Kalendář/Svatodušní

Kalendář Karel Čapek
Neděle	Svatodušní	Senoseč

Údaje o textu
Titulek:	Svatodušní
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok; Měl jsem psa a kočku; Kalendář Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	V Praze: nak. František Borový, spisy bratří Čapků ; sv. 45, 1947
Licence:	PD old 70

Když jsem byl, kluk nepozorná, zasvěcován od pana katechety Breta do vyšších tajemství víry, jako je božská Trojice, nebylo mi nijak divné, že jsou tři božské osoby; pro mne to byli prostě tři bohové na nebi, tak, jako jsem vyznával tři bohy na zemi: pana notáře, svého tatínka a pana okresního starostu, kteréžto tři jsem si vyvolil mezi všemi pro jejich tělesnou velikost. Mně vrtalo hlavou něco jiného: co vlastně dělá a jaký úřad má svatý Duch. Úřad Boha Otce mně byl jasný; stvořit svět je přece jen viditelná práce. Bůh Syn byl aspoň člověkem, ba dokonce byl i dítětem, a v biblické dějepravě jsem mohl omalovat jeho šaty nejkrásnější červenou a modrou barvou. Jen s Duchem svatým jsem si nevěděl rady; jeho tvář mi byla neznámá a jeho funkce jaksi nedefinovatelná; zdál se mi nějak odstrčený a zaměstnaný jenom interně, bez vymezeného a praktického okruhu působnosti. Mám za to, že tuto potíž s Duchem svatým prodělal každý.

Od té doby jsem nepokročil mnoho ve znalosti věcí božských; ale zato jsem byl nucen obírat se víc věcmi lidskými, a je to opět otázka ducha, která mi vrtává hlavou. Vždyť i my lidé dovedeme tuze dobře ocenit práci ve hmotě a všechno ovládání hmoty; dovedeme milovat nebo nenávidět lidské vůdce, spasitele a tvůrce církví; ale náš poměr k pouhému duchu, který nedělá to ani to, je nejistý a rozpačitý. I lidský duch patří do naší víry v člověka, ale nemá v ní vymezené oblasti; inteligenci čili vzdělání považujeme za jakousi ctnost a okrasu, ale ne za dostatečný cíl a smysl života. Ještě nedávno se na anketě pedagogů mluvilo s nelibostí o vzdělání nepraktickém, které prý špatně ustrojí člověka pro užitečný život. Ano, duch, který neslouží přímo praktickým potřebám, se nám zdá něčím neužitečným a neukázněným; vážíme si ho, ale nevíme si s ním rady. Podobně jako Duch svatý, nevládne nikde, ale posvěcuje vše. Nedá se měřit pracovním výkonem; jeho úřad je všude.

Pročež o svátcích letnic oslavme lidského ducha, jazyk ohnivý a univerzální; ducha, který světa netvoří ani nevede, ale posvěcuje jej; ducha celkem nepraktického a odpoutaného, neslužebného, nevykázaného do určitých dělných mezí. Je těžko definovat funkci ducha, vzdělání, kultury; víme, že se toho nenajíme a že se tím nedá osít pole nebo mazat kola. Je snad osobně výhodnější vyznat se ve směnečném právu než vyznat se v muzice; je patrně prospěšnější vyrábět hřebíky nežli číst verše; je zajisté užitečnější pěstovat řepu nežli pěstovat atomovou teorii. Kultura se nedá ničím prakticky obhájit; ale nedala se prakticky obhájit ani před deseti tisíci lety, když už lidé páchali neužitečnou hudbu, verše a obrázky a počítali hvězdy a vůbec mařili sterým způsobem čas, tak jako to činíme dnes. Vzdělanost se nedá ničím obhájit: leda tím, že ten, na koho sestoupí v podobě jazyka ohnivého a vzrušujícího, shledává, že to stojí jakýmsi tajemným způsobem za to; ba že to stojí víc za to než kterákoliv činnost úspěšná, výnosná a obecně vážená. Ve svém nejvyšším smyslu duch už neslouží ničemu než sám sobě; není tu pro nic jiného než pro člověka. Neživí ho ani ho nikam nevede; dává mu jen jedinou věc: zhodnocuje mu život.