Karel Havlíček Borovský (Tůma)/VII. V srdci Slovanstva

Karel Havlíček Borovský Karel Tůma
VI. Cesta na Rus	VII. V srdci Slovanstva	VIII. Návrat do vlasti

Údaje o textu
Titulek:	VII. V srdci Slovanstva
Autor:	Karel Tůma
Zdroj:	TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl první. Kutná Hora : Karel Šolc, 1883. s. 65–84. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Havlíček Borovský

Vítaje dnem 5. února 1843. do matičky Moskvy, Havlíček byl by se ovšem s každým vsadil o tu svou bujnou hlavu, že jest vychovatelem nadějného synka professora Pogodina. Vždyť do poslední chvíle svého pobytu ve Lvově s Pogodinem si dopisoval, i věděl odtud, že mu v slově stojí. A přece by byl — prohrál!

Rozmarný osud provedlť si s ním opět nový žert… Starý důvěrný přítel Pogodinův, zámožný Štěpán Petrovič Ševyrov, tolikéž professor na universitě moskevské, potřebovalť touž dobou také vychovatele pro svého sedmiletého synka Borisa; nemoha však pro známou nechuť studentův ruských k vychovatelství na celé Rusi řádného mladíka pro dům svůj nalézti, prosil Pogodina tak dlouho, až mu tento Havlíčka přepustil. Lze si domysliti, jak byl v první chvíli Havlíček touto veseloherní výměnou překvapen… Začpělo mu to jaksi nevolnictvím a k tomu jeho „duše“ nebyla věru naprosto stvořena! Ale brzy shledal, že není tak zle. Professor Ševyrov bylť mužem rovněž vzdělaným a Slovanem rovněž horlivým jako Pogodin a v zámožném domě jeho byl Havlíček v každém ohledu dobře opatřen.

„Já měl štěstí,“ raduje se již po dvouměsíčném pobytu u Ševyrova, „přijíti mezi nejlepší muže, kterými by se mohla Rus chlubiti, kdyby jich uměla ocenit a nehleděla jako selská nevěsta na pouhý lesk a šum…“ Načež vysvětluje příteli Zapovi: „Zabijákem ruské literatury jest Petěrburk; tam má hlavní sídlo ona nenárodní strana literatorů, která s dáblovským úsilím o to se stará, podkopávat rozum i mravnost šlechty vším neřádem francouzské, německé a jiných cizozemských literatur. Jenom zde v Moskvě jest několik mužů oposicí proti nim.

V našem domě a u Pogodina jest středotočka (středisko) celého národního, upřímného úsilí o zdokonalení ruské literatury. Chomjakov (básník) Pavlov, Sněgirev, Kirjejevský jsou pořád u nás. Gógol sám nebydlí v Moskvě, ale za to jest u nás (u Ševyrova) sklad jeho spisů, odkud prodávají se kněhkupcům. Odbyt na ně jest ohromný.

Mně samému zbývá dost času pracovat a knihovna Ševyrova, velmi bohatá německými, francouzskými, vlašskými a vůbec všech literatur knihami (protože on professorem slovesnosti), — Pogodinova opět historickými a starými ruskými, Boďanského slovanskými, tak sice, že nemyslím, aby kde jinde byla tak krásná sbírka slovanských knih ve všech nářečích, jako u něho, pak universitní zdejší, slouží mi podle libosti. Nejčastěji bývám u Boďanského, protože jenom u něho jsou všechny — časopisy, jmenovitě i „Květy“.“

Nebyla to však pouhá snaha literární, za kterou se nesl tento kruh učených občanův moskevských; oni sledovali i své vlastní ustálené snažení politické, velice odchylné od úředního smýšlení petrohradského: „Jsou to praví ruští vlastencové,“ poučuje nás Havlíček o povaze moskevských „Slovanofilův“ sám, „kteří se obyčejně, vyjmouc professory, vzdalují od veřejných úřadův, kteří se též vzdalují dvoru carského a Petrohradu, nazývajíce Petrohrad odnárodnělým, cizozemským městem, jsou to mužové, mající opravdové ruské vzdělání, znající ruský národ, ruské dějiny, mužové, kteří přijaté z ciziny vzdělání již skutečně strávili a na prospěch Ruska obrátili, kdežto většina obyčejných ruských světáků jen povrchně jest potřena evropejštinou, breptajíce cizími jazyky a přijavše cizí myšlénky i se vší záští a s opovržením proti všemu ruskému. Tato vlastenecká strana zná také dobře jiné národy slovanské a zřízení professůr slovanských na ruských vysokých školách, jest její dílo: a nejvřelejší touha této strany jest, aby se stalo Rusko časem svým podporovatelem a ochrancem všech ostatních Slovanův proti jiným kmenům je utiskujícím.

Spolu se drží tito vlastencové svého domácího pravoslavného (slovansko-řeckého) náboženství, umějíce dělati dobrý rozdíl mezi náboženstvím samotným a mezi pověrami od zištných aneb nevzdělaných kněží přitrousenými. Tato slovansko-pravoslavná strana, ačkoliv jest posud jen velmi nepatrnou menšinou v Rusku, byla by schopna provésti v krátkém čase platnou a pořádnou revoluci proti absolutismu carskému, neboť má předně mezi vyšším důstojnictvem vojenským mnoho přívrženců a za druhé by mohla při své upřímné lásce k ruskému lidu prohlášením osvobození mužíků (sedláků) z zemské poddanosti velikou většinu lidu venkovského na svou stranu dostati a také mezi kupci, stavem to v Rusích nejnárodnějším a nejvlastenečtějším, by našla bohaté a upřímné spojence. Ale právě tato jediná strana, která by nějaké vyhlídky na šťastné povstání míti mohla, nechce sama k věci takové přistoupiti a to z příčin velmi důležitých. Tito ruskoslovanští vlastencové vědí dobře, že celá Evropa, jmenovitě ale němečtí sousedé Slovanům velmi nepřízniví jsou a že by dojista všickni nepřátelé Slovanstva bystře použili zmatku v Rusku nastalého a dočasné slabosti jeho vlády ku svému prospěchu a na újmu Slovanův. Bude-li však ještě nějaký čas způsob nynější vlády v Rusích trvati, jisto jest, že takováto silná vláda provede nejlépe jednotu všech i nově nabytých částí mocnářství ruského, že se zatím, všechno pevně spojí v nerozdílný ohromný celek, že se za ten čas ještě i materialně zdokonalí Rusko a nabude vlivu všude, aby pak již na dlouhou budoucnost pojištěno mu bylo první místo mezi národy tohoto světa. Ačkoli tedy ruskoslovanští vlastencové nejsou přívrženci absolutní vlády, drží ji přece (a jak myslím, s dobrými důvody) v nynějších okolnostech za dobrý nástroj ke zveličení a utužení ruského mocnářství. Svoboda politická se pak snadno dobude a moc a vliv zůstanou nové svobodomyslné vládě co dědictví po bývalém absolutismu.“

Již z tohoto sympathického líčení lze znamenati, kterak se Havlíček srovnával se smýšlením toho kruhu ruských přátel, na něž byl odkázán. Prsa mladého Čecha dmou se blahostí a pýchou neznanou, když pozván byv professorem Boďanským na zkoušku veřejnou do university moskevské, shledá zde, s jakou horlivostí a s jakým úspěchem učí se mládež slovanská sta mil od země české jeho drahému jazyku mateřskému: tomu jazyku českému, jenž jest doma dosud tak osočován a snižován od tolikých zuřivých nepřátel. „To byla radost pro mne,“ jsou slova Havlíčkova: „jakou jsem již dlouho nepocítil. Přijdete do universitetu, palácu nádherného, okolo Vás se točí plno officírů v stříbrných kloboucích s modrými výložky a kordy (studenti), sám popečítěl universitetu (t. j. představený všech škol a professorů, pán asi takový jako Chotek v Praze), hrabě Stroganov ve velikánských zlatých nadrámcích (epoletách), plno představených posetých řády všeho druhu, a mezi těmi „mundírami“ já ubohý Čechus jako havránek v černém fraku. Na stole leží rozložený zeměvid slovanský a Erbenovy písně; „Deklamovánky“, Kampelíkův „Čechoslovan“, — Čelakovského „Ohlas písní ruských“ — „České besedy“, „Kytka“, Slovanské národní písně Čelakovského atd. Pan hr. Stroganov po rekomandaci Boďanského posadil mne vedle sebe za stůl a pořád se mne na všelicos vyptával a rozmlouval velmi přívětivě. Studenti řezali Šafaříkovy „Starožitnosti“ a „Národopis“ jako do jitrnic, Boďanský pořád jenom křičel: „Prekrásno, prevoschodno!“ Sám hr. Stroganov mně povídal: „Nemyslete si, že u nás všichni studenti tak mnoho umějí jako tito, to jsou nejlepší!“ Ale těch nejlepších nechtělo nic ubývat, jeden víc než druhý! Když však začali brát české knihy do ruky, — české knihy, které v Praze neznají a jenom po krámech váleti se nechávají, — když je začali tito páni Rusové a Poláci (neboť zde na universitě třetí část Poláků) čisti a překládati, byl jsem jako v pátém nebi. Obličej se mi jistě musil svítit jako měsíc radostí…! Divné souzení boží!

Šafaříka v Moskvě lépe znají než v Praze! On sám jistě o tom nepomyslil, že jeho dílo v Praze sotva znané, bude 250 mil od Prahy školní knihou, že Moskva bude první město na světě, kde „Zeměvid Slovanský“ ex offo viseti bude na tabuli, a kde se Národopisu i Starožitnostem budou studenti ex offo učiti.“ —

Neméně překvapila a hluboce dojala slovanské srdce Havlíčkovo ona zvláštní slavnost církve ruské, zvaná svátkem pravoslaví, která koná se v první neděli velikého postu a záleží v hrůzoslavném proklínání všech škůdců, nepřátel i zrádců — a opět v nadšeném žehnání a blahořečení všem přátelům, dobrodincům a věrným synům pravoslavného národa. — S chvějící se rukou líčí Havlíček tento dojemný obřad církve slovanské, kde archidiakon za hrobového ticha a za jakéhosi strašného napnutí všech zraků s vyvýšené stolice soudní silným a co možná nejnižším hlasem vážně prohlašuje: „Kdo životy a duše bratří svých svěřeny maje, nepracuje k jich blaženosti, nýbrž k záhubě!“ — a pomlčev trochu hlasem, jako bouře: „Proklat budiž!“ K čemuž se všichni biskupové, — starcové to se šedivými, dlouhými, po šíji spadajícími vlasy a rovněž šedivými až po pás bradami, povznesli z křesel svých a mírným, třesoucím se hlasem opakovali třikrát: Proklát budiž! proklát budiž! —

„V celém shromážděném lidu,“ jsou slova Havlíčkova, „nebylo ani hnutí a já sám stál jsem překvapením jako omámen. A opět diakon: „Kdo se tak velice zapomněl nad národem svým, že pomáhá cizozemcům hubícím vlasť naší a zvětšuje ponížení a hanbu vlastní krve své: Budiž proklat!“ Tu bouřil mocný hlas diakonův jako hrom po klenutí chrámovém a nesl se po hlavách shromážděného, třesoucího se lidu. A všichni biskupové starcové smutně povznesli šedivých hlav řkouce: Proklat budiž! Proklat budiž. Proklat budiž! Mráz mi šel po těle, když jsem si po tichu opakoval jejich: Proklet budiž! A tak diakon prošel všechny nepravosti, hříchy a bezbožnosti, které jen mohou býti proti Bohu, člověčenstvu a vlasti a za celou tu hodinu, co trvalo toto první oddělení obřadu, lid neopovažoval se téměř ani dýchati a veliký strach jevil se na tvářích celého zástupu… Opět diakon otevřel knihu; ale nebyla to již strašná kniha ohavných přestupků, hrůzy a prokletí; byly to zlaté zápisky ruské historie, vděčné, citlivé upomínky všelikých dobrodiní, vřelá pochvala zásluh o vlast ruskou, vypočtění slavných jmen a krásných skutků zasloužilých v národě mužů.

Líbila se mi především na celém ustanovení této slavnosti šlechetnost a velikoduchost, která při hanbě a přestupcích zapoměvši černých jmen zhynulých již zrádců a škůdců, uváděla pouze všeliké hříchy pro výstrahu současným krajanům! Však při skutcích chvalitebných při zásluhách a dobrodiních nezamlčela ani jedno jméno mužův, kteří jednali neb trpěli pro vlasť. Diakon četl vážným a veselým hlasem všechna ta krásná, zlatá jména, každé na čele skutků vykonaných osobou, která se někdy jménem tímto honosila, za každým mužem učinil diakon po vyčtení jeho zásluh malou přestávku, načež vždycky zvolal: Věčnaja paměť! (Na věky budiž v naší památce.) Biskupové kmeti pokaždé vstanouce opětovali třikráte: Věčnaja paměť. — Věčnaja paměť. — Věčnaja paměť. A shromážděný lid pokaždé se zaradoval, každé vyřknuté jméno opakoval tichým šepotem, tak jakoby se duch zasloužilého krajana lehce vznášel nad celým shromážděním. Mnozí z přítomných vyzdvihovali děti své do výšky, aby vlastníma očima viděly řady starců biskupů stojících a volajících věčnaja paměť zásluhám některého jim právě známého neb oblíbeného muže…

Co jsou všechny Walhally, pomníky a obrazy, kterými oslavujeme více sebe, než vypodobněné ony muže, co jsou proti této zbožné, vroucí úctě zásluh vlasteneckých, proti živému slovu hlásajícímu jejich jména a činy s posvátného místa, ústy šedivých starců, jež lid takořka co svaté ctí celému, ve svatyni božské shromážděnému národu? To jest nesmrtelnost a blažená nesmrtelnost mezi svými! A kde jest jen jediný mladík, jenž by všechno nepodnikl a neutrpěl pro takové připomínání svého jména, jenž by váhal život svůj i nejdražší všechno obětovati za ubezpečení, že budou šediví starcové nad jeho zpráchnivělými kostmi volati před celým národem „věčnou pamět“ jeho jména a činů? — Nikdy jsem nemohl pochopiti náklonnost Rusů k vlasti své, oběti, které na její oltář kladli, vida mnohé nesrovnalosti v zemi Ruské; jak možno, aby lidé, dobře povědomí lepšího zřízení jiných zemí, přece tak vroucně milovali svou, patrně mnohými a velikými nedostatky sevřenou vlast? Jakmile jsem však tuto jedinou slavnost seznal, přestal jsem se diviti velikému vlastenectví ruskému, kterému bychom se i my a jiní ještě národové od nich učiti mohli!!“

Avšak — ještě třetí a poslední část slavnosti, jejížto heslem jest: Mnogája léta! Tu se obrací zřetel k nynějšímu stavu otčiny a přeje se jí a všem oudům veliké Rusi jednomu po druhém za hřmění děl na valech kremelských a za hučení zvonů se všech zvonic dlouhé trvání. „Po diakonu opakovali to přání jako dříve zas biskupové třikrát, načež pak chór zpěváků obyčejným, velmi příjemným nápěvem vždycky hodnou chvíli „mnogája léta“ prozpěvoval. Myslil jsem, že slavnost nejvyššího stupně krásy své již dosáhla. Tu mne však ještě jednou posledním bleskem překvapila: Diakon zavíraje již knihu, zvolal: A všem Vám, pravoslavnému národu ruskému — mnogája léta! Biskupové opakovali do třetice a celý shromážděný lid ukláněl se biskupům s veselou tváří, děkuje jim za srdečné přání… Já však jsem již mezi sloupy chrámovými neměl žádného stání; vším, co jsem slyšel a viděl, pobouřily se myšlénky mé, touha po samotě, abych myšlénky své zažiti mohl, hnala mne před chrám na prostoru Kremelskou a tam jsem hned obrátil zrak na západ ke vzdálené drahé otčině české. Církve a paláce Kremelské stály v cestě očím prahnoucím po západě…

Podivným, dětinským nápadem puzen, vyběhl jsem na vysokou věž Ivana Velikého, jako bych odtamtud přes nesmírné roviny ruské a polské chtěl dohlídnouti milých hradův Pražských. V duchu jsem je arci viděl před sebou, očima však toliko zamodralou, rovnou dálku. Tu mi tanulo poslední přání biskupův na mysli a hned nesl vítr do sněžné dálky přání mé: „Všem Vám pravým, věrným Čechům! Mnogaja léta!““

Jiný, ač neméně mocný dojem spůsobila na Havlíčka prostonárodní slavnost ruská: „gulání“, jež koná se co rok z jara po velikých prostranstvích a sadech moskevských za nejhlučnějšího účastenství všech vrstev a tříd národa: „Kdo chce vidět, co je vtělená radost, ať se na tyto zářící tváře na tyto skvělé oči podívá! Najde-liž jenom jedinkou, malou starůstku skrytou někde za vráskou některého z těchto svátečních obličejů? Taková čistá, nezkalená radost připomíná nám první blažené doby člověčenstva…

Rusové zvláště mají ten dar po všech klopotách stíhajících je na cestě života, nastane-li jim k odpočinutí čas, nekaliti si ho péčí o budoucnost; dobře a jistě vědí, že na ně nepříjemnost čeká, nemají se tedy co báti, že by je minula, a hledí proto pokud možno zažíti všemožně nečastý kalich veselosti.“ Nade vše ale lahodí našemu Karlu upřímnost a družnost ruského lidu v jeho radovánkách, „ten rodinný ráz, který se bohužel vždy více a více tratí u všech vzdělaných národův…“ „Jako nějaká kletba vzdělanosti a vybroušenosti mravův,“ — zní hluboce cítěný postesk Havlíčkův — „přichází nyní vůbec na Evropu zkáza neb ochladnost domácích, rodinných svazkův; čím více se evropské lidstvo v celosti, ve velikosti k sobě blíží, tím více se jednotlivci, rodiny od sebe vzdalují a odcizují. Jako veliké těleso, naše země, dle jisté theorie ponenáhlu více chladne, tak i stydnou srdce vzdělanějšímu obecenstvu; jenom hlavy, rozumy se více a více osvěcují, srdce však ledovatí. Duch manufakturní, fabriční, spekulantský pohlcuje všechnu krásu, dětinskost, nezkušenost, přítulnost dávných časů. Všechno, i naše radování dýše již tímto fabričním, mašinovým puchem; vkročme jen do hostince a vizme ony automaty okolo stolů, jak všickni jedním taktem jedí, jedním taktem pijí a jedním smýšlejí… Toliko na východě Evropy, v Rusích a Polsku panuje vždy ještě krásná, srdečná rodinnost.“

Vizmež k. př. onu májovou slavnost na hřbitovech Moskevských, kde každá rodina má své ohražené místečko, na němž své zesnulé oudy pochovává. Téhož dne, kdy zaletá sem hlahol plesného gulání z „Marinoj rošci“, — rozsáhlého toho sadu veřejného při samém hřbitově, téhož dne slaví také Rusové „pominky“ svým zvěčnělým přátelům: „Na hrobech jejich shromáždí se celá rodina, hrobový kámen slouží místo stolu, prostře se naň ubrus, postaví samovar, všickni jedí, pijí a veselí se „na zdraví nebožtíků“. Pověrčiví pak něco nápojů i jídel na hrobech nebožtíkům samým zanechávají.

„Přepodivný,“ líčí Havlíček, „jest pohled na ono množství stolujících a veselících se mezi náhrobními kameny; všude okolo hudba, zpěv a povyk a z jasného oka časem vypadne slza a kápne na hrob nedávno zesnulého; jinde se jiný, kterému ještě do veselosti není, za duši odloučenou vroucně modlí. Přepodivná směsice, které teprv člověk přivyknouti musí, aby jí porozuměl. Nedosti toho: po hřbitově chodí s kolovrátky a každá rodina některý na hroby svých věrných přivolává, aby tam za dobrou mzdu „na čest nebožtíkům“ zahrál. Kým by nepohnula taková dětinská, srdečná scéna, když flašinetář smeknutou maje čepici, na hrobě ke cti nebožtíkově hraje a všickni příbuzní, rovněž bez čepic, okolo něho tiše stojí? Zdálo se mi, jakoby mu ještě v hrobě nějakou radost spůsobiti chtěli. Cokoli by snad celá tato věc měla směšného, nahražuje bohatě srdečností a hlubokostí citu, i věřím zajisté, že není ani jediného člověka tak hrubě chladného, aby mu aspoň při úsměvu také slzu z očí nevylákala. Přemýšlející pak porovná onen spůsob, kterak Rusové o smrti a zemřelých smýšlejí, s jinými protivnými obyčeji v jiných zemích… Nechci svůj úsudek jiným vtírati, připomínám však, že již slavný Lessing staré národy a jmenovitě Řeky velmi za to chválí, že se smrtí a hrobem nespojovali strašlivé a ohyzdné myšlénky kosy, kostlivců, lebek, hnátů, nýbrž že celá jejich mytha o tom byla tichá, poetická…“

Nebylo to však pouze o podobných slavnostech, kde Havlíček studoval zvláštnosti ruského karakteru: povolání jeho dopřávalo mu na štěstí dosti času, aby mohl bystrým svým zrakem pozorovati život ruský do všech jeho stránek kalých i nekalých a získati tak v době poměrně krátké lepší znalosti a pronikavějšího úsudku o poměrech na Rusi, než jaký mají i přemnozí vzdělanci ruští sami.

Věnuje asi pět hodin denně své vychovatelské povinnosti, kterouž, jak uzříme, zastával svědomitěji a přísněji, než se žádalo a líbilo, snaživý Karel náš užívá každé prázdné chvíle, buď aby v knihovnách sytil dychtivého ducha svého, nebo v rozmluvách s učenými muži nabýval rychle vědomostí o Rusku nejvzácnějších. S veškerou horlivostí zdokonaluje se v jazyku ruském dle nejlepší mluvnice Vostokova, čítá do noci Gógola, Puškina, Lermontova, obírá se s dávným zalíbením národními písněmi a pověstmi ruskými, prohlédaje ve všem a všude k jádru, ku zvláštnosti ryzího ducha slovanského. Nejmilejší zábavou jest mu však navštěvovati hostince (gastinice), kde scházejí se moskevští kupci, tento stav, v němž vidí Havlíček pravý zachovalý typ povahy ruské.

„Jest to moje největší vyražení a snad jediné, v neděli choditi do gastinice: tamť scházejí se všecky národy a pronárody evropejské a rozhřáti čajem, jsú všichni upřímnější a veselejší a já sám dobrosrdečnější směju se všemu a nezlobím se na nic. Tam nabývám každú neděli několik obrázků zdravých a čerstvých, které doma hned zapisuji.“ Tam jest mu spolu nejkrásnější příležitost studovati povahu kupcův ruských, naslouchati jejich zdvořilým rozmluvám, které „v potu tváři“ mezi sebou vedou dílem o kupectví, dílem o Rusi a rozličných znamenitostech v rozličných městech.

„Nejen známost nynější vlasti ruské i přešlost její, nalezá mezi kupci nejhorlivější pěstitele. — O všech památkách vědí obyčejně s největší podrobností úplnou zprávu, kterou si ve svobodných chvílích vespolek vypravují; týmž spůsobem udržují se také mezi nimi národní písně, hry, pohádky, báchorky a pověsti.“ Též jejich sklonnost ku hloubání o věcech víry nemálo Havlíčka baví, však jen kdyby nebyli v tomto punktu ještě tak zatemnělými!

„Nepochopitelno mi vždycky bylo, jak tito kupci, jinak v životě velmi zdravě a moudře smýšlející, jenom v náboženství tak nesmyslní a pověrčiví býti mohou; kterak věci, jimž by se v každém jiném případu pro jejich nesmyslnost a k pravdě nepodobnost jenom vysmívali, přece v náboženství věřiti, ba ctíti mohou!“ Přeceť prý jest přirozeno povaze lidské, „že každou věc, o které vřeleji a hlouběji přemýšlíme, hned nějak změňovati a opravovati počínáme,“ zní nadmíru charakteristické poznamenání Havlíčkovo.

Čím dále pak na Rusi přebýval, tím více podobných „nepochopitelností“ krušilo mu srdce. Zejména, když poznal otroctví toho lidu selského, nastala v jeho názorech o Rusku veliká proměna. V šumném víru života moskevského bylť poznal sice měšťanský stav ruský — „kupéčentvo“ do všech jeho stránek pěkných i nepěkných; zvěděl tolikéž mnohé o zvrhlosti a porušenosti bídně placeného nižšího úřednictva, o těch „karabáčnických činovnicích“ ruských, naučil se nenávidět onu, v zemi slovanské se rozpínající nadutost německou, jakož i cizáctvím zkaženou tu šlechtu, která pozbyla srdce k ruskému lidu a ruskému jazyku a jenom lakotně těží z té půdy ruské a z těch mozolů robotícího lidu. Již v květnu 1843. píše Lvovskému svému příteli: „I Moskva nejvíce se žene po cizotě a největší díl vzdělanějších jest takový jako Petersburkští. K tomu si přimyslete nemravnost summae classis, která ve vyšším obecenstvě ruském panuje a která Vám posud byla neznáma, kterou byste musil zde poznati. Věřte, my nemáme jim posud co závidět. Vyšší stav má býti květ nižšího, ale zde vyšší stav jest vývrhel, špína nižšího!“

Tolikéž o většině „literatorů ruských“ již tehda velmi trpce poznamenal: „Pochybuji, aby bylo v celé 60milionové Ruské říši tolik upřímných vlastenců — jako v jediné Praze. Bohatství kazí lidi. Málokterý z ruských literatorů má kdy sedět a úsilně pracovat: obědy, večery, „sobranije“ návštěvy, — nedají jim chudákům ani přijíti k sobě. Mnohé z těchto špatností nedají se zde psáti, počkáme s nimi až později, a jmenovitě hlavní příčinou všeho toho jest věc tak choulostivá, že musíme vyčkati času…, poněvadž“ (jak na jiném místě poznamenal) „každý v Rusku cestující cizinec nějaký silný ohled na Sibiř míti musí.“

Nicméně převládaly dosud v celkovém obraze přece jen stránky světlé nad stinnými. Nepostřehl dosud vlastním názorem celé to mrtvé moře tupého despotismu caře Mikuláše. Díval se na ně do té chvíle více očima vlastencův ruských než svýma vlastníma. Avšak i o tuto illusi měl přijíti, i zde mělo se mu vésti jako druhdy v kobkách jezuitské kolleje pražské. Pravili mu Slovjanofilové moskevští, že všechno zlo pochází toliko z vlivu cizozemského. Že pouze ti aristokraté, kteří načichli raffinovaností západu, jsou tyrany svých poddaných, kdežto naproti tomu šlechticové zůstavší věrni duchu národnímu zacházejí s lidem svým otcovsky a lidsky. A choť professora Ševyreva byla levobočkou jednoho z těchto národních šlechticův, přebohatého knížete Golicyna, Následkem toho trávila rodina Ševyreva letní měsíce vždy na „dače“, — t. j. letohrádku jmenovaného velmože, a sice ve Vjazmě, 40 verst na západ od Moskvy na Smolenské silnici.

Nuže, koncem května 1843. jelo se tedy na statky knížete Golicyna. „Hodlám ruského sedláka dobře seznati, an již dosti po rusku mluvím,“ těšil se Havlíček, — ale s jakými dojmy vracel se po třech měsících z tohoto pobytu na venkově ruském! „Bůh vysoko, car daleko a právo se před mocným klaní, poličkujíc slabého!“ zní jeho povzdech nad utýraným, dřeným tím lidem ruským, pro něhož není nikde spravedlnosti, nikde soucitu, nikde zastání: „Jestli vůbec v Rusích každý výše postavený se svými podřízenými libovolně dosti nakládá, tím více to platí o pánu a jeho duších. V Rusích totiž sedláci jmenují se duše. Místo otázky: jak jest ten pán bohat? táží se Rusové: kolik má duší? A osud v této frázi byl satyrický, protože pánovi duši odpírá. Když má totiž někdo sto sedláků, neříká se o něm, že má sto jednu duši, nýbrž jen sto, jakoby patrně sám v sobě žádné duše neměl.“ — On ale vlastně nemá srdce. „Zarmoutit se musí, kdo ne tak v bouřlivých planých frázech na jazyku, leč hlouběji pravou liberálnost a lidumilství v sobě nosí, když pováží, jak hanebně člověk kulturu a osvětu zneuctívaje, k zlému obrací. Jak hlavně užila šlechta ruská, t. j. majitelé statků evropské osvěty? Zvelebovali svá panství. A jak zvelebili svá panství? Zvýšili dle možnosti jejich výnos. Ale jak zvýšili výnos ze statků svých! Hlavně na útraty a k obtížení svých poddaných. Zvelebovat panství v Rusích jest velmi lehká věc: potřebí k tomu jen nemít svědomí. Kde sedlák pánovo jmění jest, uloží se mu jen práce bez okolků a celé to zvelebování záleží hlavně v tom, že se síly poddaných tak ztuha napnou, jenom co by nepraskly…“ „Sedláci panští“ — píše dále K. V. Zapovi — „jsú po hovadech první páni v zemi.“ Veřejně v novinách se prodávají; — pracují sobě v noci a pánu ve dne a pánu Bohu se klanějí a modlí jen potud, dokud jim pán dovoluje.

„Exempli gratia: Já jsem žil víc než tři měsíce na panství knížete Golicyna, generálního gubernatora Moskvy, a za celý ten čas jen dvakrát neb třikrát světili sedláci neděli, jinak vždy v neděli a ve svátek robotu konali. Kníže ten jest NB. NB. jeden z nejosvícenějších zdejších pánů: znatel a podporovatel Slovanstva, vůbec rara avis. Snad již o něm něco víte, byl v létě v Praze, v Museum i u Šafaříka. Si in viridi, quid in arido? Nejšťastnější jsou ještě ti, co platí „obrok“, poněvadž se aspoň bratrsky s pánem dělí o to, co za rok vyslúžili, vydřeli, vytaškařili atd. v Moskvě a jinde; platí pánu as polovici neb více: 100, 200 i více rublů na rok!

O tom „obroku“ ale někdy, až budeme trochu dál od Sibiře, kde nehodláme býti měšťanem, znajíce nyní již zimu „Gospodina Morozova“ osobně ze zkušenosti, zazpívám a zahudu jinou písničku než posavadní páni popisovatelé, kteří jej chválí co štěstí ruského sedláka, mohoucí mu vynahraditi svobodu! Tím systémem se ruší všechny rodinné svazky, mravnost se mentinou kazí atd. Považte si, že všickni ti obrok platící lidé jsú ženatí a pak rodinu svú doma zanechávajíce, v cizině žijí, jen jednú do roka na několik dní, ba často jen za 2—3 léta domů se vracejíce. Neb doma se nikterak ta suma obroční vytěžiti nedá.“

Ve svých poznámkách soukromých dokládá pak Havlíček: „Obrok, nyní kulminací všeho utiskování, přece jest září budoucí svobody. „Proč mám platit bárinu obrok?“ ptá se toulající se otrok. — Tak se naučí znát svobodu…“ A na jiném lístku zaznamenal si rozmluvu mezi sedlákem a pánem. „Ruský sedlák nemá chuť platit obrok. Pán: „Ale vždyť ty sedíš na mé zemi; ořeš a seješ na mé zemi; dříví rubíš na mé zemi; seno kosíš na mé zemi.“ Sedlák: — „Však i já jsem tvůj, baťuško!““

Zřítelnice Havlíčkova nedovedla se více odvrátit od rozčilujícího toho pohledu bezpráví. Nedalo mu, dokud nepostřehl celé to souvislé pásmo demoralizace církevního a světského despotismu. Ejhle tu vládu „otcovskou“, která sama vaří kořalku, aby jí připravovala lid na mizinu! Ejhle tu církev „mateřskou“, která nechává ten lid bez obrany týrat a šlapat, která nebojuje proti nestřídmosti a nevědomosti, poněvadž je kořalka v Rusku — regále a poněvadž ani car, ani šlechta nechtějí míti myslících poddaných…: „Ku pláči musí pohnouti lidumilovného člověka ona nesmyslnost a dřevěnost, s kterou lid ruský ouplně nevzdělaný v náboženství, na některých nepatrných formách lpí a při tom hlavní věc, smysl jejich zanedbává. Poznamenav se takto ze zvyku svatým, tak významným znamením kříže, — ubohý nepoučený prosťák tolik zhoubného nápoje do sebe nalije, až bez paměti, jako dobytče, někde nedaleko do trávy klesne. A jiní vedle něho rovněž se křižují a — ožírají. Přál bych některým našim bludným duším, které rovněž takovým farizejským spůsobem jako popové ruští jenom na zevnitřní nepatrné formě náboženské pro lid přestávajíce, hlavní poučující a zušlechťující věci zanedbávají, přál bych jim viděti tuto scénu, aby se přesvědčili, kam vede jejich cesta!“

Tak horlí Havlíček, jakoby již z Rus psal své „Kutnohorské Epištoly“… Nadchla-li jej velebná slavnost pravoslaví svým rázem národním, tož uráží jej za to dvojnásob tupá nedbalost a servilnost největší části pravoslavných popův, kteří majíce „dlouhé vlasy, krátký rozum“ z náboženství bezmyšlenkové řemeslo si činí a nikterak o povznešení a probuzení lidu, nýbrž toliko o svůj zisk a přízeň mocných tohoto světa dbají: „Kdo by neznal rusky a přišel by do ruského chrámu, mohl by mysleti, že se Pánbůh jmenuje Hosudar Mikolaj Pavlovič…,“ poznamená Havlíček řízně. Rovněž kormoutí jej otrocká ta mysl nevzdělaného vojáka ruského. „Vojsko ruské při všem ještě tu špatnou vlastnost do sebe má, že vojáci vždy i po vysloužení ještě zůstávají velmi poddaní a otrocky poníženi k pánům.“ A když mu Ševyrev vypravuje, kterak ruská církev učí, že vojáci ruští, kteří zemrou na vojně, vesměs do nebe přijdou — Havlíček se smíchem odtuší: „Budou-li tam potřebovati kůly na dřevěný plot. nepochybuji.“

Však za nejhorší metlu a bědu Ruska, za největší překážku všeho pokroku zdravého a zdatného pokládá onu karabáčnicky prohnanou a hamižnou byrokracii ruskou (činovnictvo), kteráž co do zvrhlosti své snad jen v Neapoli nebo Římě ještě sobě rovné měla a jako zlý, rozžíravý lišej vždy více otravuje ruskou krev. Tuto „německou Petrovu násadu“ má za podobné neštěstí, jakým byla kdys poroba tatarská. Činovníci ruští jsou mu vůbec „paušáliter taškáři“ — však činovníci policejní (skoro samý prý křtěný žid) jsou mu taškáři „speciatism“.

Toto všeho rozumu prosté hnětení a týrání lidu od přírody bystrého a dobrého, tato olověná pěst absolutismu dusící všechen vznět ducha, všechen rozvoji zdatný sil tak velikých — pobuřuje Havlíčka do hlubin duše. Nyní teprv pocítil, čím jest národům svoboda, nyní teprv roztoužilo se po ní to bodré srdce jeho plným plamenem: „Často si opakovat, že není žádné pravé velikosti k provedení bez politické svobody národa; často, velmi často!!“ poznamenává si v zápisky svoje a proto naň též ona „Ruská velikost nepůsobí příjemně, ale rovná se tomu nepříjemnému citu, který míváme, hledíce do velikých, v smíchu do kořán rozevřených úst jinak dosti pasírné panenky — s velikými, ale — vyžranými zuby“. Opět musí „pro lásku nenávidět“ — krutě nenávidět všecky ty tupohlavé utlačovatele národa tak dobrého, schopného. „Ruský sedlák a kupec zasluhují čest a slávu před celým světem, velikost charakterů těchto dvou tříd národa jest posud nejmilejší mou myšlénkou, takový národ není v celé Evropě, a až on se někdy probere na vrch, až on sebe ukáže světu sám, tenkrát poznají, co jest ruský pravoslavný národ.“ Ale kdy to bude? „Posud jest to, co se světu jako Rus ukazuje, jen hromada žroutů, povalečův, hráčův, ukrutníkův a k…níkův.“

Tak při každém téměř kroku vrážela pružná ocel svobodného ducha Havlíčkova na kameny, jež tupost despocie i aristokratie navalila krásné budoucnosti největšího národa slovanského zbůhdarma v cestu. Což divu, že opět srší jiskry? Což divu, že vyrušená oposiční mysl jeho opět si ulevuje šípem epigramu, ba, že nejzdařilejší epigramy Havlíčkovy pocházejí právě z této periody života moskevského. Opět to v něm bouří a hárá hrdou, jarobujnou silou jako druhdy v semináři, opět jej pohled na bezpráví a ohavnost tyranie, ať duševní, ať světské, dráždí a vzpružuje k odporu: „Buď tygrem nebo lvem, jen nikdy psem!“ napomíná sebe sám a humor i satyra jeho propukávají opět tou silou laviny. Ozývá se ale i ta energie žádostivá platného činu, která by ráda skutkem pomáhala napravovat, což křivého, hojiti, což nezdravého. Jak závidí onomu šlechetnému, bohatému podivínu, „který co velký pán, oděn v jenerálské uniformě, s mnohými řády, jezdí po celé vlasti pomáhat utiskovaným, vyptává se skrze sloužící v každém místě na zlo spáchané činovníky a straší je pak svými řády.“ „Šťastný člověk!“ — Leč co zmůže on, cizinec a chudý vychovatel? Však přece. Na universitě Moskevské studovalo tímž časem na dvě stě Polákův.

Mezi těmito působí Karel náš s ideálním zápalem slovanského apoštola. „Já (abych se pochlubil),“ píše K. V. Zapovi, „udělal zde mnoho dobrého častým navštěvováním studentův a jmenovitě Polákův, vyhnal jsem jim z hlavy hloupé předsudky, co by se bylo Boďanskému nikdy nepodařilo; já jako nestranný soudce našel důvěry, kterou Rusovi nechtěli dáti.“

Na druhé straně neopomíjí žádné příležitosti, aby tolikéž Rusům vpravoval spravedlivější názory o národě polském a jeho právu k životu vlastnímu, málo dbaje nelibosti, jakou domluvy podobné vzbuzují v hrdém citu Rusa. „Při obědě (v domě Ševyreva) jsem se osmělil povědíti, že Poláci by mohli býti šťastnější, než jsou! Rozumí se, že mi to vykládali za mladickou hloupost a nezkušenost atd. — Však u večer téhož dne jsme zpívali české i polské písně… Pak jsem ještě vyprovodil studenta do universitétu, a tam jsme ještě zpívali: Kde domov můj atd. polsky a česky.“

Tak byl minul rok, co Havlíček vypravil se „do srdce Slovanstva“ — rok usilovné práce a hojných zkušeností — rok pilných a plodných příprav pro dráhu spisovatelskou, již byl si vytknul. Ani na chvíli nespustil cíle svého s očí; byl stále srdcem i myslí v Čechách — sledoval poměry naše z dálky s největší pozorností, zasýlal prvotiny své satyrické musy do belletristických listův našich a dopisoval pilně přátelům svým v Praze o svých pozorováních a zkušenostech ruských. Dopisy jeho byly velmi krásné a vesměs nevšedního rázu.

„Každý z těchto soukromých, bodrým rozmarem a vzácnými charakteristickými podrobnostmi oplývajících listů Havlíčkových z Moskvy — od přátel jeho českých, jakoby nějaký milý svátek vítán býval,“ svědčí Rittersberg. — Na vzájem opět poznamenává Havlíček ve svém moskevském denníku: 5. října 1843: „Dostal jsem před obědem psaní z Prahy. Jak obyčejně se duch můj velmi vzmohl.“ Vítá každý list z Čech jako „holubici z archy Noemovy“.

Avšak s chýlícím se ku skonu rokem 1843. počalo se to nebe nad Havlíčkem opět chmuřit a kalit ze všech stran. Přímá, snad i poněkud drsná povaha jeho nehodila se dobře do ovzduší salonu paní Ševyrevové, jejíž aristokratická obmezenost představovala si vychovatele zcela jinak. Havlíček ovšem to byl pozoroval již od počátku.

Hnedle jak byl zavítal do domu Ševyreva, Havlíček zaznamenal si v zápisky své: „Když jsem přišel, dali hrdličky (kterými se posud svěřenec můj bavil) pryč: důkaz, že v Rusku učitele také mezi jiným pro vyražení dětí berú, ba i vyrostlých: a proto se k tomu nejlépe hodí Francúzi, aspoň má taký vychovatel tu dobrou vlastnost, že pokoje neznečišťuje jako kočky a psíci.“

A na jiném místě: „Na sv. Rusi každý hledí bytost svého paedagoga zvyšovat a druzí opět snižovat, poněvadž paedagogové jako koně a psi pomáhají zvětšovati slávu domu.“ Nicméně nedbal toho, poznávaje v Ševyrevu muže osvíceného, od kterého doufal, že bude za nedlouho jinak pohlížeti na vychovatele dětí svých, který je nepřišel bavit, nýbrž vychovávat na řádné lidi. Skutečně sobě také Ševyrev Havlíčka vážil, přátelsky s ním zacházel a plné právo mu nad dětmi zůstavoval. Rovněž podobalo se, že mezi sedmiletým Borisem a svědomitým učitelem vyvine se časem poměr podobně vřelý a krásný jako druhdy mezi naším Karlem a jeho pěstounem. Havlíček dbal především o vychování charakteru svěřence svého, řídě se při tom vychovatelskou zásadou: „Nitimur in vetitum. Ne tedy mnoho zakazovat, ale raději důtklivě na následky zlého ukázat“ — a byť se i s hochem rozmazleným dosti nazlobil, přece jej měl rád a s potěšením takměř otcovským zaznamenával si jeho dětinsky naivní otázky i nápady jako na př.: „Jak Boris si přál, aby měli všickni Rusové (či jak se opravil: Slované) křídla a mohli lítat a házet kamení dolů“ atp. Denně po učení si také s Borisem a menší jeho sestřičkou pod večer hrával a tělocviku je učil. — Avšak aristokratická paní matka kazila vše. Boris byl její mazlíček, pan učitel jevil se jí býti pořád příliš naň přísným a zlým — a běda, jestli kdy hocha pro nějakou prostopášnost potrestal. Slovem, paní Ševyrevová chtěla míti místo opravdového vychovatele dvorného, parketového hýčkala svých milených dětiček a tím Havlíček nebyl.

Kdysi rozmazlený Boris svévolně týral a bil „člověka“, — jak v Rusích služebníkům říkají. Havlíček přiskočil a uhodil klučinu týmž spůsobem jako on sluhu, „aby viděl jak to bolí“ a pokárav jej, poučoval, že je sluha tak dobře člověkem jako on, i že to hříchem týrati bližního svého.

Tím si to Havlíček u vznešené paní professorové ovšem zkazil na dobro! Placený učitel opováží se uhodit její dítě! Neslýcháno! Jaká to hrubá opovážlivost, jaký to protivný člověk. Lze si již domysliti, jak příjemný byl odtud Havlíčkův další pobyt v tomto domě, dokonce když nedlouho po tom přesvědčil se, že ani professor Ševyrev sám není valně povznešen nad aristokratické názory a předsudky své bohaté choti. Někdejší přátelské chování vůčihledě chladlo a Havlíček byl již příliš dobrým znalcem lidí, než aby se byl dal mýliti pouhými formami společenské zdvořilosti, a příliš upřímnou duší, než aby byl dovedl snésti takou mrazivou zamlklost. Zjevil své mínění Ševyrevu zpříma, však výsledek byl: že „nedorozumění“ a mrzutostí toliko přibývalo, až posléze Havlíček stýská si jedinému moskevskému příteli: svému to — Zápisníku, na „lidi vysokých stavů, kteří mníce, že jsou lépe vychovaní a zdvořilí, zatím v této zdvořilosti mnohem hrubší (impertinent) jsou, než největší mlac-huba…“

Za takých okolností nebylo mu více v domě tom volno. Dal Ševyrevu v polovici dubna 1844. výpověď; nehodlal více jeti s sebou na „daču“, nýbrž smlouval se s milým professorem Boďanským, že v letních měsících procestují Ukrajinu; podzimem pak chtěl se vrátiti do Čech. Byl k návratu nucen, poněvadž mu vláda rakouská nechtěla prodloužiti pas na další rok!

Nehnětlo ho to však příliš. „Nedivte se…“, píše 2. května K. V. Zapoví: „Nasytil jsem se již ruských kožichův, škoda času. Rusky již umím. Moskvu znám, více se ještě letos v létě naučím a toho zatím dost. Mnoho již ovšem nebudu moci přehlédnouti, ale pro mne co budoucího výhradního belletristu nemá ani ruská literatura ceny, všechnu múdrost, kterou já potřebuju, mohu odnést na zádech. Kromě toho mám kolem do kola doma v Čechách i zde jenom nepříjemnosti a takřka pro nic za nic. Tedy se shledáme v listopadu v Praze.“

Rodiče Havlíčkovi totiž posud nemohli se smířiti se synovým „potloukáním se kraj světa“: chtěli jej míti doma professorem, zkrátka „usazeným“ člověkem. Matce se stýskalo, otec byl nevrlý, že Karel darmo léta ztrácí — a tvrdohlavý, však rozumný Karel tentokráte dával otci za pravdu. „Skutečně, — škoda času“, neboť dějiny a život despotismu všude jsou stejně nudny: „Když si vzpomenu,“ píše jinému českému příteli, „s jakou horlivostí, s jakou láskou ke všemu ruskému jsem překročil hranici v Radziwillově, musím se věru zasmát. Bůh ví, je-li to ve vodě, nebo v povětří, nebo v čem jiném, že člověk tak promění smýšlení své?! Co míníte? Já to připisuju kvasu a svatému M. (co naděluje dětem do punčoch). Opravdu se bojím něco o Rusku hned nyní dát tisknout, abych toho snad sám později nelitoval: neboť dobře cítím, že oči mé, pokud jsou zde, všechno vidí hůř. Až se navrátím, budu smýšleti spravedlivěji.“

Toť bylo, co jej pudilo z Rus. Když tedy mimo nadání z cesty na Ukrajinu pro churavost Boďanského sešlo, Havlíček rázem se rozhodl. Nikoliv až na podzim, nýbrž již v den Husův: šestého července 1844. rozžehnal se s Moskvou a se svatou Rusí na věky… Tentokráte však vracel se jinou cestou, než kterou byl přijel. Ne již na Tulu a Kyjev, nýbrž na Vilno a Varšavu, odkud pak, nikoliv na Halič, nýbrž do pruského Slezska zabočil a to z „velmi důležité příčiny“, jak píše omluvou Zapovi: „Chci totiž jeti na Vratislavu, abych Čelakovského uviděl a seznámil se s ním.“

Toto rozhodnutí, tato touha seznámiti se osobně s naším F. L. Čelakovským charakterisuje 23letého Havlíčka co do nejhlubší stránky jeho srdce. Již za let studentských bylť si zamiloval velikého, bohužel trpce zkoušeného pěvce našeho, čítaje na faře Borovské jeho „Včelu“. Dospělému pak mladíku byl básník „Ohlasu ruských a českých písní“ a „Růže stolisté“ ideálem. Ano, toť pravý směr, souhlasil Havlíček z té duše, znamenaje, kterak se mocný duch Čelakovského vítězně noří v ryzí zdroj národní poesie slovanské, aby odtud vážil napořád perly krásnější a drahocennější. Za ním také on sám se bráti hodlal na spisovatelské dráze své. Také jemu bylo studium slovanských písní a mravův základem veškeré příští činnosti literární, k níž se zasvěcoval. Avšak nejen to. Čelakovský byl Havlíčkovi drahým i co charakter ryze český a vznešený. On postihoval celou tu hloubku a jemnost citu, jež tajila se v tomto nadobyčejném, v sebe zavřeném muži; on vážil sobě vznešeného patriotu, který první nesl trnovou korunu na Kalvárii české publicistiky. Známoť, jak ztrestal tupý absolutism Metternichův roku 1836. Čelakovského co redaktora „Pražských Novin“ a „Včely“. Spolupracovník Tomíček, jemuž Čelakovský zůstavil redigování „politických“ novin, obíraje se sám výhradně belletristickou a důležitější jich přílohou „Českou Včelou“, — dovolil si zavaditi o cara Mikuláše. Z toho vznikla bouře u gubernia i ve Vídni a Čelakovský, jenž šlechetně vzal vinu chudáka Tomíčka na bedra svá — byl zbaven redakce a všech vyhlídek na professuru v Rakousku. Snášeje několik let s duchem neoblomným bídu dosti citelnou, šlechetný trpitel konečně nalezl ocenění — v cizině.

Věhlasný, rovněž neuznalostí rakouskou do ciziny zapuzený professor Purkyně upozornil své kollegy při universitě Vratislavské na vynikající vědeckou sílu Čelakovského, a hle, vláda zemská nabídla našemu stíhanému, k robotě korrektorské odsouzenému geniu — professuru slovanské filologie na universitě ve Vratislavi. Nemilosrdný osud však bez slitování dále trní v cestu stlal. Koncem dubna 1844. stihla z Vratislavi do Čech žalostná zpráva, že zemřela Čelakovskému jeho šlechetná družka života, jeho vroucně milovaná „stolistá růže“ — Marie Čelakovská.

Dolétla truchlozvěst ta, která zarmoutila všechnu tehdejší naši společnost vlasteneckou — také do Moskvy k Havlíčkovi? Nevíme to. Do poloviny května bezpečně o ní nevěděl, neboť „černá nějaká ruka zamáčkla neb zhasla od počátku toho roku veškeru mou pražskou korrespondenci“. A tolikéž nižádné zprávy není o samém shledání se Havlíčka se zarmouceným pěvcem naším ani v listech Čelakovského, ani v zápiskách Havlíčkových, o kterých posud víme. Jisto jen tolik, že na své zpáteční cestě Havlíček ve Vratislavi u Čelakovského se stavěl a nějaký den tam pobyl.

A přece by bylo tak neskonale zajímavo znáti obapolný dojem, jakýž na sebe učinili právě tito dva mužové věkem i letorami tak rozdílní, avšak za to ryzí povahou, ideálním duchem a obětovným srdcem sobě tak podobní, jak podobným byl jejich kaustický vtip, jak podobným měl se státi jich tragický los.