Kašpar Lén/VII

Kašpar Lén Karel Matěj Čapek-Chod
VI	VII	VIII

Údaje o textu
Titulek:	Kašpar Lén VII.
Autor:	Karel Matěj Čapek-Chod
Zdroj:	Zlatá Praha, roč. 23. č. 21, č. 22 a č. 23
Vydáno:	1906
Licence:	PD old 70
Kapitola z původní verze románu Kašpar Lén mstitel. Viz redakční poznámky k obsahu.

Palec a prst nehorázně ohromné ruky, vyplňující celou prostoru Lénovy boudy, už po tolikáté a tolikáté shora sedl na jeho čelo a zavzal pekelně bolestně ždibec kůže mezi očima a zerval ukrutně. Lén docela zřetelně slyšel své vlastni zasyknuti, ale živou mocí nemohl se hnouti. Několikrát a vždy hlouběji zaryly se nehty nestvůrné tlapy do Lénova čela a vštíply se řeřavě až někam do mozku. Lén ovšem věděl, že spí, ale slyšel přece sama sebe, jak si naříká a jak jeho bolestné »Hech« mu v krku zavrčelo.

Drápnutí strašných prstů bylo stále nesnesitelnější, až naposled zůstaly vězeti k tlaku, jako nehty v mase rozemílanému sevření připojilo se táhnutí, prudké trhnuti, že Léna na pryčně náhle zdvihlo. Posadil se a — procitl.

Ještě se chytil za hlavu, neboť zavzetí nestvůrných prstů utrhlo kus z jeho čela a vzalo s sebou, zdálo se mu, že obrovská ruka prchajíc otevřenými dvířky suše drhla o prkenné veřeje.

Z hluboka oddychl a vzpamatoval se úplně.

Byla už hnedle tma a na stavbě dávno ticho. Odpoledne se už nepracovalo, jistě od hodiny. To věděl dobře, sic jinak by jej byl polír z boudy dávno vyhromoval, neboť toho nesmělo být ani mezi polednem, aby se složil na pryčnu, neřeklo-li se před jednou »fajrum«.

Venku repetil déšť do prken, šumně pral do písku, žbluňkal v nádrži na maltu, a blkotavý potůček hnal se zrovna pod dvířky do ulice korýtkem za půldne vyrýžovaným. Podtékal boudu. Z vnitř stavby bylo slyšet těžké kapky, mezi bedněním prolínajíci, jak se ozývají: »Já — ty — on … tu — tam!« »Zde!» řekla vždycky nejpádnější.

Lén sice měl vzít rýč a prodělat odpady, ale nešel. Už dávno mu nebylo tak lehce, jako tou chvílí, přes všechnu rýpavou bolest v čele. Nyní v sedě byla snazší. Leč přišlo mu zívnout a zůstalo při pokusu, nezmohl tváře, jak mu naběhly. Lén vyskočil, popadl střep ze zrcadla a mezi dveřmi přesvědčil se.

Vypadal…! Bylo to opravdu k uleknutí, ale Lén se přece jen víc podivil než zhrozil. Že by byl takhle sdělán, neočekával, na to však, aby se teď dodatečně dopaloval, tížila jej přespříliš jeho pravice, citelně utřískaná o tváře ryšavcovy, že nebude ten vyhlížet o nic lépe, to je jisto.

Toliko s tím rozdílem, že to, co napuchlo Lénovi mezi očima a na nose, zrzákovi přibylo na lících, poznat bude asi stejně těžce.

Co však ve tváři mít nebude, to jsou zaschlé rudé potůčky, jak se Lénovi po nose a líci řinuly s čela, jež bylo, jak popříti nelze, úderem polena »rozmanžárováno«, jak se odborně rváčsky říká. To však Lén nebral do účtu, neboť rána rukou a rána dřevem musí přirozeně vypadat jinak. Střípek zrcadla mu ovšem ukazoval, že co mezi očima měkkého, je jako »za šest fašírka«; takhle z daleka to vypadá jako velká pečeť, na niž vyplýtváno mnoho červeného vosku…

Ale nechť! Přece jenom on, Lén, byl vítězem, zrzák odtah', jako po výplatě. No, vyplacen, to byl! Leč…! Sakra! Ani usmát se nemůže? To řezání v tváři! Podívejme se, ani zuby dost málo stisknout! Ba i když se sehne, aby ve tmě u dveří lépe viděl, jak mu to cvoka v odulém napětí lesklé kůže!

Tu napadlo Léna — a Lén se na prahu své boudy vzpříčil jako svíčka — napadlo ho, proč se vlastně do ryšavce pustil, proč se tak mlátili? Ryšavec dal první, pravda, ale Lén po něm skočil, proč?

Naproti přes ulici lampář rozsvítil lucernu a jde dál, svítilna hoří, ale Lénovi rozbřesknouti se nemůže! Zarazilo mu to poleno i rozum?

Proč se to stalo?

Bylo ticho, ani nepozoroval, že už je po dešti, potůček z pod boudy už jen šplouchá, a Lén zřetelně slyší, kterak pod lampářovou žerdí cvrnklo sklo druhé svítilny sousední, hlouběji v ulici. Mžikem projelo jím vědomi jeho povinnosti, že on jako hlídač má také rozsvěceti.

Mávnutím ruky roztříštil zrcadlový střep o stoh cihel a šel po svých třech lampičkách výstražných, jež musely každou noc hořeti.

Je tak po dešti teplo, anebo je mu tak horko samotnému, až se mu po těle šimravě rozlézá? A pro Krista! Sotva chodí; krok udělá, kolena div neklesají, loket ohne a v lokti praští. Lze jednou ranou střískat po celém těle?

První lampička šťastně svití a Lénovi je, jako by v pustině stavby přibyla k němu živá bytost. Krvavěni jejího plaménku družně se mu vděčí, a ve chvilce hoři druhý i třetí. Tu musel se sehnout ke knotu, a když se zase narovnal, snop jisker střelil mu do očí, ne z lampičky, ale z krve.

Když prohlédl, mráz jej vzal po těle, s prahu hlidačské jeho boudy seskočila Kabourková.

Nepoznal ji až po hlase.

»Na zdar!« řekla a děvensky pružně seskočila.

Také k poznání ani nebyla, i vypadala tak, že Lén zůstal civěti jako na zjevení. Tohle že má být maltářka!? Vápenný škraloup zmizel s ní s obalem hadrů, v nichž ještě v poledne míchala; Kabourková přišla nastrojená. Na hlavě měla bily šátek, ale proti obvyklému cáru, který jí vězíval stále v týle, hanebně obkrátlý, takže ji na spoustě vlasů seděl jako kusá slepice. Za to sivě modrá jupka padla na ni jako ulitá. Bůh ví, jak dostala boky takhle dohromady, kuželka nebyla útlejší. V prsou nedopjala za dva knoflíky, splývaly odtud třásně rezivého vlňáku, jímž rod kabátcem byla obvázána.

Bez rozpaků, jako kdyby byla tentokráte přišla za Lénem již po desáté, sebrala do klina černou sukni, takže pod ni bílá naškrobeně zašustěla, usedla na práh boudy a opřela podpatky vysokých šněrovacích botek přímo do bláta nazdvihnuvši chodidla netýkavě. Vysokých, a mohly býti ještě vyšší tam, kde nahoře končily, vždy bývalo by viděti.

»Já vás hledala tam, myslela jsem, že ležíte při nejmenším zabitej!« hovořila Kabourková s čiperností náramně horlivou i na odiv stavěnou i se svátečními šaty, ale hned se odmlkla.

»Tak sem se přišla na vás podívat,« dodala po chvilce hlubokým, zmužnělým svým hlasem, vzhlížejíc k Lénovi, a když tento ještě stále civěl, řekla:

»No tak se u nás posaďte taky…!«

A podkasávajíc sukni pod rozložitý klín, aby měl místa, udělala:

»No taaa'!«

Takové rozmazlené protáhnutí slova »tak« bez »k« znamená v ústech takových velmi značný stupeň důvěrnosti, a Lén, třeba že v ženských příliš honěn nebyl, věděl dobře, co to znamená, když některá z nich takhle přijde, jako Kabourková. Chtěla tím prostě naznačiti, že si Lén může uspořiti jakékoli námluvy, a proto si počínala tak, jako kdyby skutečně už byly odbyty.

I ačkoliv tedy mohl vědět, do čeho se pouští, po chvilkovém otáleni sedl si vedle Kabourkové, snad proto, že mu všechno do hlavy ani dobře nelezlo.

»Co?!« zeptala se maltářka, ačkoli Lén ani nepíp'.

Ale právě tato otázka byla důkazem, že něco říci měl, a polo výčitkou, že nic neřekl. Lén však mlčel. Seděli tady, uprostřed všelikých stavebních hmot, mezi stohy cihel, hromadami písku a malty, jako za světem a nikdo by o nich nic nevěděl, kdyby sám měsíc nebyl se rozběhl na příč mračnem a nebyl se posadil na jeho okraji, očividně zvědav, co si Lén počne s Kabourkovou. Lén dobře viděl sinavým, vyždímaným oblakem světlou jeho stopu, než vyšel.

Nyní svítí tak znamenitě, že dešťové kapky, sedící v podélné trhlině podměrného trámu lešení, všechny dostaly jiskřivá očka. Mihotavá zář lampy naproti, odtud neviditelné, marně se tetelila, zdejší strana nic s protější stinnou nechtěla míti, celá utrnula v linoucím jasu měsíčním. Podpěry lešení vypjaly se očitě výš než ve dne, jakoby nic nenesly, než náklad zfialovělého stínu, v jaký odhmotnila se příčná břevna. Všechno hledí přímo do měsíce, pod nimž utíká mrak zřidlý tak jako siť ve hbitých rukou rybáře skládaná. I jiskřivá očka dešťových kapek i jiskry v očích mladé ženy vedle Léna, neboť že je opravdu mladá, to Lén vidí nyní zřetelně mžikem úkosem přes rameno.

Hle, už jí zase seděl šáteček v týle nakrabatěný. Přes smědé čelo, hned tam, kde počínal poutec, běžela úzká vlnitá černá stužka a ztrácela se ve smolných vlasech. Bulva černých očí svítila jak z bílého porculánu ve rudavě smědé tváři.

»Cikánka!' vzpomněl si Lén na vypravování ryšavcovo.

To mžikem úkosem Lén přehlédl všechno, neboť času mu nedala. Dívajíc se do měsíce tak, že svítivé její oči vypadaly jako přetékající studánky, svitem, ne slzami, prohodila:

»Aspoň dybyste řekl, dej vám pánbů dobrej večír, dyž k vám člověk přide posedět, já du jen kolem, byla sem tady pro snídaní naproti —«

»Dobrej večer!« řekl Lén zaschlým hlasem tak sípavě, že se k němu až obrátila.

»Kriste, člověče, vy vypadáte, ten vás zdělal, chlap proklatá!« vykřikla Kabourková hlasem náhle vzúpělým, »a to ste podestál k vůli mně, skrz to, co se ten člověk zrzavá opovážil!«

A její ruce vztáhly se po hrdlu Lénově.

»Vojtěše, můj milej!«

Lén, jenž byl stále ještě ohromen její návštěvou a ještě pořád mimo svých pět smyslů, snad by se byl dal obejmout, ale že jej oslovila »Vojtěše!« vzpamatoval se, a zachytiv její ruce na svých ramenou, namítl:

»Jaký Vojtěch?!«

»Když ne Vojtěch, tak jak?« ptala se, stále držíc ruce na jeho ramenou.

»Já se jmenuju Kašpar!« řekl Lén ve zmatku nikdy dosud nepocitěném.

»Kašpar se jmenujete?« zeptala se Kabourková a zaškytla ještě jednou: »Kašp—« a dál už se nedostala. Zvrátila se na znak v zajikavém smíchu. Zuby jí svítily na měsíčku jako kostky cukru, a smála se šeptmým chychotem. Sotva se utajila, znova vyprskla:

»Kaš—«; a znova se dala do smíchu, tentokráte se jí však už tak nevydařil i umlkla hned.

Lénovi se zdálo, že ani není tak veselá, jako že spíš chce toho »Vojtěcha« usmát, aby se na něj zapomnělo.

»A jakýho ste to myslela Vojtěcha?« dotíral.

Ale Kabourková mimo jeho nadání nezapírala:

»To já sem se přeřekla. To já sem znala jednoho Vojtěcha, sladovnickýho v pivovaře v — — tomtonoc, když sme tam přistavovali sladovnu,« a Kabourková se krotce odmlčela. Zadumala se jaksi strašně hluboko do bláta pod sebou, povytáhla suknici, stiskla mezi koleny, a zaklepala hranami podešví svých vysokých botek, jedním o druhý, natýčila jich špičky zálibně zpět a v tom náhle obrátila oči k Lénovi. Přihlédla k němu tak blízko, že v řádku brv, jímž srůstalo její obočí, rozeznal každý chloupek. V tom, co řekla, byla zpověď, a v tom, jak se tím okamžikem na něho smála, byla žádost na rozřešení.

Tupý Lén přece věděl, že kdyby jí odvětil také úsměvem, že by to bylo vlastně vyzváním k hříchům novým, v nichž by jemu, Lénovi, připadl snad Vojtěchův úkol. Neuvědomil si to tak zřejmě, ale cítil to, a zůstal zachmuřen.

Kabourková přestala se usmívat a zdlouha přerývaně vzdychla týmž tichým vanutím z hrdla, jakým se před tím chychotala. Vzdech byl tak dlouhý, že měl několik přestávek a Lénovi se zdálo, když k němu vzhlížela tak nahrbena, až jí šáteček v zátylí pod břemenem vlasů ztrácel, že každý úryvek jejího vzdechu zakulatil ji hrdlo tady pod uzlíkem šátku, zrovna nad beránkem, jimž vrouben límec jejího kabátce.

Když ani vzdech nic nebyl platen, vrátily se její oči zase ke špičkám botek, a co se v ní tou chvílí dálo, prozradila posměšným přikývnutím hlavy.

Ale Lénoví bylo najednou nade vši pochybu jasno, proč se pustil do ryšavce, proč jej tak nelítostně zvedl. Uhodl také, že přišla proto, že on byl vítězem, vítězem v boji před ní, a nevědomky o ni svedeném. V prvním okamžiku víc Lénovi vážila její návštěva jako důkaz jeho nepopiratelného vítězství ve rvačce, neboť kdyby byl podlehl Lén, jistě by Kabourková byla nyní sháněla ryšavce, aneb aspoň by k němu, Lénovi, nepřišla, potom ho napadlo, že v tom jejím nenadálém objevení vězí vlastně zcela neklamná nabídka. Proto si počínala tak, jako kdyby se znali od jakživa, proto se mu zmínila o Vojtěchovi, aby napřed věděl… co a jak…!

Takhle mu ještě žádná na jevo nedala, že o něj stojí, nikdy za ním žádná nepřišla, až tahle. V pomlce, která nyní nastala, změřil si Lén večerní svou návštěvnici; byla hlavou od něho odvrácena, takže z obličeje jejího neviděl nic. Ze tmy jejích vlasů silně vonělo, každým pohybem kyprých ramenou šuměly na ní sváteční šaty a náhle dotyk její šíje, plnou vahou na Lénově záloktí spočívající, ocítil vlaze, div ne blaze. Hruď se mu rozšířila dojmem zcela novým, a naprosto překonán, řekl Lén:

»A jak vám říkají křestně?«

Promluvil chraplavě ze sucha a zajíkl se, jazyk mu zrovna zablábolil, měl hrdlo plno náhlého rozjitření a prsa sevřena pod jadrným přimknutím kypré tíže její.

Kabourková neodpovídala, lopatkami jenom trhla. Ticho bylo úplné, z nitra stavby ozvala se kapka, která říkala: »zde!«, ostatní už dávno umlkly … V tom se počal Lén chvěli osykou, jakoby břímě ženy na prsou déle neudržel a co se potom s ním událo, bylo ohromující.

Ještě jenom viděl rozjevené porcelánové oči cikánčiny a vyceněné cukrové její zuby ve smědé tváři a již ucítil na svých rtech prudké vměstnání jejích.

To bylo první políbení ženy, které Lén kdy zažil, málem pozbyl smyslů.

Ale nemohlo se to stát, netušená slaď rozkoše, kterou Lén tak prudce náhle okusil, ustoupila bolesti, čiré bolesti, cikánka líbala drtíc jeho rty. Najednou rozezněla bolest v celé jeho raněné tváři snad víc od krve do obličeje mu střelivší než od úsilí přilnuti, ale palčivost stala se nesnesitelnou, Lén pokoušel se rozepnouti její objetí, ale paže cikánčiny byly nerozlomitelny. Klesl pod ní, až její lokty zaduněly na podlaze. Tu však ucítil Lén, dechu již pozbývaje, ve rtu nelítostně zaťaté zuby a to jej rozlítilo, stiskl železnými hrstmi ruce její k rozemlení a křečovitá náruč její povolila.

A Lén vyskočil.

»Člo—věče…té—be…já…dostala…pod…se—be!«

Úžasem bez sebe díval se Lén na ženu před ním ležící a zryvem únavy oddychující. Tvář její, měsícem zplna ozářená, byla stažena bolestí, rukama ohmatávala paže. Rty ji odchlíply od zářícího chrupu a hruď její mocně se zdouvala. Něco divějšího Lén dosud nikdy v žádné lidské tváři nespatřil, ani Ryšavec dnes v poledne na něj tak nevycenil a přece vraždil!

»Ty!« vyjekla Kabourková se vzteklou náruživostí a vzchopila se na ruce, vylítla a hmátla po něm znovu. Ale nedopadla jej.

Lén mrštně sehnul se po čepici, podskočil její náruč a dvěma skoky byl ten tam. Pádil v jednom rozběhu až na protější chodník. Tu teprve se vzpamatoval a uvolnil krok, aby se nestal nápadným.

Záložnik Kašpar Lén byl co do žen dítětem, a část zjevení, jaké byl právě účasten, překvapila jej především studem. Hnětl jej i nával nehorázné náklonnosti mladé maltářky, i to, že před nim prchl, nejvíce pak zmaten byl z toho, že jej v křížku povalila. Výslovně se tím honosila, jako chlap a čert ví… popadala jej ještě znova!

Bylo to podruhé, co jej ženská takhle utrmácela! Poprvé Mařka… Vzpomněl si na zápas s ní, když se z Tyrol vrátil a přistihl ji v takovém místě… na její strašnou, zoufalou dravost, s jakou jim lomcovala, aby se jí do tváře nemohl podívat… na výmyky jejích nahých kolen a ramen, vší silou ze studu tisknoucích hlavu její k jeho holením tak urputně, až se tehdáž také svalil!

Lítostně vykřiklo to v Lénovi, před jeho zrak postavila se drobná figurka Mařky, dítěte, jak vypadala před lety, když přinesla starému Kryštofovi nešťastný oběd, do louže vylitý, jak zůstala maličká v úpějícím pláči před otcem stát, až mu,Lénovi, srdce nad ní usedlo!

Slyší, tou chvílí slyší zcela zřetelně dětský nářek, jako kdyby mu do ucha plakala…ne…je to sípot vlastních jeho prsou, rozchvátaných během, neboť Lén utíká, zrovna letí. Ale pláče to v něm, a ze dvou dětských, bledě modrých oček, jež v hrudi chová, kanou hojné ručeje přes trpká, sluncem upražená líčka Mařky dítěte.

Jak mohl, jak mohl, jak mohl… zapomenout, jak mohl minutu nemyslet na to, co ve snách slíbil tenkrát v noci u Vltavy starému kamarádu Kryštofovi!

Celý ten děsný, nevyrovnaný účet, jejž Lén vzal na sebe, napadl ho nyní jako schválně. Otřáslo mu poleno ryšavcovo tak důkladně mozkem, že mu tak nenadále jasně vytanulo a tak hrozivě, co mu zbývá učiniti, aby byl prost závazku, jemuž dostáti tak svatosvatě slíbil?! Jde a jde stále v před, nikoho nevidí, jen valoun svých myšlenek před sebou nese a z nich na něho hledí nejen modroučké, slzami zatopené oči malé Mařky, ale i zlobná tvář nebožtíka Kryštofa, rozlícená jako tenkrát, když jej popadl za napřaženou pěst, a Kryštof se rozkřikl, proč že jím smýká, a malá dala se do jekotu tím pronikavějšího. Zcela zřetelně slyší oba hlasy, otcův i dceřin, jako tenkrát, když vmísil se do jejich života a přistoupil k nim jako jejich. Náleží jim, mrtvému i živé. Mrtvý v něm vyvstal a doráží naň, proč že nechá malou plakat, proč ji opustil a tu jako když utne — svist v uších Lénových ustal, v dlani ucítil studený, mokrý kov, v ruce držel zábradlí, jehož se chytil v závrati.

Ve tmě shasly oboje oči a Lén hleděl na řeku, po níž v měsíčném světle pilně putovaly mlžné mátožiny proudem dolů. Jektal zuby, zimnice jím roztřásala a rána na čele pekelně jej bolela. Stál na nábřeží, protější světla podezíravě na něj hleděla, co učiní.

Ano, tady to bylo jednou v noci, kdy světla tato viděla, kterak jistý, Lénovi dobře známý utrmácenec poslední uštvané síly vynaložil na to, aby přelezl na mostě tuhle poslední ohradu a utopil svou hanbu dole v řece, kam dnes není dohlédnutí pro vířeni mlhy, ani rybí oko měsíce neproniká dnes na hladinu.

Lén odvrátil se od řeky, zrak jeho zalétl přes prostranství k spoustě staroměstských domů, měsícem tak přelinulým, že plynové svítilny sotva byly s to, opanovati na stěnách jich skrovný okres.

Tato hmota města nebyla němá, ryk dne sice s večerem umlkl, ale zněl z ní nyní táhlý nekonejšený vzdech. Tichý, ale zmlkne až k ránu. Souzvuk tisícerých prsou.

Lén z něho vyslechl prosbu jenom jediných. Slyšel stenání té hrudi v první noci po svém návratu, provázené praskotem kloubů rukou tvrdě spínaných.

Déle nevydržel, vyměřil přímou čáru přes náměstí a pustil se po ní tam, kde změtí ulic byl přístup k doupěti v temné rejně nejbližší…

Na nábřeží nebylo tou dobou nikoho, a těch několik chodců, jež Lén v parku potkal, snadno si mysleli, že tu utíká zloděj. Pádil jako smyslů zbavený a zvláštní myšlenka mu dodala křidel. On, který se dosud žádné ženě nepřiblížil s přáním ženskosti její se týkajícím, ale přece ovšem rozuměl, jakým přáním vstříc vycházeti nucena je Mařka Kryštofova, považoval cikánčino objetí za zpronevěru na pevném svazku, který uzavřel smlouvou s nešťastnou dcerou starého kamaráda a který měl vejíti v plnou platnost hned,jakmile se naplnily podmínky, od kterých nebylo možno odstoupiti a z nichž nejdůležitější byla Lénovi svatosvatá, jako sám závazek smutné památce utonulého.

Supěl pospěchem, když přichvátal k nároží temné uličky, z něhož konal své truchlivé výzvědy, a jako divý letěl její tmou. Zrovna tam, kde špinavou dlažbu ještě víc třisnil odlesk světla z povědomé svítiln, sesmekla se Lenoví noha, i upadl celou vahou.

Vzkřek z ženského, mladého hrdla a hned v zápětí ostrý smích škodolibosti, obé stejně výstředně pronikavé, zaznělo z osvětleného vchodu.

Lén byl hned na nohou a rozlícen ve své lehké vznětlivosti, vybičované představami, z nichž počtu nevědě], jedním skokem octl se na schodech, nemaje potuchy co chce a co podniká.

Vzezření jeho bylo takové, že děvče — Mařka to nebyla — vzkřiklo ještě jednou, ještě pronikavěji a přímo zoufale…

Pozdě v noci vyvrávoral Lén do svých červených výstražných světýlek na stavbě, nadobro zpit. Nenadal se, že už je doma, nepamatoval se, co všechno probloudil, co zdí kolenama otloukl. Měsíc byl už dávno na druhé straně a hluboká tma panovala v Blatské ulici.

Tak bez smyslu a bez souvislosti myšlenek byl Lén, že si ani žal svůj neuvědomoval, nepronikal mu oparem lihu k mozku, toliko přestal jeho těžký, nezpanovatelný vzlykot, když se octl naproti třem krvavějícím plaménkům. Tupá, ve sprostém moku utonulá jeho duše nic nechápala víc, než že je na místě.

Ale ze tmy, sotva světlejší než mrákoty jeho mysli, přistoupila k němu neslýchaná zuřivost, o níž nevěděl nic, než že k ní má ohromnou příčinu. Vedle domovních vrat černaly se tu železné dvéře Konopíkova krámku. Sotva je Lén zočil, již se rozmáchla jeho pravice a s třaskotem svezla se na kovovém pobití dveří. Mlátil do nich olověnou zednickou vahou, kterou nesl v ruce ráz na ráz kleče, neboť po první ráně klesl na zem.

Mlátil a mlátil, až boucháni třeskně v hluché tichem ulici se rozléhalo, a mlátil, až mu rámě únavou selhalo a ruka zdřevěněla.

Na nohy už se nedostal. Blátem ulice po čtyřech odplazil se na druhou stranu mezi stohy cihel a hledal práh svého pelechu hlídačského. Když lezl přes něj, zaslechl, že se naproti otevřelo nějaké okno, a na tolik pudem hlídače a otroka ze svého zmámení procitl, že se choval tiše. Až okno zase připleštilo, slézal Lén své lůžko dále.

Nepodařilo se mu, ale pokrývku, nuznou koňskou deku, přece strhl. Pokusil se zabalit se do ní, než usnul dříve, než se mu to podařilo. Celý svět se zapotácel s prkny, na nichž ležel, a shroutil se vším všudy do bezedna a propadal se s hukotem stále méně hlučným, až stichl docela a pád se zastavil.

A z toho ticha Lén se vybouřil zvukem tak šeptavým jako list papíru, hne-li se.

Byla to kapka vody, která spadla uvnitř stavby a řekla naposled:

»Zde!«

A Lén se zvrátil na znak a v jektavé horečce usnul těžkým spánkem zpitého…