Kalendář/Neděle

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Neděle
Autor: Karel Čapek
Zdroj: ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok; Měl jsem psa a kočku; Kalendář
Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno: V Praze: nak. František Borový, spisy bratří Čapků ; sv. 45, 1947
Licence: PD old 70
Související na Wikidatech: neděle

Nevím, je-li to úkaz atmosférický nebo akustický nebo jaký jiný; ale už to tak je, že (ačkoliv jakživ nevím, který je den a kolikátého je, a zjišťuji to denně podle hlavičky novin) v neděli ráno, sotva se probudím, cítím jakýsi zvláštní tlak, omrzelost života, nechuť vstávat, celkovou chabost vůle a naprostý nedostatek entuziasmu pro jakýkoliv úkol nebo druh práce; také by se tomu mohlo říkat nuda, chandra, spleen čili votrava. Obyčejně se trápím zkoumáním této náhlé deprese tak dlouho, až si nakonec řeknu: Aha, ona je asi neděle. A vskutku je neděle.

Tedy, jak říkám, nevím, odkud to na mne přichází; snad je to nějaký zvláštní atmosférický tlak nebo magnetická porucha či co; možná že ve vesmíru něco v neděli a ve svátek nepracuje, čímž je jaksi porušen všední řád přírody. Mělo by se vědecky zjistit, zda v neděli a ve svátek rostou stromy a tráva; zatím je empirickým faktem aspoň to, že v červených kalendářových dnech buď víc prší, nebo je víc horko než jindy, duševní činnost je stísněna, psi obzvlášť smrdí a děti zlobí; rovněž bývá větrno, mnoho lidí se utopí a je nadpočet automobilových neštěstí, herci hůř hrají, vlaky a tramvaje špatně jezdí, dostavují se poruchy v trávení a pivo i písemnictví je horší než kdykoliv jindy. Je tedy možno, že neděle a svátky spočívají na zvláštních a periodických kosmických poruchách a že se v neděli ráno prostě probouzím s fyzickou předtuchou, že něco není v pořádku. Odtud ta tajemná tíseň.

Nebo je to úkaz akustický; člověk se probudí a neslyší ten vzdálený a široký šum lidské práce; následkem toho mu něco chybí. Je to tak skličující, jako když se zastaví mlýn. Tento výklad je jednoduchý a následkem toho není správný; neboť probouzím se s katastrofální předtuchou neděle i v docela cizích městech, ba i v horských samotách; a kdyby mne bouře vyvrhla na pustý ostrov bez Pátka, jistě bych se probudil jednoho rána s děsným pocitem, že něco není v pořádku a že se mně do ničeho nechce. Aha, řekl bych si konečně, ona je asi neděle. A vskutku by byla.

Mám za to, že víkendy, výlety a lidové slavnosti jsou jen zoufalým útěkem před touto nedělní depresí; lidé si myslí, že se musí unavit a uondat, aby zapomněli na drtivou tíseň dne svátečního. Běda jim, neboť neděle je jim v patách ve Svatojanských proudech i na Karlštejně, v Divoké Šárce i na hříšti Sparty. Lépe činí, kdo jí čelí tváří v tvář na ulicích města nebo ji překonává doma, polehávaje, jako chřipku. Nuže, ve městě se ukáže, že nedělní dopoledne lze ještě jakžtakž snést; má dokonce něco drobet slavnostního, děvčata jsou hezká a nadto lze číst nedělní noviny. Teprve odpoledne propuká akutní nedělní stav; město vypocuje tesknou ospalost a na ulice vycházejí lidé, kterých nikdy jindy nevidíte. Jsou tisíce lidí, kteří existují snad jenom v neděli; jsou staré panny, vdovy a siroty, mužové s kníry, strejci a tetičky, jeptišky a babky, podivní lidé, kteří vypadají, jako by byli před třiceti lety pověšeni do skříně a jenom v neděli vycházeli, aby je nesežrali moli. Jsou zvláštní, čistě nedělní obličeje, bledé, nosaté, vousaté, ryšavé, pihovaté a tvarohové, oděné sice zpravidla chudobně, ale čistě; na všech je něco starodávného nebo spíše nečasového, – krom nedělí potkáte tyhle tváře a kroje ještě na funusech třetí třídy. Ke čtvrté nebo páté hodině se vynořují rodiny, něco, co veřejně existuje rovněž jenom v neděli; kdypak ve všední den potkáte lidskou famílii s protivnými kluky, kteří jsou na každém kroku okřikováni, s holčičkami, kterým vykukují krajky kalhotek, s maminkou, která se kolébá jako šalupa, a otcem, jenž kouří cigáro ve špičce a kritizuje stav ulic a novostaveb? Pravím vám, toto je nedělní člověčenstvo, které je navlas stejné v Římě, Paříži i Londýně a které neděli co neděli obrací celý svět ve věc nezničitelnou a strašnou: v malé město. Měšťák v neděli neprchá před městem a jeho vřavou, nýbrž před maloměstem a jeho splínem, jeho pomalými hodinami a jeho loudavým zmatkem. Toto potlačené maloměsto, všedního dne ukryté v dílničkách, krámcích a domácnostech, má pro sebe neděle a svátky, aby se zmocnilo našich ulic; to není jen procházka, to je skoro manifestace: My jsme zde. My, staré panny, tátové a mámy, strejci a tety. My nečasoví. My věční.