Kalendář Zlaté Prahy/1895/Vánoční mysteria v Rusku

Kalendář Zlaté Prahy/1895
Kresbičky	Vánoční mysteria v Rusku	Příteli L. D.

Údaje o textu
Titulek:	Vánoční mysteria v Rusku
Autor:	Karel Štěpánek
Zdroj:	Kalendář Zlaté Prahy. Praha : J. Otto, 1895. s. 50–53. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Náboženská mysteria jsou vůbec význačným a téměř jediným projevem dramatické literatury středověké. Vzniknuvše původně z ohledů náboženských, přijímala postupem času víc a více živlů národních a stávala se znenáhla potřebou pro nejširší vrstvy lidové.

Prvotní byzantská církev nechovala se k náboženským mysteriím odmítavě, ano naopak přála i takovým představením, v nichž komický živel hrál hlavní úlohu. Tak o Cařihradském patriarchovi Theofilaktovi († 944) zachovala se pověřená zpráva, že ochotně otvíral chrámové dvéře veselým hrám divadelním, čímž budil ovšem rozhořčení mezi přísnějšími vyznavači církevního učení. Ale toto liberální stanovisko v byzantské církvi záhy bylo překonáno, a když Rusové přijali z Cařihradu víru Kristovu, poměr tamější církve k divadelním představením byl již zcela jiný, naprosto odmítavý třeba že v některých církevních obřadech východní církve zachoval se též více méně živel dramatický. Následkem toho ani ruská církev neposkytovala a nemohla poskytovati půdy pro svobodný rozvoj náboženských mysterií, jež nabyla takového rozšíření v západní církvi latinské.

Na pravoslavnou Rus zavlečena byla mysteria vlivem sousedního Polska, kde těšila se neobyčejnému rozkvětu hlavně působením řádu jesuitského. A rozumí se, kde polský vliv byl nejmocnější, tam náboženská mysteria zapustila kořeny nejhlouběji, načež teprve počala se šířiti po krajích odlehlejších.

V celé středověké literatuře dramatické shledáváme, že mysteria sáhají nejraději pro látku z období vánočního a velikonočního. Jest to ovšem zcela přirozeno, neboť jsou to nejvýznačnější doby v životě křesťanském, kdy samy církve snaží se konati své obřady s náležitým slavnostním leskem. Velkonoční mysteria vznikla ovšem mnohem dříve než vánoční, bylo zajisté jenom potřebí vzíti slova evangelického textu o umučení Páně a rozděliti je mezi určitý počet jednajících osob. Evangelické vypravování o narození Kristově vyniká naopak rázem epickým a dalo se velmi dobře znázorniti pouhým obrazem. Ale proto nicméně vánoční mysteria dostavila se záhy po velikonočních. Nejprve vznikla podobná mysteria „beze slov“, t. j. ve chrámě byla zřízena jeskyně s jesličkami a v ní seskupeny osoby zcela dle vypravování svatého písma. Před takovou jeskyní pěly se vánoční zpěvy. Později byl zaveden zvláštní zpěv anděla, pastýřův atd., který střídal se se sborem tří králů, načež ponenáhlu vyvinula se dramatická představení zcela dle vzoru mysterií velikonočních. Tak již ve XIII. století byla velmi rozšířena latinská hra o sedmi odděleních čili jednáních, známá pod názvem „Ludus scenicus de Nativitate Domini“, v níž představovalo se proroctví o Kristu, zvěstování a narození Páně, příchod tří králů, zavraždění nemluvňat, smrť Herodova, jehož duši ďábel vlekl do pekla, a konečně útěk do Egypta. Tímto způsobem již zde vystupovaly všecky živly pozdějších vánočních mysterií.

Jižní Rus byla nejvíce vydána vlivu polskému a proto zde také mysteria nejdříve se objevila a nejvíce se rozvila. Kulturní středisko jižní Rusi — staroslavný Kyjev — stal se pak semeništěm, odkud duchovní mysteria šířila se po ostatních krajích ruských, samu Moskvu nevyjímajíc. Ale přes to, že vánoční mysteria těšila se zde neobyčejné oblibě, známa jest dosud v ruské literatuře jen jedna práce podobného druhu. Jest to „Komedija na Rožděstvo Christovo“ připisovaná Dimitriji Rostovskému, vynikajícímu spisovateli církevnímu z konce XVII. století, který později byl prohlášen ruskou církví za svatého. Komedie tato jest napsána zcela dle pravidel tehdejší školní poetiky a záleží z antiprologu, prologu, osmnácti výjevů a epilogu. Základní obsah její, vzatý z evangelia, jest propleten a ozdoben rozličnými allegorickými a mythologickými osobami, zcela podle vkusu tehdejší doby, a má patrný ráz polského vlivu, tak že se zdá, jakoby práce tato byla přeložena z polského nebo latinského, dosud ovšem neznámého originálu. Komedie vznikla bezpochyby v Kyjevě, ale dostala se na sever a byla nejednou přepisována, načež mluva její byla přizpůsobena k jazyku velkoruskému a církevně-slovanskému. Prolog a epilog zdají se býti veskrze původní, podobně jako originelní scéna pastýřská, vynikající přirozeností a věrností, s jakou líčí národní život maloruský. Scéna tato zabírá výstup třetí a objevují se v ní maloruští mužíci Boris, Avram a Afoňa. Poslední dva odešli do města na koupi, kdežto první zůstal při ovcích. Když nastane noc, jde hledat svých soudruhů a vyptává se na ně u diváků. Podobného způsobu zhusta užívalo se v intermediích, jež tato scéna celým svým obsahem a sestrojením zřejmě připomíná. Avram a Afoňa brzo přicházejí: zdrželi se proto, že zašli do hospody trochu se posilnit. Ostatně nezapomněli na svého soudruha a přinesli mu rovněž oblíbené pálenky čili „viniška“, jak praví. Potom usednou a mají se chutě k večeři, ale v tom uslyší zpěv andělů. Nechtějí věřiti ani svým uším. Pohlížejí udiveni k obloze a jednomu z nich se zdá, že „stojí tam neveliká robátka“, ale konečně shodnou se vespolek, že jsou to ptáci.

Pánové! kdo pak viděl robátka s křídly?
Ptáci to zalétli mezi oblaka,
robátka by tak pěkně nezpívala…

Pastýřům zjeví se anděl a přináší jim zprávu o narození Kristově, přikazuje jim zároveň, aby šli do Betléma poklonit se Spasiteli. Polekaní pastýři táží se prostosrdečně:

Pane! sluší-li se v poklon něco přinésti,
aby nevelel, jak náš kníže, za šíji vyvésti?

Ale anděl upokojuje bodré muže, kteří obléknuvše „punčochy a opánky nové“, vydávají se na cestu. Výstup končí sborem „Anděl pastýřům zvěstoval“, doslovným to překladem staré nábožné písně polské.

V následujícím výjevu shledáváme se opět s těmito pastýři, ani klanějí se novorozenému Spasiteli a oznamují pak jeho narození ostatním lidem.

Zvláštním druhem vánočních mysterií byly „jesličky“ nebo, jak Rusové říkají, „vertěp“ (jeskyně). Nebylo to nic jiného, než jakýsi druh loutkového divadla, přizpůsobeného k událostem doby vánoční. Hra tato dostala se na Rus rovněž vlivem polským a rozšířila se nejvíce v krajích maloruských a běloruských, kde ovšem rozvíjela se pak samostatně. Vznikla patrně tím, že nejoblíbenější mysteria, hraná občas žáky duchovních škol, stávala se majetkem lidu, jenž představoval je po vsích a samotách ve zkrácené a pozměněné formě, jak vyžadoval toho vkus venkovského obecenstva. Při tom živé osoby zaměněny byly loutkami, což nevyžadovalo takových obtíží a složitého mechanismu jako při představeních školních. Nejstarší rukopisy podobných loutkových her vánočních zachovaly se z XVIII. století, ač není pochybnosti, že divadlo to bylo známo v jižní Rusi mnohem dříve.

Obsahem svým tyto hry rozpadají se na dvě části podobně jako mysteria. Podkladem první části, vážné, jest obyčejně smrť Herodova, která bývá zde líčena velmi podrobně. V souvislosti s tím pak líčeny jsou též všecky předcházející události — narození Kristovo, příchod pastýřů, tří králů, vraždění nemluvňat a pod. Druhá čásť, neboli druhé jednání, obyčejně rozsáhlejší než první, obsahuje živel čistě komický a jest to jakýsi druh intermedií z národního života. Tímto způsobem „vertěp“ jest patrně dalším krokem k samostatnému rozvoji školního dramatu na půdě národního života a humoru.

Obyčejně tato druhá čásť souvisí s první jenom v počátečních scénách, kde „děd a bába“ tancují radostí, že ďábel odvlekl duši Herodovu do pekla. Pak následují scény ze života s obyčejnými jeho typy — s „ďjačkem“, jenž smlouvá za zvonění umíráčkem, nebo mužem, který vrací se domů opilý a hledá příležitosť, jak by mohl vybiti ženě. Tato však poslušně koná všecka jeho přání. Konečně přikáže, aby mu ustlala na dvoře a on ulehne pod šírým nebem. Dívaje se na oblohu ukazuje na souhvězdí velkého Medvěda a táže se, jak se jmenuje. Žena odpovídá v jižním Rusku běžným názvem souhvězdí: vůz. „Což pak mne máš za psa, že mne necháš spáti pod vozem?“ křičí rozhněvaný muž a bije svoji ženu. Někdy podobné scény měly obsah rázu skandálního a líčily milostné příhody ve vší jich prostotě.

Nejzajímavější byly zajisté typy různých národů. Tak v jedné hře vystupuje před obecenstvo cikán, těšící se u Malorusů stejným sympatiím jako nenáviděný žid a Polák. Přijíždí na sešlé klisně a nabízí divákům, aby ji koupili nebo vyměnili, hádá se a rve se s cikánkou a konečně tancuje a zpívá o trpkém a zlodějském životě cikánském.

Jiným oblíbeným typem těchto her jest Polák. Přichází v konfederatce a v kontuši, vychloubá se svojí urozeností a oplývá národní chvástavostí.

A co, panove?
že by vyznali, co ja jestem z dzjada
i z pradzjada šljachtic urodzony!
Bylem i v Krakově,
bylem i ve Lvově,
bylem i v Kiově,
bylem i v Varšavě,
bylem i v Poltavě,
bylem v Boguslavě;
padam do nug jasněvelmožnego pana,
žiču zdruvja i mnoga ljata.

Potom se chystá, jak do smrti utluče „chlopa“ a když žena, bojíc se hajdamáků, mírní ho, chvástá se, že sám jich třicet pobije. Sotva však to dořekne, rozlehne se za scénou píseň Zaporožcova, historická píseň, mocný a hluboký povzdech celé jižní Rusi, nesoucí se po všech krajích pokaždé, když lid krví a útrapami zachránil aspoň na čas svoji národnosť a svoji víru před polskou mocí:

Ta ne bude lučše (lépe)
ta ne bude kračše (krásněji),
jak u nas, ta na Ukraini,
ščo nemaje žida,
ščo nemaje ljacha (Poláka),
ne bude izmivy (zrady)!
Ne bude Uniji!

Po těchto slovech Polák rychle zmizí a na jeviště přichází Zaporožec, hlavní jednající osoba celé druhé části. Jeho neohroženosť a statečnosť jeví se v hrubé formě: tluče každého, samého čerta nevyjímaje. Nemá úcty ani strachu před ničím. Jeho řeči oplývají svérázným národním humorem a jsou odrazem slavné minulosti kozácké. V dlouhém monologu líčí ideál bezstarostného života kozáckého a vzpomíná na svoji hrdinnou minulosť:

Kozak Ivan Vinogura —
u jovo dobra natura:
v Polšči ljachiv obbiraje
a u kerčmi propivaje.

Pak následují veselé scény s drakem, čertem, čarodějkou a s uniatským knězem, jejž Zaporožec přiláká líčeným pokáním, ale pak nažene mu strachu a tím jej zapudí. Hra končila obyčejně tím, že vystoupil na scénu žebrák a prosil „na charč, na gorilku“.

Běloruské hry vánoční shodují se v celku s maloruskými a jenom komické scény mají více místní přibarvení. Hlavními typy těchto scén býval „chlop“ ve všemožných poměrech, zejména v tragikomickém poměru k pánu, k židu, lékaři, učiteli a pod. V národním ohledu nejčastěji berou si na mušku vážnosť a neobratnosť Litevců.

V době nynější vánoční loutkové divadlo vymírá již jak na Malé tak na Bílé Rusi. Ale ještě před padesáti lety těšilo se obecné oblibě.

V severovýchodním Rusku bezpochyby podobného divadla nebylo nebo správněji neujalo se zde. Mnozí ne zcela bezdůvodně domnívají se, že velkoruský „rajok“ původně byl čímsi podobným a že teprve vlivem západu od konce XVII. století měnil se v národní kosmorama s různými obrazy, mnohdy velmi cynického rázu, při čemž původní dialog byl zaměněn za objasňující recitativ majitele „rajku“.

Vánoční loutkové hry, jakožto assimilace školního dramatu s jeho intermediemi, jeví se výraznou reprodukcí národního života se všemi jeho sympatiemi i antipatiemi. Jihoruská dramatická literatura zůstávajíc v uzavřených stěnách školních a sevřena jsouc scholastickými pravidly, nemohla při vší své pozornosti a vnímavosti k národnímu životu přiblížiti se k němu tak bezprostředně jako vánoční loutková hra, nesoucí pečeť neumělé národní tvorby. V tom vězí příčina, proč „vertěp“ nabyl takové populárnosti a tak dlouho udržel se v lidu jako jeho oblíbená vánoční zábava.