Kašpar Lén/VI

Kašpar Lén Karel Matěj Čapek-Chod
V	VI	VII

Údaje o textu
Titulek:	Kašpar Lén VI.
Autor:	Karel Matěj Čapek-Chod
Zdroj:	Zlatá Praha, roč. 23. č. 17 a č. 20
Vydáno:	01. a 23. 02. 1906
Licence:	PD old 70
Kapitola z původní verze románu Kašpar Lén mstitel. Viz redakční poznámky k obsahu.

A málem by se byl stal tím druhým Kašpar Lén sám!

Snad souvisela ta věc se všeobecným podrážděním nálady na stavbě, u Léna ještě zvýšeným. Všichni dělníci — a pracoval jich tu nyní dav, takže polír nemohl už říkat, že dům »štrykuje jako punčochu« — neobyčejně hluboce pocítili sražení Liprcajova vazu pádem s lešení. Zvláště když Koutný, onen inteligentní odpůrce polírův, neustával dokazovati, že neštěstí stalo se jenom proto, že nebyly zahraženy dvéře v druhém poschodí, odkud Liprcaj vypadl. Koutný byl kamenníkem a s každým novým schodem, který přišel osadit, přinesl s sebou nový nával slov rozhorlených a nítivých, byl to neúmorně nastavováný nekrolog za Liprcajem, tím tísnivější, že Koutný mluvil vybraně jako s pódia ve schůzi. Všichni jistě litovali nebožtíka, ale nad lítost šel ještě jich hněv, že to tak vyvedl a že svým koncem uvedl jim na oči bídu stavu, a že ukázal jeden z konců, jaký očekává nestatečné prací umořené stáří dělníkovo, když se neuchýlí kamsi do zákoutí zajít bez hluku mimo světské divadlo.

Truneček neustával a ve svých pamětech shledával doklady, že všude, kde na stavbě skončil kamarád neštěstím svůj život, vždy jej následovali ještě nejméně dva. Chraplavá věštba jeho rozčilovala druhy tak, až si na něm, »na sejčkovi zatraceným«, rozhodně vyžádali, aby držel už jednou jazyk za zuby.

Stavba byla plna hádek a kleteb, vzájemného okřikování, provázeného posuny rukou, kladívky a lžícemi ozbrojených a rozčilenci utichli teprve, když přišla asi za dvě hodiny na stavbu komise policejní. Všichni zmlkli a naslouchali Koutnému, který dole nad všechnu nutnou potřebu lomozně ukazoval, že si před pány »nedá hubu do kapsy u vesty«, jak někdo nahoře povídal. Stál na tom a také vystál, že jako svědek musí být slyšen posluha Cverenc od »Express« čís. 74., a když přišel nahoru, celý říčný svým úspěchem, bylo by málem došlo ke rvačce.

Učedník Ferda, jejž poslali z dola pro kabát zabitého, dostal od Trunečka pohlavek, když bral jeho. Řekli mu, že ten nejhorší je Liprcajův, a že si Ferda hned po takovém poučení sáhl na kabát Trunečkův, urazil jeho majitele. Rána nebyla tak velká, ale Koutný, sám sebou unesen, rozhulákal se na Trunečka, a když na slovo dáno slovo, napřáhl Ferdův unáhlený zastánce na jeho kárce pěst. To si nemohli zedníci od kamenníka zas dát líbiti a zle by se bylo vedlo Koutnému, kdyby nebyl schladl, jak to dělávají přetváření prchlivci, když shledají, že by špatně pochodili. Místo rány vzal Koutný Trunečka pod bradou, natřásl mu jí pohrdlivě, a že si to dal Truneček líbit, odbyla se věc klidně, ale směšně po dětinsku za různých honosivých pošetilostí vzájemných: »To víš, na mne si přijdeš,« anebo, »kam bych tě dal«, pronášených výhružnými průtahy hlasu, výjev, za jaký se všichni stydí.

Ale oběma, jak by uťal; Koutnému zašla inteligentní řeč a Truneček přestal se svými doklady o katastrofách. Odmlčeli se, ale na všech ležel hnět dnešní strašné události. Z práce, do níž se pustili s jakousi okázalou zuřivostí, vybíjejíce nadbytečnými rozmachy kladiv ze sebe vztek víc rmutný než hněvný, byli zedníci vyrušeni pronikavým zvoláním Kabourkové zdola:

»Už ho nesou!«

Ani jeden nezůstal při práci, všichni vyhlíželi s výšky do ulice za proutěnou korbou, v níž dědka fajfku odnášeli v průvodu strážníka. Slepý vnuk Liprcajův kráčel statečně vedle nosičů, už zas čile sekal před se prutem, zrovna jak to řekl Cverenc.

Teprve když průvod zašel za roh Blatské, vrátili se zedníci k svému mlčky. Nejvýše, že některý na druha přimhouřil oči, což ten přijal jako oslovení a odpověděl svěšením koutků úst ku bradě. Pokrčit rameny bylo by příliš.

Nějaké kladívko třísklo do cihly, že rozletěla na kolik kusů.

Polom nastalo na dlouhou chvíli ticho, tichoučko od lidí, jenom jejich ruce pracovaly, hmotě dlaně propůjčovaly, aby po nich chodila vzhůru jako po stupních, vrcholíc příbytek…

Lén, ač v jádru popaden záhubou starého zedníka, přece teď hlavně samým sebou se zabýval. Nacházel se v divném vytržení, docela mu neznámém. Kdyby měl vypravovat, jak mu bylo, řekl by, že mu leknutí od náhlého probuzení ještě z údů nevyšlo. Od toho okamžiku, co do něho učedník Ferda letě pro lékaře zakopl, ještě se řádně neprobudil, na vše se jako ze sna díval, a přece byl tak rozechvěn, jako dosud nikdy. Ani nebyl s to, postáti na jednom místě. Nutilo jej to, přestaviti chodidla. Zapomněl-li, vzala jej záducha, rozedmula mu prsa, jako když z jara poprvé leze do vody.

Dobře sice uvažoval, ale jakoby jinou hlavou než před tím. Když odnášeli Liprcaje strážníci, správně postřehl, jak nosičům břímě na pérovém dnu korby tíhu v kroku ukládá, i to, že slepý, ač před tím tolik vyváděl, nyní klidně s napjetím pozoru a poslechu v před jíti musí bez pláče, bez vzdechu, sic jinak že by s nosiči kroku neudržel. Když pak průvod za rohem Blatské zmizel, zdálo se Kašparovi, že nároží to najednou nabylo slitovného vzezření, jakoby tam byl zůstal neviditelný smutek v opření stát.

Tesknota, hrozně lítostná tesknota naplňovala ostatně i všechen širodaleký rozhled Lénův, modře rozesivělé nebe jakoby mělo slzu v oku a střechy i štíty v sesláblcm zásvitu jesenného podvečerního slunce oplácely soustrastným podíváním k nebi. Z okna nějakého nástřešního fotografického ateliéru povívala dlouhá šedozelená, z té dálky na čisto černá záslona jako smutně se loučící ruka.

A Lén z nenadání vzpomněl si na svou Mařku, jak tam dole docela vespod té veliké hromady kamení, pod kamenem nejdolejším se svíjí jako nahý červ v blátě. Vzpomínka protkla Léna, i přišlo v tom dnes odpoledne již po třetí ono zalknutí, jako kdyby vstoupil do vody, tentokráte však s přípalem u srdce jako do žáhy.

Musel přešlápnout, sice by se byl snad svalil. Ale hned zas bylo dobře.

Naklonil se vpřed, aby osadil cihlu na zevní hraně zdi, a při tom kmitla se mu dole pod lešením Kabourková. Byl by ji asi přehlédl, nebýt bílých rukávů košile, hodně obkrátlých, svíticích sotva do půl paží na obnažených snědých rukách. Kabourková horlivě prala pod kohoutkem nad kalfasem svou kamizolu, vždy ji rozestírala a zase namáčela a konečně rozvěsila ji na ohbí vodní roury. Lén ovšem poznal podle zmáčeného místa blusy, že se mladé maltářce jedná o skvrnu po rozbité hlavě děda fajfky…

Ještě jednou sňala šat a z tuha vyždímala mezi palci potřísněné místo, takže vznikl mezi pěstmi jejími až šroubek z tkaniny ukroucený. Všechno viděl Lén zřetelně s této výšky třetího patra, byl jeden z oněch dnů podzimních, za jakých lze vidět do vzdálenosti kilometru na vltavském jezu vlnku studeným plaménkem poskakující i snad špendlík na dně ulice, již pohroužené v podivuhodné šeravé jasno, prosvícené oblohou vesměs lesklou.

Lén zadíval se na švihlou postavu, nápadnou svou hubenou výškou, příliš štíhlou k těžké hrudi, vlňákem podvázané, jak to u kojících matek nutno. Dlouhé její ruce, v dnešním divném světle až hnědé, tenčily se k zápěstí, až slábly — zvláštní soustrast jala při tom Léna, když vzpomněl na její náruč dnes o polednách plnou kojenců. Smolně černá hlava Kabourkové šátku prostá, nebo i ten se na vodovodu sušil, zatížena byla rulíky silnými jak lana, nepořádně spíchnutými, i bylo na ní mnoho kratších vlasů, nedbalým účesem nespanovaných, povívajících týmž větříkem ostrým, kterým vlála záslona z okna i poskakoval cár papíru po dlažbě…

»Povidám, ta ženská od tej malty, ta nová kuchařka," ozval se ze sboru zedníků, tak dlouho oněmělého, hlas na větříku a ve výši jako zatuchlý, ta si myslí, když je hubená, že nemusí taky dělat žádnou mastnou maltu, dyť to nic neváže."

Jistá věc, že mluvčí se díval s Lénem dolů společně.

»Ale dostala toho na poprvé dost…« připojil se jiný.

». . nnnu, ta je zvyklá, prosím tě, nějakých kramářů prej, jezdila s rodičema po jarmarcích, toho svýho muže našla na silnici v zimě, naložili ho…«

A už byli v proudu o věci, o jaké by si jindy a za jiných okolnosti řádní zedničtí jistě nezadali, zvláště ne veřejně, hromadně, o nádennici u malty!

Na zejtří o polednách stál Lén pod lešením, na jehož okrajním prkně slévaly se vlnovitým náběhem notné krápě a padaly jako »kilovky« do slitiny z pisku a malty udupané. Pršelo celou noc a celé dopoledne tak hojně, že se na puklinách v trámech stavěly nabobtnalé tříštinky a těžké krápě vyrýžovaly v zemi celé rozsáhlé »neštovice«.

»Kilovky« a »neštovice« pocházely z pokladu slov ryšavcova. Pršelo-li, či kynul-li jinak výdělek »bez kroucení v kříži«, býval ryšavec vždy pln humoru. Nahoře měl naveženo »Frankovy cigorie«, jak říkal cihlám, na »štrrdnáct dnůch«; co potřebovali rabicáři a betonáři, pracovali dnes jediní po dvou — ostatní poslal mistr při půldnu domů - pořídil ryšavec skokem. A tak držel se dnes dole i sedě na obráceném kolečku, vytíral z oči cement a bavil se mezi polednem tím, že chytal mezi prsty bosých nohou krůpěje z okapu.

Lén nemohl dnes ovšem spát na písku i dřímal v stoje, v tom umění se vyznal jako všechny sovy a můry při svém nočním zaměstnání. Na prkna po nebožtíkovi Liprcajovi by si nebyl lehl za svět, sundal sice svrchní s hranice, ale neodhodlal se přece. Držel se jako vždycky v přítmí a mhouraje oči pozoroval, což rád činíval, zpod poklopu svého vnitřního trápení vyzíraje do veselejšího okolí. Opravdu klímal jako slepice za deště v koutku stojící, a co zrak znamenal, tupě si mysl osvojovala, nic z toho k utěšení nepřijímajíc pro žhavějící ránu, na niž stonala.

Však se zdálo Lénovi v ty dny, že už ne jen jedno místo na duši jeho pálí, ale že celá hoří, plameny že už ven šlehají, už jim roztřásaji, k zadýchání ulekávají. Byly to jen chvilky od včerejšího vybouření, a když minuly, byl s to — ač v tesknotě utopen, uvědomovati si, co mimo něj se děje. Viděl třeba, že na stavbě nezvyklý zjev ztepilé ženy jako byla Kabourková, přes bláto, v němž vězela, přes lopatu jíž se oháněla, vzbudil pozornost leckoho kolemjdoucího. Anebo i toho si všiml dnes z blízka, že Kabourková nemá copy smolných vlasů upleteny do kulata, ale jako stuhy, či jak Lén by řekl ne jako lana, ale jako řemeny. Hle jak dovedně z přetenkých praménků, jako dělávají šňůrky z vlasů k hodinkám. Lén se pamatuje anebo mu někdo namluvil, že takové práce z vlasů dělávají v kriminále, a divným spjetím myšlenek napadly ho kramářky a cikánky i dcery cikánek. Takhle si pletou vlasy…

Také je možno, že k vůli tomu nosí šátek na hlavě neustále do týla spadený, aby se těmi vlasy mohla chlubit. Snad i proto se tak svižně otáčí na tenkých nohou, vězících v neforemných dřevěnkách a čouhajících ze suknice, těžké od přímětků vápna a malty, jako zděděné po ženštině mnohem menší než ona.

Fialový kabátec, jejž navlékla dnes patrně k vůli nepohodě, jasnou barvou Léna do očí až píchal. Toho všeho si tedy Lén všímal, ale jenom z pozdálečí a jenom zpola. Zápasil při tom nejen s dřímotou, než i s divokou podrážděnosti, které se nemohl od včerejška zbavit. Musel se držet, aby za některým neskočil z těch deštníků kolemjdoucích, zpod nichž zazevlovala za olivovou tváří nápadné dělnice mužská hlava. Ne proto, že ani Kabourková nezůstala žádnému z těchto obdivovatelů dlužná pohled, ale ze zuřivého nutkání, někomu ublížiti.

Ovšem že věděl, že nikomu jinému leč tomu jedinému, co tam naproti přes ulici stojí za sklem v černé čepici a zanícenýma očima měří stále do výšky tam, kde jeho nový dům, k rovnosti již valem se blížící trčí do šňůrek lijáku. Dnes pro déšť ani nepřišel, ač dosud nevynechal ani jedno poledne, aby nenavštívil svůj budoucí krám, neobhlídl své nastávající působiště. Lén dobře ví, kterého dne se tam půjde pan Konopik naposled podívat, do té doby bude Lén snášet strašný, svrbivě lechtivý pocit ve svých rukou, který se vždycky ozve v dlaních, kdykoli Lén jenom vzpomene…

Neskonale protivný je mu žvast, jímž ryšavec hledí upoutat Kabourkovou. Jenom s namáháním dovede sledovat, co ryšavec povídá a co na to říká maltářka. Vyrozumívá, že jen jedno »krouceni v kříži« je ryšavci mílo, to při muzice, to že vydrží od večera do rána, a že proto říká cihlám »Frankova káva«, protože ta cikorie je červeně balená. Bylo vidět, že ryšavec i Kabourková si rozumějí a spolu dobře vycházejí. Výkladům ryšavcovým vděčně se smála mužským hlasem, a když ujišťoval, on že dovede »bavit« třeba celý hodiny, řekla:

»Což vo to!«

A hned v tom z plna řeči a smíchu — Léna jakoby na světě ani nebylo — sehnula se tak řízně a notně až ku podivu. Koleny sotva pohnula a přece se rukama dostala až pod chodidla, dolů do nádrže vápenné, kde zahřívala mezi několika kusy vápna vodou politého džbán s tekutým obědem, obvyklá to polní kuchyně na stavbě. Připlácla plástev rozteklého horoucího vápna ke džbánu, s vycvičenou obratností, aniž by se byla spálila, i zdvihla se úžasně těžkopádně a s hlubokým vzdechem. Co se potom udalo, ohromně urazilo Léna. Kabourková zasykla mezi zuby a nahmátnuvši přes svou těsně upjatou fialovou jupku obrysy prsou, postěžovala si ryšavcovi:

»To jsem se sehnula — hach! — to by žádnej nevěřil, jak mje všecko bolí, voheň mi de ze zad do předu, to budou holky tátovi doma plakat, jsem plná až mi cvoka (při tom nehty palců rozedřených rukou přejela souhlasná místa bodavého pocitu), ale už toho mají pět měsíců dost, a potom! — prosím vás, dělat na dva lidi a ještě dvě děti krmit, takovou rasovinu nemůže na člověku nikdo nikdá žádat, to by mohlo skončit Volšanama!«

»Bóže svatej!« dodala za chvilku a oči její uhnuly směrem k Lénovi, ale nedohlédly.

Byli tu sami tři, ona, Ryšavec a Lén pod lešením, šumný pilný lijavec odkrojoval je od světa, na bílém potůčku, od vápna mastném, ubíhajícím od stavby do ulice naskakovaly panenky jako prsty.

V široké tváři ryšavcově narostl úšklebek od ucha k uchu a surový šibal v něm otočil hlavou k Lénovi; bylo vidět, že to, co mu potom proved', udělal výhradně k vůli němu…

Vytáhl obě nohy z lázně pod okapem, otřel je střídavě o lýtka šerkových nohavic, nabral trepky ouřezky na palce nohou, a zdvihl se. Nešel daleko, udělal dva kroky a klopýtl tatrman jenom z přetvářky, jal ze zaschlé země dobývati příčinu svého předstíraného úrazu. Bylo to notné poleno, zůstalo tady ležet korou vzhůru jako bývalá podložka skládky dřev, ještě s jedním, stejně hluboko zabořeným opodál. Ryšavcovi nebylo líno, i to druhé ze země vydrápati. Bylo zřejmo, že ryšavec něco podnikne, co bude stát za podívanou.

Všechna ospalost opustila Léna tak, že mu neušlo nyní ani hnutí jeho. Třepetal se rozčilením, aniž by se ptal, je-li oprávněno, věděl jenom, že všechen nesmírný vztek jeho soustřeďuje se na toho zavalitého rudocha, a že vzrůstá téměř každým dechnutím. Vzniká jako docela mimo místo, na němž Lén stojí, jako vichr, který je ještě ve třetí, nebo kolikáté ulici odtud, ale který se sem docela jistě přivalí, Léna s sebou strhne a sběsile vmete na ryšavce. Každým vláknem svalů svých cítil Lén tuto cizí sílu, které pánem není, a která jím mrští vpřed, až bude nejneodolatelnější.

Ryšavec urovnal si obě polena v náručí jako malé děti, každé na jednu stranu a hýčkaje je jako chůva, blížil se s dřevěnými blíženci ke Kabourkové. Plačky svěšené koutky jeho úst naznačovati měly soustrast, k níž rudou hlavou přikyvoval.

Až potud Lén vydržel, ale když Kabourková, pochytivši, oč běží, do smíchu se dala ne hlučného, ale jaksi vypočítavě stydlavého, při čemž hlavu od vlasů sklonila do šátku, pod bradou nakrabatěného, až líc schovala, a když ryšavec vida úspěch začal po malých dětech vřískati, k nerozeznání napodobuje plačtivý dvojzpěv dvou nemluvňat, jedno druhé překřikujících, a brzy na jeden a brzy na druhý bok se nakláněje, až se Kabourková za kyčle popadala — tu Lén déle neodolal a skočil po ryšavci…

Výpad nestal se bez výstrahy pro napadeného. Ryšavec, kutý v nesčetných rvačkách, zaslechl jenom vzkřek z křečovitého hrdla Lénova a zahlédl jenom zlověstnou jiskru z očí i uhodl, že se nachází v postavení nejvýš ohroženém. Ba nesměl míti ani času k nějakému uhodování, sic byl ztracen. Jedno z borových »dvojčat« ryšavcových letělo přímo mezi Lénovy oči. Kříslo z plna a dutě, znamení těžkých ran, které sedly na určené místo. Ale Lénovu, o dvě hlavy vyšší postavu to v nastoupeném kmihu nezadrželo. Pěst jeho dopadla na chřtán ryšavcův dunivým hmatem tak přesně, že druhé poleno, v pěsti ryšavcově jako kyj nad hlavu zdvižené, vyvrátilo se mu z prstů a spadlo malomocně s výšky a hned potom padl na ně ryšavec, dobře, dostal je zrovna pod lopatky.

Dlouhán, kostivál Lén pustil hrdlo poraženého, vzal jeho pravou, jeho levou paži a s takovou lehkostí, s jakou žnec zavazuje na poli snop, sebral je do jediné levice. A v tom už vetkla, veprala se do tváře ryšavcovy volná hrst Lénova s takovým mlaskotem, že se Kabourková chytila až za spánky a sedla na bobek. Nezůstalo však při jedné, druhá pleštila hned vedle a Lén bil, jako by neměl nikdy ustati. Dokud ryšavec šklebil zuby ze zuřivého vzteku, dokud trhal rukama v šroubu Lénovy levice, dotud Lén bil. Když se však přestal škubat, když rozmlácené jeho rty beztvárně se zavřely a ve smrtelně ulekaných očích ryšavcových objevila se vlhkost, ochabl Lén.

»Pro živýho boha, dvť se pamatujte člověče, snad ho nechcete zabít!«

Byla to Kabourková, která Léna držela za rameno.

»I Kriste Ježíši, vy vypadáte!« bylo její drulié slovo, když Lén pozdvihl hlavu.

Povstal těžce, ale ještě tíže povstal ryšavec. Zůstal vůbec hodnou chvíli klečet, zavíraje ztýrané tváře do loktů. Až do té chvíle vše odbylo se mezi ním a Lénem bez hlesu, nyní však ryšavec vybuchl strašným vzlyknutím do rukávu, tisknutého k obličeji. Zaplakal po druhé, až se zachvěly lopatky schýleného hřbetu jeho, namáhavě povstal a odešel v bučivém pláči, do rukou rdoušeném. Odešel za plot materiališté, jako by se tam byl propadl.

Lén, nevěda co činí, jenom z pudu, kráčel za ním, ale zastavil se u posledního trámu lešení. Tu se opřel a drahně i rychle dýckal.

Vše, co si v té chvíli uvědomoval, jedině byl úžas, ne však nad tím, co provedl, ale nad tím, jak mu je. Každým buchnutím jeho srdce svět se v očích jeho smršťoval, vždy tak, jako kdyby věci okolí shustily se v jeden nejužší hmotný bod, tak srostlý a těžký, že vnímání šlo mimo zrak a praštilo zrovna do hlavy, ne na lebku, ale do vnitř na měkkotu mozku. Každým úderem srdce ten smrsk viděného nastal neodhadnou náhlostí a hned zas se rozlétl a při tom ozval se v Lénovi ostrý svist, tak jako kdyby v obou uších jeho sedělo po cvrčku, a vždy oba najednou řízly na své skřipky. Tyto pocity byly pro Léna tím ohromivější, že je nedovedl takto rozložiti a pojmenovati, a také k nim nic nepřipojoval ve své mysli, než úžas nikdy nezažitého a naprosto nenadálého, žádnou hrůzu, té nebyly ani schopny jeho zdřevěnělé, vysílené údy. Uleknutí dostavilo se teprve, když nával polevil, když to shrocování sláblo a když Lén slyšel zase šumot deště.

Velikými kroky kráčel tu přímo přes hlinitý maz deštěm rozměklého okolí staveniště prve do ulice — ryšavec, obutý v botách, šerky v holinkách, navlečený do kalmuku, s holí a červeným uzlíkem. Odcházel z díla jako v sobotu po výplatě. Tu teprve Lén se ocítil zas a uvědomil i do své kůže zase přišel. Na nejzevnější špičce nosu cosi zasvrbělo jej lehtavě, jako když moucha sedne. Lén hmátl po ní a ha prsty shrkla mu notná krůpěj krve. Sáhl si na čelo a z něho visel cár kůže, obnažená rána pod dotekem zažehla bolestí. Pracně vzpomínal na to, kterak se s ryšavcem válel tady pod lešením. Zůstaly tu ještě jeho trepky, ty nevzal s sebou.

Kabourková bez hlesnutí hleděla si svého, tentokráte měla šátek až na oči. Lén zalezl do své hlídačské budky a padl na pryčnu. Při tom, jak uléhal, zuřivá bolest střelila mu mezi oči. Zaťal zuby…