Křižáci/XI.

Křižáci Henryk Sienkiewicz
X.	XI.	XII.

Údaje o textu
Titulek:	XI.
Autor:	Henryk Sienkiewicz
Původní titulek:	Krzyżacy
Zdroj:	SIENKIEWICZ, Henryk. Křižáci. Praha : Kvasnička a Hampl, 1926. S. 201–210. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Augustin Spáčil
Licence překlad:	PD old 70

Jurand, octnuv se na hradním nádvoří, nevěděl, kam má jíti, protože pacholek, který ho vedl, jej opustil a šel ke stájím. V nádvoří stáli ovšem žoldáci, ale tváře jejich byly tak drzé, a pohledy tak uštěpačné, že rytíř snadno mohl uhodnouti, že mu cesty neukážou a odpoví-li na jeho otázku, že se to snad stane jen s hrubstvím nebo s urážkou.

Někteří se smáli, ukazujíce na něho prsty, jiní zase po něm házeli sněhem.

Ale Jurand, zahlédnuv dveře větší než ostatní, nad nimiž byl v kameni vytesán Kristus na kříži, šel k nim v domnění, že mu snad přece někdo řekne, jsou-li komtur a starší někde jinde, a že mu přece cestu ukáže.

A tak se též stalo. V okamžiku, kdy se Jurand k oněm dveřím přiblížil, rozlétla se náhle obě jejich křídla, a před nimi se objevil mladík s vyholenou hlavou, jak tomu bývalo u kleriků, ale oděn šatem světským a ptal se:

„Vy, pane, jste Jurand ze Spychova?“

„Jsem.“

„Zbožný komtur mi poručil, abych vás k němu dovedl.“

I vedl jej velikou, klenutou síní ke schodům. U schodů se však přece zastavil a tázal se:

„Nemáte u sebe žádné zbraně? Bylo mi poručeno, abych vás prohledal.“

Jurand zvedl obě ruce do výše, aby průvodce mohl viděti celou jeho postavu, a řekl:

„Včera jsem odevzdal všecko.“

Průvodce přitlumil hlas a řekl téměř šeptem:

„Střezte se tedy, abyste se nedal hněvem strhnouti, protože jste pod mocí, ba pod násilím.“

„Ale také pod ochranou Boží,“ odpověděl Jurand.

To řka, pohlédl bystřeji na tvář svého průvodce a spozorovav tam něco jako politování a soucit, řekl:

„Poctivost ti hledí z očí, jinochu. Odpověz mi upřímně na vše, co se tě budu ptáti.“

„Pospěšte si, pane,“ řekl průvodce.

„Vydají dítě za mne?“

„To je vaše dítě?“

„Dceruška.“

„Ta panna ve věži u brány?“

„Ano. Slíbili mi, že ji propustí, jestli se jim vydám.“

Průvodce pohnul rukou na znamení, že nic neví, ale v jeho tváři se zračily nepokoj a pochybnosti.

„Je pravda, že ji hlídají Schomberg a Markvart?“

„Ti bratři v zámku vůbec nejsou,“ odpověděl průvodce, „ale hleďte ji z hradu vysvoboditi, pokud se starosta Danveld neuzdraví.“

Pak mu otevřel dveře a ustoupil zase ke schodům.

Jurand se zachvěl, ale již stáli přede dveřmi komnaty, kde měl před Danvelda vstoupiti. Proto se nemohl již pranic jinocha otázati. Vešel a octl v rozsáhlé, dosti tmavé komnatě, protože skleněné olovem spojované tabulky nepropouštěly právě mnoho světla. Na druhé straně komnaty hořel sice ve velkém krbu oheň, ale špatně vysušené klády kouřily a ne vzňaly se plamenem. Teprve po chvíli, když oči jeho přítmí uvykly, spatřil v pozadí stůl i rytíře za ním sedící, obklopené celou řadou ozbrojených zbrojnošů a pacholků, mezi nimiž hradní blázen držel ochočeného medvěda na řetěze. Jurand se kdysi s Danveldem potýkal, ale od té doby uplynulo již několik let. Poznal jej však přece i přes přítmí hned podle tloušťky i podle tváře. Po pravém boku mu seděl starý Siegfried de Löve z Innsbrucku, neúprosný nepřítel polského plemene, po levém mladší bratři Gotfried a Rotgier.

Danveld je pozval zúmyslně, aby viděli jeho vítězství a zároveň se potěšili ovocem zrady, kterou ukuli.

Seděli nyní pohodlně, oděni v měkké šaty z tmavého sukna, s lehkými meči po boku — rozradováni a sebe jistí, pohlížejíce na Juranda s pýchou a s nesmírným opovržením, které měli vždycky v srdcích proti slabším a přemoženým.

Komnata se naplnila zvědavci, protože postranními dveřmi do jiných komnat vedoucími vcházel, kdo chtěl. Všichni hleděli na Juranda s nesmírnou zvědavostí, hovoříce hlasitě a pronášejíce o něm poznámky. On pak, vida takové shromáždění, nabyl naděje a pomyslil si v duchu:

„Kdyby Danveld nechtěl dostáti tomu, co slíbil, nesvolal by tolik svědků.“

Dlouho trvalo mlčení. Konečně pokynul Danveld jednomu ze zbrojnošů, který se přiblížil k Jurandovi, a uchopiv provaz na jeho šíji, přitáhl jej blíže stolu, kde rytíři seděli.

Danveld pak vítězoslavně pohlédl na přítomné a řekl:

„Hleďte, jak moc Řádu přemáhá zlobu i pýchu.“

„Dejž to vždycky Bůh!“ odpověděli přítomní.

Zase bylo chvíli ticho, po níž se Danveld obrátil k zajatci a řekl:

„Kousal jsi Řád jako vzteklý pes, proto Bůh dopustil, že stojíš jako pes před námi, s provazem na šíji, prose o milost a slitování.“

„Nepřirovnávej mne ke psu, komture,“ odpověděl Jurand, „neboť tím urážíš ty, kteří se se mnou potýkali a mou rukou padli.“

Po těch slovech povstal rozruch mezi ozbrojenými Němci: nebylo patrno, jestli byli pohněváni smělostí jeho odpovědi, nebo ohromila-li je její pravda.

Komtura však takový obrat řeči netěšil, proto odpověděl:

„Hleďte, i zde nám plivá s hrdostí a pýchou do očí!“

Ale Jurand zvedl obě ruce vzhůru jako člověk, který vzývá nebe za svědka, a odpověděl, kývaje hlavou:

„Bůh vidí, že má hrdost zůstala za zdejší branou. Bůh vidí a bude souditi, zda-li, tupíce můj rytířský stav, netupíte sebe samých. Jediná je čest rytířská, které si má vážiti každý, kdo je pasován.“

Danveld svraštil brvy, ale v tom okamžiku začal hradní blázen řinčeti řetězem, na němž držel mladého medvěda, a křičel:

„Kázání! Kázání! Přijel kazatel z Mazovska! Poslouchejte! Kázání!“… Pak se obrátil k Danveldovi.

„Pane,“ řekl, „hrabě Rosenheim, když jej zvoník příliš brzy probudil na kázání, poručil mu, aby snědl kus provazu od uzlu k uzlu. Hle, tento kazatel má také provaz na šíji, rozkažte mu, aby jej snědl, dříve než své kázání skončí!“

To řka, pohlédl trochu neklidně na komtura, neboť nebyl jist, zda-li se komtur rozesměje, nebo dá-li jej za jeho nevčasné ozvání se zmrskati. Ale zbožní bratři, jindy uhlazení, lstiví, ba i pokorní, když se necítili dosti silnými, vůči přemoženým za to žádné míry neznali. Danveld pokynul nejen šaškovi, na znamení, že není pohněván, ale sám ještě promluvil tak neslýchaně surově, že někteří z mladších žoldnéřů až užasli.

„Nenaříkej, že jsi byl potupen,“ řekl, „byť bych tě i psovodem učinil, lepší je vždycky křižácký psovod, než váš rytíř!“

A blázen, osmělen tím, křičel:

„Přines hřeblo a vyčeš medvěda, on ti za to tlapou vlasy vyčeše!“

Na to se ozval tu a tam smích, a nějaký hlas za zády Křižáků zvolal:

„V létě budeš rákosí na jezeře kosit.“

„A raky na střevo chytati,“ zvolal druhý.

Třetí pak dodal:

„A nyní začni vrány od oběšenců odháněti! Práce ti u nás scházeti nebude.“

Tak se vysmívali strašnému kdysi rytíři Jurandovi.

Pomalu se celé shromáždění rozveselilo. Někteří vstali od stolu a přiblíživše se k zajatci, začali si jej prohlížeti z blízka a říkali:

„Hle, zde je ten divoký kanec ze Spychova, jemuž náš komtur zuby vylámal: jistě že má pěnu v tlamě; rád by někoho kousl, ale nemůže!“

Danveld i ostatní Křižáci, kteří chtěli svému počínání dodati aspoň zdání soudu, vidouce, že se věc obrátila jinak, vstali také s lavic a přidali se k těm, kteří Juranda obklopovali.

Starého Siegfrieda z Innsbrucku to netěšilo, ale sám komtur mu řekl: „Nemračte se, bude ještě lepší zábava!“ I počali si prohlížeti Juranda, protože to byla příležitosť vzácná, neboť kterýkoliv z rytířů nebo pacholků jej dříve tak z blízka spatřil, ten pak obyčejně zavřel oči na věky. Někteří také křičeli: „Ramenatý je a kožich má pod pytlem; tak hrachovinou jej ovinout a voditi po jarmarcích…“ Jiní zase si poroučeli pivo, aby jim bylo ještě veseleji.

Za chvíli zazvonily v komnatě kovové džbány, a temná síň se naplnila vůní pěny, po nádobách stékající. Rozveselený komtur řekl:

„Právě tak je to dobře, ať si nemyslí, že je jeho pohanění věc tak veliká!“

Pak se zase přibližovali k němu a trkajíce mu konvemi do brady, říkali:

„Rád bys pil, ty mazurský rypáku!“ Někteří pak si nalévali pivo do hrsti a chrstali mu je do očí. On však stál mezi nimi zakřiknutý, roztrpčený, až konečně pokročil k starému Siegfriedovi a cítě patrně, že toho již déle nesnese, rozkřikl se tak hlasitě, aby překřičel hluk v sále panující:

„Pro muka Spasitelova a pro spasení vašich duší, vydejte mi dítě, jak jste mi slíbili!“

Chtěl se chopiti pravé ruky komturovy, ale ten rychle ustoupil a řekl:

„Ustup, nevolníče! Co chceš?“

„Propustil jsem Bergova ze zajetí a přišel jsem sám, ježto jste mi slíbili, že mi za to vydáte dítě, které se zde nalézá.“

„Kdo ti to slíbil?“ tázal se Danveld.

„Na svědomí a víru, ty, komture!“

„Svědků nenajdeš! Ale nač svědkové, když jde o čest a dané slovo.“

„Na tvou čest! Na čest Řádu!“ zvolal Jurand.

„Pak ti bude dcera vydána!“ odpověděl Danveld.

Na to se obrátil k přítomným a řekl: „Vše to, co jej zde potkalo, je nevinnou hračkou proti jeho přečinům a zločinům. Ale ježto jsme mu slíbili, že mu dceru vrátíme, dostaví-li se a pokoří před námi, pak vězte, že slovo Křižáka nemá býti rušeno jako slovo Boží, a že tu dívku, kterou jsme vyrvali lupičům, nyní na svobodu propustíme a po příkladném pokání za hříchy proti Řádu spáchané dovolíme také jemu domů se vrátiti.“

Někteří se té řeči divili, protože znajíce Danvelda i jeho zastaralou zášť vůči Jurandovi, takové poctivosti se od něho nenadáli. Starý Siegfried a zároveň s ním bratr Rotgier i bratr Gotfried pohlíželi na něho se svraštělým čelem i s velikým údivem, on pak, jako by tázavých zraků jejich ani neviděl, řekl:

„Dceru ti vydáme přede všemi, aby byli svědkové naší víry a lásky.“ To řka, kázal zbrojnošovi, aby přivedl Danuši. Sám pak se přiblížil ke křižáckým rytířům a začal s nimi živěji ale tiše rozmlouvati.

Jurand čekal s rozrušením i neklidem, a všichni přítomní se zvědavostí, na objevení se dívky, které téměř nikdo posud v zámku neviděl, ale o jejíž neobyčejné kráse šla od úst k ústům pověsť.

Tu se napřed ve dveřích objevil zbrojnoš, za ním všem známa „sestra“, a za ní vešla bíle oděná dívka s rozpuštěnými, stužkou na čele spiatými vlasy.

Náhle místo hluku se rozlehl síní jediný výbuch smíchu. Jurand, který v prvém okamžiku skočil k dceři, couvl náhle a stál bledý jako plátno, pohlížeje s údivem na šišatou hlavu, na siná ústa i na bezvědomé oči pomatené, kterou mu jako Danuši odevzdávali.

„To není má dcera!“ řekl hlasem úzkostiplným.

„Není to tvá dcera?“ zvolal Danveld. „Při svatém Liboru z Paderbornu! Buďto jsme tvou dceru loupežníkům nevyrvali, nebo ti ji nějaký čaroděj proměnil, protože jiné u nás ve Ščitně není!“

Starý Siegfried, Rotgier i Gotfried vyměnili spolu rychlé pohledy, plné nejvyššího údivu nad vychytralostí Danveldovou, ale žádný z nich neměl času se ozvati, protože Jurand hrozným hlasem zvolal:

„Jest! Je ve Ščitně! Slyšel jsem, jak zpívala, slyšel jsem Danuščin hlas!“

Na to se Danveld obrátil k přítomným a řekl klidně, s důrazem: „Beru vás všecky zde přítomné za svědky, a zvláště tebe Siegfriede z Innsbrucku, i vás, zbožní bratři, Rotgieře a Gotfriede, že podle slova i daného slibu vydám dívku, o níž námi pobití loupežníci řekli, že je to dcera Juranda ze Spychova. Není-li to ona, pak to není naše vina, nýbrž spíše Pána našeho, který chtěl tím způsobem Juranda v ruce naše vydati.“

Siegfried i oba mladší bratři sklonili hlavy na znamení, že slyší. Pak zase spolu vyměnili rychlé pohledy — protože to bylo více, než se sami nadáli. Lapiti Juranda, nedati mu dcery a přece na oko slibu dostáti, — kdo jiný by to dokázal?

Ale Jurand se vrhl na kolena a zapřísahal Danvelda při všech relikviích v Marburku a pak při popelu i hlavách jeho předků, aby mu vydal pravé jeho dítě a nejednal jako padouch a zrádce, přísahy i sliby rušící. V jeho hlase bylo tolik zoufalství a pravdy, že mnohý z nich uhodl souvislost. Jiní zase myslili, že se to stalo nějakým kouzlem.

„Bůh hledí na tvou zradu!“ zvolal. „Pro rány Spasitelovy! Pro poslední hodinku své smrti, vydej mi dítě!“ Vstal, šel hluboce skloněn k Danveldovi, chtěl mu objati kolena, a oči mu planuly téměř šílenstvím. Danveld zrudl, když slyšel, že mu nešťastný rytíř zradu a klam přede všemi vyčítá, počal funěti a každý sval v jeho tváři se chvěl vztekem. Chtěje tedy úplně zašlápnouti svého protivníka, přiblížil se k němu a zasyčel se zaťatými zuby:

„Vydám ti ji, ale napřed ji dám karabáči zmrskati. Napřed ji zmučím!“

Ale v tom okamžiku zařičel Jurand jako raněný medvěd: oběma rukama chytl Danvelda a zvedl jej do výše. Síní se ještě rozlehl pronikavý výkřik: „Ušetř!“, ale v tom okamžiku dopadlo tělo komturovo tak prudce na podlahu, že mozek z rozbité lebky postříkal také nedaleko stojícího Siegfrieda i Rotgiera. Jurand pak skočil ku zdi, kde stály zbraně, a uchopiv veliký, dvouruční meč, vrhl se jako bouře na Němce leknutím téměř zkamenělé.

Byli to lidé zvyklí bojům, řeži a krvi, ale přece nyní jejich odvaha tak klesla, že i potom, když první leknutí minulo, počali couvati a prchati jako stádo ovcí před vlkem. Síň se rozléhala výkřiky hrůzy, dupotem lidských nohou, ječením pacholků, rykem medvěda, který vytrhnuv se z rukou šaškových, počal se drápati na okno, a zoufalým voláním po zbraních, po štítech, mečích a kuších.

Konečně se zableskla zbraň, a množství ostří se obrátilo proti Jurandovi, avšak on, nehledě na nic, polo šílený, vrhl se sám na ně, a nyní nastal boj divoký, neslýchaný, mnohem více řeži než-li zápasu podobný. Mladý a prudký bratr Gotfried prvý zastoupil Jurandovi cestu, ale ten mu bleskurychle uťal hlavu i s rukou a lopatkou, po něm padl jeho rukou hejtman lučištníků a zámecký správce von Bracht i Angličan Hugues. Ostatní, vidouce strašlivou sílu i rozzuření muže, srazili se dohromady, aby mu společně odpor kladli, ale opatření to jim způsobilo ještě větší pohromu, protože on, s vlasy na hlavě zježenými, se zrakem šílence, zalit krví a udýchaný, rozvášněný, rozzuřený drtil, rozbíjel, sekal strašnými rozmachy meče ten dohromady sražený houfec, povaluje lidi na zem divou silou, jako když bouře keře a stromy ničí.

Nastal zase okamžik strašného zděšení, v němž se zdálo, že onen hrozný Mazur rozseká a pobije všecky ty lidi, že boj s ním znamená jen smrt a zkázu.

„Rozestupte se! Obklopte jej! Ze zadu jej přepadněte!“ vzkřikl starý Siegfried de Löwe.

Rozběhli se tedy síní jako rozprášené stádo vrabců na poli, na něž se se shora vrhá jestřáb s křivým zobákem, ale nemohli jej obklopiti, protože nejen nehledal místa k lepší obraně, nýbrž začal je honiti kolem zdí, a koho dohonil, ten ihned zemřel jako bleskem zasažen. Pokoření, zoufalství, sklamané naděje — vše změnilo se v jedinou krvelačnost a zdesateronásobovalo jeho ohromnou, přirozenou sílu. Nehledal života, nehledal záchrany, ba nehledal ani vítězství, hledal jen pomstu a jako požár, nebo řeka, která protrhnuvši břehy, ničí slepě všecko, co se postaví jejímu proudu na odpor, tak také on, hrozný, rozsápaný ničitel rval, lámal, drtil, vraždil i shasínal životy lidské.

Nemohli jej přepadnouti ze zadu, protože otrlí vojáci báli se i ze zadu k němu se přiblížiti. Starý Siegfried de Löve a s ním bratr Rotgier vyrazili na galerii, která nad okny podél síně se táhla, a počali volati ostatní, aby se zachránili zároveň s nimi. Ti pak to činili tak rychle, že se na úzkých schodech vespolek poráželi, hledíce se co nejrychleji dostati nahoru a tam odtud útočiti na siláka, s nímž se zdál každý zápas zhola nemožným. Konečně poslední, jemuž se podařilo na galerii prchnouti, práskl za sebou dveřmi, a Jurand zůstal dole sám.

Z galerie ozvaly se výkřiky radosti i vítězoslávy, a hned také lítaly na rytíře těžké, dubové židle, lavice i železná držadla od pochodní.

Kus železa udeřil Juranda do čela a způsobil mu hlubokou ránu, z níž se mu krev po tváři řinula. Zároveň se otevřely veliké, hlavní dvéře, a přivolaní pacholci vrazili do síně s kopími, sekerami, kušemi, halapartnami i různou jinou zbraní, které se mohli zmocniti.

Ale rozzuřený Jurand si utřel levou rukou krev s tváře a vrhl se na celý dav. V síni se zase rozléhaly třesk železa, skřípání zubů i úzkostlivé hlasy vražděného mužstva.