jejž si byl přivezl z Ruska.

Za hry přišel ale tou měrou do ohně, že zapomněl dokonce co v ruce drží a přetáhl mne knutem, v jehož konečkách byly olověné kuličky, tak upřímně přes záda, až jsem bolestí zahýkal. Obecenstvo propuklo v smích, Karel polekán však pustil knut z ruky, i měl se co přemáhat, aby dovedl dohrát.“

Za těchto zábav divadelních, seznámil se Havlíček s roztomilou brodskou dívkou, slečnou W., dcerou bohatého a váženého měšťana; mladá srdce brzy si porozuměla a každým dnem vroucněji k sobě lnula. Karel náš byl šťasten. Neboť milenka jeho byla obdařena všemi vděky a půvaby, jichž on sobě žádal, bylať veselé, smavé mysli, dobrosrdečná a upřímná, bystroduchá a uvědomělá, horlivá Češka. Již mluvilo se v Brodě, že z těch dvou mladých lidí co nevidět bude párek. A zatím měla krutá prósa skutečnosti rozptýliti i tento druhý sen o štěstí — dosti záhy. Otec vyvolené dívky zakládalť si na svém bohatství a měšťanství přes příliš, než aby dal dceru svou mladíku bez postavení, bez titulu, beze jmění a bez hodnosti. Kdyby takhle byl býval Karel nějakým c. k. úřadníkem, důstojníkem, barónem, nebo doktorem, to ano. Ale pouhému nastávajícímu spisovateli českému? Ani slyšet! Což vážil u tehdejších našich měšťanů talent a genius!

Karel ale byl opět příliš hrdým, než aby sobě byl pyšného plutokrata hleděl naklonit podlízáním a lichocením. „Když ne — tak ne“ — a srdce musilo ustoupit nepodajné hlavě. Rozpoutal milostný svazek s mužnou pevností a taktem. Pohřbil svou lásku s úsměvem kozáka, jenž chce býti atamanem: statečně a bez vzdychání vrátil se „od těch hříček“ opět ku svým studiím, jimž oddal se znovu s největší pílí. Však u své mysli horlivé neobmezil se na pouhé stěny své studovny, nýbrž počal mezi studující mládeží brodskou apoštolovat: vyhledav sobě čilejší žáky z nejvyšší třídy gymnasijní, obětovně učil je češtině, polštině a ruštině, půjčoval jim knihy a vzněcoval v nich svatý onen zápal, jenž prohřával vlastní jeho duši žáry tak mohutnými. Mimo to pustil se do první své větší spisovatelské práce, kterouž rázem také na sebe pozornost obrátil: již v Brodě napsalť některé z oněch mistrných „Obrazův z Rus“, nad něž v literatuře naší z oboru toho nemáme posud ničeho původnějšího a zdařilejšího. Neúmorná, ba v pravdě železná ta vytrvalost, jakouž byl prostudoval celý Jungmannův slovník i bibli Králickou, nesla ovoce přespanilé.

Havlíčkův sloh stal se naskrze českým, jadrným a přesným, slovo jeho přilehá napořád plastičtěji k myšlénce, každý obrat, každá věta zrcadlí samorostlost a původnost bystrého, ryze slovanského myslitele. — Zde sluší pak poopraviti běžné mínění, jakoby Havlíček na svých prácech nebyl nikdy mnoho piloval, jakoby mu zejména ve verších forma byla bývala vedlejší věcí a toliko myšlénka, dobrý nápad a řízný vtip vším.

Nikoliv, Havlíček nepracoval lehce. On bedlivě hleděl ku formě, dbaje arci vždy o to, aby forma podřídila a uspůsobila se rázu myšlénky, aby vše, cokoliv napíše, mělo svůj zvláštní, individuelní karakter.

„Všední sloh mnohých našich spisovatelův,“ — poznamenal již tehda, — „připomíná mi vždy ony široké cesty na Ukrajině, po nichž honáci voly honí.“

Máme před rukama dosti vzácných pozůstatkův z duševní dílny Havlíčkovy, z oněch dob příprav na dráhu spisovatelskou.^[1] Z nich nejlépe poznati lze, jak pilně a svědomitě pracovával. Nejprvé nalezneme k. př. na malém čtverečku papíru myšlénku jakous, neb nápad pro epigram, naznačený jedinou větou. Na druhé straně lístku shledáme již nárys prvního vyvedení. Pak ale ještě na kolikeru lístcích podobných přepracování plné oprav, i co do slovosledu, i co do výrazu, až posléz dospěje náš neunavný pracovník ku formě, která se mu vidí býti nejvýraznější, nejstrefnější.

Tutéž snahu po zdokonalení znamenati lze i v prvotinách jeho prósy. Mnohdy jednu a tutéž myšlénku zkouší vyjádřiti rozličnými spůsoby, napořád jasněji, řízněji neb lapidárněji. Tak se cvičil již v semináři, tak půldruhá roku v Moskvě, tak i nyní v otčině. Chtěltě mladý athlet obrněn vystoupiti na zápasiště jako hotový, zdatný spisovatel a ne jako pouhý začátečník a dilletant. Jeho břitký duch, jeho vtip od počátku vykazovaly mu vlastní obor spisovatelské jeho činnosti: kritiku a satyru; však jeho patriotism zbádal jej výše i dále.

Síla té hlavy rýze české nesla se vědomě a chrabře ku činnosti positivní, k účelům praktickým, kde kynul výsledek dohledný a jistý. „Nepřišlo mi dříve ani na mysl, že kdy budu politické noviny vésti, neb dokonce vydávati. Vybral jsem si sice spisovatelství za účel svého života, ale měl jsem před očima hlavně belletristiku, k čemu jsem též potřebné přípravy učinil…,“ praví Havlíček sám o sobě a můžeme mu věřiti na slovo: neb jakž bylo r. 1844.—45. v Rakousku možno pomyslit na činnost politickou.

Avšak uhlídáme, kterak si Havlíček myslel tu svou činnost „belletristickou“. — —

---

1. Děkujeme za ně laskavosti p. G. Toužila, rodáka kutnohorského, který je šťastnou náhodou nalezl r. 1869. v Hoře Kutné mezi pohozenou makulaturou, již se zhostil před léty tamní soud trestní. Nejspíše byly tyto zápisky a poznámky Havlíčkovy zabaveny při některé prohlídce bytu jeho v létech 1850.—51.