Kalendář/Senoseč

Kalendář Karel Čapek
Svatodušní	Senoseč	Několik kapek

Údaje o textu
Titulek:	Senoseč
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok; Měl jsem psa a kočku; Kalendář Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	V Praze: nak. František Borový, spisy bratří Čapků ; sv. 45, 1947
Licence:	PD old 70

Dovolte, abych pranýřoval křivdu, které se básníci dopouštějí na přírodě tím, že zamlčují její veliké a krásné zásluhy. Ano, někdy vijí věnce z pomněnek, opěvají růži a vplétají do svých veršů lilii nebo svlačec; není nám však známo, že by trhali rožec a rozrazil, velebili kohoutek luční a zmínili se něžným slovem o kvetoucím šťavelu; pro ně nekvete upolín ani pryskyřník, ba ani kvítek lomikámen; neschýlí se k modrému openci, nežasnou nad lechou jarní a nejsou oslněni strašným leskem blatouchů. Ještě tentokrát to učiním za vás, básníci, byť tvrdým jazykem řeči nevázané; ale příště ať už vydáte poctivé svědectví, aniž zatajíte ve svých básních něco z toho, co si žádá být viděno a uznáno.

A je to tedy lesklý a udatný blatouch, jehož žluť je mohutná a bohatá jako žádná jiná ze všech žlutí světa: žluť tučná, vysmolená a hluboká, tak silná a vyzrálá, jako by květ blatouchu na ní pracoval po celá staletí. A když shodí svou slavnou korunu, zůstane po ní ježatý a pevný semeník: malý a vztyčený palcátek. Říkám vám, blatouch je síla; síla plecitá, vydatná a košatá; sporý chasník, ramenáč, pořízek mezi všemi květy. Malý a zavalitý silák; nechte to být, blatouch je chlapík.

A je to lomikámen, přehouštle květů, kytice smetanově bílá, zářivá hojnost na stonku tuhém jako řemen; plná louka je ho, jako by sněhu napadlo; každý se tyčí a vytahuje se jako maličký topol z přičaplé růžice listů. Že se neukveteš, pevný a hojný kvítku; já vím, každý děláme, co můžeme; ale kdo už něco robil, pozná, co je výkon.

A což rozrazil, modrý obláček v trávě, zničehonic kousek zamžele modré oblohy, jakoby poprášené pelem pohody; mírná a tklivá modř nesčetných modrých očí, jež vyhlížejí mezi stébly trávy, jako když děti vyhlížejí mezi latěmi plotu, co se chlapečku s očima vyjevenýma? Já jsem Rozrazilů. Taktak, ty jsi Rozrazil; nu, to je dobře, nemusíš se stydět.

Pryskyřník, to je štíhlost, tenká pružnost a jasná, sírová, sopránová žluť; vysoko nad travou jiskří lesklé a chladné kalíšky na tak tenkých stoncích, jako by se vznášely ve vzduchu. Nekveteš na zemi, zlatý pryskyřníku, ale ve volném prostoru, jako to dělají nebeské hvězdy. Vysoko myslíš, jedovatý kvítku; nevíš, jak se krčí u země poctivá a milá mochna?

A je tu urozený, vysoký upolín; bledá, trochu vyčerpaná žluť kulovitých květů, příliš vznešených, aby se někdy otevřely docela. Jen taktak je pootevřít, aby vydechly slabou vůni. A kdyby jich byla plná louka, budou to stále jen jedinci: to už je taková aristokracie.

Rožec, rožec: to jsou ty přehojné bílé kvítky, co mají každý plátek srdčitě vykrojený. Rožec: když už kvést, tedy v celých kobercích a polštářích. Pročpak květy na nízkých stoncích kvetou tak hustě, tak bohatě a hromadně? Snad proto, že mají tak blízko k zemi a její síle? Nebo proto, že plocha se má pokrýt a vyplnit, kdežto v prostoru se lze vznášet? Nikdy nevyplníme prostor; ale svou zemi můžeme pokrýt kobercem své práce.

A je tu kohoutek, třepetající se ve větru svými roztřepenými plátky; růžové vlajky, vítr čeřící louku, bílá pěna rožce a nad ní vzdušné korály kohoutků, ryšavé laty šťavelu a modrý obláček rozrazilu; rozkročený blatouch mává pevně svými drobnými palcátky, zatímco velkými vločkami sněží kvítek lomikámen; děti, květiny, hvězdy, nastává chvíle kosení.