Přeskočit na obsah

Křižáci/XII.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: XII.
Autor: Henryk Sienkiewicz
Původní titulek: Krzyżacy
Zdroj: SIENKIEWICZ, Henryk. Křižáci. Praha : Kvasnička a Hampl, 1926. S. 211–214.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Augustin Spáčil
Licence překlad: PD old 70

V téže síni seděl večer za stolem starý Siegfried de Löwe, který po starostovi Danveldovi převzal správu Ščitna, vedle něho pak bratr Rotgier i dva mladí, urození novicové, kteří měli za nedlouho bílé pláště obléci. Zimní vichřice skučela za okny, chvěla plameny pochodní, hořících v železných stojanech. V síni bylo ticho, všichni čekali na slovo Siegfrieda, který seděl bez hnutí, s hlavou o ruce opřenou.

„O čem se máme raditi?“ otázal se konečně bratr Rotgier.

Siegfried vztyčil hlavu.

„O pohromě,“ řekl, „a o tom, co řekne mistr a kapitula.“

Pak umlkl, ale po chvíli se zase rozhlédl kolem, a nozdry se mu prudce rozšířily:

„Je zde ještě cítiti krev!“

„Nikoli, komture,“ odpověděl Rotgier, „dal jsem podlahu umýti a síň sírou vykouřiti. Je zde cítiti síru.“

Siegfried se divně podíval na přítomné a řekl:

„Smiluj se, Bože, nad duší bratra Danvelda i bratra Gotfrieda!“

Oni pochopili, že vzýval milosrdenství boží pro ony duše proto, že při vzpomínce na síru mu napadlo peklo. Proto také je v celém těle zamrazilo a všichni najednou odpověděli:

„Amen! Amen! Amen!“

„Kde je tělo komtura i bratra Gotfrieda?“ tázal se stařec.

„V kapli. Kněží nad nimi zpívají litanie.“

„Jsou již v rakvích?“

„V rakvích, jen komtur má hlavu zakrytou, protože tvář i lebka jsou roztříštěny.“

„Kde jsou ostatní mrtvoly a ranění?“

„Mrtvoly na sněhu, aby zmrzly, než budou zhotoveny rakve, a ranění jsou již opatřeni v nemocnici.“

Siegfried zase sepial ruce nad hlavou.

„A vše to jediný člověk učinil!“ řekl. „Bože, smiluj se nad Řádem, dojde-li k válce s tím vlčím plemenem!“

„Kdo z vás viděl Juranda?“

„Já,“ řekl de Bergov.

„Žije?“

„Žije, leží v téže síti, do níž jsme jej zapletli. Když procitl, chtěli jej pacholci dobít, ale kněz nedovolil.“

„Zabíti jej nemůžeme. Je to člověk mezi svými vzácný a nastalo by pobouření veliké,“ odpověděl Siegfried. „Nebude také možno zatajiti toho, co se stalo. Byloť při tom příliš mnoho svědků.“

„Jak máme tedy mluviti a co činiti?“ tázal se Rotgier.

Siegfried se zamyslil a konečně řekl: „Vy, urozený hrabě de Bergove, jeďte do Marburku k mistrovi. Úpěl jste v Jurandově zajetí a jste jen hostem našeho Řádu, proto vám tím snáze uvěří. Povězte proto, co jste viděl. Že Danveld vyrvav pohraničním lupičům jakousi dívku a mysle, že je to dcera Jurandova, podal mu o tom zprávu. Jurand také do Ščitna přišel, a… co se dále stalo — víte sám…“

„Odpusťte, zbožný komture,“ řekl de Bergov. „Těžce jsem snášel zajetí na Spychově a jako host váš bych velice rád ve váš prospěch svědčil, ale pro klid mého svědomí mi řekněte, nebyla-li opravdu dcera Jurandova na Ščitně, a zdali Danveldova zrada zklamaného otce tak strašně nerozzuřila?“

Siegfried de Löwe váhal s odpovědí. V jeho povaze byla veliká nenávist vůči polskému národu, ukrutnost, sveřepost, pýcha, lakomství, ale nebylo v ní lži. — Po dlouhé chvíli mlčení zasmušile odpověděl:

„Danveld stojí před Bohem a Bůh jej bude souditi. Vy pak, hrabě, budou-li se vás ptáti na příčinu — řekněte si, co chcete. Jestli se vás zeptají, co viděly oči vaše, pak řekněte, že dříve, než jsme do sítě lapili rozvztekleného muže, jste viděl devět mrtvol mimo raněné a mezi nimi mrtvoly Danvelda i Gotfrieda, von Brachta i Huga i dva urozené jinochy… Bože, dej jim lehké odpočinutí a pokoj věčný! Amen! Amen!“

„Amen! Amen!“ opakovali novicové.

„A řekněte také,“ dodal Siegfried, „že jakkoli chtěl Danveld nepřítele Řádu přiskřipnouti, nikdo z nás zde prvý meče na Juranda nevztáhl.“

„Řeknu jedině to, co mé oči viděly,“ odpověděl de Bergov.

„A nyní,“ ozval se zvolna Siegfried, „nechte nás o samotě. Musíme se s bratrem Rotgierem o záležitosti nanejvýš vážné poraditi.“

Když de Bergov s novici odešel, tázal se Rotgier:

„Co učiníme s Jurandovnou?“

„Slyš, co ti řeknu. Je toliko jediná rada, aby se ani živá duše nikdy nedověděla, že Jurandovna u nás vůbec byla.“

„Nebude to těžké,“ odpověděl Rotgier, „protože nikdo nevěděl o tom, že je zde, mimo Danvelda, Gotfrieda, nás dvou a té služky Řádu, která ji hlídá. Lidi, kteří ji z lesního dvorce přivezli, Danveld spil a pak je dal pověsiti.“

„To je dobře,“ řekl Siegfried.

Další slova jim přerušilo tak hrozné zalomcování vichru, že se jedno okno nahoře nad galerií s řinkotem otevřelo a celá síň se naplnila vytím, ostrým svištěním vánice i vločkami sněhovými.

„Ve jménu Otce i Syna i Ducha! Zlá to noc,“ řekl starý Křižák.

„Noc mocí nečistých,“ odpověděl Rotgier.

„Jsou u těla Danveldova kněží?“

„Jsou…“

„Zahynul bez rozhřešení… Bože, buď mu milostiv!“

Umlkli oba, načež Rotgier zavolal pacholky, jimž poručil zavříti okno i upraviti pochodně. Když pak odešli, zase se tázal:

„Co uděláte s Jurandovnou? — Vezmete ji odtud do Innsbrucku?“

„Vezmu ji do Innsbrucku a její život bude záviseti od toho, bude-li pro Řád potřebný nebo užitečný…“

„A co mám udělati já?“

„Máš-li dosti smělosti v duši své?“

„Co jsem učinil takového, že byste o tom mohl pochybovati?“

„Nepochybuji, protože tě znám, a pro zmužilost tvou tě jako syna miluji. Nuže, jeď na dvůr knížete mazověckého a vypověz mu vše, co se zde stalo, jak jsme to nyní řekli.“

„Snad mne jistá záhuba očekává?“

„Jestli přispěje tvá záhuba ku slávě Kříže a Řádu, pak je to tvá povinnost. Ale nikoli! Nečeká tě záhuba. Oni hostovi neukřivdí, leč by tě nějaký rytíř vyzval… a to přece není tak strašné…“

„Dejž to Bůh! Mohou mne přece chytnouti a do podzemního vězení uvrhnouti.“

„To neudělají. Pamatuj, že máme list Jurandův pro knížete, a mimo to pojedeš na Juranda žalovati. Vypovíš věrně, co provedl ve Ščitně, a musejí ti uvěřiti… My napřed jsme mu vzkázali, že je u nás jakási dívka, napřed jsme jej pozvali, aby sem přišel a na ni se podíval. A on přijel, zbláznil se, komtura zabil, lidi nám povraždil. Tak-li budeš mluviti, co ti na to mohou odpověděti? Smrt Danveldova bude beztoho hned po celém Mazovsku rozhlášena. Vůči tomu zanechají žalob.“

„Pravda! Po pohřbu Danveldově hned se vydám na cestu.“

„Ať tě Bůh požehná, synáčku! Když to vše provedeme, jak náleží, musejí se Juranda zříci, abychom zase nemohli říci: hleďte, jak se vůči nám chovají!“

„A tak bude nutno na všech dvorech žalovati.“

„Velký špitálník se vynasnaží, jako příbuzný Danveldův i pro dobro Řádu.“

„Ovšem, ale což, kdyby se ten spychovský ďábel uzdravil a dostal se na svobodu?“

Siegfried se zahleděl zachmuřeně do prázdna, pak zase zvolna a s důrazem odvětil:

„Byť by se i dostal na svobodu, již nikdy ani jediného slova žaloby proti Řádu nepronese.“

Potom ještě poučoval Rotgiera, co má mluviti a čeho na dvoře mazověckém žádati.