Kašpar Lén/IV

Kašpar Lén Karel Matěj Čapek-Chod
III	IV	V

Údaje o textu
Titulek:	Kašpar Lén IV.
Autor:	Karel Matěj Čapek-Chod
Zdroj:	Zlatá Praha, roč. 23. č. 9, č. 10, č. 11 a č. 12
Vydáno:	1906
Licence:	PD old 70
Kapitola z původní verze románu Kašpar Lén mstitel. Viz redakční poznámky k obsahu.

Asi za čtrnáct dní na to dědek fajfka, zmírniv hlas, prohodil k Lénovi:

»Holečku, mně se zdá, koleko, že ji taky pěstuješ, hořlavku, mršku šedou ?«

»A co bys zapíral,« děda hovořil dále na odmítavý posunek Lénův. »To já znám dobře. Přišels vopálenej jako cikán a zbledl's a si smutnej, a ztloustl si, chlapče, a kdo při těžkej prácí stloustne, ten ji pije, zvláště při začátku. Moc bych se divil, dybych se mejlil, a zas na druhý straně bylo by to divný, dybys to dělal. Dyť vy cosiálisti to ve zvyku nemáte, vy přeci račejc litr! A taky bych tě varoval, koleko, moc bych tě varoval. Tudle se na mě podívej! Co pak si myslíš, že bych já byl jinač takle seřezanej?!«

Dědek fajfka měl pravdu.

Lén se »oddal«, jak zní přelomeně rčení, vynechávající, čemu se oddal. Stává se to zhusta vojákům, kteří se vrátili z posádky ve vinném kraji. U Léna byla však ještě jiná příčina. Když byl otráven jedním jedem, propadl i druhému, jednomu k vůli druhému.

Došlo k tomu takto.

Když se Lén po svém setkání s dcerkou Kryštofovou přes noc probral ze zděšeného úžasu nad místem, kde ji nalezl, a z ohromení nad tím, co od ni zvěděl, zbyla v něm mimo jizlivého, ochromujíciho hněvu proti původci neštěstí Kryštofova i Mařčina taková náplň lítosti, že si s ni počíti nedoved'. Odkud tolik — vlastní a nad sebou samým — bolesti a proč — to mu teprve vyložily housle z podstřeší nad stavbou. Rozumí se ovšem, že neměl ani vzdáleně toho přibližného porozuměni pro »Luciji«, jako kamarádi šumaři-zedníci, a snad by za jiných okolnosti bývala náhodná produkce mladičkého marnivce-umělce zůstala beze všeho dojmu na jednoduchou a temnou mysl Lénovu.

Ale v těsném příbytku jeho duše takto nárazem prolomena nová netušená místnost a v té dříve nebývalé prostoře našly zvuky teskné hudby ohlas tak účinný, že se všechna chvěla s sebou. Náhle mu bylo jasno, proč ještě večer po svém příjezdu musel stůj co stůj navštíviti starý svůj byt u Kryštofů, kdež se ovšem něčeho zhola jiného nadál a také nyní věděl, proč vlastně prázdný svůj vojenský kufřík naplnil hrozny už v Roverech.

Zostřilo se náhle tušení věcí, před tím jenom povědomě. Lén, který nikdy nepřemýšlel o budoucnosti na týden napřed, byl by se nepochybně znovu ubytoval u Kryštofů, kdyby je byl našel a kdyby byli měli místa pro něj. Byl by zase chodil bez dalších úvah se starým do práce a Mařka byla by za oběma nosila oběd jako dříve. Tohle by bylo trvalo nějakou dobu, a také jen pouhým trváním času i velice střízlivým, víc důsledným než vzrušeným postupem prostinkého děje byl by si statečný fasádník jedné neděle a to snad z nutnosti již velice naléhavé — neboť dříve by asi k tomu sotva bylo došlo — vzal Kryštofovic Mařku za ženu. A v pondělí po svatbě byl by zase šel do práce jako jindy nejvýš s nějakým hlodem v mysli, který by byl s prvním zívnutím zmizel. Potom by byla Mařka nosila za ním, jako jiné ženy za svými děláky, celý ten domácí krb v obědním košíku a za nějakou chvíli, jistě už z jara i rodinu v náručí k šťastné mezipolední hodince na písku, za stavbou.

To všechno se Lénovi ani zdaleka nenamanulo, když se z nádraží ubíral, ani když Mařku našel, ani když na třísle u řeky zbytek noci ztrávil. Teprve odpůldne, když Mareček vyhvízdal na houslistovi oblíbený svůj kousek s milovnými a lítostnými zvuky houslí, stalo se, že Lén náhle a zrovna okamžitě pochopil, že i on sám zúčastněn jest na tom, co se stalo, tak dobře, jako starý Kryštof a jako Mařka.

Prudce pocítil to, když mu rty i tváře tak ztuhly, jakoby mu z každé strany prst do nich zatkl, tak že si zapálil, ano proto zapálil, aby nezaplakal! Bylo mu strašně, když toto překvapení v sobě objevil. Kdyby byl při svém návratu shledal, že za jeho nepřítomnosti Mařku jiný muž získal už pro sebe, byl by snad ze svého hnětu vzplál mnohem spíš, ale méně náruživě. Teď však přepadla jej ke všemu, třebas opožděně, ale tím hlodavěji představa žádoucnosti toho děvčete, jakkoli včera ani na okamžik takovému hnutí nepodlehl, a Lén, dotud jako dítě neporušený, poprvé ve svém životě seznal, že mohou líce pálit také po ráně, z vnitř na ven zasazené. Seznal, i to, že niterný hlas tak může řvát, že kdyby ostatní slyšeli jej tak, jako on, jistě pustili by všechno z rukou a udiveni ohlédli by se po kamarádu, který si jich nevšímá a předstíranou horlivostí díla snaží se zastříti, že z jeho prsou vychází jek, přehlušující všechen hluk a úpěnlivě prosící, aby přestala už ta nemilosrdná píseň o jeho žalu a hanbě.

Kriste! Hanbě!

Neboť nebyl to jen jeden muž, který Mařku pro sebe získal. Mráz vzal jej od lýtek vzhůru po těle a Lén vztekem stiskl na plocho trubku cigarety mezi zuby. Před očima zavlnila se mu bělost pleti vzlykající Mařky, jak ji včera viděl, a Lén se sám sebe lekl, když zaslechl svist svého vzdechu mezi rty, dušený to ohlas úpějící duše.

Takto zvěděl náhle a přece pracně Lén, na čem s Mařkou jest. Zmámen tímto objevem, jako ve snu pracoval až do večera, vyslechl bez dojmu smutné vypravováni Liprcajovo, aniž by byl už promluvil i jen slova.

Sedmé se dočkat nemohl, a sotva že padla, již byl na cestě po včerejších svých stopách.

Loudal se staroměstským bludištěm déle dvou hodin, než čile došel. V černé rokli uličky, vždy stále stejně sychravé, ať nad ní kmitla hvězdička jak přelétla jiskra, anebo se nad ní tmělo těžké nebe noční, došlo pak k prvnímu zoufalému dostaveníčku Lénovu s Mařkou, potom se tak dalo každého večera.

Peklo pokaždé znovu započaté a se slibem pokračování na zítřek odložené. Když se sem Lén zas poprvé vplížil, měl už v paměti nynější vzezření Mařčino. Srdce buchalo mu úsilně. Při prahu zahlédl cíp šatu, ale když přišel bliž, vylinula se z veřejí ženská hlava mnohem výše, než bylo lze od Mařky očekávati. Ve dveřích stála vysoká hubená ženština s tvářemi tak nabílenými, že i ve tmě svítily, a když se Lén kolem zdi plazil, zakašlala. Lén šoural se dál až za roh, za nimž číhala svítilna plamene z uličky neviditelného, prozrazující se toliko dštivým jasem přísvětlí, a tu se postavil.

Dlouho to trvalo, než se zase do uličky odvážil. Vejřil do tmy, v níž na druhém konci stál prudce světlý výsek ozářeného prostranství před vojenským skladištěm. Zbystřený zrak Lénův rozeznal i stín přecházející vojenské stráže i každou postavu chodců, tam na druhé straně za černou průlinou ještě dosti četných. Mnoho jich přešlo, až konečně jedny kroky otočily se kolem rohu a v černé uličce cvakaly dál. Na kaluži světla se zastavily, uličku překročily a Lén zaslechl šeptnutí vnitřních dveří místností. Za malou chvíli šeptly ještě jednou a na kalně šedém kameni pažení ukázal se stinný, přesný obrys zavalité ženské postavy — Mařka.

Lén myslel, že se musí rozběhnout, ale zatím nehnul se s místa. Neboť teprve tu napadlo ho: Co jí chci, co jí řeknu, co udělám?

Nevěděl, nešel.

Ustrnul v dívání, všechna tma před očima proměnila se v žlutý rzivý svit. V něm vše zmizelo. Jen uprostřed v úzké štěrbince vidu utkvěl obrázek kamenného břevna se spolehlou postavou Mařčinou jaksi zázračně ostře viditelný. Lénovi bylo, jakoby byl do té dálky vyslal oči na zvídku, cítil tlak té námahy v spáncích i šumot krve v uších zvonící.

V tom zase káply na druhé straně za uličkou dva kroky, mámení očí zmizelo a Lén vykročil v před.

Všechny síly, co jich v něm bylo, táhly jej zpět, ale přece šoural se vpřed. Tak se tlačil ke zdi, že mu osvětlená škvíra vchodu téměř zmizela. Byl již hnedle u samých dveří, když Mařka postoupila až na samý práh, zřejmě slyšel chrustnout čerstvý písek na prahu pod její nohou.

V tom — zpola udušený výkřik její a Lén se zastavil. Mařka couvla dovnitř, ale patrně neutekla, neboť dvéře neplestily.

Ani Lén se nehýbal.

Krátké, vzrývané vzdechy ozvaly se ven: »Ch - ch - ch…«

A ty přiměly Léna k poslednímu kroku. Vskutku Mařka tu stála, ruku na knoflíku dveří, upřeně pohlížejíc na Léna a po dětsku vzlykajíc, zrovna tak, jako před lety, když . přišla domů a nechtělo se jí ode dveří pod otcův nemilosrdný řemen. Zrovna tak šklebila silné své rty a zrovna tak byly vypnulé tváře její zality slzami, hotovým potokem.

»Mařko!« zašeptal Lén divokým šeptem vzrušených choleriků, »Mařko! Sebou! Hned!«

Úžasno, že mohl býti před chvílí jen na okamžik v rozpacích, co jí říci! Ano, pro tohle sem přišel, pro nic jiného, leč aby ji odtud odvedl, a to už měl vlastně udělat včera! A v náhle vzplanulém rozhodnutí dodal jaksi vítězoslavně:

»Seberte se a pojďte, přišel jsem pro vás!«

A tu Mařka sepjavši ruce, zalomila jimi, postoupila vpřed, opřela se o pažení a dala se z dětského vzlyku do hořkého pláče dospělé ženy.

»—vždyť to možná není,« zalkala šeptem.

Důtklivě domlouval Mařce Lén, ale děvče odpovídalo jen odkyvujic hlavou či dvěma třemi slovy v hrdle rdousenými. Ale najednou Mařka všecka oživěla a už beze stopy pláče horlivě vykládá, proč nelze, a proč nelze hned. Při tom jí kůtky rukou křečovitě spínaných jen praskají. A hned zas dlaně tiskne do spánků a hned šátek k ústům, z ničehož zas nic náhle a buchavě vzlykajícím.

Ale než se nadál, aniž hned zvěděl, jak to přišlo, stál Lén u dvířek sám, ohromen. Mařka zmizela, ne však sama.

Uprostřed slov a slzí vbodla kmity pohled do protější tmy, z niž odlouplo se cosi, či kdosi, na kamenných schodech zachrastil písek a Mařka i za ní v tom náhlém okamžiku neodhadný výlupek z tmy zmizely za skleněnými dveřmi, odkudž zazněl ještě krátký checht.

Lén byl tak překvapen, že dva, tři kroky udělal znakem na zad, a teprve tu, jakoby přišel opět ke svým údům, potácel se z rejny ve tmě utopené ven. Hanbou mu bylo zrovna mdlo, styděl se sama sebe povrchem celého těla, jež pod oděvem takřka ocítil. Na okamžik napadlo mu, že by si ulevil, kdyby dlaň i hřbet ruky důkladně otřel o drsnou omítku zdi. Zůstal tu horký dotyk prudkého stisknutí Mařčina, jímž se chtěla s ním rozloučit, anebo snad jej také odstrčit.

Ruce v kapsách, bradu zabořenu do prsou uháněl do vnitř Starého města, hledaje tu v změti ulic krámek s barevnými lahvicemi, hluboko v dlažbě prahem zabořený.

Sem musel nyní co nejrychleji, ne aby ulil, ale přepálil vnitřní žhání ohněm lihoviny.

Krámek už měl vratně přivřeny, ale Lén vstoupil jako domů. Byla tu zpola nálevna lihovin, zpola výčep piva a stálo tu i několik stolů. Nálevnu kořalky by jinak bylo nutno zavírat v časnou hodinu večerní, ale nad výčepem mhouřila policie oči.

Lén usedl a zahleděl se do svítivých srpků ve skle silné číšky, před něj postavené s týmž nápojem jako včera, aniž by se kdo byl ptal po jeho přáni. Leč co by napočítal dvě, obrátil do sebe stupeček jedním hltem. Z druhé sklenky už jen ulízl, neboť dosáhl, proč pil. Přišel na klidnější, třeba trudnější myšlenky. Uvízl v nich na dlouhou chvíli.

Po dlouhém dumání z hluboka oddechl i vylovil z náprsní kapsy umolousaný zápisník většího formátu i jal se hledati v něm prázdný list. Knížka byla hodně popsána, ale z většiny počmárána hrubými nákresy, na nichž si Lén, jich původce, patrně velice zakládal, neboť za každým vložen lístek hedbávného papíru. Pozorně a dlouho prohlížel Lén jednu kresbu za druhou, až konečně vyřízl čistě jeden, zvlášť vybraný list. Přiostřil tužku do velmi jemné špičky i napsal pod tvrdočárnou zednickou skizzu, představující však zcela zřetelně chrámovou budovu, tato slova:

»Kostel Sanmarko v Roveredo, v Tylorsku.«

A po chvilce rozmýšlení dodal menším písmem:

»To je tam, co jsme naposled leželi.«

Na druhé, prázdné straně listu začal:

»Velectěná—

a tužka se zarazila. Po velkém otálení připsal Lén:

»Mařko!«

Nespokojen pohlížel na tato dvě slova, ale potom mezi ně vsunul velice drobně a víc jenom tak naznačené dvě písmenka: »Sl.«

Ostatek dopisu napsal už bez rozmýšlení jako jedním tahem:

»My dva se už víckrát neuvidíme dokaď nebudu míti pohromadě ty peníze co potřebujete, abyste se mohla tamvosuť vyplatiti. Hlejte abyste nedělala žádnej nový dluh, jinač myslím, že to vydělám na stavbě. 45 zlatich jsou peníze ty se tak honem nenasušejí ale udělám to že jsem byl s tatíkem tak za dobře.«

Tady myslel Lén, že je s psaním hotov. Už lístek překládal, ale zas jej rozbalil a připojil ještě z náhlého vnuknutí:

»Také vám musím napsati že stavba co na ní děláme patří jemu zrovna naproti tomu lumpovi panu Konopíkovi. Kupcovi co vás skazil to je náhoda.«

Sotva že dopsal, vytřeštěně vstal Lén, zrovna jej to s lavice vzalo. Hnutí jeho bylo tak nápadné, že ve skupině mokré čtvrti u nálevního pultu ustal mluvka hovor vedoucí a podezíravě na Léna chumlem tabákového kouře pohlédl. Aby zakryl okaté své počínáni, Lén sáhl za čepici a rozžehl na plynovém plameni cigaretu.

Usednuv zahleděl se Lén na poslední řádek svého dopisu Mařce.

»Toť že je to náhoda a jaká!« zašeptal Lén tak nevědomky, že se až ohlédl, kdo to vedle něho promluvil. Jen zvolna opadala vlna krve, která jej byla do výšky vyhodila. Stopil v hrdle na ráz celý obsah druhé sklínky, a že byl této silné dávce ještě nezvyklý, počal dýchati ústy, jak to dělají alkoholikové začátečníci.

Nebyl s to, spustit oči se slova »náhoda«, vzal tužku a důrazně je podškrtl. Aby se ho konečně zbavil, složil lístek, ale tak, že »kostel Sanmarko« přišel do vnitř, kamž Lén vložil i lístek hedvábného papíru ze zápisníku.

Všecek zhroucen úžasem náhody, až touto chvílí objevené, přemýšlel Lén velmi pracně o tom, kterak od svého příjezdu do Prahy dělal vlastně všechno naopak, než jak si to představoval. Něco, někdo silnější vodí a strká jim, kam nerad.

Dýmal prudce, ztracen sám v sebe díval se do kouře a když se za někým zavřely dvéře krčmy, a otřesem hnuly se valouny dýmu, kývla zas najednou mezi nimi holá lebka kupce Konopika vrtivě, jak ji byl viděl po prvé za pultem nad knihami. Klamivě tak, jako kdyby kupčík skutečně sám byl do krčmy z nenadání vstoupil. Pot zarosil Lénoví skráně úzkostí. Tato holá lebka byla také spolem ve spiknutí, také stála v náhodě a té se lekl Lén teď dvojnásob, že na Konopíka od samého poledne vlastně ani nevzpomněl.

Zaskřípal zuby a vztek nikdy nepocítěný zahrdlil Lénem až bolestně. A poněvadž mu věci napadaly vždy těžkopádným pořadem obráceným, vytanul mu právě nyní na mysli obraz, který jinému v takovém rozpoložení by snad býval nejspíše na snadě. Vzpomněl na smích a jek na rozskřípaných schodech a na to, jak umlkly ještě dřív, než odtáh'…

Každá myšlenka jakoby druhé palici podávala a od každé dostal do hlavy těžkopádnou ránu. Překvapen na nejvyšší stupeň tím, že tento stav jim už déle čtyřiadvaceti hodin cloumá, tona v pocitech největšího zhanobení, pokořeni, lítosti, vzteku, uvědomoval si Lén čím dále tím určitěji, ale také s úlekem čím dále tím větším, že se vlastně nachází v hrozném neštěstí a že neštěstí tomu dávno není ještě konce. A při tom ohledávání sebe sama zas a zas hmátl na jizlivě bolavou spáleninu duše, a právě že tak vztekle bodala, nedalo mu a ránu vždy a vždy omakával.

Ruka jeho, ležící na stole nad lístkem s jeho úpisem na »45 zlatich«, roztáhla prsty jako drápy, křečovitě se zdržující, aby dopis nesmáčkly, nerozdrtily, a hle, byl to jen »kostel Sanmarko«, který nedal tak dělati. Pracná, nemotorná kresba měla býti pro Mařku od Léna poselstvím velmi důležitým, Vidíš, o tohle přišlas, měl jí pokreslený rub lístku říci, byl bych ti vyprávěl o Tyrolích, o Roveredu a Tridentu, na nábřeží v parku, oba měli bychom položeny lokte na zábradlí a koukali při tom do tmy…

A zas vskočila mu do paměti malá Mařka, jak bývala tenkrát za večerů, když mu lezla po klíně, koleny rozbodávajic mu stehna, od práce na stavbě až žhoucí.

Ach, Lén poznal v té chvíli, kterak neukojitelně stojí o Mařku. Neřekl si to sic, ale pohnutí jeho bylo tak silné, že se ozvalo zas trnutí rtů, stahovaných odkudsi až z hrdla, stav to, který u Léna končíval v nejhorších případech jakýmsi suchým vzlykáním, spíš ze vzteku než žalu.

Rychle zaplatil a ven do noci.

Večera příštího seděl Lén zase na témž místě. Zase se vracel z uličky za skladištěm. Byl jí odevzdat svůj lístek a to přece musel, učinil tak beze slova a přelil.

A třetí večer přišel zas, přes všechnu přípověď, že dokud nesežene peníze, nechce Mařku vidět, na to už ani nevzpomněl. A tak po všechny večery další.

Byla to snad ohavná psina, co Lén prováděl, ale povržlivost svého počínání sám sobě hrubě ani nevytknul. Ovšem by se byl k smrti hanbil, kdyby jej byl dopadl některý z jeho kamarádů za rohem vějřícího do tmavé rejny, ale nyní už byl příliš spustošen utrpením, než aby se oddával úvahám o tom, je-li mužácké, co dělá. Je pravda, že za prvních večerů těchto návštěv při potulkách ulicemi, než se setmí, anebo návratech z krčmy, by byl snad vyl pod políčky, jimiž trpěla jeho čestnost, ale teď, kdy starý Liprcaj při něm zjistil, že »pěstuje hořavku«, teď už byl Lén o otázce cti svého záletnictví v uličce za skladištěm dávno sám sebou vyrovnán.

Potřeboval k tomu několik večerů při sklence, než byl tak daleko. Dvě věci byly mu v tom přemítáni nade vše jasny. Předně, že musí řičení vzteku v sobě umlčeti činem jedině možným, úplně dostatečným, aby vztek naprosto řičet přestal, za druhé, že Mařku musí dostat »z místa«, aby si ji mohl osvojit. Trvalo to dost dlouho, než do pořádku dostal, co udělá napřed a co potom, že obé dlužno odložiti až do zimy, až bude stát dům pana Konopíka pod střechou. Tato nutnost ovšem vyplývala sama sebou, neboť kde by vzal peněz, kdyby je na stavbě nevydělal? A že čin msty a odvety k utišení svého hněvu musí rovněž odložit na tu dobu, bylo teprve neklamno, neboť čin byl takový, že by po jeho provedení sotva zbývala nějaká možnost peníze vydělat.

Hm…! Tenkráte bylo už tak jisto, co vyvede, že kdykoli se mu počala v myšlenkách kmitati před očima vrtivá lebka Konopíkova, Lén sahával na zednické závaží, jež šňůrou ovinuté nosil v náprsní kapse od té doby už neustále.

Desatero plánů, kterak vše provede, vymyslil a zavrhl sedě v mračnu tabákového kouře v krčmě a zíraje do plamene nečistého plynu, stále jiskrami sršícího. Jednalo se hlavně a vlastně jenom o »čin«, vše ostatní bylo hračkou, ale čin musel být tak proveden, aby nezničil také Léna. Jednoho dne podalo se mu řešení té záhady tak překvapivě lehce, že všechno další přemýšlení bylo na dál zbytečným.

Od té doby, když tedy už v mysli bylo všechno hotovo, přestal ten neodolatelný útisk cizí sily, který jej stále před sebou strkal anebo za sebou táhl, a Lén obdržel od svého utrpení jakési příročí klidu s neodvolatelnou lhůtou. A poněvadž to, co na něj čekalo, bylo tak jako vykonáno, nesl stav věcí jako až do té doby samozřejmě nezměnitelný.

Večer jak večer chodil do uličky za skladištěm, ale Mařky se ani netkl. Na práh toho brlohu už nohu ani nepostavil. Ba, bylo zapotřebí, držeti se i od prahu někdy hezky daleko, neboť Mařka snad již třetí nebo čtvrtý večer přestala smutněti, a jakmile poznala, na čem je s ním, dokonce i rozvázala, a Lén, který si dobře pamatoval, že jednou živě toužil po tom, aby o zeď mohl otříti dlaň od stopy dotknuti po její ruce, štítil se tím hůře, že pro něj bylo nesporno, že odtud jednou půjdou spolu ruku v ruce.

O tom ani ona nebyla v nejmenších pochybnostech, rozepisoval se v té příčině velmi zevrubně na lístcích ze zápisníku vyříznutých, jakýchsi to pohlednicích s obrazy z Rovereda:

»Palacovečo, nejčkýn kasárny« a malým písmem pod to:

»Tady jsme leželi poslední 3 čtvrtě roku.«

Na rozmluvy nebylo času, při setkání se jenom vyměnily lístky, měla-li Mařka jaký. A měla-li, obsahoval vyzvání, při nejmenším pro všechno, co Lénovi svato, aby jí přišel pomoci ze světa, ona že na něm nežádá sice oběť života, ale že by si přála aspoň jeho rukou zemříti.

První její dopis, napsaný po jeho přípovědi, že ji vykoupí, byl ovšem zcela nepochybnou nabídkou společného odchodu ze života. Později spokojovala se pouze tužbou umříti v jeho náručí, při čemž naznačovala, že nečeká už od něho, aby jí »ublížil« on, zřejmě dávajíc na jevo, že si pomůže od toho světa sama. Na konec nežádala si pak již nic víc, než aby byl svědkem, »jak jedno nešťastné děvče samo od sebe do hodiny se ubírá«.

Zprvu rozčilovaly Mařčiny lístky Léna docela podle ubohosti jeho duše, ale když mu jednou psala, že »v tom okamžiku, jakmile se tyto řádky budou ocitati v jeho rukách, Mařka jeho nalézá se na svém pokojíčku již jen jako chladná mrtvola«, nevěřil ani na chvilku. Vášnivé obraty těch dopisů jej napřed omamovaly, aniž měl nejmenší tušeni, že uvázly Mařce z bídné četby, jejímu ovzduší přilehlé. Potom ustálil se na tom, že tak vypadají asi hnedle všechny milostné dopisy, měl nejasné tušení, že v psaníčkách od děvčat mnoho jedná se o smutných záležitostech toho druhu bez příčiny.

Hůře bylo pro Léna, když Mařka přestala o smrti a začala písemně i ústně zváti nahoru »jen na jedno políbení«. Tu bylo na Lénovi kolikráte, aby se bránil proti chvatům Mařčiných rukou. A přece plál po ní každým vláknem svých ramen, a když se při takových potyčkách Mařce podařilo dotknouti se jeho předloktí jenom hrotem prstů, mrazilo ho po celý večer na témž místě dotknutí. Když potom vstoupil do té uličky s dlažbou i za nejsušších dnů plytkou, zdálo se mu, jakoby šel struhou ohněm tekoucí. Vzpomenout si mezi dnem na stavbě na včerejší setkání, nato bahnivé peklo — horko žíznivé žádosti po ní zavlálo mu po celém těle, že se mu až hlava zatočila.

Když se mu to přihodilo poprvé, lekl se Lén té zlotřilosti v sobě. Přisvědčil jí na dva tři okamžiky a už se zápasu s ní nezbavil. Každým dnem stával se špatný chlap v něm špatnějším, a přišel den, že neměl jiné myšlenky, než kterak by mu podlehl.

Tu přepadávala jej zuřivost, i byl by snad celou stavbu ramenama svýma hned o celé poschodí výše vysunul, kdyby to šlo. Rasoval se, až vlastní klouby slyšel praskat. Bylo mu to málo, že dělá za dva, za sebe a za Liprcaje, i myslel, že kvapnější prací spíš přiblíží se k činu odvety, který v duši jeho zakotven byl jako kvádrová, úhly závažím změřená a zvážená zeď, na tisíc let stavená.

Lén rozdílům: mravnost — nemravnost rozuměl velmi povrchně, ale co udělá panu Konopíkovi za to, že Mařku zkazil a starého Kryštofa zabil, to byla jeho morálka, to byl nezbytný požadavek cti, jak mu rozuměl on, Lén. Slovo »čest« nejmenoval ani při dušováni, aniž mu kdy napadlo, co vlastně čest jest. V jeho světě »mít čest v těle« znamenalo nedat si nic líbit, a Lén by byl raději sám zhynul, než by panu Konopíkovi odpustil.

Proto jakékoli myšlenky na Mařku dřív, než ji a tátu pomstí, pokládal za nejzavržitelnější ničemnost, zrovna za spoluvinu na padoušství pana Konopíka. Tak to bylo uloženo pod jeho sklopitou, tvrdou lebku, víc pudem než úvahou vypřemitáno.

A přece ty drtivé myšlenky naposled ovládly jej tak, že bylo jisto, že už jim neodolá.

Než pomohl si. Rázem si pomohl od nočních toulek do uličky za vojenským skladištěm i od »hořavky«. Když se rozneslo na stavbě, že pan mistr hledá někoho, kdo má lehký spánek, což znamenalo tolik, jako že hledá nočního hlídače, ježto dosavadní, jak se ukázalo, byl sám »tahák«, zloděj, přihlásil se Lén. Hlídačem se stal, třeba že pan mistr zakroutil nad tím hlavou a povídal: »No dyž sám chcete« a třeba že ostatní dělníci zedničtí s ním nějaký den ani nemluvili, že hlídáni pořádný tovaryš na sebe nevezme, že to patří nádenniku.

Lénovi to bylo jedno, sám s nikým mnoho řečí nenadělal a krom toho se tím hlídáním dostal do pořádku. Měl o šedesát halířů víc a protože se s tím, co vyzdil, škudlil na sobě a šetřil na Mařku, mohl si hned v sobotu koupit ještě jednu košili. Ta vojenská sic nebyla k roztrháni, ale pomalu už nebylo, kde ji prát. Dosud ji sušíval při koupání na hrázi u Podola v neděli, ale nadešla chladna, s druhým poschodím chýlilo se ke konci září. Na třísle v kůlně hospody »u krále brabantského« při řece nedalo se také věčně každé noci spát, ježto měl podomek na takové ptáčky oko. A tady spal na stavbě, v hlídačském doupěti z narovnaných a prstí upěchovaných cihel, prádlo mu vyprala posluhova žena naproti.

Za večerů stával nyní pod lešením a snad někdy leckoho polekala jeho cigareta ve tmách, náhle vzplanuvší vedle dvou bezpečnostních světýlek červených. Dýmal jako z výhně, a když se jeho hostitel z onoho večera po návratu do Prahy naproti ubíral domů, nezahlédl z Léna nic víc, leč ploché líce, oharkem papirosky ozářené. Na konec mu i přestal dávat dobrou noc, když mu ji Lén nikdy nevrátil.

Ten zevloval do ulice, do niž slétala se střech stále tišeji a hustěji tma. A hleděl do svých barevných zmitavých kruhů, jichž kmit provázen byl pronikavým svistem v uších. Kruhy hloubily se a prolakovaly v trychtýř a v úzkém jeho otvoru na konci tkvěla lampa pana Konopíka, naproti v krámku svítící. Soustředěným díváním Lén zrovna koprněl, úporností zrak jeho až seslábl, že už nerozeznával v krámku nic než zelený kryt lampy a lesk kupčíkovy lebky, kulaté, hole a křehoučké. Tu křehkost ovšem neviděl, ale přesvědčení o ní bylo v něm tak určité, že mu časem z toho bylo až ošklivě. Zarýval prsty do olova váhy, v náprsní kapse ukryté, že je hnedle ztěží rozvíral, aby sáhl za čepici po čerstvém kuřivu.

Celé hodiny vydržel tak opřen o syrovou zeď pod lešením ve skrýši za hranici cihel, z předu hrazené kopcem navršené malty, a když lampa naproti shasla, Lén zrovna oslepl. Na dlouhou chvíli nic neviděl než zvolna točící se kolo s loukotěmi ze svijivých, nemožně fialových háďat. Musel před sebe hmatat a dlouho mrkat i přezírat, než se vzpamatoval z toho mámení.