Kašpar Lén/V

Kašpar Lén Karel Matěj Čapek-Chod
IV	V	VI

Údaje o textu
Titulek:	Kašpar Lén V.
Autor:	Karel Matěj Čapek-Chod
Zdroj:	Zlatá Praha, roč. 23. č. 12, č. 13, č. 15 a č. 17
Vydáno:	1906
Licence:	PD old 70
Kapitola z původní verze románu Kašpar Lén mstitel. Viz redakční poznámky k obsahu.

»Holka modrooká, nesedávej u potoka, nesedávej tam!«

Mareček, muzikantská duše, šumař, obdivovatel neúměrný konservatoristy, denně po poledni hrajícího zedníkům na stavbě pana Konopíka, zpíval z plna hrdla na hořejším příčli žebříku, s něhož slézal »jako pacholek s vodru na mlat«, totiž proti zednickému mravu, obrácen zády k žebříku, sedě.

Zpíval po virtuosovi, který holku modrookou hrál v jakési závratně skvělé úpravě s notovými tóny, a v nadšení nad takovým uměním, vysoko vynikajícím nad zimní jeho zaměstnání, pokračoval Mareček ve zpěvu: »V pityce si vidy tyčí, škydy tvyjich mydrých yčí…«, ale přestal, nahlížeje sám nechutnost krčmářského nešvaření písničky, oblíbeného u promoklých kumpánů.

»Lez, nebo ti šlápnu na hlavu!« prohodil k Lénovi, stojícímu na žebři hned pod ním.

Ale Lén neslyšel. Jak by jej na žebřík ukoval, dívá se Lén mezi příčlemi dolů celými dvěma patry skrz štěrbiny prken a trámů až do přízemí. Pohled jeho jde za přehoušlí ostře bílých slunečních paprsků z patra jako pravítko protýkajícich tmy uvnitř stavby až dolů, kam koukal Lén.

Zářivé pravítko světelné dolejším koncem stálo na předmětu lesklém co slonová kost, rýsujíc na něm tenký sek. Objevil se dole šátek v ruce, přejel světlý rys, ten ukázal se ještě okamžikem a zmizel.

»Na mou duši… no tak!« řekl Mareček a skutečně, ovšem jen žertem, dotkl se nohou temene Lénova zcela lehce.

Tu teprve vzpamatoval se Kašpar Lén trhnutím celého těla, seskočil se žebříku na lešení a zděšen, bled, se zavřenýma očima popadl se za hlavu právě tam, kde se ho dotkla podešev Zbíralova.

»Člověče, kdo by to byl řek’, ty že máš na lešení taky ještě závrať!« divil se Mareček, »máš to z pití, z prázdnýho žaludka anebo z nevyspání od hlídání, nebo ze všeho trojího?«

»Ale nic…« zabručel Lén, »kdepak…« čepici však sundal, dlaň na témě přitiskl, jako by se byl bůhví jak uhodil, a teprve potom otevřel oči a z hluboka si oddechl.

»I jdi, sakra! Snad tě nebudu musit svést dolů!« smál se kamarád, když už jednou na Léna promluvil; od jeho převzetí noční hlídky bylo to poprvé. Zprvu shora nebyl dobře viděl, kdo to je.

Lén musel se sebrat, aby se nezahanbil a doopravdy nevrávoral. Mareček ovšem nemohl mít tušení, co se v něm událo, když ucítil dotek jeho nohy zrovna na místě, kde sluneční průsvit poznamenal tam dole hlavu pana Konopíka.

»Ferdíku, to koumáš, kluku všivá, viď!« hovořil Mareček z rozpaků na zavalitého červenolícího výrostka učedníka, dychtícího s lešení do výšky k oknu houslistovu, odkud šveholily flažeolety a pičikata »modrooké holky«.

Mareček vzal hocha nemilosrdně za uši a natřásaje mu hlavou nařizoval:

»Pamatuj si, jak to vyvádí, a až se o masopustě sejdem s bandou v Chlostíkách, zahraješ to zrovna tak o pěkné hodince. Tak, teď ti aspoň mandle nespadnou!«

Ferdík zůstal všemi desíti prsty ve vzduchu roztaženými, jak byl Marečkovy ruce popadl, oči s okna ve výši nespustil, s místa se nehnul a hrstěmi do vzduchu podle taktu písně sekal dříkem vrtě.

Po kamenných, pokrokem stavby již zapuštěných schodech sestupoval Lén za Marečkem dolů.

Tady z klubka dělníků ozývaly se hlasy rozjařené, nejhlučněji Liprcajův. Nebylo lze hned přehlédnouti, co se děje uvnitř kroužku kamarádů, vždycky zvědavých na starého Liprcaje, uvázaného k žokové jeho, div ne prkenné zástěře.

»Ale, Ondřeji, Ondřejiii!« řečnil scvrklý trochýtek přes obrubu svého žoku, »Ondříčku, drahej kamaráde, tak se podívej, ty si se teda přece vykřesal!«

A starý živě potřásal rukou velikému silnému muži s odulým špitálským obličejem, nedobře na nohách stojícímu, takže pod makavými důkazy přátelství i slabouška Liprcaje hnedle kolísal. Usmíval se chuďas nemukaje a Liprcajovi přikyvoval jen tak bradou; oči jeho plaše chodily od tváře ke tváři, zřejmo, že mu volno nebylo uprostřed této houfné zvědavosti, hotové při pondělní náladě každou chvílí propuknouti ve smích.

Neznámý z rozpaků zakašlal a hnul se bokem. Při tom zavrávoral do opravdy, a když maličký dědek fajfka sám na padnutí repetivýma, od žil modrýma rukama po něm sáhl, aby jej zachytil, při čemž se mu dýmka až nadzvedla ve rtech horlivostí zkřivených, bylo to snad k smíchu, — je-li na kraji.

Všichni kolem vychechtli i Mareček se nezdržel.

»Jen vy se nic nesmějte, lidičkové,« začal Liprcaj kázat, »dyž někomu vomrznou prsty na nohouch, tak to není k smíchu. Však Ondřej tudle taky stával ještě loni na lešení jako pořádnej zednickej a doví, esli by dneska s náma nepracoval, dyby mu ty prsty nebyly vomrzly. Jen se na něho podívejte, na chudáka, dyť to je ňáká bolest!«

Dědek fajfka, unesen, že i jej poslouchají, byl by žvanil ještě dál, ale zájem smíšků hned polevil, jakmile zvěděli, kdo neznámý je a zvláště ti nejhlasitější nejdříve zarazili. Viděli, že nešťastník opravdu není k smíchu. Šli po svých obědích a starý Liprcaj, v líčeném dopalu, dýmkou za nimi píchaje do zad jim řečnil.

»Každýho z vás to může potkat, chlapsí, že vám nohy můžou umrznout, kolekové!«

Tu obrátil se poslední z nich a sehnuv se k nebohému fajfkovi, za hradbou zástěry trčícímu, pověděl mu velmi zřetelně:

»I dědku, děte si rači sednout, namrzlej ste vy, a to celej!«

Aby nahluchlý Liprcaj dobře rozuměl, mluvčí vetkl si prsty v nos, posouvl špičkou jeho Liprcajovi několikrát přímo do očí. Byla to narážka na celé stavbě vůbec srozumitelná.

Ostatní pospíchali rychleji než jindy o polednách.

Mrzelo je najednou, že se vůbec zastavili, a stydno jim bylo mužákům, náhle zvážnělým, že si zadali. Tlupa byla již hezky daleko od staveniště, a ještě jim nebylo do řeči. Mnohý z nich jistě na mysli měl vlastní příští, o němž dělák tak nerad přemítává. Není to tvrdost drsné mysli, že dělníci těžce snášejí mezi sebou zjevy, jež jim připomínají stáří a nestatečnost k práci. Proti Liprcajovi bylo to pudové hnutí, jež jevilo se výsměšky zdravých, a od chromce utíkali, jakmile zvěděli, že také býval zedníkem.

Kašpar Lén očí s něho nespustil.

Bylo teď vidět, že přivezl s sebou dětský proutěný vozík. Opíraje se o košatinku těžce kolem něho chodí, jakoby nohy z bláta vytahoval. Trochýtek Liprcaj konejšivě k němu hučí, mávaje dýmkou za tou »psotou«, ale chromec si už ani nevšímal.

A Liprcaj, aby tak docela nepohořel, znova mu nabídl pravici, potřásl mu rukou ještě jednou důkladně, vyklepal dýmčičku, ač v ní nebylo ani prášku, vyplivl bryndavě, takže musel provázek od úst vzíti, i dal se kodrcavým útěkem za ostatními.

Když ten cizí člověk osaměl, zachytl Lén jeho velice lítostivý, ba úpěnlivý pohled stranou do zákoutí pod lešením. Co tam Lén spatřil, způsobilo, že narovnal mžikem svou dlouhou postavu i vykročil v před až k samému oknu přízemku, odkudž pozoroval.

Co nejdřív shlédl, byly oči, tak veliké, planoucí, temné oči, tak dravě, hněvivě hledící, že se lekl i Lén, který na oči krom těch jediných povědomých tak pramálo dal. Dívala se tak ze zátmí za hromadou navršené malty žena, kterou dosud Lén na stavbě nikdy neviděl. Uhodl ovšem ihned, že je to nově přijatá, dnes po prvé zaměstnaná maltářka.

Pod každým pažím držela nemluvně a obě ssála na nezměrných prsou mladé dělnice, vyvalených naprosto. Černohlaví červíci hltavě pili ze smědých zdrojů a matka co chvíli odlupovala z prsu drobnou pěstku, přeplněné ňadro bolestně hnětoucí.

Byla nápadně tmavé pleti a nad smolu černých vlasů, šátkem do týla spadlým k čelu přihrnutých. Na kštici, na srostlém, jak prst silném obočí ležel bílý prach vápenný, pokrýval celou tvář, takže byla bělejší než obnažená hruď, ano i na řasách byl patrný.

Tvrdé upření škaredících očí bylo odpovědí na lítostivě tázavý pohled mužův. Zlostně zavrtěla hlavou, zlostně snad i proto, že ji spadlý šátek pod krkem škrtil. V nevoli odvrátila tvář.

Zdálo se, že muž porozuměl.

Pokorně sklonil hlavu k vozíku, naplněnému dětskými peřinkami, a poodkryv na jednom konci, odvazoval objemný džbánek od proutí košatinky.

»I nech to tam,« ozvala se kojící žena, »šak si potom posloužím sama.«

Bylo zjevno, že se jedná o dvojí oběd, matčin i blíženců, chůvou i kuchařkou že je otec. Ten jenom malomyslně pozdvihl a zase spustil ruku a smutně potřásl hlavou.

»Beztoho bys rozlil,« pokračovala žena týmž hlubokým polohlasem, aby nikdo nepovolaný neslyšel, »k ničemuž už nejsi, chudáku… nemyslela jsem si, že budou lidi takoví diví… to bylo, že nás přece nesnědli!… Zatracenej led… teď tady sedím s dvěma dětma a s mrzákem na svoje jediný ruce… Ježíši Kriste!« a hlas se jí zlomil plačky bez slzí.

Každé slovo zarážela posměchem zrovna rezavým do muže, u vozíku nehnuté stojícího, a »chudáka« zabodla doň nejnelítostivěji.

A zas začala drtíc slova hněvem:

»Ale co! Holky odstavím, krm si je doma fenyklem, sem nemůžeš jezdit, tý vostudy mám na ponejprv dost!«

A v tom uťala uleknutím, plaše pohlédla v před a schoulila se do klubka hlavou co nejníže. Otevřela ústa co nejmožněji, až se běloskvoucí zuby ukázaly, i zabodávajíc bradu do uzlu od šátku, snažila se sesunouti jej na obnažená ňadra.

Stál před ní — pan Konopík.

Lén chvěje se celým tělem, zcela zřetelně viděl — měltě k němu hnedle na dosáhnutí — jak za černými skly brejlí kupčík mhouří, a jak se mu na oblých skráních perlí pot. Shýbl se hluboko k ženě přes to, že se do sebe zrovna zavíjela, a tu se zdálo Lénovi, že tučný lalouch stekl kupčíkovi ze zátylí do tváří a vychlípil mu ještě nestoudněji visuté líce a tlusté rty.

»A… a… požehnej pánbůh« mečel Konopík, »já pořád, jsou ty děti dvě, anebo jenom jedno, z daleka tak dobře nevidím…«

»Ruku poníženě líbám, milostpane!« vděčila se žena za všetečnost pánovu, začepýřena pod vápenným pudrem.

»To jste vy, ta Kabourková?« blekotal pan Konopík, »to jste nám přibyli na stavbě hned tři… Ale zaplať pánbůh, máte, ženská, co dát těm broukům jíst!… Nen-nen-nastydnete?… Ono už je v chládku studeno…«

A že to vypadalo tak, jako by se chtěl míti pan Konopík vlastníma rukama k nějakému před nástudem ochrannému dílu — Kabourková, jak seděla skrčena, opřela se nohama a posunula celé tělo i s úrodou v klíně na zad.

Tím sesypalo se z končité homole něco malty, nic víc než lopata, a to stačilo, že se upocený pan Konopík tak ulekl, že uskočil na dva kroky. Při tom sesmekla se mu čepice, spadla, a krátkozraký mužík nevěděl hned kam.

Okouněl k zemi sehnut.

Jedno z nemluvňat hnutím matčiným minulo se živného zřídla a rozelkalo se usedavě. A hned se ozvala blíženka ještě usedavěji.

»Sakra… sakra!« breptal Konopík skláněje se marně po čepici, ale v tom už mu ji podal Lén. Sporý zavalitý mužík mrštnou vzpruhou se vztýčil a posmeknuv velké černé okuláry na nose, podnesl oči dlouhánu Lénovi až po bradu.

Bylo to po druhé, co Kašpar z bezprostřední blízkosti zřel do krhavých, žalostných, krvavě rozeklaných zraků toho podlce. Těch několik okamžiků, než vzal čepici, trvalo Lénovi přespříliš dlouho. Zdálo se mu, že vidí v řídkém pápěří od zadu před holou lebku česaném a potem ve stužky slepeném žhavý sek sluncem před chvílí na témž místě narýsovaný.

Zaskřípal zuby, ale v tom se Konopík od něho zrovna utrhl a utekl na měkkých krámských střevících.

V běhu uchopil brejle ještě jednou do ždibce a střelil pohledem po chromém Kabourkovi a ve chvilce zazvonil zvonek ve dveřích, kde Konopík zmizel.

Lénovi se ulevilo a prsty jeho pravice, svírající v náprsní kapse olověnou váhu, povolily. Svět se s ním ještě točil a Lén věděl, co by se bylo stalo, kdyby byl Konopík ještě okamžik otálel…

»Máte co dát jíst, ženská!… bys žral sebou, mužskej!«

Slova tato, zabručená zrovna nad hlavou Lénovou, vzpamatovala jej úplně. Na lešení svrchu seděl ryšavec a žvýkal plnými ústy.

»Ha, ha!« doložil ještě vyhýbaje se pohledu Lénovu, »těch mužskejch, co by očima snědli, matko drahá, je eště vícejc, než ten jeden!«

Lén táhl, jak by jej polil.

»Máte recht, matko,« slyšel ještě vtipkáře, »jen zavřete tu pšajsalmárku pro podruhy… Spadnu a zabiju se. Lidi! Ha, ha!«

Nesmál se do opravdy, »ha, ha« jen tak říkal.

Lén však obešel rozlehlou hromadu písku na nároží staveniště až na slunnou její stráň a padl tu jak podťat na hodinku spánku. Nahražoval tak oběd.

Jídával teď jenom večer.

»Ha, ha! Hodnej chlapec!« zazněla mu v sluch odkudsi už zdaleka jeho přezdívka, která mu zůstala hned od prvního dne, kdy byl jako »hodnej chlapec« od Liprcaje uvítán.

Houslistova zběsilá píseň o holce modrooké rozléhala se stichlým staveništěm až sem. A že těžké jeho hoře ulehlo s ním, cítil Lén jeho hlod pod veselými, odlehle seslabenými zvuky tím bodavěji.

Slunce svítilo mu zrovna do tváře, dny byly toho října jako »kolárek«, říkal dědek fajfka, písek byl vlahý jako na peci, a tu… z ničeho nic… chodí Lén jako voják v neděli po Roveredu… a zastaví se pod rudou plachtou ovocnářky. Ta, hle, nic jiného nemá na prodej, než meloun na melounu, všechny rozkrájené na krvavé plástve, lákavé k hltání. Lakotně prohlíží si hladový Lén rudé řezy, posypané vrchovatě běloskvoucím cukrem ve šťávě ovoce zrnícím; má sice třiadvacet zlatých v kapse, ale ty patří už někomu jinému, a Lén by přece rád.

V tom — kde se vzaly — tu se vzaly strašné černé oči prodavačky Talijanky:

»Žral bys, mužskej?!« křikla pronikavě.

Lén vzchopil se z prudké dřímoty na lokty.

Vybouřen dívá se kolem, všude ticho, i housle přestaly. Jenom kdesi za jeho zhlavcem, za hromadou písku rdoušené kroky a hvízdot a u jeho nohou šeptají kapky, upadající z neutěsněného kolínka stavebního vodovodu.

Nic není…

To Lén zná, tohle náhlé probuzení z prvního sna; co se pamatuje, zvlášť co je z vojny doma, ať usnul ve dne anebo v noci, vždycky jej to vyhodilo vzhůru.

Padá zase zpět do písku a téměř okamžitě a tvrdě usíná. Ale před samým utonutím v mrákotách ukázala se mu dokořán rozevřená ústa Kabourkové, vrtivě bradou tlačící uzel šátku na smědá ňadra, a v ústech zuby nad cukr skvělé.

*

Když se Lén probudil, stál na obou nohách, tak rychle vyskočil. Někdo přes něj běžel a notně jej kopl do bérce, Lén leknutím zrovna funěl. Byl to učedník Ferda i utíká pryč s takovým jekotným pláčem, jako kdyby jej byl někdo ztřískal.

»Ferdo, co je ti?« křikl Lén, ale hned se opravil: »Ferdo, co se stalo?!« Zaslechl už halas ze staveniště.

»Ale bože!« zahořekuje výrostek, a zdaleka je slyšet, že jej slzy dusí, »dědek fajfka spadl a snad je do čista!«

Zaplakal ještě něco o doktoru a ten tam.

Pod lešením u vchodu černo od lidí. Nezvyklé kabáty hrnou se sem z ulice, uvápněná šerka se musí do klubka teprve tlačit a řízně lokty dobývá si domácího práva. Změt hlasů a nade vším polírovo hulákání. Už zahlídl i Léna a řve mu vstříc:

»Taky byste moh’ bejt na stavbě, buď ste hlídač anebo zedník, zatracený dílo!«

»Ten by ho byl chytil,« odpověděl za Léna některý dělník stejně hřmotivě, »to vám dobře napadlo, pane mistr, na to jste kápl. Zrovna do náruče. Ale že jsou jen tři prkýnka na poschodí, a že se stěhujou z jednoho do druhého, to nevidíte!«

Mistr hulákal víc úzkostným než zlostným hlasem, křičel z ustrašení neštěstím. Událo se patrně teprv několik okamžiků před tím, jak bylo vidět na divácích z ulice přiběhlých. Hlavy jejich se ještě neustálily, se zimničnou dychtivostí hledaly mezeru mezi rameny před nimi stojících, hltavi krvavé sensace, jako zvíře nižšího řádu potravy.

Necitelná zvědavost urazila Léna, hledajícího vždy, čím by se rozlítil, takže ani nevyčkal vybídnutí polírova i pustil se do cizích lidí němě docela bez výstrahy. Když vyletěli dva tři, ostatní spěchem opouštěli jeviště bezděčné tragédie, aniž zahledli jejího hlavního hrdinu.

Poslední z nich, elegán v cylindru, nemohl se odloučiti od podívané na to, co odehrávalo se na zemi uvnitř chumlu dělníků; měl z ní ovšem nejvíce, poněvadž všechny ostatní hlavou přečníval. Léna, který nepříliš bystře i víc pudově než uvědoměle usuzoval, nejvíce dráždil tento jemně oděný člověk, který lakotou, aby mu neušlo ani nejmenší hnutí, pozbyl veškeré pracné své slušnosti.

Vzal jej i odhodil tak řízně, že lesklý spanilec vzal druhou o sloupec lešení, až mu spadl klobouk s hlavy.

Lén na okamžik se zarazil, když viděl eleganci v utrpení, namaštěné vlasy zcuchané, narůžovělou tvář blednoucí… Neznámému skvostnooděnci stačilo, aby nabyl statečnosti, že prudce nasadil skřipec na nos, ale když shlédl ještě delšího dlouhána před sebou, bezmezný vztek v jeho tváři couvl výrazu znovu nalezené hrdé ušlechtilosti.

»Tak co bude?« otázal se Lén hnedle šeptem, jako by se osměloval. Ale vypadal asi zlověstně, neboť mladík oprášiv klobouk, posadil jej klidně na hlavu i prohodil k němu s výrazem nesmírné vznešenosti:

»Tak tedy, co by bylo, kdybych byl náhodou lékařem?!«

A odešel.

Lén neměl času pochopit bezednou hloupost této námitky, jemu jednalo se jenom o to, aby se zaměstnal a nemusil se starati o to, co se děje uvnitř klubka soudruhů; bál se strašně toho podívání, jehož odraz viděl na zpopelavělých tvářích kamarádů. Ačkoli jej hnětla rýpavá lítost s dědkem fajfkou, přece by byl tuze rád utekl ze staveniště.

Z ulice přiletělo ještě několik nadávek a podléštkou také kámen, bez úmyslu hozený jen tak po zemi jako protest od někoho z okounějících ničemů, kteří práci pomáhají jenom očima a na každé stavbě jsou hlídačů přirozenými protivníky. Toho použíti chtěl Lén i vyskočil.

Ale jenom na jeden skok.

V krámku naproti ozval se zvonek a holohlavý měkkošlápek obezřele vyšoural se na chodník. Než vidět zase holou hlavu kupčíkovu, to přece raději rozbitou hlavu dědka fajfky.

A Lén se vrátil.

Klubko lidí pod lešením už zřídlo i přestalo se vinouti kolem středu, uklidnělo. Bylo z něho slyšeti nyní úpění polodětského hlasu, a ježto se každou chvíli někdo z těch, kdož v nejužším vnitřním kroužku stáli, do vnitř shýbl a zase vztyčil, vypadalo to, jako kdyby se byli sestoupili jen k tomu, aby hocha na zemi plačícího ukonejšili, a jakoby se jim to nedařilo.

Naposledy vztyčil se ze sehnutí člověk pod červenou čepicí, jejž Lén znal z prvního večera po svém příchodu do Prahy, — veřejný posluha Cverenc.

Ten, zdá se, přičinil se poněkud násilněji o uklidněni plačícího, neboť pláč proměnil se ve hněvné zaúpění a rozpačitý úsměv Cverencův, jakým se rozhlédl, měl platiti patrně za omluvu z jeho unáhlení.

A tu uviděl hlavu dědka fajfky Lén.

Ležela na klíně Kabourkové, od modré zástěry její sotva k rozeznání. Nezvyklý, nemožný výraz té tváře, či ještě živé, či už mrtvé, pokud ji bylo vidět pod náčinkem, k němuž užila Kabourková šátku s vlastni hlavy, ještě úžasnějším stal se do kořán otevřenými ústy starocha.

Jakéhosi zdání života dodával mu urputný pohyb jeho pravice loktem nastavené jakoby proti péči, již s ním lidé měli, ale Lén hned uhodl, že je to ztuhlý pohyb obrany z poslední rvačky dědka fajfky o živobytí, při srážce s nejtvrdší a už nepřekonatelnou překážkou.

Že spadl dolů, to už bylo vykřiknuto několikráte, jenom se ještě nevědělo, zda s druhého, či třetího patra.

Také toho, kdo plakal, zahlédl nyní Lén. Nad zabitým Liprcajem klečel hoch, poloviční dítě. Kormutlivost pohledu ještě tesknější byla jeho chováním. Kmité prsty jeho hybných rukou hrály po celé postavě ubitého. Každý dotek jako nový poznatek skutečnosti zesiloval úpění dítěte a v okamžiku, kdy Lén byl přihlédl, bolestné dojetí naříkajícího hocha dospělo vrcholu a zlomilo se spádem v hluboké hoře.

Že byl hoch slep, poznal každý vidomý. Lén uhodl nyní, co s ním tropil Cverenc a ostatní. Nechtěli jeho rukám dovoliti, aby dospěly až tam, kam se jim to nyní podařilo, když Cverenc pustil.

Slepý — a byl to vnouček Liprcajův, o němž Lénovi vyprávěl hned prvního dne — pospíchal nyní rukama ku hlavě dědově a zarazil, jakmile nahmátl vlhko, pomaloučku šly prsty po stružce, vytékající z pod mokrého náčinku, až konečně stanuly — a v tom vznesly se do výše.

Hoch popadl se dlaněmi za spánky, zvrátil hlavu nazpět a zaryl potom obličej do pytlové zástěry zabitého děda, klenoucí se nad ním jako směšný krunýř, daleko mohutnější než trochýtek mrtvého nyní těla v něm.

Dutě zněly zoufalé výkřiky hochovy, že byly rdouseny, tím více rvaly srdce.

»Tohle není k vydržení,« řekl kdosi zajíklým hlasem, »ten chlapec by se měl vzít pryč.«

»Co je to za slepýho?« osměl se jiný.

»Slepej je proto, že nevidí, mezku!« zněla odpověď zařváním, jež bylo zřejmým ulehčením vlastní strázni.

Lénovi zatajil se dech při tom výjevu, jako kdyby mu žebra chtělo rozvrátiti, i zželelo se mu starého kamaráda i jeho vnoučka nesmírně.

»Nu už nepolezeš na žebř…!« vzpomněl si na jeho nadějná slova a na mysl přišlo mu i nadšení, s jakým rozhovořil se Liprcaj tenkráte o chrpových očích svého slepého vnuka. Ach, nebyly takové, viděl to Lén, když je hoch v okamžiku seznání, na čem s dědem nebožtíkem je, zvrátil nazpět.

Přišel lékař, starý šedý pán, a již z daleka mávnul rukou, že jeho pomoc bude marná. Stanul nad skupinou za všeobecného ticha, jenom dušené vzlyky slepcovy…

Lékař okamžik postál a pak mírně, prosebně ukázal:

»Toho hocha!«

Nikdo se nechtěl hned hnout, ale posluha Cverenc poznal, že přišel jeho okamžik, aby ukázal pohotovost, neohroženost a nutno-li i bezohlednost veřejného funkcionáře s červenou čepicí a číslem.

Chvátl hocha s takovou řízností, jakoby se jednalo o neživé břímě, a rázem postavil jej na nohy a sevřel jej v náručí. Ne však dost pevně, neboť hoch zoufalým trhnutím vybavil se mu a zase sklesl na kolena, ale Cverenc zdvihl jej znovu a znovu postavil jej na nohy, až cvaklo.

»Nač ty kvalty s chuďasem!« podotkl klidně chraplavý Truneček, »dyť to snad nemusí bejt…«

Jako ve snu postavil se ke kádi s maltou. Všichni mlčky strojili se k práci, zakaboněni, na všech bylo znát, že zabývají se společnou myšlenkou. Jenom Truneček měl svou zvláštní.

Navlékaje zástěru prohodil svým ochraptělým hlasem:

»Budete vidět, že ještě půjdou dva… pamatujte si to, že na každý stavbě, dyž se někdo zabil, nezůstalo při jednom nebožtiku, a dyž jeden vzal za švy, byli vždycky nejmíň tři…«

Těmi slovy Lén procitl ze svého polozmámení, jako by jej byl jménem zavolal. On totiž dobře věděl, kdo je to, ten… druhý.

Úpění slepcovo znělo sem nahoru jako ze studně.