Karel Havlíček Borovský (Tůma)/XI. Pravdou i žertem

Karel Havlíček Borovský Karel Tůma
X. Redaktorem	XI. Pravdou i žertem	XII. Julie

Údaje o textu
Titulek:	XI. Pravdou i žertem
Autor:	Karel Tůma
Zdroj:	TŮMA, Karel. Karel Havlíček Borovský : Nejslavnější publicista českého národa. Díl první. Kutná Hora : Karel Šolc, 1883. s. 121–130. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karel Havlíček Borovský

Rokem 1846. ukončil Karel náš svůj cestopis ruský vysoce zdařilou studií „Cizozemci v Rusích“, již uveřejnil v „Musejniku“. Tu již rozhodně převládá úvaha politická nad pozorováním pouze cestopisným a celý článek zjevuje nám patriotu a demokrata českého, kterýž jest již úplně srovnán a pevný ve svém názoru, přesvědčení a směru. Na doklad aspoň několik výňatků. Havlíček není dokonce z těch úzkoprsých vlastencův, kteří cizince usazující se větším počtem mezi národem domácím, považují naprosto za neštěstí pro domorodý národ. Nikoliv. „Častým přibýváním cizincův do země a hojným cestováním našincův do cizích zemí zvětšuje se vždy obor vědomostí, osvěta, neboť všickni lidé všechno vědí. Tím také vzrůstá, pokud národ národu nepřekáží, nejkrásnější ze všech občanských ctností: snášelivost. Kdo vlastní zkušeností seznal, jak urputně každý národ při svém mínění stojí a jak blažen tímto svým míněním jest, nebude zajisté asi tak svéhlavým, aby mu své mínění vnucoval, neboť jen sprosťáci všechny hlavy pod jeden klobouk vtěsnati usilují, prohlašujíce mínění svá za neomylná… Pro každý národ, jak se mi zdá, byla by nejpoučnější a nejpůvabnější kniha taková, která by mu s podrobnostmi vykládala, kdy a jaké cizozemské živly buď obchodem, buď vojnou, buď cestováním, buď v knihách atd., do jeho domácího života stekly a tudy v něm změny spůsobily buď k horšímu, anebo k lepšímu.“

Když ale po té jme se zkoumat, jaké účinky jevil nával cizincův, zejména Tatarův a Němcův na život slovanského národa ruského, tu vzrůstá jeho studie v mocnou polemiku proti duchu oné hladové „kultury“ německé, která vtírá se nezvaně do sídel pohostinného, dobráckého Slovana, ne aby jej povznesla a oblažila, nýbrž aby jej porušovala a stlačovala. Kdokoliv svou vlast opouští za tím cílem, aby ve vlasti jiného národa zbudoval si nový domov, došel blahobytu a štěstí: ten má se přece slušně podrobiti výminkám nové své existence; vždyť přišel dobrovolně a uhostil se mezi cizím národem k vůli svému osobnímu blahu. Ať tedy podrobí se slušně řádům a mravům toho národa, ať chová úctu a šetrnost k jeho jazyku i právu, ať je mu, slovem, dobrým sousedem. Ale kde cizinec přijde co nepřítel a rušitel domorodého národa, plný podjatosti a nadutého sebevědomí, chtěje míti ve všem přednost a vrch, tam ovšem běda národu, který si to dá líbiti, nadtož, který ještě za to pohrdání pokorně líbá tu ruku pyšného cizince, všude mu ustupuje, ve všem se po něm opičí a svoje vlastní mravy i jazyk svých otcův v lehkosti míti počíná.

A to je odvěká, dědičná slabost nás Slovanův. Tu bičuje Havlíček rovnou měrou jako onu nadutost ruských Němcův vůči národu slovanskému, k němuž přišli hledat obživu a štěstí; ovšem prý se Rus Němci nedá. Ale slabší národové slovanští nechť mají se na pozoru. „Nikdy potomci jednoho národa neutiskují se vespolek tak nelidsky, jako je hněte cizinec, u kterého se s zištností také spojuje národní zášt a opovržení, které skoro všickni sousední národové proti sobě mívají.“

„Petr Veliký byl rázný, energický charakter a takoví lidé mají při všem, co si provésti umínili, obyčej, že po mouše, někomu na obličeji sedící — kamenem házejí a tak sice někdy mouchu zabijí, vždycky však při tom příteli svému hlavu roztlukou. Petr pozoroval mnohé veliké nedostatky ve své říši, ale spůsob, kterým si umínil je odstraniti, byl tak škodný, že vlastně pražádné blaho zemi z proměn jeho nevykvetlo. Petr položil základ tomu nešťastnému žebříku činovnickému, který v sobě pohltil všechna práva, nezanechav jiným třídám než poroby. Hlavní výminka při vstupování do carských služeb byla svléci se sebe národního Rusa a obléci cizozemštinu.

Petr zavedl „činy“ s úplným titulkářstvím, jak se vedlo u nebožky babičky chatrné paměti Svato-Římsko-Německé Říše, a rozdělil své Rusy jako dělí němečtí kupci své zboží na: ordinär, mittel, fein, extrafein, superfein. Od té doby povstali v Rusích mužové „narození, dobře narození, velmi dobře narození, vysoko narození, předevšemi výborně narození a vysoko předevšemi výborně narození“, — samé věci, o kterých by, myslím, nejlépe — porodní babička svědectví dáti mohla; i nedivím se tak tomu, že takové titule Němci vymyslili, — (kdož by neznal jejich šosácké titulkářství a škrobenou, odměřenou, systematickou uctivost) — ale divím se více tomu, že se našli na světě jiní, následující jejich příkladu. —

Poněvadž se teprv od časů Petra Velikého západní evropština velikým pramenem a cvalem do Rus vlívati počala a poněvadž hlavní náplav těchto cizinců z německých zemí pocházel, zvykli si též němečtí spisovatelé o periodě této v tom smyslu mluviti, jakoby teprv tehdy bylo počalo se nějaké lidské vzdělání v Rusku a sice hlavně jen působením německým, jakoby před jejich příchodem Rusové byli ve své zemi jenom co nájemníci u vlků a medvědů živi bývali, jeden druhého při tom požírajíce.

Každý však, kdo nějaký čas pozorně v Moskvě pobyl a pak odtud do Vilna, neb vůbec na západ, avšak s otevřenýma očima cestoval, mohl pozorovati, kterak kultury výstavnosti vesnic, vzdělanosti půdy, zámožnosti obyvatelstva, ba i lidnatosti čím dále od Moskvy k západu, tím více — ubývá, až pak v Bělorusi za Vitěbskem chudoba, zdivočilost a nelidská bída nejvyššího stupně dochází, kde lidé sami nečisti, chatrně oblečeni, takřka v chlívech bydlí a ještě od pánů svých, Polákův nanejvýš sevřeni jsou. Již pouhý pohled na tyto bídné tvory budí útrpnost; hlouposť, nesmělosť a zakrsalosť — následkové to bídy a zotročilosti hledí jim z obličeje.

Čím dále se pak blížíme k západu a k Vilnu, počíná se již opět kultura a dobrý stav zvedat, avšak jest to kultura již zcela jiného spůsobu než ona předešlá, Moskevská, jest to již kultura méně více podobná k veškeré evropské. Z této úvahy vidíme, že jest Moskva středištěm kultury a vzdělanosti ruské, která se odtamtud na všechny strany znenáhla rozšiřuje a čím dále od Moskvy, tím více dle přirozeného běhu věcí slábne. S druhé strany, od západu šíří se opět jiná, evropská kultura dál a dále na východ a Bělorus jest to místo, v kterém se obě tyto kultury stékají, to jest vlastně, do kterého ještě žádná náležitě nepronikla. Zároveň má tato velkoruská, Moskevská kultura, stavba domů, topení, orba, chování dobytka, zřízení vozů a spřeže, domácí výrobky, kroj, smýšlení lidu, domácí hospodářství, zřízení obecní, obchod atd. tak původní, domácí, aspoň zajisté neněmecký ráz, že by již bylo těžko věřiti, aby ji teprv Němci a jiní cizozemci za Petra a později byli do Rus přinesli, kdyby ostatně z historie samé známo nebylo, že již od nepaměti před Petrem všechny tyto věci v takovém spůsobu a na takovém stupni stály.“

S takým důmyslem a s takou dokonalou obeznalostí nebylo u nás dosud proti arroganci německé polemisováno. Než, slyšme dále. Za hlavní původ bědné poroby lidu selského v Rusku poznamenává Havlíček zlý příklad německé šlechty v baltických provinciích. „Tyto nešťastné provincie sloužili za vzor při zavádění všech těch egoistických praktik při poměrech pána k poddanému v Rusích. Tam nejen celý týden i v neděli, nýbrž také několikráte i v noci poddaný lid robotovati musí; tam pán ubohého robotěze na trh posílá s určením, jak mnoho musí za věci mu odevzdané peněz přivézti, ať si pak najde kupce jak chce. Při tom se ještě němečtí spisovatelé nestydí charakter toho ubohého, takto mořeného lidu (Lotyšů a Čudů) líčiti co listig, tückisch, boshaft, falsch, zänkisch, rachgierig, widerspenstig, schadenfroh, unhöflich gegen Deutsche, unbarmherzig, nur nicht gegen Bettler ihrer Nation (pozor!) — Baltické province mohou se nazvati skladem věčným a živým pramenem Němců, odkud se rozšiřuji po celém Rusku. Hojně rozplozená šlechta z těch krajin hledá si výživu v carské službě, při čemž si vespolek pomáhají; ve vyšších službách postavený najde vždy příležitost pamatovat na své hojné německé strýčky. Při tom oni požívajíce všech výhod ruských občanů, sami sebe za Rusy nepovažují, tvoříce tak stát ve státě. Rozumí se, že pak tito ruští Němci i ostatní své krajany z Říše dle možnosti podporují a mezi sebou proti Rusům dohromady drží. Až posavad jest tato úřední mocnost Němců dosti veliká a Rusům obtížná, tak že se na ni dost hubuje. Pověstný generál Jermolov, vyznamenav se na Kavkaze, tázán byl, jakou milost by sobě za své zásluhy chtěl vyžádat. „Prosím, abych byl povýšen na důstojnost Němce!“ odpověděl satyricky.

V novějších časech učinila sice vláda nějaké kroky k ponenáhlému zruštění těchto provincií, načež veliké povstaly v časopisech německých lamentace na křivdu a bezpráví. Hm! kdybych do cizího domu nepozván přišel a násilně se tam k největšímu nepohodlí a škodě domácích usadil a roztahoval, kdyby pak přišel silnější než já a chtěje se rovněž tak v domě tom usaditi, mne by vypudil: stalo by se mně tím nějaké bezpráví neb křivda? Dokonce ne; nepříjemná věc, velmi nepříjemná, ale nikoli bezpráví. Němce do Livonska a Estonska nikdo nevolal, oni sami usadivše se tam, bezprávně utiskovali domácí národnosť: stane-li se tedy něco proti jejich národnosti, jest to jen půjčka za oplátku, ale žádné bezpráví. Vůbec by se tyto krajiny ani neměly jmenovati „Deutsche Ostseeprovinzen“, nýbrž Estonsko, Livonsko, poněvadž národ tam jest estonský, livonský a jenom šlechta s městy německá, a máli v nich kdo právo o křivdě mluviti, jsou to jenom Čudi a Litvíni. Němečtí žurnalisté, kteří od nějakého času jakýmsi Veliko-Alexandrovským humorem a římanskou passí na dobývání nových provincií posedlí jsou, také se tím slovíčkem „Deutsche Provinzen“ tak dalece másti nechávají, že by i nás Čechy již k vůli tomu k národnosti své německé přinutit chtěli; na to však zapomínají, že tento název jest v Rakousku pouze — administrativní.“

Abychom se ale vlastní zpozdilostí nestali časem skutečně německou provincí, kreslí nám Havlíček pro výstrahu zpozdilost aristokratie ruské živící hejna německých vychovatelův, aby z její mládeže nedělali co možna špatných Rusův a — zněmčilých hlupákův. „Ačkoliv se skoro v celém světě i u nás v Čechách považuje za jistou známku vzdělanosti, mluví-li kdo kromě svým přirozeným i jiným neb jinými cizími jazyky, musíme si zde přece jako mimochodem a příležitě povšimnouti něčeho, co snad každé mamince, když děti své cizím jazykům učiti dává, nenapadne.

Četl jsem kdesi, že člověk, když dva jazyky umí, jakoby se byl zdvojnásobil, za dva platí, a úplně se s výrokem tímto srovnávám, jenom mi buď povolen malinký závěreček nebo klausule: když se zdvojnásobí a jako za dva platí, velmi přirozeno, že ku př. moudrý a chytrý člověk naučiv se třem jazykům, za tři moudré a chytré platí, naopak ale hlupák rovněž mluvicí třemi jazyky, nikoli třem moudrým a chytrým, nýbrž jenom třem — hlupákům se vyrovná. Pročež tedy rozumnému jest prospěšno znáti více jazykův, nerozumnému však jenom na škodu. Neboť se rozum a zkušenost, nerozum a zpozdilost ukázati může nejvíce jen řečí a proto také čím více kdo umí jazyků, tím více k tomu příležitosti nabývá, z čehož již jasně vidíme, že by nemoudrému, nebo jak se v bibli velmi dobře jmenuje, muži bláznu, nejprospěšnější byla něm—ota…

Avšak právě si s uleknutím připomínám, že jsem v Musejníku! Takové šprýmy ve vědeckém časopisu! Pro pána krále! Jen aby se o tom pan Slavomil ve „Květech“ nedověděl! On dovedl by všem nám vyhubovat, mně, že to píšu, p. redaktorovi, že to přijímá, Matici, že to vydává, čtenářům, že to čtou, a Petřínu, že se na nás na všecky nesesypal, aby tak zamezil moje bohaprázdné, nevědecké, nefilosofické počínání.“

Jak vidíme, byl náš Karel stále při dobrém humoru, ba někdy zrovna v klassickém humoru, o čemž nejlépe mohl vypravovat ubohý náš — Pavel Šafařík, kterého zrovna tehda ustanovili jako z nejkrutější ironie osudu za — censora českých publikací! Pro Havlíčka byl ovšem censor takové vzdělanosti a shovívavosti ziskem neocenitelným; ale vmysleme se za to v postavení poctivého Šafaříka, když bylo mu z úřední povinnosti censurovati, t. j. škrtat a potlačovat bujné ty nápady a myšlénkové blesky svého milovaného „Draka“, jakými na příklad oplývalo ono satyrické čtení, jež měl Karel náš dne 28. listopadu 1846. v Měšťanské besedě pražské téhož roku založené.

Byla to na tehdejší poměry satyra věru rovněž smělá jako zdařilá.^[1] Havlíček má plán, neobyčejný plán, „který, až proveden bude, celý svět, ani Rakouské mocnářství nevyjímaje“, promění opět v nový ráj:

„Náš věk jest věkem associací, spolků, ústavů atd. Za časů našich předků, jakožto lidí v každém ohledu větších než my, arci mohl i jediný člověk veliké skutky konati, nyní se však vždy více lidí na jeden veliký skutek spolčiti musí; všude se zavádějí společnosti, buď dobročinné, poněvadž nyní málo kdo sám o sobě co dobrého vykonati chce, buď učené, by mohli učení mužové sami sebe a jeden druhého vyučovati, poněvadž se žádný neučený od nich nic učiti nechce; buď nábožné, poněvadž za našich časů již tak málo nábožnosti mezi lidmi jest, že se jich vždy mnoho složiti musí, aby nějaká ta pobožnost povstala; buď zas politické, aby policie na světě nepominula a žaláře nadarmo nestály, buďto spolky střídmosti, které se jen mezi chudým lidem zakládají (bohatí jsou beztoho střídmí), aby každý místo čtvrtky pálenky vypil denně několik mázů piva, aneb zas assekurace, které z největších neštěstí, jako jsou ohně, povodně, krupobití, ještě užitek mají, a konečně rozličná bratrstva, která, když někdo z nich umře, jej pochovají, poněvadž se sám pochovati nemůže… Užitek dobře zřízené společnosti jest patrný a věci veliké, před kterými by síly jednotlivého člověka žasly, vykonají se ve společnosti velmi snadně. Máme ku př. tuto naši besedu. Kde by jeden člověk sám pro sebe toho dokázal co my tu zmůžeme, kterak by, pravím, bylo jednomu člověku možno tolik — sníst a vypít jako my zde do roka sníme a vypijeme? A to jest všechno následek associace! Není však naše beseda jediná společnost ve vlasti naší; máme kromě ní ještě mnohé jiné a také užitečné společnosti, jako ku př. průmyslovou jednotu, ve které se o všem tom, co v českých fabrikách dělají, zase — mluví, aby se tak síly dělily; aneb českou spořitelnu, která z toho, co si do ní naši lidé dávají, pro sebe i jiné spoří; aneb růžencové společnosti, ve kterých se lidé na roubík modlí, aby jim Pán Bůh žádný zdrávasek upříti nemohl, zkrátka žádná není bez užitku, ani ta Pražská hospodářská společnost, kterou jen každý pomlouvá a z nečinnosti viní, ačkoliv ona velmi dobře účel svůj, již ve jméně obsažený, vykonává: ona hospodaří a sice hospodaří s rozumem svým a šetří si jej i svou učenost, a psánoť jest, že kdo s málem hospodařiti neumí, hoden není, aby více obdržel.

Z cizozemských společností obrátila především k sobě pozornost mou jednota proti trýznění zvířat, kterou nedávno z jakési sympathie v Bavořích založili. Společnost proti týrání zvířat! — Podivná věc — zdali pak jest také někde společnost proti týrání lidí? Přemýšlel jsem, hledal jsem, leč nikde žádné takové společnosti. Naopak, ale, společností pro týrání lidí našel jsem všude hojnost, jen že si jiná jména dávají, a kdybych se nebál, mohl bych jich na kopy vyjmenovat.

Co jen jest v samé Praze společností, ve kterých se lidé týrají. A tak jest v celém světě, z čehož tedy patrně následuje, že jest lépe býti v Bavořích zvířetem, než člověkem tam i kdekoliv jinde. Tak jest ten svět převrácen, že člověk napřed a více o zvířata dbá než sám o sebe. To vidíme všude, nejpatrněji pak na nejedněch velkých pánech, kteří často sami hříbata svá vychovávají, ale děti své sprostým měšťákům na vychování dávají. — Tu tedy jsme u toho blahoplodného plánu, o kterém jsem se hned na počátku zmínil. Plán můj jest: aby se založil všeobecný spolek proti trápení a týrání lidí. To by teprv byla společnost všech společností…! Myslím, aby se skládala z dvojího spůsobu oudův, totiž z činných a trpících tak jako naše beseda. Činní oudové této společnosti proti týrání lidí budou ti, kteří posud jiné lidi trápili, jako ku př: — — pst! (však si je každý může sám pomyslit, neboť myslit jest dovoleno), a každý činný oud zavazuje se, že od té doby, co do spolku vstoupí, nikoho již trápiti nebude. Trpící oudové budou ti, kteří posud nyní, pokavad ten spolek založen není, od těch potomnějších činných oudů trápeni bývají, a každý trpící oud musí se zavázati, že jakmile do společnosti vstoupí, žádné trápení a trýznění trpěti nebude! Ostatně panuje rovnost. Také žádný nic platit nebude, ani ročně, ani měsíčně, neboť placení náleží mezi hlavní trápení lidstva.

„Aby však společnost dobrého zdaru a všeobecné platnosti nabyla, bude zapotřebí, aby všickni mocnářové co činní oudové do ní přistoupili, to však jenom z té příčiny, že se žádná taková společnost dobře nedaří, nejsou-li velicí pánové protektory. Jediná formálnost při ní bude ta, že každý spoluoud, jak činný tak trpící, zvláštní známku dostane, kterou buď jako řád na prsou nositi, neb jinde pověsiti, neb vůbec jí tak užíti může, jak se mu za dobré uzdá. Tuto známku bude musit každý oud všude hned respektovati.

Nuž a nyní projděme v krátkosti následky toho spolku a takové známky. Tedy ku př. někdo z trpících členů přijde na ouřad s nějakou záležitostí, přednese ji ve vší uctivosti; činný oud spolku, p. referent právě mu chce v krátkosti říci, aby za několik dní opět přišel, pak že snad bude míti kdy. Tu však se podívá mezi druhý a třetí knoflík na levé straně, spatří tam známku společnosti proti týrání lidí a hned řekne uctivě: „Račte minutku mít shovění, hned svou věc obdržíte.“ To jest následek spolku proti týrání lidí.

Anebo zas někdo má proces, který by bez společnosti proti týrání lidí jistě kolik let v rozličných kancelářích poležel; ten ale jsa oudem společnosti proti týrání lidí, přivěsí k aktům známku svou a za týden je všechno odbyto. To jest opět následek společnosti proti týrání lidí atd. atd.“

Bylo-liž od těch dob, tedy po celých těch 36 let v Měšťanské besedě pražské slyšáno kdy ještě podobné satyry?

Mnohdy však psal Havlíček humoresky, satyrické básně a epigramy — z nichž mnohé velice zdařilé — beze všeho praktického účelu, jedině pro soukromou svou zábavu, toliko, aby ulevil svému překypujícímu vtipu. Leda jen kruh nejdůvěrnějších přátel, že poznal z rukopisu tyto skotačivé děti jeho jaré fantasie tehdejší.

„Některé z těchto epigramů,“ jsou jeho vlastní slova, „nechtěl bych za žádnou cenu přivésti v svět a známost, neboť bych tím jenom některým zlobivým odpůrcům dal zbraň do rukou na nás. Rozumím zde totiž některé satyrické epigramy týkající se Čech. Kdo se chce Čechům vysmát, ať si dělá epigramy, ale jen sám pro sebe, nebo pro některé…“ Do kategorie té náleží, tušíme také rozkošná rýmovačka: „První generální schůzka Českého Národního Museum l. p. 1847. Opěta veršem všelijakým od Havla Borovského“ — a uveřejněná teprv po 35 letech v „Palečku“.

Jest to rozhodně povedená travestie a povážíme-li, jak chudým byl tehdejší náš život veřejný, literární i společenský, jest se nám věru pokloniti před bystroduchem humoristy, jenž z látky tak sporé dovedl vykřesati tolik sršících jisker a na obraze napohled nudném vystihnouti tolik barev i stínů, že parodie jeho jest téměř přesycena vtipnými nápady charakterisujícími výborně osobnost za osobností, řečníka za řečníkem.

Sotva by asi dnes který z našich vyškolených ťeuilletonistů dovedl napsati o valné schůzi společnosti Musejní referát vydařenější. Však což ještě zajímavější: Havlíček platil tehda za přivržence „Musejních autorit“; aspoň nenáležel k oposici tak zv. repealistů „těch křiklavých antikristů“, kteří píšíce novotářské „ou a v“, již tehda „rušili svornost“… Jemu tedy mělo býti logicky vše, co se v Museu dálo, jaksi velebným a posvátným… A zatím hle, on si činí zvonivý smích z těch vážných zamračených vědátorův, jej lehtá právě ona seriósnost slovutných kapacit a matadorův valně zde shromážděných — jemu zavdává celé to jednání veleslavné společnosti Musejní látku k nejveselejšímu literárnímu šprýmu!

„Seděl tam též páter Štulec
co není ryba ani pulec,
není kabát ani vesta,
je liberální a vydává Blahověsta. —
Tatík Tomek bokem k němu
ten se pořád směje a neví čemu…“

Takovým tónem nese se celá parodie. Hrabě Matyáš Thun, Palacký, Šafařík, Erben, Pešina, Dr. Frič, rada Schmíd, Dr. Kolenatý, Vocel, Lämel, Hyrzenfeld, Podlipský, Štrohbach, Trojan, Klučák, Fr. Šumavský, Nebeský („Vašek z Nebe, jenž zplodil kapra ze sebe“), Dr. Staněk, Hanka, Dundr („okolo jest všechen plundr“) — všickni se tu bonhomní satyrou dobírají „zrzavým Havlem co píše Noviny, až mu rostou na hlavě štětiny“ a jenž „u dveří v koutě stál a ty řeči všecky si znamenal“. — Však ku poznání celé té roztomilé nevázanosti nápadů a dikce nutno zde podati aspoň rhapsodii o archivu Musejním:

„Archiv náš se velmi množí,
máme v něm nejvíce kradené zboží.
Neb pan Erben náš přičinlivý assistent
bere kde co najde, papír i pergament.
V létě ho po Čechách na pajty vysíláme
a co v letě skrade, v zimě pořádáme.
Tak se řídí moudře naše síla
dle mezi, které jí příroda vyznačila.
Také vám musím páni ten žert oznámiti,
jak se mi podařilo Němce v Berlíně napáliti.
Neb mi tam dali za naše vybrakované škváry
důležitých, „českých listin“ na mancáry,
kterým rozumějí ti Brandeburští vepři
jako u nás svině pepři.“

(Tuto se končí o archivu; ale básník se zvláštní horlivostí přidává ještě několik veršů stranu toho Musejního archivu.)

Ó, vy bezbožní šosáci,
venkovští maloměšťáci!
Vy hulváti, potentáti,
pryfovaní magistráti!
Važte si svého archívu
vír, než stodoly a chlívu;
nedávejte ženám spisy pod koláče,
ať historie česká nezapláče;
ani na sýr, ani do kupeckých krámů,
sic vám nadá země česká chámů.
Nebuďte jak onen Brodský rada Ťululum,
jenž si z pergamenového privilegium,
kteréž jeden císař ráčil dáti městu,
sváteční dal ušít vestu! —
Dbejte o ty staré spisy,
ať je nesežerou myši.
Vyklepávejte je holí,
ať je nesežerou moli,
než, je přijde na váš kancelář
upajtnout — musejní archivář.“

(Tuto se končí napomenutí a povzbuzení magistrátů.)“

---

1. Vyšla zcensorovaná r. 1846. v čísle 106 „Včely“; v plném, původním znění však teprv v Sebraných spisech Havlíčkových r. 1870.